obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915292 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389840 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Závod v poušti ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příběhy ze sna
 autor Kittanya publikováno: 12.05.2011, 23:11  
Další starší kousek, který by se dal přiřadit ke složce Příběhy ze sna. Předem se omlúvám za svoju mizernú angličtinu a finštinu. Ale s Mikkem to napravujeme ;-)
 

Startovala asi stovka závodníků. Naše třída nebyla sice kompletní, ale víc jak většinová. Ani nevím jak dlouho uběhla doba od startu, ale pás závodníků se začíná rozpadat na pár skupin. Já jsem někde na začátku, ale mám co dělat, abych se tu udržela. Všude samí muži. Nikdo z naší třídy. Že by to zabalili?
Úpatí pískové hory nebylo vůbec strmé, ale o to bortivější. Písek vtahuje dovnitř, cesta nechce ubíhat. Přesto podle zástupu můžu vidět, že jdu kupředu. Horko je nepopsatelné a závodníci po pár kilmetrech začínají odhazovat přebytečné věci. Já jsem se předem vyptávala starších závodníků, co si s sebou vzít a co ne. A tak mám za pasem uvázaný jen malý cepínek a malou lahev na vodu. V kapse pak kartu s nacionálemi závodníka a kolonkou pro razítko pro případ, že bych se dostala nahoru.
Neohlížet se zpátky, neohlížet ... To zpomaluje a unavuje.

Těžko říct, kde teď jsme. Ale jsem ráda, že se k nám do skupinky dostal David. Jediný člověk, kterého tu znám. Můžeme být asi v půlce? Když se odvrátím obličejem od zvedajícího se písku, vidím mlhu protkanou štiplavými paprsky slunce a písečný sešup dolů. Teď už je to strmé. Sice se písek stále sype a snad nikdy nepřestane, ale teď už se v něm dají vydlabat ďůlky pro úchyty rukou a nášlapy nohou. Zajímavé je, že ikdyž je vzduch horký a písek se asi tak do 5 cm sype a drolí, pod tou vrstvou už je vlhký. Máme za sebou druhý den výstupu. Úplně mi došla voda. Plíce mám plné prachu a rty jako stoletý troud, který píchá až u srdce. Po cestě vzhůru, když si vydlabávám cepínkem jamku, narazím na něco tvrdého. Po vydlabání větší vrstvy písku se objevilo malé kladívko. To se mi možná bude hodit, a tak ho poutám k pasu. Je sice těžké, ale cepínek se mi začíná křivit, dlouho nevydží.

Jako minulou noc si vydlabávám malou plošinku na spaní. Někdo si s sebou táhl i spacák. Ale mně zkušení závodníci od tohoto kroku odradili. Stan a spacák jsou moc těžké, každým metrem se čím dál víc pronášejí. Ikdyž si ho nevemeš, můžeš ho objevit v písku po někom, komu už se ho nechtělo vláčet s sebou. To se mi nepodařilo. Jsem ve vedoucí skupince a tady nikdo z nás nemá ani jedinou věc navíc. Přede mnou je akorát jeden Fin (kterému už se dělají půchýře na uších, krku a tvářích i na rukou), pár Australanů, asi deset černochů a dokonce mí dva spolužáci Lucka a David. Je to zvláštní. Tolik lidí a zrovna naše skupinka je vedoucí. Na spací plošinku jsem si už zvykla. Ale pořád si nemůžu zvyknout, že když potřebuju, musím močit před závodníky pod sebe. Naštěstí jich tu tolik není a když někdo potřebuje na malou, ostatní se odvrátí a nekoukají na něj. A taky se zmenšilo riziko, že někoho pod sebou počůrám, nebo mu pomočím spací plošinku. Na velké jsem nebyla celý závod a ani se mi kupodivu nechce. Možná je to tím, jak málo jíme. Samé energetické prášky. Připadám si tak trochu jako kosmonaut poletující ne ve vakuu, ale v prachu. Lucka sedí na svojí vydlabané plošince a učí se z nějakých skript. Že se jí chce s tím táhat a učit se? David sedí vedle toho Fina a maže si ruce nějakým krémem. Jeden černoch vykonává malou potřebu a ostatní odpočívají v různých úrovních srázu.

"Co by se stalo, kdyby se to pode mnou podemlelo a já jela dolů?"
"Tak si sedřeš kůži do masa. Čím déle a rychleji budeš padat, tím víc tě to bude dřít až nakonec umřeš."
"Je nějaká šance, že se zachytím?"
"Hodně malá. Spíš někoho stáhneš s sebou nebo vytvoříš písečnou lavinu. Proč myslíš, že je nás tu tak málo?". David měl pravdu. Při výstupu s naší skupinkou jsem si toho nikdy nevšimla. Přece se nemůžu dívat za sebe, zdržuje to a unavuje.
Noci jsou tu dlouhé, ale jak dlouhé nevím. Nemám hodinky. Pokaždé, když vstávám, Fin a černoši už jsou určitě minutu vzhůru a ostatní ještě asi deset minut spí. Získáváme si náskok tak dlouho, dokud nezůstaneme sami dva s Finem.

...........................................................................................................................................................
"You´ve a great stamina."
"Thanks. But I don´t know how long yet." Dlouho už mu ale nevydržím v patách. Chvíli odpočíváme a povídáme si. Oběma dochází síly a postup nahoru se teď pohybuje po metru a v kratších intervalech. Čím dál častěji odpočíváme a povídáme. Divím se, že ještě nejsme blázni. Darovala jsem mu mastičku na popáleniny. Mě pomohla výtečně a myslím si, že už mám ruce natolik opálené, že už se na nich puchýře ani nevytvoří. Pár puchýřů mu prasklo a do nich se dostal písek. Začínají mokvat a krvácet. Ale už nemůžeme být daleko. Písek je čím dál tvrdší, skoro jako pískovec ze skelného prášku. Při každém mrknutí mě v očích zabolí. Mrkat tu ale musíš, jinak se ti oči zalepí pískem. Vzduch kolem se dá přesypávat jako ten v přesýpacích hodinách. Hora pálí jako ďáblova ruka, kterou líbá slunce. Vítr čechrá Finovi jeho plavé vlasy a zanáší pískem. Každý krok, který uděla, každý záběr, každý nádech a výdech od něj setrvačně odkoukávám. Vede mě. A vede mě dobře.

Už se začínají objevovat trsy jakési trávy. A tam!!! Tam nahoře jsou nějaké kovové schůdky!!!
"Come with me. Quickly. We are in finish!"
"I can´t. My hands... Go without me."
Nechtělo se mi... ale:"There will be some medicine and unguent maybe."
"Go. Leave me here please." A pak usnul.
Nemůže spát, vždyť se pak nemusí probudit! Sebrala jsem mu kartu závodníka a všemi silami se snažila co nejrychleji vystoupat na vrchol. Zdálo se to daleko, vzhledem k tomu, jak dlouho jsem se škrábala nahoru. Ale už to bylo jen pár metrů. Velkým osvobozením bylo lezení přes vysoké kovové schody. Proč je udělali tak vysoké? Žeby jen obři chodili po této hoře? Na vrcholu stála omšelá zděná budova a vrhala široký stín. Slunce už zapadalo. Nevím, jaké měla základy, ale zem tu byla poměrně pevná. Před budovou, byly to záchody se sprchama a z druhé strany kuchyňka, stála schránka na označení karet. Po zmáčknutí tlačítka vylezlo razítko s emblémem závodu a s pořadovým číslem. Já byla první. Vlastně ne. Jsme tu dva. A tak otisknu razítko s pořadovým číslem 1 na obě závodnické karty. Teď se pokusím najít nějaké léky uvnitř. Dveře byly tak zpuchřelé, že jsem je rozštípla jako nic, když jsem je chtěla otevřít. Nepříjemně v nich přitom zapraskalo. Vítr venku však skučel jako spráskaný pes a v něm takové malé skřípnutí zapadlo jako kapka do tůňky. Nehledám dlouho, v kuchňce visí na zdi malá lékárnička. Vemu nějaké obvazy, masti na popáleniny a prášky na zavodnění a upaluju za Finem.
Nemusím ani daleko, stojí u schránky a hledá svoji kartu. Ukážu mu obě karty s číslem jedna se slovy:
"Congratulation, You´re a winner." Nejdřív nechápavě vrtěl hlavou a říkal, že je to nespravedlivé, že jsem tu byla první. Ale to mu moc nepomohlo, mrkla jsem na něj jedním okem "nevermind" a už jsem mu ošetřovala ty hrozné puchýře.
Slunce úplně zapadlo, byla tma.

_______________________________________________________________________________________
K minulému textu jsem hlavní vysvětlení pointy nepřipsala. Bylo to až příliš jednoduché. Dneska bych však tomuto chtěla něco připojit.

"Každý, kdo má nějaký cíl, za ním si stojí. Za ním si jde. Nehledí doleva, nehledí doprava, pokud opravdu chce, hledí jen dopředu a jde. Nehledí na bolest, nehledí na smůlu. Jde. Ten, kdo si pak nahoře uvědomí, že je sám, vrátí se. Jděte si za svým cílem, ale věřte, že nejdete sami, abyste se pak nemuseli vracet."


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 19.05.2011, 13:06:13 Odpovědět 
   Ahoj,
tak už když to vezmu od perexu, moc nechápu tu změnu stylu. Proč první věta spisovně a druhá, týkající se angličtiny a finštiny, v nářečí?

Jinak co do příběhu, ten se mi líbil, akorát bych vynechala to finální vypisování pointy. Čtenář není blbec a pokud by snad na pointu nepřišel, spíš bych jako autorka přemýšlela o tom, zda je příběh napsaný (z pohledu čtenáře) tak, aby pochopitelný byl. A navíc - ve stejném textu si každý může najít něco jiného. Zbytek už vypsal Šíma, nebudu opakovat. Jen dodám, že mně se více líbil tento příběh než předchozí epizodka mezi člověkem a psem.

Pár drobků:
- Ani nevím jak dlouho uběhla doba od startu... / Ani nevím, jak dlouhá doba (jaká doba, případně jak dlouho), ale jinak to vypadá, jako by se ti nechtěně potkaly dvě verze též věty :)
- Mě pomohla výtečně / mně
 Šíma 12.05.2011, 23:10:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Musím se přiznat, že se mi Tvůj předchozí textík líbil více (o člověku a psovi). Tento je i na sen příliš bláznivý a neuvěřitelný. Poznámka pod čarou mu moc nepřidává - spíš vyznívá poněkud poučně. Za slůvko "závod" si můžeme dosadit "to své". Přiznám se, že bych si ono "vysvětlení" nejspíš do obsahové stránky věci neuměl dosadit. Spíše jsem myslel na to, proč Tví hrdinové závodí a o jaký závod že to vůbec jde. Co si za ním mám představit... Textu chybí atmosféra a určitá chytlavost (čtivost). Vyznívá opravdu hodně neuvěřitelně. Angličtinu komentovat nebudu (byl jsem průměrným studentem cizích jazyků). ;-) Pozor na tečky a znaky znázorňující podtržení, pokud je jich příliš, text se takto nepěkně roztáhne do šířky a je nutné jej číst v menším zvětšením, což může být nevýhodné pro čtenáře, kteří si potřebují zvětšit písmo. Všiml jsem si nějaké nadbytečné interpunkce, nebo naopak chybějících mezer mezi slůvky či větami. Text by se dal po stylistické stránce určitě více "dopilovat" (věc názoru?), uvidí se, jak zareagují další čtenáři! Hezký večer přeji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Roj - 3. část
Ronkar
Ztracená - Upří...
Trenz
Kapr a vezírek
Potulný mnich
obr
obr obr obr
obr

Chuť šípových žabek
Mab
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr