obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Stíny na Holy Woodem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ozvěny Columbine
 autor RockChick publikováno: 17.04.2011, 12:38  
Fiktivní příběh na pozadí skutečné události. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_Columbine_High_School) Ve dvou jménech hrdinů jsem se opět nechala inspirovat Mansonovým Holy Woodem.
 

I. GOD – Malá God zrovna seděla na větvi velkého stromu, když se ozvaly první výstřely, a vesele si klimbala nohama. Toho odpoledne bylo jasno, teplota se pohybovala okolo 28°C a foukal pouze mírný vánek. Do oběda, který se měl sestávat z vařených brambor a pečeného kuřete, zbývala už jenom půlhodina. Za chvíli se ozvaly další výstřely, zrovna v momentu, kdy se God rozhodla, že se už vypraví zpátky k domovu. Seskočila ze stromu do vysoké zelené trávy a popadla své stříbrné kolo, které v ní leželo. Nebylo to sice natolik moderní a vybavené kolo, aby mohlo trumfnout kola jejího bratrance a sestřenice, bylo však natolik rychlé, aby je mohlo předhonit. Když poté God jela po písčité cestě lemované po obou stranách listnatými stromy, které tvořily příjemný stín, a vesele si pobrukovala, v dálce se ozvala dokonce celá salva výstřelů. Doma si God kolo odložila do garáže a hned si pospíšila do jídelny. Měla už pořádný hlad.

II. COMA – Coma seděla jako každé jiné ráno v místním bufetu a snídala vajíčka s dvěma toasty a všechno to zapíjela hrnkem kávy. Bylo sedm hodin ráno a zbývala jí ještě jedna hodina do začátku vyučování. Dnes byl navíc její první den ve škole po třítýdenní nemoci. Coma se na to snažila nemyslet. Nechtělo se jí zase vracet mezi všechny ty idioty ve třídě, ke kterým si nikdy nedokázala najít cestu, a celé dny zase sedět na zadku a poslouchat ty rádoby chytré učitelské kecy. Přemýšlela tedy spíše o tom krásném klukovi, který seděl o uličku naproti ní a snídal společně se svým kamarádem. Vídávala ho tu poměrně často a vždy tajně doufala, že se dílem nějaké náhody dají dohromady, tedy pro začátek aspoň coby kamarádi. Občas si i namlouvala, že každé ráno snídá tady, v bufetu právě kvůli němu, ne proto, že by se vyhýbala snídat doma s rodinou, protože zrovna ráno byla jediná část dne, kdy se dokázali všichni, její rodiče a její tři sourozenci, pohromadě sejít, což bylo zrovna něco, o co Coma zrovna dvakrát nestála. Snídat v bufetu jí absolutně vyhovovalo, ten kluk byl jenom takový přídavek. Teď se na ni dokonce krátce zadíval a, ježiši, usmál se. Coma se začervenala a ihned sklopila zrak. Na chvíli jí napadlo, že je asi opravdu zamilovaná.

III. PŘEDEHRA – ,,Como. Como! Haló. Slyšíš mě?“ Byl to Alex, který probudil Comu ze sladkého snění.
,,Promiň. Byla jsem trochu...“
,,Mimo! To jsem si všiml. Už jsi v pořádku?“
,,Jo. Už jsem zdravá. Bohužel...“
,,Tak to je paráda! Dneska se přidáš k nám, hrajeme čtvrtfinále. Po hodině sraz před školou. Bude tam na náš čekat autobus,“ vychrlil Alex na Comu příděl informací. Ta je jen stěží dokázala dobře registrovat.
,,Zápas? Jaký zápas?“ zeptala se.
,,Propánajána, vždyť ti to říkám. Čtvrtfinále! Viděl bych to tak, že to bude dost vyrovnaný, i když je pravda, že po tom, co jsme minule roztřískali Jeffersona, by to zase nemuselo být tak...“
,,Alexi, ale já přece nemůžu jít hrát,“ skočila mu Coma do řeči. Alex se zarazil.
,,Nemůžeš? To nechápu...“
,,Přece víš, že jsem po nemoci. Mám být ještě minimálně týden v klidu. Nemůžu hned první den ve škole naběhnout na hřiště. A ještě k tomu čtvrtfinálové hřiště.“
,,Co? Takže..., takže ty nás nepodpoříš?“ protáhl Alex zklamaně obličej.
,,Ráda bych, ale prostě nemůžu...“
,,Ale tohle je opravdu důležitej zápas,“ přidal se k Alexovi Jack, který se najednou vynořil z hloučku lidí za Alexovými zády. ,,A ty jsi dobrá.“
,,Potřebujeme tě,“ dodal Alex.
Coma nešťastně pokrčila rameny.
,,Je mi to líto.“
V tu chvíli zazvonilo na začátek vyučování. Coma se s oběma kluky rozloučila a všichni se rozešli do svých tříd. Coma si po třítýdenní pauze opět sedla za lavici a chtělo se jí brečet. Chtělo se jí brečet kvůli klukům, že jim není schopná pomoct a je to skutečně mrzí. Kvůli sobě, že se nezúčastní čtvrtfinálového zápasu školního fotbalového týmu, jehož byla také členem, a který taky klidně mohl být dnes jejich poslední. Ale hlavně kvůli tomu obludnému faktu, že už zase byla tam, kde to nenáviděla ze všeho nejvíc, ve škole. Bezmocně schovala hlavu do dlaní. Už zase cítila ten příšerný tlak uvnitř sebe. Coma věděla, že to nemůže trvat věčně. Že jednoho to prostě už nevydrží a to napětí uvnitř se prodere na povrch. Co ta síla způsobí, to netušila. Vtom hlavou Comy však projela myšlenka: Odkdy mě zajímají nějaká pravidla!? Odkdy se řídím podle toho, co mi kdo řekl!? Najednou nedokázala pochopit své hloupé jednání: Proč, proboha, odmítla účast v tak důležitém zápase!? To bude radši sedět tady s těmi kretény? Tak zase onemocní, a co má být? Coma se nahlas zasmála. Někdy se opravdu nechápala. Hned po konci hodiny zaběhla za Alexem.
,,Rozmyslela jsem si to. Jdu s váma!“
,,Paráda! Kluci, Coma hraje s náma!“ křikl Alex na ostatní. ,,V tom případě ale sebou hoď. Odjíždíme za deset minut.“
,,Jasný! A s kým že to vlastně dneska hrajem?“
,,S nějakou Columbine...“

IV. ZÁPAS – Byl to nejlepší zápas jejich života! Coma ani na chvíli nezalitovala, že si to rozmyslela. Nedokázala pochopit, kde se v ní po těžkém zápalu plic najednou bere tolik energie a nadšení do hry. Možná to bylo tím, že dnes to nebyla Columbine, ale celý svět proti komu stála, a ten si zasloužil pořádnou odplatu. A za mámu! A za tátu! A za ségru! A za bráchu! A za druhého bráchu! A za tu pitomou školu, do které musela chodit! A za tu pitomou třídu, v které musela sedět! A za všechno! I ona se nakonec jedním gólem podílela na skóre 7:2 pro Dakota Ridge. Po zápase se celý tým odebral do šatny hostů.
,,Tomu říkám dobrá práce! Věděl jsem, že to zvládnete!“ radostně halekal trenér a poplácával své svěřence po zádech. ,,Příští týden nás čeká semifinále.“
,,Paráda!“ vykřikl Alex. V šatně se zvedl nadšený jekot a všichni začali tleskat.
,,A to jste se báli, že je tohle náš poslední zápas,“ smála se Coma. ,,Tohle je začátek!“
Po výroku Comy následovala další hurónská salva křiku. O několik okamžiků později už byli všichni připraveni před školou k odjezdu. Jediná Coma ještě jako poslední opouštěla šatnu a zrovna zavírala skříňku, když uslyšela první výstřely.

V. ZATMĚNÍ

VI. PO ZATMĚNÍ – God už byla tři hodiny po obědě, což znamenalo, že se z práce měla vrátit její maminka. Čekala na ni v předsíni spojené s obývákem, zatímco hospodyňka pro ni v kuchyni chystala svačinu. Přesně o čtvrť na čtyři se otevřely vchodové dveře. God kvapem vstala z křesla, aby mohla svou maminku obejmout a opusinkovat.
,,Ahoj, zlatíčko! Jak ses celý den měla?“ zeptala se God matka poté, co si ji posadila na klín.
,,Docela jsem se nudila,“ pokrčila rameny God.
,,Nudila? To není možné! Byly jste dneska ve městě na nákupech?“
,,Jo, ale...“
,,Koupila sis přece tu panenku, kterou jsi už tak dlouho chtěla, ne?“
,,To jo, ale...“
,,Rychle mi ji přines ukázat!“ Matka spustila God z klína. God chtěla ještě něco namítnout, ale nezdálo se, že by jí matka ještě věnovala pozornost, a tak tedy utíkala do pokojíčku pro svou novou hračku. Její matka mezitím přistoupila k zrcadlu. Upravila si makeup a párkrát na sebe stříkla parfém z fialového flakonu postaveného vedle zrcadla. God se po chvíli došourala zpět i s panenkou.
,,No, to je nádhera. Krása!“ obdivně si panenku prohlížela matka. ,,A ty se nudíš?“ Pohled, který po této otázce matka věnovala God, byl skoro až vyčítavý a způsobil, že God měla pocit, že se na ni matka zlobí. S odpovědí proto váhala. K té ji naštěstí matka ani nepustila.
,,Řekni Vilmě, ať si jde s tebou hrát.“
,,Vilma má práci v kuchyni.“
,,No, tak až s ní skončí, tak si pěkně půjde hrát s mou holčičkou. Neplatím jí přece jenom za to věčné lelkování v kuchyni.“
God se zarazila.
,,Mami? Ty někam jdeš?“ Sledovala matku, která už finišovala s malými úpravami svého vzhledu a své černé lodičky si měnila za červené místo, aby se obula do domácího.
,,Oh, miláčku, je mi to moc líto, ale maminka musí ještě do práce. Skočila si domů jenom pro nějaké papíry. Budeš tu hodná než se vrátí?“ Matka objala God kolem krku. God jí její objetí rozpačitě vracela. Byla zmatená; nebylo to poprvé, ani naposledy, co jí tohle její matka dělala, přesto byla zmatená.
,,Pusť si zatím televizi,“ řekla když od sebe God odtrhla. God se k ničemu neměla, tak tedy sama popadla dálkové ovládání. Na programu, který se na obrazovce objevil poté, co televizi zapnula, zrovna dávali odpolední zprávy.
,,Pá,“ ještě stačila zavolat na dceru.
God si apaticky sedla ke stolu. V domě kromě televize bylo zase hrobové ticho. A strašná nuda. Přesná totožnost pachatelů tohoto děsivého činu zatím není známa, pravděpodobně však šlo o dva studenty školy. God soustředila svou pozornost na malé červené autíčko pohozené pod stolem. Zvedla jej z koberce a začala s ním přejíždět po desce stolu. Já... Já to vůbec nechápu! Zrovna jsem chtěli jít do jídelny a pak... pak se ozvaly nějaké výstřely. Panebože, mysleli jsme si, že je to jenom nějaká sranda! Napadlo ji, že by mohla jít na chvíli ven. Třeba se jenom tak projíždět ulicemi... Máma by to sice neviděla moc ráda (,,Kdyby sis aspoň vzala to nové kolo, které jsem ti před nedávném koupila. Musíš pořád jezdit na tom starém kusu plechu?“), ale máma byla koneckonců pryč a Vilma to nepoví. Podle doposud zjištěných informací byla mezi sedmi oběťmi z Columbine i osmnáctiletá Coma Whiteová z Dakota Ridge. Nechtěla zůstat doma a hrát si s panenkou. Poslední dobou se domů chodila vlastně jen najíst a vyspat. Její matka se čím dál tím častěji vracela domů až pozdě v noci, kdy God už spala, a samotnou jí to doma nebavilo. Ráda proto chodila ven za ostatními dětmi, a to i přes výslovný matčin zákaz, která se vyjádřila, že nebude přihlížet, jak se God baví s takovými „sociálními případy“. God to sice moc nechápala, ale vždy dětem z ulice záviděla, že oni narozdíl od ní chodily do školky. Tam muselo být hodně legrace. Člověk se tam určitě nemohl nikdy nudit a musel tam mít hodně kamarádů. Naštěstí, utěšovala se vždy God, už po prázdninách ji čekala škola. Nemohla se toho dočkat. Já vám říkám, že je všechny zažaluju! Moje dcera tady dneska vůbec neměla být. Měla od doktora nařízený týdenní klid, jak je tedy možné, že..., že tu dneska byla!? Pane Bože... God si začala opět vesele prozpěvovat. Byla už zcela rozhodnutá. Popadla ovládání, vypnula televizi (stejně v ní dávali jen samé nudné věci) a rozeběhla se do garáže, aby mohla popadnout své kolo a rozjet se za dětmi ze sousedství. Dnes byl tak krásný den!

VII. JOHN A ADAM - ,,Příšerný. Prej to byli dva kluci z maturitního ročníku, bratránek je znal. To nemohli, sakra, těch pár týdnů už počkat!?“
,,Počkat? Na co?“
,,Třeba na moment, kdy by už konečně z tý zasraný, nenáviděný školy vypadli!“
,,Cože? Ale ty to přece vůbec nechápeš! Oni nechtěli ze školy odejít, oni se jí chtěli pomstít. Za pár týdnů by už k tomu neměli příležitost!“
,,No, právě. To nemohli tu chvíli už počkat? Po matuře by už přece nikoho ze svých spolužáků neviděli a ...“
,,Ty mě ale přece opravdu vůbec neposloucháš! Oni je nenáviděli! Nenáviděli celou školu a chtěli se jím pomstít, chápeš!? Nešlo jim o to tam ty poslední týdny přežít, šlo jim o pomstu.“
,,Hm, za to ty chápeš až moc, jak vidím. Nechtěl ses k těm dvěma tak náhodou přidat?“ Adam se na Johnovu poznámku jen zasmál.
,,A tvůj bratránek se s nima bavil?“ zeptal se ho.
,,Co já vím. Byli z ročníku o rok výš.“
V autě zavládlo ticho. Poté promluvil opět John. ,,Chm, stejnak to nechápu. Co se asi člověku tak musí stát, že mu rupne v hlavě a on naběhne do školy s AK-47?“
,,Rupne mu v hlavě?“
,,Ale né. Víš, jak to myslím.“
,,Co já vím. Třeba pro začátek postačí, když bude převážet mrtvoly v tomhle zasraným auťáku za tyhle mizerný prachy.“
,,Myslel jsem, že tě to baví...“
,,Baví? Slyšels ses, Johnny? Koho by, proboha, bavilo dělat pohřebáka!? Kdo by mohl být tak duševně nemocný?“
,,Nikdo tě přece nenutí, aby si ho dělal,“ namítl John.
,,To jo, jasně. Ale prachy mi do kapsy taky samy nenaskáčou!“
,,No vidíš! Hele, ale tuhle debatu už skončeme! Nechce se mi zase celej večer poslouchat to tvoje stěžování. Jsi jak zatracená ženská, Adame!“
,,Je to pravda,“ bránil se Adam.
,,Ušetři mě!“ okřikl ho John.
,,Ještě řekni, že to není pravda!“
,,To jsem, sakra, nikdy neřekl, ale nehodlám strávit celej svůj život zasraným stěžováním si. Myslíš si snad, že ostatní jejich práce baví? Makat nikoho nebaví!“
,,No, tak třeba takové herce...“
,,Co asi tak může bavit herce na jejich práci? Ty baví možná tak konečný výsledek, ne cesta k němu. Jestli jsi někdy slyšel opak, byla to lež.“
,,Teda ale jedno se ti musí nechat. Hercovu duši máš přečtenou dokonale. Nejsi taky jedním z nich?“ podotkl sarkasticky Adam.
,,Nikoho nebaví práce,“ ukončil debatu John.
Po krátké chvíli vyplněné pouze hučením motoru se John opět vrátil k předešlému tématu. ,,Ty jo. Ale stejnak je to hrozný... Tu mrtvou holku jsme ještě dneska ráno viděli v bufetu.“
,,Jakou mrtvou holku?“
,,No, tu od nás. Ze střední Dakota Ridge. Byla přece první, kdo to schytal. Hráli tam proti Columbine fotbal a ona to dostala, když jako poslední vycházela ze šatny. Jó, tomu se říká být ve špatnou dobu na špatném místě...“
,,Počkej,“ přerušil ho Adam, ,,jakou holku myslíš?“
,,Ježiš, ty nevíš? Každý ráno chodila snídat do bufetu starýho Carla. Zrovna dneska seděla naproti nás. Pořád se na tebe dívala. Musel ses jí líbit.“
,,Cože?“
,,Bože! Občas zkus ty svoje velký oči otevřít.“
,,Díky za radu.“
Na semaforu přeblikla červená. John zastavil.
,,Myslíš, že nás pozvou na pohřeb?“
,,Proč, proboha? Protože chodila do stejnýho bufetu jako my?“
,,Ne. Znám se s jejím bráchou.“
,,No, tak možná pozvou tebe. Proč říkáš nás?“
Červenou vystřídala oranžová a poté zelená. Do pohřebního ústavu to bylo asi ještě patnáct minut cesty.
,,Víš, co si vždycky tak říkám?“ pokračoval John. ,,Kdyby ti mrtví věděli, že umřou, udělali by něco jinak?“
,,Jako jak jinak?“zeptal se Johna Adam.
,,No, jako třeba ta holka. Kdyby věděla, že ji tam sejmou na chodbě, vyšla by z té šatny už dřív? Zůstala by radši ve škole a nejela by na zápas?“
,,To je přece pitomost. Každej by se zachoval jinak.“
,,No, asi jo. Ale prostě mě tyhle věci vždycky dostávají... Myslím věci jako náhoda, osud. Do jaký míry ho dokážem ovládat...“
Adam zakroutil hlavou. ,,Mě spíš někdy napadá, když tak vidím lidi brečet na těch pohřbech; proč je ani na chvíli nenapadne, že ten mrtvej třeba chtěl umřít. Třeba to byl ve skutečnosti strašně nešťastnej člověk a smrt pro něho byla vysvobozením. Třeba by se za měsíc stejně zabil sám, nebýt toho auta, které ho ještě předtím stačilo srazit. Chápeš? Lidi v těch kostelech brečí jenom kvůli sobě, protože to oni jsou ti, kteří se s tím mrtvým už nikdy nesetkají. Mrtvýmu je to už úplně jedno.“
,,Když ty máš taky furt morbidní myšlenky...“
,,Je to pravda!“
Po vyřčení poslední věty Adam zmlkl, a ani John už nic nenamítal, jako by se sám nad tou myšlenkou zamýšlel. Za krátkou chvíli ticho prolomil Adam: ,,A vyhrála aspoň ta Dakota Ridge?“ zeptal se Johna.
,,Jo. Dokonalá ironie.“
Adam se odvrátil od svého kamaráda a podíval se ven ze svého okna. Dnes byla krásná noc. Obloha byla posetá miliónem zářivých hvězd. Jako by se ho poprvé za ten den Columbineská tragédie skutečně dotkla... Dokonale hnusná ironie.

VIII. ZPÁTKY NA ZAČÁTEK - O několik okamžiků později už byli všichni připraveni před školou k odjezdu. Jediná Coma ještě jako poslední opouštěla šatnu a zrovna zavírala skříňku, když uslyšela první výstřely. Pak následovalo chvíli ticho, které vystřídaly výstřely ještě hlasitější. Coma zděšeně upustila ruku z dveří od skříňky. Zaposlouchala se. Vycházelo to z chodby. Chytla se za hlavu a posadila se. Celá salva výstřelů, která poté ovšem následovala a která zněla ještě z bližší vzdálenosti, ji však opět postavila na nohy. Tam venku někdo musel být a ten někdo se blížil k ní. Bylo to jistojisté, jako že zítra ráno zase vyjde slunce, že je to smrt, která jí jde naproti, a Coma nemohla proti svému osudu vůbec nijak zakročit. Na malý moment si myslela, že se jí zastavilo srdce. Před očima se jí začal přemítat celý její život, jak už to v takových situacích bývá. Přece jenom ale posbírala všechny své poslední síly a opatrně sáhla na kliku. Otevřela dveře. Naskytl se jí pohled na vylidněnou chodbu. Udělala jeden pomalý krok dopředu. Výstřely se už začínaly vzdalovat a byly čím dál méně slyšitelné, až z nich zbylo jen zvonění v uších Comy. Coma oslabením zavřela oči. Už to bylo zase tu. Opět je otevřela a vrátila se do šatny pro batoh.
Když poté kráčela bílou chodbou, z očí jí tekly slzy. Na chvíli vážně uvěřila, že tentokrát by to už nemusel být přelud její choré hlavy. Myslela si, že tentokrát jí jde skutečně někdo naproti se zbraní a jednou provždy tak ukončí její pochybnou existenci. Aspoň by ji to už konečně zastavilo před těmi myšlenkami... Když občas přemýšlí, že si vezme otcovu brokovnici a půjde s ní do školy. Rozhodně to nebude druh aprílového žertíku. Pořád to ale byly naštěstí jen myšlenky. Coma jim ještě nedala souhlas. Ještě se nad nimi dalo přemýšlet. Třeba hned teď, cestou zpátky do školy. Když Coma otevírala vstupní dveře, slíbila si, že o tom popřemýšlí.


 celkové hodnocení autora: 90.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 RockChick 17.04.2011, 23:21:21 Odpovědět 
   btw dovětek autora: Z nápisu mi tak trochu mou vlastní vinou zmizelo písmenko D. Jen kdyby se někdo divil... :)
 Šíma 17.04.2011, 12:36:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Při čtení až zamrazí. Zajímavé je, že i Coma měla podobné myšlenky, také chtěla se zbraní naběhnout do školy. Naneštěstí se stala jednou z obětí... Jde o chybu v systému (myslím celou společnost se vžitými zákony a zásadami i možností vlastnit zbraň - pokud je ti kluci nevzali rodičům, nejspíš je koupili na černém trhu)? Odkud se ta nenávist vzala? Na jedné straně smrt a "masakr ve škole" a na druhé docela běžný život a starosti, ke kterým tato událost zvolna prosakuje. O to však je více šokující. Čtivý text, zajímavě podaný.
 ze dne 17.04.2011, 23:17:50  
   RockChick: Chyba je rozhodně v systému. Lidi se podle mě "zrůdami" nerodí, ale to společnost je z nich dělá. A asi není úplně v pořádku, když někdo žije v takové společnosti, která ho donutí až k tomuhle... Jinak děkuji za komentář :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence39
kilgoretraut
Housle
l.o.r.i
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr