obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 63.DÍL ::

 autor Tonyend publikováno: 04.05.2011, 5:31  
 

Do konce ledna však ještě bylo hodně daleko.
Na oddělení jsem byl v pohodě. Pocuchané nervy jsem si zklidnil dokonale. Klidně jsem mohl vzpomenout třeba na Vizovice a už to byla jen pouhá vzpomínka. Jako každá jiná. Neobjevila se mi v očích ani jedna malá slzička.
Před odjezdem na vánoční dovolenku jsem si v zahradnictví uřezal pět karafiátů, přidal větvičku kapradiny a udělal kytičku. Pro primáře Mikulku.
Zaplatil jsem a šel s kytičkou za ním.
Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne udělal a popřál hezké svátky.
Byl mírně udiven.
To mu prý ještě žádný z jeho alkoholiků neudělal. Tak jsem jiný, no.
Měl radost. Já také.
Za to, že mi zde pomohli otevřít mé zaslepené oči.
Ve středu 23. prosince jsme všichni odjeli domů na dovolenku.
Vzájemně jsme si přáli všechno nejlepší, pacienti i s paní doktorkou a sestřičkami.
Po příjezdu domů jsem se ale málem pohádal s mámou.
Nechtěla, abych jel do Vidlákova, že se to nehodí.
Nechtěl jsem se hádat, jen jsem jí řekl, že já Vánoce nebudu slavit.
Doma to vonělo napečeným vánočním cukrovím.
Mávla znechuceně rukou, tak si jeď.
„ Na čem tam budeš spát? Co tam budeš mít k jídlu? Kristepane, taková blbost, malovat na vánoce! Kdo to kdy slyšel…“
Nachystala mi chleba a kus salámu. Nechtěl jsem si nic vzít, že si s dědou uvaříme něco k jídlu, že tam zásoby má. Tak jsem si vzal půlku chleba a salám.
„A kdy přijedu domů?“
„ Jak vymaluji!“
„ To tu budu zase sama, tatínek si vzal služby.“
Ve sklepě jsem našel malířskou štětku, kterou Alí napsal na střechu radnice tehdy ten nápis Okupanti, táhněte domů!
Děda štětky také měl, ale zednické. S krátkými štětinami.
Tato měla štětiny dlouhé, pěkně se s ní dělalo. Otec ji kdysi dostal a teď se mi hodila. Zabalil jsem ji do novin a přidal do tašky. Rozloučil jsem se s mámou a šel jsem na autobus.
Před večerem jsem už byl u dědy. Nachystal mi nejen kýbl, ale i malou vanku. Překvapil mne. Sám si dal práci a stěny vymydlil. Byly čisté. Mohl jsem malovat. Ve vaničce jsem rozmíchal Malbyt a nechal jsem jej do rána odpočinout. Podle návodu.
Vylezl jsem na půdu a hledal matrace od babiččiny postele. Nikde nic. Až pod starou přikrývkou byla jedna dlouhá matrace. Strožok. Tak tomu říkal děda. Shodil jsem jej dolu po žebříku. Nebyl ani moc od prachu. Vyklepal jsem jej ledabyle rukou a odnesl do kuchyně. To byla má postel.
Zatopil jsem v kamnech a v kuchyni bylo za chvilku horko. Kachlová kamna, to je věc!
Stodola byla plná dřeva a uhlí, které měl děda pro své topení a vaření. Rychle jsem natloukl obě patrony do kamen a zatopil v obýváku a ložnici. Pilin už moc nebylo. Škoda.
Přiložil jsem do kachlových kamen lopatku uhlí, abych byl do rána v teple. Zhasl jsem v kuchyni světlo a lehl jsem si na strožok. Byl vycpaný slámou nebo senem. Hodil jsem na sebe deku a usnul. Jako na čundru.
Brzy ráno jsem vstal a šel promíchat Malbyt.
Na kýbl jsem položil síto a zednickým šufanem nabíral obsah vaničky a plnil kýbl. Mohl jsem začít s malováním. Výhodou pro mne bylo, že jsem byl vysoký a stropy v baráku byly nízké. Nepotřeboval jsem žebřík, na strop jsem pohodlně dosáhl z podlahy. Děda mi dal staré montérky, abych se prý nezaprasil od barvy. A děravý klobouk na hlavu.
Opřel se o futra a rozkašlal se. Tak jsem ho kašlat nikdy neslyšel.
Plivl jsem si do dlaní a začal se stropem v ložnici. Díval se na mě a říkal, jak mám se štětkou správně mávat. Když jsem pochopil, co mi říká, byla to hračka. Vymaloval jsem strop a pustil jsem se do stěn.
Bylo mi z toho horko, ruka mě bolela, ale pokračoval jsem v práci.
Ložnici jsem měl zdárně za sebou. Šel jsem si uvařit k dědovi čaj a zeptal se ho, jestli nechce taky. Nechtěl.
Dal si hlt borovičky rovnou z flašky. Ani si nenalil do skleničky.
Odpočinul jsem si a vrhl jsem se na obývák. Malování není zase taková věda. Kuchyňská kamna pořád hřála. Prohrábl jsem žhavé uhlíky a přidal jsem lopatku uhlí. Otevřel jsem dveře od kuchyně, aby šlo teplo přes chodbu do obýváku.
Piliňáky vyhasly.
Vytáhl jsem z nich teplé patrony a šel je na dvůr vysypat. Popel padl do sněhu a ten jen zasyčel. Chvilku jsem počkal, aby vychládly. Potom jsem šel do stodoly a znovu je natloukl pilinami. Odnesl jsem je do místností, usadil do kamen, zavřel jsem obruče, zapálil jsem kousky novin a zažehl piliny. Piliny se v kamnech rozhořely a všude bylo příjemné teplo.
Stěny rychle schly.
Po obědě jsem přidal do Malbytu běloby a provedl druhý nátěr. Věřil jsem, že strop i stěny budou pěkně bílé. Přesto jsem stihl vymalovat jen ložnici a obývák. Kuchyně počká.
Děda moji práci zkontroloval. Prý je to dobré.
Tak jo. Požádal jsem ho, aby pohlídal všechna kamna, umyl jsem se a převlékl do svého. Byl jsem spokojený. Než jsem odešel, zeptal jsem se dědy, jestli přijede k nám do Brodu.
Zavrtěl hlavou.
Asi ne. Cosi na mě asi leze choroba. Možná že ta chřipka.
Poděkoval jsem mu za pomoc. Brzy se zase ukážu!
Stihl jsem poslední autobus do Brodu.
Máma bude také spokojená. Na Štědrý den budu doma. Tak jak chtěla.
Přišel jsem domů, zrovna když smažila rybí filé. Bramborový salát měla hotový.
Byl Štědrý den, v obýváku chyběl vánoční stromeček.
Chybělo toho víc.
Stromek v obýváku, otec u stolu a vánoční nálada.
Máma neměla dobrou náladu ze samoty, z bolesti v nohách a taky ze mne. Těžko se smiřovala s tím, co jsem udělal špatného.
Pil jsem, byl jsem soudně trestán, několik měsíců jsem byl na léčení a měl za sebou pokus o sebevraždu. Vrchol všeho, vyhodili mě ze školy.
Nedivil jsem se jí. Já mít takového syna, také bych z toho žádnou radost neměl. Zeptala se, jestli jsem všechno vymaloval.
„ Ne. Jen ložnici a obývák. Ale dvakrát!“
A co děda? Přestal nějak jezdit.
„ Říká, že bude mít asi chřipku. Tak na Vánoce nepřijede. Nechce.“
Nachystala večeři.
Mlčky jsme večeřeli sami dva. Přesto prostřela pro tři. Co kdyby někdo přišel.
To se tak dělá.
Omluvil jsem se, že pro ni nemám dárek.
„ Zapomněl jsem. Promiň mi to.“
Roztřepala se jí brada. Stěží potlačovala pláč.
Vstal jsem a vzal ji kolem ramen.
Řekla, že chce jediné. Žádný dárek, ale abych už nepil. Nikdy.
Byl Štědrý večer, nejsmutnější v mém životě.
Mámě jsem slíbil, že pít nebudu.
Díval jsem se na ni. Pořád plakala.
Odnesl jsem talíře do kuchyně, že nádobí umyju.
Zavolala, ať to nechám na zítra a jdu spát.
Přišla do kuchyně a sedla si k oknu.
Věděl jsem, že tam bude sedět a čekat, čekat až pojede vlak, jak otec pohne na lokomotivě táhlem a spustí píšťalu, aby jí zahoukal na pozdrav.
Pomocník přihodí do kotle lopatu uhlí a z komína vylétne gejzír jisker. Pak půjde spát.
Teď jsem se už nedivil, že začíná vzpomínat a nedívá se tolik do budoucnosti.
Kdo z nás ale do ní vidí?
Mé vzpomínky by mě zabily. Stáhly dolů, proto jsem si řekl, že mě zajímá co je a co bude, ne co bylo.
Popřál jsem jí dobrou noc a šel jsem spát.
Zavřel jsem se v pokojíku. Zhasl jsem světlo, vysvlékl jsem se a lehl na postel. Hlavu jsem zabořil do polštáře. Tlumil můj pláč. Vzpomínky bohužel člověk nevymaže z paměti.
Ani abstinující alkoholik, pokud z chlastu totálně nezblbl.

25. prosinec. Pátek. První svátek vánoční.
Ráno přišel otec z práce domů.
Slyšel jsem, jak bouchly dveře.
Nad ránem jsem nemohl spát. Budil jsem se a znovu usínal. Večer jsem nespolkl své léky. Tak to bude určitě tím.
Převaloval jsem se na posteli a myslel na Vidlákov.
Jak vypadá ložnice s obývákem?
Vymaloval jsem stěny místo vedle místa, nebudou tam fleky?
Už jsem se tam viděl, jak to mám hezky zařízené, jak tam bydlím.
Zavřel jsem oči, abych mohl dál snít, a zase jsem usnul.
Probudil jsem se před osmou hodinou. Tiše jsem vstal, abych nevzbudil rodiče, a šel jsem se do kuchyně nasnídat. Uvařil jsem si čaj a na krajíc chleba jsem si naložil šunkového salámu. Máma ho měla na chlebíčky. Ty budeme spolu dělat před večeří.
Nasnídal jsem se, dopil jsem čaj a hrnek dal na talíře do dřezu.
Umyl jsem se a oholil. I knírek. Ten si nechám narůst, až budu chodit do práce.
Oblékl jsem se a obul se do bot. Čekal jsem na hlas zvonu z kostela.
Nebyla neděle, ale chtěl jsem do kostela jít.
Ozvalo se vyzvánění zvonu.
Zapnul jsem si bundu a potichu vyšel z bytu do svátečního dne.
Vstoupil jsem do kostela jako obvykle. Divil jsem se, kolika lidem se ráno chce vstávat a jít do kostela.
Děti se tlačily u sošky Ježíška, která byla umístěna po pravé straně kostela, vedle lavic, aby na ni lidé viděli. Děti stály v řadě a vhazovali do kasičky vedle Ježíška mince. Ten pohnul hlavou, na znamení poděkování. Pak se k němu vydali i dospělí, aby se dočkali jeho díku.
Stoupl jsem si pod sochu Panny Marie, zavřel jsem oči a šeptal svoji modlitbu. Dnes jsem se modlil za to, aby se rodiče měli rádi, aby mě máma odpustila, abych vydržel bez pití, abychom byli všichni zdraví a šťastní.
Když jsem motlitbu několikrát zopakoval, otevřel jsem oči. Díval jsem se do její krásné tváře a prosil ji, aby mě i rodinu ochraňovala dál.
Pokřižoval jsem se a byl jsem na odchodu z kostela.
Vedle mne stála zase ta smutná dívka.
Musela přijít, když jsem zavřel oči při motlitbě.
Krátce jsem si ji prohlédl.
Dlouhé blond vlasy měly asi kulmou nadělané vlny.
V bledé tváři výraz smutku. Oči na pokraji pláče.
Stála také pod sochou Panny Marie a tiše se modlila. Když jsem se otočil, že z kostela odejdu, tak jsem ji jemným pokývnutím hlavy pozdravil.
Neuniklo jí to. Dívala se mi do tváře, do mých očí.
Nevěděl jsem, co by si přála v nich vyčíst.
Měla hezké šedomodré oči. Smutek by mohla rozdávat, tolik smutku měla v očích. Sklonila jen hlavu.
Prošel jsem mezi věřícími sošce Ježíška a vhodil jsem do kasičky korunu. Ježíšek pohnul hlavou, že mi také děkuje za milodar.
Bočním vchodem jsem vyšel z kostela ven a zamířil jsem k domovu.
Otec spal. Máma jej vzbudila k obědu.
Seděli jsme pohromadě v obýváku a jedli. Po obědě jsem umýval nádobí. Přišel za mnou do kuchyně. Sedl si na židli a mlčel. Viděl jsem na něm, že mi chce něco říct.
„Toníku, vážně chceš odejít z domu a bydlet ve Vidlákově?“
Takto mě neoslovil moc dlouho. Toníku! Asi je to těmi vánocemi.
„Ano. Začal jsem s malováním, a jak se vrátím z léčebny, tak to dokončím a odstěhuji se. Chtěl jsi to, ne?“
Mlčel. Hledal další slova.
„Maminka to těžce nese, není na tom dobře…“
„Já na tom nebyl taky dobře a řekl jsi to.“
„A divíš se?“
„Ne. Nedivím. Ale neberte to jako můj útěk. Já před ničím neutíkám. Naopak. Chci se postavit životu tváří v tvář.
Budu pracovat a pravidelně chodit do Protialkoholní poradny. Přijdu i za vámi, budete vidět, že jsem v pořádku. Nevidím v tom žádný problém.“
„Jak chceš… Ale jestli se dozvíme, že s tím zase začínáš, tak popakuješ pryč nejen z domu, ale taky z Vidlákova.“
„Tu radost nikomu neudělám! “
„Nikdo by z toho radost neměl, to mi věř. Jak jsi na tom s topením? Kolik je tam pilin?“
Najednou otočil hovor na jiné téma. Zajímavé.
„Dá se říct, že žádné nejsou. Děda má ve stodole fůru uhlí a dřeva. Já si chci koupit naftové kamna a piliňáky vyhodím. V kuchyni jsou kachlová kamna dobrá, ty si nechám. Dědovi přispěju na uhlí a budu si brát ze stodoly z jeho fůry. Proč se ptáš?“
„No já ti ty kamna seženu. Jedny dostaneš jako k vánocům a budeš mít narozeniny, tak ty druhé k narozeninám.“
Zvedl se a odešel do obýváku.
Když to řekl, málem mě vypadl talíř z utěrky.
Uklidil jsem nádobí a uvařil jsem si čaj.
Seděl jsem v kuchyni, usrkával jsem horký čaj a koukal z okna do zahrady. Venku byla šedivá obloha. Vypadalo to, že bude zase sněžit. Podíval jsem se na plot. Havrani na něm neseděli. Jen kolem krmítka poletovaly sýkorky.
Dopil jsem čaj.
Zavřel jsem se v pokojíku. Zapnul jsem magič a poslouchal Doors. Mohl jsem je poslouchat každý den, a neomrzelo by se mi to.
Pak jsem se při večeři zeptal, aby mi řekli, čím bych jim udělal radost. Znovu jsem se omluvil, že jsem zapomněl na dárky. Podívali se na sebe. Máma mi řekla, jako včera.
„Nepotřebujeme žádné dárky. Jen prosím tě nepij. To bude ten nejkrásnější dárek jak pro nás, tak pro tebe.“
„Já nepiju sedm měsíců!“
„Toníku, kéž by to bylo sedm let!“
„Tak to by bylo skvělé, sednout si tady s vámi za sedm let a říct vám s čistým svědomím- Já nepiju!
Nebudu plýtvat slovy slibů. Nechci a nebudu pít. Rozumíte?
Jen mi to nepřipomínejte. Mám to v sobě a ponesu si to jako balvan až do smrti. To mi stačí.“
Uklidil jsem nádobí ze stolu a odnesl do kuchyně. Umyl jsem je a uklidil. Popřál jsem jim dobrou noc a šel spát.
V sobotu ráno jsem odešel zase do kostela.
Začal jsem do něj chodit častěji, ale Bůh nikde. Nezjevil se mi, ani neukázal nějaké znamení.
Jeho cesty vedly asi k potřebnějším lidem.
Nebo jsem pořád stál na nějaké křižovatce a nevěděl jsem, po které cestě mám jít, abych k němu přišel.
Prozatím jsem se setkal s Pannou Marií. Spokojil jsem se s jejím tichým a mlčenlivým pohledem na mne. Věděla o mně a já o ní. Modlil jsem se za všechno. Oči jsem měl zavřené, bylo to tak intenzívnější. Jako živé.
Když jsem oči otevřel, otočil jsem se.
Smutná dívka stála zase vedle mne. Usmál jsem se na ni, i když to v kostele není asi fakt vhodné. Škubla rty, úsměv ale nevykouzlila.
Nos i tváře měla červené, musela být dlouho venku, v mrazíku.
Kostelem zněl sborový zpěv věřících a ke kopuli doléhala vznešená hudba varhan. Kdyby tam ta kopule nebyla, zpěv by za doprovodu varhan letěl až do nebe. Neznámá stála u sochy a odříkávala svoji motlitbu.
Poklonil jsem se, pokřižoval a odcházel jsem davem k východu.
Neznámá se za mnou ohlédla. Ale to jsem neviděl.
V neděli jsem se chystal od rána k odjezdu do léčebny. Máma mi nachystala prádlo a do krabice cukroví a jídlo.
Uslyšel jsem kostelní zvon.
Oblékl jsem se a spěchal do kostela.
Máma nechápavě kroutila hlavou.
Vešel jsem dovnitř, ale postavil jsem se dál, dál od své Světice. Byl jsem zvědavý, jestli přijde i dnes, ta neznámá, smutná dívka.
Nemýlil jsem se.
Prošla mezi lidmi a zůstala stát u sochy Panny Marie. Sepjala ruce k motlitbě. Po chvilce se podívala na ruku, na hodinky.
Začala se rozhlížet kolem sebe.
Někoho hledala.
Modlila se dál.
Neslyšně jsem se postavil za ni. Zavřel jsem oči a odříkával jsem svoji nedělní motlitbu.
Dívka byla se svojí hotová a chtěla odejít. Tím, že jsem stál těsně za ní, tak do mne nechtěně vrazila. Lekla se a zároveň bylo znát, že je ráda, že mě vidí. Zašeptala ke mně.
„Promiňte, já vás neviděla, omlouvám se…“
„To nic, nic se nestalo. Právě jsem také na odchodu.“
Procpal jsem se mezi lidmi a dívka šla za mnou.
Vyšli jsme před kostel. Zastavil jsem se a zůstal stát před zavřenými vraty.
Chtěla pokračovat v chůzi, ale zastavila se také.
Stáli jsme vedle sebe, dívali jsme se jeden na druhého a mlčeli.
Nevydržel jsem to napětí a promluvil jsem k ní.
„Už jsem vás tu několikrát zahlédl… A pořád jste stejně smutná.“
Nedůvěřivě se na mě podívala.
„Ale vy jste také, tak nějak smutný… nebo se mýlím?“
Nevěděl jsem, co mám odpovědět.
„Možná ano. Já nechodím do kostela pravidelně. Začal jsem chodit nedávno. Moc věřící nejsem. Hledám zde Boha, ale nenacházím ho. Možná se dívá na mé kroky a objeví se mi později. Modlím se proto u té sochy.“
„To jsme na tom stejně. Já nejsem ani věřící, přesto sem chodím a také se modlím, i když žádnou motlitbu vlastně neznám.“
Ani jsem nevěděl, proč jsem se začal bavit o kostele.
Podívala se na hodinky.
„ Tak já už půjdu.“
„Vždyť já také…“
Vykročila směrem k trolejbusové zastávce. Šel jsem vedle ní.
Došli jsme na zastávku. Bylo mi zima, mrazík štípal do tváře. Dýchal jsem si na ruce, abych si je zahřál.
„Nikdy jste tady nenastupoval, čekáte také na trolejbus?“
„Já nikam nejedu. Bydlím tady, nedaleko.“
„Tak na co čekáte na zastávce?“
Nic blbějšího jsem říct nemohl.
„Čekám, jestli nepřijede na vaši tvář náznak úsměvu!“
Rozesmála se tomu.
„Ráda bych byla veselá, ale nemám k tomu důvodu…“
Chtěl jsem se zeptat, co by ji rozveselilo. Nestihl jsem to.
Přijel trolejbus. Nastoupila do něj a někam odjížděla.
Posadila se k oknu a zamávala mi. Na sklo nakreslila velký kříž.
Vysvětlil jsem si jej, jako symbol kostela.
Trolejbus se rozjel ve sněhové stopě.
Stál jsem na zastávce a zamával jsem jí také. Stál jsem a díval se za mizícím trolejbusem, jak odjíždí a nad ním jiskří vodiče.
Šel jsem domů a cítil jsem, že mezi mnou a neznámou dívku přeskočila také malinkatá jiskřička. Nebo jsem si to jen myslel.

Do Šternberku jsem přijel odpoledne.
Bylo to zvláštní, ale všichni jsme se vrátili z dovolenky brzy.
Sestřičky se zvědavě ptaly, jaké jsme měli Vánoce.
„Tak jak bylo doma, Tondo? Všechno v pořádku?“
„Já Vánoce neslavím. Nenávidím je. Ale jinak bylo všechno v pořádku. Jen jednou jsem si zapomněl vzít léky. Tady je propustka se zprávou.“
„Ale proč je nenávidíte, každý se na ně těší, lidé z nich mají přece radost? Tak co jste dělal?“
„Mám pro to důvod nemít je rád. A co jsem dělal? Představte si, že jsem maloval byt.“
Nechápavě na sebe pohlédly. Bylo mi jedno, co dají do zápisu.
Nabídl jsem jim cukroví. Poděkovaly, ale nechtěly. Už měly na talířku od někoho jiného.
Zavřel jsem krabici a šel jsem se zvážit. Místo Květy váhu zapisovala jiná pacientka.
Postavil jsem krabici na stůl v jídelně a zavolal, kdo chce, ať si vezeme.
Květa obcházela pokoje a vybírala symbolický příspěvek na silvestrovské pohoštění. Dal jsem jí deset korun. Řekla, že budou chlebíčky, jednohubky, brambůrky a sodovky. Primář nám povolil oslavu přetáhnout přes večerku.
Mávl jsem rukou, jen si oslavujte. Já půjdu stejně po lécích spát, jako každý den. Nic neslavím.
V pondělí byla Velká vizita.
Primář nahlédl do mého dekursu.
„Pane Wolf, tak vám se nelíbí Vánoce?“
„Já neřekl „Nelíbí!“
Řekl jsem před sestřičkou, „Že je neslavím a nenávidím.“
„Smím vědět důvod?“
„Můžete. Ještě loni jsem z nich měl obrovskou radost. Pak se „něco“ stalo a proto je nikdy slavit nebudu. Vlastně nebudu slavit nikdy nic. Kdo chce, tak ať slaví. Já už ne.“
„Neslyšel jsem ten důvod!“
„Ne? Já ho ale řekl.
„Něco“ se stalo. To je ten důvod. Víc k tomu nemám, co bych řekl.“
„A jak to vypadá s tím vaším zaměstnáním? Platí to?“
„Pane primáři, platí. Ale všechno je jinak!“
„Nerozumím vám. Platí a všechno je jinak, jak je to tedy?“
„Vysvětlím vám to. Kamarád si ze mě vystřelil. Namluvil mi, že ví o pracovním místě u pohřební služby. Jenže! Když jsem tam přišel, tak mě vyvedli z mého omylu. Já tam sice nastoupím, ale ne jak se říká, jako černý havran, pohřebák, ale do jejich provozovny, do Kamenosochařství. Zaučím se na kameníka. Takže žádné mrtvoly, ale výroba pomníků a tak.“
„To si nepolepšíte.“
„Proč myslíte, pane primáři?“
„Víte, říká se, že ti, co nemají ve škole dobré známky, jako chlapci, tak se jdou vyučit na zedníka.
A ti, co nemají ani na toho zedníka, tak se vyučí tím kameníkem. Já nechci znevažovat jakoukoli práci, chci vám jen naznačit, do jakého prostředí se dostanete. Když ten člověk nezvládne práci ani toho kameníka, tak skončí jako hrobník. S půl litrem rumu denně.“
„Tím mi říkáte, že skončím s lopatou, rýčem, krumpáčem, půl litrem rumu a budu kopat hroby?“
„Neříkám. Měl byste se zaměřit na jinou práci, dokončit si vzdělání…vaše IQ je dosti vysoké.“
„Možná, že si je dokončím tam.“
„Dobře. Máte nějaké přání, problém, s kterým vám můžeme nějak pomoci?“
„Ne. Jsem v pohodě. Až na tu žízeň.“
„Ano, ano, dívám se, že máte výkyvy u toho cukru. Ale stále je to na dietu. Tak ji držte. Možná, že bude vhodné, když budete mít u sebe pár kostek cukru. Ale k tomu vám řekne více paní doktorka Kašubová, necháme udělat další odběr pro kontrolu. Můžete odejít. Děkuji vám.“
Kostky cukru jsem u sebe nosil už delší čas. Jednou se mi udělalo nějak divně, nevolno, myslel jsem, že snad omdlím či co. Snědl jsem dvě kostky cukru a za chvilku mi bylo zase fajn.
Mírně rozladěný jsem odešel do zahradnictví.
Jak se můžu zaměřit na lepší práci, když jsem nevyučený, ty chytrý?
Můžu být rád, že mě vzali ke kameníkům.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 jiřička 16.12.2012, 14:25:35 Odpovědět 
   jednoduché= výmluvné= ze života: Mně se líbí....
 čuk 04.05.2011, 5:30:54 Odpovědět 
   Osobní nespokojenost se začíná projevovat, ani návštěvy kostela příliš nepomáhají. Napětí zvyšuje objevení se neznámé smutné dívky. Odhodlání je sice proklamativní, ale snad opravdové.
Motlitba?
 ze dne 27.06.2015, 9:22:59  
   Tonyend: Ahoj čuku! Zvláštní na tom celém je, že jsem zareagoval v okamžiku, když jsem dnes ráno zahlédl, že "tohle dílo ještě nebylo hodnoceno".
Já nechtěl hodnotit, jen poděkovat na upozornění co se týká mých chyb. Hezký den!
 ze dne 27.06.2015, 8:51:58  
   čuk: Odpověň na koment po více než čtyřech letech je poněkud zvláštní. Nic si z předešlého nepamatuji, a mám trochu hrůzný dojem, že současný komentář by byl dost odlišný,
 ze dne 27.06.2015, 7:22:50  
   Tonyend: čuku v mých textech se najde více chyb než jen motlitba-modlitba. Vidím to zvláště dnes, s odstupem času tří let od napsaní. I v tomto se chci zlepšit, psát pokud to půjde bezchybně.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
M'chawi - Symbo...
Shakesword
Buch buch
petulin
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr