|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: V poslední chvíli ::
 Gar |
publikováno: 15.05.2011, 21:01
|
|
| |
|
|
Dlouho jsi přemýšlela jak říci mi to do očí a já nechával se ukolébat lží, když oči odmítaly vidět pravdu. Prý jako bratr jsem, už neumíš mne milovat, do očí slzy se hrnou, snažím se hrdost si zachovat. Vypínám hrudník, bradu zvedám výš, slzy držím a v duchu přemlouvám hlas, aby zněl pevně. Beru tě kolem ramen, poslední objetí, a do ucha šeptám ti „Hodně štěstí“, pak hlavu tvou do dlaní beru a polibek na čelo dávám ti, náš poslední, aby cesta tvá byla bez útrap. Začíná pršet a řetězce deště zaplétají se nám do vlasů. Snažím se ti číst v očích a ty nejspíš snažíš se o to samé, ale nevydržíš to, protože vidíš jen naléhavé „Proč?“ a bolest jako by se stovky jehel zabodávalo do mého srdce. Otáčím se k odchodu, nadechuješ se, že něco řekneš, ale rozmýšlíš si to…nejspíš nechceš sypat do čerstvé rány sůl. Odcházím a ty stojíš jako přikovaná dokud nezmizím v dálce. Chvíli se ještě díváš na obzor a pak také odcházíš. Ta cesta domů byla nejdelší, jakou jsem zažil. Slzy, které tak dlouho opomíjeny byly se vyvalily z očí a rozmazaly vše…cestu, domy, auta…jediné co nedokázaly alespoň trochu rozmazat či zastínit byla bolest. Ta bolest se s každým dalším krokem směrem od ní zvětšovala jako by si teprve teď srdce uvědomovalo, co se vlastně stalo. Nohy jako vytesané z kamene odmítají udělat další krok a tak padám do trávy zmáčené deštěm. Mokré šaty lepí se k tělu a začíná se ochlazovat, ale to nevnímám. Jediné co existuje, je bolest. Cítím únavu, zavírám oči a nechávám se unášet tmou. Zavírám oči, které se už nikdy nemají otevřít. Přicházíš ke dveřím, ale ruce se ti třepou tak, že se nemůžeš trefit do zámku. Cítíš, že je něco špatně. Jako by tvé srdce, které slepé bylo procitlo a zjistilo, co ztratilo a křičí, ať se vrátíš, že ještě není pozdě. Hlava ti málem puká, když se rozum a srdce hádají. Vypadá to, že hádka nikdy neskončí, když najednou vyhraje srdce. Otáčíš se a běžíš směrem, kterým jsi přišla nedbaje na kaluže, které jsou teď skoro na každém kroku cesty. Jak běžíš tak cítíš, jako by se krátil čas. Neumíš si to vysvětlit, ale raději běžíš ještě rychleji. Běžíš kolem místa rozloučení a vydáváš se cestou a doufáš, že to není ta špatná. Probíháš kolem něčeho, co leží na zemi, zprvu si toho nevšímáš, dokud nejsi blíž a hustá opona deště ti nebrání vidět zřetelněji. Skláníš se a poznáváš, koho jsi opustila. Pokoušíš se ho vzbudit, ale nejde to. Skoro jako by se nechtěl vrátit z temných stezek zapomnění. Začínáš ztrácet naději držíc ho v náručí a slzy ti začínají stékat po tvářích, když otevírá oči a potichu zašeptá „To už jsem v nebi, lásko?“.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
90.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
