» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141687

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Kapitola II (1) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Svoboda

Alan Dark	publikováno: 02.05.2011, 21:47

První část druhé kapitolky, přeji příjemné počtení


	Druhý muž, vysoký ramenatý blondýn s krátkými vlasy a modrýma očima, mu pustil ruce a ten první mu pomohl vstát. Když se Alan rozhlédl kolem sebe, zjistil, že z těch dvanácti černooděnců stojí na nohou už jen tři. Kromě toho, co mu pomohl vstát a blondýna tu byl i neméně vysoký černoch s velice nakrátko zastřiženými vlasy. Alan pochopil, že tohle jsou ti lidé, o kterých mluvil John. Kupodivu ho ani moc nezajímalo, jestli jsou ti zbývající mrtví nebo jenom omráčení. „Kapitáne O´Connelle, máme rozkaz odvést vás do naší předsunuté základny, kde už čeká váš doprovod.“ „K čemu potřebuji doprovod?“ „To abychom si byli jistí, že se nám znovu neztratíte. Naposledy jste byl viděn před třemi lety v komplexu White Mist, kde jste zabránil okamžitému příchodu vojsk Mez´eterů a my tak mohli předem zformovat hnutí odporu. Zkoušeli jsme přesvědčit i tehdejší vládu, aby se lépe připravila na útok cizáků. Bohužel, naše vláda se všemožně snažila události ve White Mist ututlat a tak nic ohledně přípravy nepodnikla. A potom Mez´eterové zaútočili. Kde jste vlastně byl celé ty roky?“ „Omlouvám se, ale na nic z té doby si nevzpomínám. Nevím, jak je to možné, ale nepamatuji si vůbec nic ze svého života.“ „Páni. No, to je… překvapující. Teď ale bohužel nemáme čas to probírat. Já ostatně nejsem odborník ani vědec, jen pouhý voják. Musíme se co nejrychleji dostat na základnu, tam vám možná budou schopni pomoci.“ Zase si nasadili svoje masky, jeden z nich se přesunul před Alana a další dva vedle něj. Takto seřazeni vyšli ven na ulici a jakmile lidé viděli jejich černé uniformy, rychle obraceli pohled jinam. Nikdo si tedy nevšiml, že se stále více blíží k okraji města a takto se nepozorovaně dostali až do posledního bloku. Dál už bylo asi patnáct metrů jen prázdno a nakonec zeď. Obrovská betonová zeď a v ní ve směru z hlavní ulice široká mezera. Tu chránilo jakési nejasně viditelné zlatavé pole, kterým by zřejmě nikdo nepovolaný neprošel. Po zdi přecházelo mnoho černooděnců a před mezerou stálo velké obrněné vozidlo hlídané pěti vojáky v ocelově šedých opancéřovaných oblecích, velice připomínajících středověké zbroje. Ozbrojeni byli krátkými černými puškami, u nichž Alana zarazilo to, že neviděl žádný zásobník. V posledním bloku stála i nízká šedá budova, k níž Alan a jeho dozorci zamířili. Poslední z nich za nimi zavřel chatrné dveře a ocitli se v jediné místnosti, která budovu tvořila. Místnost byla úplně prázdná a Alan ani v nejmenším nechápal, co tu dělají. Byly tu jen čtyři holé stěny a pouze jedna se od ostatních lišila obrázkem nějakého rosolovitého červa se čtyřma dlouhýma pavoučíma nohama přeškrtnutým červenou barvou. Obrázek přišel Alanovi dost zvláštní a byl by se vsadil o všechno, že je za tou stěnou nějaký tajný tunel. A byl by prohrál. Tajný tunel tu sice byl, ale přesně za protější stěnou, než na které byl červ. Muž, který Alanovi trochu osvětlil jeho minulost, k té stěně přistoupil a několikrát na ni zaklepal. Ze stropu se vysunula malá koule a na čtveřici zamířil tenký červený paprsek, zřejmě nějaký skener. „Kontrola totožnosti,“ ozval se kovový hlas bez emocí. „Thomas Waid.“ Část stěny se zasunula do země a oni vešli do tunelu, který se otevřel za ní. Tam na ně čekal asi metr sedmdesát vysoký muž s krátkými hnědými vlasy a zelenýma očima v šedém stejnokroji se samopalem v ruce. „Můj Bože! To je opravdu Alan O´Connell! Pojďte dál, rychle!“ Uvolnil jim cestu a stěna se za nimi opět vysunula. Vedl je tunelem vedoucím k výtahu, do kterého okamžitě nastoupili. Muž stiskl jedno ze dvou tlačítek na panelu na zdi a výtah se dal pomalu do pohybu. Jel čím dál hlouběji, až nakonec zastavil několik pater pod zemí. Skupina vystoupila a vrátný vyjel zpátky nahoru. Tom se přesunul do čela skupiny a vedl je k mohutným ocelovým dveřím, vedle nichž byl na zdi panel s čísly. Na něm navolil desetimístný kód a dveře se zasunuly do zdi. Tom vstoupil a prošel kolem dalších dvou mužů se samopaly. Ostatní šli za ním a ocitli se ve velké vstupní hale, kde na ně čekala asi třiadvacetiletá pohledná plavovláska se zelenýma očima, která na sobě jako skoro jediná neměla stejnokroj. Měřila asi metr pětašedesát a oblečená byla do světle modrých džín a bílého trička. Přes to měla přehozený bílý plášť, který na sobě měli i dva muži, kteří stáli za ní. Alan si i přes ten plášť nemohl nevšimnout, jak je dívka pohledná a téměř od ní nedokázal odtrhnout oči. „Kapitáne O´Connelle, vítejte! Tak dlouho jsme doufali ve váš návrat!“ „Alane, představuji ti doktorku Alinu Jonassonovou. Je sestrou našeho společného přítele z White Mist, Svena Jonassona.“ Alan si konečně pořádně prohlédl dva muže, kteří stáli za Alinou. Oba byli vysocí, ten napravo starší, tak padesát let, ale jeho modré oči zářily skrytou energií. Hlavu měl hladce oholenou a na nose měl nasazené kulaté brýle. Tomu druhému bylo asi třicet, byl o něco vyšší, měl delší hnědé vlasy a zelené oči. To byl Sven Jonasson. Alan se tedy otočil ke staršímu muži. „My se známe?“ „Jo, šéfe, to jsem vám zapomněl říct. Tady kapitán O´Connell si totiž nic nepamatuje,“ řekl Tom. „Ano, to by mohlo být nepříjemné. Ale jsem si jist, že se ti paměť dříve nebo později vrátí. A pokud se ti nevrátí do doby, než dorazíme na velitelství, nějak už ti pomůžeme. Alane, já jsem John Hanks. Já, ty a Jack jsme spolu s dalšími pracovali na projektu Kontakt v komplexu White Mist. Řekl bych ti toho víc, ale nemáme čas. Musíme tě dostat pryč z této Oblasti. Danieli, máš ty uniformy a zbraně?“ Alan si až teď všiml, že ten vysoký blonďák má přes rameno velkou tašku, kterou položil na zem a otevřel. Uvnitř bylo několik černých uniforem, elektrických obušků a pistolí. „Vzal jsem to těm parchantům, co pronásledovali kapitána O´Connella.“ „Mám jednu otázku. Co znamená CP?“ zeptal se Alan. „Civilní stráž. Je to něco na způsob policie, ale tihle chlapi mají skoro neomezené pravomoci, co se týče potlačování povstání. Danieli, vezmi to do pokoje 7 a počkej tam na nás. Alane, teď tě vezmeme na naše velitelství, máme totiž podezření, že o tomhle místě vědí a nesmíme dopustit, aby tě chytili.“ John domluvil a z kapsy pláště vytáhl miniaturní vysílačku. Když do ní promluvil, jeho hlas se rozléhal po celém komplexu, zřejmě tu bylo mnoho skrytých reproduktorů. „Všichni se připraví na okamžitou evakuaci a začnou nastupovat do transportu!“ Poté zastrčil vysílačku zpět do kapsy a znovu se otočil k Alanovi. „Teď pojď prosím se mnou. Vy ostatní můžete zatím počkat tady, pokud si přejete dělat Alanovi doprovod.“ Otočil se a kráčel sálem k otevřeným dveřím. Alan ho po chvilce zaváhání následoval až do pokoje, kde už čekal Michael. „Dvě uniformy a vybavení tady nech a zbytek odnes do zbrojnice v transportu. Pak se připoj k ostatním v hale.“ Michael odešel a John s Alanem osaměli. „Alane, domnívám se, že si nepamatuješ ani na svůj vojenský výcvik, ale myslím, že tvé tělo bude reagovat automaticky. Nebo si něco z minulosti pamatuješ?“ Alan zavřel oči a znovu se ponořil do záblesků tvořících jeho paměť. Viděl sám sebe v úzké temné chodbě... v rukou pušku s připevněnou svítilnou... ze zatáčky se vyřítilo monstrum... vystřelil... střílel, dokud to zvíře nepadlo... Otevřel oči. „Pamatuji si jen nějaké záblesky. Ale myslím, že budu schopen střílet a normálně se účastnit boje.“ „Výborně, ale pamatuj! Zbytečně neriskuj! CP jsou sice nebezpeční, ale proti elitním vojákům Mez´eterů jsou jako malé děti. Takže buď opatrný. Doprovázet tě budou Tom, Michael, Daniel a ještě další dva muži, kteří na vás budou čekat v transportu. Teď se převlékni do té uniformy, ochrání lépe než stejnokroj. Až budeš připravený, sejdeme se v hale.“ Rick Namara ještě chvíli čekal v tunelu, ale pak se znovu ozvala výzva k evakuaci a on vykročil směrem k výtahu. Za zády však uslyšel zaklepání a zvuk skeneru vysunujícího se ze stropu. „Kontrola totožnosti.“ „Roy Waters.“ Roy? Toho už jsem nejmíň měsíc neviděl! poznamenal Rick sám k sobě. Otočil se směrem k zasouvající se stěně, když ho zasáhly tři kulky. Ani nestihl stisknout spoušť svého samopalu a padl k zemi. Poté ho další kulka zasáhla do hlavy, pro jistotu. Do tunelu vešlo deset černooděnců v čele s mužem v šedém stejnokroji. Za nimi následovalo pět mužů v šedém pancíři. Mez´eterští vojáci. Následovali dva muži v bílých pancířích: garda Centrály. Ti svírali v rukou téměř dvoumetrové tyče z nějakého matného kovu zakončené na jednom konci zvláštní širokou hlavní. Následovali dva muži v šedých oblecích a za nimi dalších pět vojáků a deset příslušníků CP. Všichni nastoupili do výtahu a ten se po stisknutí panelu rozjel dolů.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Iserbius	08.05.2011, 22:33:40

Zdravím Vypadá to čím dál zajímavějí a docela se odprosťuješ od předlohy a jdeš svým směrem. Jedině dobře a pokud jde o ty popisy já ti nemám co vyčítat takže stejné hodnocení jako první díl :)


ze dne 09.05.2011, 9:46:24
Alan Dark: Moc díky za komentář i hodnocení, vážím si těch, co jsou ochotní přečíst si navazující kapitoly, moc lidí to tu nedělá...

Šíma	02.05.2011, 21:44:38

Zdravím. Pokračování není špatné. Nejasné obrazy paměti v podobě mlhavých vzpomínek hlavního hrdiny příběhu jen prospívají a mohlo by jich být i trochu více (možná se časem dozvíme více nejen z jeho minulosti). I onen přepad je zajímavým počinem. Odboj má nejspíš ve svých řadách zrádce (možná nejen jednoho). Uvidíme, jak se děj zašmodrchá, vypadá to na přestřelku a úprk (co to dá a nohy stačí). Při několikerém pročítání této části mě napadá, že je svým způsobem jednotvárná, monotonní (nejde o akci, pořád se zde něco děje), ale připadá mi, jako by se příběh odehrával v určitém sterilním prostředí. Chybí mi tu "ruch ulice" (Pršelo, svítilo slunce, foukal vítr? Neozývaly se odněkud nějaké hlášení cizáků? Sirény. Výkřiky lidí. Zpěv ptáků. Hrčení strojů, vozidel, apod.) Stejně by také "bodlo" více detailů. Jinak je tento žánr mým šálkem kávy a jsem zvědavý, jak se příběh vyvine! Vidím to na dobrou Dvojku. Uvidíme v dalším díle! Hezký večer přeji...


ze dne 06.05.2011, 10:14:14
Alan Dark: Zaprvé děkuji za rychlé přečtení i publikaci, opravdu mě ta rychlost překvapila. K tvému hodnocení, uznávám úplně všechno :D Úplně mi kvůli akci vypadl z hlavy popis prostředí, až příliš jsem se zaměřil jen na bezprostřední okolí hrdiny, díky za tohle upozornění!