obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Redforce- Noční šichta ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Redforce- Bratrstvo vypatlaných
 autor Iserbius publikováno: 01.04.2011, 21:23  
Téměř celá jednotka vyráží na noční akci do hor.

PS: Pokračování našeho společného projektu s Thorpem, ze kterého nakonec vyšlo něco jiného, než jsme si představovali :)
 

Večer:
Do večera jsem se válel na posteli, nebo čistil M4. Famase jsem měl naprosto vyprázdněného a v takovém stavu jako nikdy, ale přesto jsem ho provizorně opravil. Do horních ubikací se naštěstí nikdo nenakvartýroval, tudíž jsem měl dvacetipostelovou místnost jen pro sebe.
Někdo zaklepal. Pro všechny případy jsem zamykal, jak při vycházení, tak při odchodu.
„Kdo je?“ zavrčel jsem, kráčeje ke dveřím.
„Já, vole,“ odpověděl Krejcar. Klidně jsem odemkl a otevřel dveře. Krejcar měl na sobě krátké bílé triko a klasické maskáčové kalhoty v pouštním zbarvení. Přes rameno měl obrovský batoh. Očividně byl těžký.
Pokynul jsem mu, aby šel dovnitř.
„Pěkně ses tu zařídil, roztáhnout se na dvacet postelí dokážeš fakt jen ty. Tady máš dárek,“ začal a shodil batoh na moji postel.
„Co to je?“
„Uvidíš,“ řekl a já tašku otevřel. Byla v ní halda zásobníků do Famase a několik dalších do M4.
„Kdes je sebral?“ usmál jsem se na něj.
„Vybral jsem frantíkům sklady, když se stěhujou pryč,“ prohlásil a opřel se o postel.
Zpozoroval můj notebook. Měl jsem rozjetého Battlefielda.
„Jako by nestačilo, že si hrajeme na vojáky v reálu, ty tady ještě střílíš na kompu,“ popíchl mě.
„Ty zase furt paříš wowko, tak nekritizuj.“
„Počkej, ty hraješ po netu?“ zarazil se, když se hra ukončila. Pak ze začala nahrávat další mapa.
„Jo, a nepotřebuju k tomu wifinu odspoda,“ řekl jsem a ukázal na další wifinu na okně. Jeho výraz mě pobavil.
„Kdes ji sebral?“
„To víš, kudy chodím, tudy kradu, pracoval jsem u sociálních demokratů.“
„Já zapomněl,“ prohlásil a zvedl se z postele. „Brífink s Tečkem je v půl pátý. Pak máme dvě hoďky na přípravu a v sedm vyrážíme. Měl jsem ti to vyřídit, když seš tu furt zalezlej.“
„Díky,“ odpověděl jsem, zatímco jsem vypnul hru. Pak odešel a já za ním zamknul. No a co? Tak jsem tu sám a to mi vyhovuje.
Zapnul jsem si hudbu a pokračoval v přípravě výstroje. Když bylo všechno připravené, opět jsem zapnul Battlefielda a hrál. Měl jsem ještě dvacet minut, tak proč je konstruktivně nevyužít, že?

Na brífink jsem šel jen v pouštních maskáčích a bílém triku. Většina členů na tom byla stejně. Jen Teček měl na sobě ještě kabát s výložkami. Za ním byla pověšená mapa nějakého údolí.
Jakmile se všichni posadili, tak zavřel dveře. Já měl štěstí, sedl jsem si zase vedle Krejcara.
„Dobrý večer Kokosové,“ prohlásil Teček teatrálně.
„Dobrý večer Kokosko,“ odpověděl jsem mu. Polovina jednotky vyprskla smíchy.
„Prej kokosko,“ kašlal smíchy Ruml. Teček to přešel mlčením. Raději.
„Pánové,“ začal znova. „Minulý týden, jsme se zapotili, někteří orosili a jednomu z nás se to hodně líbilo, že Ládis?“
„Dal bych si to klidně znova,“ řekl jsem a pozoroval pohledy ostatních. Krejcar se zase přiblble usmíval.
„Proto deš dneska se mnou ve skupině, bude to něco obdobného. Tak abych to neprodlužoval. Po posledním útoku to vypadá, že se Talibové a spol. přeskupují v horách na severu. Mají tam dobré opevnění a protiletadlovou obranu. Úkolem téhle bandy pitomců bude vyčistit horská úbočí podél tohoto údolí. Budeme postupovat ve třech skupinách. První skupina si vezme na starost východní úbočí. Druhá a třetí západní, každá z jiného konce. V oblasti se bude pohybovat C-130 a pokud budeme mít nějaké cíle, tak jí je nahlásíme. Jo, a ještě pozor, taky se tam vyskytuje údajně americká speciální jednotka, která čistí vnější část údolí, ale mohou se dostat také do naší oblasti, takže pokud něco po zásahu řve anglicky, tak už další dávku neposílejte. A teď k těm skupinám.“
„To by mě zajímalo, koho ke mně daj,“ okomentoval jsem tiše.
„První skupina: Já, Emons, Švabach, Ruml, Ládis, Trukyn a Google,“ řekl Teček a já zabručel nad tím, že ve skupině nebudu mít Krejcara. Teček mezitím pokračoval ve čtení skupin z papírku, co držel v ruce.
„Druhá skupina: Velí Santini a s ním jdou: Krejcar, Kryton, Mekták, Loudys, Vágner, Vosa a Gronda.“
„Nechtěl bych mít Kváknera ve skupině!Bléé!“ zařval jsem na Krejcara a vyplázl jazyk. Ten se jen zle zatvářil. Teček mlčel.
„Třetí skupina: Velí Píchy a společnost mu dělá: Dejva, Setan, Zbyněk, Burian, Kajman a Pepan. Ti, kteří zůstávají na základně, tak uklidí ten bordel, co je v kasárnách. Jasné?“
„Jasné,“ odpověděli všichni sborově.
Několik okamžiků na to se všichni zvedli a vyšli ven. Před budovou jsem vytáhl tabatěrku s lebkou a nápisem CHOPPERS. V ní byly uschovány Black devilky a moje milované doutníky. Bohužel moje záliba v doutníkách nebyla, až na Krejcara, sdílena ostatními členy jednotky. Zejména Vágner měl problém. Teda on měl problém se vším, co jsem dělal, ale to bylo vzájemné.
Vzal jsem si jeden z doutníků a zapálil si svým milovaným benzíňákem. Opřel se o stěnu velící budovy a pokuřoval.
„Dáš mi taky?“ ozval se Krejcar vedle mě. Nevím, jak to dělá, ale pohybuje se rychle a neslyšně. Zato já jsem oproti němu učiněný buldozer. Podal jsem mu tabatěrku a zapalovač.
Vzal si devilku a zapálil si.
„Díky za ty zásobáky, snad je dneska upotřebuju. Nebo si mám vzít M4?“
„Není zač, mě je to jedno, já si beru snipu, jelikož jsem jeden ze tří snajprů tady, tak mě Teček mrsknul k Santinimu. Vy máte Emíka.“
„Škoda, mohl to změnit…. Neměli bychom…“
„Ne to fakt ne,“ ušklíbl se. „Vsadím se, že vás přes to údolí budu muset tahat z maléru.“
„Nápodobně,“ odpověděl jsem. „No nic musíme se připravit.“
Vzájemným návratem do kasáren a rozloučením jsme si šli oba po svém.
XXX
Do připraveného batohu jsem si naházel: Deset zásobníků do M4, patnáct do Famase, nějaký to jídlo, vodu, tři plechovky energy drinků, náhradní rukavice a pro strýčka příhodu ještě tři zásobníky do své CZ-75. Berettu raději nechal v šuplíku.
Tím jsem měl batoh, teď zbývalo naházet na sebe výbavu. Nákoleníky (používal jsem pouze na pravé, které mě zlobilo několik let) rukavice bez prstů, kanady, kabát, taktickou vestu, neprůstřelnou vestu pod tu předchozí, na stehno pistol a do boty nůž. Krejcar mě s oblibou peskoval, že furt přemýšlím nad tím, jak někoho zabiju pilníkem, tak jsem si vzal dvojici velkých, dlouhých, čtvercových pilníků na železo a umístil je do upraveného krytu na nože na levém boku. Na pravý bok a do boty, jsem si dal nože.
Na záda si hodil batoh a M4. Pravda chtělo to trochu upravit, ale jinak táhnout sebou druhou dlouhou zbraň nebylo od věci. S famasem v ruce jsem se vydal na přistávací plochu.
XXX
„Á, terminátor,“ prohlásil Teček, jakmile mě uviděl.
„Nemohl, jsem se rozhodnout jakou zbraň, tak radši obě ne?“ zněla moje odpověď.
Na přistávací ploše nás už očekával chinook. Těch dvacet čtyři cvoků se tam docela dobře naskládalo. Jelikož jsem nastupoval z naší skupiny jako první, vyfasoval Vágnera po své levici. Naproti mně seděl Ruml, po jeho pravici Krejcar. Teček seděl až u dveří. Po pravici seděli naproti sobě Emík se Švabachem, dále Trukyn a Google. Emík měl snipu a až na Googla s těžkým M-249 všichni různě poupravené M4. Každý z nás měl na hlavě přilbu s nočním viděním. Tak toto byla moje skupina, na ostatní jsem kašlal. Jen zběžně prohlédl Krejcara. Jeho snipa, kterou si vyšmelil s nějakým amíkem, byla vzorně vyčištěná a naleštěná. Jeho starost o ni byla známá. Já se staral o všechny své zbraně přímo fanaticky, ale on pouze o snipu, jinak všechno hala-bala.
Vrtulník nahodil motory a vznesl se směrem k severu a do boku mu svítilo zapadající slunce.
XXX
Za letu byla strašná nuda. Namontoval jsem tlumič na famase a různě si s ním pohrával. Pořád jsem přecvakoval pojistku. Po čase mě nenapadlo nic chytřejšího než pozvednout hlaveň tak, ústí mířilo Vágnerovi na hlavu.
„V mládí jsem se učil hrobařem…“ začal jsem zpívat a při tom, jakoby hrál na pojistku a při tom měl prst na spoušti. Ruml a Krejcar se začali smát. Vágner se otočil a jeho zorničky se k sobě přiblížili a upřeně se díval do hlavně.
„Mám to zmáčknout?“ optal jsem se kluků.
„Byl by tu bordel,“ odpověděl Ruml. Toho Vágner využil a já uslyšel cvaknutí pojistky. Ten debil mi mířil na bok¸ kde jsem měl vestu.
„Vsadíme se, kdo zdechne první?“ řekl jsem s úsměvem. Všichni se otočili a pozorovali nás. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli a mířili na sebe.
„Dost vy dva!“ zařval Teček a strčil mezi nás ruku.
„Vstávej! Sedni si místo mě!“ štěkal na mě, zatímco mě vystrkoval z místa.
„Byl by klid, vole“ zabrblal jsem a sedl si na poslední místo ve vrtulníku, těsně u dveří.
Zadíval jsem se na černou zemi ubíhající pod námi. Políčka sněhu trochu rozsvětlovala
Absolutní tmu.
XXX
Chinook nás vysadil na úpatí jedné hory. Pak se zvedl a letěl vysadit další skupiny. Teček se vydal první po něčem, co vypadalo jako vyšlapaná pěšinka na jinak kamenitém úpatí. Písek nám křupal pod botama. Šli jsme snad téměř půl hodiny a teprve potom narazili na stádo koz, které se páslo na mítině.
Teček nám zdvihnutou rukou naznačil, že máme zastavit. Všichni jsme okamžitě zapadli za kameny. Pak vykoukl zpoza kamene vedoucího na prostranství a stáhl se zpět.
„Je tam jeden s ákáčkem,“ prohlásil. „Musíme ho tiše zlikvidovat.“
„Já se toho ujmu,“ řekl jsem, dal mu famase do ruky a obešel kámen do malého prostoru, aby mě neviděl. Tiše jsem se vyplížil za něj a do boku. V ruce jsem držel místo nože pilník.
Pak se za mnou ozvaly výstřely a on se otočil. Bohužel přesně na mě. Strnul.
„Alláh Akbar!“ zařval jsem na celé kolo a vrhl se na něj. Než stihl namířit, bodl jsem mu pilník do oka a pěstí do pilníku mu zlomil vaz. Zhroutil se na zem.
„Tomu říkáš potichu?“ obořil se na mě vycházející Teček.
„Tak se koukni na druhou stranu,“ odpověděl jsem.
Všichni se podívali na druhou stranu údolí. Už z dálky byly vidět trasírky ze zbraní a slyšet výstřely.
„Emíku?“ prohlásil Teček a Emík okamžitě shodil z ramene ostřelovačku a její optikou prozkoumával okolí.
Teček sáhl po vysílačce: „Co se to tam děje?“
„Ále,“ ozval se Santini. „Vágner nás prozradil.“
„Co se stalo?“
„Ten debil šlápnul na spícího talibance,“ ozval se z vysílačky Krejcar. „Kurva těch je!“
Emík byl už připraven a mířil do dáli. Padl výstřel. Pak padla celá řada dalších.
„Budu je krýt,“ řekl, zatímco mířil. „Nebo… raději najdem lepší pozici.“
Pak se zvedl, popadl svojí MP5.
Mezitím jsem prošacoval mrtvého a vytáhl rádio. To řvalo jako šílený. Ta arabská hatmatilka tam vřískala jednu věc za druhou. Nikdo z nás tomu nerozuměl.
„Asi je upoutalo to střílení,“ podotkl jsem.
Najednou jsem uslyšel duté, tlumené výbuchy a já se otočil. Na nebi byly vidět plameny a šedivý trup AC-130.
„Gargoyle,“ podotkl Teček. Vzal si vysílačku k sobě a pokračoval po pěšince. Další čtvrt hodinky jsme pozorovali trasírky na druhé straně údolí a vypadalo to, že se Santini udrží.
„Jak to vypadá?“ ozval se Teček do vysílačky.
„Dobře,“ odpověděl Santini. „Donutili jsme je, aby se stáhli. Jak to jde u vás?“
„To mi neuvěříš, co provedl Ládis.“
„Zabil někoho pilníkem?“ vložil se do toho Krejcar.
„Jo,“ odpověděl Teček. „Nabral ho do oka.“
„Já to říkal, že to udělá!“ odpověděl Krejcar.
Pak se naše skupinka vydala opět na cestu.
„Pššt!“ syknul Teček a všichni jsme se skrčili. Všichni okamžitě uviděli proč.
Byla tam malá boudička vedoucí do jakési jeskyně. Kolem ní stála pětice talibanců. Naše tlumené zbraně zaplivaly a hlídači se zhroutili k zemi. Všichni se v pokleku přiblížili. Teček nakoukl. Ta boudička byla v té haldě kamení dobře skrytá a my ji viděli jen proto, že jsme přišli po cestičce přímo k ní.
Světlo z baterky se ztrácelo v temnotě a nic neukazovalo.
„Rohliku, čekni to!“ rozkázal Teček.
„Co zas já?“ odpověděl Rohlík. Vypadalo to, že se ti dva pohádají.
„Já půjdu,“ prohlásil jsem a dal famase Rohlikovi. S namířenou pistolí a baterkou vešel dovnitř. Musel se skrčit, abych prolezl tím úzkým otvorem.
„Přepád!“ zaznělo mě z vysílačky a já se rychle otočil. Pozdě. V tu chvíli zasáhla raketa můj východ a výbuch mě odhodil dále do jeskyně.
XXX
Nevím, jak dlouho jsem se tam válel. Když jsem přišel k sobě, byla všude tma. Nahmatal pistoli a baterku. Pistoli dal do pouzdra a sáhl po M4 u pod batohem. Na ní jsem měl namontovanej tlumič a přidělat k ní baterku bylo dílem okamžiku. Jako správný voják nosím v batohu izolepu.
Vysílačka byla hluchá a kromě šumu jsem nic nechytil. No nic, jdu na to po svém.
Hned jsem zjistil, že chodba se láme pár metrů od závalu a směřuje doleva. S namířenou puškou jsem se vydal zjistit, kam vede. Za tu půlháku procházení tunely, kdy jsem musel být téměř furt v pokleku, mě pekelně bolely záda a stehna. Se svýma dvěma metry se nemůžu divit. Po delší době našlapování jsem se dostal do jakési velké jeskyně.
V ní bylo spousta beden. Nenápadně jsem jednu z nich otevřel. Byly v ní vyskládaná ákáčka a halda munice. V další byly G-36. Granáty, raketomety, výbušniny, vše co hrdlo ráčí. Dokonce jsem našel i malou bedýnku kubánských doutníků.
„Poklad!“ sykl tiše a shodil ze zad batoh. Okamžitě vyndal náboje do famase, kterej se pravděpodobně válel kdesi v pustině a hodil tam dotyčnou krabici. Pak jsem našel ještě další dvě a celý proces opakoval. Vyhodil část jídla, všechny náboje do famase a batoh byl nyní narván kubánskými doutníky. Jaké to mám ale štěstí, pomyslel jsem si.
Něčí kroky a arabská hatmatilka mě vrátily okamžitě do reality. Na druhé straně byla další chodba, odkud ty zvuky vycházely. Vypl jsem baterku a skryl se za bednami. Zpoza chodby se vynořila dvojice baterek. Dva talibové svítili na cestu a další dva nesli jakousi bednu.
Namířil jsem kolimátorem a pozoroval skupinku. Laser jsem nechal vypnutý. Jakmile baterky svítily jiným směrem a byl jsem si jist, že se nedívají, tak jsem spustil palbu.
Čtveřice talibanců popadala pod jednou dlouhou salvou. M4 plivala a nenadělala větší rámus. Prohodil jsem zásobníky a vydal se směrem, kterým přišli.
Každou chvílí zastavil a zkusil všechny frekvence, jestli něco nechytím.
„… tak jdeme na to, pánové,“ chytil jsem najednou v angličtině.
„Haló?“ řekl jsem tiše.
„Kdo je tam?“ ozvalo se. „Co děláte na naší frekvenci?“
Identifikoval jsem se, nahlásil pravděpodobnou pozici a řekl, co se stalo. Mluvil jsem s velitelem speciálů, kteří měli zde také svoji práci. Řekl mi, že pátrají po skladištích v horách. Když jsem mu oznámil, že jsem jedno našel a nechal v něm výbušninu, zněl poněkud nadšeně.
Po vzájemné domluvě, jsem se vydal hledat cestu ven. Avšak oni byli rychlejší. Na jedné chodbě, těsně před východem jsem se s nimi setkal a hned jsme se málem zastřelili navzájem.
„Tady,“ řekl jsem a dal jim detonátor. Moje angličtina byla na průměrné úrovni, ale oproti zbytku jednotky….
No abych to shrnul. Další hodinku jsem se s nima prokousával ven. Našli jsme východ, dostatečně se vzdálili a odpálili. Řacha to byla solidní, to vám povím. Určitě ji slyšeli v okruhu dvaceti kiláků. Pak pro nás přiletěla UH-60 a vzala nás na základnu. Na svoji jednotku jsem se radši vybodl, já si jejich osud zjistím později.
XXX
Dostal jsem se společně se speciálama na základnu, vzdálenou asi dvacet kilometrů od té mé. Tak jsem si vykecal pučení jedné čtyřkolky a vydal se na cestu. Byly tři ráno a já byl příšerně unavený. Musím říct, že jsem měl co dělat, abych to nesložil někam do škarpy. Po návratu domů se nahlásil veliteli a podal hlášení. Údajně jsme měli jednoho raněného a jednoho mrtvého. Když jsem celý svůj příběh důkladně zopakoval, tak toho mrtvého škrtli. Pak jsem je ještě překecal, aby nic neříkali o tom, že jsem naživu a vrátil se na ubikace. Nikdo si mě naštěstí nevšiml a já si dal klidně sprchu a chvíli si zdříml.
XXX
Písek lehce vířil pod malým náporem větru. Svítalo a já si dřepnul na okraj přistávací plochy. Měl jsem na sobě jen krátké bílé triko a maskáče s kanadama. Zapálil jsem si jeden z těch ukořistěnejch doutníků a čekal. Bylo téměř půl sedmé ráno. V dáli se objevila skupinka Chinooků. Až na jeden letěli dál. Ten jeden udělal otočku a začal klesat. Postavil jsem se tak, abych byl přímo naproti dveřím. Mezitím přiběhli dva zdravotní asistenti s nosítky. Vrtulník dosedl a já důrazně popotáhl.
Dveře se otevřely, asistenti vběhli dovnitř a vytáhli na nosítkách ležícího Vágnera. Ten se držel za zkrvavený zadek a nadával jak dlaždič. Pak vylezli ostatní a spatřili mě. Musím říct, tehdy jsem litoval, že nemám foťák. Všichni by určitě dostali spojené ocenění za nejblbější obličej roku.
Vyfoukl jsem kouř a prohlásil: „Kde jste se flákali? Já si dal sprchu a ještě se prospal.“
V tu chvíli se zpoza davu objevila Krejcarova hlava. Prorazil si cestu ke mně a dal mi pořádnou ránu do ramene.
„Kreténe! Hovado! Debile!“ nadával, vrazil mi mého famase do ruky a naštvaně odešel. Teček se jen usmál a společně se zbytkem šli ke mně.
„Co se stalo?“ zeptal se a já již po třetí všechno zrekapituloval. Pak mě nechali a já spatřil přicházejícího velitele společně se zbytkem jednotky.
Wors měl ještě ruku v pásce a Krejcar cosi nadával na moji osobu. Zbytek se tvářil nechápavě, protože jsem jim nic neřekl a ani si nevšimli, že jsem se vrátil.
Došli k nám a všichni se kolem něho shlukli.
"Tak pánové, sbalte si věci," prohlásil velitel.
"To jedem domu?" pronesl Wors a na tváři se mu rýsovala podlézavá grimasa.
"Ne," přejel nás všechny pohledem a dodal. "Na Ukrajinu."
Na celou základnu v tu chvíli zazněl sborový hysterický výkřik: „Na Ukrajinu? To si snad děláte PRDEL!!!“
Tak to vypadá, že s touhle bandou exotů bude ještě spousta zábavy.

Můj příběh zde prozatím končí a já doufám, že se vám líbil. Někdy příště, nashledanou.

Konec 1 jednání


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.04.2011, 21:18:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Další várka "dobrodružství" našich vojclů je tady. Nad žánrem (či způsobem podání a případné uvěřitelnosti - viz military žánr smíšený s parodií) uvažovat nebudu, přestože se mi příběh líbí (je podaný s určitou lehkostí a hovorovým stylem, který se dobře čte), postavy jsou vyobrazeny jako živé (z masa a kostí, jejich jednání je nepředvídatelné). Děj se hezky valí vpřed (pořád se něco děje) a jeden se při čtení víceméně nenudí. Místy jsem se bavil, občasné hlášky jsou opravdu úsměvné - viz "Terminátor" a podobně. Tu a tam může čtenář narazit na chybějící čárku, nadbytečnou interpunkci, nebo velké písmeno uvnitř věty (nejde o vlastní jméno). Když se to vezme kolem a kolem, občasná práce šotků se v textu ztratí, přestože se chybky tu a tam opakují. Jsem zvědavý na další pokračování této "parodie" na akční příběhy. Styl je dobrý a čtivý, tak proč naše hrdiny neoživit v nějakém dalším příběhu?

Co mi padlo do oka?
=============

-- Dobrý večer Kokosko, -- Dobrý večer, Kokosko, -- (oslovení)

-- Nechtěl bych mít Kváknera ve skupině!Bléé! -- (schází mezera v textu)

-- Škoda, mohl to změnit…. -- (jen tři tečky)

-- Ne to fakt ne, -- Ne, to fakt ne. -- (chybí čárka)

-- No nic musíme se připravit. -- No nic, musíme se připravit. -- (chybí čárka)

-- Políčka sněhu trochu rozsvětlovala Absolutní tmu. -- (nač to velké písmenko - Absolutní tmu ???)

Tož tak...
 ze dne 01.04.2011, 21:39:33  
   Iserbius: Zdravím
Děkuji za přímo nadzvukovou publikaci. :) S Thorpem jsme děl dále nerozmýšleli a toto byl spíše takový pokus, jak nám půjde společná spolupráce.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
Na ceste za sno...
Mon
Život je jen se...
japan
Nedostižná - 20...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr