|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Kapitola I ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Svoboda
| Po dlouhé době zase nějaký starší výplod, tak přeji pokud možno příjemné počtení. |
| |
|
|
S trhnutím se probudil a prudce otevřel oči. Na okamžik byl oslepen světlem, které do místnosti vnikalo skrz zavřené okno. Vstal z postele a zmateně přejížděl pohledem své okolí. Místnost byla malá a téměř celou ji naplňovala tvrdá postel. Co ale bylo horší, tu místnost vůbec nepoznával a netušil, jak se do ní dostal. Po pravdě řečeno, nepamatoval si vůbec nic.
Zavřel oči, aby ho nerušil pohled na neznámé prostředí a zkoušel si na něco vzpomenout, na cokoli.
Alan O´Connell. To bylo jméno. Jeho jméno. To si pamatoval naprosto jasně. Dále si už ale vybavoval jen nějaké záblesky.
Velká místnost plná počítačů a dalších přístrojů...spousta lidí v bílých pláštích...potom ta věc...spustila se...bílé světlo...a pak...bolest...a tvář...muž...bolest...
„Ne!“
Alan to slovo vykřikl nahlas a znovu otevřel oči. Na zdi naproti němu viselo špinavé zrcadlo a tak si mohl alespoň prohlédnout svůj obličej.
Usuzoval, že mu může být tak pětadvacet, přes světle modré oči mu spadaly delší světle hnědé vlasy, které mu málem sahaly až na krk. Byl vysoký, málem se ani do zrcadla z takové blízkosti nevešel. Mohl měřit takový metr devadesát, možná i víc. Když pohlédl níž, zjistil, že je pevně stavěný a jeho tělo vypadalo, že v minulosti prodělalo nějaký náročný výcvik.
Rychle vstal a vykročil ke dveřím. Mírně se mu zamotala hlava, ale jakmile s ní trochu potřásl, nepatrná dezorientace zmizela.
Rozrazil dveře dokořán a vrazil do místnosti, kam ústily. Tady na něj hleděly tři páry udivených očí patřící lidem, kteří v místnosti seděli. Jeden z nich, asi metr devadesát vysoký černý muž s holou hlavou v šedé košili a šedých kalhotách vstal a šel k němu.
Alan si všiml, že stejné oblečení mají na sobě i zbývající dva muži sedící v dalších křeslech. Když se podíval na své ruce a nohy, zjistil, že na sobě ten šedý stejnokroj má také.
Muž se před ním zastavil a zvědavě si ho prohlížel hnědýma očima.
„Zdravím, příteli. Jak ses sem dostal? Mysleli jsme, že je ten pokoj už léta prázdný. A nevzpomínám, že bys tam prošel kolem nás. Ale to je teď jedno. Vypadáš, že nejsi zdejší. Z jaké Oblasti jsi?“
„Oblasti? Co je to?“
„Děláš, jako bys poslední tři roky prospal.“
„Je to dost možný.“
„Co? Jak by se to mohlo stát? Chceš říct, že nevíš o obsazení?“
„Obsazení? Jakém obsazení?“
„Chlape, no tak! Lidstvo je už po tři roky pod nadvládou cizáků, mimozemšťanů. Říkají si Mez´eterové. Nevíme, jak se sem dostali, ale s pomocí zrádců z našich řad, vlastní ohromné armády a mnohem vyspělejší technologie velice rychle, během několika dní, ovládli téměř celou planetu.“
„To přece není možné! Ale co se celou tu dobu dělo se mnou?“
„Hele, já nemám páru. Většina lidí se schovala, zatímco armáda se pokoušela bojovat, i když vydržela jenom pár dní. Teď všechno ovládají oni. Mimochodem, já jsem John Anderson.“
„Těší mě, jmenuji se Alan O´Connell.“
Tato věta působila na každého obyvatele bytu jinak. Světlovlasý muž v koutě zůstal sedět, ale civěl na Alana s otevřenou pusou. Zrzavý muž, který seděl naproti nim, se prudce vrhl ke dveřím a vyběhl na chodbu. John popadl Alana za rameno a vyvlekl ho ven z bytu.
Ocitli se na úzké chodbě lemované mnoha dveřmi, z nichž jedněmi napravo končila. Nalevo ústila v malé schodiště, po kterém právě běžel dolů zrzek.
„Šmejd jeden. Udělá pro ně všechno, aby se měl v tomhle pekle líp než my ostatní,“ procedil John mezi zuby.
Znovu uchopil Alana za paži a táhl ho směrem ke schodům. Jakmile k nim dorazili, zahlédli dva muže v přiléhavých černých uniformách s tmavými dýchacími maskami na obličejích, jak běží po schodech z patra pod nimi. Na ramenou měli dvě rudá písmena: CP.
Podívali se směrem k Alanovi a jeho novému příteli a od pasu vytáhli jakési černé obušky. Na jejich koncích zapraskala elektřina a Alan okamžitě pochopil, že by měl utíkat.
Společně s Johnem se vyrazili po schodech nahoru, jinou možnost ani neměli. Černooděnci je rychle následovali. Alan bral schody po třech a když byli o dvě patra výš, John s ním smýkl do chodby s dalšími bytu.
Rychle se rozhlédl a jakmile našel správné dveře, rozběhl se k nim.
Dveře se před nimi otevřely a muž stojící na druhé straně je za nimi okamžitě zavřel. Skrze byt proběhli k dalším dveřím ústícím do další chodby se schodištěm.
Jakmile seběhli až do přízemí, rychle prošli skrz další dveře a dostali se na malé náměstí zalité letním sluncem.
Na pravé straně byla rozlehlá budova, z níž se táhla dlouhá fronta lidí v šedých stejnokrojích. Přímo naproti Alanovi stála další velká budova, nad jejímiž dveřmi se vyjímala dvě velká rudá písmena, úplně stejná jako ta na uniformách jejich pronásledovatelů. Dvoukřídlé dveře vedoucí do budovy se v tu chvíli rozlétly a ven se vyřítilo dalších pět černooděnců. John následován Alanem se rozběhl doleva, na širokou hlavní ulici, což byla jediná cesta pryč.
Okamžitě však zahnul do nejbližší úzké vedlejší uličky a na jejím konci pokračoval vpravo. Tady však ulice končila, ale John sáhl na nějaké místo na zdi a ze střechy sjel na zem železný žebřík.
„Běžte první, O´Connelle. Rychle!“
Alan se na nic neptal a okamžitě začal šplhat nahoru. John šplhal kus pod ním a když Alan dorazil nahoru, zbývala mu ještě asi čtvrtina. Nezbýval však už čas. Na konci uličky se v tu chvíli objevili jejich pronásledovatelé a jeden z nich okamžitě vytáhl zbraň. Třeskl výstřel a kulka se zaryla Johnovi do nohy. Ta mu okamžitě sklouzla z příčky, na které stál a jen taktak se mu podařilo udržet jen za pomoci rukou. Bylo však téměř jisté, že se příliš dlouho neudrží. Z posledních sil ale řekl Alanovi několik slov.
„Běžte po střechách co nejdál od Centrály, naši lidé už si vás snad najdou. Pokud ne, někde se schovejte a zůstaňte tam, dokud po vás nepřestanou pátrat. A, O´Connelle, buďte opatrný!“
John se odrazil od žebříku a dopadl přímo do středu černooděnců. Tři z nich porazil na zem, ale další tři ho začali bít elektrickými obušky a ten z nich, který stále držel v ruce pistoli, ji namířil na Alana stále sledujícího dění v uličce. Teď hleděl přímo do ústí té strašné věci a nemohl se pohnout.
John se ale na poslední chvíli vymrštil a zasáhl černooděnce do ruky s pistolí. Kulka kolem Alana jen neškodně prolétla a zamířila ke slunci.
„Vypadněte už!“ zařval John a Alan se konečně vzpamatoval, otočil se a rozběhl se po rovné střeše.
Ještě nebyl ani v půlce, když se ozval další výstřel a zvuky boje v uličce utichly. Už byl na konci střechy a tak se bez rozmýšlení vrhl na tu protější. Rychle vstal ze země a běžel dál. Za ním se ozvaly další výstřely a kolem něj prolétlo několik kulek. Výstřely se ozývaly stále častěji a jistě už nepocházely jen z jedné zbraně.
Začaly létat nebezpečně blízko a tak se pokusil ještě zrychlit.
Přeskočil na další střechu, ale tady jeho naděje pohasly. Další střecha byla moc daleko, tak daleko nikdy skočit nemůže. Je konec.
Nebo možná...
Uprostřed střechy byl poklop. Alan k němu doběhl a zvedl ho. Pod ním byl úplně stejný kovový žebřík jako ten, kterým se dostal na střechu. Okamžitě po něm sešplhal dolů, proběhl dveřmi a strnul. Proti němu stálo dalších pět černooděnců a dva z nich ho hned udeřili elektrickými obušky.
Pocítil hrozný nával bolesti a svalil se na zem.
Znovu viděl tvář toho muže...„Je to pro naše dobro, kapitáne“...a potom, to monstrum...bolest...
Otevřel oči. Bolest byla skutečná, nebyla to jen jeho vzpomínka. Byl ale stále naživu a to bylo nejdůležitější. Ale proč? Proč ho nechali naživu? To určitě brzy zjistí. Nad ním se skláněl jeden z černooděnců a Alan se ho instinktivně pokusil udeřit.
Další z nich ho však popadl za ruce a ten první si sundal masku. Hleděl na něj obličej asi stejně starý jako ten jeho. Muž měl nakrátko ostříhané černé vlasy a jasně zelené oči. Navíc se na něj zářivě usmíval.
„Vítejte zpět, kapitáne O´Connelle. Nás se nemusíte bát.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
