» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2141688

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Uvidíme se příští léto ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Střípky

Uskar-Arah	publikováno: 15.05.2011, 22:36

Http://www.youtube.com/watch?v=JrIgCFsr1Xs


	KAPITOLA I. Bolest neexistuje. Únava je slabost. Už nikdy, řekla. Co? Už nikdy nechci tohle zažít. Už mě nikdy nenech čekat v tom tunelu samotnou, rozumíš? Podíval se na ni, ale jako by nevnímala. S křečovitým šklebem hleděla na hvězdy, půlku tváře zachvácenou plamenem pouličního osvětlení. V očích se jí třpytilo celé půlnoční nebe. Máš v rukách oheň, víš to? řekl docela potichu a znělo to zvláštně, protože přitom měl mezi rty doutnající cigaretu. Přes černé nebe se na západě táhla podivně narudlá mračna. Docela dobře bys mohla někoho omylem spálit. Nemusela bys ani chtít. Prostě by se to stalo a ty bys s tím nemohla nic dělat. Pak tam seděli jako dva znavení pavouci chycení ve vlastních sítích, temné siluety proti pekelné záři z doutnajícího překladiště. Nad hlavou jim burácela letadla. Bělavé oči zářící do tmy, zelená, modrá a rudá světla, blikají na pozdrav. Bez odpovědi. Celý večer jako by byl jedinou velikou otázkou v koloběhu znovuzrození, nezodpovězenou a nepopsanou větví, vyrůstající mimo veškerý smysl a chápání. Slepá odbočka z hlavní cesty, krátká, ale vzrušující. Neodbytná potřeba rozrazit dveře a utéct z přetopených pokojů, od vrčících garáží a omamných neonů, zářících housenek plazících se ulicemi. Běžet tak temným městem, na skráních cítit ledový noční vzduch, tepající nejistotou! Míjet ulice vlhké deštěm, kaluže s odrazem ohnivých svítilen, němé siluety domů a zářících oken, za nimiž se skrývá udýchaná smrtka, a potom se zastavit a dusit se neúnavnou představou o svobodě, zvracet poslední zbytky divokosti, nespoutaně zařvat bolestí, ze srdce, rozkutaného denním světlem a vším, co přináší, vymanit se z řádu, který nikdy nebyl, a vrátit se do nekonečného plynutí tlejícího listí a rašících větévek! Naposledy k ní stočil hlavu, zkusil se jí dotknout. Ale ucukla a zlaté vlasy jí spadly do očí. Skrz světlem obarvený ušní lalůček uviděl svět za zídkou, překladiště zachvácené ohněm pozdního večera. Půjdeš? Ne. Odpověď byla příliš rychlá, než aby o tom někdy předtím neuvažovala. Nepůjdeš. Ne, zvýšila hlas. Jenom jsem se chtěl ujistit. Tak teď už si seš jistej dost. Víc, než bych chtěl, odvětil. Pokrčila rameny. Nějak se pohnula, jakýmsi podivným způsobem změnila polohu, jako kdyby najednou vyklouzla ze sevření, ve kterém ji až dosud pevně svíral, nebo o kterém si to alespoň myslel, najednou seděla úplně na jiné zídce, u jiného plápolajícího překladiště, pod jinými hvězdami. Díval se na ni a byla docela průhledná, jako medúza, jenže ta by ho alespoň dokázala zabít. Tahle jen uštkla a nechala ho samotného s palčivou bolestí. Potom řekla: Hodně štěstí, a on musel odejít. Plamen svíčky se zachvěl, naposledy vztáhl svoji neviděnou špici ke hvězdám a zmizel. Úzký proužek dýmu stoupal ke stropu světa, rozpíjel se v černočerné obloze. Nedopalek cigarety. Tiché kroky mizející v dálce. Probudil se velice brzy. Dlouho potom si nalhával, že to bylo napětím, ale na sklonku života to začal přikládat něčemu docela jinému. Každopádně venku byla ještě tma, a když se vyhrabal z peřin a vyhlédl z okna, na obzoru, za temnými siluetami městských věží, se v purpurové záři teprve rodil nový den. Snažil se ji naposledy přesvědčit, aby šla s ním, ale byla neoblomná, příliš jí ublížil. Proč chceš vlastně jít? ptala se, ani už si nepamatoval, jestli nahlas. Ne jít, putovat, opravil ji, jako kdyby to nějak zásadně měnilo situaci. A putovat budu, abych někam došel. Pokrčila rameny. Vážně si myslíš, že tím něčeho dosáhneš? Co tím chceš říct? Odmlčela se. Dívali se na sebe a viděli, možná poprvé za celou dobu co se znali. Najednou prohlédli a pochopili. Kdysi jsem někde četla tuhle větu, řekla tiše, zahleděná do jeho očí. Cesta je cíl, a pro koho se stane pouť koncem putování samotného, ten se navždy vysvobodí z nekonečného koloběhu bolestí a strastí. To je buddhismus, nebo tak něco, ne? Možná, zašeptala. Nebo hinduismus. Na tom přeci nesejde. Hned na to chtěl něco říct, ale zmlkl a čekal na ni. Kdy odejdeš? Jestli brzy, neříkej mi to. A jestli až za dlouho? Taky mi to neříkej. Mlčeli. Potom ji viděl už jen jednou, když ji na nosítkách a zakrytou bílou plachtou nakládaly do pohřebního auta. Když viděl větévku, zapomněl na semínko, ze kterého vzešla. Když viděl kámen, zapomněl na skálu, ze které byl vyražen. Když viděl vodu, zapomněl na koryto, kterým bouřila. Když kráčel po cestách, zapomněl na mozoly, když je sypaly pískem. Když pil z lesních tůní, zapomněl na srny, které tu byly před ním. Když zlézal hory, zapomněl na kozy a kamzíky, kteří mu vyšlapali cestu. Když viděl sám sebe, zapomněl na své rodiče a na všechny předky, kteří mu dali život. Zapomněl na mnoho důležitých věcí, protože byly z jeho hlavy vytěsněny doutnajícími překladišti a zídkami, nad nimiž bouří letadla. Čím déle však putoval, tím si vzpomínal na víc věcí, které kdysi znal, a o kterých ani nevěděl, protože na ně nemyslel. Jen pouhý vjem zrudlého javorového listu ho před lety dokázal naplnit nevyslovitelnou úctou k mohutnému stromu a všem stromům, které mu předcházely. Díval se, jak po vnitřní stěně plastové lahve stéká kapka vody. Přeskakovala od jednoho bodu k druhému, na chvíli se zastavila u vypouklých reklamních písmen, ale potom je přeskočila a vydala se zase dál, až do pomačkaného dna, kde sklouzla do sentimentu svých vlhkých sestřiček.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	15.05.2011, 22:35:16

Zdravím. Čtivý text s dostatkem detailů, napsaný s citem (i s možností pro čtenáře použít svou vlastní fantazii). Nemůžu si pomoct, ale musím se zeptat: "Jde o válečnou dobu? Nebo se tam stala nějaká nehoda?" Příběh je zatím na samém počátku, ale i tak vypadá zajímavě. Nejspíš půjde o psychologickou prózu, nebo něco na ten způsob (lidský pohled na naše bídné živoření a pachtění se na tomto světě, o setkávání se, míjení a ztrácení - zatím jen hádám). Několik připomínek: - nemohla by být přímá řeč odlišena od popisného textu? Například dvojtečkou, pomlčkou, nebo jinak? Trochu se mi slévají dialogy s popisným textem (nejspíš věc zvyku, každý píše jinak)... - nakládaly ??? (nakládali? ONI, pokud nešlo o ženy) Uvidíme v dalším díle, už z prvního přečtení se mi text zamlouvá, přestože zatím netuším, která bije! ;-)