» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Caligo - 1. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Caligo

Miky	publikováno: 22.03.2011, 12:20


	Ticho bylo vším. Skulina mezi prkny tmavě hnědého obložení, ze které koukaly tisíce párů neviditelných očí. Nepozorovaly ji. Dusivě se smály vlastní zpotvořenosti podtržené výrazy koncentrovaného, ďábelsky chladného horka. Nevzpomínala; snažila se zapomenout. Když hleděla do hnědého kazetového stropu, znovu viděla šedě šumící obrazovky, jež čekaly na svou chvíli, až ukážou to nejhorší, co v životě viděla. Stínítko lampy, stojící nalevo od postele, bylo jako veliké vejce, symbol života, zrození, štěstí; stékala po něm šarlatánově rudá krev, v níž byla nasáklá, cítila, jak se jí tričko znovu lepí k zádům, jak ji horká krev chladí na zádech. Ale ona nemá čas se otřást. (nemít čas znamená nechat zemřít) Nebyla zvyklá na oblečení, které měla právě na sobě. Dobře padnoucí elegantní kostýmek, silonky a boty na vysokém, přesto stabilním podpatku. Nikdy takové boty nenosila. A už vůbec by si v nich nelehla do postele. Věci se ale mění, možná (bože proč?) až příliš zásadně. Možná se ani nemění, ale končí. Končí a začínají znovu a lidé zrozeni z dělohy nasáklé zlem hledají své místo. Hotelový pokoj, na jehož posteli ležela, nebyl veliký. Sprcha, toaletní stolek a dvě okna, jejichž těžké okrové závěsy byly zastřeny. Nedalo se říct, že si na místnost za ty dva dny zvykla. Několik hodin strávila nervózním přecházením tam a zpět. Tam a zpět. Tehdy ještě v pyžamu a županu, dokud jí neposlali velikou krabici s tímhle nechutně formálním kostýmkem. Nesnášela ho. Páry neviditelných očí se brzy změní na opravdové, uvidí ji a budou se ptát. Ptát se, udiveně zvedat obočí a jejich obličeje budou plné soustrastného výrazu, o který nestojí. Po zádech jí přejel mráz. Nevysvětlitelné věci se přece dějí. Lidé vídávají létající objekty. Po místnosti jim jakási neviditelná síla vrhá věci, shazuje obrazy a ničí televizory. Skoro jako by tyto, naoko nadpřirozené úkazy, už dávno vstoupily do našeho každodenního života a my je přijímali s částečným pochopením. Sedáváme v teple svých domovů, v našem oblíbeném křesle, v jedné ruce ovladač, v druhé Coca-colu nebo pivo. Nepřemýšlíme nad tím, že by se nás mohla týkat jakási nevysvětlitelná hrozba. Se zájmem si poslechneme zprávy, ve kterých se objevil mohutný výbuch sopky, oblaka prachu se valí do celého světa a my- Sopka? Málokoho ale napadá, zda v tomhle světě, osvětleném tisíci, možná miliony žárovek a zářivek, v temných uličkách odlehlých zákoutí měst, doslova před (nebo pod?) našimi zraky, čeká něco, co nás chce. Chce nás to změnit, poznamenat, chce nás to zachytit ve svých spárech a vypustit až tehdy, kdy budeme moci sloužit. Nevědomky. Proud myšlenek jí přetrhlo řinčení telefonu na nočním stolku. Pomalu – bez jakéhokoliv spěchu – se rozvážnými pohyby posadila, zvedla sluchátko a přiložila jej k uchu. Plast byl studenější, než obvykle. „Ano?“ „Dobrý den, tady recepce. Pan Vetchý vám posílá nějaké občerstvení, za chvíli jej pokojská přiveze.“ „Ehm, děkuji, jste moc hodná, ale já nic nepotřebuji.“ „Pan Vetchý to posílá všem. Mám tady taky vzkaz, máte se dostatečně posilnit.“ „To je mi jasné,“ zareagovala s mírnou ironií v hlase; najít jí v sobě více nebyla schopná. „Už dorazili?“ „Zatím ne, čekáme příjezd každou chvíli. Jakmile bude vše připraveno, ozveme se vám. Pokud byste cokoliv potřebovala, dejte vědět. Na slyšenou.“ Bez rozloučení sluchátko položila zpět. A s docvaknutím vidlice telefonu místnost naplnila samota. Po dvou dnech, které v ní strávila (sice se u ní pár lidí vystřídalo, ale to se nepočítá), ji samota náhle obklopila, oblaka osamocení ji dusila jako péřový polštář nebo burské oříšky, na které měla alergii. Ale někdo přijde. Přijde! Stejně jako ji vylekalo zadrnčení telefonu, nenechalo ji v klidu ani zaklepání na dveře, které se ozvalo několik okamžiků potom, co sluchátko položila. Vstala a jako by snad čekala něco zvláštního, přešla ke dveřím a otevřela je. Stála za nimi pokojská v bílo-modré uniformě, ruce jí spočívaly na nerezovém jídelním vozíku a pod rovně střiženou ofinou se usmívaly její zvědavé šedé oči. „Dobrý den,“ pozvedla koutky a kolem rtů se jí objevilo několik jemných vrásek. „Z recepce vám posílají malé občerstvení, kam vám to můžu dát?“ „Stačí tady na stůl,“ odstoupila Jana od dveří a ukázala rukou na prázdný konferenční stolek. Pokojská sebrala z tácu všechen jeho obsah a naskládala jídlo a pití na naleštěnou plochu mahagonového stolu. Když se sehnula a pokládala prázdný tác na spodní plošinu vozíku, z krku se jí sesunul stříbrný řetízek. Jasně se zaleskl; pokojská jej rychle sebrala. „Omlouvám se,“ otočila se okamžitě k Janě. „Nesmíme nosit šperky, měla jsem jej schovaný.“ „Vždyť se nic nestalo. Asi se vám jen uvolnilo zapínání, Ukažte, já vám ho zapnu.“ Jakmile se řetízku dotkla, projela jí tělem bodavá bolest; od konečků prstů až po paty. Jako blesk, který se zjevil z mraky zataženého nebe, a jeho ostří se zarylo do úrodné a kypré půdy. Z úst se jí vydral hlasitý výkřik. „Jste v pořádku?“ otočila se na ni okamžitě pokojská. Jana pohlédla na bříška svých prstů. Na místě, kde se dotkla stříbrného kovu, měla drobné puchýřky, jejichž vrcholky začínaly krvácet; připomínaly hory, z nichž stékal tající sníh – jen místo sněhově bílé pokrývky se svahy barvily karmínovou červení. Zmocnila se jí panika, panika, kterou už přece zažila. Viděla tohle na vlastní kůži, viděla jeho (ON!), potácejícího se na okraji nejhlubší hrůzy. Na okraji páteřního kanálu, kde mícha byla odstraněna a čekala na svou náhradu. „Slečno? Slečno, co se děje?“ Koukala na ni, s tak hloupým výrazem. Oči se jí vysmívaly, očekávaly slabou, porazitelnou mrchu. To ale ona nebyla. Cítila, jak se jí kolem plic hromadí teplo, tak neskutečně hrozivé a zároveň takové, na které celý život čekala. Ty a já, děvče. Nevidím nikoho jiného. (Proč měníš hloupý výraz na vystrašený?) Za vlhkýma očima, po dráze nervu sahajícího až hluboko do mozku, tam to uviděla. Snad strach té ženy před ní, snad její vlastní strach, snad jen odraz dnešní snídaně, na kterou neměla čas, vždyť pořád snídá ve spěchu, to ale – „Co se děje? Prosím vás, odpovězte!“ Ledová ruka se dotkla její tváře a společně s ní i ten kus nezdravého, lži a chutí po moci prolezlého kovu. Kůže na lícní kosti se začínala napínat, někdo si pod pokožkou stavěl stan, chystal se zabydlet, ale parcela byla příliš malá. Kůže se roztrhla jako špatně dopnutý zip. Mezi otrhanou jizvou odhalila tmavě rudé svazky masa, jejichž drobné cáry visely po obvodu rány. Pokojská ustoupila krok dozadu, svalila se na postel a po několika vteřinách zoufalého zírání na výjev před sebou se jí panenky přetočily a ona omdlela. Znovu pohlédla na řetízek. Vyvolával v ní podivný pocit, jako když člověk ví, že má na to, aby druhého porazil. Cítila to ona, nebo snad to? TO? Příčilo se jí to, příčilo se to v ní, jako díl, který nezapadá mezi ostatní. Je nadbytečný, nemá uvnitř ní co dělat a ona netuší, jak se tam dostal, co je, kdo je, proč (je)? Je ještě jeden díl. Avšak mnohem větší, silnější a jasnější. A teď svítil, na celý pokoj, přestože v něm byla tma. Kousek toho dílu byl tady a tak se to opakovalo. Jen ty a já, děvče. Jen ty a já. Proč čekat? Padla na kolena, z rozleptaných prstů se řinula krev smíšená s tkáňovým mokem, tekutina se lepila do vláken koberce a ona naposledy pohlédla na svého nepřítele. Ležel tam, bezbranný. S miliony neviditelných stoupenců. Vnitřní výbuch kdesi mezi jejími orgány ji roztrhl a vcelku ji držela jen její kůže, i tak místy rozleptaná. Neměla poslední myšlenku. Poslední myšlenka nepatřila JEMU, ale TOMU, té věci, která nad ní převzala kontrolu. Už se nebála párů opravdových očí. Bitva skončila remízou a křížek, roztržený přesně v místě spoje svých ramen, ležel nedaleko bledé dlaně pokojské. Mohutná vlna zvedala loď do výše. Voda, jež se leskla v jasném světle měsíce, nabývala rozličných tvarů a barev; od světle modré, které Danielovi připomínala nemocniční uniformy sester, až po námořnickou modř, tolik korespondující s výjevem na obraze. Dřevěné boky lodi omývala hustá mořská pěna, na kterou když se člověk díval příliš dlouho, přejel mu mráz po zádech. Kdyby neměl možnost od obrazu ustoupit a odejít dlouhou chodbou ke schodišti, jistě by se mu při zírání na rozbouřené mořské vlny zatajil dech. Udělal krok dozadu a málem srazil pokojskou, tlačící před sebou vozík plný jídla. „Promiňte.“ „Nic se nestalo,“ zamumlala a ani se neotočila. Na konci chodby zahnula doprava a drkotání talířů pomalu utichlo, jak zmizela v útrobách hotelu. Ano, hotelu. Bylo to zvláštní, jak moc si přál na tom místě nebýt. Naleštěné lustry, každodenní voskování tmavých podlah a koberce natolik huňaté, že měl občas pocit, že stojí na nějakém zvířeti. Pět hvězdiček vyzařovalo z každého atomu, který se v rozlehlé budově nacházel a jeho zvyk na všechno si sáhnout ho už několikrát skoro přivedl do problémů. Jak by mohla někomu vadit rozbitá křišťálová váza z prvního patra? Lidé jsou malicherní, to ano. A čekají na odpovědi. Zajel rukou do kapsy, a když se z právě vytáhlého balíčku snažil dostat žvýkačku, zápěstím mu projela pichlavá bolest. Právě tehdy, když kráčel po těle a paže - „Danku?“ ozvalo se z nedalekých dveří. U pokoje číslo 662 stála žena v kostýmku, v ruce držela hřeben a s úlevou na chlapce pohlédla. „No?“ „Jen jsem se lekla, kde jsi. Víš, co nám říkali - nikam daleko. Pamatuj na to, prosím,“ zopakovala mu poněkolikáté. S rukama v kapsách mlčky přikývl; sako, které na sobě měl, nenáviděl. Vlastně nenáviděl všechny obleky. „Kdy tu budou?“ zeptal se a zahoupal se na jedné noze. „Volali z recepce, snad každou chvilku. Nechceš se ještě napít?“ „Ne, pil jsem před chvílí.“ Odmlčel se, pohledem brouzdal po podlaze. „Nemám žízeň.“ „Dobře,“ přikývla žena několikrát, „budu tady v pokoji.“ Když se chystala zajít zpět do dveří, Daniel se ozval: „Mami?“ „Ano?“ „Musím mluvit?“ Žena se zhluboka nadechla a prsty přejela po zubech hřebenu. „Víš… nutit tě nemůžou. Ale slíbili jsme to, což byla jedna z věcí, které jsem tvému otci vytkla-“ „To mě nezajímá. Tak se zeptám jinak - musím mluvit pravdu?“ Zaražena synovou upřímností zůstala stát a těkala pohledem z místa na místo. „Protože já si nemyslím, že jsme nuceni o tom mluvit,“ přiznal Daniel. „Vlastně do toho nikomu nic není. Proč by o tom měli vědět lidi? Chtějí jen další senzaci, stejně se tím nic nezmění. Vůbec nic z toho, co se stalo. Myslím, že pokud něco řekneme, bude to hodně, hodně špatné. Ta panika, která přijde… copak si to nikdo neuvědomuje?“ „To ale vůbec nezáleží na nás, víš.“ „Ale samozřejmě, že záleží. Je jen na nás, co řekneme, nikdo nám to nemůže diktovat. Mami,“ přistoupil o několik kroků blíž k ženě a ztlumil hlas, „tam venku jsou teď deseti tisíce lidí, kteří jsou připraveni bojovat, rozumíš? Přemýšlel jsem o tom – hodně. Nejjednodušší by bylo, kdybychom všichni v tichosti zmizeli. Někam hodně daleko. Pryč odsud, možná za oceán, kamkoliv.“ „Nemůžeme se jen tak sebrat a zmizet, celý hotel je hlídaný. Danku, já tě chápu. Opravdu, věř mi. Ale tady nejde jen o nás, je nás tady více. Nejde jen o naši rodinu. Navíc, my nejsme zlí, vůbec nic s námi není, rozumíš?“ „Mami, tys to neviděla! Jestli na takovém místě člověk nenasákne zlem, pak netuším, kde ano.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	15.04.2011, 19:08:03

ahoj, tak jsem tady :-) 7. řádek - nemělo být to písmeno "šarlatově"rudá krev - "Hotelový pokoj, na jehož posteli ležela, nebyl veliký" - asi bych použila "velký" - "...jejichž těžké okrové závěsy byly zastřeny" - nejspíš jsi myslel, že byly zatařeny, ne? zastřena mohla být leda okna - "...za chvíli jej pokojská přiveze.“ - asi bych tam dala "ho" přiveze, je málo pravděpodobné, že by použila recepční tvar "jej" - Bez rozloučení sluchátko položila zpět. A s docvaknutím vidlice telefonu místnost naplnila samota. - udělala bych z toho jednu větu vynechala "zpět", tedy "Bez rozloučení sluchátko položila a s docvaknutím vidlice telefonu místnost naplnila samota." A jinak souhlasím s Eky, je to velmi, velmi čtivé a samozřejmě jsem zvědavá na pokračování... měj se V.

Ekyelka	22.03.2011, 12:19:59

Zdravím. Už jsem si zvykla, že je tvůj styl čtivý, zajímavý a příběhy dobře vymyšlené. Ani tentokrát jsem nebyla zklamána - tohle je otvíračka se vším všudy. Chytne, sevře, nepustí a na konci zanechá fantazii hladovějící. Nic není řečeno přímo, takže se neškatulkuje od samého začátku, o to zajímavější pak budou další díly. Už se těším.


ze dne 23.03.2011, 15:45:28
Ekyelka: Miky, ty jsi jedním z autorů, kteří zklamou málokdy. Máš čtivý styl, dobré příběhy, publikuješ texty bez hrubek (i ty hodně dlouhé, což se o jiných autorech nedá říct ani se zavřením všech kuřích ok) a dovedeš si udržet pozornost textem. :) Takže asi tak.


ze dne 22.03.2011, 21:24:04
Miky: Díky za komentář a známku, budu se snažit dalšími kapitolami nezklamat! :)