obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915784 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392933 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Requiem za naději ::

 autor Garth publikováno: 10.04.2011, 12:29  
 

Sedla si k počítači a začala mechanicky ťukat do klávesnice. Myšlenky se jí rojily v hlavě jako včely a ona je zapisovala do wordu. Připadalo jí to jako večnost, co psala naposledy.
Milovala, když mohla nechat fantazii volně plynout, a sepsat vlastní chaotické úvahy a city. Nikdy nikomu neukázala svoje výtvory. Jen ona sama si je pročítala, když jí bylo na nic. Když přišly deprese.
Měla je často.
Na sedmnáctiletou dívku až příliš.
Občas si říkala, že se musí na svět dívat optimističtěji, radostněji, a nekoukat přes imaginární tmavý závoj.
Ale pak se zase něco přihodilo, něco, co ji vyvedlo z míry. Už se naučila s tím počítat. Vždycky tušila, že se něco pokazí ještě před tím, než se tak stalo.
Párkrát jí napadlo, jestli se ty věci nevyvedou právě proto, že to tak vlastně chce. Tuhle myšlenku však držela stranou od ostatních, uzavřenou v cele, hluboko v podvědomí. Ale co kdyby...
Ne.
Zakroutila pevně hlavou a v očích se jí objevily slzy smutku, nenávisti a opovržení.
Byla smutná ze svého života, nenáviděla všechny a opovrhovala sama sebou.
Tiše plakala. Třásly se jí ruce.
Pustila se do psaní. Ani nevěděla, co přesně píše. Bylo jí to jedno. Potřebovala prostě jen psát. Neměla komu jinému než sama sobě se vyzpovídat, a i kdyby, tak by ji přeci stejně nikdo nepochopil.
Nerozuměli jí.
Pár jich tvrdilo, že ano, ale ona věděla, že lžou, že to není pravda.
Jak by mohli pochopit oni ji, když ona nechápe ani sama sebe?
Psala dál. Emoce z ní prýštily jako z otevřené rány, už ani něvěděla, jestli je jí teplo nebo zima, nebo je naštvaná nebo smutná, nevěděla nic. Jen psala.
Tak moc ho měla ráda. Hrozně s ním chtěla být, pořád a stále, protože věděla, že jen on jí dá vůli jít dál a milovat svět kolem sebe.
Ale ten jako kdyby si jí nevšímal, jakoby nevěděl o jejím trápení.
Přitom to musel vědět. Prostě musel, byla si jistá.
Ne, teď už by jí nepomohl ani on. Už nikdy víc nemohla mít ráda ten svět, ve kterém žila. Všechnu smrt, lež, přetvářku, všechnu nenávist, opovržení, bezohlednost, všechnu nevědomost a krutou lhostejnost.
Pokud nás někdo učí milovat vše, milovat své nepřátele – tak jakou cenu pak má láska?
Ne, nemá cenu milovat toho, kdo nemiluje zpátky.
On ji nikdy nebude milovat. A tedy ani ona jeho.
Možná ho má ráda, možná k němu něco cítí. Ale až teď si uvědomila, že to není láska.
Protože lásku tvoří vždy dva, kteří jsou jedno. Kteří cítí stejně.
Psala dál. Vztek z ní pomalu vyprchával. Cítila se unavená a nešťastná. Chtěla se někomu rozplakat na rameni, a plakat dlouze.
Ale neměla komu.
Opět jí slzy stékaly po tvářích, jako kapky rosy po listech v prvních jarních měsících.
Pustila si hudbu, to ticho ji ubíjelo ještě víc.
Milovala hudbu. Toužila umět hrát na nějaký hudební nástroj. Jen nikdy nezačala. Vlastně ani nevěděla proč.
Toužila po mnoha věcech.
A málokteré se vyplnily. Měla pocit, že štěstí se k ní obrací zády a nechává smůlu, aby vstupovala všude tam, kam bude chtít.
Jen v málo dnech za poslední měsíce si připadala opravdu šťastná. Jako kdyby se zarazila někde před rokem, a od té doby byla pouhou loutkou sama sebe, jako kdyby nežila skutečný život.
Chtěla si čist. Pomalu přestávala psát, myšlenky se jí zklidnily a emoce vyprchávaly.
Nějakou dobrou knížku, něco, v čem bude moci utéct z toho světa a ponořit se do vlastního, jiného.
Lepšího.
Ještě dopsala větu, a chtěla se zvednout. V polovině se však zarazila.
Strnule hleděla na obrazovku. Zírala na poslední větu, kterou napsala.
'Milovat neznamená mít někoho rád, ale pro někoho žít.'
Pak zavřela oči, padla na postel a doufala, že už se neprobudí.
Nerozuměla té větě.
Vlastně jí rozumět nechtěla.
Nechtěla rozumět už ničemu.
Spánek.
Sny.
Nicota.
Sladké zapomnění.
Nebytí.
Smrt.


 celkové hodnocení autora: 88.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radebe 14.04.2011, 12:39:13 Odpovědět 
   Ahojky.

Mě se to líbí. Rozhodně si myslím, že je dobře, že jsi zvolil tuto formu. Pohled třetí osoby či jakási "objetktivita" by toto dílko okradla o emoce a intenzitu sdělení.

Dívka se zkrátka dostala do těžké situace. Je otázkou zda se za to může sama, či nikoliv, každopádně je ve stavu blízkém naprosté rezignaci... a zřejmě si z něj nedokáže pomoci sama. Potřebuje nějaký impuls nějakou vnější pomoc - pohužel, okolní svět je k ní slepý. A pokud se najde někdo, kdo by jí i pomohl, nemá dostatečnou chuť a vůli bojovat s jejími myšlenkami a názory (např. zcela souhlasím se Šímou - můžeme milovat někoho, kdo naši lásku neopětuje).

Tak to vidím já svým laickým pohledem. Přijde mi to jako osobitá zpověď dívky, která se sice nevzdala, ale současně už nemá moc sil vzdorovat. A také jako občaloba dnešního uspěchaného a sobeckého světa.
 ze dne 24.04.2011, 18:26:49  
   Garth: Zdravím,
Děkuji za komentář, jsem rád, že se Ti povídka líbí.
Svým způsobem jsi to vystihla velmi správně, ta počáteční myšlenka, se kterou jsem to psal, je tvému výkladu hodně podobná.
A ano, je to i 'obžaloba' dnešního světa.
 Šíma 10.04.2011, 12:29:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Při čtení tohoto textu mi hlavou probleskla myšlenka týkající se jistého "emo" hnutí, které je odrazem svérázného postoje mladých lidí k životu (tuším, že jde o teenagery - prostě puberťáky), kdy vše vidí příliš černě, cítí se nepochopení, ublížení a osamocení s vlastním přesvědčením, že jim nikdo nerozumí a že je nikdo nechápe. Nevím, zda jde jen o určitou pózu, stav mysli a duše, nebo rovnou nemoc. Mnoho lidí podobně smýšlejících se nakonec pokusí o sebevraždu. Namísto, aby se pokusili se sebou něco dělat, tak dobrovolně odcházejí ze života - s myšlenkou, jak zdrtí své blízké a známé! Hm...

Tato momentka ze života naší hrdinky, která si libuje v bolestných pocitech a v přesvědčení, že v životě nebude mít nikdy štěstí a vše je tu na světě proti ní, trefně popisuje jí podobné vrstevníky. Text se zdá být po obsahové stránce příliš přecitlivělý, příliš se nimrající v citech a pocitech. Avšak zřejmě má tento stav svůj účel, aby poukázal na onen začarovaný kruh, ve kterém se podobní lidé ocitají a jim se zdá, že z něj není úniku. Kdo chce, uvidí v textu určitý varovný podtext, který poukazuje na netečnost ostatních lidí, kteří tyto emocionálně nestálé lidské bytosti nechápou. Ovšem může jít jen o určitou módu, či formu protestu, na kterou ti citlivější dojedou, protože jak je známo, lidé se často nechávají strhnout k různým činům, se kterými běžně třeba ani nesouhlasí, či by se jich nedopustili. Lidskou mysl jde zmanipulovat, či naprogramovat (jak je známo z lidské historie). Mnohdy tak činíme i my sami neustálým opakováním polopravd, lží a nesmyslů, kterým pak i my sami nakonec uvěříme...

Líbí se mi tato věta, cituji: 'Milovat neznamená mít někoho rád, ale pro někoho žít.' (láska je také stavem mysli, někdo říká i duše a srdce, vždyť milovat můžeme i někoho, kdo naši lásku neopětuje, stejně tak můžeme mít rádi nějaké místo, věc, nebo zvíře, vždy je tu něco, k čemu můžeme svým způsobem přilnout, prosadit se, být sami sebou a žít pro druhé, pro svou práci, či pro cokoliv jiného). Tady bych viděl ono světlo na konci tunelu. Pro některé čtenáře se bude možná zdát ono vedení textu až na hranici určitého "patosu" (čili až přehnaného poukázání na onu citovou stránku). Také jsem si chvíli myslel, zda není toto dílko jen další "pocitovkou". Mohl být tento text napsaný s větším náhledem? S pohledem z více stran, nejen se zaměřením na onu dívku? Pak by jeho podtext mohl více vyznít, pokud jsi chtěl svým dílkem donutit čtenáře k zamyšlení...

No, trochu jsem se zase rozkecal... Ale odbýt jen jedním odstavcem jsem tento text nechtěl! Hezký den přeji...

P.S. Uvidíme, co další autoři, třeba budou stručnější a více k věci! ;-)
 ze dne 10.04.2011, 16:23:09  
   Garth: Zdravím!
Děkuji za rychlé schválení, zhodnocení i rozsáhlý komentář.
Původně jsem chtěl text vskutku napsat obektivně, kdy citové rozpoložení dívky jako kdyby bylo pouze pozorováno a komentováno někým jiným, ale tento přístup mi připadal emotivnější - a udeření na city tu bylo mým hlavním cílem.

Čtenář se může zamyslet, pokud bude číst mezi řádky - ale hlavním cílem je ukázat, že každý má své bolesti, trápení a problémy - ale že je nesmí nechat kontrolovat svůj život, nebo dopadne tak, jako hrdinka tohoto příběhu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Somneis
Sider Orea
Matylda
Vanessa Kuzníková
Miluju ji
Joe Care
obr
obr obr obr
obr

Má píseň jako jepice
jiřička
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr