obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915452 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39671 příspěvků, 5755 autorů a 391154 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Choří v moři (část sedmá) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Pelion a Šíma, narovinu, zpříma!
 autor Pelion publikováno: 10.05.2011, 22:31  
 

            Část sedmá – Návrat.


      Jeseníky, Krušné hory, pole, řeky, louky, bory. Železniční tratě, cesty, suché stráně, na nich chřesty. Tak jsou chlapi zpátky v Česku. Přistáli tu za rozbřesku. To soukromé letadélko, jak slepice na bidélko, dosedlo na velkou louku, čímž zkazilo sexík brouku. Chtěl si užít naráz s třemi. Nechal je být, zmizel v zemi.

      Šíma zpátky v rodné vlasti. Dojetím se začal třásti. Hvízdal si jak z jara kosi, pak ze země sebral cosi. V pravé ruce svíral hmotu, levou stíral krůpěj potu. Dojatý jak malé štěně, volal nahlas, procítěně:

„Tak jsem zpátky, rodná hroudo!“

„Pusť to hovno z ruky, joudo!“ Pelion se šklebí hnusem, na kraj louky běží klusem. K staré šopě míří přímo. „Rychle za mnou, makej, Šímo!“

      Psí lejno je zpátky v trávě. Či patřilo koni, krávě? Vždyť tu také lidé žili. Tak doběhli k svému cíli.

„Tohle naše aerotaxi přistálo tu nefér jaksi. Ať je večer, nebo ráno, tohle je tu zakázáno,“ řek Pelion zasvěceně.

„To patřilo asi feně,“ otíral si Šíma ruku.

„Ty si vážně prase, kluku!“

      Pilot opět vzlétl tedy, zamával jim naposledy a pak zmizel za horami. Nezůstali dlouho sami. Chlap s vidlemi, velké psisko.

„Schováme se za křovisko,“ řek Pelion provinile.

„Trhej! Trhej, Dalimile!“ křičel chlap a pustil setra.

      Kam se hrabe Zlatá tretra? Skok do výšky problém není. Hop! Skok! Už jsou na stavení. Dalimil do šopy vrazil, pak s grimasou pryč se plazil. Že by snad do psího ráje? Pelion řek usmívaje:

„Nezlobte se, dobrý muži. V květinářství koupím růži pro vás, nebo vaši paní. Nechceme být potrhaní.“

      Chlap byl velmi rozčilený a cítil se poškozený. Rozrušen byl tedy zjevně, vidle v rukou sevřel pevně.

„Do prdele si strč růži! Můj pes si teď sedřel kůži a čenich má na maděru. Posrali jste tohle věru. Zloději či párek volů?“

„Zahoď vidle, slezem dolů!“ Pelion se chopil slova. „Je to chyba, ale psova!“

„Zapíchnu vás, jen se hnete!“

„Víš, kdo já jsem, selský hřbete?!“ křičel Šíma barytonem. „Tak se odsud zdekuj, honem!“

      Pelion křik:

„Bacha, Šímo!“

      Vidle letí těsně mimo, zapadají do výkopu. Chlap obíhá rychle šopu. Na záda mu Šíma skáče, ukazuje svou tvář rváče. Pelion se přidal taky. Pravé háky, levé háky. Chlap to vzdává, už se kaje:

„Tak vás zvu na šálek čaje.“

      Vše se v dobré obrátilo. U chlapa se jedlo, pilo. Ementál se slivovicí. Muž, svědomí zpytující, omlouval se v jednom kuse. Šíma s kusem sýra v puse:

„Bránils přeci svoji půdu. Velkorysý k tobě budu. Měl jsem málem vidle v břiše,“ řekl a pak dodal tiše: „Každý strůjcem štěstí svého. Podej mi kus uzeného.“


      Krása mívá spoustu tváří. V oboře se daňkům daří. Můžete tam jít i sami. Barokní most se sochami. Zámek v renesančním slohu. Doporučit vřele mohu expozici gobelínů. Kapři, cejni, plno línů. V řece různé ryby plavou. To je Náměšť nad Oslavou.

      K domu paní Zlámalové kráčejí dva trumpetové. Okap silou vůle drží, stěny mokré od průtrží, podlaha je plná sazí. Na stole, kde ubrus schází, leží tužka, guma, klíčky, zápalky a kousek svíčky, nedopitý hrnek s kávou. Pelion jen kroutí hlavou:

„To je chlouba babiččina.“

„Nefunguje elektřina,“ konstatuje Šíma suše. „Uvnitř není živá duše.“

      Rozvaděč byl vyhořelý. Prohledali domek celý. Sklep - polička s marmeládou, návod jak se pasti kladou na krysu, myš, na potkana. Zrezivělá stará vana. Půda – samé pavučiny, staré krámy stařenčiny. Ložnice – skříň, stará postel. Z okna vidět tamní kostel. To je všechno víceméně. Pelion řek zamyšleně:

„Šímo, je mi na omdlení. Za obrazem knížka není. Není ani pod polštářem. No, tak vzhůru za notářem.“


      Dům. Tři patra, bez výtahu. Je tu místnost pro ostrahu, kuchyň, WC, kanceláře. Nevypadá to tu staře. Na vrátnici mladá paní. Nad seznamem už se sklání. Rukou smete malá smítka a pak řekne hlasem skřítka:

„První patro, dveře dvacet. Až se budete zpět vracet, stiskněte ten zvonek, prosím.“

      Potom žena, s pasem vosím, pustila dva muže dále. Ocitli se v malé hale. Po schodišti, vzhůru k cíli, trvalo vážně jen chvíli. Před obrazem, kde je řeka, starý pán už oba čeká a kapesník v ruce žmoulá:

„Jsem Pelion, to je Šmoula. O dědictví mi jde, pane.“

„Odtud tedy vítr vane,“ řekl notář, vzal si brýle, pak prohodil ledabyle: „Pojďte dál. No… ty ne, hochu. Z jiného seš asi rodu.“

      Šíma se však odbýt nedal. Protiútok v mysli hledal. Sic byl zcela blízko zlosti, oprášil své vědomosti.

„To si notář, holá hlavo? Být tady je moje právo! Na čelo si marně ťukáš, mým předkem byl svatý Lukáš!“

      Když ta slova Šíma řekl, na kolena notář klekl.

„Odpusť, Šmoulo, a pojď dále.“

      Příběh míří do finále. Ticho jako před průtrží. Listinu už v ruce drží starý notář jménem Čuně.

„Můj kolega, mladší, stůně. K čaji, práškům odsouzený. I já jsem dost nachlazený. Chybí mi, mám práce dosti. On měl závěť na starosti,“ odkašlal si, otřel čelo, i oko mu zaslzelo. „Znal jsem paní Zlámalovou. Sedávala před budovou a krmila houskou ptáčky. Říkala mi jednou plačky, zrovna když ji uštkla zmije, že její vnuk ještě žije. Šeptala to velmi tiše. Prý je básník, knížky píše, také neřád, nefachčenko. Povídám jí: klid, stařenko. Přesto ho prý měla ráda. Páni, té se chvěla brada!“

„Zkrať to, Čuně, času není! Nepřejdeme radši k čtení? Nestojím o hloupé řeči. Jsi nemocný? Tak se léči,“ řek Pelion rozzlobeně.

„Dobře. S úcty k staré ženě. Poslouchejte, mladý pane. Co se má stát, ať se stane. Abychom se tedy hnuli, přečteme si její vůli.“

      Mezi těmi pány třemi rudá pečeť padla k zemi. Dokument byl k dispozici. Notář řek, co musel říci:

„Splňte, prosím, žádost moji. Píši ji na psacím stroji, s jasnou hlavou, za úsvitu. Úspory dám na charitu. Pan Čuně tu knížku předá. Je taková modrošedá, je v šuplíku v jeho stole. Jo a něco dejte škole. Pelion ať můj dům vlastní. Buďte tady všichni šťastní, až mě někdo zabije. Zlámalová Marie.“

      Šíma, s pusou otevřenou, vstřebával tu závěť čtenou. A Pelion křičel vstoje:

„To jsou ale prachy moje!“ Potom dodal, zlostí funě: „Dej sem knížku! Slyšíš, Čuně?!“

„Jsem pan Čuně, nezdvořáku! Na takové máme páku,“ řekl notář, stiskl čudlík, co vypadal jako dudlík.

      Ochranka tam vběhla vmžiku. Dva svalovci v černém triku. Potom to šlo rychle, hladce. Notář, jako mocný vládce, vyhodil dva nešťastníky. Stačili jen říci:

„Díky!“


      Shnilý plot a suchá hrušeň, chybí branka, zvonek zrušen. Zbloudilý pes žrádlo hledá. Je tu také kočka šedá i dva ptáčci hnědošedí. Na zápraží chlapi sedí. Že jim vůbec není zima? Hlavní slovo si vzal Šíma.

„Nu, hlavu ti neuříznu. Spravíme tu barabiznu. Co nám, chlape, zbývá taky. Můžem chovat třeba ptáky. Papoušky anebo čížky, začneme zas psáti knížky. Třeba cestu do Afriky.

„Díky, Šímo, díky, díky!“


            KONEC?


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 08.10.2011, 10:00:20 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 07.10.2011, 10:43:50

   Nu, s tím ubýváním čtenářům mám své vlastní zkušenosti. Naštěstí mám několik svých skalních fanoušků, jestli to tak můžu nazvat, kteří vydrží až do konce. A tu otázku, zda má cenu psát, si občas taky kladu.
 Kondrakar 07.10.2011, 10:43:50 Odpovědět 
   Famózní zakončení. Oba hoši bez koruny, leč v zemi rodný. Pelione, Pelione, já už taky začínám rýmovat. Že já to čet. Ale líbilo se mi to. Bylo to zábavné, leckdy i poučné. Jsem zvědav, kdy přijdeš s další Pelionošímovinou.
 ze dne 07.10.2011, 18:56:38  
   Pelion: Díky za výdrž, pane. Vždy se snažím psát "o něčem" a strávím nějaký ten čas sbíráním informací. Jenže čtenářů není. Dokonce uvažuji, že své příspěvky nechám smazat. A další dobrodružství v hlavě mám, ale... má to vůbec cenu psát? Až si na tuto otázku odpovím, pak se uvidí. Měj se hezky. Pelion
 Carolina 24.09.2011, 17:45:04 Odpovědět 
   zajímavé čtení a pobavilo. Předchozí kapitoly jsem sice nečetla, ale s chutí se do nich pustím také
 ze dne 07.10.2011, 18:59:22  
   Pelion: Děkuji za návštěvu, hodnocení, komentář...
Přeji krásné podzimní dny plné pohody a inspirace.
Pelion
 Šíma 10.05.2011, 22:27:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Oba vítečníci (Pelion a Šíma) nedopadli příliš dobře, ačkoliv opět zavítali na rodnou hroudu (nevím proč, ale podvědomě jsem tušil, co to šíma drží v ruce). ;-))) Kruh se uzavřel. Snad se múzy nad Tebou smilují a bude čtvrté pokračování - Pelion se Šímou se přeci jen tak nevzdají! Držím jim palec, tedy i tobě, snad Tvému rýmovanému povídání nebude konec!
 ze dne 12.05.2011, 20:15:44  
   Šíma: Díky za upozornění! ;-)
 ze dne 12.05.2011, 19:49:31  
   Pelion: Zdarec.
Díky za publikaci všech sedmi částí.

Snad jen... dovolím si upozornit, že nešlo o "vítečníky" ale o "VÝTEČNÍKY"! :-)))
 ze dne 10.05.2011, 22:31:33  
   Šíma: P.S. Chudák brouk - tři samičky a zmizel zbaběle v zemi! I to psisko (trhač) mělo na mále, dokonce i ten Šíma málem skončil ve špitále! Pěkné... Charakter se však nezapře a naši jmenovci jednou (možná) i znovu povstanou z prachu a bídy všedních dní. Čert nikdy nespí a náhoda (spolu s unaveným štěstím) napomůže i těm dvěma podivínům...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Nanoboti kat a ...
Tomáš Marák
Ranní probuzení
Nikis
Na sever - 2. č...
Ellien
obr
obr obr obr
obr

Písmena. Slova. Věty.
J.U. Ray
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr