» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141687

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Kapitola II (2) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Svoboda

Alan Dark	publikováno: 08.05.2011, 21:28

Dokončení druhé kapitoly


	Obléknout se do uniformy dalo Alanovi pořádně zabrat, ale nakonec se do černé vesty a černých kalhot přece jen nasoukal. Obušek a dýchací masku si připnul k opasku, zatímco pistolu vytáhl z pouzdra a sevřel v ruce. Když si ji prohlédl zblízka, poznal, že jde o typ Browning BDM s kapacitou zásobníku na patnáct ran. Tato informace se mu automaticky vybavila, jakmile se na zbraň podíval, zřejmě toho kdysi o zbraních věděl skutečně dost. Mohl jen doufat, že se mu všechny ty vzpomínky opravdu vrátí. Zastrčil zbraň zpátky do pouzdra a to si také připnul k opasku na opačnou stranu od obušku a masky. Když byl připravený, vyšel z pokoje a zamířil do haly. Tady už čekali jen Tom se svými dvěma přáteli, Alina, John a u dveří dva muži se samopaly. Alan přistoupil k Johnovi a ten mu představil Tomovi přátele. Vysoký černoch s krátkými vlasy se jmenoval Michael Warren a blondýn byl Daniel Casey. Jelikož se John už také převlékl do uniformy, byli v nich teď oblečeni všichni kromě Aliny, ta jen odložila bílý plášť. John gestem přivolal dva samopalníky. Ti hned vykročili směrem k nim, v tom okamžiku se ale dveře za nimi zasunuly do stěny. V průchodu stál muž ve stejnokroji, který se okamžitě vrhl k zemi a dva samopalníci se skáceli, poraženi salvou výstřelů. Do haly vlétly dva kulovité předměty, které se po dopadu na zem otevřely, a začal z nich unikat světle zelený oblak. „Plyn! Nasaďte si masky!“ křikl Tom a Alan si okamžitě od pasu odepnul dýchací masku. Rychle si ji nasadil a začal zhluboka dýchat přes vzduchový filtr. Tom ukázal k tunelu vedoucí z haly a všichni se k němu rozběhli. Za nimi se ozvaly těžké kroky, okamžitě následované výstřely. Při rychlém ohlédnutí rozpoznali v mlze asi dvacet příslušníků CP, jak vbíhají do haly. Za nimi se míhaly další siluety vbíhající do haly, které ale nemohli rebelové lépe rozeznat. Konečně vběhli do tunelu a mířili k jeho konci, kde na ně čekalo ještě široké schodiště. John v běhu znovu vytáhl svou vysílačku, tentokrát se ale jeho hlas nerozléhal z reproduktorů, ale z vysílačky řidiče transportu. „Rozjeďte ten krám! Je tady CP, musíme zmizet!“ Kolem létaly kulky, oni však palbu neopětovali, jen by je to zdrželo. Konec tunelu se rychle blížil a Tom v čele skupiny už vybíhal první schody, když John překvapeně vykřikl a svalil se k zemi. „Nestarejte se o mě! Nastupte do transportu a vypadněte odsud!“ zařval na ně, jen co dopadl na zem. „Ale to nejde...“ začala Alina, ale Daniel běžící za ní jí chytil za rameno a táhl jí dál. Brzy už všichni vybíhali po schodech nahoru a i když se do stěn kolem nich zarývaly kulky, žádná z nich je zatím nezasáhla. Na konci schodiště zahnuli za roh a vběhli na vlakové nástupiště. Stál tu dlouhý oprýskaný vlak, který už jistě zažil lepší časy. Jeho kola se právě dávala do pohybu a vlak se začal pomalu sunout tunelem vedoucím z nástupiště. Spěchali k poslednímu vagonu a Alan jako první naskočil do jeho otevřených vrat. Ostatní ho rychle následovali a když všichni leželi na jedné hromadě, ozval se nad nimi přívětivý hlas. „Tak jste to stihli. Ale kde je John?“ Vojáci Johna obklopili a zvedli ho na nohy. Přistoupili k němu dva muži v šedých oblecích a zatímco ho vojáci stále přidržovali, muži si ho pozorně prohlíželi. Ten napravo byl kontrolor tohoto města, tedy Oblasti 24, jak se dnes nazývala. Nezajímavý člověk. Ale ten druhý, to byl James Dawson, Kontrolor Země. Bylo mu už něco přes padesát a pod kšticí předčasně zešedivělých vlasů upíral na Johna pichlavé chladné modré oči. Se svou výškou téměř metr osmdesát by se díval na Johna svrchu, i kdyby ten nebyl sehnutý bolestí. „Jamesi, je to už dlouhá doba, co jsme se naposled setkali. To bylo ještě ve White Mist, ne?“ „Omračte ho a převezte do BMC,“ promluvil muž k vojákům. „To pošleš starého přítele do Černoboru a ani se s ním nerozloučíš?“ „Nemám, co bych ti řekl, zrádče.“ „Já a zrádce? Nesmysl! Já nezradil vlastní rod ani vlastní planetu. To ty jsi zrádce a to ten nejhorší ze všech!“ James vzal jednomu z černooděnců pistoli a udeřil s ní Johna do obličeje. „Odveďte mi tu pakáž z očí!“ Černooděnci Johna několika ranami jejich obušků a odvlekli ho k výtahu. K Jamesovi se přikrčeně došoural Roy Waters. „Pane, slíbil jste mi, že když vám pomohu je dostat, nepošlete mě do Černoboru.“ „Ano, pamatuji si to. Do BMC tě opravdu nepošlu.“ Roy klesl na kolena. „Děkuji, pane, děkuji.“ „Není zač.“ Kontrolor Země mu přiložil hlaveň pistole k čelu a okamžitě vystřelil. Ještě než tělo dopadlo na zem, otočil se k jednomu z gardistů. „Pošlete za nimi vrtulník. Stačí, když odpojí poslední vagon, zbytek nechte jet. O´Connella chci živého, jeho doprovod zabijte. A ukliďte ten svinčík.“ Ve vagonu byli dva muži v černých uniformách CP, Alanův doprovod. Všichni si sundali masky a Tom mužům řekl, co se stalo Johnovi. Muži se Alanovi představili jako Kevin Curran a Terri Cohen. Zatímco Kevin byl středně vysoký běloch s delšími hnědými vlasy, Terri byl vysoký černoch s krátkými černými vlasy a hnědýma očima. „Takže teď jedeme na vaše velitelství?“ zeptal se Alan. „Ano. Za pár minut bychom měli vyjet z tunelu několik kilometrů za městem.“ „Poslyšte, rád bych se dozvěděl víc o tom, co se stalo před třemi lety.“ „Kapitáne O´Connelle, musíte být trpělivý. Všechno se dozvíte, jakmile dorazíme na velitelství a to od povolanějších osob, než jsme my.“ „Prosím, říkejte mi Alane.“ „Dobře, Alane.“ Lampy u stropu sice po chvíli zhasly, ale byl tu stále dostatek světla, dokonce se zdálo, jako by ho stále přibývalo. „Právě vyjíždíme z tunelu,“ hlásil Kevin vyhlížející oknem. Alan se podíval druhým oknem ven a viděl, že vlak jede po kolejích rovnoběžně s poničenou asfaltovou silnicí a stále zrychluje. Vyklonil se z okna a do obličeje mu zavanul silný vítr, jenž se neustále proháněl kolem vlaku. Ale slyšel ještě něco jiného než svištění větru a hukot vlaku. Slyšel něco nepříjemně připomínající rotor, někde za nimi. Podíval se tím směrem a oči se mu rozšířily hrůzou. Za nimi letěl vrtulník a rychle se přibližoval. Náhle se však od něj odpojil podlouhlý válcovitý předmět mířící na vlak a přibližující se mnohem rychleji než vrtulník. „K zemi!“ vykřikl Alan a vrhl se na zem. Ostatní následovali jeho příkladu a o chvíli později se vagon otřásl a začal zpomalovat. „Co se stalo?“ křikla Alina. Alan ji přes to hučení, které se mu ozývalo v uších, málem neslyšel. „Viděl jsem za vlakem vrtulník a ten směrem k nám vystřelil nějakou raketu.“ Tom přiskočil k okénku a vyhlédl ven. Nejdříve se podíval dopředu a to, co viděl, ho značně vyděsilo. Vlak ujížděl dál, ale jejich vagon stále zpomaloval, neboť ten před nimi zasáhla raketa a odpojila je tím od zbytku vlaku. Po pohledu dozadu ale zbledl ještě víc. Vrtulník také zpomaloval, vznášel se přímo za nimi a pomalu se snášel k zemi. Vagon už skoro stál a Tom odstoupil od okna. Podal Alanovi jeden ze samopalů, které pro ně byly ve vagonu připraveny, a on okamžitě poznal typ Heckler & Koch MP5-N. Alina si přes tričko přehodila černou vestu a Terri odsunul vrata na boku. Vagon se zastavil a oni vyskočili ven. Dopadli na měkkou trávu a ostatní okamžitě obklopily Alana. „Do lesa!“ zavelel Tom a ukázal k blízkému lesu. Okamžitě se rozběhli k určenému cílu, i když to nemohli stihnout před tím, než budou napadeni. Koutkem oka Alan zahlédl Mez´eterské vojáky, jak vyskakují z vrtulníku vznášejícího se dva metry nad zemí. Jakmile dopadly na nohy, začali po nich střílet ze svých pušek, které už předtím připadaly Alanovi zvláštní. A měl pravdu. Pušky totiž nevystřelovaly normální projektily, ale asi dvaceticentimetrové červené paprsky. Alan spolkl otázku, kterou měl už na jazyku a raději ještě zrychlil. Od lesa je už dělilo jen několik metrů louky pokryté velkými balvany, které by jim mohly poskytnout dobré krytí. Ostatní si toho všimli také a za chvíli už byli všichni v úkrytech za největšími z kamenů. Tom s Michaelem a Danielem začali opětovat palbu. Vojáci zalehli a nepřestávali pálit. Tom na chvíli přestal střílet a otočil se na Alina, Alana a jeho doprovod. „Běžte do lesa, jak nejrychleji umíte, budeme vás krýt. Jakmile tam budete, vyrazíme za vámi.“ Alan ani ostatní se s ním nechtěli hádat a tak jen přikývli na souhlas. Vyběhli, jak nejrychleji mohli a rychle překonávali vzdálenost, která je dělila od prvních stromů. Alan automaticky přeskakoval všechny nerovnosti terénu a snažil se nezpomalovat. Terri ale klopýtl a spadl na zem. Alan se okamžitě zastavil a mával na Alina a Kevina, aby běželi dál. Poté Terriho prohlédl a zjistil, že má na noze širokou kulovitou spáleninu. Z rány se stále mírně kouřilo a Alana udeřil do nosu zápach spáleného masa. Pokusil se roztrhnout uniformu, aby ránu alespoň ovázal, ale to se mu nepodařilo. Uniforma byla překvapivě pružná a přitom pevná. Pomohl tedy Terrimu na nohy a společně doklopýtali do lesa. Tady ho svěřil do péče Alina, která už měla připravený pruh látky ze svého trička. Alan se přinutil odtrhnout pohled od jejího obnaženého břicha a společně s Kevinem kryli ústup zbylých tří povstalců. Tom, Daniel a Michael dorazili do lesa bez zranění a Tom se ihned přesunul do čela skupiny. Les zřejmě znal, protože je vedl jistě a nerozhlížel se. Šli rychle, což bylo nepříjemné hlavně pro Terriho, ale Kevin ho podpíral a tak je ani moc nezdržel. Ale zdržení to stejně bylo, i když nebylo velké. „Neutečeme jim,“ poznamenal Tom. „Možná ano, v tom svém brnění se musí pohybovat pomalu, ne?“ „Alane, člověk by se v něm mohl pohybovat pomalu, i když já osobně předpokládám, že ten pancíř není tak těžký, jak vypadá. Jenže tohle nejsou lidé. Kdybychom se mohli pohybovat rychleji, tak bychom možná nějakou naději měli,“ řekl Tom a pohlédl na Terriho. „Nechte mě tady, kvůli mně vás chytí,“ řekl okamžitě Terri. „Nepřipadá v úvahu, musíme něco vymyslet,“ trval na svém Alan. „No, jedna možnost by tu byla,“ připustil opatrně Tom. „Jaká?“ „Nedaleko odtud je Pásmo, vlastně začíná za tímhle lesem.“ „Pásmo?“ „Území, kam se shromažďují všechna monstra, která přišla společně s Mez´etery a oni pro ně už nemají užitek. Nevíme, proč neslézají zrovna sem, ale vytvořili neuvěřitelně nebezpečnou oblast, které se ale vyhýbají i naši nepřátelé. Nikdo, kdo tam vešel, se nevrátil.“ „Možná máme šanci zjistit proč.“ „Lákavá představa.“ „Myslím, že nemáme jinou možnost. Musíme tam.“


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Iserbius	09.05.2011, 13:29:03

Zdravím Jako příznivec HL2: Motáš všechny epizody dohromady.... Jako čtenář vidící pouze menší inspiraci: Velmi dobrá práce, krásně se to čte a to je hlavní. U toho pásma to zavávání Stalkerem, ale je to čistě můj dojem. Kdysi jsem zkusil napsat něco podle HL1, ale nevyšlo mi to a kvalita nebyla taková, jak bych si přál. Proto přeju hodně zdaru a přikládám kladné hodnocení.

Šíma	08.05.2011, 21:28:21

Zdravím. Určité příběhové prvky (z námětu jisté hry, o které oba víme) tu znát jsou stále. Na druhé straně, na námět není copyright, pouze na samotný příběh (jeho postavy, děj a prostředí, včetně vlastních jmen, pokud se příběh neodehrává v reálném prostředí). Nikomu není zakazováno napsat fanfikci, nebo příběh zcela vlastní. (mé druhé já se muselo nad dějem malinko zamyslet, protože má pro podobné příběhy slabost) Jsem zvědavý, jak bude povídka pokračovat. Jisté výhrady bych k textu měl, ale zde záleží nejspíš na Tvém stylu (každý píše po svém, ať už svůj způsob předkládání příběhu čtenářům našel, nebo se teprve hledá). Text se zdá ještě stále nedopilovaný, ještě by se na něm dalo vyřádit. Děj se zatím víceméně žene vpřed. Není divu, hrdinové (členové odboje) utíkají, doslova prchají, před svými nepřáteli. Jejich životy visí na vlásku (minimálně svoboda některých z nich - pokud by je chytili, jistě by se nevyhnuli mučení). Uvidíme, jak si povedou v onom "Pásmu", příšery v něm žijící nejspíš nebudou dělat rozdíl mezi přáteli a nepřáteli. Dovolil jsem si níže vypsat nějaké nedostatky, které mi padly do oka. Je dobré si textík přečíst několikrát po sobě (i s odstupem času) a pokusit se na něj dívat očima jiného člověka. Přestože je jasné, že ne vždy se autorovi podaří vychytat svému textu všechny "mouchy". Pomůže i betareader, víc očí víc vidí a s více čtenáři přichází i více názorů (nebo i nápadů jak a co vylepšit). Zájmena (správný tvar ji/jí): -- začala Alina, ale Daniel běžící za ní jí chytil za rameno a táhl jí dál. -- ji (koho co) chytil za rameno Pozor na shodu podmětu s přísudkem: -- Dopadli na měkkou trávu a ostatní okamžitě obklopily Alana. -- obklopili -- (ostaní - oni) -- Jakmile dopadly na nohy, -- dopadli (vojáci z vrtulníku) Stylistika (použití výrazových prostředků): -- Ti hned vykročili směrem k nim, v tom okamžiku se ale dveře za nimi zasunuly do stěny. -- ... v tom okamžiku se však dveře za nimi ... ("ale" tomuto souvětí dvakrát nepřidává na "čtivosti") -- Slyšel něco nepříjemně připomínající rotor, někde za nimi. -- ...zvuk rotoru... ??? (něco mi v tomto souvětí schází) -- Nevíme, proč neslézají zrovna sem, ale vytvořili neuvěřitelně nebezpečnou oblast, které se ale vyhýbají i naši nepřátelé. -- ono 2x "ale" v tomto souvětí nevypadá pěkně Nejspíš zatím ještě zůstanu u své dvojky, přestože určité zlepšení je v textu znát. Jen tak dál! Hezký večer přeji! ;-)