» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141684

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Na křídlech smrti - 1. kapitola Narozeniny ::

Sky	publikováno: 10.04.2011, 16:11

Ehm, upíři... Tenhle nápad mi útočil na mozek. Měla jsem na výběr z následujících možností - zešílet, začít mlátit hlavou o zeď nebo to "hodit" na papír. Poslední možnost nebyla děsivá ani bolestivá, takže jsem se rozhodla pro ni. Snad se bude líbit.


	Byla noc. Tma mě obklopovala, naprosto pohltila. Dívala jsem se na oblohu a hledala hvězdy, ale marně. Byly spolu s měsícem pohřbeny pod příkrovem tlustých, těžkých mraků, z nichž se na zem snášely tisíce hustých provazců studeného deště. Ledové kapky příjemně ochlazovaly popáleniny, které mi sahaly od prsou až po kolena. Na tom místě se mi oblečení přiškvařilo ke kůži. Obrovské puchýře pokrývaly většinu spáleniny a občas nějaký prasknul. V těch okamžicích jsem se kousla do rtu, abych nevykřikla nahlas. „Sky…“ Kdybych necítila teplo jeho těla, ruce, jejž mě něžně hladily po tváři, myslela bych si, že tu se mnou není. Ale byl. Objímal mě, pevně. I přes všechnu bolest jsem byla šťastná a přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil. „Musíš se napít.“ „Takže už nechceš, abych zemřela?“ „Asi jsem dočista přišel o rozum, ale ne, nechci.“ „Ty… máš mě… rád?“ „Jo. Ne! Sakra, napij se už!“ „Máš mě rád.“ „Mmm, asi to tak už nejspíš bude…“ --- „Sýr!“ Dolehl k mým uším mámin hlas zpoza malé krabičky, ze které vzápětí vyšlehlo ostré světlo, jenž mě na chvíli oslepilo. Nevěděla jsem, jestli jsem se tvářila znuděně anebo jsem si na rtech dokázala udržet ten příšerný křečovitý úsměv, ale s jistotou jsem věděla, že ta fotka nebude stát za nic. Chmurně jsem se zadívala na nazdobený dort přede mnou. Byl opravdu famózní, to se musí nechat, tedy až na prskavky zapíchané snad na každém milimetru. Vypadaly kýčovitě a děsně, ale přála jsem si, aby nikdy nepřestaly vytvářet ty vodopády jisker, protože jen díky nim jsem neviděla tu číslovku, která mi jasně říkala, kolik mi je a kolik času zbývá. Ne že bych to nevěděla, ale aspoň tak jsem mohla předstírat, že jsem mladší. Poslední prskavka zhasla a mně se naskytl pohled na to, co jsem se snažila přehlížet a zapomenout. Růžová osmnáctka uprostřed dortu se na mě jakoby posmívačně šklebila a říkala: „Sky, rok. Už jen jeden rok!“ Představa jednoho roku prožitého jako člověk, když ty ostatní uběhly tak rychle, byla mučivě krátká. Poplašeně jsem sebou trhla a z úst mi uniklo zoufalé zasténání. „Na, rozkroj dort,“ podal mi nůž táta. Měla jsem chuť rozmlátit tu přezdobenou nádheru na kusy, ale ovládla jsem se, když jsem viděla rodiče a jejich zářivé úsměvy a hrdost v jejich očích. Byli na mě pyšní, na svou dceru, která se narodila s předurčením stát se jednou z nich. Upírem. Zachvěla jsem se. Stačilo jedno slovo. Nemuselo se ani vyslovit nahlas, a nahánělo mi hrůzu. Upír, člověk – ne, s člověkem to nemělo žádnou spojitost – bytost sající lidskou krev. Mrazivé brnění mi sjelo po páteři a hnalo se do celého těla. Do úst se mi nahrnuly sliny už jen proto, že jsem na ně pomyslela a hlavně na krev. Děsila jsem se jí, dělalo se mi z té barvy, husté konzistence a kovového zápachu, nevolno, ale potřebovala jsem ji. Sice jsem ještě nebyla úplný upír, ale z jedné poloviny ano. Prahla jsem po ní, toužila, mé tělo ji chtělo víc, než cokoliv jiného. Nenáviděla jsem tyhle okamžiky, kdy se ze mě stávala Sky dychtící po teplé krvi. „Tady máš, miláčku,“ položila přede mě máma sklenici s tou rudou tekutinou. Vždycky to na mě poznala, vždycky věděla ještě dřív než já, že to budu potřebovat. Něžně mi stiskla ruku a vlídně se usmála. Thommy hlasitě vykřikl a schoval se za její zástěru. Smutně jsem si povzdychla a vzpomněla si na doby, kdy byl malý a já si s ním hrála, objímala a chovala, ale všechno zmizelo v okamžiku, kdy mu rodiče řekli, že jsem se narodila se vzácným DNA, které bylo z části lidské a z části upíří. Bylo to výjimečné a stávalo se to jednou za několik let. Nevím, zda pochopil, co to znamená DNA ani ostatní věci, ale slovo upír zcela jednoznačně vstřebal a s ním v něm narostl strach. Nemohla jsem se ho už ani dotknout. Ale v momentě, kdy se odebral do říše snů, se ze mě stával zloděj. Potichu jsem se připlížila do jeho pokoje a kradla si pro sebe chvíle strávené v jeho blízkosti. Seděla jsem u něj skoro celou noc, hlídala jeho sny a hladila ho, líbala na zpocené čelíčko a děsila se okamžiku, kdyby se probudil. Bože, jak moc mi chyběl! S očima vytřeštěnýma zíral na mě, pak na sklenici. Větší pozornost však věnoval mě, bál se, že bych se na něho v nestřežené vteřině vrhla a vysála ho. „Paní Schulesová včera nepřišla domů,“ pronesl vážně s očima přišpendlenýma k těm mým. Paní Schulesová byla naše sousedka, stará, milá paní. Došlo mi, co tím myslel. „Thommy,“ dokázala jsem ze sebe dostat skrz sevřené hrdlo. Myslel si, že jsem ji zabila. Znovu vykřikl, když jsem k němu natáhla ruku. „Thommy!“ napomenul ho táta, „kolikrát jsme o tom už mluvili?! Sky ještě není hotový upír a tudíž nemůže pít lidskou krev, jen zvířecí!“ Thommy se zamračil a pochybovačně našpulil rty. Nevěřil mu. „Byla na mě hodná,“ řekl uplakaným hlasem. Ta bolest, která se mně zavalila, jako lavina, byla téměř nesnesitelná. Opovrhoval mnou, byla jsem mu odporná. Ochromení přešlo a knedlík v krku se pokoušel rozpustit v slzách. Musela jsem pryč, sklenice jsem se ani nedotkla. Nemohla jsem před ním. Rychle jsem vstala ze židle, až jsem ji převrhla na zem a vydala se ke dveřím. Máma za mnou okamžitě přiběhla. „Sky, my mu s tátou domluvíme, uvidíš, že to bude lepší. Nechoď nikam,“ úpěnlivě mě očima prosila. „Musím jít… musím za Cayenne,“ vyhrkla jsem prudce. Cayenne byla má nejlepší kamarádka a věřila jsem, že když řeknu, že jdu za ní, tak mě máma pustí. Sice to byla lež, ale já prostě musela vypadnout a nadýchat se čerstvého vzduchu, pročistit hlavu. „Uspořádala pro mě oslavu,“ dodala jsem, když přimhouřila oči. Neuspořádala. Věděla, že nic takového nechci, že narozeniny zásadně neslavím, jelikož jsem na nich neviděla nic tak úžasného, co by stálo za oslavu. „To je úžasné!“ zatleskala potěšeně. A v tom se rozezvučel zvonek. Máma ke mně vyslala pohled, zda jsem někoho pozvala. Zavrtěla jsem hlavou a modlila se, aby to nebyla Cayenne, to už bych se z domu nedostala. Pomalu otevřela dveře a do domu vnikla vůně lilií. Ceola. Má připravovatelka na život po životě. „Dobrý večer, nejdu nevhod?“ zacvrlikala vesele. „Nejdete, jen pojďte dál,“ pobídla ji máma. Do předsíně vstoupila vysoká, štíhlá žena. Krása z ní vyzařovala tak neskutečným způsobem, že i diamant by vedle ní vypadal jako kus škaredého kamene. Dlouhé zrzavé vlasy jí splývaly do půli zad. Smaragdovýma očima si mě našla a usmála se. „Sky,“ uklonila se a přitiskla si dlaň k srdci. To gesto jsem udělala taky. Takhle se zdravili upíři mezi sebou. Vyjadřovali si tím tak hlubokou úctu a považovalo se za urážku, když někdo takto nepozdravil někoho dalšího, i kdyby to byl váš největší nepřítel. „Dnes máš narozeniny,“ sdělila mi, jako bych to nevěděla. „Vím,“ procedila jsem skrz sevřená ústa. Ale hned na to jsem se omluvně usmála, jelikož se na mě pohlédla takovým pohledem, ze kterého tuhla krev v žilách. Nenáviděla jsem všechny upíry, ale to teď muselo stranou. K Ceole jsem chovala obrovský respekt. Možná, že kdyby nebyla upírka, tak bych ji měla i ráda. „Přinesla jsem ti malý dar,“ natáhla ke mně ruku a mně bylo za těžko si od ní něco vzít, protože jsem se před chvílí chovala nepatřičně. A taky jsem nechtěla nic od nich. „Prosím.“ Zachytila mou vlnu pochyb. Její oči zněžněly. Natáhla jsem k ní ruku a nechala si na ni položit malou krabičku. Pod její neobvyklou tíhou, která mě překvapila, se mi trochu zhoupla ruka. Byla lesklá a celý její povrch zdobily malé perly. Na jejím vrcholu se vyjímala velká růže zhotovená z nějakého kovu. Kdybych řekla, že byla úžasná, lhala bych. Byla víc než úžasná, byla překrásná. „Děkuji,“ pípla jsem. Ještě nikdy jsem nedostala tak krásnou věc. „Otevři ji,“ pobídla mě. Překvapeně jsem vzhlédla. Myslela jsem si totiž, že ta krabička je tím dárkem, a ani mě nenapadlo, že by se mohlo nacházet něco uvnitř ní. Dychtivě jsem ji otevřela, byla jsem tolik zvědavá, co se nachází v takové nádheře, a v momentě, kdy mé oči upoutala ta věc, kterou jsem v ní našla, jsem jen těžko zakrývala zklamání. „Je překrásný!“ vzdychla máma, která celou dobu nahlížela přes mé rameno. „Nasaď si ho. Chci vidět, jak ti sluší.“ Nemohla jsem odporovat. S nechutí a předstíranou radostí, jež byla tak křečovitá a kostrbatá, jsem vytáhla řetízek s kulatým přívěskem. Jak řetízek, tak i přívěšek vyhlížely starodávně, ale srpek měsíce, jenž byl na něm vytlačený, byl třpytivý, že vypadal, jako by ho na něj někdo právě vložil. Jakmile jsem si ho zapnula a on se mi přitiskl ke kůži, pocítila jsem podivnou sounáležitost mezi mnou a tou věcí. Hřál mě na kůži a já věděla, že k sobě patříme. Já, upíři a noc. Už teď jsem si připadala, jako by mě temnota požírala, noc mě nořila do své hloubky a stínů tak, jak to má být. Věděla jsem, že slunce nám neublíží, ale jeho paprsky byly hotovým upírům nepříjemné. A upíři byli za denního světla více zranitelní. V noci se jim dařilo lépe. Byli stvořeni pro to plížit se tmou. „Děkuji, ale už budu muset jít.“ Než stihl kdokoli něco namítnout nebo říct, tak jsem vyběhla na ulici, strhla si z krku tu věc a zastrčila ji hluboko do kapsy a vydala se pryč od domova. Procházela jsem ulicemi, na kterých nebylo ani živáčka, a přemýšlela o tom všem, když jsem si uvědomila, že nejsem sama. Za sebou jsem uslyšela kroky, které spěchaly mým směrem. Těžké dunění způsobené tím, kdo našlapoval na chodník, jako by měl boty z betonu, mi bubnovalo v hlavě. Otočila jsem se a kroky utichly. Za sebou jsem uviděla dvě osoby postávající několik metrů daleko. Znovu jsem se dala do kroku, jelikož to vypadalo, že mezi sebou o něčem vzrušeně diskutují, a ony taky. Trochu jsem zrychlila a jejich kroky nabraly stejné rychlosti. Opět jsem zastavila a nastalo ticho. Když jsem se dala do kroku, tak už nebylo pochyb, že mě pronásledují. Zachvěla jsem se. Kolem žaludku jsem pocítila známé vibrování. Strach. Panická hrůza otupovala mé tělo a připadalo mi, jako by nad ním převzal kontrolu někdo jiný. Nepohybovala jsem se tak rychle. Ztěžklé nohy jsem už sotva dokázala zvednout a udělat další krok. V ústech jsem měla jako na Sahaře, do plic mě bodal ostrý a studený noční vzduch. Nemusím se bát, jsem skoro upírka a mám sílu. Určitě bych si s nimi dokázala poradit. Ta slova mě nijak neuklidnila. Nervózně jsem se zasmála a utřela z čela studený pot. Jejich kroky se zdály každou vteřinou blíž a blíž. Začala jsem panikařit a zatočila do první uličky, kterou jsem uviděla, ale to byla chyba. Z té uličky, ve které byla tma ještě větší, jako by se všechna slila právě na toto místo, nebylo úniku. Byla slepá. Otočila jsem se, abych mohla vyběhnout ven, ale na jejím rohu se vynořili oni. Přitiskla jsem se ke zdi a čekala, až přijdou ke mně. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Nohy jsem měla těžké jako z oceli, vzduch jsem přijímala jen s bezmocným lapáním. Zdálo se mi, jako by mi před rty měla nějakou desku a všechen kyslík byl až za ní. A oni se blížili, tentokrát už pomalu, jako by věděli, že nemám sílu na to, abych jim utekla. Když už byli jen dva kroky ode mě, uslyšela jsem zavrčení. Ale nebylo psí. Tohle by si se psem nikdo nespletl. Bylo hlubší, silnější a výraznější. Mohutný zvuk, který připomínal krvežíznivost dravce. Znělo mi ozvěnou v hrudi, rozechvívalo každou kost, sval i buňku v těle a úplně mě paralyzovalo. „Nech toho. Víš, co nám říkal. Nesmí se jí nic stát. Musíme ji přinést živou. On ji chce živou!“ promluvil jeden z nich hlasem tak hlubokým a bublavým, že jsem se znovu zachvěla. Kdo je on? A proč chtějí mě? Ozvalo se zaskučení. „Já vím, ale ona tak voní, copak to necítíš?“ Přiblížil se ke mně o jeden krok blíže. Už jen několik centimetrů nás dělilo od sebe. „Jenom si přivoním, nic jí neudělám!“ A byl u mě. Nalepil své tělo na mé a do nosu mě praštil příšerný zápach. Nakrčila jsem nos, odvrátila hlavu na stranu a on mě očichával jako zvíře. Slzy mi úplně samovolně vyplouvaly z očí. Myšlenka, že zemřu, mě pohltila a děsila snad tisíckrát tolik než to, co by se mnou udělal on. „Prosím,“ vyhrkla jsem. Znovu zavrčel a to mě donutilo k tomu, abych se na něj podívala. Z pod černé kápi, kterou měl přehozenou přes hlavu, na mě zíraly dvě červená světýlka. Jeho oči. Podivně na mě hleděl, ve tváři výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Byla v ní směs podrážděnosti a nevraživého respektu – a ještě něco. Něco žhavého a prudkého, co mě děsilo ještě jiným způsobem. Zalapala jsem po dechu. „To není možné…“ Strach a ochromující pocit hrůzy mi stáhly hrdlo a zabránily pokračovat dál. Vampýři!


celkové hodnocení autora: 100.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jujacek	10.04.2011, 19:54:18

Ahoj ;) Též se mi líbí způsob napsání. Chyb jsem si nějak nevšimla. Ale podobnost s některými upířími příběhy mi neunikla (avšak je to těžké napsat něco nepodobného), to jen taková poznámka :) Jsem zvědavá, jak se to vyvrbí dál ;)

Šíma	10.04.2011, 16:09:28

Zdravím. Upíři! Nejprve jsem se zarazil, zda nepůjde o další "příběh o upírech", kterých je i na SASPI spousta. Naštěstí mě Tvůj docela čtivý styl s mnoha detaily a zajímavým vedením příběhu (jsem rád, že jsi nepoužila stará "upíří klišátka", viz sluneční světlo apod.) překvapil a vyvedl z omylu. Co dodat? Jsem zvědavý, co přinese další díl. Nechodíš jako kocour kolem horké kaše a vrháš své čtenáře do víru dění hned na začátku. Jakých překvapení se ještě dočkáme? Čím je ona zvláštní a jiná? A kdo ji vůbec chce a proč? Mé druhé já cosi brblá o tom, že dohromady nejde o nic nového (co do použitého žánru a tématu) a dalo by i o chlup horší známku, ale já zůstanu u jedničky a počkám si, jak bude příběh pokračovat! Horší známku můžu dát vždy, když se mi bude zdát, že polevuješ, či jsi nepozorná. Zatím to vypadá... dobře. ;-) Hezký den...