» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141683

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Ještě není čas 11. ::

phaint	publikováno: 31.03.2011, 9:36

Pikle kuje milenec i nastávající tchýně, ale Christine Daae nemá o ničem ani tušení.


	Dny pod střechou rodiny de Chagny plynuly svým přísně hlídaným rytmem. Vše mělo svůj neměnný řád, jehož symbolem pak byl první komorník natahující se strojovou přesností každý večer velké hodiny v hale. Jejich hlasité vyzvánění řídilo každý den a každou osobu mezi těmito stěnami. Služebnictvo ten tmavý kus nábytku se švýcarským srdcem nenávidělo, protože mělo pocit, že každé hlasité "bim" jim s výsměchem oznamuje, jak rychle čas utíká a kolik práce ještě není hotovo. Uběhly pouhé tři dny a Christine Daae nesnášela zvuk těchto hodin stejně jako sloužící. Důvod byl ale zcela opačný. Po každém čtvrtém úderu v celou ji napadalo jediné: „Teprve jedna hodina. Utekla teprve jedna další hodina. Je vůbec možné, aby čas plynul tak pomalu?“ I když si hned první den zakázala nějak zvlášť často vzpomínat na svůj dosavadní život, při odbíjení hodin se tomu nemohla ubránit. Jak nebetyčně se lišil zdejší svázaný čas od chaosu v opeře! Kolikrát se tam stalo, že pod rukama uplynul celý den, aniž by si to uvědomili. Všechen ten nekonečný chvat a ruch, tady prohodit pár slov, teď zase přichytit utržené ramínko, vyslechnout pokyny choreografa, pak rychle na sál a cvičit, a zase zpět, mezitím zhltnout někde v koutku svačinu… Christine držela v rukou křehký míšeňský šálek, upíjela čaj a hleděla do zahrady. Ten šálek a ten pohled ven byly hlavní náplní jejích dosavadních dní v paláci. Kolik jen času promarnila soustředěným čekáním na jakýkoli zvuk, jenž by aspoň naznačoval, že je tu někde v okolí živá bytost. Občasný tlumený hovor komorných na chodbě, vzdálený pokřik z ulic a monotónní odbíjení hodin – to bylo vše. Nestěžovala si a nereptala. Snažila se číst, což ji nebavilo, zkoušela vyšívat, což jí zase moc nešlo, občas vyšla do zahrady a párkrát denně do jídelny. Ze všeho nejvíc se snažila nemyslet na zpívání. Pořád dokola sama sebe rozumně přesvědčovala, že Raoul prostě musí být v opeře, aby dohlédl na opravy, nebo že má jiné závazky a povinnosti, kvůli nimž s ní nemůže trávit celé dny. Marie Louisa byla zase slabá a pár společných hodin denně ji vyčerpávalo natolik, že si Christine potom už jen vyčítala vlastní sobeckost. O to víc ji překvapilo, když se dopoledne ozvalo krátké zaklepání, po němž do pokoje vešla Margot de Chagny, usměvavá a s rozzářenýma očima. „Jak je to možné?“ vykoktala Christine, když se přivítaly. „Vždyť včera večer jste nemohla skoro ani mluvit. To je zázrak!“ Její společnice se ušklíbla: „Zázrak? Jen jsem prostě přestala čekat, až se můj lékař ustrne a podá mi něco silnějšího než ty své neškodné a neúčinné kapky a sirupy. A sehnala jsem si to sama a jinde. Jen si musíme pospíšit, protože za pár hodin bude po zázraku.“ Zklamání a žal v Christininých očích ji dojaly. „Přece byste kvůli tomu neplakala. Nemáme tolik času. Chtěla bych vidět z Paříže víc, než jen tyhle zdi. Co byste říkala projížďce v kočáře a nějakým nákupům?“ Christine se začervenala a sklopila oči. „Já tady nemám žádné peníze. Všechno zůstalo v opeře.“ „Cože? On vám Raoul ještě nepřinesl vaše věci?“ „Když on má tolik práce a starostí. Nemůže myslet ještě na těch pár drobností, které mi tam někde leží. Já… stejně nic z toho nepotřebuji.“ „Nemůže myslet?“ zlobila se Margot. „Pokud má mozek, tak by myslet měl. A vy byste ho neměla omlouvat.“ Přisedla ke Christine a přinutila se ke klidu. „Peníze nejsou problém. Ale potěšila by vás ta projížďka? Myslím, že potřebujete na vzduch stejně jako já. Co byste chtěla dělat? Kam byste chtěla jít?“ Christine měla odpověď okamžitě na jazyku, ale po krátkém zaváhání řekla jen: „Nechám to na vás.“ „Vy malá lhářko!“ opáčila Marie Louisa klidně. Christine uhnula pohledem a zamumlala tak potichu, že jí bylo stěží rozumět: „Chtěla bych se podívat do opery.“¨ Zvedla oči a zjistila, že Raoulova sestra se na ni zkoumavě dívá. Najednou měla chuť hodit šálek i s čajem na zeď. „Chtěla bych se podívat do opery!“ vyrazila ze sebe zoufale. „Nemyslím skoro na nic jiného, a přitom vím, že bych neměla. Raoul by byl proti, vím to! Jenže si nemůžu pomoct a myslím na Meg a madam Giry a na všechny ostatní, co dělají, jak se mají…“ Christine nedokázala zastavit vodopád, jenž sama spustila. „Chybí mi to, ta vůně divadla, ten zmatek, všechno. Ani jsem se nemohla rozloučit. Raoul mi slíbil, že mě tam vezme, až se všechno uklidní. Jistě, to bude určitě rozumnější, určitě! Poslechnu ho! Nesmím se tam vrátit, když si to nepřeje.“ Konečně se odmlčela, aby popadla dech. Zvedla dlaně k očím a setřela slzy. I tak byla její poslední věta dobře srozumitelná. „Strašně se mi stýská.“ Komtesa zazvonila. „Dva koně, jeden kočár, jeden kočí. Za hodinu,“ oznámila sluhovi. „Stačíte se za hodinu vypravit?“ zeptala se Christine. Ta přes slzy vyprskla smíchy: „I za čtvrt.“ „Dobře, změníme pokyny. Vše za půl hodiny,“ opravila Margot svůj příkaz. Naklonila se ke Christine a šeptem dodala: „Nechápu, jak to chcete stihnout, ale nechám se překvapit.“ Když se pak obě dívky společně usadily v kočáře, zůstala už jen radost ze společného dobrodružství, jež bylo oběma tak vzácné. Kočí uslyšel jen „Jeďte kudy chcete, hlavně jeďte!“ a dívky se uvelebily na polštářích. Christine si spontánně přisedla co nejblíže ke své společnici. „Nedělejte to,“ odstrčila ji Margot a Christine si zaraženě odsedla. „Vy mě nechápete," zarazila ji komtesa. „Možná jste si prostě zatím neuvědomila, že má nemoc může být nakažlivá. Už tak riskujeme každý den víc, než je mi milé. Kdyby se vám mělo něco stát mojí vinou, neodpustila bych si to. Buďme rozumné, ano?“ „Nechci být rozumná,“ řekla na to Christine a přisedla si až ke komtese. Ta se rozesmála. „Vidím, že už jste se trošku nakazila. Raoul by byl otřesen. Jen tak dál. Vzhůru!“ Za okny ubíhala ulice za ulicí a desítky tváří a scén. Marie Louisa se najednou napřímila. „Pohleďte!“ vykřikla a ukázala ven z kočáru. Christine se naklonila, aby lépe viděla. Zpoza korun stromů vykukovala mohutná železná konstrukce. „To musí být ta nová stavba, prý bude celá ze železa,“ pokračovala nadšeně Margot. „To musím vidět!“ O chvíli později zastavil kočár u staveniště. Komtesa kvapně vystoupila a spěchala blíž s Christine v patách. „Chci se podívat nahoru,“ oznámila Marie Louisa jednoduše stavbyvedoucímu. „Věž ještě není dokončená, slečinko, zatím tam žádný návštěvník nemůže,“ odpověděl jí muž a považoval svůj argument za natolik pádný, že bude návštěvnicím jako zamítnutí stačit. Mýlil se. „Nevadí mi, že není dokončená.“ „Není to bezpečné.“ „Nebojím se.“ „Není to dovoleno, slečno.“ „Přesto bych se tam ráda podívala.“ „Bohužel.“ „Zaplatím vám.“ „Počkejte, až bude věž hotová. Už jen rok.“ Umíněnost té cizí dívky už ho začínala zlobit. Odmítal někoho prakticky každý den a tento rozhovor pokládal jen za další ztrátu času. „Rok…“ splynulo Margot de Chagny tiše z úst. „Obávám se, že tou dobou budu možná… někde jinde.“ Toužebně se podívala vzhůru na monstrózní krajkoví stavby, a pak se beze slova otočila a šla pryč. Stavbyvedoucí, zaskočen tak nečekaným ukončením hovoru, se za dívkami díval a škrábal se na hlavě. Pak jen pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. V kočáře se Margot podívala na Christine lesklýma očima. „Hleďte si vždy splnit svá přání, dokud to jde, a nečekejte na nějaké potom a jednou. Taky byste to už nikdy nemusela stihnout.“ Odhodlaně se nadechla a křikla na kočího: „Do opery!“


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	31.03.2011, 21:49:47

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 31.03.2011, 13:22:22* Ty jsi všeho schopná...

Kaileen	31.03.2011, 13:22:22

Margot je mi líto. Ta stará ochechule nechytne ani rýmu a chudák holka... Tak už to prostě chodí. Přestože není hlavní postavou, přirostla mi k srdci a najednou si člověk uvědomí, že se možná nedožije konce tohoto příběhu. Uvidíme. Nicméně se zatím jeví, že právě ona by mohla mnohé postrčit. Jsem zvědavá, kdy a jestli vůbec se na scéně objeví samotný fantom.


ze dne 31.03.2011, 21:32:44
phaint: Díky za zastavení. Pravda je, že v původním Fantomovi se žádná Margot nevyskytuje, tu jsem si "vyrobila", právě proto, aby to trochu oživila - ony ty klasické trojúhelníky jinak začnou rychle nudit... A fantom? To bych vás asi pěkně vypekla, kdybych to dojela do konce bez něj?!? :))

Šíma	31.03.2011, 9:35:49

Zdravím. Na jedné straně nuda a monotonnost a na druhé vzpomínky na zmatek a účinkování v opeře, což naše hrdinka tolik milovala. Ono vytržení z šedi běžného dne se mi líbí, stejně tak návštěva "Eifelovky", která byla ještě ve výstavbě. Docela mě překvapila. Jsem zvědavý, co se odehraje v opeře a jako že to nemoc má komtesa. Textík se dobře četl a dialogy i popisy se zdají být dobré! Co do práce šotků, viděl jsem snad jen nějaký podivný znak navíc (za přímou řečí) a pokud jsou v textu nějaké opravdové nedostatky, pak jsou umně skryty... Bude nějaké vzrůšo? Kam se poděl Fantom opery? (moc otázek, žádné odpovědi) ;-)


ze dne 31.03.2011, 21:38:03
phaint: Díky za bleskové zveřejnění (ani ČTK by to nezvládla lépe :)) i za jednotku. Nemůžu pochopitelně prozrazovat, co ten fantom. Ale začínám se vyžívat v představě, jaké by to bylo, udělat omeletu bez vajec - aneb pokračování fantoma bez fantoma! (Jinak Margot má souchotiny, což v tom zmatku s úvodními kapitolami spadlo někam do černé díry...)