obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Šepot 5. - Kostky jsou vrženy ::

Příspěvek je součásti workshopu: Buď zdráv, nebožtíku!
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Šepot
 autor Alan Dark publikováno: 15.04.2011, 8:34  
 

Michael se konečně vyškrábal na vrchol bíle natřené zdi a chvíli si odpočinul. Nehrozilo, že by ho tu někdo viděl, s přáteli si totiž vybrali právě ten úsek, u kterého nesvítila pouliční lampa.
Právě ti samí přátelé se teď na něj zezdola šklebili.
„Tak nezdržuj, ať tu nejsme celou noc, ještě máme něco k pití,“ ozval se Daniel a jeho poznámka se neobešla bez opileckého smíchu ostatních.
Chytil se tedy okraje a čelem ke zdi se pomalu spustil co nejdál to šlo. Nebylo to ale tak vysoko, dolů mu zbývalo jen něco přes metr. Bez zaváhání se tedy pustil a téměř okamžitě se dotkl nohama země.
Těch několik piv a skleniček se bohužel podepsalo na jeho rovnováze a Michael žuchl přímo na zadek. Teď jen vytřeštěně zíral před sebe, připadalo mu totiž, jako by padal mnohem delší dobu, než by si mohl představit.
„Co?“ ozvalo se na druhé straně zdi.
„Dob...“ Michaelova odpověď zanikla v hlasitém škytnutí, „rý, nic.“
Za pomoci rukou se vyškrábal na nohy a opřel se o náhrobek po pravé ruce.
Okamžitě ucukl, když mu konečně došlo, co ostatní mysleli tou vázou „z krypty“. Mysleli to totiž doslova. Přibližně uprostřed hřbitova díky lampám kolem zdi rozeznal siluetu stavby. To bude zřejmě ono, jinak tu totiž byly už jen samé náhrobky.
Co taky čekat na hřbitově jiného?
Za zdí se ozvalo něco vzdáleně připomínající houkání a skřeky nějakých velice exotických zvířat, to se skupinka tří opilých mladíků snažila vytvořit tu správnou hřbitovní atmosféru.
Aby to jejich příšerné kvílení nemusel poslouchat, Michael raději rychlým krokem vyrazil k siluetě krypty.
Vždy si noční hřbitov představoval jako neuvěřitelně strašidelné místo plné děsivých zvuků, většinou ještě doprovázených neprostupnou mlhou.
Tady to ale zřejmě neplatilo.
Hranice hřbitova byla poměrně dobře osvětlena pouličními lampami a díky světlu měsíce, který po několika nocích konečně vykoukl zpoza mraků, tu bylo sice ne dokonale, ale docela obstojně vidět. Jen okolí krypty se topilo v jejím stínu a zřetelně byla vidět jen její střecha osvětlená bílým svitem.
Nakonec doklopýtal až k mohutným dřevěným dveřím a na chvíli se o ně opřel. Nohavice kalhot už měl pěkně špinavé, jak cestou třikrát klopýtl a dvakrát dokonce upadl.
Ještě teď chvílemi slyšel cinkání skla a smích, zřejmě si ostatní krátili čekání na jeho návrat další rundou. Nesmí to protahovat, už také dostával chuť na další.
Uchopil studenou kliku a stiskl jí. I když tomu až doteď nevěřil, dveře byly skutečně otevřené, přesně jak říkali ostatní. Takže, jak to bylo – po schodech dolů a tady už jen sebrat tu vázu. Byl to takový jejich rituál, vždy někdo vázu odnesl a druhý den jí sem vrátili. Michael byl zatím jediný, kdo to ještě nezkoušel, a proto na něj při dnešní pitce přišla řada.
Očekával charakteristické hlasité zavrzání, kterým probudí všechny v okolí, živé i mrtvé. Dveře ale byly dobře promazané a otevřely se bez jakéhokoli zvuku.
Jakmile je ale otevřel, konečně něco slyšel. A znělo to jako zachřestění. Málem dveře zase přibouchl a klopýtal zpátky, ale stačilo si představit, jak by se mu asi ostatní smáli, kdyby se vrátil s prázdnou. Vždyť všichni už tu byli a on se vyděsí jen kvůli nějaké kryse, která dole přeběhla? A muselo to vůbec něco být? Nezdálo se mu to nakonec?
To znělo jako nejpravděpodobnější varianta. Jen se mu to zdálo. Tak se ponořil do své představy hřbitova, že si tenhle nevědomky upravoval tak, aby se jeho představě podobal.
Před ním se dolů vinulo temné schodiště, které do strašidelné krypty naprosto zapadalo. Vytáhl z kapsy baterku a k jeho překvapení se okamžitě rozsvítila. Ještě, že se nerozbila při těch několika pádech po cestě.
Pomalu scházel po schodech a svítil si baterkou několik schodů pod sebe.
A potom to uslyšel znovu a tentokrát o tom nemohlo být pochyb. Něco tam dole chřestilo.
No tak tam ta krysa doopravdy je, bude to muset překousnout. Ale zvládne to. Když to dokázali ostatní, on to rozhodně nevzdá.
Schodiště po mírném zatočení vpravo končilo a Michael vstoupil do prostorné kruhové místnosti. Topila se ve tmě, kterou protínal jen úzký kužel světla z jeho baterky. Podle Daniela byl podstavec s vázou po pravé straně místnosti, kde teď rychle přejížděl baterkou.
Tma kolem byla naprosto neproniknutelná a vzduch tu byl silně cítit zatuchlinou. Jako by se kolem něj svírala neviditelná síť, tak na něj neprostupná temnota působila.
Konečně osvětlil roh obyčejného kamenného kvádru tvořícího podstavec pro omšelou bílou vázu. Nebyla nijak výjimečná, kromě drobného kovového tepání u jejího hrdla, které objevil, jakmile ji uchopil do rukou.
Neudělal však ani krok, když mu na rameno dopadla těžká ruka a ozvalo se hlubokým hlasem: „Buf!“
Nechal vázu vázou a tryskem vyrazil vpřed. Neuvědomil si ale, že vpřed znamená přes podstavec. Zakopl o jeho okraj a letěl přímo proti zdi.

„To nebylo moc vtipné, ani příliš vhodné. Proč jste to dělal, Eduarde?“
„Jste hrozná stará paprika, Konstane! Prostě jsem chtěl taky nějakou změnu a ne se před nimi pořád schovávat! Stejně už slyšel naše kostky!“
„To nevíme jistě! A neříkejte mi tak, víte, že to nesnáším!“
„Pánové, nerada vás ruším, ale ten mladík se probouzí.“
Opravdu už otevřel oči, i když nechápal, jak to ta žena může vědět. Kolem byla přece ještě pořád tma jako v pytli. Najednou se ale někde za ním rozsvítilo světlo a on si mohl prohlédnout ty, jimž patřily hlasy.
„Výborně, znovu vám omdlel.“
„A co s tím asi mohli dělat, Eriko? Vždyť sama vidíte, jak naši vzácní pánové vypadají!“
„Přineste nějakou vodu.“

Něco mu šplíchlo do obličeje a Michael neochotně otevřel oči. Bohužel to nebyl sen, ty hrozivé postavy se nad ním stále tyčily.
„Nebojte se nás mladý muži, nic vám neuděláme.“
„No i když...,“ ozvala se nestvůra napravo, kostlivá postava s chybějící levou rukou.
Michael vyskočil na nohy, nyní už úplně střízlivý, a rozběhl se tam, kde tušil schodiště.
Zachytil ho však muž v polorozpadlém fraku s černým kloboukem na hlavě. „Jak už jsem vám říkal, nic vám neuděláme. Tady pan Eduard jen nemístně vtipkuje. Jmenuji se Konstantin Podlesný, bývalý farář turského kostela. Přísahám vám na Bibli Svatou, že vám od nás nic nehrozí.“
„Pche, na Bibli, to si snad děláte...“ začal znovu Eduard, ale byl přerušen pohlavkem od ženy v bohatých plesových šatech, po kterém mu doslova spadla čelist.
Zatímco ji sbíral z podlahy, Konstantin pokračoval.
„Děkuji, Alexandro. Takže, jak už jste asi pochopil mladý muži, my tu žijeme. Jsme samozřejmě mrtví, ale nikomu nijak neškodíme a tady v kryptě se scházíme na partii kostek. Vždy, když sem někdo zavítá, zůstáváme ve stínu, ale dnes měl tady Eduard náladu na žerty. Jste v pořádku?“
„Ano, myslím že ano,“ vykoktal Michael, „Takže vy jste skuteční?“
„Ne, my jsme jen výplody vaší imaginativní mysli, mladíku,“ řekla žena v něčem, co připomínalo soudcovský talár.
„Eriko, nebuďte sarkastická. Ano mladíku, my jsme skuteční. A potěšilo by mě, kdybyste se o nás nikomu nezmiňoval, zřejmě by vám stejně nikdo neuvěřil,“ usmál se Konstantin. „Ale neměl byste zájem, řekněme, o jednu, dvě hry?“ řekl a natáhl před sebe kalíšek s pěti kostkami uvnitř.
„Kostky? Ale já pořád nemůžu uvěřit tomu, že s vámi vůbec mluvím! A co z toho budete mít?“
„A co myslíte, že tu máme asi tak dělat? Strašit?“ rozesmál se tlustý holohlavý muž v dlouhé kutně.
„Když já nevím, jak se to hraje...“ zašilhal Michael po východu.
„Nebojte, jak už jsem řekl, necháme vás jít. A pokud jde o samotnou hru, každý hodí svými pěti kostkami a cílem je složit nejvyšší kombinaci, jako v pokeru. O peníze přirozeně nehrajeme, jen o radost z vítězství. Hrajete?“
„Bude to zřejmě zážitek mého života. Takže proč ne...“

„Mikeu? Jsi tam?“ ozval se seshora ospalý hlas.
„Jistě, jenom jsem to nemohl najít, už jdu,“ křikl v odpověď Michael. Pak se otočil na ostatní. „Byla to docela zábava, ani jsem to nečekal.“
„I nás to bavilo, mladej. Možná by ses někdy rád zase stavil...“ zahlaholil Eduard.
„Samozřejmě, někdy sem zajdu znovu. Jste tu každou noc nebo máte nějaký rozvrh?“
„Ha, co bysme dělali jinýho, jak už ti říkal tady Hans? Jsme tu pořád, každou noc.“
„Někdy přijdu,“ slíbil Michael a začal stoupat do schodů, v jedné ruce vázu a v druhé baterku.

Na druhé straně zdi ho už netrpělivě čekali přiopilí přátelé. „Cos tam proboha dělal? Všechno jsme vypili...“
„No nějak jsem jí nemohl najít, tady je.“
„Tak jedem k nám ne? Ještě je tam něco k pití.“
„Jasně, tak všichni, nasedat!“
Až když Michael seděl na sedadle spolujezdce, uvědomil si, kolik toho všichni vypili.
„Nepůjdem radši pěšky?“
„Neblbni, vždyť je to jen kousek a teď už stejně nikdo nejezdí...“
Daniel vyjel a vypadalo to dobře, nikde žádná auta. Problém nastal, když ze zatáčky vyjela tmavě modrá dodávka, která jim nedala přednost. Dan sice strhl řízení stranou, ale přímo do aleje vysokých topolů. Michael si pamatoval jen náraz, při kterém ho napadlo, že se měl připoutat, a poté už nic.

Probudil se v obrovské hale ze všeho nejvíce připomínající nádraží. Bylo tu mnoho přepážek, u nichž sedělo množství starších žen v úředně vypadajících kostýmcích. Od každé se táhl zástup lidí všech věkových kategorií. Michael si tedy stoupnul do nejbližší fronty a čekal, zatímco lidi přicházeli a odcházeli. Každý odcházející si s sebou nesl svazek papírů v bílých deskách a mířil do otáčivých dveří na pravé straně haly.
Michael klidně vyčkal, než na něj přišla řada a pak přistoupil k přepážce. Starší žena se na něj usmála a zeptala se: „Jméno?“
„Michael Hrdlička. Já nechápu, co...“
„Ano, to je mi jasné. To nikdo nově příchozí, mladý muži. Jste mrtvý, zemřel jste včerejšího dne, 25. září. Tady máte váš spis, jděte prosím do dveří napravo a počkejte, až vás vyvolají.“
Michael, stále nic nechápající, mlčky vzal do ruky desky a pomalu se šoural k otočným dveřím. Mrtvý? No, poslední, co si pamatoval, byla jízda s ostatními autem a srážka se stromy.
Zvláštní bylo, že mu tahle myšlenka nepůsobila nejmenší starosti. Tak byl mrtvý, no a co. Racionálnější část jeho mysli se snažila argumentovat tím, že po smrti zřejmě ztratil schopnost něco cítit. Také mu ale říkala, že nemá cenu se tím zabývat, alespoň ne teď.
Prošel otočnými dveřmi a vstoupil do menší místnosti s mnoha oddělenými boxy se závěsem. Nad každým byla tabule s číslem a po zavolání do nich vcházeli lidé čekající na lavicích po obvodu místnosti.
Nezbývalo mu tedy nic jiného, než si sednout a čekat.
Trvalo asi hodinu, než se ozvalo jeho jméno. Objevilo se také na tabuli visící ze stropu místnosti. Měl jít do boxu číslo 37.
Čekal tu na něj mladík v obleku jen o málo starší než on sám. „Vítejte, pane Hrdličko. Podejte mi prosím vaší složku.“
Jen co si ji mladík zběžně prohlédl, nervózně se na Michaela usmál a podával mu nějakou temně rudou vizitku. „Jeďte prosím jedním z tamtěch výtahů do patra uvedeného na navštívence,“ ukázal mu na opačnou stranu místnosti.
Vzal si vizitku a rozpačitě vykročil k výtahům. Nebyl sám, doprovázelo ho několik dalších nebožtíků, ale každý měl svůj vlastní výtah. Mrkl na vizitku a ve výtahu stiskl tlačítko -4 patro. Výtah jakoby se téměř nepohyboval, jen na displeji ubíhaly číslice.
Jakmile vystoupil, bylo mu úplně jasné, kde se ocitl. Napovědělo mu to neobyčejné horko, rozpraskané zdi z černého kamene a hlavně obrovská kovová brána, před kterou za mohutným dubovým stolem seděl muž v černém obleku a nápadnými výrůstky na čele.
„Jméno?“
„Michael Hrdlička,“ vykoktal Michael a zděšeně zíral na dva zřízence s rudou kůží, kteří se k němu blížili od otevřené brány. Muž za stolem mezitím listoval v hromadě papírů ležící před ním.
Právě, když Michaelovi na ramena dopadly rudé ruce zřízenců, muž za stolem vstal. „Počkejte, pánové. Pane Hrdličko, můžete mi ukázat svou navštívenku?“
Ruce z jeho ramen zmizely a on beze slova podal muži vizitku. Ten se podíval na pořadové číslo v levém dolním rohu a znovu se zabral do papírů.
„Obávám se, že tu došlo k omylu. Poslali vás místo někoho jiného, takže se prosím vraťte do boxu, kde vám dali tuto navštívenku a oni vám vystaví novou. Přeji vám hezký den.“
Michael tomu ještě stále nevěřil, když na výtahu stiskl knoflík s písmenem P. Jakmile se otevřely dveře, vyrazil k boxu 37. Mladík tu sice právě měl postaršího pána, ale jakmile Michaela uviděl, věnoval mu pozornost.
„Poslal jste mě do špatného patra, vrátili mne sem!“
„Jen klid, jen klid, to se prostě občas stává. Naštěstí tu vaši složku stále mám, takže se podíváme... ano, máte pravdu, patro číslo 4, ne -4. Omlouvám se, ale jsem tu první den, znáte to... tady máte novou navštívenku, přeji hezký den.“
Tentokrát byla vizitka mléčně bílá a bylo na ní správné číslo. Čtvrté patro bylo také o něčem úplně jiném než to pod zemí.
Michael jako by vyšel ven na čerstvý vzduch. Kolem byla rozkvetlá louka, ze které vedla krásná zlatá brána. Před ní se však vinula dlouhá fronta, do které si Michael stoupl, zatímco se stále rozhlížel kolem. Kdyby se ale zaměřil spíše na lidi před ním, všiml by si, že všichni mají stejné oblečení, lišící se od toho jeho.
Nakonec přišla řada i na něj. Přišel ke starému muži s bílým plnovousem sedícímu za stolem ze světlého dřeva. Na stole ležela velká v kůži vázaná kniha, od níž stařec nezvedl zrak.
„Vy budete asi svatý Petr, viďte?“
„Proč si každý, kdo tudy prochází myslí, jak není originální. Jméno?“
„Michael Hrdlička.“
„Hrdlička, Hrdlička, á tady je to. Aleš, David, to ne... Karel, Libor, Milan, žádný Michael. Kdo vás sem...“
Jakmile ale stařec zvedl zrak k Michaelovi, zarazil se. „Jak jste se sem dostal? Kde máte úbor?“
„Úbor?“
„Copak jste neviděl ostatní? Bez křídel a roucha není vstup povolen!“
„Jaký kří...“ Michael si konečně prohlédl zástup stojící za ním. Všichni na sobě měli bílá roucha a ze zad jim vyrůstala malá sněhobílá křidélka.
„Ale to ne...Znovu tam nejdu. Já ne...“
„Je mi líto, ale musíte zpět do vestibulu. Přeji hezký den.“

Mladík v boxu 37 byl už velice nervózní. „Je mi líto pane, ale vaši složku už jsem přeposlal dál. Samozřejmě jsem právě poslal žádost o její navrácení, ale mohlo by to chvilku trvat. Máme tu zmatek, znáte to... Znáte nějaké místo, kde byste mohl počkat, než vás budeme kontaktovat? Někde stranou od lidí?“
„Dobře, asi o jednom vím.“

„Michaeli, nečekal jsem, že se vrátíte tak brzy. Co vás k nám přivedlo?“ zajímal se Konstantin.
„Zemřel jsem. Včera. Moji složku přeposlali a musím si na ní pár dní počkat. Tak mě napadlo, že bych zůstal s vámi...“
„Samozřejmě, všichni to známe, taky čekáme na složku.“
„Prosím? Ale nemělo to trvat dlouho...“
„A jak myslíte, že vznikají mýty o očistci? My tu čekáme už desítky, někteří stovky let.“
„Ale to...“
„Váš případ samozřejmě nebude trvat tak dlouho, na nás se už zapomnělo. Vy budete čekat jen sto, maximálně dvě stě let.“
„Sto let?“ zhrozil se Michael.
„Tak, tak. Co s tím hodláš dělat, mladej?“ ušklíbl se Eduard.
„No co asi. Podejte mi kostky.“


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 79 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.05.2011, 14:06:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Úsměvné povídání o věcech přímo smutných. Být mrtvý zřejmě není žádná legrace, přihlédneme-li k faktu, že tam nahoře v tom mají neskutečný bordel! ;-) WS-ko dodrženo, na případné nedodržení limitu jsem nehleděl. Hezký se četlo! ;-)
 Nancy Lottinger 29.04.2011, 0:33:48 Odpovědět 
   Přečetla jsem si pár tvých povídek a musím říct, že se mi líbí pointy. Tohle se mi taky líbilo, ačkoliv mám výhrady ke zpracování, ale to nechám výjimečně stranou :-)
 ze dne 30.04.2011, 13:48:31  
   Alan Dark: Díky za přečtení povídek, moc si toho cením. K těm výhradám ke zpracování, ještě mám co zlepšovat, no...
 Aini 26.04.2011, 17:37:59 Odpovědět 
   Ahoj, tak tohle počtení se mi opravdu líbí, ač nemusím černý humor. Takovéto představy o hrdinství, peklu a nebíčku, a nakonec náznak karmického čekání, no téda.
Popisy mistrné, až "živé," dobrá povídka. Drobných chybiček jsem si vůbec nevšimla.
1
 ze dne 27.04.2011, 7:51:02  
   Alan Dark: Moc díky za pozitivní zhodnocení :D
 salvator 19.04.2011, 23:06:40 Odpovědět 
   Poněkud delší, ale s kostkami na ukrácení dlouhé chvíle se dá přežít mnohé.
Zpracování vskutku neobvyklé.
 ze dne 24.04.2011, 14:03:39  
   Alan Dark: Kostky ukrátí opravdu mnoho věcí, no a ty výhry... :)
 Hanulka222 18.04.2011, 21:04:20 Odpovědět 
   Vadila mi jen jedna věc. Ano, byl pod vlivem alkoholu, ale jít si jen tak v klidu hrát kostky? To zní sebevražedně... :)
Jinak moc fajn text, zvlášť ten konec se složkou byl skvělej, pobavila jsem se, úplný konec - no, ten k tomu seděl, opětovné shledání bylo nasnadě. Aspoň se vysvětlila jejich přítomnost, což jsem ocenila, jelikož na začátku jsem nevěděla, co si o nich myslet. Zpracování se opravdu povedlo.
 ze dne 24.04.2011, 14:03:17  
   Alan Dark: Díky za přečtení i zhodnocení
 Charlotte Cole 18.04.2011, 16:47:30 Odpovědět 
   Když vezmu v potaz délku textu, četlo se to mimořádně dobře. Zvolené téma se mi líbilo až do chvíle, kdy přišla na přetřes představa nebe a pekla. Tady mohlo být pojetí těchto dvou míst o něco originálnější, i když si nejsem jistá, jestli je to ještě možné. O nebi a peklu toho prostě bylo napsáno až příliš.
Celkově se mi text líbil, byl čtivý, víceméně bez chyb (nejvíc mi tam vadilo občasné opakování slov). Konec byl velice dobrou tečkou.
---

/Jen okolí krypty se topilo v jejím stínu a zřetelně byla vidět jen její střecha.../ - opakování slov: Jen/jen

/Ano mladíku, my jsme skuteční./ - "Ano, mladíku,..."

---
Vzhledem k tomu, že jde o WS příspěvek, neznámkuji. Případnou známku tu nechám až po ukončení WS.
 ze dne 24.04.2011, 14:02:39  
   Alan Dark: Trochu originálnější to být mohlo, ale jaksi už mi nezbýval prostor, no :D
 chris ONNE 16.04.2011, 10:00:37 Odpovědět 
   Zdravím!

Já neustále tvrdím, že byrokracie a nepořádek je všude, i na „druhém břehu“! :-D

Zprvu jsem se tak trochu obával faktu, že je to pátý díl a předešlé části jsem nečetl, ale to se nakonec ukázalo jako zbytečné. Co mě však mrzí je nedodržení rozsahu. o.O Velká škoda.

Textík se mi četl opravdu dobře, místy sem se i zasmál. Líbilo se mi to! Děj nám pěkně plyne, nikde se zbytečně nezapomíná nebo nezasekává. Jojo, povedené.
Ještě mě napadá, nebylo by lepší vypsat slovně číslo toho boxu?

Hezký den a ať múzy slouží nadále!


Chris
 ze dne 16.04.2011, 10:18:55  
   Alan Dark: Abych se přiznal, námět posmrtné byrokracie mě napadl ve chvíli, kdy jsem poprvé viděl České nebe (J. Cimrman) a přišla chvíle, kdy se mělo české nebe sloučit s rakousko-uherským :D
Jinak děkuji za komentář i přečtení.
S tím boxem, je to možné, ale v tu chvíli mě to jaksi nenapadlo...
 Šíma 15.04.2011, 17:53:25 Odpovědět 
   Úsměvné! Zbytek napíši až po ukončení W.S. ;-)
 Radmila Kalousková 15.04.2011, 14:16:50 Odpovědět 
   Ahoj,
moc se mi to líbilo, i když se mi to jako soutěžící špatně říká! :-)
 ze dne 16.04.2011, 10:16:12  
   Alan Dark: Děkuji moc, pochvala od soupeře vždy potěší...
 čuk 15.04.2011, 12:41:37 Odpovědět 
   Přečtu,napíši si koment a známku, ale budu publikovat až po vyhlášení vítěze. Nominovat budu před uzavřením nominací
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
NIC KDE JE VŠEC...
Ronnie
Hayward
Catherine Dafoy
Já "Joint&...
Iggy Auggy
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr