|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Povídková ::
 Šíma |
publikováno: 24.03.2011, 14:25
|
| Rozhodl jsem se, že si splním své staré resty a bych to měl hotové najednou, vložil jsem všechny tři kratičké povídky (či zamyšlení) do jednoho většího celku. Snad se bude textík líbit. Loučím se se slovy: "Šotkům zdar!" |
| |
|
|
*** Povídka první – komáří ***
Být komárem není lehké. Věčně se nalítáte. A to nehledě na možná zranění či případné karamboly. Takový komár musí být neustále v pohybu, aby nedošel úhony. Díky tomu, že pije nejen lidem krev, má mnoho nepřátel. Lítá sem a tam a shání si potravu. Ale nenechte se mýlit, krev sají jen komáří samičky. Proč zrovna ženské? Kdo ví? Ženská toho prostě více stihne naráz, vše si ohlídá, za vším si zaletí, kam se na ni hrabou chlapi.
V ten den se blížil čas svatby. Ano, i komáři se žení. Nemusí se jen ženit všichni čerti, když je venku slota. Určitě to znáte, když leje a blýská se a hromy divobijů... Komáři jsou aktivní za všech okolností. Létají nejraději za horkých letních večerů a soutěží s malými kousavými muškami, kdo víc komu bude pít krev.
Ale vraťme se ke svatbě. Ženil se komár. Takový milý, hodný a sympatický chlap. A dočista zblbnul. Kdo to kdy viděl? Oženit se. Takovou hloupost snad může napadnout jen chlapa. Jo, to by mu vyhovovalo, sedět doma na gauči, dívat se na komáří televizi a nic nedělat. Zatím co ženská lítá po světě, div si nestrhá křídla. Ono to není jen tak, mít jazyk na vestě a pískat si pořád tu svou...
Večer byl na spadnutí. Bylo horko. Sluneční kotouč se chystal zapadnout za hory a z posledních sil pral do všeho o sto pět. Snad se tam Ti nahoře rozhodli dohonit plán, když se celé dni jen flákali. Nikomu se do ničeho nechtělo a snad jen mravenci ve vysoké trávě a pod listy keřů do úmoru pochodovali sem a tam a zpívali si své pochodové písně. Taky možnost, jak strávit letní večer.
Na palouku u lesíka na okraji městečka bylo rušno. Mouchy a komáři měli snad cvičení. Světlušky si vybíraly co nejlepší místo, aby dokonale osvětlily onu slavnostní chvíli. Ženich ve fraku byl připravený. Hosté také. Oddávající se sice mírně motal, ale to neměnilo nic na faktu, že byla svatba na spadnutí. Jen nevěsta byla stále bůh ví kde!
Co se stalo? Že by ji potkala nemilá nehoda? Komár nelítá na letecký benzín. Nemůže mu dojít palivo. Nemá sice radar, ani navigační přístroje, ale ví své. Snad naši budoucí nevěstu nepřiplácl někde kravský ocas, nebo mucholapka, aby se ze svatby nestal hned pohřeb. Ano, i to je možné... Čas ubíhal. Slunce zmizelo za obzorem a světlušky vyzkoušely své lampičky. Svatebčané z dlouhé chvíle pozvedli číše alespoň čistě na zdraví ženicha a dali se do popíjení krve s vysokým obsahem alkoholu.
No, uznejte sami, svatba a bez chlastu? Kdo to kdy viděl. Než padla tma, byli všichni komáři, mušky i světlušky pod stolem. Svatba se zvrhla v "grupnsex". Byl to děs. Jen ženich smutně dřepěl před oltářem a bulil, že se mu ztratila jeho milá. Měl by se radovat, že zůstane sám a nebude pod papučem. Když světluškám došly baterie, propadla se mýtina do tmy. Mravenci pohotově odnesli všechny svatebčany do bezpečí nedalekého remízku a palouček zůstal osamocený a tichý, jako by se nic nedělo.
Jen náš komár ve fraku stále seděl na svém místě a trucoval. A kdyby jej nezašlápla zatoulaná kráva, snad by tam trucoval dodnes...
*** Povídka druhá – gulášová ***
Všichni jste nejspíš četli onu povídku od jistého pana Šímy, ve které se zápletka točila okolo guláše, který byl hlavní postavou samotného příběhu. Nesmíme zapomínat ani na onoho tlustého pána, který tento guláš spořádal, bez něj by byl celý příběh nekompletní. Jako divadlo bez patřičných kulis a kostýmů jednotlivých herců.
Guláš je jen gulášem! Řeknete si nejspíš. Ano, pár knedlíků, trochu masa a obarvené vody. Nic víc a nic méně. Co na tom? No jo, ale to by ten guláš nesměl mluvit, myslet a cítit. Ať už jako celek, nebo jeho jednotlivé části samostatně. Ono je sice naprosto irelevantní, co si myslí guláš před tím, než jej kdokoliv z lidí sní, že ano? Ale nebylo by špatné zjistit, jak se asi cítí takový rozkousaný houskový knedlík, maso, či samotný vývar, když se mísí se žaludečními kyselinami po cestě ústní dutinou a jícnem.
„Už jsme tady?“ zeptal se rozkousaný kousek knedlíku.
„Už jsme dorazili? Jsme u cíle?“ ozvala se jeho další část plavající nedaleko.
V žaludku bylo poměrně těsno. Teplo. A aby toho nebylo málo, jeho stěny se rytmicky – pomalu avšak jistě – pohybovaly sem a tam a čeřily onu nevábnou hladinu, ve které plavalo kde co.
„Mamí, to je ale smrad! A co tu plave všude kolem za hnus?“ zeptal se kousek nerozžvýkaného masa jiného kousku, který měl také štěstí, že jej hladový člověk spolkl najednou.
„Zvykneš si...“ dostalo se mu odpovědi.
„Tohle je jen začátek,“ řekl věcně rohlík ze snídaně. „Čeká nás ještě pěkný sešup střevy a nakonec skončíme...“
„V řiti!“ řekl kdosi. „Přiznejme si to! Budeme všichni v hajzlu, pokud vůbec...“
„Takový je úděl lidské potravy!“ řekl nábožně kousek vaječného bílku. „Bůh si toho žádá, abychom se proměnili v...“
„Neříkejte to! Jsou tady děti!“ osočil se kousek masa z guláše.
„A není to jedno?“ zavrčelo rozkousané kolečko salámu.
„Všichni se rozložíme smícháme a...“ pronesl trojúhelník sýra, který se zvolna měnil v pochybné rozpláclé nic.
„Ano,“ pokračoval vaječný bílek. „Čeká nás dlouhá cesta utrpení, ale na jejím konci nalezneme světlo na konci tunelu!“
„Amen!“ řekl hned vedle plavající kousek knedlíku. „Ale čekal jsem, že to bude větší legrace.
Kdybychom mohli sledovat cestu potravy lidským trávicím traktem a rozumět, o čem se baví jednotlivé části již natrávených poživatin, nejspíš bychom nevycházeli z údivu. Ono, tísnit se v temných, špinavých a nevábně páchnoucích tunelech, neustále tlačeni vpřed, aniž bychom věděli, jaký to má všechno účel – ani ono náboženství oslavující cestu potravy do hlubin člověčího těla také vše dostatečně nevysvětlí.
„Jé, mami, tady je nějaká odbočka!“
„Na to se vykašli, to je slepé střevo!“
„A co tady? Není to nějak širší?“
„A, to jsme v tlustém střevě, vyšťavení, přeměnění do jiného stavu...“
„Já budu mít miminko, mami?“
„Ne, miláčku, ale brzy se přesuneme jinam!“
Copak si myslí potrava proměněná do podoby lidského exkrementu, to si raději ani netroufám domyslet. Vše jednou začíná a vše jednou i skončí. Potrava splnila svůj účel a co nebylo využito, to bylo vyloučeno, aby s hlasitým „šplouch“ dopadlo do záchodové mísy.
„Budeme se koupat? Jupííí!“ a bylo ticho.
Tedy, úplné ticho ne, protože než přišel ten strašný vír, který je všechny spláchl bůh ví kam, ozvalo se ještě: „A jsme v hajzlu, já to věděl!“
*** Povídka třetí – šotčí ***
Nikdo na ně nevěří a každý zároveň ví, že existují. Ano, řeč je o šotcích. Zvláštním druhu skřítků, kteří škodí všem lidem, jež chtějí cokoliv sdělit psanou formou komukoliv. Stručně a jasně řečeno, šotci jsou tu proto, aby v autorově textu nasekali co největší paseku. A nenechte se mýlit, jsou na to řádně školení a také musí projít určitým vzdělávacím systém. Od šotčích školek, až po univerzitu, to podle toho, o jaké platové zařazení se ucházejí.
Dělat chyby v textech žáků prvního stupně je prkotina oproti dělání překlepů v textu vysokoškolských studentů. Ono i u běžného člověka je mnohdy těžké udělat mu v textu řádnou paseku. Kaňky už dávno vyšly z módy a s nástupem textových editorů a kontroly pravopisu to mají šotci ještě těžší. Naštěstí i oni studují výpočetní techniku a způsoby, jak ošálit programy, aby nepracovaly tak, jak to mají nařízeno ve strojovém kódu.
Když se ohlédneme do historie, měli nejvíce práce šotci, kteří autorům strhávali pera a propisky nežádoucím směrem, aby vzniklo jiné slovo, než člověk původně zamýšlel, popřípadě mu tlačili na ruku tak usilovně, až vznikla kaňka. S nástupem psacích strojů sice oné dřiny ubylo, ale jeden se zase naskákal. Každý šotek se musel specializovat na daný prst, pokud autor psal všemi deseti, aby jej šotek přinutil bouchnout tím či oním prstem do jiné klávesy. Jenže, hopsejte celý den zavěšení na prstech sem a tam po klávesnici. Jednomu z toho pěkně dlouho do noci buší v hlavě.
S nástupem počítačů ubylo hluku v pracovním prostředí šotků. Jak je všeobecně známo, dobré klávesy jsou povětšinou tišší a mají pěkně lehký zdvih. Šotci se tolik nenadřou, poskakují si po klávesnici a tančí své kreace, aby občas dupli patou na nepatřičnou klávesu, či rovnou na klávesu „Delete“ nebo „Backspace“, aby alespoň zrušili nějakou tu mezeru, když už píše autor spisovně a gramaticky správně. Pokud šotek nemůže nic udělat v textu samotném, pak alespoň zkomolí autorovi název souboru, aby jej při příštím otevření nemohl najít a musel celý text přepsat, či napsat znovu.
Jak vidíte, je šotčí povolání velmi náročné. Ale ruku na srdce, nebyla by to nuda, kdyby tito malí prevíti neexistovali a nedělali nám v textu různé nepřístojnosti? Nuže, až budete mít z diktátu pětku, nebo ve vaší diplomové či jiné práci bude nějak podezřele plno překlepů, vzpomeňte si na ně. Na malé tvory, kteří jsou živi jen ze své práce a nekonečného poskakování po klávesách počítače, psacího stroje, nebo při posilování se špičkou plnícího pera. Šotkům zdar!
*** Konec ***
________________________
Poznámka pod čarou:
Komáři opravdu lidem sají krev, stejně tak je pravdou, že pijí jen komáří samičky, ovšem myšlenka, že se komáři žení je naprosto zcestná, stejně tak jakékoliv texty o komárech, včetně říkanky: "Komáři se ženili!"
Společenství trávicího traktu poukazuje na fakt, že ty neustálé stížnosti potravy už nemůže poslouchat, zároveň přiznává, že s tím nic nenadělá. Odbory nemají jak potraviny a pochutiny, tak trávicí trakty. Jakékoliv připomínky z obou stran jsou bezpředmětné. Šímův trávicí trakt vzkazuje, ať se jde autor nažrat a nemyslí na hlouposti...
Předseda šotčí komise neruší za správnost textu, protože se předsedající domluvili, že tomu prevítovi, který si říká Šíma, řádně zatopí. Distancují se od všech informací podaných v tomto textu a považují je za zcestné a nepravdivé. Podle jejich vyjádření pracují mnohem usilovněji a nejeden šotek se těší z bakalářského, nebo jiného titulu. Najde se i jedinec, který má u svého jména titul docenta či kandidáta šotčích věd.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
