|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Zelektriztovaná ::
| Celá povídka je už dopsaná. Po dlouhé době jsem se rozhodla zveřejnit první kapitolu. ;) |
| |
|
|
Byla jednou jedna roztomilá a šikovná holčička. Když se narodila, měla už vlásky a nebylo jich málo. Postupem času si svoje černé vlasy zamilovala a denně si je česávala klidně i několik hodin, což bylo dost zvláštní a tak se děti nedivte, že její rodina z toho byla trochu v šoku. Děvčátko si na česání svých vlásků ale tolik zvyklo, až na něm bylo doslova závislé a co se jednoho tajuplného dne nestalo…
„A zas mám pětku!“ slyším naříkat svou sousedku v lavici. „Rodiče mě nejspíš nepustí na ten zájezd!“
„Ale to bude v poho,“ snažím se svoji nejlepší přítelkyni uklidnit. „Je to otřesný pocit koukat se na někoho, kdo má jedničky a ty zatím toto, já vím, jaký to je. Vlastně nevím,“ zamyslím se nad poznámkou, kterou jsem si nemohla odpustit, protože jsem dostala jedničku.
Abi se na mě ale pořád dívá zaslzenýma očima. Vlastně se nejmenuje Abi, je to jen její přezdívka. Doopravdy se jmenuje Alžběta, ale oslovení Bětka se jí nelíbí, tak jí říkáme Abi.
„Cos dostala?“ zaklepe mi zvědavý spolužák, co sedí za mnou na rameno.
„Jedničku,“ usměju se. „A co ty? Pojedeš na ten seznamovací zájezd?“
„Jasně!“ odpoví mi jednoznačně a já se znova usmívám.
Zájezd se koná za tři dny, jede se někam, ale nevím kam.
První den ve škole nám třídní oznámil: „Za týden jedeme na seznamovací zájezd na týden. Stojí to tři tisíce. Kdo chce, ať jede a kdo chce, ať nejede.“
Parádní třídní, že? Trochu lidí je z něj v šoku, ale mně nějak extra nevadí. Učí nás na biologii a fyziku a to stačí…
Ve třídě je nás třináct holek a deset chlapců, takže máme menší přesilu a z toho vyplívá, že jsou nějací kluci dost stydliví. Většina jsou noví, ti, které neznám. Bohužel. Ale polovinu třídy jsem už znala.
Takže vedle mě sedí Abi neboli Alžběta. Mám ji ráda. Je na mě moc hodná, protože ví, že já se ve společnosti moc neukazuji, protože… No prostě protože.
Za mnou sedí jeden z těch otevřených kluků. Je nový, ale my si už tak báječně rozumíme. Jmenuje se Marek. Mám ho ráda.
Samozřejmě, že Abi není moje jediná kamarádka. Znám se ještě s Míšou a Natašou.
Další část třídy zabírají ty holky, které jsou rády středem pozornosti. Například Kateřina nebo Andula. Jsou to „menší“ nány, které naprosto “lovujou“ lůzovou balvicku. Muck!
Pak je tam zbytek kluků. Nejlepší je, že každej z nich je jinej, což je fakt sexy. Teda alespoň nám holkám to tak přijde.
No a nakonec dvě nejlepší kamarádky, které se od sebe nehnou a všechny kolem sebe posuzují za naprosto rozdílné. Protože ony jsou nejvíc crazy a nejvíc cool. A potom dvě samotářky, o kterých člověk někdy ani neví, že existují.
Na ten zájezd se už těším. Pojedeme někam do přírody a budeme se učit v ní žít. Máma s tátou mi to dovolili a já se už vážně nesmírně těším. Už mám i sbaleno, což mi připomnělo, abych si nezapomněla kartáček na zuby a tři flašky vody, protože z potoku pít nebudu.
„Žiješ?“ klepe do mě Abi a já jen kývnu hlavou. Mezitím co vám to tu vyprávím, skončilo vyučování a já jsem se jako obvykle zasnila. Stává se mi to často.
Možná, že byste chtěli vědět i něco o mně, ne? Já vím, že nechcete, ale stejně vám to povím. Jmenuji se Nikola a je mi už dvanáct. Narodila jsem se 1. Září v 00:20, dobré, že? Rodiče chtěli, abych šla do staršího ročníku, ale já to zapřela a udělala jsem dobře. Aspoň doufám. Mám zelené oči a černé dlouhé vlasy, které naprosto zbožňuju, a všichni mi říkají, jak jsou hezké. Češu si je ve všech volných chvilkách. Když se nudím, když jsem sama doma a už nevím, co mám dělat a tak dále.
Žiju ve městě, které má 35 000 obyvatel v bytě. Sourozence nemám a ani mi to nevadí. Když vidím, jak se kamarádky trápí s šestiletými sourozenci, tak mě to moc neláká, ale až vyrostu, tak mi nebude vadit, když budu mít mladšího brášku, protože budu studovat, a tak na něj nebudu mít moc čas.
„Jdeš na oběd?“ ptá se mě Filip.
„Jo, určitě,“ kývnu mu.
S Filipem se znám už hodně dlouho. Naše mamky jsou nejlepší kamarádky a tak jsme si vcelku blízcí. Nějací lidé to nechápou a tvrdí, že máme spolu „milostný poměr“, což není pravda, protože já nechci mít s nikým „milostný poměr“.
Stejným krokem jsme šli ještě s Abi do jídelny, která je hned vedle školy, a ve které se jídla naštěstí přežít dají. Nějací lidé si ale pořád stěžují, jak jsou tam ty kuchařky divný.
„Nevíš, kde je dnes Nataša?“ zeptala jsem se Filipa.
„No nevím, ale včera jsem ji slyšel, jak říkala Míši, že musí jít. No ehm…na gynekologii?“
Abi se nechápavě podívala. „Tak mladá?“ a zamávala na chlapce z vedlejšího chodníku.
„Znáte se?“ zajímalo mě.
„Ne, akorát se mi líbí,“ reagovala Alžběta na mou otázku takto. Já jsem ani překvapená nebyla, protože toto dělala dennodenně.
Myslím si, že moje nejlepší kamarádka není moc přitažlivá pro kluky, čímž ji samozřejmě nechci urazit. Je to sice blondýna, ale oči má takové šedé a obléká se někdy i dost ulítle. Myslím si, že holky, jako jsou Andula s Katkou, vypadají díky svým oblečkům lépe než Abi. Ale proč se tím zabývat, na vzhledu přeci moc nezáleží, jak všichni tvrdí.
U stolu v jídelně jsem jako vždy mlčela. Filip si mě občas měřil pohledem, ale já to moc nevnímala, přemýšlela jsem nad celým tím zájezdem, který bude už za tři dny. Bůh ví, jaké vymoženosti tam budeme dělat a jestli s tím budou všichni souhlasit. Prej tam s náma pojede ještě nějaký učitel. Že by fyzikář? Ne, moc starý. Matikář? Ne, málo fyzicky, no fyzicky, prostě by to nezvlád. A co kdyby s náma jel ten druhej matikář? Ten krásnej, s těma vymakanýma svalama. Ještě k tomu je i vcelku mladý…
Mé snění o tomto učiteli překazila Abi, když odsunula židli a rozloučila se s námi a plnou pusou brynzových halušek.
S Filipem jsme odešli chvíli po ní. Byla jsem zase zamlklá, což pro nikoho nebyla novina. Filip mě po chvíli cesty opustil a já šla úzkou uličkou k naší bytovce.
Hned jak jsem vešla do bytu, zamířila jsem do naší vcelku velké koupelny, u vany jsem sebrala černý kartáč na vlasy, který mám už několik těch let a začala jsem se česat. Ani nevím proč, ale česala jsem se několik minut, úplně zamlklá a potom mě napadlo, že bych se mohla začít učit na ten zpropadenej test do angličtiny.
Ještě pořád s kartáčem v ruce jsem si sedla ke stolu, jednou rukou jsem rozepnula tašku a vydělala z ní učebnici. Najednou zazvonil telefon, byla to Abi.
„Rodiče mi ten zájezd dovolili!“ bylo znát z hlasu její nadšení.
„To je dobře,“ řekla jsem sklesle.
„Proč se taky neraduješ!“ naštvala se Alžběta a tipnutím ukončila náš hovor.
Oči jsem dala v sloup a otevřela učebnici, kde byla slovíčka. Nuceně jsem si seznam přečetla a učila jsem se ho nazpaměť.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
