obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Istrie - Veritas ::

 autor Trenz publikováno: 26.04.2011, 21:19  
 

Kapitola dvacátá první
Veritas

„Vítej, Cirkisi,“ Cirkise objala žena přes šedesátku s vlasy schovanými pod šátkem a pak se podívala na Alana.
„Jak se jmenuje tvůj přítel, Cirkisi?“
„Alan. Kdysi jsem ti o něm vyprávěl, Eleanor.“
Eleanor k Alanovi přistoupila a objala ho.
„Jsi-li Cirkisův přítel, jsi i můj přítel.“
Alan zrozpačitěl. Neměl rád takové objímání. Obzvlášť od lidí, které vůbec neznal.
„Veritas už na tebe čeká,“ obrátila se k Cirkisovi.
„Počkej tady na mě, Alane.“
„Určitě nechceš, abych tam šel s tebou?“
„Zvládnu to, Díky.“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny Alan a postavil se ke stěně kousek ode dveří. Ještě stále měl rád za zády něco pevného, aby ho odtamtud nikdo nemohl překvapit.
„Neposadíš se?“ zeptala se Eleanor.
„Postojím. Děkuju.“
„I když to bude trvat dlouho?“
„Jsem zvyklý dlouho stát,“ opáčil jí Alan.
„A něco k jídlu? Neboj. Nechci tě otrávit,“ usmála se, když se Alan zatvářil podezíravě.
„Nerad bych tě urazil, ale jen těžko důvěřuju lidem, které neznám.“
„Chápu. Získat si důvěru u mužů, jako jsi ty, může být někdy pořádný oříšek.“
„Za kým šel Cirkis?“ změnil Alan téma. Nerad mluvil o sobě.
„Za Veritasem.“
„Veritas znamená v latině pravdu. Jakou pravdu mu vyjeví?“
„Pravdu, která může otřást základy vás všech.“
„Ráda mluvíš v hádankách?“ optal se Alan a vzpomněl si na Maky. Taky se vyžívala v hádankách.
„Vlastně toho nevím o nic víc, než ty. Jen se snažím navodit dojem, že vím mnohem víc,“ usmála se na něj přátelsky.
„Proč?“
„Protože tě tak přiměju mluvit. Nemám ráda ticho. Cítím se při něm tak sama.“
„Najdi si přátelé.“
„Nevycházím z domu. Starám se o Veritase.“
„Kdo vám nosí jídlo a další potřebné věci pro život?“
„Ti, kteří chtějí znát pravdu o čemkoliv.“
„Takže za to nevybíráte peníze?“
„Veritas je striktně odmítá, i když by se nám někdy hodily. Střecha zatéká a komín by potřeboval pořádně vyčistit, ale ani kominík ani doškař nepotřebují vyjevit žádnou pravdu,“ dodala Eleanor smutně a snad i trochu vzteku v jejím hlase Alan zaslechl.
Cirkis se vrátil. Vypadal pobledle.
„V pořádku?“ zeptal se ho starostlivě Alan.
„Jen musím na čerstvý vzduch.“
Alan přikývl a lehce na rozloučenou pokynul hlavou k Eleanor.
„Ráda jsem tě poznala, Alane,“ řekla mu těsně předtím, než odešli.
„I mě bylo potěšením,“ pro Alana to byla jen fráze, ale tak nějak si domyslel, že Eleanor to potěší. Usmála se a oni odešli, zavírajíc za sebou dveře.

Eris a Sonya ležely pod dubem, jehož větve je chránily před prvními letními paprsky a vychutnávaly si vzájemnou přítomnost.
„Je to moje vina,“ pronesla Eris zničehonic a zadívala se do koruny stromu, jako by čekala odpuštění, které stále nepřicházelo.
Sonya se otočila na levý bok, hlavu si podepřela rukou a zadívala se na Eris.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se po chvíli.
„To kvůli mně je Drena Apokalypsa.“
„Proč kvůli tobě?“
„Mohla jsem ji zachránit. Měla jsem ji zachránit. Měla jsem se tam vrátit a pomoct jí, ale neudělala jsem to. Nemůžu si to odpustit a ona mi nikdy neodpustí.“
„Co kdybys mi ten příběh pověděla celý a pěkně od začátku. A můžeš do toho přimíchat i historii Apokalyps, či jak si říkají.“
„Apokalypsy existují několik desítek let. Stvořil je muž jménem Reptile. Jsou to ženy bez špetky emoce. Neznají smutek ani pocit štěstí. Nikdy nemilují a nenávist jim nic neříká. Proslýchá se, že necítí bolest a vždy jsou loajální k tomu, kdož je platí. Většina zabíjí pro peníze, ale najdou se i takové, které zabíjejí z pouhého rozmaru. Než se však stanou Apokalypsy, zabijáky bez soucitu a slitování, projdou velmi tvrdým výcvikem. Jsou mučeny, bity a trýzněny na sto způsobů, přičemž se jim snaží do hlavy natlouct, že žádnou bolest necítí. Aby se staly asexuálními, jsou ve svých třinácti pravidelně znásilňovány, díky čemuž vychovatelé docílí absolutnímu nezájmu o sex či o jakékoliv jiné intimnosti. Hned, jak toho docílili, podali jim několik jedů a přežila jen ta nejsilnější. Někdy to byla z celé skupinky jedna jediná a někdy přežilo všech pět. Následně prošly tvrdým výcvikem, ve kterém se naučily zacházet se všemi známými zbraněmi a získaly ojedinělou schopnost umět ovládat nové, dosud pro ně nepoznané zbraně. Výcvik to byl tvrdý. Cvičily a trénovaly od svítání do setmění a ty méně učenlivé nutily bez večeře uklízet ve stájích nebo leštit zbraně. Poté je vysvětili a obřad zahrnoval zabití člověka. Jakmile prolily krev, stály se právoplatnými Apokalypsami.
Já a Drena jsme si jako děti byly velmi blízké. Prakticky od narození nás držely pospolu a hned, jak jsme se naučily běhat, skotačily jsme spolu, nejprve v zahradách a pak jsme i proklouzávaly do lesa. Jednoho dne jsme hrály na schovávanou, když jsme spatřily jezdce. Ještě teď si ho pamatuju. Seděl na statném černém hřebci, vlasy k ramenům. Mráz mi běhá po zádech, kdykoliv si ho vybavím. Začaly jsme utíkat. Drena upadla a volala na mě, abych jí pomohla, ale já se tak strašně bála a utíkala jsem dál.“
„Kolik vám bylo?“ otázala se Sonya, aby mohla posoudit, zda se Eris cítí oprávněna vina či nikoliv.
„Sedm.“
„Sedm a ty se viníš za to, žes utíkala?“
„Kdybych se vrátila a pomohla jí…“
„Kdyby ses vrátila a pomohla jí, taky by ses stala Apokalypsou.“
„Tohle mi stále říkají, ale dost těžko se tím řídí. Vlastně jsem ti to neřekla, abys mě utěšovala. Jen abys věděla, proč se Drena chová tak, jak se chová,“ zarazila Eris Sonyiny pokusy o utěšování dřív, než Sonya vůbec začala. Sonya se znovu položila zády do trávy a Eris ji položila hlavu hruď, aby slyšela její srdce. Jeho klidný tlukot ji uklidňoval.

Alan vyšel ze sprchy oblečený do kalhot a vesty, utírajíc si mokré vlasy a procházejíc chodbou míříc do svého pokoje, který sdílel se Cirkisem, když se dveře pokoje obývaného Drenou a Eris otevřely a na chodbu vyšla Eris.
„Trochu pozdě na noční procházku nebo se jdeš taky umýt?“
„Nemůžu usnout.“
„Kvůli teplu? Tuším, že je polovina června a klimatizace hostince v Istrii nevlastní, že?“
„Správně,“ přikývla. Alan chtěl pokračovat v cestě, když Eris znovu promluvila: „Víš, odkud má Drena ty jizvy na tváři?“
„Předpokládám, že je získala při nějakém boji.“
„Udělala jí je Zeta, její sestra.“
„Tolik nenávisti kolem sester,“ zamumlal Alan.
„Proč si jdou po krku?“
„Dostaly to příkazem. Minimálně Zeta. Je stejně jako Drena Apokalypsa, jen je ve službách dobra, nicméně na začátku taková nebyla. Byla chladnokrevná a lhostejná ke všemu a všem. Někdo si ji zaplatil, aby našla a zabila Drenu. Bojovaly spolu a Drena měla navrch. Mohla ji zabít, ale neudělala to. Nechala ji jít a Zeta se jí odvděčila řeznými ranami místo, aby ji zabila. Později se podařilo Zetu lapit a převychovat ji tak, aby sloužila dobru, avšak škoda už byla napáchána a jsou roztříštěné vázy, které už nelze slepit.“
„Víš, proč ji Drena nezabila, když měla tu možnost? Obě byly Apokalypsy. Bylo to snad proto, že ji za to nikdo nezaplatil? Protože skutečnost, že byly sestry, by neměla v jejich setkání figurovat podle toho, co mi Cirkis o Apokalypsách vyprávěl.“
„Drena je jiná. Ona…“ najednou Eris nevěděla, jestli to může říct, ale nakonec stejně bude muset s pravdou ven.
„Je pravou královnou Květinových dětí.“
Alan se zadíval do pokoje, kde Drena spala. Vypadala klidně, i když si Alan domýšlel, že její spánek je lehký jako letní vánek osvěžující unavenou tvář a na několik vteřin ji osvobozující od neúprosného vedra.
„Tušil jsem to,“ odvětil nakonec, aniž by z Dreny spustil oči.
„Jak?“
„Už od začátku z Dreny cosi vyřazuje. Nedokážu to pojmenovat, ale je to něco jako přirozená autorita, kterou jsem cítil z generála Molotova. Muži, kteří s Drenou pracují, které si ona najme, s ní nejsou jen pro peníze. Myslím, že je přitahuje. Nejen jako žena, má velmi krásnou postavu, ale také jako osobnost, i když tak jednají spíš podvědomě. Navíc Zeta měla příležitost ji zabít a neudělala to. Raději pobila přes polovinu jejích mužů a ten šíp, který na ni vystřelila? Věděla, že ho chytí. Chytila by ho i ona sama, a když mají stejný výcvik…“Alan větu nedokončil, a přesto Eris věděla, na co naráží.
„Myslíš, že by ji Zeta už znova nedokázala zabít?“
„Myslím, že poté, co jste ji převychovali, jak jsi poznamenala, si uvědomila, co je Drena zač a prokazuje jí jistou úctu. Nebo by ji aspoň prokazovala, kdyby se Drena stala královnou.“
„Stejně je to všechno moje vina,“ šeptla Eris a sklonila hlavu, zavrtávajíc pohled do země.
„Sonya se zmiňovala a doufá, že se na ni nebudeš zlobit, ale nepřišlo jí to jako důvěrné tajemství.“
„Nezlobím se. Vlastně jsem ráda. Nerada bych to vyprávěla znova. Není to pro mě lehké. Vlastně Sonya je první, které jsem to řekla, i když ten příběh nezná celý.“
„Chceš se projít?“ nabídl jí Alan možnost vymluvit se. Nebyl Andy, ale poslouchat dokázal vždycky.
„A nebude ti zima?“ otázala narážejíc na fakt, že je oblečen jen do kalhot a vesty a navíc bos.
„Na verandě snad nezmrznu,“ usmál se na ni a Eris mu úsměv nejistě oplatila. Zadním schodištěm sešli dolů, prošli ztichlou kuchyní a zastavili se na verandě. Noc byla jasná díky zářícím hvězdám a úplňku, přičemž měsíc vypadal až nepřirozeně blízko. Alan se levým ramenem opřel o sloup stoupající od verandy ke střeše a Eris položila lokty na verandu, hledíc před sebe. Chvíli hleděla do dálky a pak začala: „Jak jsem rostla, snažila jsem se na Drenu zapomenout, ale pronásledovala mě ve snech, ve kterých mi vyčítala, že jsem ji opustila. Nedokázala jsem s tím žít, a když přišla možnost stát se člověkem, abychom poznali lidský svět, okamžitě jsem se nabídla, neboť to znamenalo na osmnáct let zapomenout na můj zbabělý úprk.“
Odmlčela se, aby zjistila, jestli ji nezačne utěšovat, a když to neudělal, pokračovala: „Říkám to jen tobě, protože vím, že mě nebudeš chtít utěšovat. Zažil si něco, co nebyla tvoje vina a přesto si to vyčítáš, mám pravdu.“
„Nikdy na ty vojáky nezapomenu, ale jdu dál. Ty potřebuješ Drenino odpuštění, mně ho nikdo dát nemůže. V tom máš oproti mně výhodu.“
„Ty vážně věříš, že mi jednou odpustí?“
„Odpuštění leckdy potřebují obě strany. Jestli ty opravdu věříš, že má Drena aspoň malou šanci na změnu, pak taky věř, že pokud se změní, odpustí ti.“
„Děkuju,“ ozvala se Eris po krátké chvilce mlčení.
„Mimochodem. Jak fakt, že je královnou Květinových dětí, ovlivnilo, že její přeměna v Apokalypsu není úplná?“
„Má další kamínek, který musí Lily předat. I proto jsem chtěla, aby se k nám přidala.
„Nevšiml jsem si ho.“
„To proto, že je magicky skrytý a zapletený v jejích vlasech,“ vysvětlila a zívla.
„Jsem unavená. Půjdu spát.“
Alan kývl. Eris se pousmála, narovnala se a políbila Alana na tvář.
„Je dobře, že tě máme. Cítím se s tebou bezpečněji.“
Alan se díval, jak mizí ve dveřích a pak se otočil, hledíc na krajinu, ale naprosto ztracen ve vzpomínkách na dnešní odpoledne.
„Co ti řekl, Gabrieli? A neříkej, že nic, protože na tobě poznám, když lžeš.“
„Nechci o tom mluvit, Alane. Teď ne.“
„Dobře. Promluvíme si o tom zítra nebo za týden, či za měsíc. Jak budeš chtít. Já mám času dost.“
„Právě, že nemáš,“ prořekl se Cirkis a zastavil se. Alan rovněž.
„Řekl ti, že umřu?“
Cirkis přikývl.
„Jsem voják, Gabrieli. I když ne oficiálně, ale jsem stále voják. Uvnitř sebe samého. A jako voják čekám smrt za každým rohem. Už jednou jsem tady umřel, a pokud si mě Istrie znovu vyžádaná, pak budiž, zemřu. Do té doby však budu stát po boku Lily a chránit ji, jako by to byla má vlastní dcera."
„Nechci tě ztratit, Alane. Znovu ne. Nechci skončit jako Sean. Nechci být sám.“
„Nebudeš sám. Máš tu Sonyu a Andyho, i když tu zrovna teď není, a Lily. Určitě tě má ráda.“
„Jenže ty jsi ten jediný skutečný přítel, kterému můžu absolutně důvěřovat, a když umřeš, budou chtít ze mě dělat vůdce a já nejsem vůdčí typ.“
„Ještě jsem neumřel, Gabrieli. A navíc. Mám syna. Umírání je to poslední, co chci.“
Cirkis se zatvářil skepticky, ale nakonec se zase vydal na cestu a Alan kráčel vedle něj.


Brzy ráno vyjeli na cestu. Cirkis potvrdil, že mu Veritas sdělil místo pobytu odboje, avšak o předpovědi Alanovy smrti se nezmínil a Alan neviděl důvod to komukoliv sdělovat. Dokonce ani Lily ne. Nechtěl ji děsit. Obzvlášť, když se to nemuselo ani stát. Projížděli kolem Veritasova domu a Alanovi neušlo, že střechu ještě stále nikdo neopravil.
„Ani na to nemysli, Icemane,“ ozval se Sean, když zachytil jeho pohled, a pokračoval: „Jsi voják. Nevíš nic o doškaření.“
„A ty snad ano?“ rýpla si Sonya.
„Jednou nebo dvakrát jsem hrál doskaře a nutili mě opravovat střechy.“
„Čímž chceš říct, že to umíš a opravíš to?“ Sonya si byla jistá, že se musela přeslechnout.
„V šoku, zlodějko?“
„Docela jo,“ přiznala Sonya zcela upřímně.
„Uklidním tě. Nebude to zadarmo.“
„Nemají peníze, Seane,“ ozval se Cirkis.
„Taky nechci peníze. Mám otázku, na kterou bych rád znal odpověď a Veritas mi ji jistě rád dá, když mu přestane zatékat do toho jeho domu, nemám pravdu, Icemane?“
„Minimálně jedna osoba ti bude vděčná,“ odvětil mu Alan, myslíc tím Eleanor.
Sean seskočil z koně a uzdu podal Adamovi. Sonya, stále překvapená, sledovala, jak Sean vchází do domu.
„On vážně míní opravit tu střechu? Vždyť ani neví, jak práce vypadá.“
„Neznáš ho tak, jak si myslíš,“ promluvila Drena, které se Sean jevil povědomý, avšak nedokázala ho nikam přiřadit. Byla si jistá, že ho nikdy předtím neviděla, a přesto jako by se znali. Způsob, jakým vyslovil její jméno při jejich prvním setkání. Znali se snad, aniž by o tom věděli nebo si to pamatovali? Velmi nepravděpodobné. Apokalypsy měly dobrou paměť.

Universe přecházela po sále táhnoucí po zemi dlouhé zelené šaty s hlubokým výstřihem a s volánky zakončujícími krátké do poloviny paže sahající rukávy. Vlasy měla vyčesané do drdolu, na čele stříbrnou čelenku. Zastavila a posadila se, bubnujíc nehty o dřevěnou desku stolu, aby vzápětí vstala a znovu začala přecházet tváříc se přitom jako hladová navztekaná šelma.
„Čekáš na zprávy o smrti svého otce?“ ozval se hlas muže, který ji už dvakrát navštívil.
Rozhlédla se. Několikrát dokola využívajíc přitom svou magii, aby odhalila kouzlo neviditelnosti, avšak neúspěšně.
„Kde jsi?!“ zavrčela.
„Není třeba, abys mě viděla.“
„Proč se schováváš?! Jsi snad znetvořený? Nejsem tak přízemní, aby mi záleželo na tvém vzhledu. Zajímá mě tvá duše, ne tělo.“
Zasmál se a Universe se zamračila.
„Co je tu k smíchu?!“
„To je ten důvod, proč mě nevidíš, Universe. Dokážeš nahlédnout do lidské duše a číst v ní, ale já žádnou duši nemám. Proto mě nemůžeš vidět. Až se naučíš na svět pohlížet svým vnějším zrakem místo vnitřního, uvidíš mě.“
„Co mám dělat teď?“
„Brzy budu vědět, kde se nachází odboj. Buď připravená tam vyslat své vojáky.“
„Jak…?“ chtěla se zeptat Universe, když jí v očích blesklo poznání.
„Ty tam máš špeha. Přímo v jejich středu.“
„Správně.“
„Jak jsi to dokázal? Nevěří nikomu, koho nezná někdo z nich.“
Usmál se, i když to neviděla. V jeho hlase však zaslechla pobavení, když jí odpovídal: „Je dobré znát lidi, kteří tvoří velký a podstatný kousek celé skládačky.“
„Drena.“
„Chytrá holka,“ a byl pryč. Universe zaskřípala zuby. Vytáčelo ji, jak si přišel a odešel, kdykoliv se mu zachtělo a ona s tím nemohla nic udělat.

Netrvalo dlouho a Sean měl střechu opravenou. Ostatní nestačili koukat, jak mu ta práce jde od ruky. Adam mu nabídl svou pomoc, ale Sean ho odmítl se slovy, že by mu tak akorát překážel. Za necelou hodinku, kdy je Eleanor pohostila, střechu opravil a sestoupil po žebříku dolů, aby si opláchl obličej a ruce.
„Mockrát ti děkuju za…“ začala Eleanor, když ji Sean přerušil: „Nech si své díků a zaveď mě za Veritasem.“
„Už tě čeká,“ odpověděla, když se vzpamatovala. Sean kolem ní prošel.
„On je takový na každého,“ ujistila ji Sonya.
Sean zašel do domu do místnosti, o které se Cirkis zmiňoval a do nosu ho udeřila pronikavá vůně čajových svíček. Stanul před závěsem. Rozhrnul ho a vstoupil do místnosti, která neměla okna, a jediné světlo vycházelo z padesáti svíček, které tvořily kruh kolem Veritase. Sean na něj pohlédl a pomyslel si, jestli to není nějaký žert. Na zemi totiž spatřil sedět třináctiletého chlapce v tureckém sedě a v oblečení určeném pro buddhistické mnichy. Hlavu měl oholenou a oči mu měnily barvu podle odrazu svíček. Chvíli je měl zelené, pak náhle hnědé a o dvě vteřiny později modré.
„Posaď se, Seane,“ vyzval ho tiše chlapec.
„Ty jsi Veritas?“
„To jsem.“
„Jsi ještě dítě.“
„To jsem.“
„Jak bys mohl znát odpověď na otázku, kterou mám?“
„Pravda k nám promlouvá v každém věku, ale jen jako děti jí nasloucháme. Posaď se.“
Sean se posadil.
„Polož svou otázku.“
„Neměl bys ji znát?“
„Nejsem pouťový šarlatán, Seane. Polož svou otázku.“
„Odkud znám Drenu? Je mi povědomá, ale nedokážu ji nikam přiřadit.“
Veritas mlčel, oči zavřené, ve tváři vepsaný soustředivý výraz. Pak, aniž by otevřel oči, promluvil: „Podej mi ruce.“
Sean se zatvářil podezíravě a Veritas zopakoval svou žádost: „Podej mi ruce.“
Sean tak učinil.
„Zavři oči,“ vyzval ho Veritas.
Sean zavřel oči. Přes zavřená víčka se mihl obraz. A pak ještě jeden a další. Míhaly se desítky, stovky a nakonec i tisíce obrazů, které náhle splynuly v jeden, a Sean viděl Drenu nelítostně vraždit každého, za koho dostala zaplaceno a pak se obrazy změnily a on viděl sám sebe, jak leží v posteli a převaluje se snažíc ze sebe setřást zlé sny.
Veritas ho pustil a obrazy zmizely. Sean otevřel oči.
„Tak odtud znám Drenu? Ze svých snů? Ale proč se mi o ní zdálo a proč jsem si ty sny nepamatoval?“
„Nebylo třeba, aby sis ji pamatoval dřív, než se prvně setkáte a zdálo se ti o ní, protože je to královna Květinových dětí a budeš to ty, kdo ji přivede ze scestí zpět na správnou cestu.“
„Nemáš ty svíčky vyrobené z mariánky? Protože já nikoho na žádnou cestu přivádět nebudu! Nejdřív ta holka a teď ty? Já nejsem žádný super hrdina. Komiksy jsem nikdy nežral a radši jsem hrál zlosyny, co na konci filmu zdechli. Nejsem typ patetického hrdiny. Ani ve filmech ani ve skutečnosti. Ve filmech tedy většinou ne,“ opravil se, když se nad tím krapet zamyslel, aby mu posléze došlo, jak absurdní celá ta myšlenka je. Vstal a odešel. Bez slov díků či rozloučení. Veritas se díval na prázdné místo, které po něm zůstalo, a pak zašeptal: „Ještě se setkáme, ty, jež neseš dar života.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 25.05.2011, 0:02:15 Odpovědět 
   Nepřijde mi, že by postavy byly ploché. Autor se nezdržuje nějakými komplikovanými popisy, což není automaticky špatně, často naopak. Jedná se o konverzační drama s napínavou mysteriózní atmosférou, kterou mám rád. Takže bych hodnotil vysoko.
 ze dne 25.05.2011, 22:48:38  
   Trenz: Jsem ráda, že se mi podařilo vytvořit správnou atmosféru. Děkuju za koment.
 Šíma 24.05.2011, 23:32:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Můj komentík nebude tolik kritický, z pohledu čtenáře si to mohu dovolit. Občas rád vypnu své druhé já a nechám se unášet příběhem. Vcelku líbilo, příběh je stále čtivý. Nad našimi hrdiny se stahují mraky. Návštěva věštce mi připomněla tak trochu "Matrix", ale to jen na okraj! ;-) Uvidíme, zda se intriky a "temné plány" podaří. Náhoda dokáže mnohdy zatočit i s plány těch nejlepších stratégů a svět Istrie nebude určitě výjimkou. Magie není všechno...
 ze dne 25.05.2011, 22:46:24  
   Trenz: Máš pravdu, že magie není všechno a Universe se ještě musí učit, aby dosáhla vítězství:) Díky za koment:)
 Ekyelka 26.04.2011, 21:15:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Vezmu to zkrátka: místy se opět objevily chyby v textu, související s členěním vět, tj. čárky. Pár slov bych zaměnila za vhodnější synonyma, odstavce by také ještě chtěly lehce rozčlenit a přeskupit.
V samotném příběhu opět narážím na jistou plochost postav a atmosféry. Dialogů je tady spousta, nicméně jen posunují děj dopředu. Nemají svou váhu a realitu, jsou to přímé řeči postav, ne rozhovory živoucích osobností. Chce to víc přemýšlet nad vedlejšími větami, pohrávat si s atmosférou, nebát se detailů.
A jiné naopak vypustit - nač je čtenáři informace, co má Universe oblečeného? Mnohem důležitější je její chování, tj. ono nervózní poklepávání prsty a vnitřní neklid. Tyhle detaily dostaň průběžně do celého textu a možná budu spokojenější. :)
Než si zase najdu něco jiného.
 ze dne 25.05.2011, 22:45:09  
   Trenz: Ať dělám, co dělám, vždycky mi nějaké chybky uniknou. No nevím, jestli je šance na zlepšení:) Díky za upozornění.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
3 sekundy
cokoliv
Předvolební
brunnerka
Ztracené vlny -...
BarčaT
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr