» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Souznění... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Takové malé zamyšlení...

Šíma	publikováno: 22.03.2011, 12:10

No, snad tato "momentka" nevyznívá příliš pateticky... Uvidíme! Hezký den přeji a šotkům zdar! ;-)


	Seděli vedle sebe na gauči a dívali se dopředu. Ona a on. Vypadali jako sourozenci, ale nebyli. Ruce nesměle podél těla. Zdálo se, že na něco čekají. Čas ubíhal. Nevlekl se, ani neběžel. Prostě jen šel svým obvyklým tempem. A oni se stále nehýbali, jen civěli před sebe. Ve vzduchu bylo cítit napětí. „Jak poznáme, že je ten druhý tím pravým?“ zeptala se. „Zavři oči a představ si někoho, vedle koho bys chtěla být...“ řekl jí. „Zavřít oči? Nebojíš se?“ „Čeho?“ zeptal se pro změnu on. „Že když zavřu oči, neuvidím tebe, ale někoho jiného...“ řekla nejistě. Na chvíli se na sebe podívali. Otázky zůstaly nezodpovězeny. Je konec? Skončilo to? Láska vyšuměla do prázdna? Do zapomnění? Zvědavost vystřídal strach. Obavy. Co bude dál? Dopadneme jako tisíce dalších? „Uděláme to?“ zeptal se. V hlase měl nejistotu. „Pokud uvidíš svým vnitřním zrakem někoho jiného, nebo budeš myslet na někoho jiného, můžeš odejít...“ „Ano, uděláme...“ souhlasila. „Ale... Co když tu někdo z nás zůstane sedět sám?“ „Jak jinak se dozvíme, zda jsme pro sebe stvořeni?“ zamračil se. Potkal nesčetně dívek, žádná nebyla ta pravá, copak to nikdy neskončí? Život přeci není jen o hledání... Zůstali sedět, dali si ruce do klína a nehýbali se. „Budeme počítat do tří a pak zavřeme oči a otevřeme je, až napočítáme do třiceti...“ řekl jí. „A pokud před očima uvidíme někoho jiného, než nás dva?“ zeptala se tichým hlasem. „Pak dotyčný odsud odejde, bez rozloučení...“ řekl se slzou v oku. „Dobře!“ přikývla. „Raz... Dva... Tři!“ řekl a zavřel oči. Začal v duchu počítat do třiceti. V místnosti bylo ticho a pak... Pak slyšel kroky na koberci a vrznutí dveří... Dvacet osm... Dvacet devět... Třicet! Měl co dělat, aby nepočítal dál. Je pryč? zděsil se. Odešla? Slyšel kroky na koberci. Vrznutí dveří a dál už nic. Takřka nedýchal. Bál se otevřít oči. Srdce mu divoce bušilo. Snažil se napnout uši, jak jen nejlépe dovedl. Ale nic neslyšel. Byl přesvědčen, že je v místnosti sám. Ano, byl sám, tak jako pokaždé... Otevřel oči a pohlédl na svou levou stranu. Nebyla tam. Nadechl se a naprázdno polkl. Dveře byly otevřené. Vyzývavě na něj hleděly. Je konec? Znovu? Z očí mu ukáply dvě velké slzy. Byla ona ta pravá? Sklonil hlavu a zůstal přimraženě sedět na gauči. Když tu... Někdo mu sáhl nesměle na pravou ruku. Otočil se a lekl se podruhé! Takřka se mu zastavilo srdce. „Ty jsi... Neodešla?“ podivil se. Nevěděl, zda se smát, či brečet. Usmívala se a hleděla na něj se slzami v očích. Připadal si jako v nějaké blbé telenovele. Ale mohl za to sám. To on začal tuhle hru, nikdo jiný. „Ale co ty kroky a dveře?“ „Chtěla jsem tě vyzkoušet!“ usmála se. „Zahrát si s tebou svou vlastní hru...“ „Tys neměla zavřené oči?“ nechápal. „Ne,“ pokrčila rameny. „Vlastně ano, na prvních pět vteřin...“ „A pak?“ zeptal se. „Pak jsem už zavřené oči mít nepotřebovala...“ usmála se. „Jak jsi věděla, že jsem ten pravý?“ „Dívala jsem se, jak nastražuješ uši, když jsem šla po koberci a schválně udělala, aby dveře zavrzaly co nejhlučněji! Pak jsem se jako myška přikradla zpět a sedla si na gauč. Nevnímal jsi mě, byl jsi jako v transu...“ řekla mu a pohladila jej po rameni. „Věděla jsem, že se neohlédneš na druhou stranu!“ „Ale...“ „Nepotřebovala jsem se dívat skrze zavřené oči. Viděla jsem tě v reálu...“ „Takže jsem ten pravý?“ zamyslel se. „A láska?“ „Ta buď je, nebo není!“ usmála se. „A jak to poznáme?“ stále si připadal jako v zemi Za zrcadlem. „Když se bojíme, že toho druhého ztratíme, když nám na dotyčném záleží...“ pokrčila rameny. „Prostě to víme a basta...“ Oba se zvedli z gauče a odešli otevřenými dveřmi. Nejistota a strach zůstala kdesi u gauče, na kterém ještě nějakou chvíli byly vidět otisky jejich těl. Vzduch se pročistil. Slunce začalo znovu svítit. Temná mračna odvál vítr. Dokud ti dva znovu nezabloudí. Existuje jedno slůvko a není jím láska, ale souznění... ________________ Poznámka autora: Ve skutečnosti dotyčná dívka odešla a nemusela hrát žádné hry, či zavírat oči... Ale to je zase jiný příběh!


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 23		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	06.10.2011, 13:04:03

Hezké a tajemné. Tahle momentka se ti vážně povedla. Víc nevím co k tomu říct. Zhltnul jsem to na jedinej nádech.


ze dne 06.10.2011, 15:36:33
Šíma: Potěšení na mé straně... ;-)

Johan(ka)	27.03.2011, 18:23:00

slovo "souznění" mě zajímá už proto,že názory na tento "stav" se různí..a tak jsem tady..přečetla jsem snad na jedno nadechnutí,připomněl si mi hru, kterou jsem kdysi hrála -"na pravdu",už bych jí nehrála :-) jen si tak říkám,že Ona na to šla fikaně..tím,že vstala,změnila docela zásadně pravidla hry.. :-))výbornej námět na divadelní hru,má to grády i s otevřenejma očima,kuk :-) zdraví Johan(ka)


ze dne 27.03.2011, 18:34:06
Šíma: Díky, jsem rád, že se líbilo! ;-)

salvator	25.03.2011, 11:56:42

Ahoj Šímo. Po pravdě, nezamýšlel jsem se, jak to mám ve zvyku, soustředit se nějakým způsobem na chybky, ale spíše na dílo jakožto celek. Tvoje niterné pocity odráží hloubku a smyslnost onoho okamžiku, kdy se zdá, že opravdová láska zůstane nenalezena. Tvá přání se splnila, múza přišla, políbila a zdá se, že zůstává. Konečně, není to přece pro nás, co si tu píšeme ten největší, i když samozřejmě prchavý dar, který nás může potkat!! Měj se, příteli...


ze dne 25.03.2011, 11:59:22
Šíma: Zdravím a děkuji za zastavení a komentář. Jsem rád, že Tě textík určitým způsobem oslovil!

Pelion	23.03.2011, 22:03:38

Zdravím, pane. Zvláštní „hra“ – ale proti gustu… Vnitřní nejistota, hledání sama sebe, očekávání a touha, že přijde „cosi“, co obohatí náš život… Oč větší bývá zklamání. Tak na mě Tvůj text působí. Pár drobných nedostatků ve stylistice (to bych nebyl já, co?). Např. opět Tvůj oblíbený vykřičník v místech, kde nemá opodstatnění. „Věděla jsem, že se neohlédneš na druhou stranu!“ „Dobře!“ přikývla. „Chtěla jsem tě vyzkoušet!“ … a schválně udělala, aby dveře zavrzaly co nejhlučněji! Oba se zvedli z gauče… Stačilo by prosté: Zvedli se z gauče… = Je nad Slunce jasné, že tam byli sami. …byl jsi jako v transu...“ řekla mu a pohladila jej po rameni. = To „mu“ bych vynechal. Je jasné, že to nikomu jinému neříkala. Závěrem? Nu… vztahy jednoduché nejsou. Natož pak o nich psát. Tobě se to celkem podařilo. Krátce, výstižně, se špetkou vtipu. Přicházení a odcházení – jaký je v tom rozdíl? Hezké jarní dny plné inspirace přeji. Pelion


ze dne 23.03.2011, 22:06:29
Šíma: Díky za kritiku i šotky, Pelione! Ano, ty vykřičníky, občas mi to prostě ujede (uletí)... ;-)

Sidonie Kermack	23.03.2011, 19:32:33

Je v tom hodně pravdy. Ani já nepotřebuji hrát nějaké stupidní hry, a nikdy jsem je nehrála, protože jsem vždy "věděla"...


ze dne 23.03.2011, 19:33:42
Šíma: Nejspíš je lepší "vědět"! (mrk) Hezký večer přeji a děkuju za zastavení a komentík! ;-)

Dědek	23.03.2011, 18:28:26

Dobrá povídečka. Spíš bych ale ten podvod viděl u mužského. Já bych tedy juknul.


ze dne 23.03.2011, 19:11:10
Šíma: Díky, Dědku! ;-)

chris ONNE	22.03.2011, 19:06:51

Zdravím! Slyšel jsem, že jste si mě, pane kolego, výslovně vyžádal. Nuže, tuhle tuto literární jednohubku jsem slupnul a bohužel ucítil jsem několik kůstek: 1) … Slyšel kroky na koberci. Vrznutí dveří a dál už nic. Takřka nedýchal. Bál se otevřít oči. Srdce mu divoce bušilo. Snažil se napnout uši, jak jen nejlépe dovedl. Ale nic neslyšel… - tak trochu mě vyrušilo ono poslední slovo. Osobně bych ho zaměnil za „nezaslechl“ 2) … hleděly.Je konec?... – mezírka :-P 3) … Nevnímal jsi mě, byl jsi jako v transu...“ řekla mu a pohladila jej po rameni… - myslím si, že tady ta trojtečka být nemusí. Mě připadá, že svojí myšlenku dokončila. 4) … „Když se bojíme, že toho druhého ztratíme, když nám na dotyčném záleží...“ pokrčila rameny. „Prostě to víme a basta...“ – a tady bych místo trojtečky dal Váš oblíbený vykřičník, nebo tečku. Příběh. Musím přiznat, že se mi to líbilo. Dobře vybroušená momentka, která má slušné tempo i atmosféru. Mnohé věci necháváte na čtenářově fantazii a to se mi líbí, stejně jako minimum popisných pasáží. Při četbě jsem si říkal, že by se to možná i hodilo k nějakému rozsáhlejšímu dílku. Je to taková šímovina, že by se nám tu vytvářel specifický subžánr? :-D Rád slyším, že Vaše múzy se probouzejí a vypadá to, že i stávka je zažehnána, takže se máme na co těšit… ;-) Přeji hezký den! patolog R. P.


ze dne 22.03.2011, 21:20:07
Šíma: Dííííky moc za zastavení, Chrisi, i za vychytání šotkovin! šíma hříbek se klaní a potěšení na jeho straně - že se dílko líbilo!!! ;-)

Radmila Kalousková	22.03.2011, 15:08:21

Ahoj, já to napíši jedním slovem - milé. Určitě by se to dalo různě rozpitvávat a zamýšlet se nad jednáním jednoho či druhého, ale mě se to líbilo a bez rozmýšlení to hodnotím jako milé. P.S. i když to "v reálu" tam opravdu malinko ruší :-) RK


ze dne 23.03.2011, 0:01:09
Šíma: Jooo... Tady v tomhle?! -- Viděla jsem tě v reálu... -- jiné slovo mě nenapadlo ;-)


ze dne 22.03.2011, 21:20:48
Šíma: Dík za zastavení a komentík! Ona poznámka je již pod čarou a v kurzívě! (MRK)

čuk	22.03.2011, 13:23:23

Hezký mezistav. Ale je to paradoxní: dívka podváděla, a tím se on musel soustředit na ni. Čili: nerozřešeno. Jeho slzy byly slzy lásky nebo ponížení? To je výborná pointa a tak trochu kulišárna. Měli mít taky zacpaný uši. Pak by myslím odešli oba(realismus) nebo zůstali a vlastně se oba přetvařovali (romantika s vratkými základy). Experiment je to zajímavý.


ze dne 22.03.2011, 13:47:15
Šíma: Díky, čuku! ;-)

Panano Nymni	22.03.2011, 12:46:26

Odpověď na příspěvek od uživatele: Panano Nymni* ze dne 22.03.2011, 12:23:09* Nu tohle moc kritika nebyla. Ale na něco delšího jsem neměl čas a dneska ani myšlenkovou kapacitu :-(. Pokud mě ještě něco dalšího napadne, zkusím to kdyžtak dodat. A ten nápad není sám o sobě špatný. Jen mi poněkud zvláštně nesedí její charakter. Jako bys z ní udělal jakousi polobohyni - více než člověka - když si bere do ruky jeho srdce a city. Ale je to jen můj subjektivní pocit, nemůžu ti ho podložit argumentem.


ze dne 22.03.2011, 12:56:08
Šíma: Nevadí, děkuji i za to! ;-)

Panano Nymni	22.03.2011, 12:23:09

„Nepotřebovala jsem se dívat skrze zavřené oči. Viděla jsem tě v reálu...“ konec téhle věty se ti nehodí do celkové poeticky laděné koncepce díla. Je to jako by najednou promluvila sprostě nebo mi to aespoň tak připadá. Zabíjí to tajemno, které se ti podařilo stvořit. Vůbec mi přišlo, že ten konec šlo pojmout trošku jinak...nu, v porovnání s tou bídou co jsem dneska četl dostaneš za 1, ale úplně jsi mě nenadchl.


ze dne 22.03.2011, 12:30:15
Šíma: Díky, taky si nemyslím, že text něco extra. Jen takový nápad (múzy se zvolna probouzejí ze zimního spánku a je to na nich vidět)! Jsem rád za každou kritiku! ;-)