|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Umělý člověk ::
|
| |
|
|
To totiž bylo tak: na vrchu kopce, tam za městem, kde je pořád tma, zima a vítr skučí jako tisíc nespokojených umrlců, stál kdysi vysoký, starý a již léta nepoužívaný větrný mlýn. Lopaty mlýnu se sice dodnes točí v tom hrozném skučícím vichru, ovšem protože ložisko po desetiletí nikdo nemazal, vrže to tam nahoře, až by jeden ohluchl, a ani sám ten strašidelný vítr přes to vrzání není slyšet. Tu v hrozném hluku, zimě a tmě (pokud si zrovna nerozsvítil lihovou lampu vrhající kradmé a nestvůrné stíny) žije hubený, shrbený, bledý, zlý, strašlivý, hubený, tlustý, liknavý, mazlavý, otočený doleva, krutý, proradný, naprosto šílený a trochu ostýchavý muž středního věku, jehož jen málo lidí zná pod jiným jménem než „Profesor Hrůza“.
Vlastním jménem to byl Marián Mlíčko a dokonce asi nebyl ani tak zlý, když seznamovací agentura, které Marián pravidelně poctivě platí, dole ve městě dodnes vyvěšuje jeho zoufalý inzerát ve znění: „Osamělý a nepochopený kutil v nejlepším věku, finančně nezávislý a s vlastním bytem v příjemném podkroví, hodný a pozorný, hledá…“ atd.
Ale to je jedno!!! Pro nás to bude prostě šílený vědec, hrozný a strašlivý člověk, nestvůra, zvíře, monstrum, čarodějník, zločinec...
Tedy, tento zvrácený netvor, shrbený a úlisný, se jednou rozhodl – a to jistě jen s těmi nejhoršími úmysly! – stvořit umělého člověka. Věděl sice, že není první, protože už i nějaký Frank, co bydlel na podobném strašidelném kopci – ovšem z druhé strany města – se o něco tak bezbožného dříve pokoušel, nicméně Hrůza věřil, že sám bude úspěšnější a jeho výtvor nebude tak tupý a nemotorný, až ožije, protože on hodlal použít mnohem modernější a plastičtější materiál; totiž namísto hlíny – modelínu. A dokonce hezky barevnou!
Uplácal tedy z modelíny – což tehdy byla novinka a veliký hit, ačkoli nikdo nečekal, že bude zneužita i k tak zrůdným účelům – úděsného homunkula! (Ten ovšem vypadal tak blbě, že dokonce i otrlý bídák Hrůza se ho napřed lekl a musel ho několikrát předělat.) A pak, za zoufale nejtemnější a nejstrašnější noci, jakou si umíte představit, kdy trochu poprchávalo a dokonce párkrát zahřmělo, vdechl zvrácený Profesor Hrůza nic netušícímu ubohému tvorovi život pomocí speciálního mechanismu, který vytvořil z nahnilé překližky, kusu plechu, nějakých drátů, rozříznuté zlevněné sirky, dvou pozvracených (toho času však již utřených) žárovek a částečně funkčního dynama, které si vypůjčil ze svého skládacího bicyklu.
Ach bože! Jaký neskutečně děsivý homunkulus se té noci zrodil! Všude jen samé modelínové svaly (trochu přehnaně atletická postava – Hrůza na tyhle věci prostě neměl cit) a na hlavě nebezpečné hroty z téhož materiálu (původně to měly být neškodné vlasy) a výraz ve tváři tak zlý, že byste nejradši utekli, ještě než prahnusného homukula uvidíte (jedna z žárovek totiž modelínu v místě obličeje – s nímž si dal hrůza přitom tak záležet! – trochu roztavila). A navíc: ten netvor měl ramena tak široká, že byl skoro větší na šířku než na výšku! (Tohle se Hrůzovi zkrátka nepovedlo.)
Ale protože mělo to monstrum na výšku pouhých devět palců (Hrůza si nemohl dovolit více modelíny, poněvadž byla tehdy ještě dost drahá, a stejně neměl tak velké částečně funkční dynamo - a pozvracené žárovky měl pouze dvě, což je též málo -, aby mohl oživit nějakého většího netvora), rozhodl se Hrůza, že mu bude říkat „Bublinka.“ Tu promluvil na netvora takto: „Há! Há! Há! [jedná se nikoli o běžný, nýbrž o naprosto šílený, zlovolný a prohnaný smích – pozn. autora] Tak jsem to přece dokázal! Mám kamaráda, který se mnou bude hrát Člověče nezlob se, aniž by se unudil k smrti hned v průběhu první partie, a který bude poslouchat má vyprávění o divokých avantýrách z mládí, aniž by mi vmetl do tváře, že jsem úplný chudáček a akorát si vymýšlím! Pojď sem ke mně, Bublinko! Já jsem tvůj stvořitel! A ty mne musíš naprosto a bez výhrad poslouchat a respektovat! Há, há, há! [opět – viz výše].“
„Ach jo… Hm, co se dá dělat…,“ řekl Bublinka nevypověditelně děsivým, ačkoli nepříliš silným hlasem a seskočil ze stolu napřed na židli, ze židle pak na zem, aby odcupital na svých hnátkách, které byly jako sloupy antického chrámu (nebo aspoň jeho modelu na hraní pro děti do dvou let), ke svému stvořiteli. Ten ho pyšně zvedl v jedné ruce a pravil: „Mám tady pro tebe šaty! Teď tě obléknu!“
Druhou rukou vyndal z kapsy růžový obleček pro panenku (asi to ukradl někde nějaké holčičce – řekli jsme si přece, že je to moc a moc zvrácený člověk!).
„Panenko Mária! To je strašný!“ frkl Bublinka, když tu růžovou zrůdnost ve stvořitelově ruce uviděl.
„Ehm… Já ale nic jiného nemám.“
„Uf… Tak teda dělej, co musíš,“ povzdechl Bublinka. Jelikož mu Hrůza nevytvořil žádné přirození (styděl by se modelovat takové sprosté věci!), nebylo Bublinkovi jasné, je li chlapec či děvče. Snad proto mu střih těch šatů zas tolik nevadil, nicméně ta růžová! Fuj!
„A víš ty co?“ spustil Bublinka, když ho Profesor oblékl. „V tomhle já chodit nebudu. Vezmeš mne teď do města k Židovi a já si tam vyberu na sebe něco pořádnýho. Páč tohle je tak akorát pro vostudu!“ Hrůza se mu pokoušel nasadit ještě hezký růžový čepeček se šněrováním pod krkem, ale Bublinka mu ho vztekle vytrhl, rozžvýkal ho ve své děsivé tlamě a vyplivl na zem.
Inu, co mohl Hrůza dělat? Polámaný čepeček smutně uložil zpět do kapsy a vyrazili ke krejčímu. Většinu cesty Profesor Hrůza svého nového homunkula nesl na rameni a jen poslouchal jeho stížnosti, jak po něm prý lidé koukají a pošklebují se mu pro ty hrozné šaty, co mu Hrůza dal. A jako že prej jestli si z něj hodlá dělat kašpárka jen proto, že je malej a neumětelsky uplácanej z barevný modelíny, tak ať na to hned rychle zapomene! Hrůza inu schoval nespokojence pod kabát, aby se mu už nikdo nepoškleboval, ale to zas bylo řečí, že se tam prej špatně dejchá a že je tam smrad, až by i krysa pošla, a navíc se zas lidé ohlíželi po Hrůzovi, jestli něco neukradl, když to takhle potajmu nese.
Nakonec však přece dorazili do krejčířství. Samo sebou, že do žádného levného! Tam by Hrůza Bublinku nedostal! Co prej si myslí – že na něm jako bude šetřit?! Túdle núdle! I skončili v luxusní prodejně O´Hara & Synové. Bylo tam mnoho dam z lepších kruhů v hezkých nabíraných šatech. Okouněly, co dalšího a dražšího by na sebe za manželovy penízky navěsily, a Bublinka se nechal vysadit na zem i přes Hrůzovy námitky, že ze země přece nic neuvidí. - Jen ať se nestará - bylo Hrůzovi vyčteno - páč vodtama Bublinka uvidí právě takový věci, vo jakejch se jemu může jen zdát!
A toho se Hrůza lekl – co má ten malý protiva za lubem?!
Chvíli ho sledoval, aby snad něco nevyvedl, ovšem jak tam tak bloumal s očima na podlaze, vrazil do postarší voňavé dámy nalíčené tak, jako by se právě chystala do rakve. Zatímco se jí úslužně a nanejvýš poníženě omlouval, Bublinka se mu někam zaběhl.
Připomínáme tu, co jsem řekli na začátku, neboť to mohl někdo zapomětlivější třeba zapomenout: Bublinka byl (asi co dokonalý obraz svého pána) opravdu zrůda, netvor, příšera a monstrum. A v O’Harově obchodě se to projevilo tak: Bublinka využil své výškové (resp. nížinné) převahy k tomu, aby se zcela nepozorován dostával dámám pod šaty a mohl pozorovat, co že to tam dole mezi nohama vlastně mají. A poslechněte si tohle: tento ohava byl morálně zkažený a pervertovaný natolik, že si dovolil potajmu se ušklebovat a všelijak pohihňávat nad tím, co odzdola zahlédl. Občas sice, když byly šaty příliš dlouhé, neměl pro svá pozorování moc světla a litoval, že s sebou nemá sirky, aby si mohl posvítit, ale i tak viděl dost, aby se náramně pobavil.
Hrůza mezitím svého podařeného homunkula horečně hledal. Ale to víte, těžko by ho našel, když nakukovat dámám pod šaty by ho nikdy ani nenapadlo (tedy, ne že by ho to vůbec nikdy nenapadlo – také ho přece zajímalo, co tam mají –, ale nenapadlo ho to v této souvislosti). Zkrátka Bublinka měl pré a mohl si to patřičně užívat, dával-li si pouze pozor, aby na něho některá z dam nešlápla. Leč po jisté době ho poněkud omrzelo ona místa pouze očumovat a zachtělo se mu něčeho víc. Rád by totiž své vpravdě vědecké pozorování i náležitým ohmatáním doplnil, by se jeho pouze temné tušení, jak se to v té dámské věci má, obrodilo v co možná jasné a zřetelné poznání.
Hmm, nebude to jednoduché, když je takový malinký a tam nahoru nedosáhne.
Hlupák to ale nebyl a poradil si po svém. Ten netvor si vyhlédl mladou blonďatou dámu – docela pohlednou princeznu – s široce rozevlátými červenými šaty, sedící na nízké stoličce, ježto si právě zkoušela střevíčky. Nepozorovaně se připlížil, vnikl jí pod šaty, našrouboval se přímo mezi lehce roztažená útlá stehna a… – plác! – přilepil svou modelínovou hnátičku tam, kam ani pan manžel nemá entrée bez jisté nákladné předpřípravy.
Dáma se zarazila, ztuhla uprostřed pohybu, její oči se rozšířily… najednou zaječela, jako by ji na nože brali, a vyskočila až ke stropu: „Áááááh! Myš! Mám tam myš! Myš!!! Úúúúúú!“
Ostatní dámy se zřejmě rozhodly, že ji v jekotu nenechají samotnou a strhlo se takové pozdvižení, že by u toho jeden radši nebyl. Přes mocný sborový jekot bylo pak jen sotva slyšet prostých pár slov O’Harových.
„Žádná myš,“ řekl duchapřítomně starý Žid, „to je jenom nějakej tuze malej a ošklivej chlípník!“
„No dovolte!“ čertil se Bublinka. „To si vyprošuji, abych byl nazýván malým! Žádám omluvu!!!“
A jéje! Profesor Hrůza se z prodejny nepozorovaně vytratil, neboť mu to myslilo ještě docela rychle a brzy mu došlo, že s takovýmhle homunkulem bude lépe se rozloučit (a nejlépe bez jediného slova!), než ho přivede do potíží. Kousek modelíny mu přece ještě zbyl – třeba si zkusí uplácat nového kamaráda; sice menšího, ale dá li bůh, snad se tenhle vydaří natolik, že Hrůza bude moci konečně udat ten růžový klobouček pro panenky, který ho dosud tíží v kapse!
Dál tedy příběh pokračuje bez Bublinkova stvořitele. Bublinka se samozřejmě žádné omluvy nedočkal (a to i přesto, že na ní důrazně trval!) a O’Harovi zrádní synové ho dokonce přiklopili proutěným košem na plenky, aby neutekl.
„Á! Jen počkejte, až vás dostanu do rukou, vy slizcí ničemové!“ ozývaly se děsivé hrozby netvora zpod okrajů košíku, který se trošičku kýval, když strašný homunkulus svými rameny – která byla nehorázně široká, jak jsem si už řekli – vší silou narážel do jeho proutěných stěn [pozn.: všimněme si – ačkoli to pro Bublinku nebude dvakrát lichotivé –, že stojíme před zřídkavým případem, kdy lze ono ‚vší‘ ze spojení ‚vší silou‘ chápat v obou významech].
Zkrátka a dobře, než se chudák Bublinka nadál, vedli ho k vznešenému soudu za voayeurství a obtěžování. A že tedy bude mít co vysvětlovat!
Na lavici obžalovaných ho posadit nemohli, protože by nebyl vidět přes hranu stolu a porota by toho chlípného netvora nemohla dostatečně posoudit a priori podle vzhledu a předem rozhodnout, jestli je vinen. Takže ho umístili na stůl obžalovaných místo na lavici a aby jim neutekl, připevnili ho ke dřevu kouskem lepenky. Ačkoli se Bublinka všelijak vzpouzel a děsuplně vyhrožoval, že jim tohle hrubé zacházení vrátí i s úroky a že se všem pomstí na dětech stejně jako na rodičích, prarodičích, strýčcích, tetičkách, švagrech, neteřích atd., nebylo mu to nic platné a zanedlouho zaujal své vyvýšené místo v čele sálu úctyhodný soudce. V tu chvíli Bublinka přece jen ztichl. Ne že by to bylo až tak z úcty před slavným soudem… – spíše se lekl, vida ty nakroucené lokny, že ho přišla soudit některá z dam, jimž byl prve příčinou tolika povyku. Vždyť v tom případě by, jak mu bylo jasné, neměl mnoho šancí na mírný trest!
Brzy si ovšem vydechl, když mu došlo, že co má onen ospale vyhlížející nosáč na hlavě, bude nejspíš pouhá paruka. Soudce si Bublinku sice prohlížel velmi přísně a pohoršeně, ale Bublinka věřil, že když nic jiného, musí soudce přihlédnout aspoň k jeho nezletilosti. Vždyť co bylo to celé jiného než taková nevinná dětská hra půldenního homunkula?
Soudce bil kladívkem do stolu, různě si odkašlával, vrhal významné pohledy tam i onam, předvolával toho i onoho a předčítal různá nařčení žalujících a výpovědi svědků.
„Ehm, ehm…“ – tj. další z oněch tak četných odkašlání – „rovněž zde čtu, že jste jedné ze ctěných dam dokonce sáhl na… ehm, ehm, no tedy, eh… věřte, že je mi trapné to tu vyslovovat…“
„Ha!“ napadl ho Bublinka. „Tak vám je trapné to jenom vyslovit! A po mně byste snad ještě chtěl, abych si na to vzpomínal! Tak to zrovna! Pche! Ani mě nehne! K tomu se vracet nebudu!“
„Ehm, ehm… Chcete snad naznačit, že to nebyl příjemný zážitek?“ nadzdvihl soudce svoje huňaté obočí. Jedna z dam na lavici žalobců s těmi slovy poněkud zrudla.
„Ha ha! No to mě podrž! Jestli prej příjemný zážitek!“ odfrkl si Bublinka a drobné blondýnky se v tu chvíli kromě onoho zarudnutí zmocnil ještě jakýsi nezdravě vypadající třas. „Dyť já sem tim úplně trpěl!“ pokračoval Bublinka. „Bylo to jako sahat na čerstvě zdechlou žáb-“ Bublinka zbytek toho slova spolkl, aby třeba někoho neurazil, ale i přesto se dámě samým vztekem začalo kouřit z uší. Zachovala ovšem dekorum a dál tam s takovým bezmála stoickým klidem nepohnutě (nepočítáme-li jako pohyb již zmíněný třas) seděla. „Ale to je jedno! Slavný soude, co tím míním říci, jest toto: z celého politováníhodného podniku jsem neměl ani nejmenší požitek, neboť, jak vám a jistě i moudré porotě,“ – podlézavě kývl směrem, kde seděla nesourodá směska podivných individuí – „jistě již došlo, nedělal jsem to z vlastní vůle. Nýbrž zcela naopak: byl jsem k tomu donucen. A co je nejhorší: k tomuto hnusnému účelu jsem byl jistým šíleným vědcem vlastně i stvořen!“
S těmi Bublinkovými slovy proběhlo sálem nervózní šumění a pohoršené šuškání.
„Ano, ano! Je to tak! Stydím se za to, co jsem byl nucen udělat a všem přítomným dámám se za to co nejponíženěji omlouvám, ale já prostě nemohl jednat jinak. Je mi to moc líto,“ fňukal Bublinka a vypadal tak zkroušeně, že by ho i vám bylo líto a chtěli byste tu jeho poníženě skloněnou modelínovou hlavičku pohladit. – „Byl jsem ohavně zneužit!“
Hlahol v sále rychle zesiloval, až konečně nabyl intenzity, jež soudce donutila rozmlátit kladívko o stůl. „Kdo byl něčeho tak zvrhlého schopen?!“ křičel soudce. „Kdo stvořil tohoto nebohého, nevědomého a nevinného tvora jako nástroj svého zvrhlého, zrůdného, ano – nebojím se říci přímo kolosálně obludného – chtíče?!! Kdo?! Kdo?!! Kdo?!!!“
„Ten zlý člověk z větrného mlýna za městem,“ sykl ubohý zneužitý homunkulus naoko třaslavým hláskem .
„Á! Profesor Hrůza! Já to věděl!“ vyhrkl O’Hara. „Profesor Hrůza se – a mí synové to mohou potvrdit – nějak móc podezřele potloukal v inkriminovanou dobu na místě činu! Tak nějak všelijak tam okouněl a mně to bylo hned moc divné!“
„Jistě, že tam byl!“ přispěla do všeobecného mumraje jedna postarší dáma, „to mohu zodpovědně potvrdit i já sama, neboť do mne ten chlap dost neurvale vrazil. Hned jsem si říkala, proč je tak roztržitý, že sotva vidí, kam šlape, ale teď je mi to jasné – byl nepochybně rozrušený ze zločinu, jaký se tam vypravil provádět!“
„Zajímavé je také, že když šlo do tuhého, někam se vytratil,“ vědoucně na ni kývl O’Hara.
„No jo, tak to je potom už všechno úplně jasné, pane...“
„Ano, ehm, ehm… dobrá, rozumím,“ děl soudce a obrátil se zpět na Bublinku: „Přítelíčku, nejste si náhodou vědom dalších zločinných záměrů, jaké s vámi zmíněný člověk měl?“
V tu chvíli všichni ztichli a pozorně Bublinkovi naslouchali. Ten v odpověď pokrčil děsivě svalnatými rameny oděnými v růžových šatičkách a řekl jen tak, jako by nic: „Já vám nevím, bylo totiž moc nepříjemné všechny ty jeho zlovolné plány poslouchat, a tak jsem se snažil všechno hned pouštět z hlavy. Vzpomínám si teď snad jen na nějaký únos malých dvojčat, který měl v plánu, aby na nich mohl dělat různé pokusy, a pak na něco v tom smyslu, že by mě poslal otrávit vodu v obecní studni, nebo tak nějak, ale víc si opravdu nevybavím… zbláznil bych se totiž, kdybych měl držet v paměti všechny ty strašné zločiny, jaké mi ten pomatený zvrhlík s takovým fanatickým zaujetím líčil!“
Dále už to bylo poněkud smutné (tedy; záleží vlastně, na čí straně stojíte): pohoršený mumraj přerostl v davové šílenství a tupá rozhořčenost v ostrý pochod s cílem zlynčovat odporného zločince, misantropa a škůdce a spálit na popel tu hnusnou líheň zločinu, rouhačství a neřesti, které on, Profesor Hrůza, či vlastním jménem Marián Mlíčko, říkal „domov“.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
