obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalöra-39 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 05.04.2011, 0:48  
A je tu další díl.
Tak co pak se dnes přihodí v našem poklidném světě elfů?
Že by trocha přeháněk?
Co to bude za nedorozumění?
Čtete a uvidíte.
Hezké počtení.
 

XXXIX. – Hloupé nedorozumění


Tři dny Mëllindě trvalo, než utkala přední stranu polštářku s výjevem. Výroba celého polštářku jí zabrala necelé dva týdny, protože kromě práce na dárku pro Diriela musela ještě chodit učit do Akademie, opravovala práce svých studentů a navštěvovala svého kmotřenečka Yärise, takže po dobu Dirielovi nepřítomnosti byla dostatečně zaměstnána.
Samozřejmě nemohla zapomenout ani na Lili, se kterou se vydávala na procházky do okolí paláce a zašla i k hrobce svých dětí. Těšilo ji, že zde má místo, kde může uctít jejich památku. Mëllinda byla Anneris vděčná, že pro ni toto učinila. Položila svazeček květin před malou kryptu a chvíli poseděla na dřevěné lavičce, která tam stála a přemítala o svém životě a o tom, co si v poslední době nejvíc přeje.
Zjištění, že začíná toužit po Dirielovi ji nijak nešokovalo, vlastně od té doby, co ji poprvé políbil, se každou noc objevoval v jejích snech, ve kterých s ní dělal i další věci, než jen pouhé líbání. Její sny bývaly velmi živé, plné pikantních výjevů a ráno se probouzela celá rozechvělá, udýchaná, a také podivně prázdná a opuštěná. Zbožňovala, když ji líbal, ale nevěděla, jak mu taktně naznačit, že chce víc, Prostě neměla odvahu, a možná se i trochu bála, že by ji odmítl. Nepřipadala si nijak zvlášť krásná ani přitažlivá, a už vůbec ne jako žena, která dokáže svést muže, po němž její srdce i tělo touží.
Častokrát v duchu proklínala Rindona za to, co jí udělal. Za to, že zničil její ženskou duši a sebevědomí. Po dlouhém přemýšlení se rozhodla, že kromě polštářku dá Dirielovi ještě jeden dárek. Sama sebe. V hlavě se jí začal rodit plán, jen dumala nad tím jak to nenápadně provést. To musela ještě dokoumat.

* * *

Druhý den měsíce Laiquë, den po slavnosti Jarního slunovratu, přinesl havraní posel Mëllindě dopis od prince Diriela. Stálo v něm, že se musí o dva dny déle zdržet v Ilcatirionu. Do Ladérionu prý dorazí odpoledne osmnáctého dne tohoto měsíce. Též psal, že jí přeje krásné svátky slunovratu, a že se již na Mëllindu velmi těší, a aby pozdravovala všechny v paláci. Krátkou zprávu zakončil tím, že jí posílá sladké políbení. To Mëllindu zahřálo u srdce. Nyní když věděla, kdy přesně se Diriel vrátí, mohla začít plánovat onen večer s velkým V.
Měla dokonalou představu. Hezky se oblékne do nějakých velmi slušivých šatů. Až Diriel přijede a převlékne se do čistého úboru, společně půjdou, tak jako vždy, do jídelního sálu. Nejdřív se navečeří v jídelně s Anneris a ostatními.
Mezitím, co budou večeřet, tak požádá někoho z palácového personálu, aby jí do pokoje zanesl láhev dobrého bezového vína, rozdělal oheň v krbu a zažehl svíčky, pro tu správnou atmosféru. Po večeři by se rozloučili, což by nikomu nebylo divné, neb to dělali téměř pokaždé, a odebrali by se do Mëllindina bytu. Tam by se na chvilku posadili na pohovku, připili na jeho zdraví jednou či dvěma sklenkami, a pak by se na chvíli vytratila do svého pokoje, aby mu přinesla svůj dárek k narozeninám. Už se těšila na to, jak vyjde z ložnice, oděná jen do té svůdné košilky, kterou dostala od Anneris, a byla velmi zvědavá, jak se na to bude lehce opojený Diriel tvářit.

* * *

Jenže představa byla jedna věc a skutečnost druhá. V den princova příjezdu se nic nedařilo podle Mëllindina vysněného plánu. Diriel odpoledne nedorazil, doufala, že se objeví třeba u večeře. Oblékla si nádherné tyrkysově modré šaty s něžnou bílou výšivkou kolem lemu sukně, rukávů, pasu a kolem oválného výstřihu, který neponechával přílišný prostor fantazii. Do vlasů zasunula sponky s bílými hedvábnými kvítky, a pak se vydala do jídelny.
Místnost byla plná elfů, elfek i dračích lidí. U vládcovského stolu byla dvě volná místa, jedno patřilo jí a druhé chybějícímu Dirielovi. Posadila se a oči přítomných na ní ulpěly. Najednou si připadala podivně nervózní a nesvá, když si ji všichni tak bedlivě prohlíželi. Sklonila hlavu, neb měla pocit, že všichni přítomní vědí, proč si dneska na sebe vzala právě tuhle, na ni neobvykle vyzývavou, róbu. Najednou měla sto chutí vstát od stolu a utéct pryč. Pak se ozval hluboký mužský hlas.
„Dobrý večer, Mëllindo, buď dnes vítána u našeho stolu. Musím říci, že ti tyto půvabné šaty velice sluší,“ pronesl uznale Dorien.
Mëllinda pozdvihla hlavu a podívala se přes stůl na manžela své přítelkyně Anneris, Doriena. Půlelf se přívětivě usmál a v očích mu jiskřila laskavost. Udělala rukou gesto, jež říkalo: ‚Děkuji.‘
Přikývl hlavou na srozuměnou. I ostatní se na Mëllindu hřejivě usmáli a začali se opět věnovat svým talířům a všem těm chodům, které byly doneseny na prostřený stůl. Malá skupinka hudebníků doprovázela večeři instrumentálními skladbami a vše probíhalo tak jako normálně, jen někdo tu stále chyběl. Pomocníci z kuchyně odnesli zbytky posledního chodu a rozdávali ovocný dezert se šlehačkou, ale Diriel se stále neukázal. Mëllinda byla trochu zklamaná, čehož si všimla Anneris. Když Mëllinda snědla dezert, zvedla se, pokývnutím hlavy požádala o prominutí a zamířila ven z jídelny. Hnědovlasá elfka též opustila své místo a šla za ní. Dostihla ji na chodbě a oslovila ji:
„Mëllindo.“
Plavovláska se zastavila a podívala se na Anneris.
„Co je ti? Vypadáš poněkud zasmušile.“
‚To nic, Anneris, jen mě trochu pobolívá hlava. Půjdu si lehnout, a ono to přejde,‘ odvětila lživě Mëllinda.
„Opravdu?“ otázala se podezíravě elfí paní. „Nebo je to spíš tím, že se u stolu neobjevil jistý muž, který měl dnes ocenit tvé půvaby?“
‚Nevím, o čem to mluvíš, Anneris,‘ snažila se ze sebe dělat nechápavou.
„Ale, no tak, Mëllindo, kvůli mně ses takhle hezky určitě neustrojila. To pro Diriela, viď?“
Mëllinda si povzdechla. Věděla, že před přítelkyní toho moc neutají.
‚Ano, já … chtěla jsem mu udělat radost, překvapit ho. Psal, že dorazí již odpoledne. Těšila jsem se na jeho návrat. Zdá se, že marně.‘
Anneris popošla blíž a konejšivě jí položila ruku na rameno.
„Netrap se. Cesta z Ilcatirionu sem je dlouhá. Nejspíš ho jen něco bezvýznamného zdrželo. Přijede možná během noci anebo zítra ráno, ale určitě dorazí. Neměj o něj obavy. Chceš-li, pojď se mnou a můžeme si zahrát šachy či nějakou karetní hru, aby ses rozptýlila,“ navrhla jí Anneris dobromyslně.
‚Děkuji, Anneris, je to od tebe milé, ale já raději půjdu k sobě. Budu si chvíli číst, a pak se uložím ke spánku,‘ odvětila Mëllinda.
„Nu dobrá, jak myslíš. Tak ti tedy přeji dobrou noc.“
‚Já tobě také,‘ opáčila Mëllinda v duchu, obrátila se na patě a zamířila do svého bytu.
Za pár minut stanula přede dveřmi a vstoupila dovnitř.
Obývací místnost byla osvětlena jemně zlatý světlem svící a praskajícím ohněm a na stole byly připraveny dvě broušené číše a láhev lahodného vína, ale krom ní tu nebyl nikdo, kdo by to ocenil. Povzdechla si a sesula se na pohovku. Nechtělo se jí otvírat láhev a nalít si, neměla proč, samotné jí víno nechutnalo.
Lili, která ležela dosud na svém místě, se zvedla, plouživým krokem se přiloudala ke své paní a položila jí hlavu do klína. Jako by vycítila její srdcebolnou náladu a chtěla ji utěšit. Mëllinda ji pohladila po hebké srsti mezi ušima a pousmála se, protože jí fenka začala lízat z vděčnosti ruku a tulit se k ní.
Náhle se jí chtělo plakat, ale přemohla to. Co kdyby se tu Diriel zčistajasna objevil? Nesměl vidět, jak je jí úzko u srdce. Projížděla prsty jemné chloupky a konejšila svou milovanou fenku. Povzdechla si. Zdálo se, že vše stojí proti ní.
Nevěděla, jak dlouho seděla na pohovce s Lilinou hlavou v klíně, ale muselo to být alespoň hodinu. Když se fenka nasytila něžného laskání, odtáhla se a líným krokem se odebrala zpět do svého pelíšku. Mëllinda se zvedla a odkráčela do ložnice, kde měla připravený dárek a svůdnou noční košilku. Nějak se nechtěla úplně vzdát svého záměru. Proto ze sebe sundala šaty, pověsila je na ramínko a natáhla na sebe ten krásný kousek hedvábí a krajky. Rozpustila si vlasy, pročesala je a podívala se na sebe do zrcadla. Vypadala hezky a i celkem svůdně. Alespoň podle svého názoru. Takovou ženu přece žádný normální zdravý muž nemůže odmítnout, pomyslela si.
Vzala polštářek, prošla spojovacími dveřmi do koupelny, a pak rovnou do prázdného Dirielova pokoje. Posadila se na postel i s dárkem a čekala na jeho návrat. Čekala dlouho, hodinu, dvě, tři, čtyři, a pak ji přemohl spánek. Zívla únavou, položila se na nerozestlanou postel, zvedla nohy z podlahy a s polštářkem v ruce usnula jako nevinné dítě.

Diriel i se svým doprovodem přijel do Ladérionu až hodně pozdě, asi tak po druhé hodině ranní. Zavedli koně do boxů a ustájili je. Muži si hned odešli lehnout do svých ubikací v kasárnách a princ zamířil do paláce. Byl opravdu šíleně unavený, protože při cestě se střetli s osmičlennou skupinou skřetů a museli se jich zbavit. Skřeti sice byli v přesile, ale naštěstí se nikomu z nich nic nestalo a vyvázli z potyčky téměř bez škrábnutí. Přesto byl utahaný jako zbitý pes a toužil jen po tom opláchnout ze sebe prach a pot a zalézt do postele.
Cestoval dlouho bez pořádné zastávky a ani u rodičů v Ilcatirionu se nijak dlouho nezdržel a moc toho nenaspal. Kráčel a nohy se mu pletly vyčerpaností a oči držel sotva otevřené. Tělo sice bylo vzhůru, ale mysl se již toulala v krajině snů. Vstoupil bočním vchodem do západního křídla paláce a chodbou se doploužil až k Mëllindině bytu.
Vzal za kliku, protože věděl, že zásadně nezamyká, potichu je otevřel a vkročil dovnitř. Předsíň byla ztmavlá, ale v obýváku bylo stále matné šero od dohasínajících uhlíků v krbu. Lili zvedla pomalu hlavu, aby se podívala, kdo ruší její dřímotu, a když zjistila, o koho se jedná, tak zas nevzrušeně položila hlavu na své tlapky a pohroužila se do ráje psích snů. Diriel se neslyšně proplížil ke svému pokoji, strčil do dveří a proklouzl do potemnělé ložnice.
Už se chtěl začít svlékat, když si uvědomil, že uvnitř místnosti není sám, neboť jistá silueta štíhlé postavy ležela a tiše oddychovala na jeho posteli. Přikročil k lůžku, a s námahou zaostřil malátný zrak na tvář spící Mëllindy. Usmál se, když si uvědomil, že tu celou dobu na něho čekala, až ji přemohla únava. Natáhl ruku a pohladil ji po vlasech.
„Mëll,“ zašeptal zemdleně, ale elfka dřímala dál. „Mëll, Mëllindo, vzbuď se,“ promluvil na ni tichoučce.
Dívka se pohnula, povzdechla si, otevřela spánkem ztěžklá víčka a usmála se. Byl to něžný, líný úsměv, a pak se její rty pohnuly, jakoby vyslovovala jeho jméno.
„Co tu děláš, děvče? Neměla bys být ve své posteli?“ otázal se šeptem.
Mëllinda udělala rukou několik gest, kterými mu odpověděla.
‚Čekala jsem na tebe a usnula jsem.‘
„Čekalas, až se vrátím? Ale proč?“ podivil se, i když ho to potěšilo.
Mëllinda se nadzvedla na rukách, spustila nohy z postele na zem a posadila se.
‚Chtěla jsem ti předat dárky k narozeninám,‘ odvětila znakovou řečí.
Diriel si znaveně sedl na místo, které uvolnila. Mozek mu pracoval příliš pomalu, než aby mu docházel význam slov ve znakové řeči. Chvíli mu to trvalo.
„Dárky?“ zvědavost nepatrně přemohla únavu.
Mëllinda sáhla za sebe na peřinu, kde měla položenu onu věc a podala mu ji. Princ ji přijal.
„Polštářek?“ otázal se.
Přikývla a odznakovala na vysvětlenou: ‚Sama jsem ho udělala.‘
„Tys mi vyrobila polštářek?“ Byl příjemně překvapený. Dalo mu práci zaostřit ve tmě vyčerpáním rozmazaný zrak. Prohlédl si zběžně výjev, který na něm byl zobrazen. „To jsi ty a já, jak zabíjím medvěda?“ Přikývla. „Je to opravdu moc a moc krásné, udělala jsi mi tím velikou radost. Něco takového jsem zatím ještě od nikoho nedostal. Tvého daru si nesmírně vážím a budu ho každou noc držet u svého srdce.“
Mëllinda se potěšeně usmála a udělala několik posunků rukama.
‚Mám ještě jeden dárek.‘
„Vážně? Jaký?“ V unaveném hlase mu zněla zvědavost a zmatenost. Jedna jeho část si chtěla s Mëllindou povídat a druhá se už nemohla dočkat spánku.
‚Sebe,‘ poukázala na své já.
Pak se naklonila k němu přes polštářek, jenž mu ležel na klíně, a nesměle se dotkla jeho teplých rtů. Lehce po nich přejela svými a políbila ho. Ten polibek byl něžný, lehce vyzývavý a sladký, stejně jako ona.
Jednou rukou se opírala o matraci zakrytou dekou a druhou položila na Dirielovu tvář, líbala ho a pohladila po líci. Prsty přejela po hraně jeho čelisti, po krku a nakonec dlaní spočinula na jeho zdvihající se hrudi. Elf jí dal ruce na odhalená ramena a odtáhl ji od sebe. Zadíval se jí do obličeje zahaleného nočním šerem, jež vládlo v pokoji.
„Tohle mi říkat nemusíš, já vím, že ty jsi ten největší dárek, který jsem mohl od Manar dostat, má drahá přítelkyně. A velice ti děkuji za tvé dary.“ Odmlčel se a Mëllinda doufala, že jí nyní řekne, že jí to sluší a požádá jí, aby u něho zůstala. Jenže ničeho takového se nedočkala. Místo toho dodal: „Nezlob se, že neprojevuji větší nadšení, ale jsem nadmíru unavený. Zítra to spolu pořádně oslavíme, ano? Teď bych se však rád natáhl a pořádně se vyspal.“ Naklonil se k ní, vzal do dlaní její obličej a Mëllindino srdce se rozbušilo v očekávání dlouhého polibku, ale jaké bylo její zklamání, když jí věnoval pouze letmý bratrský polibek na čelo a zašeptal: „Dobrou noc, drahá přítelkyně.“
Mëllinda gestem odvětila.
‚Tobě také.‘ Oči jí posmutněly a hlava klesla dolů.
Sklesle se zvedla z postele a připadala si tak hloupě, poníženě a trapně. Vůbec si jí jako ženy nevšiml. Se skloněnou hlavou se plouživě odebrala spojovacími dveřmi do koupelny a zavřela je za sebou. Pár vteřin tam setrvala, brada se jí roztřásla a z očí se jí začaly koulet slzy. Připadala si jako naprostý idiot. Vysvětlovala si špatně jeho drobné, milé pozornosti. Jak jen si mohla myslet, že by princ Diriel v ní viděl víc, než pouhou němou přítelkyni? Ona nemůže být pro žádného muže přitažlivá. Kdo z elfů by taky chtěl ženu, kterou tak brutálně poznamenal nějaký mrzký člověk? Chytila lem hedvábné košilky, rychle si ji přetáhla přes hlavu a znechuceně ji odhodila na podlahu. Takovéhle věci nejsou nic pro ni, pro šedou ošklivou myšku. Vběhla do ložnice a zamkla za sebou propojovací dveře, a pak zamkla i druhé dveře vedoucí k ní do pokoje. Sebrala z postele svou starou neforemnou noční košili a zahalila do ní nahé tělo. Padla na postel a začala bezhlesně vzlykat.

Diriel uslyšel zapadnout dveře a cvaknout zámek. To bylo podivné, Mëllinda se předtím nikdy ve svém pokoji nezamykala. Vlastně celé její dnešní chování bylo tak trochu zvláštní. A ten polibek, který mu věnovala, měl takový svádivý nádech. Vskutku podivné. Zavrtěl nechápavě hlavou. Postavil se, stáhnul ze sebe cestovní tuniku a kalhoty, a zůstal jen ve spodkách. Vzal lampu, zažehl v ní drobný plamínek a přešel do koupelny, aby se před spaním trochu opláchl.
Postavil světlo na poličku k tomu to účelu určenou, sehnul se k umyvadlu a chtěl si omýt obličej, když si všiml, že na kachlíkové podlaze cosi leží. Shýbl se a zjistil, že je to změť jemného hedvábí a krajek. Vzal tu věc do rukou a náhle měl před sebou velmi svůdnou noční košilku vonící Mëllindiným růžovým parfémem. V té chvíli se jeho mozek probral k životu a jemu všechno došlo.
Bože, jak byl slepý, když neviděl, že vedle něho sedí spoře oděná do tohoto kousku hedvábí. Tak dlouho se ji snažil přehlížet a držet své něžně city k ní na uzdě, že nakonec udělal takovou kolosální pitomost. Teď už věděl, co měla na mysli tím, že mu chce dát jako dárek sama sebe. Toužila se s ním milovat. Tohle vědomí ho málem srazilo na kolena.
„Ó Manar, jsem to ale pitomec,“ zaklel sám pro sebe a složil hlavu do dlaní. „Kolik ji to muselo stát odvahy, aby se k něčemu takovému odhodlala. Ona mě chtěla svést a já ji odmítl. Teď si musí myslet, že o ni jako o ženu nestojím. Ach bože, proč se to vždycky musí tak šíleně zkomplikovat?“ spílal sám sobě v duchu. „Musím se jí omluvit,“ rozhodl se hned.
Postavil se na nohy, několika kroky se dostal ke dveřím, přiložil na ně ucho a zevnitř zaslechl tichoučké popotahování nosem.
Došlo mu, že Mëllinda pláče.
Chtěl vzít za kliku, ale uvědomil si, že je zamčeno. Pak ho napadlo, že zkusí druhé dveře, které do jejího pokoje vedly z obýváku. Opustil koupelnu a zamířil k nim. Během pár vteřin stál před nimi a držel v ruce kliku. Zmáčkl ji, ale i tyto dveře byly zamčené. Zaťukal na ně a vyzval ji.
„Mëll, otevři prosím.“ Tiché vzlyky náhle ustaly. „Mëll, vím, že ještě nespíš. Prosím otevři. Potřebuji s tebou mluvit.“
Žádná odpověď ani šustění povlečení, které by značilo, že vstává a jde otevřít. Znovu zaťukal.
„Mëllindo, děvče moje drahé, prosím odemkni a pusť mě dovnitř.“
Pořád bylo ticho, elfka byla jeho odmítnutím dotčena natolik, že ho nechtěla vidět. Povzdechl si, otočil se a vrátil se k sobě do pokoje. Odhodil deku, posadil se na měkkou matraci a měl pocit, že nyní je ještě utahanější, než byl předtím. Dobře, nechce mu otevřít teď, tak si s ní promluví ráno. Omluví se jí a vysvětlí jí, že to bylo z jeho strany hrozné nedorozumění. Měl by Mëllindě dát něco na usmířenou. Natáhl se na postel, přikryl se dekou, zavřel oči, a v duchu přemýšlel, co by to mělo být, ale moc daleko se nedostal, protože za pár okamžiků usnul tvrdým, ale bezesným spánkem.

Horké slzy ponížení a studu jí kanuly po tvářích. Netrvalo dlouho a zaslechla, jak Diriel klepe na její dveře. Utišila se. Slyšela, jak ji prosí, ať otevře a pustí ho dovnitř, že s ní chce mluvit, ale ona ho ignorovala. Ne, po tom debaklu by se mu nedokázala podívat do očí. Tiše ležela na posteli, němé slzy skrápěly její skráně, dokud se Diriel opět nevzdálil, a pak začala znovu vzlykat. Plakala nejméně hodinu, než se utišila a konejšivý spánek ji přemohl.

* * *

Mëllinda neměla příliš klidné spaní a probudila se těsně po úsvitu. Neměla odvahu se princi po včerejším nočním fiasku podívat do očí. Spěšně se oblékla, upravila, poklidila si pokoj a pak vstoupila do obýváku, vzala si brašničku a v rychlosti posbírala své věci, které potřebovala k výuce v Akademii. Jen co měla vše nezbytné, opustila spěšně svůj byt, zašla na snídani do jídelny, a nakonec se chvatně odebrala do školního ústavu ve městě.
Diriel se probral ze spánku dřív, než bylo u něho po tak únavné cestě obvyklé, ustrojil se a hodlal si ihned promluvit s Mëllindou. Vyšel z ložnice a zaklepal na dveře jejího pokoje, ale bylo ticho, neozvalo se žádné šramocení. Opět zaklepal a pronesl:
„Mëllindo, slyšíš mě? Mohu vstoupit? Prosím!“
Odezva žádná, vzal za kliku. Myslel si, že bude stále zamčeno, ale zmýlil se. Západka snadno povolila a on vpadl do její ložnice. Místnost však byla prázdná, postel ustlaná, a po Mëllindě ani stopy. Odešla pryč, a on neměl možnost si s ní o včerejšku pohovořit. Tak tohle nebylo dobré znamení. Nechtěně jí ublížil, a teď nevěděl jak to napravit. Rozhodl se, že na ni počká u Akademie a vyzvedne ji odpoledne po skončení výuky.

Ve dvě hodiny po obědě stál před hlavní branou do areálu, neklidně přešlapoval a v ruce svíral kytici bílých a žlutých narcisů. Přeříkával si, co by jí rád řekl a přitom pochodoval vytrvale sem a tam. Zaslechl školní zvon, který ohlašoval konec dnešního vyučování, tak tedy čekal.
Míjely ho štěbetající dívky, rozjaření chlapci, ale i profesoři, jen Mëllinda pořád nevycházela, což mu bylo divné, a tak zastavil jednoho z vyučujících. Obrátil se na muže v černém hávu, jenž nesl velký fascikl lejster v kožených deskách.
„Dobrý den, mistře.“
Elf se zastavil v chůzi a podíval se na prince.
„Dobrý den, můj pane.“
„Omlouvám se, že vás ruším.“
„Nerušíte, co byste potřeboval?“ otázal se profesor.
„Já, jen bych se chtěl optat, zdali nevíte, jestli je ještě v Akademii lady Mëllinda? Víte, čekám tu na ni, ale ona se zatím neobjevila. Nemáte zdání, jestli se náhodou o chvíli nezdržela?“
Elf se lítostivě zatvářil.
„Bohužel vás nepotěším, pane, ale lady Mëllinda se nezdržela, pokud vím, tak opustila budovu akademie již před hodinou.“
„Jste si tím jistý, mistře?“ otázal se a zavrtěl hlavou nechápavě princ.
„Ano, jsem. Viděl jsem ji, jak odcházela východní brankou,“ odvětil elf.
„Kruci,“ zaklel. „Proto jsem ji minul. Děkuji, mistře, za váš čas. Márea.“
„Nemáte zač, můj pane, márea,“ prohodil elf a pokračoval ve své cestě.
Diriel svíral v ruce kytici a přemýšlel, co s ní. Zahlédl postarší lidskou ženu, přitočil se k ní a s úsměvem jí ji věnoval, a pak se vydal zpět do paláce. Hlavou mu běželo tolik otázek a myšlenek. Tak rád by si s ní pohovořil a dal vše do pořádku. Doufal, že když neměl příležitost nyní odpoledne, tak snad večer bude mít možnost si s ní v klidu promluvit.
Jenže na její přítomnost u večeře čekal marně. Neukázala se. Odebral se tedy do jejího bytu, kde očekával, že ji najde sedět za stolem a opravovat školní práce. Ale kromě fenky Lili, která ležela stočená na pohovce, nikoho neobjevil. Mëllindiny věci ležely rozložené na pracovním stole a na stolku před krbem byl tác s prázdnými talíři od večeře, takže bylo jasné, že zde byla. Vzal za kliku dveří do jejího pokoje a otevřel je, ale ložnice zela prázdnotou. To bylo podivné, vůbec neměl tušení, kde by Mëllinda mohla být. Opustil její ložnici a přešel do své. Chtěl si lehnout na postel a čekat až se Mëll vrátí, ale na lůžku našel list papíru. Moc dobře poznal její úhledné písmo. Stálo na něm:

Drahý příteli,
nezlob se, ale přeji si, abys opustil můj byt, dřív než se vrátím. My dva nemůžeme být spolu v jednom obydlí. Promiň.
Mëllinda


Nic víc než těchto několik strohých slov, která Diriela zabolela u srdce. Zaklel a hodil papír zpět na postel. Ona ho vyháněla ze svého života a od sebe. Tohle nemohl dovolit. Ano, odejde dočasně pryč z jejího bytu, tak jak si přeje, ale nenechá to jen tak. Ne, dokud jí vše nevysvětlí a neurovná to zatraceně hloupé nedorozumění. Své věci nechal na místě, vzal si s sebou pouze polštářek, který mu darovala k narozeninám, a odebral se do svého starého pokoje v jižním křídle paláce. Opustil její byt, ale z jejího života zmizet v žádném případě nehodlal, ne bez boje.

A tak dělal vše, co bylo v jeho silách. Snažil se ji odchytit u snídaně, ale jako naschvál se s ní skoro pokaždé minul anebo z nějakého důvodu neměl šanci ji oslovit. Čekával na ni před akademií, jednou u hlavního vchodu, podruhé u zadního východu na západní straně, jindy postával u východní branky, avšak vždy mu proklouzla mezi prsty, jako by dobře věděla, že na ni zrovna tam čeká. Někdy odešla z akademie dřív, jindy se zdržela o několik hodin. Ani u večeře neměl šanci ji zastavit a prohodit s ní pár slov. Buď zmizela dřív, než se k ní dostal anebo bylo v jejich okolí tolik nezvaných uší, že před nimi onu záležitost zásadně nechtěl probírat. Zkrátka se mu vůbec nedařilo.
Chtěl nějak upoutat její pozornost, usmíval se na ni a dělal grimasy, když si všiml, že po něm hodila pohledem, ale pokaždé když ho zahlédla a zaregistrovala jeho sledující zrak, tak odvrátila oči, sklonila hlavu a během několika vteřin se vypařila jako rosa za horkého dne. Šel za ní do jejího bytu, ale našel ho zamčený. Klepal, ale nikdo neotevřel, jenom fenka Lili, vylezla ven koženými dvířky na chodbu a nechala se od něj podrbat za ušima. Pohladil ji a ona se za pár minut zase vrátila zpět do bytu.
Nechával jí přede dveřmi svazečky květin, ale neměl tušení, co s nimi udělala, jestli si je vzala anebo vyhodila. Tohle její vyhýbání se a utíkání před ním již trvalo dlouhé tři týdny. Už nevěděl, co by měl dělat, aby ji přiměl na chvíli si s ním promluvit.

Pak přišlo jedno ráno, kdy se s ní neuvěřitelnou náhodou střetl mezi dveřmi do jídelny. On šel dovnitř a ona ven. Chytil ji jemně za paži a oslovil ji:
„Mëllindo, počkej prosím, potřebuji s tebou nutně mluvit.“ V jeho hlase zněla naléhavost.
Nijak nereagovala, jen měla odvrácenou hlavu a oči upřené do zdi, hlavně aby se mu nemusela dívat do očí. Z nějakého důvodu se bála, že kdyby mu pohlédla do tváře, viděla by v ní výsměch, soucit či lítost. Nechtěla, aby ji litoval, cítila se ponížená svým hloupým impulsivním jednáním. Pak z jídelny zazněl ženský hlas.
„Ach, Dirieli, mohl bys mi věnovat malou chvilku?“
Diriel vrhl vyčítavý pohled na svou sestru a přestal se plně soustředit na elfku, čehož Mëllinda využila, vyvlekla svou paži z jeho nepevného sevření a v mžiku oka zmizela v chodbě. Diriel od plic zaklel. Jediná šance po mnoha dnech byla zase zmařená.
„Krucinál. Do skřeta. Co je?“ utrhnul se na příchozí sestru.
„Chci si jen promluvit, nic víc, nemusíš se hned chovat jako hulvát,“ pokárala jej Anneris se zamračeným obočím.
Diriel si rozladěně povzdechl. „O čem chceš mluvit?“
„O tobě a Mëllindě.“
„To mi ještě scházelo. Teď a tady?“ otázal se Diriel otráveně.
„Ne tak úplně. Hned, ale v mé pracovně. Pojď se mnou,“ pokynula mu hlavou směrem na opačnou stranu dlouhé chodby.
„To mi hodláš dát kázání?“ dotázal se plavovlasý elf nabroušeně.
„Možná, ale zatím nevím, zda ho bude zapotřebí,“ odtušila Anneris.
Prošli chodbou a pak ozdobnými dveřmi do malého útulného pokoje, a zavřeli za sebou. Anneris se otočila, založila si ruce na hrudi, prsty bubnovala na paži a bedlivě se zahleděla na svého mladšího bratra.
„Už se na to vážně nemohu dívat.“
„Na co jako?“ otázal se Diriel nechápavě, i když tušil, co asi má na mysli.
„Nedělej ze mě hlupačku. Mám oči a vidím, že ty a Mëllinda máte nějaké neshody,“ pronesla a tázavě pozvedla obočí.
„Já opravdu nevím, o čem to mluvíš,“ dál se vytáčel.
„Dirieli!“ oslovila ho s napomenutím v hlase. „Přestaň si hrát na nechápavého a vyklop to. Moc dobře jsem si povšimla, že posledních několik dnů spáváš ve svém starém pokoji. Proč se ti Mëllinda vyhýbá a tváří se jako boží umučení?“
Diriel si ztěžka odfrknul a svezl se do křesla, které stálo poblíž. Anneris si též sedla, ale nespouštěla z něj zrak a čekala na odpověď. Diriel si promnul prsty kořen nosu a pak se nervózně podrbal na zátylku a pronesl:
„Řekněme, že jsem udělal pořádnou, do nebe volající pitomost.“
Jeho sestra na něj vykulila oči.
„Ublížils jí? Ach bože, tys ji… Doufám, že jsi ji ne…“ Anneris nedořekla ono slovo, přiložila si ruku na ústa a v duchu dodala. ‚Snad ji neznásilnil,‘ zhrozila se.
Diriel tuto její negativní myšlenku v podvědomí zachytil a zamračil se.
„U všemohoucích Manar, jak si něco takového o mně vůbec můžeš myslet, Anneris,“ zavrčel pohoršeně. „Možná jsem sukničkář, ale ne násilník. Nikdy bych neudělal nic proti její vůli.“
Anneris se kousla do spodního rtu.
„Promiň, já to tak nemyslela, ale prozraď mi, cos jí tedy provedl?“
Elf si posteskl a bezděčně si zajel rukou do rozpuštěných vlasů. Vypadal dost zničeně.
„Jen jsem si prostě něco špatně vyložil a vzniklo jisté nedorozumění.“ odvětil Diriel.
„Ty ses jí pokusil svést?“ Podezíravě se na něho podívala.
„Ne. Právě, že ne. V tom je ten obrovský problém. Nejspíš jsem to měl udělat, vždyť něco takového se ode mě očekávalo, ne? Jenže to bylo přesně naopak. To ona se snažila svést mě a já to jaksi nepochopil.“ Zatvářil se velmi provinile a zkroušeně k tomu.
„Cože? Mëllinda se tě pokusila svést?“ zeptala se nevěřícně Anneris. „Kdy?“
„Tu noc, když jsem se vrátil z Ilcatirionu.“
„Nechce se mi tomu věřit. Jak?“
Diriel protočil oči a řekl.
„Normálně. Čekala na mě v mém pokoji a chtěla mi předat své dárky k narozeninám. Seděla přede mnou na posteli jen velmi spoře oděná, ale já to pro únavu neviděl a ani jsem si to neuvědomil. Byl jsem překvapen její přítomností v mé ložnici. Nevěděl jsem, co má za lubem. Řekla, že má dva dárky. Jedním byl roztomilý polštářek, který mi udělala velkou radost, pak řekla, že tím druhým dárkem je ona, no a poté se na mě vrhla.“
„Vrhla?“Anneris skepticky pozvedla obočí.
„Dobře, to je silné slovo, prostě mě začala líbat, aniž bych jí k tomu zavdal podnět. Bylo to nečekané. Odtáhl jsem ji od sebe, prohodil něco v tom smyslu, že ona je ten nejlepší dárek, co mi mohl bůh dát a naznačil jsem jí, že se mi chce spát….“
Anneris zavrtěla nevěřícně hlavou.
„Ale ne, to jsi neudělal, že ne? Neodmítl jsi ji, viď?“ otázala se, avšak nepříjemná předtucha jí říkala něco jiného.
Diriel našpulil pusu a udělal provinilou grimasu.
„Bohužel, právě to jsem učinil a pořád si to vyčítám.“
„Jak si mohl? To si říkáš největší milovník žen a uděláš takovouhle pitomost,“ osopila se na něho rozhořčeně Anneris.
„Ai, já vím, nemusíš mi to říkat. Já si to prostě neuvědomil. Byl jsem po cestě tak šíleně utrmácený, že bych si nevšímal ani zástupu nahých žen. A k tomu, tak dlouho se ji snažím brát jen jako přítelkyni, že jsem její záměr nepředvídal. Všechno mi to došlo až chvíli po té, co sklesle odešla a zamkla se ve svém pokoji. Zašel jsem se opláchnout do koupelny, a tam jsem našel zmuchlaný kousek hedvábí. Najednou mi bylo všechno jasné. Chtěl jsem se jí omluvit a vysvětlit, že jsem hlupák, jenže mě k sobě nepustila.“
„Musíš se jí omluvit,“ pronesla rozhodně Anneris.
„A o co si myslíš, že se celé tři týdny snažím?“ nešťastně rozhodil do široka rukama. „Chci si s ní promluvit, ale ona se mi vyhýbá. Jakmile ji mám na dosah, tak mi zmizí. Nosil jsem jí ke dveřím jako omluvu květiny, ale nemám zdání, zdali je přijala. A i kdyby, tak se nezdá, že by to pomohlo. Já už opravdu nevím, co dělat,“ rezignovaně se opřel o opěradlo křesla, v němž seděl, zaklonil hlavu a díval se na ozdobně štukovaný strop.
Anneris pozorovala svého mladšího bratra a najednou jí ho bylo líto, když viděla, jak se trápí. V takovémhle útrpném stavu kvůli ženě ho ještě neviděla.
„Ona se musí dozvědět, že o ni stojíš,“ řekla klidným hlasem elfka.
Diriel narovnal hlavu a zadíval se do jejích zlatých očí.
„Jak, když se mnou nechce mluvit, a nedokáže se na mě ani podívat?“
„Nediv se Mëllindě, ponížil jsi ji, urazil, ztrapnil a pošlapal tu trochu sebevědomí, které jsi jí dodal.“
„Ai, toho jsem si plně vědom a věř mi, že se za to neustále proklínám,“ přisvědčil provinile Diriel. „Jenže nemám zdání, jak to napravit.“
Anneris se pousmála. „Stačí, když jí dáš najevo, že pro tebe není pouhý vzduch.“
„Bezva, a jak to podle tebe mám udělat. Hmm? Tak mi poraď, když jsi tak chytrá.“ Rozmrzele se na ni podíval a ušklíbl se.
„Sukničkář chce radit od své sestry ve věci milostných záležitostí, no kdo by to byl řekl.“
„Přestaň si mě dobírat, Anneris, vážně na to nemám náladu.“
Elfka se zachichotala a poté pronesla:
„Takže za prvé: přestaň ji pronásledovat. Nech ji, ať se uklidní. Tvé naléhání ji rozrušuje, a dokud se bude cítit jako štvaná zvěř, tak se k ní nepřiblížíš.“
„To nechápu. Když ji nezastavím, tak si s ní nepromluvím,“ namítl Diriel.
„Jen říkám, abys jí dal týden dva oddych. Odjeď pryč.“
„Cože? Já mám opustit Ladérion?“ podivil se plavovlasý elf. „To nemyslíš vážně?“
„Myslím, ale jen na oko. Sbal si pár věcí, vezmi si koně a vzdal se z paláce. Někam do blízkého okolí, kde na tebe ona nenarazí. Mëllinda si musí myslet, že jsi odjel z města. Chápeš? Zklidní se, nebude se ti snažit vyhnout a přestane být ve střehu, pak ji snáz zastihneš.“
„To je chytrý tah,“ připustil uznale Diriel.
„Za druhé: být tebou tak vymyslím něco zvláštního jako omluvu.“
„Dobře, a co je za třetí?“otázal se Diriel.
„Budeš-li ji chtít přesvědčit o své náklonnosti, budeš na to potřebovat víc času, než jednu dvě hodiny či celé odpoledne. Chce to, abys s ní strávil alespoň dva dny o samotě.“
Diriel se nevesele usmál.
„No, to je vážně skvělé, a ty si myslíš, že to bude tak jednoduché, být s ní sám v tomhle paláci?“
„Probůh, zapoj trošku svou vytříbenou fantazii proutníka, toron nin.“ Anneris protočila nevěřícně oči, a pak se na něj zahleděla. „Odvez ji někam, kde budete sami, nejlépe na jednom koni, aby ti nemohla jen tak utéct.“
„Mám ji unést?“ vyvalil na ni překvapeně oči bratr.
„Ne, pouze ji vzít na delší romantický výlet. Takže mohu-li ti radit: dej jí pár dní, a pak si na ni počkej v některý pátek před Akademií. Tvé pozvání nebude moci před ostatními kantory a studenty odmítnout, bylo by nevhodné nepřijmout nabídku od prince. A pak už to bude jenom na tobě, abys jí dokázal svou náklonnost. Umění svádění přece ovládáš bravurně. Doufám, že ti nemusí radit v tom, jak se to dělá?“ dobírala si ho s úsměvem Anneris.
„Víš, že tě vůbec nechápu, selli nin? Nejdřív mi radíš, abych od ní dal ruce pryč, a teď, že ji mám svést,“ zakroutil hlavou mladý elf.
„Nezměnila jsem názor na to, co je pro ni nejlepší, ale nehodlám zasahovat do toho, co mezi vámi je. Ona ví, co jsi zač, a přesto tě má svým způsobem velmi ráda. Krom toho je to její rozhodnutí, když si vybrala tebe jako svého prvního milence po tolika dlouhých letech. Chci, aby byla šťastná, a pokud si myslí, že ty ji šťastnou učiníš, tak jí to rozmlouvat nebudu. Vím, že ti není lhostejná, a že bys nedopustil, aby jí někdo ublížil. Buď na ni hodný, chci, aby se opět smála,“ dodala s upřímností v hlase Anneris.
„To chci i já, sestřičko,“ přisvědčil Diriel.
„Tak pro ni udělej něco opravdu moc zvláštního. Dokaž jí, že ti na ní záleží a vezmi ji někam, kam bys jen tak někoho nevzal, aby pochopila, co pro tebe znamená,“ spiklenecky na něho mrkla a usmála se.
„Myslím, že už vím, kam ji zavezu,“ řekl Diriel a zvedl se z křesla, přistoupil k sestře, která též vstala, a objal ji. „Víš, že si zlatý poklad, selli nin? Tys mi vždycky dokázala nejlíp poradit.“
Zvonivě se zasmála.
„Jsem přece, tvá starší sestra, toron nin.“
„Děkuji,“ špitnul jí do ucha.
„Nemáš zač,“ odvětila tiše. „Myslím, že je nejvyšší čas zajít do jídelny a dát si něco k snědku, pokud nám to již všechno nesnědli.“
Diriel se zasmál, nabídl sestře své rámě a vydali se do jídelního sálu na opožděnou snídani.

Vysvětlivky a překlad:
selli nin - sestřičko moje
toron nin – bratříčku můj
Laiquë – Duben
Márea – nashle
Manar – bůh, božstvo


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 06.10.2011, 13:47:07 Odpovědět 
   Ach jé, trápení lásky, špatně vyložené slovo, dotek či něco jiného a srdcebol je na místě. Hezky vykreslené. Jsem zvědavý, jak tohle Diriel vyžehlí.
 ze dne 13.10.2011, 22:30:35  
   Annún: Bude na to potřebovat pořádnou žehličku i s napařováním, aby vyrovnal všechny vrásky .-)
 lotty 05.04.2011, 16:22:00 Odpovědět 
   Zdravím Tě, Annún,
první blok textu na mě působil tak nějak rozpolceně. Načínáš pasáž s polštářkem, odbíháš k Mellindiným myšlenkám, ale tak trochu jinak, než bych já jako čtenář čekala. Popisuješ až moc detailů, což příběhům nemusí vždy prospívat. Jistě, základní pointu tohoto bloku chápu. Je určen ke krátkému shrnutí toho, co prožila. Ale zdá se mi tam toho příliš mnoho.
Navíc samotnou četbu ztěžuje absence odstavců, a vlastně ani netuším, z jakého důvodu je první blok textu orientován zleva a evidentně zbytek textu na střed. Vhodnější by přišlo tuto orientaci textu otočit. Jednak z důvodu přehlednosti – blok by vypadal jako dobré vodítko, a za druhé by text působil jako pastva pro oči.
K textu:
mohla začít plánovat onen večer s velkým V – stačilo to malinko přestylizovat, například takto:
mohla začít plánovat Večer

A abych nebyla jenom kritická, musím přiznat, že se mi příběh, i přes Mellindino zklamání, líbí. Dávám Jedničku. Jen tak dál.

lotty
 ze dne 05.04.2011, 19:54:59  
   Annún: Děkuji Lotty,
Šíma má pravdu, ten text není na střed orientovaný schválně, ale někde se při přenosu stala chybička a vypadlo zřejmě znaménko.
Děkuji za známku, jsem za ni vděčná i za komentík. :-)
 ze dne 05.04.2011, 16:29:48  
   Šíma: Po první rozdělení textu hvězdičkami zřejmě naší Annún nezapracovaly html tágy (možná ten na konci viz [/center] zapomněla dát, nebo ukončit lomítkem). Snad to půjde nějak opravit, kdo ví? Jinak se mi textík zase tak "nerozdělený" do odstavců nezdá (odstavce tu jsou, ať už naznačen třemi hvězdičkami, nebo volnými řádky)...

P.S. Jen se trochu zastávám autorky! (mrk) Hezký den...
 Šíma 05.04.2011, 0:47:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Eky se omlouvá za zdržení v publikaci a protože není časově schopna vzhledem k pracovnímu vytížení a jistým zdravotním komplikacím vydat Tvůj textík na pokračování, pokusím se ji alespoň trošku zastoupit (alespoň pro tuto chvíli).

Nedorozumění. Jednoduché slůvko, které v sobě skrývá mnoho starostí a trápení. Nejspíš tomu chtěl osud, aby je na čas rozdělilo jejich nedorozumění - ona trpělivě čekala a plánovala jejich oslavu princových narozenin, zatím co on přišel se zpožděním utrmácený do paláce, aby malé nepochopení málem zbořilo vše, co oba tak dlouho spolu budovali - přátelství, náklonnost a třeba i mnohem víc. (určitě to patří do romantických příběhů, cesta lásky bývá mnohdy pěkně trnitá, jinak by to byla nuda, kdyby se jim ve všem dařilo)

Text se zdá být stále malinko upovídaný (ale když toto pronáší také upovídaný šíma), pak nejde o nic špatného, pouze o prosté konstatování. Prostě si zakládáš na podrobnostech, které prostřednictvím popisů dotvářejí Tvůj svět. Nejspíš jsem byl poněkud více natěšený výpravou prince Diriela za povinnostmi, kterou zastínily Mellindiny přípravy na oslavu. Škoda, žes nevěnovala alespoň jeden díl jeho cestě, bylo by to pěkné zpestření, taková třešnička na dortu! ;-)
 ze dne 05.04.2011, 19:52:14  
   Annún: Děkuji Šímo,
ještě se musím hodně učit a hodně věcí zdokonalovat, abych dosáhla poměrně dobrého psaní, protože pořád je co zdokonalovat. Ta moje upovídanost je hrozná, jenže já nikdy nevím co vypustit, pro příští příběhovou linii se musím poučit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Hynek
Filip Vávra
Jak to všechno ...
Alexka
Sbírka básní
Iswida
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr