obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39470 příspěvků, 5737 autorů a 390230 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Smrt talentovaného motýla ::

 redaktor čuk publikováno: 11.05.2011, 18:31  
Text určený pro jevištní provedení, ještě neuzrálý, nedokonalý, před upravou při aranžování. Budu velice rád, když ho zkritizujete, nebo ještě lépe: doplníte, vložíte svůj názor či variantu textu. Děkuji
 

Základem všeho je prý životopis. Alespoň u lidí. U nás motýlů se nepíše, nikam nepřikládá, nikam neposílá. U nás původ nerozhoduje, ani třídní kořeny, ani šlechtická tradice a čistý rodokmen. Ale chceš, babočko Očko, konverzovat s lidmi, tak se uč.
/Očko píše/
Otec neznámý, maminka…vím jen to, co mi povídala stará Otakárka. Maminka vyrostla ve velké zelinářské zahradě, lezla si tam, lezla na zeleným, pak dlouho cestovala a žila si spokojeně na hlávce zelí v nějakém supermarketu, měla výbornou náladu i když jako psanec se musela pořád skrývat. A proč ne, když jídla bylo habaděj a zadarmo! Pak maminku někdo koupil. Teda hlávku zelí, a jedna paní si ji odnesla i s maminkou do kuchyně. A pak ta hrůza! Už ji hrozila smrt při krájení hlávky na zelňačku, když vtom do baráčku vytrhla tlupa černě oděných mužů se samopaly. Asi pohřebáci, protože křičeli Urna, Urna, jdeme si pro vaší marjánku. Maminka se sice marjánka nejmenovala ale pro sichr se potichu vyplazila na zahrádku.
A tam jsem se narodila na listu marihuany. Jedna rostlina totiž unikla policejní ničivosti a my s ní. Ale to vůbec nemůžu psát, byla bych obviněna ze spoluúčasti a poslána do odvykárny, bavte se s vyšší moci, že. Nejde to. Ale na druhé straně: mamince se ani trochu nepodobám a tak jak bych mohla nést odpovědnost za volbu jejího bydliště, jak bych mohla nést takovou zodpovědnost? Maminka se prostě zakuklila, řekla si, je můj čas a rázem byla pryč. To byl únik jako u Davida Coperfielda. Škoda, že jsem maminku nepoznala, chyběla mi její láska, prostě cítila jsem se jako kdybych byla odložena v babyboxu. Ale co kdyby mi tenkrát provedli odběr krve? A zjistili drogu? No tak jsem raději zdrhla od paní Rádozelné do zahrady vedle u školy.

Tady je to príma: záhonky s mrkvovou natí a zelnými hlávkami, co pěstují takoví malí lidé. A těch květin v smaragdově zelené trávě. Jak opojně voní v podvečer, když sluníčko zapadá a všechno zlatí a růžoví svými paprsky. Ale nejsem nevěrná svému rodišti, občas si tam zaletím na zákusek. To pak lítám vysoko a tancuji a tancuji. A podržte se, píšu básně. Jsem talentovaný motýl, pardon motýlice. Nějak se ve mně účinkem marihuany přesmykly geny a o píď jsem se přiblížila k lidskému rodu.

Vidíte? Nevidíte, protože naše motýlí písmo psané sosáčkem je pro lidi neviditelné.

Poletuji si a nikdo kromě nás motýlů neví, jaká je to nádhera. Vzlétnout k té modré kopuli, až se mi před očima roztančí barevné kruhy, prudce padat dolů, vývrtku vybrat a letět si to. Rovně i pěkně po vlnovce, kličkovat jako ten nejlepší světový fotbalista, nečekaně se zastavovat, vracet se a zase nazpátek, vzhůru, dolů, nalevo, napravo. Ty podivuhodné křivky mého letu nelze popsat motýlími slovy natož pak lidskými.
Občas usednu na žluté terče pampelišek, roztáhnu křídla, to je pohoda, opojná vůně a sladkost pampeliškového mlíčka. Anebo se houpám na stoncích zvonečku, až se rozezvoní jako stříbrné krůpěje. A což teprve karmínové hlavičky jetelů, lze v jejich záhybech pátrat sosáčkem po průzračných nektarech. A jak se odpočívá na jetelových lístcích, a zvlášť když někdy najdu čtyřlístek, to budu mít velké štěstí. A zpívám si jako slavíček, jenže tak potichu, že mě nikdo neslyší.

Dvoří se mi jeden motýlák:
„Jak jste krásná, drahá slečno.“
„Jak bych nebyla, když se umývám ranní rosu a v jejich slzách se shlížím jako v zrcadle.“
„Tak rád bych se s vámi miloval.“
„Vy jeden opovážlivče! Vždyť nejsem ještě plnoletá.“
A jako poslušná motýlí dívčina odmítám bonbony, které mi nabízí. Jako by mi to do ouška šeptala maminka.
„Prosím, pane, odleťte jinam, já už jsem zadaná.“
Nevadí mi, že mě nazývá hanlivými jmény, hlavně když odplachtil.

Jsem zamilovaná do někoho zcela jiného.
Já nejsem totiž babočka Očka obyčejná. Já jsem nesmírně talentovaná. Nejen že umím psát básně, ale dovedu je přednášet lidskou řečí.
To, že my motýli rozumíme lidské řeči, na tom není nic zvláštního. Jenom to nenecháváme na sobě znát. Ale mluvit k lidem, aby rozuměli? To umím jenom já! Má to ovšem jeden háček. Malý zádrhel. Člověk slyší mou řeč a rozumí mi jen ve spánku, vlastně se dovedu mluvně vkrádat do snů.

Do koho jsem zamilovaná? Ale co bych vám to vykládala! A proč?
Na té zahrádce pod košatou jabloní stoji lavička. Chodí tam jeden pán s radostnou tváří, usedá, a jak je ve vzduchu plno vůní a bzukotu a tlumené hudby rostlin, zavřou se mu za chvíli oči a začne podřimovat. Vůbec si neuvědomí, že mu políbím ruku a spočinu na ní. Odvážím se víc, sednu si tlapičkami na boltec jeho ucha… A pak se to stane. Začnu mu tichým hláskem zpívat své písničky.

Motýl má jemňounká křídla
A v nich se slunce skrývá
A fontány barev jak duhová vřídla
Jak nebeské prameny
Napojí toho kdo snívá
Voňavým květem znavený

Na lávce pod jabloní
Tak opojně voní
Odpoledne v zahradě
Jak paprsek světla se k tobě skloním
A budeš o krok blíž té záhadě
Léta
Ty spíš a já k tobě vzlétám
Jsem anděl z nebe seslaný
A tiše plyne čas jak vody nirvány

A když se můj miláček probudí, vytáhne zápisník a začne si mé veršíky zapisovat. Mohla bych mu je číst přes rameno. A mám radost, že on má radost. Ale když si ho chci pohladit a sednout mu na prst, to mě odežene a tváří se znechuceně, jako bych byla nějaká ropucha. No co! Jedna nemůže mít všechno hned a najednou.

A den po dni odpadává jako okvětní lístky sedmikrásky: mám mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád. Já se nemusím květů ptát. Já vím, že ho mám ráda.
Ale on si mne vůbec nevšimne, Já jsem sice tajnůstkářka, ale co je moc, to je moc. Ostatně nejsladší láska bývá tajemná. A nejjemnější je platonická.
A den po dni se jeho zápisník plní veršíky.

Až jednoho dne otevře knížečku ještě páchnoucí tiskařskou černí. Br, je to docela fuj!
Ale uvnitř jsou mé veršíky, a ty tu tiskařskou čerň převoní. Je mi docela líto, že na obálce není napsáno mé jméno. Je tam napsáno Vladimír ten a ten. Ale pak si řeknu: no a? Vždyť jsem mu ty básničky věnovala. Jako dárek z lásky. Vladimírkovi. Škoda, že o mně neví.
V té knížce jsou jakési obrázky. Prý ilustrace se jim říká. A na těch ilustracích jsou namalovány krásné mladé dívky. Asi slečny.

Jedna podobná dívka za ním chodívá do domu u zahrady. Někdy jí vidím otevřeným oknem místnosti v prvním patře. Prý je to kabinet, ten dům je škola a Vladimírek je učitelem. Co to všechno znamená, ta slova? Nevím, a snad to ani nepřísluší nám motýlům, aby to věděli. Ale ta dívka, Markétka se jmenuje, ta mě docela štve. Je to ale drzá odbarvená blondýna!
A on jí recituje mé veršíky.

Jednou ho dokonce políbila.
„Miláčku, čti mi ty tvé sladké verše“. A rozepnula si blúzičku na prsou, nestyda. Kdyby se pořádně podíval na mne, tak by žádný knoflíček rozepínat nemusel. Já nemusím ukrývat své vnadné tělo, já jsem krásná, jak mě motýlí pánbůh stvořil.
Miláček se však zachoval jako džentlmen a řekl blondýně: „Tady ne, Pojď jinam.“
„Máš pravdu, v kabinetu před těmi potvorami ne, koukají jako sůvy z nudlí.“

Miláček zavřel okno. Odešli. A já jsem zůstala v kabinetu uvězněná. Aspoň si prohlídnu ty sůvy z nudlí. Ale žádné nikde nebyly. Jen jeden výr a pár ptáčků. Po nudlích ani stopy. Zato tam postávalo a polehávalo zvířat, která jsem nikdy neviděla. Ani se nepohnuli. Asi tvrdě spali. Přečetla jsem si pár cedulek a zkoušela je probudit budícím hlasem jejich mateřštiny. Vlk…uáuáuá, pes divoky: hafhafhaf, tygr usurijský : uháuhá, medvěd grizly: brbrbr.
Nic. Ani se nepohnuli. Jo, je nás zvířátek na tom světě, a někdy taky musí spát. No, tohle je docela příjemná noclehárna, každý má dost místa. Ve spánku se zvířátka neperou, to vládne mír. Kdyby všichni spali, tak v zvířecím světě zavládne hluboký mír. A kdyby všichni lidé spali a spali, pak by na světě bylo ticha a klidu, a mír bude ještě hlubší, neboť lidi jsou ti největší válečníci a vrazi.

To Vladimírek je hodný, s ním bych si mohla povídat, s ním, se svým miláčkem celé jím spané dny a noci. To by bylo bájo.
Hele: tady jsou mí příbuzní ponoření v hlubokém spánku, hezky v krabičce s velkým skleněným oknem, pěkně spořádaně, jeden vedle druhého, otakárek, bělásek, žluťásek, tady je dokonce volné místo, jako pro mne stvořené. Ale nedostanu se tam skrze to sklo. Kluci, holky! Kdepak. Neslyší Ale co, nechám je jejich snům a sama si ustelu v rohu v tmavém koutku. Není to sice tak pěkné, jako se rozvalovat mezi žlutými polštářky pampelišky, ale jiný kraj, jiný mrav.
Ale co bych se žinýrovala! Sednu si na jeho stůl, ucítím jak mu voní ruce, po květinách, papíru školních sešitů, po inkoustu.

Jednoho dne, zrovna bylo venku zataženo, zjistila jsem velice nemile překvapena, že mu ruce voní po té blondýně. Taková pakárna. Sahá na ní, ještě chytí nějaké nemoci. To na mne kdyby si sáhl, to by voněl motýlí něžnou vůni, čistě, protože si každý den myju v kapce rosy a utírám se bezdotykově, slunečními paprsky. A voním se vůní květin, ne nějakou chemickou syntetikou.

Chudáček. Neví co je pro něho dobré. Ta blondýna jistě ne. Každý den ji zarecituje mou básničku a pak odcházejí. Blbá situace, že…
Počkej, já tě ztrestám, nevěrníku: nebude už žádné poetické našeptávání, pramen inspirace vyschne.
Stalo se. Mlčela jsem. Pramen inspirace Vladimírkovi vyschl. A podívejme se na básníka! Zápisník sice otvíral, ale ani písmenko nenapsal. Jednoho dne už knížku dočetl, neměl co nového blondýně říci a tak nafoukaně ohrnula nos a odešla. Sama. A už nikdy nepřišla.

Byl smutný, můj miláček byl smutný. Teď by si mne mohl konečně všimnout, už nemá oči zaslepené tou vyšisovanou poběhlicí. A tehdy jsem se začala modlit k bohu všech motýlů. Královno naše boží, dej ať se proměním v krásnou dívku, abych se mu líbila, aby mě vzal za ruku, pohladil po tváři a políbil. Třeba jen na hodinku mi to dopřej. Za tu hodinu mu dám tolik lásky, že mě bude milovat až do smrti. I když se změním v motýla, pořád ve mne uvidí ten symbol lásky. Motýlí královno, prosím, prosím.
Nic, jen mlčí. Tyhle přeměny na lidi se dějí jen v pohádkách. V pohádkách pro děti a nanejvýš pro motýlí kukly.

Dobře, půjdu na věc zhurta. Přestanu se skrývat. Nebudu už poletovat sem a tam. A unikat před lidskou síťkou. Ukážu se miláčkovi v plné své kráse. Musí mě milovat jako motýla, však si zvykne.
Toho rána jsem se přepečlivě umyla, navoněla, natřásla křídla a letěla k němu. Tak jsem byla naplněna lásku, celá zardělá, až má křídla rudě zazářila studem i vášní, Podívala jsem se do okenního skla: byla jsem velice krásná. Sedla jsem si na hranu jeho stolu a toužebně se na miláčka zahleděla.
Usmál se na mne a pak se ušklíbl: „Jsi krásná, jedna z nejkrásnějších motýlů, co jsem viděl. Ale pěkná potvora. Jestli si myslíš, že jsem si tě nevšiml, tak to jsi na omylu, Jsi čarodějnice. Od té doby co se mi tady v kabinetu skrýváš, nemohu napsat ani řádku. A na lavičce v parku taky ne.“

Jak je vidět, jeho všímavost jsem podcenila. Kdyby usnul, všechno bych mu vysvětlila. Pověděla bych mu o svých citech, to jsem přece já, kdo píše ty milostné básně. Zase je budu psát, tentokrát pro naši lásku, budou hebké jak má křídla, vřelé jako mé srdce a utěšující, protože má duše je schopna nezměrné útěchy. Nediv se. Jsem velice talentovaná.

Nemohla jsem mu to říci, neboť nespal, a když bdí, jsou má ústa němá. Nejen bděl, ale i nadával. Sedla jsem si mu na rameno, odehnal mě. Políbila jsem ho na tvář, hrubě se na mně sápal. Jako bych byla prašivá, jakoby nepoznal polibek z lásky. No třeba ještě líbat neumím, jasem přece ještě panna. Vždyť kvůli němu jsem odehnala toho motýláka, byl by jistě na mne hodný. Tenhle muž není. Teď vím, jak to chodí u lidí: nejdřív ťu ťu ťu, pak ňu ňu ňu , pak brbly brbly a nakonec sprosté nadávky, až si musím zacpávat uši, když někdy letím kolem oken pana školníka.

A teď i můj miláček zvyšuje hlas. Jak je najednou hrubý, ne ten hladký témbr jako když mluvil s blondýnkou.
„Zničilas mi lásku, Markétce jsi se nelíbila. Prý do kabinetu zanesu nějakou hmyzí nákazu z venku Živý motýl je nečistý a obtěžuje.“
Hmyzí, br! Kecá! Jako to jen blondýnky umějí. Důra jedna.
Když nákazu, tak nákazu čistou láskou.
Pak napodobuje pan Vladimír pana ředitele: „V tvém kabinetě, Vladimíre, nesmí být žádná živá zvířata. Jen vycpaná. Začne to motýlem, pak přijdou mravenci, blechy, červotoči, kožešinotoči a celá sbírka bude zničena. Dělejte s tím něco, pane kolego.“

Byla jsem zaslepená, neviděla jsem, že si mě všimli a že jsem vzbudila tolik nenávisti.
Usni miláčku, usni, a já ti našeptám ta nejsladší slůvka, už budu hodná, básničky ti budu skládat a přilétnu jen tehdy, kdy budeš chtít.
Neusnul. Nezavřel oči. Podíval se na mne. Nebyla v nich ani stopa lásky. Dštila z nich zloba a zlo. Jak se tak mohly jeho tak oči změnit? Ano, i takové oči jsem viděla u řezníka, když se rozmáchl palici nad nebohým prasátkem, v očích policistů, když podupávali ty rostlinky radosti, v mém rodišti a já se krčila v koutku.

Začala jsem se bát. Nic nevysvětlím, naše neporozumění se bude prohlubovat, Chtěla jsem odletět. Byl rychlejší. Chytil mě za křídla, stiskl je k sobě, neurvale, bolelo to, a zlatavý prach se vznášel ve vonném vzduchu.

Otevřel skleněné víko skřínky s motýly. Dal mi čichnout k jakési lahvičce. Páchlo to, zprvu trochu sladce a pak hořce. A pak si jen matně pamatuju překotný průběh událostí. Vykoupal mě v porcelánové mističce, a já jsem zmalátněla bolestí. Teď už vidím jen záblesky jako z hororového filmu. Bere špendlíčky, propíchává mi křídla, přišpendluje mě mezi ostatní motýly ve skřínce. Teď poznávám, že to není noclehárna, ale hřbitov a tohle místo je můj hrob. A s hrůzou mi dochází, že celý kabinet je zaplněn zavražděnými zvířaty. Zavražděnými jimi, lidmi bez srdce.
Stačím se jen pomodlit k motýlí matce, snad mi odpustí mou rouhavost a nepokoru a vezme mou duši k sobě do nebe. Ale mé mrtvé tělo bude ležet v dobré společnosti kamarádů. Poslední slova, která slyším jsou: „Je to krásný motýl. Ozdoba mé sbírky, rád se na ni budu dívat. A Markétce se jistě také zalíbí. Budu jí teď místo básniček lákat na motýly.“
Poslední má myšlenka je, Babočko Očko pošetilá, jak dovede být láska divná, jak dovede zabíjet, v jaké paradoxy se může změnit. A cítím naposled, že se ponořuji se do věčné tmy, a pak už není nic.

/Tma, když se rozsvítí, stojí herečka u zadního černého horizontu jako ukřižovaný Ježíš/


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kulička 13.05.2012, 17:20:18 Odpovědět 
   musela jsem zamáčknout slzu, abych viděla na písmenka :) ách
 ze dne 14.05.2012, 7:17:52  
   čuk: Dík za návštěvu a přečtení. Už jsme to několikrát hráli a lidem se hra líbila. Teď marně sbírám lyrickou notu,a píšu jen vyslovené dada.
 jiřička 14.05.2011, 17:49:21 Odpovědět 
   výtečné: dlouho jsem nic tak milého nečetla: I přes ten tragicky znějící konec....1***!
 ze dne 15.05.2011, 7:20:30  
   čuk: děkuji moc, snad zapůsobí i na jevišti
 VanillaSky 14.05.2011, 16:11:21 Odpovědět 
   Pri čítaní tohto dielka, ako keby čitateľ chvílu pil sladký nektár spolu s motýlom a prežíva tak s ním jeho šťastie a akúsi lásku ktorá sa vlastne nemôže uskutočniť. Ale tak je to aj medzi luďmi, nie vždy každá láska sa dá aj "zrealizovať" a osyáva v podobe vysnívaného čohosi. Neskôr sa do sladkého nektáru postupne pridáva blen. Až ho jeho horká chuť zmení na nápoj skazy. Celkom dobrý príbeh. Len neviem či už ako javisková časť by motýl bol len ako hlas a až na konci by sa ukázalla žena... alebo by po javisku "poletoval" umelý motýl, či by motýla hneď hrala herečka v prestrojení.
 ze dne 14.05.2011, 16:23:03  
   čuk: Díky za přečtení. Domyslela jsi vyznění příběhu. Na jevišti bude motýla hrát herečka-tanečnice, asi s dlouhou prúsvitnou šálou, vytvářející křídla a vlnění ve vzduchu, a také s jen naznačenou maskou (brýlemi) kolem očí. Na konce se ukáže jako žena, ve smrti se motýl promění.
 sumus 14.05.2011, 14:41:52 Odpovědět 
   Jako scénář pro divadlo je to OK, nějaké drobnůstky se najdozu na všem, ale celkový dojem je dobrý kumšt.
JO - a poučení jak z bajky : nelákejte domů holky na sbírku motýlů....
 ze dne 14.05.2011, 16:16:18  
   čuk: Díky za přečtení a koment. Poučení je spíš: nezabíjejte motýly, mohou mít duši.
 SATYR 13.05.2011, 10:20:40 Odpovědět 
   Hravé, poetické, posmutnělé v té svojí laškovné veselosti... Ach, mistře, chtěl bych tak psát, chtěl bych tak fantazírovat (sakra, teď mě teprve napadá... ta marjánka... no nic).

"babočka Očka" je krásná!

Líbilo by se mi to (i když si nedovedu představit konkrétní podobu) v provedení nějakého malého, spíše avantgardního, divadla - něco jako svého času Husa na provázku, kde téměř vše obstarávala mimika a gesta...
 ze dne 13.05.2011, 16:52:50  
   čuk: Díky za hodnocení. My jsme malé amatérské divadlo, představení bude to dost taneční. Jo, fantazie odchází pomaleji než paměť a energie.
 amazonit 13.05.2011, 6:56:10 Odpovědět 
   Chvíli mi to připadalo jako ,,vyseknuté" z Ferdy Mravence, chvíli z Včelky Máji a taky je v tom trochu Slavíka a růže. Přiznám, že mi tam poněkud vadí ten ,,vtipný" ton, který se jako by snaží jít s dobou, ale to je hlavně tím, že mě to prostě hodilo do mnou již zmíněných dílek, které jsou vlastně takovou ,,klasikou".
Jinak rozhodně zaujalo, moc již prozu nečtu, ale tohle nebyl problém přečíst:-)
 ze dne 13.05.2011, 7:57:36  
   čuk: Citovaná dílka už jsem zapomněl, spíš ten začátek je trochu Macourek. ( takže ta talentovanost a láska nějakého zvířete k člověku je můj výmysl zapomnětlivce)Nevím, co myslíš tím vtipným tónem, spíš tam byl motiv: lidské zlo versus příroda. Existuje divadelní hra Smrt talentovaného vepře, kde je dost drsná kritika lidí z hlediska vepříka, který umí chrochtat hudbu. Ta hra je krátká a tak jsem napsal tuto prózu v podobném stylu, jako pendant hraný po přestávce. Při aranžování se hodně na stylistice změní, text jsem poslal neuležený. Muasí se tam kombinovat odlehčený vtip s určitou mírou poetizace a krutou pointou. Teď text přepisuji jako divadelní scénář a pak bude ověřen a upraven na place. Díky za přečtení.
 Šíma 11.05.2011, 23:42:04 Odpovědět 
   Zdravím.

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na "Malou mořskou vílu", ta také zemřela díky neopětované lidské lásce a zradě... Pěkně napsáno, čtivě, citlivě - přímo z pohledu motýle, pardon, motýlice. Nějaká kritika? Připomínky? Uvidí se, zatím líbilo, uvidí se při případném dalším přečtení! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
O Vánocích
rudolf z falknova
Pohled na svět
Tvořitelka
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Štatlař slopal s cajzlama
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr