» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141684

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: SMLOUVA S ĎÁBLEM 73. DÍL ::

Tonyend	publikováno: 24.05.2011, 7:24


	Doslov. Tony dostal na železničním přejezdu glykemický záchvat. Přihodit se mu to někde jinde, na jiném místě mezi lidmi, mohl žít. Tony měl poslední rozloučení v kostele. Když vynášeli jeho rakev, před kostelem stála parta kluků v maskáčích. Začali hrát na kytaru a na poslední cestu mu zpívali jeho oblíbenou píseň. Montgomery. Smuteční hosté se po nich pohoršeně dívali. Jen Lenka pohlédla se slzami v očích k nebi, když uslyšela ta známá slova. Tony můj, ty jsi to snad tušil, a ty Bože, proč jsi to dovolil, proč? Nad kostelem prolétlo hejno divokých holubů. Ptáků, kterým Tony tak často záviděl jejich svobodu. Tak Ďábel prý není? Ale je! Číhá a čeká. Skrývá se v každé láhvi alkoholu a nabízí svoji Smlouvu. A jeho vzdálená sestřenice Smrt? Vidíte, víte, že je! Každý den je vám nablízku, stejně jako je Ďábel. Tak proč by neměl být nablízku vás i Ďábel? Pořád v něj nevěříte? Smrt skutečně nemá srdce. Nezná s nikým slitování. Příjde bez varování. A jak vás provede těmi svými dveřmi na konci toho zářivého tunelu, pak už vám to může být ukradené, jestli budou mít ty její dveře alespoň z jedné strany kliku. Vy ji už nemáte a nebudete mít. Jo, mít v životě kliku… Jak rádi byste raději ještě tisíckrát uslyšeli třeba v pakárně, nebo v odmašťovně. „Pojďte za mnou!“ Dali byste Jí první a poslední za pár vteřin, minut či hodin svého života. Ale nedáte už nikdy nic. Smrt je neúplatná, nemilosrdná. I já to už vím. Osmnáct roků po otcově tragické smrti. Máma je někde venku a raději zavírám otcův šuplík. Byla by nerada, kdyby mě viděla, že jej otevírám. Moc toho v něm neměl. Měl jsem tisíc chutí zapnout si jeho stříbrný řetízek na krk, který jsem v něm našel, byl ve staré papírové krabičce, až vzadu, aby nebyla na očích. Řetízek mě ale nějak divně pálil v ruce. Tak jsem jej raději položil zpět do té krabičky, šuplík zavřel a zamkl. Zásuvky jeho psacího stolku neskrývaly žádná tajemství. V jedné byly diáře z roku 1969, 1970 a 1971. Nemá se to, ale otevřel jsem je a zápisky si přečetl. Chtěl jsem z nich vyčíst, jak otec uvažoval, proč si co zapisoval. Co prožíval? Proč do nich z ničeho nic přestal psát? Máma mi o něm často vyprávěla a plakala. Pravdu o něm vím odjinud. I tak mi chybí a bude po celý život chybět. Jak rád bych mu řekl Tatínku. Máma mi o něm často vyprávěla. Mámo, já vím. O mrtvých jen dobře! Tak proto jsem vám tohle všechno musel říct. Jen jedno nevěděla máma, ani já… Na Tonyho hrobě se desátého ledna roku 1972 objevila kytice bílých růží. Bylo jich devatenáct. 5. února by měl Tony 19 let. Všude kolem byl bílý sníh, okolní hroby byly zaváté sněhem. Jen jeho hrob byl očištěný. Na pomníku mu svítila zapálená svíčka v lucerničce. Ve sněhu byly stopy od malých bot. Mířily k jeho hrobu a zase zpět k cestičce k bráně hřbitova. Náhle se zvedl se silný vítr. Prohnal se nedalekými stromy, zašuměl v jejich holých větvích. Vyhnal z nich hejno havranů, kteří zvědavě kroužili nad hřbitovem. Vítr odfoukl z kytice bílých růží malý bílý lístek. Přistál na zasněženém vedlejším hrobě, i když tam nepatřil. Začalo hustě sněžit. Sníh zavál malý bílý lístek, na kterém bylo krásným učitelským písmem něco napsáno. Inkoust se pomalu rozpíjel na papíru, ta věta se stávala nečitelnou. TONY, ODPUSŤ MI. PROSÍM! MOC TĚ O TO TEĎ PROSÍM! ERIKA


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.05.2011, 13:54:50

Zdravím. Dojal si mě. Nyni, když byla dopsána poslední tečka, je celý příběh kompletní. Co bylo? Co nebylo a mohlo být! Život je zřejmě souhrou náhod, které řídí náš osud. Jednou jsem nahoře, podruhé dole. Smrt má mnohdy smysl pro ironii a přijde, když ji nikdo nečeká - třeba v tu nejlepší a nejradostnější chvíli, kdy je člověk plný ideálů a plánů. Nikdo nezná dne ani hodiny, ale záleží na tom, jakou stopu po sobě dotyčný zanechá (ať už byl dobrým, nebo zlým člověkem), jak žil, jak myslel a jak konal... Nikdo není dokonalý, Tony se snažil být lepším a vyhrát nad vším protivenstvím. Ďábel byl silnější a zvítězil-li Tony nad jednou "nemocí", ta druhá dokonala to, co ďábel sliboval. Snad i Erika přišla na to, jak to tehdy bylo, ale bylo již pozdě. Slova jsou zbytečná. Nikdo netuší, kdy mu zazvoní ona pomyslná hrana. Zůstanou jen vzpomínky, při kterých třeba i píchne u srdce... Dost uvažování! Mnoho zdaru v další tvorbě. Časem možná přidám i komentík po technické stránce věci, kdo ví?

Verbena	24.05.2011, 20:31:36

Tony, dojalo mě to. Čekala jsem sice jiný závěr (myslela jsem, že vyprávíš o sobě), ale toto je opravdu zajímavé rozuzlení. Ve Tvém románu je několik pohledů na život umě poskládaných a vykreslených.

čuk	24.05.2011, 7:23:19

Rozbrečel jsi nás, i když zpočátku to vypadalo sentimentálně a pateticky. Teď vím, že jsi příběh vypravoval jako díky otci, aby ožil a přetrval. Teď jsem si jistý, že píšeš pravdu. A když se vloudí sentimentalita, citu se nedá poručit. Ďábel a Smrt jsou v textu jako metafory, varovné mezníky, symboly, skryté ruce, o kterých nevíme. A lze-li vyčíst smysl náhod, tedy spojovací řetězec, pak je to: alkohol - glykemie - smrt. Nakonec Ďábel udeřil nečekaně. Nad osudy je třeba se zamyslet. Uvědomit si, že smrt nevzala šťastné chvíle i chvíle trápení. I když živí jdou dál, zůstaly v nich stopy po odešlých. Proto poslední řádek je vyjímečně smutný. A přese všechno je to román o lásce a vzpomínky stírají její někdy patetické peripetie a nedorozumění. Život je opravdu směs krásy a hrůzy, patosu i prostoty, a autenticita je jiná než pohled ex post a ještě brýlemi literatury. Známka je za celý román. Teprve konec dává smysl obšírnému vyprávění. Snad se s tebou ještě setkám (protože mně už Ďábel taky zvoní za dveřmi).


ze dne 24.05.2011, 7:36:50
Tonyend: Děkuji za zhodnocení mého snažení.Jedno je jisté, už nikdy nic nenapíši.Mám za to, že jsem řekl, co jsem měl a musel říct. Komu? Snad si někdo odnese poučení. Jaké? Právě to, o kterém se zmiňuješ i ty ve svém komentáři. Takže mé psaní mělo smysl. Děkuji Ti. Jsi skvělý člověk, pozorovatel a víš o životě už své. Tonyend