obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalöra-40 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 26.04.2011, 20:56  
Další dlouhý díl pro mé věrné čtenáře.
Děkuji vám za přízeň a snad se vám bude líbit.
 

XL. - Dračí jeskyně


Diriel uposlechl radu své sestry a hned po snídani si sbalil pár věcí do cestovní brašny, vzal koně a opustil palác. S Anneris se dohodl na tom, že až se s Mëllindou odpoledne uvidí, tak se mezi řečí zmíní o tom, že odjel. Zamířil do města, kde si ještě zařídil pár maličkostí a v několika obchodech si objednal pár věcí a zamířil na své tajné místo, které se nacházelo pár hodin jízdy od Ladérionu. Musel tam všechno připravit, aby ho mohl později Mëllindě ukázat.

* * *

Mëllinda se odpoledne vrátila z Akademie a odložila na pracovní stůl sešity na opravení, které si s sebou přinesla. Poté se zaběhla převléknout do domácích šatů, neboť byla domluvená s Anneris, že se sejdou v palácovém skleníku a budou přesazovat rostlinky. Vzala si na sebe prosté šedé oblečení a s fenkou, která jí šla v patách, se vydala do skleníku.
Prošla palácem až nakonec, kde se dostala do malé haly s točitým schodištěm, které vedlo o patro níž do míst, kde se nacházel skleník. Sestoupila po stupních, a pak prošla dveřmi do velkého proskleného přístavku, jenž byl pod palácem v terasových zahradách. Lili, proběhla uličkami mezi stoly s květinami, všechno pečlivě očichala a zastavila se u elfky v zelených šatech s hnědou plátěnou zástěrou, která ji chránila před ušpiněním. Fenka se posadila, zakňučela a zaňafala, aby na sebe upozornila. Hnědovláska se otočila od pultíku a věnovala jí milý úsměv. Přidřepla si a pohladila strakaté psisko po srsti.
„Ayá, Lili. No, jakpak se máš, děvče? Doprovázíš paničku?“ otázala se Anneris.
Fenka zavrtěla huňatým ocasem, zafuněla a zaňafala, jako kdyby se jí snažila odpovědět. Pak se postavila na zadní, opřela se o elfku předními tlapkami, natáhla se a dlouhým růžovým jazykem jí olízla ruku. Anneris se perlivě zasmála. „Vždyť já vím, že mě máš ráda, Lili. Kdepak máš paničku?“
Fenka spustila tlapy na zem, zamíhala ocasem a hlavu otočila do uličky za sebe. Anneris se postavila a podívala se stejným směrem a spatřila, jak k ní Mëllinda míří. Zamávala na ni. Mëllinda zvedla ruku a zamávání jí oplatila. Za pár vteřin stanula vedle ní. Udělala na Lili posunek, který znamenal: jdi na místo. Fenka zavrtěla ocasem a odebrala se na krátký průzkum skleníku a pak si našla vhodné místo, kde se uvelebila a stočila do klubíčka.
„Ayá, Mëllindo,“ pozdravila svou přítelkyni Anneris.
‚Ayá, Anneris,‘ odvětila v mysli Mëllinda.
„Jak bylo dneska v Akademii?“ otázala se Anneris a podala Mëllindě hnědou zástěru, stejnou jako měla sama.
‚Och, ani se neptej. Měli jsme tam dneska poněkud rušno. Studenti se chovali příšerně, jako utržení ze řetězu,‘ opáčila plavovláska a převzala si od ní ochranný oděv, aby si ho mohla zavázat kolem pasu a krku.
„Ale ale, copak se stalo? Nějaké problémy?“ otázala se Anneris.
‚Tak nějak. Mládež dnes dělala jen samou neplechu a naschvály,‘ posteskla si Mëllinda, přistoupila k pracovnímu pultíku a vzala do ruky pár malých květináčků. ‚Co budeme dělat?‘
Anneris k ní přisunula plato s množstvím nízkých rostlinek.
„Přesadíme je do květníků,“ odvětila na otázku a pokračovala dál v předchozím hovoru. „Tak mi pověz, co se dělo ve škole.“
Mëllinda vydloubla první sazeničku a umístila ji do květináčku, který naplnila hlínou.
‚Ale, hned ráno chlapci ucpali toalety na koleji a vyplavily dva pokoje. Potom jeden z nejmladších studentů rozbil kamenem okno v hlavní budově. Správce doslova šílel zlostí. O něco později se skupinka dívek neřídila pokyny učitele při hodině chemie, a jejich experiment skončil opravdu prvotřídním výbuchem, takže se celá třída bude muset nově vymalovat, vyměnit rozbitá okna a veškeré zařízení umýt. Pak dva výrostci zamkli učitele matematiky, mistra Sailona, do kabinetu a zlomili klíč v zámku, takže se musel zavolat rozlícený správce a kovář, aby společně vysadili dveře. Osvobodili chudáka Sailona a spravili poškozený zámek.‘
„Tedy, to jste tam měli opravdu veselo,“ poznamenala Anneris s chápavým pousmáním.
‚Jenže tohle nebylo všechno, Anneris. Při polední přestávce se v jídelně poprali dva poměrně statní chlapci kvůli dívce, která na oba dělala oči. Mistr Eru, mistr Lóto a mistr Sorontur se je pokusili od sebe odtrhnout, jenže se nechtěně připletli do rány. Takže chudák Eru má obrovský monokl na pravém oku a rozseknutý ret. Mistr Lóto utržil podlitinu na žebrech a mistr Sorontur má modřinu na levém oku, rozseklé obočí a vyražený zub,‘ vypověděla Mëllinda v duchu o událostech dnešního dne.
„U svaté Ladérian, to tedy musela být mela,“ uchichtla se Anneris.
‚To mi povídej, jenže tímhle to neskončilo.‘
„Ono to ještě mělo pokračování?“
‚Ai. Poté, co zažehnali tuhle rvačku, se dvojčata lorda Nécona honila po chodbě, protože Rinna sebrala svému bratrovi Ravënnovi milostné psaníčko od jeho přítele a chtěla ho přečíst před celou třídou. Ravënna to rozlítilo natolik, že ji začal s křikem ‚dej to sem, nebo tě zabiju‘ honit po chodbách biologické fakulty,‘ pronesla Mëllinda a vyjmula z širokého truhlíku další sazeničku a umístila ji do nového květináče.
„A jak to dopadlo?“ otázala se Anneris.
Mëllinda se na ni podívala a v myšlenkách jí odpověděla:
‚Katastroficky. Ravënn svou sestru chytil až na nádvoří Akademie, kde ji uzmul odcizené psaníčko, pak ji popadl a za jejího hysterického řevu ji hodil do kašny. No, sama si jistě dokážeš představit, jak ta potom vyváděla a jaký rozruch to vyvolalo mezi přihlížejícími studenty. Prostě hrůza. A na završení všech těch dnešních katastrof jsme museli jednu dívku zachraňovat ze střechy.‘
„Ze střechy? Jak to? Co pro Manar dělala na střeše?“ podivila se Anneris.
‚Zkrátka jistí studenti si zkoušeli umění hypnózy. Zhypnotizovali tu chudinku a nakukali jí, že je pták a umí létat.‘
„To snad ne?“ zhrozila se hnědovláska.
‚Ai. Ta chudinka vylezla na střechu hlavní budovy a chtěla skočit a letět. Díky bohům, že ji spatřil mistr Estel a zadržel ji, jinak by se rozplácla o chodník. Zrušil hypnózu té dívky a milé mladíky vyloučil na půl roku z Akademie,‘ dodala Mëllinda v duchu.
Anneris vnímala každou její myšlenku a přitom přesazovala rostlinky.
„No, musím říci, že jste se dnes opravdu nenudili.“
‚Opravdu, nuda to rozhodně nebyla. A co ty, jak ses měla celý den?“ otázala se Mëllinda své přítelkyně.
„Inu, docela dobře. Byla jsem s Yárisem na procházce, pak jsem urovnala jeden drobný spor mezi kovářem a kolářem. To víš, Dorien mi nedovolí řešit žádné složité pře, neb chce, abych měla dost času na našeho syna. Musím říci, že mu vládnutí jde opravdu moc dobře. Nu což, není divu, když kdysi vládl celé Vysočině, než se kvůli mně vzdal kralování a předal vládu svému mladšímu bratrovi. No není báječný? Řekni, který muž by se jen tak vzdal své země a královského postu?“
‚Velice zamilovaný muž,‘ utrousila v duchu Mëllinda s úsměvem. ‚A Dorien je do tebe zahleděný až po uši, pořád.‘
Anneris se pousmála.
„Ai, a já do něj též. Och, málem bych zapomněla. Představ si, že Diriel odjel,“ prohodila jen tak mimochodem.
‚Vážně? Zase má nějaké poslání herolda?‘ zeptala se Mëllinda, ale pozornost věnovala zelené rostlince, kterou umisťovala do květníčku.
„Nevím, nic mi neřekl. Prostě se sebral a odjel. Ty snad víš, jaký měl důvod k odjezdu?“ odvětila Anneris.
‚Ne, ale domnívám se, že je to kvůli mně,‘ potřásla hlavou Mëllinda. ‚I když už jsem s ním delší dobu nemluvila, takže to není jisté.‘
„To jsem netušila, pohádali jste se?“ chtěla vyzvědět Anneris.
‚Ne, jen jsme měli mezi sebou jistou neshodu, ale nechci o tom mluvit.‘
„Dobře, respektuji to. Co budeš dělat, až to tu dokončíme?“ odvedla Anneris hovor jinam.
‚Nejspíš se navečeřím, vrátím se do bytu a pustím se do opravy domácích úkolů svých žáků, a pak si půjdu lehnout,‘ odvětila Mëllinda.
„A co zítra?“ pozvedla tázavě obočí Anneris.
‚To ještě nevím, asi se projedu na koni a večer zajdu do divadla. Měli by hrát tragédii O spanilé Loriel.‘
„Ano, tu hru moc dobře znám, je hezká a velmi smutná. Určitě se ti bude líbit.“
‚V to doufám,‘ připustila Mëllinda.
Poté v tichosti pokračovaly v přesazování rostlinek, a jen sem tam prohodily nějaké to slovo či větu. Elfky se věnovaly pikýrování a Lili hlasitě oddychovala pod stoly s květinami, ale přesto po očku bedlivě sledovala svou paní a hlídala ji. Když dokončily přesazování a opustily skleník, zastavily se v malé předsíňce, kde si umyly špinavé ruce od hlíny a pověsily na věšáček pracovní zástěry. Poté se vydaly po točitém schodišti do paláce a zamířily do jídelny na večeři, neboť byl akorát čas na večerní jídlo.
Mëllinda se při večeři cítila líp, když nemusela neustále čekat, jestli se objeví Diriel. Bylo příjemné nebýt pořád ve střehu, a tak si jídlo v klidu vychutnala. Po ní se odebrala do svého bytu, aby udělala opravu školních prací. A jakmile to učinila, šla spát. Lili ji následovala do ložnice a dnes se uvelebila na předložce před postelí. Mëllinda se převlékla, sehnula se, pohladila fenku po srsti, zašla se opláchnout do koupelny, a pak zalezla do postele. Zavrtala se pod peřinu, zavřela oči a za několik minut se pohroužila do světa snů.

* * *

Dny utíkaly a Mëllinda se věnovala obvyklým činnostem všedních dnů. Učila v Akademii, chodila na procházky, povídala si s Anneris, hrála si s kmotřencem a užívala si tiché večery ve společnosti Lili. Musela si připustit, že jí Diriel chybí, ale potom faux-pax, co udělala, by vedle něho nedokázala setrvat. Takže v podstatě byla ráda, že odjel pryč a nemusí se před ním schovávat.
Od Dirielova odjezdu uplynuly skoro tři týdny a nastal krásný slunný pátek. Modré nebe s bílými beránky, zlaté zářící slunce a povíval příjemný vlahý vítr. Byly dvě hodiny po poledni. Město žilo svým idylickým tempem a v Akademii zvon odbil konec vyučování. Studenti vycházeli z budov jednotlivých fakult a za nimi je následovali kantoři. Zástupy žáků procházeli hlavní branou školního areálu a mířily k ubytovnám
Mëllinda kráčela v hloučku učitelů, poslouchala jejich rozhovor a občas něco dodala znakovou řečí. Kráčela a sem tam se usmála něčemu z toho, co řekl některý z jejích kolegů či kolegyň. Zrovna se vesele usmívala, když procházela s ostatními učiteli bránou, ale pak jí úsměv zamrzl na rtech. Před hlavním vchodem do Mirimonovi akademie stál v celé své kráse Diriel a za uzdu držel svého hnědého koně. Čekal na ni. Zastavila se a spolu s ní i všichni ostatní.
„Zdravím vás, moudří.“ Princ pokynul hlavou na pozdrav učitelskému sboru.
„I ty buď pozdraven, můj pane,“ odvětil za všechny vysoký bělovlasý elf v černém rouchu.
„Ayá Mëllindo,“ pozdravil plavovlásku.
Elfka měla mírně skloněnou hlavu a přikývla na pozdrav.
„Omlouvám se, že vás ruším v hovoru, ale rád bych požádal lady Mëllindu o pár minut jejího převzácného času.“
„Vůbec nerušíte, můj princi.“
Diriel se usmál a zaměřil svůj pohled na elfku, která stála v hloučku svých spolupracovníků.
„Byla bys tak nesmírně laskavá, prokázala mi tu čest a vydala se mnou na projížďku?“
Mëllinda váhala, měla chuť nesouhlasně zavrtět hlavou a vzít nohy na ramena, jenže ostatní ji pozorovali a odmítnout před nimi prince se prostě neodvážila. Nabídl jí vyzývavě ruku. Mëllinda udělala gesto na rozloučenou a opustila hlouček učitelů. Popošla k princi a vložila dlaň do jeho.
„Dlouho jsem tě neviděl, děvče. Chybělas mi,“ pronesl tiše, aby to slyšela jen ona.
Pořád měla mírně skloněnou hlavu, takže jí neviděl do očí.
‚Co chceš?‘ otázala se posunky.
„Jenom si popovídat. Projeď se, se mnou a věnuj mi svůj čas, abych mohl vyjádřit svou převelikou omluvu.“
‚Dobrá,‘ přikývla hlavou.
Princ se spokojeně pousmál.
„Nasedni,“ vybídl ji a ze sepnutých rukou udělal stupínek, do kterého dala nohu a vyhoupla se do sedla.
Diriel se v mžiku vyšvihl za ni a chopil se uzdy.
„Nashledanou, moudří přátelé,“ rozloučil se s profesory a pobídl koně ke klusu.
Hnědák se dal do pohybu a rozjel se přes náměstí ven z města severovýchodním směrem. Kůň lehkým krokem klusal skrze město. Mëllinda seděla před ním, on ji jednou rukou objímal v pase a druhou vedl hřebce. Jeli ulicemi Ladérionu, míjeli domy a na rozcestí, které se rozbíhalo na dvě strany, odbočili do leva, na opačnou stranu než byl palác. Mëllinda se neklidně zavrtěla a natočila se tak, aby viděla Dirielovi do tváře a začala gestikulovat.
‚Chceš mě unést?‘
„Ne, jen se trochu projedeme,“ odvětil elf.
‚Kam mě to vezeš?‘ otázala se Mëllinda.
„Na jedno velmi zvláštní místo, kde si budeme moci v klidu promluvit mezi čtyřma očima,“ odvětil princ. „Nemusíš mít obavy, nechci ti nijak ublížit, Mëllindo, pouze chci, abychom vyřešili tu drobnou nesrovnalost, která se mezi námi vyskytla. Mám pro tebe malé překvapení na usmířenou. Tak mi prosím důvěřuj a vychutnávej si jízdu,“ dodal Diriel.
Mëllinda nic víc neřekla, zdálo se, že jeho odpověď ji uspokojila. Obrátila se a opřela se zády o jeho hruď a nechala se vézt. Cítila se nesvá z nadcházejícího rozhovoru a zároveň jí bylo dobře, když věděla, že je v jeho náruči. Byla rozpolcená. Chtěla být s ním, a zároveň toužila utéct někam daleko a schovat se tak, aby ji nenašel. Jenže věděla, že stejně před ním nemůže unikat do nekonečna a dříve či později by si stejně museli promluvit. Tak ať to má raději za sebou hned, a pak bude pokoj.
Otočila se tedy zády k jeho hrudi a on ji ochranitelsky držel kolem pasu. Jeli dál, opustili město a vzdálili se od něj. Kůň je nesl po udusané cestě. Tentokrát nesměřovali přes louky k lesu, ale podél lučiny směrem k jezeru. Pak po břehu objížděli vodní plochu. Po necelé hodině uhnuli z vyšlapané cesty na mírně zarostlou stezku, která vedla přes luh, poté skrz listnatý lesík a stoupala po travnatém úbočí do hor.
Do těchto míst Mëllinda zatím nikdy nezavítala. Neznala tyto končiny, a tak se kochala okolní krajinou. Jejich pouť ubíhala v přátelském mlčení.
Cesta na Dirielovo tajemné místo trvala něco málo přes dvě hodiny. Stezka, po níž s koněm klusali, končila na plošině v horách, asi dvě stě metrů nad úrovní jezera. Plošina vytvářela jakousi travnatou terasu v příkrém kamenitém svahu, z níž byl opravdu překrásný výhled na velké kroucené údolí s jezerem. Na konci vysuté rovinky se nacházel přírodní vchod do chodeb pod horou. Diriel sesedl z koně a pomohl Mëllindě na zem. Zavedl svého oře do malé ohrady, která byla částečně kryta skalním převisem, jenž chránil i vstup do podzemí. Tam se také nacházel kamenný žlab s vodou, kupa sena a díže s ovsem pro hnědáka. Diriel se postaral o hřebce, odsedlal ho, sedlo uložil na dřevěné hradlo, vyšel z ohrady a zajistil vrátka. Mëllinda se mezitím rozhlížela po krajině. Nikdy si při svých vyjížďkách tohoto výklenku nevšimla. Princ k ní přistoupil a pohladil její rameno.
„Líbí se ti ten výhled?“ otázal se tichým hlasem, jako by nechtěl rušit posvátné ticho této chvíle.
Přikývla, podívala se na elfa a udělala několik znaků.
‚Je to nádhera. Kouzelný pohled na jezero.‘
Diriel se usmál.
„Ai, v tom s tebou musím jen souhlasit.“
Mëllinda se zahleděla na potemnělý vchod do horské stěny.
‚Kde to jsme?‘
„Tady to je vstup do nejstarších částí Fenumë felya. Vždyť jsem ti řekl, že tě vezmu na jedno zvláštní místo. Do Dračích jeskyní v tomto úseku Klenutých hor nechodí nikdo kromě mě a mé sestry. Je to dá se říci soukromé území rodu Dračích elfů a draků.“
‚Dračí jeskyně? Ještě jsem o nich neslyšela. Pověz mi o nich něco,‘ znakovala Mëllinda.
„Rád ti něco řeknu. Jeskyně se rozprostírají v několika úrovních pod celými Klenutými horami. Celý komplex podzemních chodeb, sálů a dómů je velmi rozsáhlý. Ten největší z dómů je pod nejvyšším štítem hor a tam se nalézá i podzemní jezero Fiana ringë – Skryté jezero, také se mu říká Airëa ringë – Posvátné jezero. Věřím, že se ti tam bude líbit, protože je to něco tak úchvatného, co jsi určitě ještě neviděla. Víc ti o tomhle místě povím až uvnitř. Teď mi podej ruku a já tě povedu."
Pár vteřin váhala, ale nakonec vložila svou ruku do jeho dlaně a popošla s ním ke vstupu. Diriel vyjmul z malého výklenku olejovou lampu a zapálil ji. Zlatavá záře osvítila rozpraskanou klenutou chodbu, do níž vstoupili. Kráčeli ruku v ruce a terén pozvolna klesal do hloubi podzemí. Na stěnách chodby se začaly objevovat krápníky, tenounké trubičky vápencových brček, stalaktitů, stalagmitů a spojené sloupce stalagnátů. V nejrůznějších výklencích tyto útvary vytvářely krápníkové závěsy a různé jiné složité tvary. Světlo lampy produkovalo podivné hravé stíny na stěnách a vytvářelo tajemná a kouzelná zákoutí.
Mëllinda byla příjemně udivená, sevřela Dirielovu ruku a přimknula se blíž k němu, aby se tou parádou mohla kochat v jeho přítomnosti. Hnedle tři čtvrtě hodiny kráčeli chodbou a skrz několik maličkých sálů, než se před nimi začal objevovat konec, na němž se mihotalo podivně zelenomodré světlo. Za pár minut se ocitli na kraji chodby, která ústila do neuvěřitelně obrovského dómu. Elfka počítala s tím, že zde bude poněkud chladno, ale mýlila se. V jeskyni panovalo příjemné vlažné klima. Diriel sfoukl olejovou lampu, odložil ji do výklenku u východu a Mëllinda v ten okamžik jen tiše zalapala po dechu nad tou neskonalou nádherou.
Jeskynní chrám byl velkolepý, jak výškou stropu, jenž byl zdoben tisíci krápníky a klenul se třicet, možná čtyřicet metrů nad jejich hlavami, tak i délkou a šířkou prostoru, uprostřed něhož se vyjímalo podzemní jezero.
Vodní plocha se blyštila, třpytila a světélkovala zelenomodrou září. Břeh kolem jezera byl porostlý hustým, jemným mechem a trsy smaragdově zeleného a modro stříbrného kapradí, jejichž listy se ligotaly drobounkými kapičkami vláhy, která se na nich pableskovala briliantovým svitem. Mezi kapradím rostly chomáče voskově lesklých temně zelených lístků, z nichž na dlouhých stoncích čněly drobné bílé kvítky připomínající hvězdičky.
Takové rostliny Mëllinda ještě v životě neviděla. Vypadaly jako by byly vyrobeny ze skla. Prostranství nebylo zapotřebí osvěcovat žádnými světly, neb tu bylo dostatek svitu, jako by sem dopadaly sluneční paprsky, které procházely skrz barevnou clonu a dodávaly zdejšímu jasu ten zvláštní modravě zelený nádech. Voda podzemního plesa byla křišťálově průzračná. Zdálo se, jakoby vstoupili do naprosto jiného světa, do jiné dimenze, kde byli jen oni dva a tohle úchvatné místo. Mëllindiny oči přebíhaly po rozlehlém jeskynním dómu. Stála se zatajeným dechem a obdivovala krásu, jež stvořila Matka příroda.
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se Diriel, když viděl její uchvácený pohled.
Mëllinda pustila jeho ruku a začala znakovat.
‚Nenacházím slova, kterými bych vyjádřila svůj obdiv. Je to naprosto skvostné.‘
Usmála se na něho tím nejkrásnějším úsměvem, což ho velmi potěšilo a zahřálo u srdce, neb ji už dlouho neviděl smát se. Mëllinda se na něho obrátila a otázala se znakovou řečí.
‚Jak to, že je zde tolik světla? Vždyť jsme hluboko pod horou.‘
Diriel se snažil porozumět znakům, které dělala, ale nějak mu to tentokrát nešlo.
„Promiň, ale co jsi říkala?“
Mëllinda zalovila v brašničce, vytáhla zápisník a tužku a napsala mu svou otázku. Diriel si ji přečetl a pousmál se.
„To nikdo přesně neví. Říká se, že to září samotné Srdce hory,“ odvětil a Mëllinda tázavě pozvedla obočí. „Srdce hory by měl být neuvěřitelně veliký zelenomodrý diamant, který je obdařen mocí světla, jež ze sebe neustále vyzařuje, a ukryt by měl být podle pověsti na dně tohoto jezera. Nikdo se však k němu nepotopí a nezjistí, zdali je to pravda či nikoliv, neboť při krajích je jezero sice mělčí a můžeš dohlédnout až na dno, ale ve svém středu dosahuje neuvěřitelné hloubky. Tak hluboko se neponoří žádná lidská bytost a i vodní draci se takovýmto hloubkám s ledovou vodou vyhýbají. Proto se této jeskyni říká Ainanomë Indo - Chrám srdce,“ vysvětlil jí zasvěceně Diriel.
Elfka pokývala chápavě hlavou. Princ ji vzal za ruku a naznačil jí, aby ho následovala. Mëllinda tedy vykročila vpřed.
„Pojď, tohle není všechno, co jsem ti chtěl ukázat. Ještě je tu něco, co musíš vidět.“ Vedl ji po mechové cestičce vinoucí se kapradím po břehu jezera a dál mluvil.
„Víš, kdysi, před mnoha milénii, zdejší jeskyně obýval národ draků, především královský rod. Tenkrát měli na mále a jeden čas to vypadalo, že draci snad úplně vyhynou a zůstanou o nich jen zmínky ve starých knihách. Skřeti se draků bojí, i někteří stínoví lidé, ale lidská rasa ne. Proto je tenkrát začali zcela nesmyslně vybíjet, a tak se draci uchýlili do jeskyní pod klenutými horami, kde žili jako vyhnanci, dokud se vše neurovnalo a oni se mohli opět vrátit do svých oprávněných domovů. Jeskyně znovu zely prázdnotou, ale přesto zde po dračím osídlení zůstalo pár stop a výtvorů. Právě k jednomu z nich tě vedu. Musíme obejít jezero až k jeho druhému konci a tam ve skryté zátočině se nachází Dračí svatyně s oltářem,“ dodal Diriel a ruku v ruce šli kolem klidné lesknoucí se hladiny.

Mëllinda kráčela vedle plavovlasého elfa a prohlížela si jeskynní velechrám.
Vůbec si nedokázala představit, jak obrovské prostory se pod Klenutými horami nachází a kolik tajemství v sobě skrývají. Popravdě byla velmi zvědavá na ono tajemné místo, kde byly zanechány pozůstatky starobylé dračí kultury. Pomalu společně procházeli stezkou, jež kopírovala tvar vodní plochy. Chůze jim trvala něco málo přes třicet minut, když se před nimi zjevil skalní výběžek, kolem kterého se jezero zatáčelo doprava. Obešli výčnělek a dostali se do zúžené části dómu srdce, kde jezero končilo a na prostranství za ním se nacházela dračí svatyně. Na celé zadní stěně se vyjímal obrovský dračí oltář.
Mëllinda se zastavila a jen obdivně vydechla. Konsternovaně hleděla na výjev draka vytesaného v životní velikosti z kamene. Mohutný drak sedící na zadních tlapách s doširoka roztaženými křídly, otevřenou tlamou s velkými špičáky, jak chrání několik dráčátek, která se batolila u jeho mohutných tlap. Vzpínajícímu se drakovi na hlavě seděla umístěná pozlacená koruna a pronikavé zelené oči byly vytvořeny z broušených smaragdů. Jazyk v tlamě se skládal z mnoha malých rubínů. Sousoší bylo propracované do nejmenších a nejpodrobnějších detailů. Každičký záhyb kůže, každičká, i ta nejdrobnější šupinka a vráska vypadaly naprosto věrohodně a opravdově, že by klidně uvěřila, že jsou ti draci živí. Jen zplna hrdla zařvat a zamávat blanitými křídly. Před sousoším se nacházel nízký oltář z leštěného zeleno krémového mramoru, na jehož bočních stranách byly vyobrazeny všechny druhy draků, kteří se ve zdejším světě vyskytovali. Mëllinda na to hleděla s posvátnou úctou v očích. Pak vzala zápisník a napsala.
‚Dirieli, to je něco neskutečně půvabného. Ta dokonalost a reálnost. Málem bych čekala, že se jeskyní rozlehne ohlušující dračí řev.‘
Diriel si přečetl její vzkaz a pousmál se.
„Ai, také jsem si to myslel, když jsem to viděl poprvé. Nikdo nedokázal takto prvotřídně zachytit draky a jejich živelnost, tak jako staří mistři dračího rodu. Tyto sochy mají duši, která nikdy nezemře a bude v nich žít navěky věků.“
Mëllinda souhlasně přikývla.
‚Děkuji ti, že jsi mi toto místo ukázal, ani nevíš, jak moc si toho cením.‘
Diriel se jí podíval do očí a pronesl:
„A ty nevíš, jak moc si já cením tebe. Myslím, že svatyně je nejlepší místo na učinění pokání.“
Vzal ji za ruku a odvedl ji k oltáři. Postavil Mëllindu před mramorový pult, klesl na kolena a uchopil elfčiny ruce do svých a zahleděl se jí do modrých hloubek.
‚Co to děláš?‘ otázala se překvapeně.
„Mëllindo, má nejmilejší, přijmi mou nejpokornější omluvu za mou hloupost a neomalenost.“
‚Proč se mi omlouváš?‘
„Za své chování.“
Mëllinda byla naprosto zmatená.
„Teď už vím, o co ses ten večer snažila, když jsem tě odehnal. Chtěla jsi mě svést a dát mi sebe, své tělo i duši, jako dar k narozeninám, a já byl ve své únavě tak nedůvtipný, že jsem to nepochopil.“ Mëllinda šokovaně zalapala po dechu, kousla se nervózně do spodního rtu a zrudly jí tváře. „Ne, nestyď se za to, prosím. Je mi jasné, že ses potom cítila velmi poníženě a trapně. Ale já to vážně neudělal schválně. Nechci, aby sis myslela, že se mi nelíbíš. Opak je pravdou. Líbíš se mi, a přitahuješ mě tolik, až to někdy bolí. Já jen nechtěl ztratit tvé přátelství kvůli hloupým hormonům. Tak dlouho jsem se ti snažil odolávat, že jsem si nevšiml jasného signálu, který si ke mně vyslala. Jediné, co mě snad může trošičku, ale opravdu jen maličko ospravedlnit, je to, že jsem byl ten večer vážně šíleně utrmácený, takže by z milostných hrátek stejně nic nebylo, a já bych tě v onu noc, jako muž velice zklamal. Ale měl jsem být taktnější a jemnější k tvým citům. Prosím. Odpusť mi, Mëllindo.“ Vyslal k ní prosebný pohled.
Mëllinda na něho zírala jako na zjevení a trhavě dýchala. Pak vyprostila ruku z jeho sevření a začal gestikulovat.
‚Já se ti líbím?‘ otázala se omráčena jeho náhlým vyznáním.
„Ano“ usmál se vřele.
‚Neošklivím se ti, ale přitahuji tě?‘
„Ano,“ pronesl rozhodně. „Věř mi, že ano. Poslední dny, které jsem strávil bez tebe, se mi zdály ponuré a osamělé. Chci být s tebou, chci ti dokázat, že o tebe stojím jako o ženu, a to ve všech směrech.“
V očích se Mëllindě zaleskly slzy.
‚Myslíš to vážně? Neposmíváš se mi? Nelžeš mi?‘
„Mëll, miláčku, myslím to tak vážně, jako, že je Manar nade mnou. Na mou čest prince.“ Hlasitě vzlykavě popotáhla, též klesla na kolena a objala Diriela kolem krku. On jí ovinul paže kolem pasu a konejšivě hladil dlaněmi její záda. Tiskla se k němu a chvěla se potlačovanými emocemi. Drželi se v objetí a Diriel zašeptal:
„Já ti vážně nechtěl nijak ublížit, drahá, ani tě urazit. Jenže když jsem to pochopil, bylo pozdě a tys mě pak už nechtěla vyslechnout. Trápilo mě, že ti nemohu objasnit to nedorozumění, které se mezi námi vyvstalo. Nemáš zdání, jak moc mě zjištění, že sis mě vybrala za milence, potěšilo. A já to tak pokazil jediným neuváženým činem.“ Odtáhl ji mírně od sebe a zadíval se jí do těch modrých studánek a ona jemu do smaragdových duhovek. „Odpustíš mi?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Přikývla. Diriel vzal její tvář do dlaní a políbil ji. Něžně a vášnivě zároveň, aby věděla, jak moc to pro něj znamená, a ona mu políbení začala náruživě vracet. Líbali se, objímali, hladili, a když se po delší chvíli od sebe odtrhli, byli naprosto zadýchaní a rozpálení v obličejích. Diriel si opřel hlavu o její čelo, oddechoval a tiše zašeptal:
„Božíčku, Mëll, ty jsi jako oheň, který mě dokáže pořádně rozehřát na těle i na duši.“
Elfka ho pohladila po tváři a něžně se usmála, protože přesně to si myslela i ona o něm. Pomalu vstal a vytáhl na nohy i Mëllindu. Vzal ji jemně za ruku a propletl si s ní prsty, pozvedl ji ke svým rtům a políbil hřbet její dlaně.
„Teď, když jsme si to všechno vyříkali, zvu tě na menší občerstvení.“
Mëllinda se překvapeně pousmála a otázala se znakovou řečí:
‚Kam?‘
„Není to nijak daleko, jenom za támhle tím zákrutem. Určitě už musíš mít hlad, nebo se pletu?“
‚Ne, mám hlad,‘ přitakala souhlasně elfka.
„Tak to je dobře, protože já hodlám tvůj hlad nasytit, a to po všech stránkách,“ pousmál se všeříkajícím úsměvem a laškovně mrkl okem.
Mëllinda se nad tou narážkou mírně zapýřila. Diriel pustil její dlaň, vysekl hlubokou uctivou úklonu, nabídl jí svou ruku a zadeklamoval:
„Vlož svou něžnou ručku do mé, ó spanilá, a nech se vést. Následuj mě, má paní, a dovol svému oddanému služebníkovi splnit ti každičké tvé přání.“
Mëllinda se srdečně zasmála jeho přímo hereckému výkonu. Pak vzala notýsek a tužku a napsala.
‚Opravdu splníš každičké mé přání, můj pane?‘
„Ó ano. Vyslov své tužby, vznešená. A já udělám vše, co bude v mých silách, abych je uskutečnil.“
Plavovláska se prohnaně uculila, neb přistoupila na jeho hru a zapsala své požadavky na papír a dala mu ho přečíst.
‚Dobrá, pak si tedy přeji horkou koupel, čisté šaty, výtečné jídlo, lahodné bezové víno, sladký zákusek, zábavného společníka a pohodlnou postel, kam později složím hlavu.‘
Princ přeběhl řádek pohledem a přikývl hlavou.
„Tvá přání budou splněna, má okouzlující paní.“
Mëllinda vložila svou ruku do jeho nastavené dlaně a společně se vydali po vyšlapané cestě, která vedla dál kolem jezera. Když se dostali k výběžku, na který Diriel před chvilkou poukázal, zastavil se a otočil se na Mëllindu.
„Věříš mi, Mëll?“ otázal se a elfka přikývla. „Dobrá. Tak zavři oči a nech je zavřené, dokud ti neřeknu. Neboj se, povedu tě.“ Znovu přisvědčila a sklopila víčka dolů.
Diriel ovinul ruku kolem dívčina pasu a pomalu ji nasměroval kolem výběžku na mýtinu, která se rozprostírala za ním. Za mýtinou byl otvor ve zdi, k němuž ji přiváděl. Na kratičkou chvilku se zastavil, sehnul se pro olejovou lampu a rozžehl ji, pak pokračoval i s Mëllindou dál do šeré chodbičky, která po necelých deseti metrech vyústila do menšího jeskynního sálu, v němž byla cítit teplá pára.
„Vteřinku počkej, hned to bude,“ pronesl Diriel a během několika sekund rozsvítil v jeskyni pět lamp, které osvítily celý prostor. Přistoupil k Mëllindě a řekl: „Nyní můžeš otevřít oči.“
Plavovláska pozvedla víčka a zahleděla se před sebe. Nalézala se v jakési přírodní koupelně, kterou kdysi upravily ruce zručných dračích kameníků. Uprostřed místnosti byla ve zvýšeném stupínku vyhloubená a do hladka vyleštěná vana, no spíš bazének nejmíň pro čtyři osoby, do nějž kamenným chrličem umístěným ve zdi neustále natékala teplá voda a přebytečná voda odtékala kanálkem pryč a mizela v otvoru ve skále. Podlaha byla pokrytá rákosovými rohožemi a vedle vchodu stál umístěný věšák, na kterém visely šaty v barvě námořnické modři. Na široké obrubě vany ležela složená měkká osuška, žínka a kostka mýdla.
„Jsi spokojená, má paní. První dvě přání svou splněna. Teplá koupel a čisté šaty. Užij si svou lázeň, má krásko a já půjdu splnit tvá zbylá přání.“
Diriel se spokojeně zazubil, když viděl její udivený pohled. Mëllinda prostě nevěřila svým očím.
‚Jak? Jak jsi to věděl?‘ otázala se znakovou řečí.
„Řekněme, že umím nahlédnout do budoucnosti.“ Šibalsky mrkl očkem, naklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Vychutnej si lázeň, nemusíš pospíchat, voda ti určitě nevychladne, neustále přitéká čerstvá teplá voda z nitra hory. Až budeš hotová, projdi touto chodbou a najdeš mě,“ pronesl tichým hlasem, opustil místnost a zmizel jí z dohledu za ohybem chodby.
Mëllinda osaměla ve skalní koupelně.
Začala se tedy svlékat a šaty odložila na věšáček. Když zůstala stát v Evině rouše, přesunula se k vaně, sedla si na okraj a přemístila nohy do bazénku a nakonec se celá ponořila do teplé pářící lázně. Slastně si povzdechla, když voda polaskala její tělo. Uvelebila se, opřela se zády i hlavou o okraj vany a užívala si koupele. Oči upírala na stěny a strop jeskyně a najednou si uvědomila, že jsou pomalovány různými výjevy do sebe propletených dračích, ale i lidských těl. Pochopila, že jsou to milostné akty v dost choulostivých pozicích. Před chvíli si jich vůbec nevšimla a zaznamenala je až nyní.
Prohlížela si obrázky a musela uznat, že je namaloval velice nadaný malíř, a že byly poměrně vzrušující. Ponořená do vodního oparu zkoumala jednotlivé výjevy, pak po nějaké chvíli sáhla po žínce a mýdle. Začala se umývat. Když už si připadala dostatečně vymáčená a očištěná, vylezla ven z vody. Utřela se bavlněnou osuškou do sucha, a poté se oblékla do připravených šatů. Nikdy předtím je neviděla, ale padly jí jako ulité a slušely jí. Zapínaly se na háčky na bočním skrytém zapínání. Živůtek byl upnutý a kolem hlubokého kulatého výstřihu byla našitá jemná krajka, ze které měly šaty vyhotovené i široké splývavé rukávy. Uhladila si sukni, vzala si svou brašničku s věcmi a vyrazila za Dirielem.

Prošla ztmavlou chodbou, až se dostala ven do hlavní chrámové lodě jeskynního dómu a zde zůstala stát a nevěřícně hledět na plavovlasého elfa. Diriel totiž mezitím, co se Mëllinda koupala, připravil menší pohoštění. Rozprostřel na zem mezi kapradím vzorovanou deku, na ni umístil misky a talíře s různými pokrmy a sladkostmi, dvě číše a láhev Mëllindina oblíbeného bezového vína. Kolem rozestavěl svíce a zapálil je, což dodávalo pikniku velmi romantický nádech. Elf seděl na dece a čekal na ni. Elfka se podívala stranou a u stěny spatřila vytvořené velké lože pokryté navršenými kožešinami se sametovými polštářky a přikrývkou. Neměla pro to slov. Diriel pokynul rukou a nabídl jí volné místo vedle sebe. Mëllinda popošla blíž, odložila si brašničku na zem a elegantně se usadila na deku. Když se uvelebila po Dirielově boku, urovnala si sukni a upřela pohled na prince.
„Vypadáš nesmírně půvabně, Mëll,“ hlesnul okouzleně.
Něžně se pousmála a udělala gesto: ‚Děkuji.‘
„Je tu vše dle tvé libosti, má nádherná paní?“ poukázal na hostinu před nimi. „Chutné pokrmy, sladký dezert, bezové víno, pohodlná postel a zábavný společník.“ Poukázal na sebe a čtverácky se usmál. „Tak jak jsi spokojená s vyplněním tvých přání?“
Mëllinda se uchichtla jako malá holčička.
‚Moc,‘ učinila rukama rozmáchlé gesto, naklonila se k němu, políbila ho a zase se odtáhla. Vyjmula z brašničky zápisník a napsala: ‚A teď se přiznej, Dirieli. Jak to, že tu tohle všechno máš? Tys neodjel pryč z města, jak mi říkala Anneris, že ano? Protože jsi plánoval tenhle náš omluvný výlet, viď?‘
Diriel se provinile zakřenil.
„Máš pravdu, Mëll. Neopustil jsem město úplně, ale uchýlil jsem se sem, na své oblíbené místo, abych tu připravil všechno na tvou návštěvu. Chtěl jsem tě sem vzít, abys to tu poznala, a abychom měli nějaký čas sami pro sebe a nikdo nás nerušil. Zlobíš se?“
‚Ne,‘ opět vzala tužku a blok do ruky a napsala. ‚Nějaký čas o samotě? To má být jak dlouho?‘
„Počítám, že celý víkend,“ odvětil Diriel, ošil se a podrbal se na zátylku.
‚Ach tak, ale co když mě budou v paláci postrádat? Začnou mě hledat,‘ poznamenala do notýsku.
„Nikdo tě nebude hledat ani postrádat. Anneris ví, že jsi se mnou, já jí to oznámil, než jsem tě vyzvedl u Akademie,“ prohodil Diriel.
‚Víš, že jsi mizera, Dirieli?‘
„Ai, ale to se ti na mně přece líbí, nebo ne?“ mrkl rošťácky okem.
Mëllinda se šťastně usmála a přitakala.
„Mám rád tvůj úsměv,“ řekl Diriel s upřímností v hlase, Mëllinda sklopila stydlivě řasy. Viděl, že ji uvedl do rozpaků, a tak sáhl po první míse s nakrájenými plátky zauzené šunky. „Vezmi si, určitě už musíš být vyhládlá.“
Nabídl jí, a ona si vzala plátek vonící šunky a vložila si ho do úst, a tak oba začali v tichosti konzumovat tu malou, ale bohatou hostinu. Ujídali a upíjeli víno. Sem tam jeden druhému vložil do úst kousek ovoce, plátek bílého pečiva, sýra, či šunky. A když dojedli hlavní chod, pochutnali si na šťavnatém ovocném koláči. V jeskynním dómu bylo pořád stejně intenzivní světlo, nedalo se tu poznat, zda je den či noc, takže ztratili pojem o čase. Diriel však dlouho mlčet nedokázal a nakonec jí začal vyprávět nejrůznější vtipné historky a anekdoty, aby ji znovu a znovu rozesmíval.

* * *

Vysvětlivky a překlad:
Ayá – pozdrav něco jako ahoj
Ai – jo, či jiné neurčité přitakání
Fenumë felya – Dračí jeskyně
Fiana ringë – Skryté jezero
Airëa ringë – Posvátné jezero.
Ainanomë Indo - Dóm či Chrám srdce


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 06.10.2011, 14:11:36 Odpovědět 
   Huh, ty dračí jeskyně byly moc pěkně popsané. Diriel si to skvěle vymyslel.
Jinak musím souhlasit s Eky ohledně líčení těch rošťáren. Takhle ploše by to vyprávěl jen neuvěřitelně flegmatický flegmatik. Trošku života by to chtělo.
 Šíma 24.05.2011, 15:32:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Huh, romantika každým coulem! ;-) Návštěva jeskyní příběh hezky ozvláštnila (stejně ta vypravování o životě na "akademické půdě". Nu což, i elfové dovedou být pěkní rošťáci. Mám resty, jdu se podívat na další díl! ;-)
 ze dne 24.05.2011, 22:09:49  
   Annún: Díky Šímo.
 Ekyelka 26.04.2011, 20:49:15 Odpovědět 
   Zdravím.

Ani tentokrát se text nevyhnul některým chybkám - tu malé místo velkého písmena v názvu Klenutých hor (doufám, že je to správný název), jinde čárka, kde nemá být, a naopak... Čím je text delší, tím jsou korektury náročnější na pozornost.
Popravdě se znovu zmíním o škrtání. Bylo by potřeba - text není v jádru špatný nebo nudný, jen příliš nabobtnalý. Všechny ty popisné vedlejší věty a vysvětlující dovětky jsou zcela zbytečné, zvlášť u tak rozsáhlého textu na pokračování. Vím, opakuji se, ale to jediné mi zbývá.
Zarazilo mne také téměř sterilní Mëllindino líčení chaosu na Akademii - bez emocí, statické. Opravdu bys to takhle vyprávěla přítelkyni, být na elfčině místě? Víc života do jednotlivých postav, prosím, a trocha reálnějšího vystupování by se také hodila. Elfové se sice k lidem neřadí, ale nastavené je máš s lidskými vlastnostmi, takže se neboj emocí a konečně je svým postavám věnuj. :)
 ze dne 27.04.2011, 23:36:19  
   Annún: Díky Eky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
USA
evanesT
Apokalypsa
kyklop
Pokoj P 15 aneb...
zdenek369
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr