» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141682

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Malebný život za zrcadlem ::

Šťastný Jim	publikováno: 29.03.2011, 20:43


	Vždy jsem věděl, že se mnou není něco v pořádku. Navenek jsem si neměl na co stěžovat, pohledný, tmavovlasý, hnědooký sedmnáctiletý hoch, kterému na první pohled nic nechybělo. Jenomže uvnitř, v nitru mé duše jsem cítil, že vše není tak jak má být. Těžko se popisují věci, kterým zezačátku nerozumíte ani vy sám. Nedovedete si představit, kolik bezesných nocí jsem musel prožít a kolik otázek jsem si kladl, abych nakonec na vše přišel. Nenarodil jsem se ve správném těle. Necítím se být mužem, jsem uvězněn v bytosti, z které tryští testosteron, ale uvnitř jsem nasáklí estrogenem. Nevím, kde se stala chyba, kdo a jestli vůbec za to může, ale rozhodně se s tím nežije lehce. V poslední době nacházím útěchu v zrcadle. Na dlouhé hodiny se zavírám v naší koupelně, kde si prohlížím své tělo a představuju si, jak bych asi vypadal jako žena. Představuju si, že mám dlouhé kadeřavé vlasy volně rozpuštěné podél ramen, krásně vykrojené ženské rty, dlouhé řasy a malý roztomilý nosík. Když mám čas, nalakuju si nehty načerveno, namaluju si pusu a obleču si šaty, které jsem si potají koupil. Pak se promenáduju před zrcadlem, koketuju s imaginárními muži, nebo jen tak sedím, nohu přes nohu, a pohrávám si s kadeřemi vlasů. „Co tam zase děláš?“ ozve se otcův hlas zpoza zamčených dveří koupelny. Jeho zvučný, mužný hlas, vycvičený z vojenských přehlídek, kterých se jako důstojník zúčastňuje se nese celým domem. Zrcadlo se zachvěje pod náporem jeho hlasu. Stojím v koupelně, v ruce zrovna rtěnku a povídám si s Borisem, mým imaginárním partnerem, s kterým zrovna plánujeme dovolenou. „Ale nic, jen si čistim zuby otče,“ pronesu co nejhlubším hlasem. „Okamžitě koukej vylízt! Seš tam zamčenej už několik hodin!“ Otec nesnáší, když se zavírám do koupelny. „Seš snad nějaká ženská, sakra, a dívej se mi do očí, když s tebou mluvím. Sedni si pořádně,“ říkává často u večeře. Matka se povětšinou jen usmívá, neboť ani ona se neodváží vzdorovat otcovým rozkazům. Rychle se snažím odlíčit. Otcova pěst stále doráží na dřevěné dveře s čím dál větší agresivitou. „Tak bude to? Vylez!“ Schovávám vše do své taštičky a tu zas strkám za skříň. Přiskakuju ke dveřím a jedním rychlým otočením klíče odemykám dveře. Otec je asi o hlavu větší než já. Vlasy má zastřižené na ježka. Stojí naprosto rovně, ramena zatažená dozadu. Hruď vypnutou. Po domě chodí v přiléhavém nátělníku, takže jsou vidět všechny jeho vyrýsované svaly. Opovržlivě kouká na moje dlouhé vlasy svázané do culíku. Na mém vyhublém těle plandá tmavé triko, které mi otec věnoval k patnáctinám. Daddy´s boy hlásá nápis na triku. Jak ironické. Stojí nade mnou a přísně si mě prohlíží. „Připraven na každodenní večerní rozcvičku?“ táže se mě. „Jistě otče.“ Tak ho musím neustále oslovovat, jinak si vysloužím dalších deset kliků navíc. „V poklusu za mnou!“ Zavelí a rozeběhne se. Běžím za ním. Občas se ohlédne a napomene mě, že málo zvedám nohy. Běháme na kopec, který máme kousek za domem. Vyběhne na vršek, tam se zastaví a já musím běhat nahoru a dolu, dokud neřekne, že to stačí. „Pohyb, pohyb! Jedu jedu jedu! Makej!“ Řve jedním dechem, když se lopotím směrem nahoru. Občas se stane, že spadnu a skutálím se až k úpatí kopce. Deset kliků navíc. Po téhle „rozcvičce“, jak tomu otec rád říká, následuje posilovací část našeho výcviku. „Jeden, dva, tři, až k zemi, hrudníkem se dotkni země!“ Stojí nade mnou a ječí. Jsem schopen udělat asi dvacet kliků, pak už nemůžu. Když otec vidí, že už nejsem ničeho schopen, zavelí návrat domů a je mi umožněno navečeřet se. Naštěstí ho takové šílenství popadne jednou za pár týdnů, především proto, že většinu týdne není doma. Co mi dělá největší starost, je ale matka, která mě nedávno načapala, jak si maluju řasenkou. Zapomněl jsem se zamknout v domnění, že doma nikdo zrovna není. Mýlil jsem se. Dívala se na mě, a já na ní. Beze slova odešla, ale od té doby si mě prohlíží s úzkostí v očích. Snažím se jí vyhýbat a co nejvíce oddálit náš rozhovor, který je ale nevyhnutelný. „Sedni si a jez!“ Rychle jsem se usadil naproti matce a vrhl jsem se na polévku. Celý zpocený a zablácený. „Konečně vypadáš jako chlap, a ne jako nějaká ženská!“ chválil si můj vzhled otec. Matka se na mě jen okem podívala. „Máš pravdu otče.“ „Poděkuj mi!“ „Děkuju otče.“ „Ale ta tvoje fyzička! Copak jsem tě nic neučil? Rychlost! Hbitost! Síla! Všechno ti chybí! Budeme muset zintenzivnět náš trénink! Odjíždím na týden pryč, ale pak si tě vezmu do parády. Jasné?“ „Jasné otče,“ odvětil jsem a dojedl polévku. Co nejrychleji jsem opustil místnost, abych nemusel být svědkem otcovi sexuální chtivosti, kterou vždy překypoval před odjezdem z domu. Raději jsem se odklidil do koupelny, kde jsem se prohlížel v zrcadle. „Jak se vede Rebecco?“ oslovoval jsem tu dívku v zrcadle, která se na mě nádherně usmívala a mávala mi. „Už jsi konečně volná viď? Jak se máš tam ve světě za zrcadlem?“ ptal jsem se dál. Rebecca se ke mně otočila zády a odhalila mi své krásné dlouhé nohy. Vyndal jsem žiletku a opatrně jsem si holil nohy. „Mám se skvěle. Tady mě nic netrápí. Volně se procházím, volně dýchám, můžu být sama sebou.“ Její hlas zněl tak líbezně! Miloval jsem ho, ačkoliv jsem to nemohl dát nikdy najevo. „Tak rád bych byl sám sebou. Celému světu ukázal, kdo jsem. Chtěl bych chodit po ulici a sledovat, jak se za mnou muži otáčí a prohlíží si mě. Chtěl bych slyšet klapat podpatky pod mýma nohama. Toužim chodit na pedikúru, manikúru, vonit se, česat se a mít manžela a možná časem i dítě, moc to chci.“ Doholil jsem si nohy a namazal si je hydratačním krémem. „Neboj se, jednou ty budeš já a já budu ty můj drahý,“ pronesla Rebecca a zamrkala tak, jak to umí jen ženy. „Chtěl bych se tě dotknout, pohladit tvé vlasy, cítit tvojí vůni.“ Dotkl jsem se zrcadla a ucítil teplo její ruky. Měla nádherně pěstěné nehty, zdobené malými srdíčky a dlouhé několik centimetrů. „Neboj se, jsem pořád s tebou. Uvnitř.“ Sáhla si na srdce, skryté pod nádhernými ňadry, které se neustále zvedaly pod náporem vzduchu. „Já už nechci, abys byla uvnitř! Nevydržím to! Taková nespravedlnost!“ Udeřil jsem do zrcadla, až jsem se bál, že jsem ho rozbil. Rebecca zmizela, zbyl jsem tam jen já sám se svým přihlouplým výrazem a žiletkou v ruce. Proplížil jsem se do svého pokoje a celý večer poslouchal otcovi příkazy a rozkazy, jak si má matka lehnout, jak má roztáhnout nohy a jak hlasitě má vzdychat. „Tak co ty buzíku? Už máš zase oholený nohy co?“ pořvával svalovec Petr, když si v šatně všiml mých oholených nohou. Nejhorší ze všeho byly tělocviky a především šatny, v kterých jsme se převlékali. Byli přesycené mužským pachem a potem, nevábným puchem a nadávkami, oplzlými řečmi a všudypřítomnými posměšky. „Odpovíš mi nebo ne?“ pořvával dál Petr. Ostatní kluci se smáli a prohlíželi si moje nohy. „Tak co bude?“ Strčil do mě, až jsem se posadil. Raději jsem se k němu otočil zády a začal si skládat oblečení. „Takže naše holčička si skládá oblečení, jak jí to naučil tatínek vojáček co?“ pošklebovali se dál. Snažil jsem se je nevnímat. „Kde máš sukýnku buzíku? Necháváš se šukat do prdele? Jasně že necháváš viď! Podívejme snad nebudeš brečet, vždyť by sis rozmazal makeup!“ Smáli se a dělali různá gesta rukama, která podle nich přísluší homosexuálům. Vždy zvýšili své hlasy na co nejvyšší frekvenci, předklonili se a řvali : „Ještě, ještě, hlouběji, šukej mě do tý mojí teplý prdele!“ Když ani na tohle nereaguju, začnou do mě strkat. Dnes to nebylo jiné. Pach jejich odporných nadávek se nedal vydržet. Uvnitř jsem zuřil a bylo mi do breku, jak dokážou být tak zlý a nespravedlivý, vždyť ani nevědí, co cítím a hned mě odsuzují, kdybych nevypadal takhle, ale jinak.... „Hej, mluvim s tebou!“ Nevydržel jeden z nadrženců nával adrenalinu a kopnul do mě. Otočil jsem se. „Nech mě na pokoji.“ Snažil jsem se mluvit klidně, ale zajíkal jsem se slzami. V tu chvíli, jim nemohlo přijít nic vtipnější. „Bééé bééé tak nebrééééč miminko béé béé.“ Snažil jsem si obličej skrýt do rukou, ale chytli mě a skroutili mi je za záda. Klečel jsem na kolenou, slzy mi tekly po tvářích, rukama jsem nemohl hýbat a celý zrudlý jsem hleděl do země, zatímco se mi oni smálí a někteří se dokonce odhodlali plivnout. „Ty nejsi chlap!“ zařval jeden a měl pravdu, ani nevěděl jakou. Chtěl jsem v tu chvíli být v šatně s dívkami, povídat si s nima a cítim příjemnou vůni dívčích vlasů a slyšet jejich smích. „Tady tě ty tvoje holčičky nezachráněj!“ pokřikoval další, zatímco proud mých slz se nedal zastavit. Bezmocně jsem začal hlasitě vzlykat, což je vyburcovalo i ke kopancům. „Drž už hubu kurva!“ Podlaha mě hrozně studila do kolenou, a já si ani nevím proč uvědomil, že se mi udělají modřiny na nohou, a nebudu moc nosit sukni. Samozřejmě, že ji nemůžeš nosit, vždyť si chlap. Zasmál jsem se sám sobě a trochu se uklidnil. Kluky přestalo bavit na mě pořvávat, a raději se začali bavit mezi sebou o autech, nebo o něčem klučičím, čemu já vůbec nerozumím. Mě nechali klečet na zemi a nevšímali si mě, když jsem vstával a utíral si slzy. „Tak chlapi pojďte, zahrajem si fotbal,“ zavelel tělocvikář, který zrovna nakouknul do šatny. Všichni se radovali, jenom já ne, neboť jsem se takřka neuměl trefit do míče. „Proč jsou na mě takový? Vždyť jsem jim nic neudělal?“ ptal jsem se Rebecci a prohlížel si modřiny na nohou. Rebecca vypadala ustaraně. Měla napuchlé oči a poničené nehty. „Vědí, že jsi jiný, ale nevědí jakým způsobem. Neznalost lidi děsí. Čemu nerozumí, tomu se raději posmívají, aby zakryli svojí neznalost a nedokonalost.“ Vyndala si z kabelky pudřenku a zrcátko a začala si upravovat tváře. „Ale dívky mě mají rády, nepřijde jim divné, že se s nima bavím, rozumim jim.“ „Protože mezi ně patříš, a ony to cítí. Vidím na tobě, že tě ještě něco trápí, mluv,“ přiblížila se ke sklu a pokusila se pousmát, jemně odhalila své bílé zuby. „Víš, líbí se mi pár kluků na škole, ale nemůžu jim to dát najevo. Hrozně toužim po lásce, ale ne v tomhle těle. Chci, aby milovali moje boky, prsa, břicho, nohy. Nechci, aby obdivovali tohle tělo, ale to tvoje. Vlastně to, které náleží mě!“ „Mluví z tebe zlost. Nemíním poslouchat tvoje nářky a výčitky. Nemohu za to, co mám já a ty ne. Mě zase chybí část duše, kterou u sebe nosíš ty. Vyber si, co je horší.“ „Nechci si nic vybírat, chci splynout v jedno, chápeš!“ Přiblížil jsem se těsně k zrcadlu, cítil jsem její svěží dech, ženský s jemným nádechem jahod a ostružin. „Polib mě prosím.“ Mé rty spočinuly na chladném zrcadle, které se vzápětí proměnilo ve vášnivé a vlhké rty. Můj první polibek. Vášnivý a nespoutaný, jakoby neměl nikdy skončit. Jazyky se proplétaly a tančily spolu valčík v rytmu našich rtů. Cítil jsem ve své puse její sliny, vychutnával jsem si každou kapičku, která stanula v mých ústech. Po krátké a přesto nekonečné chvíli jsme se od sebe pomalu oddělili, abychom neponičili naše rty, které vášní naprosto změkly. „Marku slyšíš mě? Mohl bys na chvilku přijít dolu?“ Matky hlas mě vytrhl z chvilkové letargie, kdy jsem se zavřenýma očima vychutnával tu nejkrásnější chvilku nadpozemského bytí, jakou jsem do té chvíle pocítil. Nikdy jsem nebyl tak blízko jiné duši, jiné bytosti. „Jistě, už jdu.“ Oblékl jsem si tepláky a vyrazil do kuchyně, kde už na mě čekala ustaraná matka. „Posaď se prosím.“ Mluvila potichu. Moje matka byla prototyp pracující ženy, která nemá na sebe žádný čas a se zevnějškem si neláme vůbec hlavu. Její nevkusné pletené svetry mě dováděly k šílenství. Mluvila v jednoduchých větách, tak jak to měl otec rád. „Víš. Co se to s tebou děje? Mě můžeš všechno říct? Je něco o čem bych měla vědět?“ Dívala se na mě, a já věděl, že bych jí měl říct, co v sobě cítim. Přeci jenom je to žena, která mě devět měsíců nosila ve svém nitru a vychovávala mě. Kdo jiný než ona by měl vědět, kdo doopravdy jsem. „Cítím... nebo spíš jsem někdo jiný, než navenek vypadám. Necítím se být mužem, jestli mi rozumíš. Chápu může to být pro tebe šok, musíš chápat, že pro mě to byl také velký šok, ale je to tak mami. Narodil jsem se do špatného těla. Ani nevíš, jak trpím, jsem na všechno sám. Nikomu jsem to neřekl. Nevím co s tím mám dělat. Mami...“ Rozbrečel jsem se a položil hlavu na její rameno. Odtáhla se, jako bych měl lepru. „To je vtip, viď že jo. Je to jen hloupý vtip. Vždyť ty seš muž. Normální kluk, akorát trochu citlivější. Víc se o sebe staráš. To je přece dneska moderní. No tak řekni?“ „Tak to není a ty to víš. Jsem žena, chci být žena, musím být žena!“ Brečel jsem a hleděl na ní, jak nechápavě na mě dívá. Byl jsem v šoku, když jsem v jejím pohledu, ale zahlédl něco jiného, něco co bych od své vlastní matky nečekal. Opovržení. Ona mnou opovrhovala! Dítětem, které vychovala, o které se starala! Hnusil jsem se jí. Hnusila se jí představa sedět se mnou v místnosti, jako bych měl mor. „To, to se musí dozvědět otec. On bude vědět, co dělat. Budeš víc trénovat. Vymyslí program. Udělá z tebe muže. On se o to postará. Ano, musí se to dozvědět otec,“ říkala si sama pro sebe a pomalu vstala. Nechala mě brečící ho na pohovce a sama odešla. „Ano, on to spraví. Ví jak na něj. Vytluče mu to z hlavy. Voják. Disciplína. Musí. To je ono.“ Zavřela se v ložnici a zamkla se. Zbytek týdne kolem mě chodila s opatrností. Na nic se mě neptala. Vařila mi, prala a žehlila, ale vůbec se mnou nemluvila. Čekala příjezd otce. Snažil jsem se jí to rozmluvit. Žadonil jsem, prosil jsem ji, ať otci nic neříká, že to bude naše tajemství, ale nic nepomohlo. Byla pevně rozhodnuta a těžko jsem ji mohl oponovat. Dokonce jsem se rozhodl, že uteču z domu, ale Rebecca mi to rozmluvila. Nemělo by to smysl, kam bych šel? A hlavně, nechal bych Rebeccu doma. Ona nemohla se mnou jít, nemohl jsem si ji jen tak strčit do kapsy. Potřeboval jsem ji a ona potřebovala mě. Bez sebe neměli naše existence smysl. „A co mám teda udělat? Čekat až otec přijede?“ ptal jsem se Rebecci ustaraně. Seděl jsem na umyvadle a myl si ruce. „Těžko říct. Ale co jiného ti zbývá. Budeš to muset vydržet, uvidíš co se stane, třeba tě otec mile překvapí.“ „Zázraky se nedějí.“ „Občas.“ „Málokdy, a rozhodně ne v tomhle případě. Chci být neustále s tebou. Ty jsi jediná, která mi rozumí.“ „Jsi milý. Máme na sebe tolik málo času.“ Kroky. Slyšel jsem dusot vysokých bot po schodech. Rebecca se na mě zmateně a vystrašeně dívala. „Vždyť měl přijet až za dva dny.“ Pohlédl jsem na ní a poslal jí vzdušný polibek : „Neboj se, jsem pořád s tebou.“ Víc jsem nestihl, protože se rozrazily dveře do koupelny. Otec ještě v armádním oblečením a baretem na hlavě stál ve dveřích a supěl, jako býk v aréně. „Co tady děláš? Odpověz!“ Couval jsem před ním. Jeho vysoké pohory se blížily obrovskými kroky ke mně. „Celý dny čumíš do toho zrcadla že. Odpověz!“ Zády jsem se dotkl stěny. Oči mi těkaly ze strany na stranu, hledal jsem záchytný bod. Našel jsem ho. Rebecca ke mně vztahovala ruce a s uslzenýma očima na mě hleděla. Otec si všiml kam se dívám. „Tady trávíš celý dny. Před zrcadlem. Myslím, že už ho nebudeš potřebovat!“ Rozkázal a vší silou do zrcadla praštil. Zaslechl jsem Rebeccino zasténání, jak se tříštila na tisíc malých kousků a padala na podlahu. „Jdeme. Pohyb. Vstávej. Neřvi. Běž sakra!“ Ječel otec a kopal do mě, aby mě dostal z koupelny. Strkal do mě celou cestu ze schodů. „Chlap. Jsi chlap. Opakuj to. Mluv!“ Mlčel jsem. „Tak mluv!“ Řval mi do ucha a házel se mnou ode zdi ke zdi. Zpoza zavřených kuchyňských dveří jsem slyšel matčin hlas : „Tak je to správně. Dobře jsi udělala, moc dobře. Vše zase bude v pořádku. Je normální.“ „Svlíknout!“ Začal ze se strhávat oblečení a házet ho na zem, až jsem před ním stál úplně nahý. „Podívej se. Co jsi? Chlap! Opakuj!“ Zarytě jsem mlčel, i když sevřel můj penis studenýma, krvavýma rukama. „Vidíš! Vidíš!“ Když zjistil, že takhle se mnou nehne, podal mi trenky a řekl : „Ven! Běhat! Hned!“ Stihl jsem si navléknout trenky, ale to už mě hnal do nočního města, aby mi ukázal, jak velkým mužem jsem. Nebyl jsem. Hodiny mě nutil běhat, klikovat, dělat sklapovačky, sedy lehy. Mlátil mě. Ječel. Nutil mě mluvit. Ale já nepromluvil, tohle nebylo moje tělo. Mohl mě bít, kopat, ubližovat mi, ale tohle nebylo moje tělo, mě ublížit nemohl. Já jsem ležel u nás v koupelně roztříštěný na stovky, tisíce drobounkých kousků, které nikdo nedokáže poskládat dohromady. Když se začalo na obzoru objevovat slunce, zahnal mě zpět do domu. „Spát! Pak si promluvíme jasný?“ Neodpověděl jsem, jako předtím celý večer. Mohl si vyřvat hlasivky, ale ani hlásku ze mě nedostal. Celý rudý mě hnal do schodů. Když jsem běžel kolem koupelny, všiml jsem si, jak matka uklízí střepy. Zaběhl jsem do pokoje a lehl si na postel a čekal jsem. „Vstávej! Vstávej!“ ječel otec, ale vzbudit mě nemohl, neboť já už dávno nebyl ve svém pokoji. Utekl jsem. Vzal jsem si své šaty, šminky a taky svojí milovanou a nejdražší Rebeccu. Dívku, kterou jsem byl a toužil jí být. Běžel jsem pryč a nevěděl kam. Bude to těžké, ale věděl jsem, že s Rebeccou to zvládnu. Střípek zrcadla mě v kapse hřál a dával mi najevo, že život za zrcadlem se může stát skutečností.


celkové hodnocení autora: 100.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	29.03.2011, 20:40:57

Zdravím. Pěkný, mrazivý a podrobný pohled (pod drobnohledem) na člověka (hocha), který se uvnitř cítí být jiným, než kým ve skutečnosti je. Nemá lehký život. Rodiče ani spolužáci jej neberou, zdá se jim zženštilý, jiný, označují jej chybně za homosexuála, zatím co on se považuje za ženu v mužském těle. Nepochopení, ponižování, neschopnost pomoci. Útěk se zdá být nejlepším řešením. Otec (voják z povolání?) se v něm zřejmě zklamal a matka je „klasickým případem domácí puťky“, která si nedovolí nic namítnout. Zřejmě jde spolu s pobytem ve škole o „vražednou kombinaci“ a je s podivem, že to chlapec ještě psychicky snáší. Detailně popisuješ nejen psychické problémy našeho hrdiny, který se snaží své „vybočení“ zvládat po svém (prostřednictvím své fantazie), ale také jednotlivé reakce ostatních postav (doma i ve škole). Bude příběh pokračovat v další povídce? Jak si asi náš mladý hrdina povede v tomto nepřátelském světě? Pokud zůstane konec této povídky otevřený (nebude to škoda?) vyprchá pointa do ztracena. I když onen poslední odstavec dává nejen čtenářům naději, že se zázraky přeci jen dějí, kdo ví... Všeobecné „rady a připomínky“ (abych jen nechválil), protože po technické stránce (co do formátování textu a chybek či překlepů) je text na tom hůře: - odstavce, text v jednolitém bloku se špatně čte, i oči se potřebují odpočinout - pozor na odsazení přímé řeči (na nový řádek), tu a tam je řeč umístěna uvnitř bloku popisného textu (odstavce) a nevypadá to příliš přehledně - občas se v textu objeví mezera navíc, všiml jsem si jich před dvojtečkami - pozor také na chybějící čárky – zejména u oslovení a v souvětích obecně Nepřehlédnutelná „prasátka“ v textu: ======================== Těžko se popisují věci, kterým zezačátku nerozumíte ani vy sám. --- ze začátku --- ...ani vy sami. --- (není lepší obrátit se na čtenáře jako širší čtenářskou obec, než jen na právě aktuálního čtenáře – pokud není příběh myšlen jako zpověď či dopis) Jeho zvučný, mužný hlas, vycvičený z vojenských přehlídek, kterých se jako důstojník zúčastňuje se nese celým domem. --- Jeho zvučný mužný hlas, vycvičený z vojenských přehlídek, kterých se jako důstojník zúčastňuje, se nese celým domem. --- (popřehazoval bych čárky v tomto souvětí) „V poklusu za mnou!“ Zavelí a rozeběhne se. --- zavelí a rozeběhne se. --- (po vykřičníku následuje uvozovací věta malým písmenem na jejím začátku) „Pohyb, pohyb! Jedu jedu jedu! Makej!“ Řve jedním dechem, když se lopotím směrem nahoru. --- (i tady bych napsal ve slově: „Řve“ malé písmenko, viz výše, nehledě na fakt, že by bylo dobré tuto přímou řeč odsadit na začátek řádku, aby nebyla „utopená“ uvnitř popisného textu a málem bych zapomněl) --- Jedu, jedu, jedu! „Máš pravdu otče.“ --- „Máš pravdu, otče.“ --- (oslovení, chybí čárka) „Jak se vede Rebecco?“ --- „Jak se vede, Rebecco?“ --- (oslovení) Už jsi konečně volná viď? --- Už jsi konečně volná, viď? --- (i zde bych vložil před „viď čárku – viz oslovení a zvolání) Tak co ty buzíku? Už máš zase oholený nohy co? --- Tak co, ty buzíku? Už máš zase oholený nohy, co? --- (čárky) Odpovíš mi nebo ne? --- Odpovíš mi, nebo ne? --- (i tady bych dal čárku před „nebo“) Takže naše holčička si skládá oblečení, jak jí to naučil tatínek vojáček co? --- Takže naše holčička si skládá oblečení, jak ji to naučil tatínek vojáček, co? --- (JI to naučil – koho co, chybí čárka před „co“, s čárkou za „Takže“ váhám) Zpoza zavřených kuchyňských dveří jsem slyšel matčin hlas : „Tak je to správně. Dobře jsi udělala, moc dobře. Vše zase bude v pořádku. Je normální.“ --- Zpoza zavřených kuchyňských dveří jsem slyšel matčin hlas: „Tak je to správně. Dobře jsi udělala, moc dobře. Vše zase bude v pořádku. Je normální.“ --- (před dvojtečkou se mezera nedělá) Odsazení textu – odstavce: ================= „Bééé bééé tak nebrééééč miminko béé béé.“ Snažil jsem si obličej skrýt do rukou, ale chytli mě a skroutili mi je za záda. Klečel jsem na kolenou, slzy mi tekly po tvářích, rukama jsem nemohl hýbat a celý zrudlý jsem hleděl do země, zatímco se mi oni smálí a někteří se dokonce odhodlali plivnout. „Ty nejsi chlap!“ zařval jeden a měl pravdu, ani nevěděl jakou. Chtěl jsem v tu chvíli být v šatně s dívkami, povídat si s nima a cítim příjemnou vůni dívčích vlasů a slyšet jejich smích. „Tady tě ty tvoje holčičky nezachráněj!“ pokřikoval další, zatímco proud mých slz se nedal zastavit. Bezmocně jsem začal hlasitě vzlykat, což je vyburcovalo i ke kopancům. „Drž už hubu kurva!“ Podlaha mě hrozně studila do kolenou, a já si ani nevím proč uvědomil, že se mi udělají modřiny na nohou, a nebudu moc nosit sukni. Samozřejmě, že ji nemůžeš nosit, vždyť si chlap. --- (pozor na chybějící čárky, překlepy a odsazení přímé řeči, viz níže, nevypadá text přehledněji?) --- „Bééé, bééé, tak nebrééééč, miminko, béé, béé.“ Snažil jsem si obličej skrýt do rukou, ale chytli mě a zkroutili mi je za záda. Klečel jsem na kolenou, slzy mi tekly po tvářích, rukama jsem nemohl hýbat a celý zrudlý jsem hleděl do země, zatímco se mi oni smáli a někteří se dokonce odhodlali plivnout. „Ty nejsi chlap!“ zařval jeden a měl pravdu, ani nevěděl jakou. Chtěl jsem v tu chvíli být v šatně s dívkami, povídat si s nima a cítím příjemnou vůni dívčích vlasů a slyšet jejich smích. „Tady tě ty tvoje holčičky nezachráněj!“ pokřikoval další, zatímco proud mých slz se nedal zastavit. Bezmocně jsem začal hlasitě vzlykat, což je vyburcovalo i ke kopancům. „Drž už hubu, kurva!“ Podlaha mě hrozně studila do kolenou, a já si ani nevím proč uvědomil, že se mi udělají modřiny na nohou, a nebudu moc nosit sukni. Samozřejmě, že ji nemůžeš nosit, vždyť si chlap. Další chybějící čárky: ============= Polib mě prosím. --- Polib mě, prosím. Marku slyšíš mě? --- Marku, slyšíš mě? Je něco o čem bych měla vědět? --- Je něco, o čem bych měla vědět? Čekat až otec přijede? --- Čekat, až otec přijede? Tak... Snad jsem na nic podstatného nezapomněl. Neházej flintu do žita! Přeji mnoho zdaru do další tvorby. Pokud chybky a další nepřístojnosti v textu nevidíš, najdi si betareadera, který Ti pomůže!