obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Motýli - 2. část ::

 autor Povídkář publikováno: 27.03.2011, 9:25  
Konec předchozího dílu: Když jsem přijel do kanceláře doktora Březiny, všimnul jsem si na zdi jednoho obrazu, který tam visel celou dobu mé stáže u Březiny. Bylo na něm vyobrazení Mefista, jak z nějakého nebožáka rve duši. Výraz v Mefistově tváři mě zamrazil. Byl stejný jako u toho malého chlapce. Jen náhoda, řekl jsem si a mávnul nad tím rukou.
 

Tohle se stalo před patnácti lety. Od té doby si Jiří prošel nákladnými soudními procesy, třemi nápravnými zařízeními, ze kterých byl kvůli svému zkratovému chování a zabití spoluvězně, odsunut do sanatoria v Kroměříži. Mělo ho za těch patnáct let na starosti asi dvacet různých odborníků na psychoanalýzu, psychiatrů a dalších odborníků, z nichž se dva zbláznili a jeden spáchal sebevraždu. Je to s podivem, protože Jiří začal mluvit až se mnou. Možná to bylo tím, že se na ně tak zvláštně usmíval.
Nakonec po těch letech skončil Jiří u mě, když v jednom ze svých agresivních záchvatů v Mírovském vězení křičel moje jméno.
Sedím proti němu a dívám se do té, tak kontroverzní tváře. Výraz v jeho očích byl ten malý chlapec, kterého jsem vyslýchal před patnácti roky. Ale úsměv patřil ďáblovi z obrazu na chodbě.
Napil jsem se vody a pohodlně jsem se usadil.
„Už jsou pryč, Jirko?“
„Jo, prozatím jo. Můžu dostat trochu vody?Máme žízeň.“
„Máš žízeň, Jirko. Nikdo tu není. Tumáš,“řekl jsem a podval jsem mu sklenici s vodou.
Zatímco pil, tak jsem mu vysvětloval, že jsme tu jen my dva a nikdo jiný. Konečně dopil a vrátil mi sklenici.
„Vážně tu není?“zeptal se mě
„Není tu nikdo. Jen já a ty. Motýli tu také nejsou. Pověz mi o nich, prosím. Zajímá mě to.“
„Opravdu smím?“zeptal se do vzduchu,“Jistě, Jirko. Můžeš,“odpověděl sám sobě hlasem, ze kterého mrazilo.
„Jirko. Koho ses teď ptal, jestli smíš mluvit? Nikdo tu přece není. To už jsme si přece domluvili, ne?“
„Já vím, já vím, já vím,sakra!!!Ale ON tu je vždycky, hahaha, on nezmizí nikdy. Rozumíte? Nikdy!!“
„Kdo, Jirko?Kdo nikdy nezmizí?
Začalo se mi to vymykat z rukou. Ale pokud ho uklidním, tak tohle sezení dnes skončí, Jirka dostane dávku léků a já si konečně dám na uklidnění čáru štěstí.
„Já už jsem vám to říkal. Jeho jméno nesmím vyslovit, tak mu říkám Méďa,“řekl dětsky.
Znovu jsem se napil vody a snažil jsem se uklidnit.
„Dobře. Tak se uklidni. Zase bude dobře. Pro dnešek jsme skončili. Sestra Marie ti dá léky a my dva se sejdeme zase za týden, ano?“
„Ano.“
Vstal jsem od stolu a zazvonil jsem na sestru. Dveře do pracovny se otevřely a vešli dva zřizenci ústavu, nasadili Jiřímu pouta a odváděli ho za dveře.
Jiří se naposledy otočil a řekl:
„A doktore? Neberte drogy. Dostanou vás do pekla.“
Zapotácel jsem se. Sakra. Jak o tomhle ví?
Zřízenci se na mě také otočili a podivně se na mě dívali. Mávnul jsem nad tím rukou. Ti dva se tím dál nezabývali a odešli s mým pacientem za dveře. Přešel jsem ke stolu a horečnatě jsem hledal svoje zrcátko, trubičku a sáček se štěstíčkem. Tak jsem říkal kokainu. Našel jsem ho, rychle jsem udělal na zrcátku dvě dlouhé čáry a rychle jsem je sjel. Vtom se za dveřmi začalo dít něco strašlivého. Ozval se Mariin křik a zvuky trhání něčeho. Do toho šílenství práskly dva výstřely a ozvaly se dva mužské hlasy na pokraji šílenství. Pak bylo chvíli ticho.
Hledal jsem telefon. Vypadalo to na další Jiřího záchvat. Popadl jsem mobil a začal vytáčet policii. Když jsem přiložil sluchátko k uchu, uslyšel jsem jen šum a nějaký hlas šeptal:
„Poslouchej, Honzo. Slyšíš zpívat motýly?“
Odhodil jsem mobil a přeběhl jsem k sejfu, který byl v polici na knihy. Zběsile jsem otáčel číselníkem. V sejfu mám zbraň.
Sakra. Mysli, Honzo, mysli! Jak to bylo? Moje datum narození? Otočil jsem číselníkem. Nic se neozvalo. Datum narození dcery? Zase jsem šíleně otáčel číselníkem. Opět nic. Sakra!
Za mnou se ozvala strašlivá rána. Prudce jsem se otočil, abych zahlédl Mariinu zohavenou mrtvolu, jak naráží do zdi mezi okny a zbytky dveří, které odletovaly všemi směry. Ježiši Kriste, co se to tu děje?
Rozbitými dveřmi vešel Jiří. Bez pout, celý od krve a s šíleným výrazem ve tváři.
Zvolna kráčel ke mně, ve vší své velikosti.
„Jirko, doktore Hálku. Ten váš kód. Mohl bych vám pomoci. Zkuste datum vaší svatby.“
Ani jsem se nerozmýšlel. Nevím, jak to věděl. Zkusil jsem to. Zámek tiše cvaknul a sejf se otevřel. Vytáhnul jsem svou Berretu a s prstem na spoušti jsem se otočil Jiří tam nestál. Pracovna byla prázdná až na velkou motýlí kuklu . Jen nějaký zvuk doplňoval onu klidnou scenérii. Kukla se začal svíjet a pomalu pukat do rytmu té omamné hudby. Sklonil jsem zbraň a zaposlouchal se. Ten zvuk. Tohle bylo to, o čem mluvil Jiří té osudné noci. Zvuk pukání kukly, ze které se klubal motýl.
Jenže z téhle kukly se neklubal motýl, ale stvoření ne nepodobné Mefistovi z obrazu doktora Březiny. Omámen hudbou jsem zapomněl na zbraň, která nyní těžce dopadla na podlahu. Mefisto se přibližoval.
Podíval jsem se na jeho úsměv, který mi byl tak důvěrně známý. Usmál jsem se také.
„Víš, Mefisto. Já na tebe nevěřím. Seš jenom moje představa. Ten koks byl nejspíš řízlej.“
„Doktore Hálku. Měl byste věřit. Chcete něco vidět?“řekl ďábel hlasem studeným jako smrt.
„Ano.“

Mefisto máchnul svým rudým drápem a před doktorem Hálkem se zjevil obraz. Obraz zkázy jeho těla i duše. Jan viděl, jak Jiří pokládá jeho tělo na stůl. Poté ho vysvlékl a podíval se skrz obraz.
„Smím, Méďo?“
Mefisto se usmál.
„Smíš, Jirko. Jistěže smíš.“

Poslední, co doktor Jan Hálek viděl byla šílená tvář Jiřího F.
„Slyšel jste zpívat motýly, doktore?“zeptal se nevinně.
„Slyšel, Jirko, slyšel.“
„Tak teď přijde bolest. Sbohem, doktore.“


 celkové hodnocení autora: 94.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Adam Javorka 28.03.2011, 22:34:33 Odpovědět 
   Ale dobre čítanie a mne sa to páči a je v tom všetko, od psycha cez drogy až...
 ze dne 29.03.2011, 13:01:11  
   Povídkář: Díky za návštěvu a komentář
 Petr Seth 27.03.2011, 13:08:41 Odpovědět 
   Dobrý :) povedený zajimavě podaný :) takovej hezkej psycho hororek. Stylem mě připomíná Stephena Kinga trochu
 čuk 27.03.2011, 9:24:54 Odpovědět 
   Ďábel přijíždí na droze a snadno přestupuje. Vše je viděno očima doktora Hálka. Klučina Jirka vraždil, to je snad objektivní fakt. Praktikant Hálek záhlédl oči chlapce v očích obrazu Mefista. Po patnácti letech léčí Hálek již dospělého Jirku, jako by se na něho ďábel přenesl. Doktor je však narkoman, takže nevíme, zda se dokončila Jirkova posedlost až k šílenství nebo jestli jsou popisovány.doktorovy halucinace. Možnost nakažení se ďáblem vidím v symbolické podobě, posiluje ji obraz motýlů. Proza je rozmyta: autor použil pohled ne zcela objektivního (a zřejmě skryté šílenství obsahujícího) vypravěče. Prostě řečeno: ďábel ponoukající k zabíjení nemohl být uveden na scénu natvrdo a na plná ústa. Náznak pro fantazii je mnohdy lepší.
 ze dne 15.04.2011, 14:03:48  
   Povídkář: Zdravím. Slavil jsem s povídkou úspěch i u mého učitele. Bylo mi řečeno, že je to sugestivní psychohoror a že je to profesionálně napsané. Tak jsem se jen chtěl pochlubit :)
 ze dne 29.03.2011, 15:47:10  
   čuk: Mail mám na profilu, ale můžeš poslat přes vzkazník
 ze dne 29.03.2011, 13:00:53  
   Povídkář: Dobrá. Dej mi svou adresu a já ti to tam pošlu ;)
 ze dne 29.03.2011, 7:51:47  
   čuk: Budu rád, když mi to pošleš majlem, pro mou vlastní potřebu, kde jsem se lišil. Dík
 ze dne 29.03.2011, 6:53:27  
   Povídkář: V podstatě jsi to správně pochopil. Jen s menšími nesrovnalostmi. Pokud budeš chtít, rád ti myšlenku přepošlu vzkazem, ať někoho neochudíme. On to sice nikdo nečte, ale víš jak to je :)
 ze dne 27.03.2011, 19:27:17  
   čuk: Líbilo. Odrazilo se to ve známce. Zajímalo by mě, jestli jsem děj pochopil správně.
 ze dne 27.03.2011, 12:56:39  
   Povídkář: Díky za vydání a za komentář. Takže se líbilo? nebo jsem trošku zklamal očekávání?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Žvejkačka Ruff
Alitoc
Princezně
GoldGabIchFürEisen
Dáma
Black Halo
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr