obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Bestie ::

 autor Doll publikováno: 03.05.2011, 9:23  
Dlouho očekávaná povídka ze středověku.
 

Bestie



Bestií se žena nerodí. Bestií se žena stává.
- Barbara Nesvadbová


Poprvé sama od sebe zvedla ledabyle zavinutou hlavu. Poprvé se mu podívala přímo do očí. Jejich pohled se na pár nádechů setkal a v tu chvíli, přesně v tu chvíli na ní bylo něco tak . . . tak vyloženě hnusného, až šedivý zpovědník proti své vůli málem o kus ucukl. Měla oči jako had, právě tak hrozné a hladové . . .
Nepadlo mezi nimi jediné slovo.
Naprázdno otevřela ústa, jako by se už už chystala něco říct a on si byl až absurdně, děsivě jistý, že místo zlostných slov jí z rozevřených úst vystříkne jen palčivý proud spalujícího jedu a prožere mu celou tvář až na kost jako agresivní kyselina. Co když je celá její povrchní podoba – ten těstovitě vybledlý obličej, ty jindy tak tupé oči, ty poněkud nepovedené přední zuby, kvůli kterým mu pokaždé podvědomě připomínala nějakého přerostlého králíka - jen nekvalitní klam, pod kterým se skrývá cosi . . . cosi –
Šeredného.
Strašlivě šeredného. Ve tváři jí zacukala nějaký krátká křeč a v zápětí se celý její obličej jakoby zbortil sám do sebe. A pak to přešlo. To něco naráz zmizelo stejně rychle jako se to objevilo a prchavé procitnutí bylo nadobro pryč.
Protentokrát.
„Pořád ho ještě slyším, jak křičí. Někdy v noci mě volá. Ale za ním nesmím přijít. Jsem pořád naživu a doufám, že už to nebude dlouho trvat.“ řekla nahlas hlasem, ze kterého by zamrzlo i peklo a on nevycházel z úžasu, protože přímo před jeho očima se stal za dnešek už druhý zázrak.
Nikdy předtím ji neslyšel nahlas promluvit.
Než se zmohl na nějakou rozumnou odpověď – na jakoukoli odpověď – prkeně povstala, otočila se na podpatku a bez omluvy vypotácela ven z nevlídné kaple. Zase zapadla do apatie, opět se objevil ten otupělý, prázdný pohled a ona odkráčela pryč, neohrabaná a nelidská jako pokažený automat, v mrtvolu změněná Medůza.
Ohromený mnich se ji ani nesnažil zastavit. Mimoděk se mu v mysli vybavil jeho oblíbený citát z Knihy přísloví: „Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej, nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jako dvojsečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky váznou v podsvětí.“
Kráčí vstříc své vlastní zkáze.
Nikdo se ji nikdy nepokoušel zastavit, když bezcílně procházela prázdnými hradními chodbami, divná a děsivá jako zparchantělé tělo bez duše. Když se jako nějaká nepohyblivá potvora celé dny placatila v posteli a kdyby ji občas nenakrmili lžící jako obtížné děcko, snad by ani nebyla schopná sama vstát a po pár dnech by umřela hlady zavrtaná v dekách provlhlých její vlastní špínou. Dokonce ani když nekonečné hodiny stála na místě s rukama svěšenýma jako loutka, které někdo přeřezal provázky a bez mrknutí čuměla z okna nebo v horším případě do zdi, nikdo by se jí ani nedotkl.
Protože ji považovali za šílenou.
Ta . . . ta . . . to jí zatemňovalo mysl víc než může nevidomé znevýhodnit vrozená slepota. Žila zavalená ve tmě a ochablá choroba v ní zapustila parazitické kořeny, které svým nešťastným hostitelům velmi vynalézavě vykřiví nedostatečného ducha i vysláblé tělo . . .
Ale dnes, dnes se něco stalo. Něco naprosto neočekávaného. Dnes se, snad nějakým řízením zvrhlého osudu její mysl na krátký, kratičký doopravdy probudila ze staletého spánku. Probudila se a poprvé po dlouhé, dlouhé době nervové narkózy opět pocítila bolest. Bolest tak strašnou, že by si upřímně přála být mrtvá.
Posedl ji první záblesk citu.
S řevem se zhroutila na zem a její neartikulovaný nářek se odrážel od zdí jako vysoký jekot vykastrovaných kacířů zaživa uvězněných ve smrduté jámě plné doruda rozpálených ocelových larev. Řádila a kopala jako obluda obutá ve španělských botách. Křičela, brečela, marně bušila drobnými pěstmi do nepoddajné podlahy.
Byla posedlá.
Proč??? Proč se to muselo stát??? Proč skončila jako lidský odpad, nečistý šílenec, který se jako dětská káča točí v kruzích a jen pokorně čeká na smrt, protože nemá odvahu sám za sebe všechno to utrpení jednoduše ukončit???
Proč musí žít???
A proč on musel zemřít???
Stojaté ticho prořízl další, zdánlivě nekonečný výkřik bolesti a ona si začala rvát vlasy a válet se po zemi. Nemusela se bát, nikoho to už dávno nevzrušovalo, všichni byly zvyklí na její záchvaty a v takových chvílích se jí vyhýbali velkým obloukem. Mohla se vyzuřit po libosti. Zmučený mozek jí zaplavily násilím vytlačené vzpomínky, každá z nich pálila jako rána mokrým bičem a ona opět na vlastní kůži prožívala všechnu tu trýzeň a utrpení. Zkáza vybuchla ve fontánu nevinné krve . . .

***

Nikdo k ní ani slova nepromluvil, když ji dva tupí pochopové proti její vůli táhli ven na nádvoří jejího rodného sídla. Zmítala se kopala a dokonce se pokoušela i kousat, ale oni s ní zacházeli jako se splasklým pytlem. Zuřivě řvoucí děvka s bezcenným tělem plným nezahojených modřin od včerejšího brutálního bití si od nich nezasluhovala absolutně žádný soucit. Její zjevné zášti nevěnovali ani jedinou myšlenku.
Násilím ji donutili pokleknout před zamračeným člověkem, kterého nyní nenáviděla neskonale víc než kohokoli na světě. Nikdy by ji ani ve snu nepadalo, že je vůbec možné vůči někomu pociťovat takový enormní nával té nejprudší nenávisti. Zvlášť když ta samá osoba s ní byla jedna krev.
Ale když byla přinucena pohlédnout do brunátné tváře vznešeného vévody, se kterým dřív sedávala spolu se starší sestrou u stejného stolu, setkala se jen s odporem a pohrdáním. On už v ní neviděl vlastní dceru. Zlámaná ratolest se v jeho očích po včerejším přepadení proměnila v špinavou hampejznici. Když konečně promluvil, v jeho hlase zněl jen pečlivě potlačovaný hněv:
„Pořádně si prohlédni svého posledního milence. Bude to velkolepá podívaná pro malé publikum.“
„Proboha vás prosím, nechte ho jít!!! On nic neudělal!!! Přece ho ne –
„Neodpustil bych ti, i kdyby ses přede mnou plazila po zemi jako had.“ opáčil chladně při pohledu na její nářek. „Jsi horší než ta sprostá spodina, která se válí někde v chlívku. Zhřešila jsi a přivolala na mě hroznou hanbu.“
„Láska není hřích!!!“ křikla a s opovržením mu plivla přímo do tváře.
Vzteklý vévoda ji hrubě popadl za krk a stiskl tak pevně, až se jí na moment zatmělo před očima. Nemohla dýchat. Pořád ještě nechtěla uvěřit, že to všechno se opravdu děje. Tady a teď. V uších jí hučelo. Někde v dálce zoufale ržáli vyděšení koně.
„Zmlkni!!! To tvoje bečení tady nikdo nebude poslouchat!!! Zneuctila jsi celý náš rod ty hloupá špíno!!! Nemysli si, že se můžeš válet s každým, kdo se ti namane!!! Teď poznáš, jak končí svůdci šlechtických dcer!!!“
Zpola zadušenou ji hodil na zem a překvapení pacholci ji museli zase ztěžka zvednout. Kašlala a dávila jako by právě vypila plnou číši smrtonosného blínu. Kdyby tu byla její starší sestra, nikdy by nedovolila, aby s ní tak zacházel. Ale sladkou sestřičku už určitě nikdy neuvidí. Její oči se zděšeně rozšířily, když jí jeden z drábů pohodil k nohám stydlou krví nasáklý kožený ranec.
„Proboha ne!!! Ne!!! NÉ!!!“
„Jen se podívej dovnitř. Pořádně se mu podívej do očí a řekni, jestli ho ještě pořád miluješ.“ přikázal vévoda.
Nemohla. Nedokázala se toho dotknou. Kriste na nebesích, co když se ta věc v hadrech právě pohnula!!! Nebo do toho někdo kopl??? Až moc dobře věděla, co ji očekává tam uvnitř. Jen třeštila oči a prudce oddechovala, až jí lezl jazyk z huby.
„Jak . . . jak jsi mohl . . . ty zrůdo!!! Ty Satane . . .“
„Ukažte jí poslední zbytek z toho jejího Janečka.“ poručil hradní pán opovržlivě a jeden z otrlých pochopů hbitě rozvázal ranec a jeho obsah jí s mokrým mlasknutím dopadl rovnou do klína. Hleděla na ni popravčím mečem čistě uťatá hlava . . .
Posmrtné šťávy jí prosakovaly skrz tenkou látku až na silná stehna. Před očima jí tančily rudé skvrny. Na popelavě bílou tvář jí stříklo něco teplého. Možná jeho horká krev. Nebo dokonce maličký kousek rozmělněného masa . . .
Nedokázala křičet. Ne při pohledu do těch obrovských otevřených očí, které byly kdysi tak plné života. Oči, do kterých pohlížela jako do zrcadla. Ty odporně vytřeštěné oči ji obviňovaly.
„Je to tvoje vina.“ promluvila k ní bezhlesně mrtvá ústa, která nikdo jiný neslyšel. „Ty jsi mě svedla.. To kvůli tobě mě zabil. Ty jsi skutečný vrah!!!“
„To není pravda!!! Ty lžeš!!! Nejsi mrtvý!!! Co mám dělat!!!“ Ludmila jako ve snách prudce popadla zlovolnou hlavu a zatřásla s ní jako dementní dítě se štěrchátkem plným drobných krysích kůstek.
„Křič.“ odtušila rychle se kazícím masem dosud pokrytá lebka.
A křičela.
A propadla se do pekla.
A pozbyla zdravého rozumu.
Modřiny časem vyblednou. Ale zmučenou mysl potká mnohem ošklivější osud. Pokud ji původně chtěli poslat nadobro někam do kláštera, nemohli si vybrat žádné horší místo. Byla posedlá šílenstvím silnějším než samotný ďábel. Už ani nebyla člověkem, změnila se v slintající, koktající a klopýtající hadr.
Ve vévodovi proti jeho vůli vzbuzovala slabý soucit. Snad proto se ji nakonec rozhodl nadosmrti umístit do jedné z mnoha nájezdy zničených pohraničních tvrzí, kde nebude nikomu na očích a on bude mít konečně klid od neodbytných výčitek svědomí . . .
Alespoň si to myslel.
Když ji jen s jednou jedinou starou ošetřovatelkou odvážel krytý povoz kamsi do vyhnanství, nevěnovala slabomyslná své minulosti ani nezaostřený pohled. Od té doby začala žít v zapomenuté cele s množstvím místností kde ji všichni vnímají jen jako špinavou přítěž a až jednou konečně zemře, bude pohřbená pod velkým kulatým kamenem až úplně vzadu na nepoužívaném psím hřbitově kde navždy spočine mezi čtyřnohými čubkami kam nyní za svůj neodpustitelný poklesek právoplatně náleží . . .
Už nikdy neuvidí nebe. Už nikdy neuslyší v hlavě ten hrozný řev, až do mokru kostí pronikavé ržání krví zbrocených tažných koní a podezřelé praskání odtržených kloubů. Už ne -
Ne.
Ne.
Ne.
Ne. Začala prudce oddechovat a třásla se jako vyschlý osikový list. Zkroutila se do klubíčka tváří ke zdi, objala si kolena rukama a začala se s zdušenými vzlyky konejšivě kolébat . . .
Dopředu.
Dozadu.
Dopředu.
Dozadu.
Pořád rychleji a rychleji, až její hloupá dívčí hlava začala s dutým rytmem narážet do zdi a uvnitř se ve vlastní šťávě otřásal její vygumovaný mozek. Hladké čelo brzy zvlhlo krví.
BUM
BUM
BUM
Tak se sama uklidňovala nejmíň několik hodin, než ji konečně našla na smrt vyděšená vychovatelka. Když ji uviděla zhroucenou u zdi jak se usilovně snaží rozbít si hlavu, udělalo se jí skoro špatně od žaludku, jako by právě polykala kupu kamení. Nesnášela, když si začala sama ubližovat. S nářkem ji vzala do náruče a v slzách ji utěšovala stejně jako když byla její svěřenkyně jen bezmocné malé dítě. Otírala jí rozedřené čelo svým vlastním šátkem, dokud její šílená schovanka nepřestala srdceryvně sténat a hrůzou či vyčerpáním nadobro neztratila vědomí . . .

***

Rozprostíralo se před ní nekonečné ploché peklo, zaneřáděná neúrodná zem plná naplavených závějí páchnoucího bahna. Prakticky celé léto v jednom kuse pršelo a řeky se vylévaly z břehů jakoby navzdory biblickému božímu slibu opravdu přišla další potopa. Mnohé vísky to úplně vyplavilo, takže prostí lidé ráz naráz přišli o střechu nad hlavou a málem ani neměli co do úst.
Zkažená úroda posloužila za potravu šupinatým rybám nebo článkovaným červům, zpustošené obilí si pomalu hnilo v polámaných lánech a churavějící chudina musela z nouze zabíjet pro maso dokonce i vlastní vyhublé koně a kostnaté psy. Zbyla jen široširá pustá pole zarostlá zbujelým bojínkem a nízkým křovím, kde se někde v dálce bystrému oku občas zjeví přízračné, opuštěné pozemky střežené pochmurnými starými sídly, kde se prázdnými pokoji nepochybně prochází zamyšlení démoni s melancholicky bledými tvářemi a zakroucenými beraními rohy v nezkrotně ebenových kadeřích . . .
Bez zájmu zírala z okna.
Dnes byla výjimečně tichá a hodná. Žádné slzy, žádný řev a rozhodně žádný další záchvat. Chůva ji starostlivě usadila do vysokého křesla vystlaného měkoučkou ovčí kožešinou, které stálo přímo naproti oknu kdesi ve věžní komnatě a strčila jí do ruky kus nějakého nedokončeného vyšívání. Sama si na chvíli odběhla někam pryč.
Ludmila si prohlížela kus plátna. Byla to odfláknutá, nepovedená práce, nesrovnalé stehy měly snad původně zobrazovat květinu nebo keř. Nic určitého v tom ale nerozeznávala. Vychovatelka jí záměrně vybrala věc, na které už se nic dalšího ani nedá zkazit.
Nesoustředěně pokračovala v šití.
Včera v noci se vůbec nevyspala. Pořád se probouzela a zase usínala, její nesouvislé sny byly zcela zahalené do omamné vůně krve. Hemžily se houkajícími harpyjemi s nesvatými sovími obličeji, které se pokoušely svými supími spáry rozsápat obrovské skučící stvoření s nohama jako spálené sloupy zázrakem vrostlé do země, ze kterých pod náporem dravčích pařátů postupně odpadávalo všechno nechutné maso. Přímo u její postele statečně držel stráž krásný noční přízrak, dokonalá ďáblice tak nádherná, že vše kolem ve srovnání s ní bledlo jako by vydávala jakési tlumené světlo . . . bledé bludičky . . .
. . . nazlátlá zář ze zapovězených bažin. Svíjely se jako propletená podmořská chapadla plná chladné spodní vody a tančily po celé lesní mýtině i mezi nesourodými, špatně smontovanými mechanickými stromy s vysouvacími větvemi a ostrými trny ze železa. Překrásná postava všemu s úsměvem přihlížela jako by byla nějaká třináctá sudička a Ludmile se jako na mučidlech dokonce i ve spánku znovu ve všech odporných podrobnostech přesně vybavily všechny nenáviděné vzpomínky . . .
Bodnutí bolesti.
Škubla sebou a sklonila hlavu. Uklouzla jí ruka a dlouhá šicí jehla se jí zabodla hluboko do dlaně. Na bílé plátno skanuly kapky krve. Se sebezapřením zatla zuby a vyrvala si ten ostrý kousek kovu ze zraněné ruky. Uviděla maličkou, okrouhlou ranku zasazenou v bezbarvě bledé kůži, skrz kterou prosvítaly namodralé žilky a o odstín temnější tepny. Krev jí tekla ještě víc. Zírala na to jako uhranutá.
Nebyla sama, koho to zaujalo.
Něco nezvaného se jí otřelo o nohy. Na klín jí sama od sebe vyskočila velikánská černá kočka a začala jí olizovat krvácející ruku, přesně jako by byla nějaký pes. Ludmila nic nechápala. Nikdy dřív si nevšimla, že by tady byla nějaká kočka. A ještě ke všemu černá. V těch dobách se všeobecně soudilo, že černí tvorové přinášejí strašnou smůlu. Zejména falešné kočky.
Proklaté společnice čarodějnic.
Ale ta kočka tu nadevší pochybnosti skutečně byla, byla tvrdá a těžká jako kámen a mazlivě se vemlouvala svým vlezlým mňoukáním. Její hrubý jazýček mlsně ochutnával lidskou krev. Láskyplně slízávala každou rudou kapičku.
Pokusila se ji od sebe odstrčit, ale kočka na ni nenávistně zasyčela. Její zvrhle zářící zelené oči se naráz rozšířily, obrovské odulé oči tak divoké, tak děsivé, až potměšile zaplály ze stínu černé srsti jako lojové lampy zapadlé v příkopu plném mrtvých vojáků, na kterých už dávno začal hodovat nohatý hmyz a z kožnatých vajec vylíhnuté vlhké larvy . . .
Zvíře vztekle vyprsklo a vytasilo drápy ostré jako nabroušené žiletky. Dívka zavřískla, když jí jedna pracka naráz rozdrápla pravou tvář od oka až po bradu, jako by si ji vykutálená kočka sama pro sebe označila za nové maso na porážku. To divné dvounohé zvíře jí nejspíš připadalo nepopsatelně odporné.
Ale jeho kyselá krev byla vydatná jako svařené víno.
Zhnuseně odkopla kočku z klína a drobná domácí šelma se zlostným syčením zapadla někam dozadu za křeslo. Dívka si ublíženě tiskla zničenou tvář. Dál už žádné nepřirozené zvuky neslyšela, předpokládala, že kočka se odplížila pryč pootevřenými dveřmi nebo vyklouzla ven skulinou v uvolněných trámech. V hlavě jí začala tepat tupá bolest . . .
„Co sis to zase udělala??? Kolikrát jsem říkala, že tohle nesmíš!!! Jak teď budeš proboha vypadat???“ bědovala velkohubá vychovatelka, když se po chvíli znovu vrátila ke své svěřence.
„Já za to nemůžu. Poškrábala mě kočka.“
„Nelži!!! Kde by se tady vzala kočka??? Dveře byly celou dobu zavřené. Přiznej se, že to na tebe zase přišlo.“
Zlostně jí vyrvala látku z ruky.
„Nemůžu tě nechat ani na chvilku samotnou. To už bylo lepší, když jsi jen tak ležela jako Lazar. A dřív jsi bývala takové krásné dítě. Byla jsi tak zbožná a dobrá.“
„Kdyby Bůh doopravdy byl, musel by ho na místě zatratit za to, co nám udělal.“ řekla Ludmila nahlas a každé slovo vyslovila tak pomalu, jako by si sama nebyla jistá, o čem vlastně mluví.
„Koho??? Tomu nerozumím, nám přece nikdo nic neudělal. Už zase začínáš mluvit z cesty.“ divila se nechápavá chůva.
„Ne tobě. Vzpomeň si, co udělal vévoda s mým Janem!!! On nic neudělal. A on ho zabil. Zavraždil ho!!! Chci aby trpěl!!!“
„Nech toho, takhle nesmíš mluvit.“ brebentila vyděšená vychovatelka ve snaze ji nějak umlčet. Takový rozhovor na její vkus až moc zaváněl vzpourou a kacířstvím. „Takové věci už nikdy neříkej nahlas, vždyť i ty se svým milým jste společně spáchali těžký hřích.“
„Ty o tom nic nevíš. Byly jsme sice milenci, ale ne tak jak si myslíš. A chtěli jsme se vzít. Jakmile by můj panoš dosáhl jména a titulu, požádal by vraha o sňatek se mnou.“
„Už konečně mlč!!! A zapomeň na to, stejně nic nezměníš.“ Vychovatelka měla málem slzy na krajíčku. S minulostí už chtěla za každou cenu skončit. „Co se stalo, odestát se nemůže. Pamatuj si to!!!“
„Měl se na místě propadnout do pekla. Potopil by se do jámy, kde by nečistá prasata ohryzávala jeho prokleté kosti a Satan by se mu ve dne v noci vysmíval. Nezaslouží si žádné slitování, za to co udělal.“ navzdory takovému vypětí vzbouřených citů byla dívka v tu chvíli až děsivě klidná, s poškozeným obličejem tak totálně prázdným a plochým jako špatně vyřezaný svatý. Jen v očích se skrývala smrtící zloba.
„Nech toho!!! Nemůžeš ho odsuzovat ty, na světě stejně není žádná spravedlnost. A ty nic nepředěláš. Akorát pořád dokola ničíš sama sebe.“ vzlykala šokovaná vychovatelka. Tohle nenávistné vyznání bylo nad její síly.
Naštěstí už brzy přišel čas modliteb.
Jediný muž, se kterým se směla šílená schovanka stýkat, byl stařičký poloslepý opat, který sloužil jako její soukromý zpovědník. Ve vzdálených dobách dávno minulých možná býval zdravý a silný, ale nyní na stará kolena vážně onemocněl a už sám od sebe tušil, že na světě mezi lidmi nepobude dlouho. Proměnil se v politováníhodného ubožáka úplně zmrzačeného nepřirozenou křivicí a pohybovat se mohl jen s námahou o holi po třech nohách jako vykostěný krab. Ale dokud mohl, tak sloužil. A s radostí.
„Musím se vám omluvit za naše poslední setkání. Zachovala jsem se unáhleně. Prosím odpusťte mi.“ řekla Ludmila klidně, když spořádaně vstoupila do konejšivého šera kamenné kaple.
„I Bůh ti odpouští, dcero. Znovu jsi začala mluvit. Snad se jednou úplně uzdravíš.“ odpověděl překvapený mnich. Prohlížel si ji, jako by ji viděl prvně v životě. Jak to, že šílená žena najednou sama chodí, mluví a chová se skoro rozumně???
„I já si to přeji. Víc než cokoli na světě.“ zašeptala se sklopenýma očima a v její pošramocené tváři už nemohl vyčíst ani stopu po včerejší zmijovité zrůdě. Jen zarudlé škrábance se skvěly na nezdravě vybledlém líčku.
Stal se zázrak. Skutečný zázrak.
„V tom případě se budeme společně modlit a Pán jistě naše přání vyslyší.“ uzavřel rozhovor stařičký mnich.
Společně poklekli před znamením kříže.
Kristus je krásný.
Kristus je dobrý.
Kristus odpouští.
Ale ne každému. Rozhodně ne těm, kteří svévolně hřeší neustále znovu a znovu. Alespoň tak ji to vždycky učili. Sice vůbec neuměla číst a stránky Bible pro ni zůstávaly nerozluštitelnou záhadou, ale z celého srdce toužila po vykoupení.
Chtěla uvěřit ve vykoupení.
Po delší chvíli si uvědomila, že mumlá sama pro sebe a už neslyší zpovědníkův tichý hlas, kterým si pořád polohlasně předříkával nazpaměť naučené modlitby ke křesťanskému bohu. Když se opatrně otočila, uviděla jeho volně svěšenou šedivou hlavu s pootevřenými ústy, přivřenýma očima a nedbale shrnutou ušpiněnou kápí. Na bezvousou bradu mu stékala stružka lesklých slin.
On usnul.
Už zase. Tuhý jako pařez. Tohle se stávalo často. Vyčerpaný sluha boží starý jako Metuzalém, nemocný, unavený a ubitý svým dlouhým životem stráveným v poslušné chudobě a odříkání. Není divu, že tak často proti své vůli propadal ozdravnému spánku.
„Otče Benedikte??? Slyšíte mě???“ oslovila ho jménem, pod kterým ho znali všichni mladší mniši v jejich domovském klášteře.
Ale on neslyšel. Spal.
Tiše, tichounce jako myška se vyplížila ven a přivřela za sebou těžké, dřevěné dveře. Dědoušek si ani nevšimne, že zmizela. Až se vzbudí, bude si myslet, že modlitby už dávno skončily a spokojený, že se mu podařilo splnit svou povinnost sám od sebe spořádaně odejde. Už to tak několikrát i udělal.
Moc špatný pastýř.
Takový, kterému pro vlastní nepozornost kučeravé ovečky často roztrhají draví vlci. Šílená žena i při svém dlouho nepoužívaném mdlém rozumu snadno našla nezamčená vrátka, vedoucí ven na vzduch. Věděla, že je to jakýsi zadní východ, zapomenutá výpadovka, kterou je možné volně vycházet a zase přicházet do relativně izolované, věčně ztichlé kaple. Už dlouho ji využíval jen a jen její letitý duchovní.
Jednou ho viděla, jak odešel zrovna touhle cestou. To tenkrát už delší dobu bez hnutí ležela na námrazou ztvrdlé zemi přímo pod jednou lavicí a ustrašeně se schovávala před Satanem. Bála se, že až princ temnot zjistí, že špinavý šílenec se odvážil svou podvratnou přítomností znesvětit stánek velebného spasitele, stane se s ní něco hrozného. Třeba se ze stínů zničehonic vynoří - vyskočí - nějaká . . . nějaká podvodní věc posetá spoustou ozubených přísavek a bude vykašlávat – vychrchlávat ze zacpaných nozder elastickým soplem znečištěnou vodu a . . . a vrhne se na ni a –
A nic.
Nic se jí nestalo, přestože zůstala ležet na zemi ještě dlouho, dlouho poté, co bratr Benedikt už dávno opustil posvátné přítmí nikým nepoužívané kaple. On prostě jen tak odešel a vůbec si nevšiml, že jeho jediná černá ovečka se před něčím bojácně schovává. Nebo si všimnout nechtěl. Stejně už strašně špatně viděl.
Zoufale toužila znovu vidět nebe. Alespoň na chvíli, když se jí podaří nepozorovaně proklouznout ven, rozpřáhnout ruce a zaklonit hlavu, znovu zažít alespoň to prchavé zdání štěstí a svobody. Už ani nepamatovala, kdy byla naposledy venku.
Žila ve vězení.
Musí zmizet ze světa. A pak se co nejrychleji vrátit, dřív než na ni padne nejmenší stín podezření. Potichu procupitala dlouhou, spoře osvětlenou chodbou sídla a zkoumavě se rozhlédla kolem. Za ní vystupovala ze zdi veliká kovová vrata a po stranách hořela řada včelích svic jako v kostele. Na zdech v hradní síni se vyjímaly vyšívané závěsy znázorňující různé slavné bitvy a jiné krvavé výjevy.
Její nejoblíbenější byla vybledlá scéna z nějakého dávno zapomenutého honu, kde se uštěkané skupině loveckých psů podařilo úspěšně uštvat obrovského jelena. Odvážný vůdce smečky se mu zahryznul do silného krku a ostatní svorně zaútočili na vykopnuté nohy, to celé vyvedené ve značně stylizované formě, takže všechna ta zvláštní zvířata krkolomně propletená dohromady z určitého úhlu vyhlížela jako nějaký bájný netvor se spoustou uslintaných tlam ověnčený kostlivou korunou ze špičatě zabroušených bodců . . .
Bizarní bestie.
Ona sama na žádném honu nikdy nebyla ani jako divák, a tak nemohla posoudit, nakolik se ta tapiserie blíží pravdě nebo jestli je skutečně tak šíleně šeredná, jak na první pohled vypadá. Pochopila, že ten slovy nevysvětlitelný lovecký výjev není vlastně zas tak krutý a odpuzující, ale spíš zvláštní a nezvyklý, svým způsobem možná i jedinečný . . . Každý umělec totiž interpretuje různé věci odlišným způsobem a jejich díla odráží vnitřní svět svých stvořitelů . . .
Je to prostě pokřivená realita.
Vyšla ven. Musela mhouřit oči dokonce i před slabými odpoledními paprsky. Venku bylo relativně teplo, větší teplo než ve vymrzlých komůrkách sestavených z tvrdého kamení, které si lidé vystavěli jako obranný val před nájezdy neviditelného nepřítele a které historie hrdě nazvala hrady. Bylo úžasné, zase cítit pod nohama živoucí hlínu a slyšet tichý ševel vánku ve větvích . . .
Zapovězená zeleň ji zvala na vycházku.
Vydala se co nejdál od té obrovské budovy, která mělo být po mnoho let jejím domovem a kterou si sama pro sebe navykla nazývat jen „očistec“. Bez možnosti vysvobození. Nepolapitelný labyrint zakletý v kruzích z kamenů a malty. Blouznit a bloudit v nekonečných chodbách. Úzká okénka ne o moc širší než střílny. Plesnivé potahy, roztřepené třísky a nezaoblené hrany. Z utrpení utkané, roztrhané tapiserie.
Svět šílenství a nedosažitelné spásy.
Stanula na hranici dvou světů. Zdemolovaná lidská stavba mistrně vykreslená v nažloutlé záři zvolna zapadajícího slunce. Kdysi dávno to bývala vysoká, nezdolatelná hradba. Přítomnost ji ale proměnila v pobořený přízrak, zarostlé rozvaliny, kde na mnoha místech zely zubaté díry jako po úderu obrovského kladiva. Každou by bez problémů prolezl i průměrný člověk. A co teprve hubená vysláblá holka, které ještě ani nebylo šestnáct???
Dokonce i ona dokázala zdolat zborcenou zeď s proraženým otvorem, odrazující obloukový vstup porostlý divokým vínem a různým plevelem, kterému tak citelně chyběla brána. Protáhla se s vykasanými sukněmi a ani nitečka látky neulpěla na nehybných tělech ožehlou kůrou zhrublých haluzí. Věděla, že jestli nechce chcípnout hladem někde v lese, bude se dřív nebo později stejně muset vrátit zpátky do vězení, ale ta naivní nesvéprávnost byla tak opojná . . .
Byla přece blázen, mohla chodit klidně i pospátku a nahlas vyřvávat ty nejnemožnější nesmysly a nikdo by si ji netroufl nijak potrestat. Jen blázen může říct každému krutou pravdu rovnou do očí a jen blázen může mluvit v nesrozumitelných přesmyčkách.
Jen zbitý blázen je skutečně svobodný.
Za zdí se všechno změnilo. Jen pár vratkých kroků před ní zela veliká vysekaná nebo vypálená mýtina a za ní široký, černý pruh posetý hromádkami popela. V dálce za hradbami se zem začala nepříliš strmě zvedat a ona dokázala nezřetelně rozpoznat vzdálené obrysy odlehlých pobořených budov a to, co z nich po ničivých nájezdech ještě zbylo.
Lhostejně se vydala do neznáma.
Krajina za zdí se lenivě vlnila nízkými brázdami, nevysokými skalkami a mělkými, zarostlými stržemi. Právě šlapala po pěšince, kam už celá léta nikdo ani omylem nevkročil. Nevěděla, kam vede její cesta a ani ji to nezajímalo. Okolní svět jí nikdy nic neříkal. Vyrostla zavřená v pokoji. Veškerý vzduch, který kdy dýchala byl skrz na skrz prosycen smutkem a melancholií, jako by ji svými začerněnými ústy vydechovaly ze zkažených vnitřností všechny ty perfidní pobořené budovy.
Zaživa užírána zevnitř.
Že by se zkáza zrozená ze země nedokázala udržet uvnitř a nenasytně šířila svá tenounká chapadla dál a dál jako nestydatě srostlá suchá hniloba, která sežere všechno na co jen dosáhne svou hanebnou hubou???
Pravdivá odpověď mohla ležet bez povšimnutí pohozená pod jakýmkoli okrouhlým kamenem . . . zakopaná v zatopené pokladnici jakémkoli prokletém paláci . . . dosud stojící budovy jí bůhvíproč připadaly obrovské a monumentální, jako by na nich dosud ulpívaly zbytky dřívějšího mramorového obložení . . .
Ale to byl nesmyl.
Kde by se tady vzal středomořský mramor??? Zdálo se jí, že zrovna tahle zmarem zapomenutá budova vystavěná v osekaném obalu z bodláčí nemá – a ani nemůže – mít nejmenší vztah k těm hnusným haldám hrubě opracovaného kamení. To celé jí nejvíc ze všeho připomínalo starou, zakrvácenou čelist brutálně odtrženou od zbytku umrlčí lebky, ze které nějakým obscénním zázrakem posmrtně vypučel úplně nový bílý zub . . .
Ukrutný tesák.
Okouzleně si z dálky prohlížela zvláštní, začouzený letohrádek zle poničený požárem. Na zdech místy skutečně skrz mastnou vrstvu sazí prosvítalo cosi bílého, co jí mimoděk připomnělo ušlechtilý mramor. Nebo nalomenou kost vyhřezlou ze zčernalého masa neléčenou infekcí rozšířené sečné rány . . .
Odvážně vykročila na zaneřáděné nádvoří a pomalu se proplétala mezi zbytky vzorovaného dláždění. Všudypřítomná vegetace byla přerostlá, pichlavá a planá. Možná tu kdysi dávno bývala nějaká růžová zahrada. Ale těžko říct, protože mezi výstražně nastrčenými trny vůbec nezahlédla ani jeden jediný křehký květ. O kus dál objevila několik dávno vyschlých nefunkčních fontán, popraskaných palčivých sluncem a porostlých různými odolnými rostlinami.
To místo vyzařovalo zvláštní klid, jako by se tu svět poprvé po mnoha letech spojil sám se sebou v požehnané harmonii.
Dlouhou dobu si potichu prohlížela starou sochu stojící ve středu lekníny pokryté hladiny jednoho umělého jezírka. Byla to perfektně vytesaná postava stojící ženy v tuhé tóze s vlnitými vlasy vyčesanými vysoko nad klenuté čelo, celá porostlá mokrým mechem a propletenými popínavými plazivkami. Její skvěle vystižený strnulý výraz jako by pozorovatele nenápadně upomínal na nějakou nečistotou svedenou světici.
Mnoho pověrčivých lidí by v tomto mistrovském díle spatřovalo nadčasové ztělesnění vrtkavého ducha nezvladatelného vodního království. Nebo možná ještě nezasnoubenou pannu Marii. Ale ona viděla jen silnýma rukama opracovaný kámen, další dílo lidského důmyslu. Posadila se na okraj jiné nepoužitelné vodní nádrže a jen na chvíli zavřela oči, aby mohla ničím nerušena poslouchat praskot vysoko ve větvích . . .
Jako by se cosi skrytého nahoře v korunách silných stromů začalo navzájem pronásledovat s vražednými úmysly. Snažila se sama sobě namluvit, že to nemůže být nic víc než rezavé veverky nebo nějaké zdivočelé kočky, ale kdo z lidí může s určitostí říct, co všechno vlastně loví v hlubokých zelených hájích odedávna zasvěcených Dianě, kde se štíhlé topoly zoufale vzpínají vysoko k nedosažitelnému nebi???
Když se celá vyděšená vracela zase zpátky do toho trestaneckého hrádku, který se jí ve skrytu duše tak strašně hnusil, dělalo jí problém najít tu stejnou stezku. Bylo to bláznivé, ale přísahala by, že stromy a keře se snad navzájem domluvily, že ji odsud už nikdy nepustí a navždy ji uvězní ve svých pevně propletených kořenech a vlhké kypré hlíně jako nějakou z lidského masa uhnětenou hlízu. Pracně se prodírala svěšenými větvemi a na namodralé obloze už se určitě brzy objeví málem zmizelý měsíc. Dnes v noci bude nov.
„Kam jdeš tak sama??? Nestojíš náhodou o mou společnost???“ oslovil ji hlas ze stínů.
S leknutím odskočila na stanu stezky.
Ale na štěstí se snad neměla čeho bát, proti ní kráčela po pěšině jen útlá otrhaná dívka. Vypadala málem jako nějaká pasačka prasat s umouněnými tvářemi a zpod špinavého šátku se jí volně vyplazilo pár pramenů slepených světlých vlasů. Ještě si stačila všimnout, že tahá na zádech nějaký těžký ranec. Něco se v něm trhavě hýbalo.
„To je jenom jedno naše selátko.“ vysvětlila lhostejně děvečka, když si uvědomila, na co se ta druhá tak upřeně dívá. „Nesu ho na hostinu.“
„Jakou hostinu??? Vy snad máte tolik peněz, že si můžete pořádat žranice???“ zavrčela nechápavě. Nic jí nedávalo smysl.
„A vy si snad na hradě nepořádáte hostiny s masem a vínem??? A nelži, já poznám, že nejsi jako my, to by ses napřed musela zbavit těch směšných šatů.“ odfrkla si děvečka a věnovala jí pohled plný pohrdání. „Vy vůbec nevíte, co je hlad. Nebo žízeň nebo bolest. Vy si využíváte lidi jenom jako věci. Nás musel nakrmit jiný pán než ten váš.“
„Kriste!!! Jak můžeš říct že trpíš . . . ty . . . malá . . . děvko!!!“ Ludmila skoro křičela. „Ty nevíš o bídě vůbec nic!!! Ani o vraždě!!! Jsi tupá jako ty tvoje prasata!!! Zmiz nebo tě dám zmrskat!!! Pořád jsem ještě vévodova dcera!!!“
„Ah . . . to jsi ty. Už jsem o tobě slyšela. Starý báby s tebou straší svoje spratky když nechcou jít spát!!!“ vydechla překvapená venkovanka a prohlížela si ji s úplně jiným pohledem v očích, jako by si koupila na trhu kuře-slepici a nakonec se z ní vyklubal pořádný kohout. „Máš být úplně šílená a prý tě chtěli nechat zaživa zazdít v jednom kostele. Říká se, že jsi posedlá ďáblem a pod šlojířem schováváš kozí rohy!!!“
„Tak se podívej sama. Jsem opravdu krásná, co myslíš ty malá mrcho???“ Ludmila si s pobavením stáhla z hlavy plátno k zavinutí a společně se zbytky bohatých vlasů odhalila mimo jiné i spoustu sloupaných strupů v okrvavělých místech, ze kterých si pár dnů předtím pracně vyrvala slepené prameny tmavých vlasů.
Drzá dědinčanka zhnuseně stáhla trudovitou tvář.
„Chtěli mě poslat do kláštera, ale nakonec jsem skončila tady. Kdybych byla opravdu ve spolku s ďáblem, už dávno bych odsud odtáhla a nikdo by mě víckrát nenašel. Klidně bych se propadla i do pekla.“
„Neříkej . . . jestli to myslíš vážně, můžu ti pomoct. A zadarmo.“ cizinka odhalila v křivém úsměvu několik vyražených zubů. Celá její ústa se proměnila v páchnoucí vchod do dračí sluje. Dřív než ji šílená šlechtična stihla odmítnout, cosi jí vtiskla do ruky.
Malý zazátkovaný džbánek.
„Vem si to a dobře to schovej. Nikomu to neukazuj a použij to dnes v noci, až budeš sama. A nepodřekni se, nebo si tě najdeme a bude to tvůj konec!!!“
Děvče si nadhodilo na zádech zmítající se ranec a rychle zmizelo pod prohnilými platany se suchými větvemi a oloupanými listy, které nabízely svoji rozložitou korunu jako nebezpečné útočiště ztichlému zpěvnému ptactvu. Ušpiněná pasačka patrně mířila na jedno z těch vzácných, lidmi dosud ještě obydlených míst. Budou to takové ty ohavné shluky chvojím obalených chatrčí uprostřed neobdělávaných, holých kusů země, na kterých se odevzdaně hrabe v odpadcích prašivý dobytek plný podkožních červů a rozčepýřená drůbež skrz naskrz prolezlá péřovými roztoči . . .
„Dnes v noci. Nezapomeň!!!“ křikla ještě přes rameno, než ji nadobro pohltily šeré stíny zbujelých buků.
Proč měla Ludmila najednou ten neodbytný pocit, že zimou zakalenou zelení slyší zdušené ozvuky tichých vzlyků??? Dostal snad smutek do krve poklovaných ptáčat svá vlastní ústa??? Sama nevěděla, jak se jí podařilo dostat se zpátky tam, odkud přišla. Nikdo si ani nevšiml, že se vůbec vytratila, jako by žádná žena jménem Ludmila nikdy ani neexistovala.

***

Slaboučká svíčka ve výklenku nad ložem už skoro dohořela. Z druhého konce komnaty slyšela pravidelné oddechování své vyčerpané vychovatelky, které místy přecházelo v tiché chrápání. Chůva s ní odjakživa sdílela tu samou místnost ale spala jako špalek, takže Ludmile stačilo jen být pěkně potichu jako malilinkatá šedá myš . . .
Bezradně obracela v rukách svůj vnucený dar. Nepříliš povedeně vypálený hrníček obsahoval jakousi jí neznámou mast, zvláštně smíchanou substanci, která kolem sebe šířila slabou vůni nějakého silného koření a ještě něco jiného, co jí bůhví proč připomínalo jedině síru a spáleninu . . .
Že by jí venkovanka dobrovolně nabídla lék na drobná zranění??? Ale proč potom ty tajnosti??? Možná se jí potom mazadle zanítí celá oteklá tvář, sama od sebe jí uhnije polovina obličeje a ona bude až do smrti vypadat jako právě probuzená záhrobní zrůda???
Co když je to jed???
Nakonec se rozhodla, že tu věc skutečně vyzkouší. Proč ne??? Nanejvýš zjistí, že ten sajrajt stejně nefunguje. Pomazala si mastí obě ruce, obličej, krk a pro jistotu dokonce i nedostatečně narostlá ňadra. Zpola vypotřebovaný džbánek postavila pěkně pod postel a sfoukla slabě blikající oharek svíčky.
Pokoušela se usnout.
Ale nešlo to. Nedokázala zamhouřit oka, protože se jí strašně točila hlava a cítila se jakoby se pod ní postel začala vznášet . . . a příšerně ji to pálilo, pálil ji každý kousek kůže natřený tou zpropadenou mastí jako by sama skočila mezi hromadu žhavých uhlíků a v uších jí škubalo jako by jí v nějaké osvědčené církevní mučírně násilně vlévali do ohlušených uší postupně tuhnoucí, vařící vosk . . .
Současně lámána v kole i natahována na skřipci.
Ne, to se nedalo vydržet. Už ani minutu. Vypotácela se ze zválené postele a nahoře bylo najednou dole. Začala ztrácet rovnováhu. S vypětím všech sil se dovlekla k širokému, dvoukřídlému oknu a neohrabaně odsunula obě umělecky zkřivené západky. Čerstvý vzduch ji zabolel jako rána bičem a ona se vůbec nemohla pořádně nadechnout. Nad lesem nevycházel vznešený měsíc, všude vládla jen černočerná tma, kterou pichlavě probleskovaly nikým nepojmenované hvězdy . . .
Vál vítr . . .
Zavřela oči a měla pocit, že se začíná vznášet . . . stala se jen pouhopouhým poryvem vzdálených podzimních bouří . . . létala tak vysoko jako ty hvězdy, totálně netečná a mrtvolně bledá přesně jako jedna z nich . . . hluboko pod ní se rozmazaně míhaly nenávistí otrávené trosky, některé se střechami jiné bez, poničené kostry různých staveb od sebe oddělovaly jen obrovské prostory plné prázdnoty . . . světy, kde nenasytné stíny pohlcují veškeré stříbřité světlo slabě zářících, nekonečně vzdálených hvězd . . . pláně plné ztrouchnivělého dřeva a hranatých hromad ohořelého kamení . . .
Návrat na zem byl tvrdý a bolestivý.
S neslyšným zavřísknutím dopadla přímo do drápů přerostlého šípkového křoví a kdyby se včas nevymotala ven, snad by z ní zbyly jen zkrvavené cáry nabodané na nebezpečně zahnutém trní.
Zvláštní vegetace všude kolem byla příšerně přerostlá pichlavá a planá, jako by příroda práchnivěla v nějaké nestvůrné márnici a celá zem se postupně propadla do bezedných hlubin zkázy a hniloby . . .
Prodírala se přes všechno to kousavé křoví a každý jen trochu pohyblivý šlahoun se jí schválně zachytil za oděv nebo alespoň kus obnažené kůže . . . nedobrovolně následovala vzdálený zvuk bubnů a pablesky půlnočních ohňů ozařující zdánlivě pustou lesní křižovatku . . .
Podle vyprávění tam kdysi dávno stávala velikánská šibenice, kde maskovaný kat na veřejném vystoupení před početným publikem sprovodil ze světa nejednoho nájemného vraha či necudně odhalenou, prodejnou kuplířku. Od dob poprav a výslechů už uplynula dlouhá léta, ale jistí lidé mají ještě dodnes v živé paměti nelidsky kruté výslechy plné co nejbrutálnějších postupů vedené v královsky vybavených sklepních kobkách a děsivě zohavená těla nemála obětí převládajícího útrpného práva . . .
Měla strach, hrozný strach.
V hlavě jí ožila černá představa sebe samé, beznadějně zapadlé v zemi pod tunou trní, jak ji pomalu obklopuje stahující se kruh probuzených mrtvých s nakousnutými kostmi ověšenými jen páchnoucími cáry svého vlastního prohnilého masa, nezemská záhrobní armáda vzešlá ze zubatých černých úst všudypřítomné smrti zrozené zrovna za jejími zády . . .
. . . rozkládající se revenanti, rozdrbané hřbitovní rochny a mnohonohá mlaskající monstra s trpkou příchutí stydlé krve na nepřirozeně rozpláclých pyscích . . . ti všichni na příkaz kohosi neznámého náhle opustí svá studená, posmrtná lože a připlazí se po všech čtyřech s vražednými úmysly svých nekrotických mozků neprůhlednou noční temnotou rovnou k ní . . .
Nikdo, dokonce ani divá zvěř by si v tuto noc snad netroufla projít potemnělým lesem. A přesto se v šišatém kruhu kolem ohromného ohně podnapile potácel a zuřivě vířil houf zvrhle vřískajících postav. Proplétali se jako klubko rozpálených pijavic tak rychle, že mihotavé záři ohně ani nešlo pořádně poznat, jestli se jejich nohy vůbec ještě dotýkají pošlapané země . . .
Jejich odvrácené tváře téměř splynuly s konejšivým inkoustem okolní noci a holá těla se trhala a kroutila jakoby zajatá v krutých křečích . . . dřevěné hole zkroucené jako jedovatí hadi, pod maskou tmy skvěle skryté, snad ještě mnohem, mnohem temnější, putující duše . . . vrcholná zvrhlost na místě nasáklém lidskou zlobou a nenávistí . . .
Osudová křižovatka.
Ona téměř cítí, jak se jí jejich horká krev vsakuje do odřené kůže a nutí ji vychutnávat její sladkou, železitou vůni jako by byla jen velké, vyhladovělé stvoření . . . každé zbloudilé zvíře občas nesměle smočí svůj jemný jazyk v mělké louži té vytoužené tekutiny . . . chce se svíjet v prachu u jejich nohou, chce se sápat a trhat . . . a pak . . . pak –
Všichni padli na zem a začali se jeden přes druhého plazit po břiše. Tekla jim pěna z huby jako by byli nakažení vzteklinou a jakékoli lidství bylo v jejich pomatených mozcích jen nezřetelně vzdálenou vzpomínkou. Možná už ani nebyli naživu nyní se mučivě měnili v noční běsy. Jejich srdceryvný nářek bude za bezesných nocí slyšet na míle a míle daleko nad široširým soumračným krajem a ona už nikdy, nikdy nedokáže znova sama usnout . . .
Z lesa vyšlo nějaké znetvořené zvíře.
A burácející dobytek mu vzdával hlasitý hold. Zdušeně vykřikla a nedokázala se ani pohnout, otupělá leknutím a naprosto neschopná uvěřit tomu, co se jí právě odehrávalo přímo před očima. Samozřejmě, staří plesniví pohani odjakživa vyprávěli děsivé zkazky o těch nejdivnějších tvorech, kteří dodnes skrytě obývají ty nejtemnější hlubiny nekonečných hvozdů. Ale ona takové pověsti považovala jen za ničím nepodložené pohádky upletené z primitivních pověr a všelidského strachu z neznáma. Přesto jí jeden z těch příšerných příběhů ráz naráz ožil přímo před vytřeštěnýma očima. Lesní legenda se sama zhmotnila ve skutečného, živoucího tvora.
Vlastně netvora.
Ne, na to strašlivé stvoření se nikdo nemohl soustředit delší dobu. Jako by vám byť jen pohled vypaloval slzící oči až do slepoty . . . odporná absurdní anomálie plovoucí v oparu potvorně pokroucených plamenů . . . zdálo se jí, že v té sžíravé záři rozeznává nějakou pokřivenou tvář . . . vlastně víc tváří, karmínem potřísněných prasečích rypáků se zahnutými kly a kyjovitých hadích hlav, odkud ze všech stran vystřelovaly rozeklané jazyky v kapkách jedu a ložiska zvláštních výrustků, snad vroubkovaných rohů ze kterých se loupou žárem okoralé kusy kostí . . .
Immanis pecoris custos, immanior ipse.
Zvrhlý řev vystoupal k novým výšinám. Dva ďáblové ji hrubě popadli za ruce a přivlekli vzpouzející se oběť k obrovskému plochému balvanu, věkem vymleté skále částečně skryté dole v zemi. Houbovitou plísní prosáklá Bible ležela rozevřená rovnou na oltáři . . .
Chyba, ona viděla, že ta kniha v žádném případě nemůže být pobožná Bible. Potrhané stránky byly na mnoha místech nasáklé stydlou krví a mezi neumělými čmouhami a mnoha otisky špinavých prstů jen občas rozeznala skutečný pokus o písmo. Zlomyslně mečící koza jí vrazila do ruky ostře přiříznutý paví brk. A ostatní strašně křičeli:
„Podepiš!!!“
„Já jsem tě přivedla!!!“
„Piš!!!“
„Do knihy!!!“
„Podepiš!!!“
„Dělej nebo tě náš pán na místě ztrestá!!!“
Nejhůř ze všech na ni docela blízko dorážel zkřivený ksichtík vztekle prskající kočky, ve kterém kupodivu i potmě rozeznala trudovitý obličej prodejné pasačky prašivého stáda vyhublých vesnických vepřů . . . ze zápasu v křoví byla rozedraná jako kus hadru, stačilo jen v jedné ze spousty malých povrchových ranek smočit špičku pisátka . . .
„PODEPIŠ!!!“
„PODEPIŠ!!!“
„PODEPIŠ!!!“
Měla na výběr??? Když sama vyměnila své poslední pomazaní za zle páchnoucí čarodějnickou mast??? Znovu se zkoumavě zadívala na krví slepené stránky obrovské kouzelnické knihy. V jednom místě část stránky chyběla na jen nahoře na utrženém rohu se místo slov skvěla mizerně načmáraná muří noha. Protože stejně jako většina ostatních neuměla psát, otiskla do Černé knihy svůj vznešený palec. A pak –

A pak se pár dní poté začaly v zapadlých dědinách šeptem vyprávět děsivé zkazky o divně skákajících světlech, které zahlédli někteří uspěchaní pocestní v noci v lese mezi stromy a o démonickém dunění basových bubnů někde v dálce pod kopci a o odporných zvucích a pronikavém křiku, který podle většiny posluchačů nemohl patřit žádnému známému zvířeti ani mučenému člověku. Mluvilo se o šeredných sabatech čarodějnic a o úpěnlivém vyvolávání předpotopních ďáblů z nepochopitelných propastí podzemního pekla. Ludmila takovým řečem nevěnovala nejmenší pozornost, protože sama nejlíp věděla, co se dělo té noci v kruhu okolo očarovaného ohně. A zavázala se slibem mlčení.
První podezření padlo na jistou starou pradlenu, která bydlela v opuštěné chýši dole u splavu blízko jedné z vesnic o které dvě usmolené sousedky svorně tvrdily, že jim ze závisti otrávila jejich poslední prasata. Hluchá stařena byla okamžitě obviněna z čarodějnictví a následně přímo na návsi krutě ukamenována, všeobecná hrůza tím ale ještě zdaleka neskončila.
V lese poblíž staré křižovatky se totiž našlo roztrhané tělo nějakého neznámého muže a ve vypouklé dutině jednoho z nejstarších dubů kolem lesní stezky se po prohledání posléze přišlo i na rozsekané ruce a nohy se strhanými nehty, patrně rovněž patřící k téže zohavené mrtvole. Z dýmajícího popela ve vyhaslém ohništi se nepodařilo vyhrabat nic víc než další drobné kosti a kůstky, u kterých se už lidský původ nedal nijak jednoznačně prokázat . . .
Všechno ostatní spolkly plameny.
Celý morbidní incident se rychle rozkřikl po okolí a mluvilo se dokonce o tom, že do zdejších poklidných krajů možná znovu zavítají železní zmocněnci svaté inkvizice. Ďáblovy rejdy se tu ale ještě pořád nezačaly projevovat v plné síle a roztřesení kněží se bojácně křižovali při pouhém pomyšlení na zlověstné zvuky bubnů a falešný zpěv linoucí se další dokonale bezměsíčnou nocí . . .

***

„Bohužel mám pro tebe špatnou správu. Opat Benedikt včera v noci zemřel. Na jeho místo nejspíš nastoupí někdo jiný.“ oznámila nervózní vychovatelka, když vešla ke své schovance do komůrky s náručí plnou čerstvých prostěradel. Na nového zpovědníka si bude muset ještě pár dní počkat.
„Opravdu??? To je mi líto. Měla jsem toho dědouška docela ráda. Ale už byl strašně starý. Sám musel tušit, že už dlouho nevydrží.“ odvětila dívka lhostejně. Momentálně měla mnohem důležitější starosti než nějaký mrtvý mnich.
Poděšeně se prohlížela v maličkém vypouklém zrcátku s ohmataným držadlem ve tvaru obnažené kovové víly. Její pravá tvář byla celá nateklá a nezahojené zčernalé škrábance ostře vystupovaly ze zarudlé kůže. Ani po tak dlouhé době nezmizely, jen se začaly pomalu zatahovat jako nějaké zanícené jizvy. Jako vystydlým popelem vydatně pohnojené polní brázdy, ze kterých kupodivu místo bradavičnatých brambor s pahýlkovitými hmatovými výhonky vyraší cosi naprosto nejedlého . . .
„To vypadá dost zle.“ poznamenala znepokojená chůva při pohledu na její poničený obličej. „Opravdu jsi nelhala, když jsi říkala, že tě poškrábala nějaká kočka???“
„Myslíš si, že bych si tohle udělala sama??? Nejsem tak blbá, abych si ničila obličej. Mě stačí ruce a nohy!!!“
„No nemusíš být hned tak zlá, jenom jsem se ptala. Ale vypadá to vážně hrozně. Možná bych k tobě měla zavolat felčara, mohla by se z toho začít šířit nějaká jedovatá otrava. Na pročištění krve by ti pomohlo pouštění žilou nebo čerstvé pijavice.“
„Fuj!!! Ani za nic!!! Nesnáším pijavice!!!“ celá se otřásla a s odporem odložila vypouklé zrcátko. Už se na sebe nedokázala ani podívat. „Nic mi není a žádného felčara tady taky nepotřebuju. Za čas to zmizí samo. Jsou to jenom škrábance, žádná rána.“
„Jak myslíš. Tady s tím stejně nikoho neohromíš.“ podotkla vychovatelka ne bez jisté dávky zlomyslnosti a začala se zabývat nějakou jednoduchou ruční prací.
Ludmila si přiložila na nateklou tvář mokrý heřmánkový obklad a až do klekání vytrvale vyhlížela ven z okna. Pásla se pohledem na namoklém úhoru a její neveselými vzpomínkami zamlžené oči jako by ještě pořád čekali na znamení od kohosi –
Neznámého.
Když se poprvé setkala se svým novým zpovědníkem, musela si proti své vůli vzpomenout na všechny ty šeredné chrliče, které bůhvíproč zdobí vysoké zdi tolika krásných katedrál. Měl netečnou tvář tvrdou jako kámen.
Nejen že se jí ani neobtěžoval odpovědět na tiše pronesený pozdrav, on se dokonce ani sám nepředstavil. Strašně dlouho na ni zkoumavě zíral, jako by byl soudce, který se snaží sám pro sebe odhadnout výši spravedlivého trestu pro nějakého obzvlášť zavrženíhodného vraha.
Ze sinalého obličeje částečně skrytého pod kápí neforemné mnišské kutny se do ní nepohnutě vpíjely jeho pichlavé černé oči. Probodával ji pohled tak tvrdý a nemilosrdný jako dva rozžhavené železné hřeby, až mu nedokázala déle čelit a sama musela zahanbeně sklopit zrak.
„Já jsem se vám představila. Prosím řekněte mi, kdo jste.“
„Říkají mi bratr Medard. Po smrti našeho opata jsem na sebe musel převzít některé jeho méně příjemné povinnosti.“ odpověděl dutě asketa.
„Méně příjemné povinnosti??? Proč jste ke mně tak nezdvořilý, bratře Medarde???“
„Co se vám stalo s obličejem???“ zodpověděl otázku jinou otázkou.
„Jen malá nehoda z dob, kdy ještě všechna děvčátka ráda běhala s nůžkami.“
„Žádné takové nehody neznám a jestli nebudete mluvit pravdu, nebudu vás moci správně zpovídat.“
„Já při zpovědích nikdy nelžu. Tvrdil vám snad váš opat Benedikt někdy něco jiného???“ zatvářila se záměrně uraženě.
„Náš bývalý otec opat mi kupodivu ještě před pár dny tvrdil, že děláte velké pokroky. Ale asi se mýlil.“
„Můj největší pokrok spočívá v tom, že jsem se nedávno konečně naučila létat. Úplně bez křídel, stačí jen zavřít oči a otevřít okno!!!“
Zkroušený zpovědník málem obrátil oči v sloup. Byl samozřejmě předem varován, že tato žena patří mezi chudé duchem. Ale v žádném případě nečekal, že to bude takové drzé děcko které s vážnou tváří blábolí horší hovadiny něž kdejaký dvorní šašek od hlavy až k patě ověšený vesele cinkajícími oslími rolničkami.
„Nebudu vám vymlouvat žádný z vašich výstředních názorů. Dá-li Bůh, snad jednou prohlédnete sama.“
„Nebo možná úplně oslepnu a vy mě budete muset vodit za ruku!!!“ naráz se rozesmála a začala se kdákavě kymácet dopředu a dozadu.
A zatímco se její nový zpovědník ve snaze jít své šílené ovečce příkladem spořádaně nahlas modlil, ona se pořád vrtěla a vzpouzela, jako by ji cosi přilepeného někde pod šaty přímo na těle nevýslovně pálilo. Mnicha Medarda mimoděk napadlo, jestli náhodou nemá štípavé vši nebo neléčené neštovice. Pořád se škrábala a drápala, jako by se z ní něco neviditelného snažilo stáhnout kůži zaživa. Když od ní konečně s ulehčením odcházel, poslala mu slabomyslná lascivní vzdušný polibek.

***

Hrozně nerad k ní chodil a s každým dalším setkáním jeho podvědomý odpor pořád sílil a sílil. Nenáviděl ty divné zvuky, které kolikrát vydávala, když se klátila do kaple jako kulhavá a táhla za sebou jednu nohu jakoby ani neuměla pořádně chodit. Nenáviděl ty plíživé hadí pohledy jejích kalně hnědých očí, těch dvou zaplivaných louží plných bláta. A úplně nejvíc ze všeho nenáviděl ten prachmizerný pocit, že se mu už jen pouhou svou existencí tahle ta . . . ta bezduchá věc uvězněná v těle člověka sama pro sebe tiše vysmívá.
Pořád dokola si v duchu opakoval, že je šílená a jako taková si zasluhuje jeho soucit. Ale něco hluboko, hluboko v hlavě mu jeho vnitřní hlas s naprostou převahou vysvětloval, že ve skutečnosti je ona něco ještě mnohem, mnohem horšího než ubohý blábolivý blázen . . .
Už kolikrát ho napadlo, že požádá nového opata, aby mu přidělil nějakou jinou práci. Nikdy se k tomu ale neodvážil nahlas, protože opat byl muž přísný a pánovitý, který od svých mnišských bratrů bezpodmínečně vyžadoval absolutní poslušnost. Kdyby zjistil, že si řeholník Medard začal zničehonic ztěžovat, ještě by ho dal za trest zbičovat.
A tak se i dnes totálně znechucený zpovědník sám a sám vydal po rozbahněné cestě na nedobrovolný sedánek do uhihňaného hadího hnízda. S každým dalším krokem pociťoval pořád větší a větší nejistotu, neboť neprůhledná mlha začala nepříjemně houstnout. Zablácené škorně čvachtaly v rozteklé špíně a za neudržované nehty mu zalézal sychravý podzimní chlad. Jen nářek vodou nasáklých koberců nacucaného mechu zmačkaného pod těžkými botami rušil němou atmosféru lužního lesa . . .
I když už druhý den skoro pořád pršelo, zakopával po cestě o spadané větve a málem narážel do zkroucených kmenů, které byly navzdory všeobecné vlhkosti úplně polámané a vyprahlé, jako by nedokázaly dál přijímat vodu. Seschlé stromy zřejmě odumřely pro nedostatek živin, naopak jejich kořeny se snad samy od sebe obludným způsobem vysouvaly ze země v závějích slepeného jehličí.
Asi za hodinu konečně dorazil ke kraji hlubokého hvozdu. V létě tam na mýtinách vídal trsy buclatého borůvčí a ovocný lesk lákavých lesních jahod. Nyní krok co krok narážel jen na všudypřítomné chuchvalce lepivého trní, které tam nikdy dřív vůbec nerostly. Správnou cestu na hradu už našel snadno – stačilo jen následovat prapodivně páchnoucí páru plující mléčně bílou mlhou . . .
Když konečně celý promoklý dorazil do cíle své cesty, přivítal ho jen němý kámen a strohý oltář s velkým vyřezávaným křížem. Jako na potvoru mu přišlo, že ten zatuchlý zápach snad vychází přímo ze zdí tady toho obydlí. Ale to byla hloupost, vždyť přece předtím přicházel z venku.
Zato slabomyslná dnes vůbec nepřišla.
Zůstal tiše sedět na nehorázně nepohodlné lavici. Uvažoval, co dělat. Už to začínalo být značně únavné. A ona pořád nepřicházela. A nikde nikdo. Ne, nebude tady jenom tak sedět jako zmoklá slepice. Opat s dozví jen to, že ovečka se nedostavila. Co s tím má ubohý řadový mnich dělat???
Čas běžel.
Ve dveřích se zjevila zrůda.
Zastavila se pár krůčků před prahem. Vypadalo to, je-li to vůbec možné, že je na tom snad ještě hůř něž předtím. Při pohledu na nevysokou, nahrblou postavu v potrhaných šatech nějaké neurčitě tmavé barvy a hlavou celou zamotanou do nějakého kusu hader tak, že z ní nezahlédl ani kousek obličeje v něm opět vyvolal tu nechutnou vlnu atavistického odporu. Zvlášť když na něj ta věc ještě promluvila lidským hlasem:
„Dnes se s vámi nebudu modlit, bratře Medarde.“
„Proč???“ otázal se zpovědník nahlas. „Aleluja!!! Heuréka!!! Konečně!!! Jsem volný!!!“ jásaly hluché hlasy v jeho hlavě.
Váhavě překročila vrzající práh a místo odpovědi se posunula o pár kroků k němu. Musel vynaložit velké úsilí, aby před ní nezačal zbaběle couvat ke zdi. Někde v dálce slyšel ještě další kroky, jako by ke kapli přicházelo víc lidí . . .
„Jsem nemocná. Moc nemocná a obávám se, že na můj neduh není žádný lék.“
„Nechápu. To proto máte zavázaný obličej??? Ale co –
A pak pochopil. Všechno najednou dávalo dokonalý smysl. Proč mu nemůže ukázat svou ošklivou tvář, proč je všude kolem tak pusto a mrtvo, proč zmizeli všichni lidé a odkud se vlastně bere ten odporně ztuchlý, chorobně nezdravý zápach . . .
„Bože!!! Ty jsi malomocná!!! Nepřibližuj se ke mně!!! Táhni!!!“
Uskočil ke zdi a jako šílený před sebou mával rukama, snad se snažil odehnat démona přicházející nákazy jako by nemoc byla nějakým bodavým hmyzem . . .
No jistě že je malomocná, ta bezcenná bacilonosička s prohnilým mozkem, ta zlovolná věc, která postupně všechny schválně nakazila a oni pomřeli s pěnou u huby jako psi a jejich nikým nepohřbené mrtvoly se teď válí všude po chodbách a komnatách a táhle z nich ten odporně nasládlý puch a ona se k němu přibližuje pořád víc a víc a chce se ho dotýkat těma nečistýma rukama ze kterých už určitě začalo odpadávat hnijící maso a –
„Ne, já mám něco ještě lepšího ty hlupáku. Uvidíš sám.“ Zavrčela a začala si z hlavy pomalu odmotávat ten lehce nažloutlým hnisem skrz naskrz prosáklý obvaz. Její obličej byl rázem změněn k nepoznání.
Pořád jí zůstaly ty těkavé, jakoby horečnaté oči a nad nimi husté černé obočí, ale na místě, dne dřív mívala normální tvář nyní zpod porušené kůže vyrašilo cosi . . . nového. Strupaté stopy po drápech se strašlivě rozevřely a z nich lezlo cosi jako obrovská zbujelá bradavice podobná nevymačkaným nežidům nebo nějaká krvavá nespojitá nehtovina nebo z vnitřku vyhřezlá, tmavá nádorová tkáň . . .
„Ďáblovo znamení!!! Ty čarodějnice!!! NECH MĚ!!! NE!!! NEEE -
Zuřivý řev vytryskl v horkou krev, když mu ďábel vrazil štiplavým slizem obalený pařát až po zápěstí do hrůzou rozevřených úst a s nečekanou silou vyškubl ven jeho masitý jazyk i s kořenem. Druhá drobná ruka, ze které nyní místo narůžovělých nehtů vyrůstaly dlouhé zahnuté drápy mu jednou ranou rozpárala hrdlo až na kost a umírající mnich zkroucený v škubavých křečích dole u ďáblových nohou si v posledním mučivém záblesku jasné mysli uvědomil, že její šaty byly ve skutečnosti čistě bílé, bělostné jako svěží květ jarní lilie. Za tmavé je na první pohled považoval jen proto, že jsou celé od hlavy až k patě nasáklé tenkou krustou zaschlé krve . . .
Zabila ho bestie.
Lačně si nacpala do huby jeho lahodný jazyk a žíznivě chlemtala na všechny strany stříkající krev. Byla přece nemocná a potřebovala sežrat spoustu masa. Kroky mnoha nohou se konečně dorazily, ale místo zfanatizovaného davu vklouzla do kaple jen jedna jediná černá kočka. Ludmilu ta zvláštní zvuková iluze nijak nepřekvapovala, ta kočka jí ostatně sama od sebe tenkrát o sabatu prozradila, že se jmenuje Legie.
Způsobně se usadila opodál jen pár kroků před prahem a upřeně pozorovala zbytky mnišské mršiny, ze kterých její nezpůsobný maniak zuby nehty trhal velké kusy ještě kouřícího syrového masa . . .
Když se to zvíře v ní konečně dosyta nažralo, převzala Ludmila opět vládu nad svým proměněným tělem a po chvíli němého odporu, kdy se jí chtělo jen padnout na všechny čtyři a úporně zvracet bez jediného hlesu vyšla ven na ztichlou chodbu. Možná ještě nebyla připravená na tu nekonečnou hrůzu, která ji ovládne v momentě, kdy s konečnou platností přestane být pouhopouhým člověkem.
Do té pošpiněné kaple už nikdy nevkročí. Nikdy. Celá rozechvělá zavírá vrata a skrz zkamenělé dřevo už neslyší žádné nářky ani táhlé vytí zapuzené paní Meluzíny. Jen hrobové ticho, které ruší postupně slábnoucí déšť . . .
Nápadně podobná nemrtvému přízraku jménem krvavá dáma pomalu prochází pustými chodbami zapomenutého hradu, který se změnil v luxusně rozlehlou hrobku. Jednou zde snad spočinou i její prokleté kosti. Zelenooká kočka ji rozjařeně následuje. Slabomyslná neomylně míří k místům, kde ji netrpělivě očekává ten černý . . .
V uších jí dutě rezonuje nepravidelný tlukot jeho nestvůrného srdce a tenkými prasklinami ve vysušeném dřevě prastarých dveří proniká ven blikavé světlo vysokých voskovic . . .
Jejich plamínky už pomalu uhasínají.
Kočka se jí mazlivě otírala o nohy. S námahou polkla a opět si vzpomněla na poslední slova zapsaná stydlou krví na vydělaném kozlím pergamenu, který nadevší pochybnosti pocházel právě z nečitelných stránek zakázané Černé knihy.
Několikrát je zřetelně zopakovala nahlas.
Po stěně nad ní přeběhl něčí stín a za ním následoval další, jen mnohem, mnohem větší. A o poznání obludnější. Po pronesení posledního slova některé svíčky samy od sebe zhasly a ze zamčené místnosti se ozvalo zlověstné zaškrábání na železem pobyté dveře . . .
Roztřeseně uchopila zakrvácenou kliku a dveře do komnaty se zvolna zhouply v nepromazaných pantech zcela mlčky, jako by se jí chtěly názorně p


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Hank 06.05.2011, 23:58:08 Odpovědět 
   Hele... nevím jak se zeptat, ale zeptat se musím a snad mi to taky tvoje velkorysost odpustí... no... jak bych to jen... já... vy s Bárou Nesvadbovou spíte? Což snad bude zajímavá odpověď na zajímavou otázku, jdu o ní chvíli meditovat... o té odpovědi, ne o Báře :))))
 ze dne 07.05.2011, 17:25:08  
   Doll: S Bárou Nesvadbovou nespím, protože jsem zaprvé holka a zadruhé Nesvadbová není můj ročník. A za třetí Bestiář se mě ani moc nelíbil, jenom ta citace :D
 Adam Axl Rose 03.05.2011, 19:23:57 Odpovědět 
   Bohužel jsem dočetl jen k prvním třem hvězdičkám, kvůli narůstající tendenci chyb v textu, které mě odváděly od příběhu.
Namátkou, nechce se mi to hledat:
Ve tváři jí zacukala nějaký krátká křeč...

Proč skončila jako lidský odpad, nečistý šílenec, který se jako dětská káča točí v kruzích a jen pokorně čeká na smrt, protože nemá odvahu sám za sebe všechno to utrpení jednoduše ukončit???

Ještě mi vadilo: "dnes, dnes" a o kus dál "dlouhé, dlouhé"

Promiň, u mi za 3...škoda
 čuk 03.05.2011, 11:53:20 Odpovědět 
   Díky.
Líbil se především popis krajiny a kláštera. Já jsem typický senior v knihovně, kam chodím pravidelně.
 čuk 03.05.2011, 9:22:56 Odpovědět 
   Povídka je kombinací zhustěného gotického románu, estetiky hnusu a zobrazení krutosti a sadismu.
V pozadí je zřejmě působení velké bolesti a hrůzného šoku. Šílenství však nemusí nastat vždy a už je poněkud překombinováno tím, že se postižená změní v hnusobu,
Snad by próze svědčily větší kontrasty: téma lásky a vychozí tvář Ludmily (nemusí být v představení Ludmily přímo řečeno: hloupá dívčí hlava) a pak její devastace. Myslím si, že by jazyk této kombinace měl být vybraný, bez použití pejorativních slov v líčení (placatila, smontovaný, žiletky!- tehdy nebyly- psi jsou automaticky čubkami, chcípnout, výpadovka, hovadiny, uhihňaný atd), tedy někdy méně by bylo více. Místy by svědčilo trochu víc noblesy. Vedlejší postavy by neměly být líčeny tak devastačně: mnich, velkohubá chůva. Pro kontrast by bylo dobře, kdyby se objevily i kladné postavy a zrůdnost nebyla tak kontinuální. Osvěžující jsou realistická líčení, obyčejné záběry, i ta hezká místa, příroda nezkažená atd. V podhoubí tvé prózy čtu téma manipulace (panenka, loutka) a ani rodiče (otec) nevystupují alespoň v částečně kladných rolích.
Snad už jsem dříve psal: prospěšné je střídání pohledu: ponořeného do hrůzy a klidného vyprávěcího: tedy větší střihy. Aby bylo jasné, že autorka si dovede zachovat odstup a vnitřně se neztotožňuje s líčením. Autorka je zřejmě velmi expresivní a extatická. Názor, že dílo je odrazem duše jejího tvůrce je dost diskutabilní: nemusí však z textu příliš trčet, čtenář by si to měl spíš domýšlet. Mnohdy by přeměna v hnus měla být postupná, dynamičtější. Kontrastu by prospělo trochu rozvinutí rozporu spasení - zavržení.
Nejvíc se mi líbí popis devastované krajiny a motiv černé kočky, sochy a džbánku, zatažení do děje zprvu klasického mnicha.
Próza by chtěla některá místa vyčistit, vybrousit styl,vybalancovat (jak už jsem psal: ty kontrasty). Na povídku je to příliš dlouhé (bylo by dobře škrtat a šetřit s extatikou), na román krátké: pro přeměnu v něj by bylo dobře vložit oddechová klidnější místa, jaksi ředit a znovu uchvacovat do víru a jednak vybrouit pointu resp najít ještě překvapivější pointu a závěrečné akordy. Závěr: máš bujnou a bohatou fantazii, ale někdy méně by bylo více a účinější. A pak ty kontrasty zvýšit.
Pokud bych měl doporučit četbu: zkus Zeyera, Durycha, Poea, a snaž se od nich něco odkoukat. Není hanbou ani nedostatkem talentu a schopností text znovu a znovu prohlížet, i objektivníma očima nezasvěceného čtenáře a předělávat.
Místy jsem byl uchvácen, místy zcela zničen, místy vyhozen z nálady vybočením stylu. Ovšem: má špatná paměť, uniklo mi, jestli závěrečná pointy nebyla pointou retrospekce.
 ze dne 03.05.2011, 10:17:46  
   Doll: Dík čučáku, snad tě tam zaujaly minimálně ty místa, kde jsi byl uchvácen :D A co že to vlastně bylo??? Třeba ten popis krajiny??? Každopádně mám radost, že sis tam našel to svoje. Snad se bude líbit i druhým. Doll píše z praktické maturity v knihovně, kde vyfásla téma "Senioři v knihovnách" a právě si dáva mikropautu na svačinu a kontroluje vzkazy. :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Mám psa
Pan Petr
Příkrá cesta na...
Radher
Orchidej - Kapi...
Jason W. LeClare
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr