» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141688

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Kačka I ::

Laurent Cellier	publikováno: 17.05.2011, 0:45

Co byste dělali, kdyby jste jeli na tábor, když vás ti haranti tak rozčilují?


	"Čtyřka," a sotva jsem se podíval na další čtyři karty, snažil jsem se vypadat váhavě, i když v očích jsem marně skrýval žádostivost. Páni, to je list! Samotář, kilo v ruce, v rudejch a šedesát v hlasech. Taková karta se dostává jednou za deset let. Trochu blafování, smutných pohledů a... Dobrý, dobrý, dobrý, poklepáním na stůl naznačili – Tak se předveď! "Sto sedm v rudých," přistálo přede mnou trumfové eso. "To mi ho vyndej," vejral Karel do karet, jako bych mu právě dal knokaut. "Samotář a pěkně drzej!" "Tak se předveď, posero," provokoval jsem. Co vám budu říkat, dvojačka a s kartami, co jsem vyfás? To je tutovka, i když v Mariáši a ve čtyřce, nikdy nikdo neví… "Flek na sto i sedmu! Na to si sednu!" byl Karel nezvykle odvaha sama. A do prdele, mrkal jsem jak panáček Čiko – a byl to vůbec panáček? Nebyl to kluk? Vždyť je to putna – "To mi ho zandej, ty jseš vážně drzej jako opice!" ukazováčkem jsem si brnkal o špičku nosu – známku neskrývané nervozity To mohu taky ještě prosrat! Určitě má se mnou čtyři trumfy, na desínu mu dvakrát máznou a pokud má makratáš se mnou… dva štychy má jistý a že by ani jedna bodovka nepřistála – blbost. Ale co, jdu do toho, práskl jsem do karet sem a tam, až se málem rozlítly po stole.: "Od Šumavy k Tatrám!" Nejsem přece posera! "Aby ti ty Tatry nescházely," ušklíbl se Josef a vehementně i on, prsty máchl do karet, až to zazvonilo Tuty! "Boty!" ostentativně jsem i já praštil do karet a upřímně? Nějak mi ten popelník plnej vajglů přede mnou zasmrděl. Ale bylo to putna. Bude strop. Buď to proseru, nebo na celé čáře vyhraju. Takže? Ukázaná platí! Užuž jsem chtěl vynést, když Karlovi se rozkejhal jeho mobil. Mladej, bylo všem jasný. Teda, ono to nebylo zrovna kejhání, ale kokrhání, jak si Karel mladého vyzváněním dobíral, že doma prej pořád vyskakuje. Upřímně? Já bych Karla za tatíka, a ještě ke všemu náhradního, nechtěl. Klukovi se zapalovala lejtka – jak jinak skoro ve čtrnácti – a Karel ani ne po dvou měsících, co se k nim nakvartýroval, mu snad vyhlásil válku. Ne, že by k tomu měl někdy daleko. Voják z povolání se v něm nezapřel. Po čtrnácti dnech měl Patrik, jak se kluk jmenoval, zakázáno se jít snad bez povelu i vychcat. Podle keců v hospodě mi přišlo, že u nich jsou snad permanentní manévry – "To je uklizený pokoj? To je bordel!" vyházel mu zrovna předevčírem všechny věci ze skříňky: "Uklidit a ať zařezávají!" A internet a mobil? Patrik už měl měsíc a půl zákaz. Ale to bylo naposled, co si Karel hrál na tatíka. Do hospody vlítla rozzuřená Jana, Patrikova máma. Ne, že by teda Karla zrovna neměla ráda, naopak až moc, ale synátor, mám pocit, se jí vybrečel do náruče a bylo vymalováno. Když brečel, že uteče, amant neamant, nesmlouvavě se postavila za kluka. Teda, řvala na celou hospodu, že i my, a to jsme se s ní znali víc než dobře, jsme čekali, kdy nějakou slízneme. Co budu povídat. Karel našel azyl u mne, protože Jana by ho snad ten den zabila. Takže místo Moniky na mé manželské posteli chrápal ožralej Karel a nic bych za to nedal, že v Janině náručí si do rána vrněl Patrik. A já, kurva? Než by mi tu chrápal ten vypatlanec, když už jsem nemohl mít vedle sebe Moniku, bych snad raději Patrika, teda ne že bych měl spadeno na kluky, to rozhodně ne. Víte, že nepochopím, proč nějací debilové po nich slintaj? Co vlastně na nich vidí? "Nepřijedeš pro mne, prosím, na Bohemku?" zaslechli jsme váhavý Patrikův hlas v Karlově mobilu: "Mámě se nemohu dovolat. A nemám už kredit." "Patriku, seš už velkej kluk…,“ nemusel jsem ho zas tak dobře znát, abych nevěděl, na co myslí – Ať jede sockou. – Jak znám Janu, protočil jsem panenky, ta Karla zabije a já abych se na nějakou dobu nastěhoval k některejm ze svých holčiček, protože ten debil nebude mít kde spát. A já v jedné posteli s ním skutečně bejt už nechci – ne že by něco bylo, to bych mu rozbil čuňu, ale fakt ho bylo dost. "Prostěradlo máš špatně zastrčený do rohu," jakoby na tom záleželo a dement mě ráno začal diktovat, co kde mám dávat. Pochopíte to? V mým kvartýru. Prej ten salám, co jsme měli nakrájenej na večeři, mám dát do igelitu, aby ráno nebyl olezlý. Debil! Byl to můj salám, ne jeho. "Ne, počkej, já ji zavolám. Sedím s kluk... – strejdama," opravil se rychle – "na Mariáši a něco jsem vypil, nemohu přijet. Chvilku vydrž, když se nedovolám Janě, přijedu pro tebe taxikem…“ Á Karlíček pochopil, byl jsem škodolibost sama, si to žehlí, vypatlanec. Měl to vůbec zapotřebí? "Tak jo. Dík," byl nějak tak i kluk na měkko. A ejhle? Čumákoval jsem jako debil. Karlík kmital jak při manévrech. Provolával Janu, její kamarádky… A já měl pocit, že ta moje stovka v rudejch, která přijde jednou za deset let, je v řiti. "Volá nějaká slepice…,“ Karlův mobil se nadskakoval vyzváněním, které měl od včerejška nastavené pro Janu. "Jani…“ byl Karel ochota sama… chvilka pauzy… jí nějak nebylo slyšet a Karel se před náma stával menší, menší a všem bylo jasno, jak se tetelí, že nedovolil Patrikovi jet sockou. To by byl mezi nimi konec, oddechl jsem si. A mít ho doma nakvartýrovaného? Jste se posrali, ne? Ale i mě nebylo dlouho do smíchu. Zazněla znělka z mého mobilu: "Do dlaních jednu z tvých řas…“ a upřímně, Josef i Kamil už protáčeli oči v sloup, nejen mě, ale i jim dočvachtávalo… Karel nakluše za Janou nebo Patrikem a oni dobře kapírovali, kdo volá mě – Moje Mony, ne, teda, že by byla jediná. Bylo jich víc a mockrát mě zažili, jak jsem kličkoval jako zajíc, ale Mony hrála naprostý prim a po včerejším úletu, kdy jsem jí dal košem kvůli Karlovi, si stejně myslela, že jsem byl s její kolegyní Marcelou. Bylo jasné, že si to budu muset žehlit. Ale já nestačil ani polykat nad jejím požadavkem: "Olivere, moc prosím," ozvalo se chrchlání, že tuberák by se za něj styděl, "já bráchovi slíbila, že s ním pojedu na zimák a mám chřipku a on nikoho nemá, moc tě prosím, bude mít průser, jeďtam místo mě!" "A co za to?" "Poroučej! Splním!" byla nabídka sama. Upřímně, že bych si nedovedl představit, co bych mohl chtít, to byl kec. A že bych se zdráhal? To bych snad ani nebyl chlap. V posteli jsem byl proti ní věčný učedník, a to vůbec jsem nebyl začátečník, ale Mony…?! "Tak jo! Tvé přání je rozkazem," sklapl jsem podpatky. "Až se vrátíš…“ byla samej sladkej příslib, že jsem se na tu debilní stovku v rudejch vysral. Běžte s ní do hajzlu, byl jsem úplně mimo. Teda nevím, proč bych tu žvanil. Měl jsem slíbeno! Hodil tři kila na stůl a mazal jako malej harant na večerníček se sbalit. Do prdele, ráno vstávám o půl čtvrtý, protáčel jsem panenky. Teda, sotva zazvonil ráno budík a já vykoukl ven – všude tma a nebýt sněhu, kterej přeci jen nepatrně osvětloval ulici, připadal bych si jak v pytli. Nejsem já debil? teprve nyní mi všechno docvakávalo. Já pojedu s nějakejma harantama a ještě jim snad budu muset umejvat prdele. Pochopíte to? Ne, že bych byl nějakej Herodes, ale znáte to. Hubu, jak je znám, nezavřou, i když zase až tak velký zkušenosti jsem s nima neměl, jen když některá měla nápad, abych dělal jejimu fakanu tatíka, bral jsem za kliku, div jsem ji neurval a spánembohem pryč, jako třeba se Zdenkou. Sebral jsem krosnu a kabelu s věcma, zabouchl a zamkl svůj bejvák na dva zámky. Tak se tu beze mě opatruj, vykročil jsem odhodlaně k výtahu. Fagot, kdy už tu bude ten přiblblej autobus? Rázoval jsem na zastávce sem a tam a ne se toho autobusáka dočkat. Vždycky, jak je potřebujete, ne a ne se objevit, lamentoval jsem. To mě čeká pěkný týden dovči, povzdechl jsem si. Ti smradi určitě budou otravovat, dokud nedosáhnou svýho. V tom jsou teda stejný jako ženský – nezavřou hubu, dokud nebude po jejich, a když to nepomáhá? Začnou vřeštět na celý kolo. No a po nevraživých pohledech kolemjdoucích, stejně každý maže raději tomu svému fakanu koupit, co si vyřval, i kdyby si na to musel půjčit. Víte, kolikrát jsem rodiče s těmi jejich "andílky" pobaveně v marketu pozoroval? Konečně se autobus dochrastil a já se slastně uvelebil na čtyřku. Teda, páni, v autobuse jsme byli jen dva. Jeden vpředu a já vzadu. Tak by to mělo být a ne stát ve špičce na jedný noze a kdo ví, jestli ne na sousedčině. Dokonce se tak nedá ani sbalit. To neznáte? Prostě, když je těch lidí akorát, nenápadně šlápnete nějaké kóče na nohu, pak předstíráte úlek, "Ten s tím autobusem jede, jako by ho ukradl, viďte," a když jde všechno dobře, pozvete ji na vídeň. Když jste chlap, který je aspoň trochu ke světu, málokterá vám dá koše. No a pak? Cinzáno a tak. A všechno jde jak z partesu. "Budějovická, vystupovat," málem jsem nestačil vypadnout a už jsem si to sunul k metru. Tak ještě chvilku a už tam budu. Vzpomněl jsem si na Frantu. Dokud byl volný jako já, užívali jsme si. Byli se potápět v Rudým moři, na Korsice, měli výstup na Pamir, na Kavkaze, v Alpách i Vysokejch Tatrách a ještě si udělali čas na rafting, nebo kánoe a sjeli kdejakou řeku. A balili všechno, co mělo kozy. To v Thajsku jsme dávali moc dobrej pozor, co maj mezi nohama. No znáte to. Pár mejch kámošů si naběhlo a já po něčem podobným rozhodně netoužím. Von se pak zabouchl do Andrey. Jedna společná dovolená, svatba a od té doby jsem ho vlastně neviděl. Furt nemá prašule, a to ho v rachotě povýšili a výrazně mu přidali, furt něco shání a to jeho: "Za rok to bude lepší," už znám nazpaměť. A to malýmu Fanouškovi už táhne na třetí rok. Ale to už jsem vystupoval z metra na Hlaváku. Sraz máme v 7. 30 naproti bočnímu východu z knihy, vybavil jsem si. Teda nejsem já blbec? protočil jsem panenkami. Jsem tu o hoďku dřív. To jsem ještě mohl chrnět! Ale nebylo to tak strašný, po patnácti minutách přiklusal Ondra, brácha Moni. Teda na to, že sportuje, má pěknej základ, pobaveně jsem sklouzl pohledem na jeho socialismus. Žádný varhánky na břichu od svalů nebudou, pardon, podle Reflexu v ruce jsem odhadl, kde bije jeho srdce. Jistě, i tatíček Klaus mu přijde jako levičák. A víte, že mě to nesere? Já podle ksichtu a vyznání lidi nesoudím. "Olivere," byl přívětivost sama, ale když jsem viděl tu jeho škrobenost, nějak se mi to nezdálo. "Moc si mi pomohl. Já musím odvézt věci autem – bágly, lyže a tak a potřebuju, abys kluky dovezl vlakem na konečnou, a pak s nima přestoupil. Pak jedna zastávka. Budu tam čekat. Valím koupit lístky. Vydrž," byl v běhu. Co jsem měl dělat. Tak jsem si znovu sedl. Víte, že nepochopím, proč ty lístky nekoupil dopředu? A proč už mu rodiče těch fakanů nedali věci před dvěma dny? Odvezl by je autem, vrátil se vlakem a klíďo píďo si pro ty svý zmetky mohl přijít a pěkně si je užít. Proč to, do prdele, mám odsrat já? Když to Ondříčka baví, ať si je užije. Já bych se nejraději na ně zhluboka vysral. Ale to by mi Moni vyškrábala oči. To prostě nejde. Seděl jsem tu takových deset minut, když se to začalo slejzat. Teda ne, že by nebylo na co, se koukat, většina těch mamin stála za ohlédnutí. Zvláště jedna, přichrastila si to s nějakou holčičkou – Počkat! začalo mi něco šrotovat v hlavě. Holka v klukovským sportovním oddílu? I když má vlásky vpředu sčesané do stříšky, jsou krátké! Hernajs! Zaslechl jsem její slova: "Michale, každý den mi pošli esemesku, jak se máš, zavolám. A poslouchej Ondru!" Nejsem vymaštěnej? Do prdele! Je to kluk. Teda fakt hezkej, zamžikal jsem očima. Ale do prdele, kluk! Haraší mi v bedně? lapal jsem po dechu. Víte, že jsem začal uvažovat – Nejsem úchyl? Já totiž z toho malýho zmetka nemohl spustit oči, ani z jeho mámy. Kluk jako by jí z oka vypad. No, co mám říct. No a pak to šlo ráz na ráz. Ondra se domluvil s rodiči, a do vlaku mi nakvartýrovali jednoho po druhém, až se všichni usadili. A víte, že já blbec nevěděl, co s nimi? Původně jsem myslel Sednu si, oni taky a pak jim řeknu, kde vystoupěj. Ale oni tak nefungujou. To byl samej dotaz: "Kdy tam budem? Můžu čůrat?" – Doprčič, to jim ho snad doma při tom držej, že na to potřebujou povolení? – "Jak dlouho ještě? Podáte mi tašku? Mám tam pití? Chci karty!" A sotva mě zpražila nějaká starší průvodčí, když šla už potřetí kolem nás, že bych taky mohl dohlédnout, aby tu neseděli v rukavicích a v bundách jako na severním pólu, nějak jsem toho začínal mít víc než dost. Ale vydejchal jsem to – zatím. Kýžená konečná a mobil začal zběsile poskakovat: "Ahoj, Ondra! Nedostanu se tam včas. Prosím tě, přestupte na vlak směrem na Lhotu," teda já ty pokyny nestačil ani registrovat a už jsem se všema těma harantama mazal na přestup, ohlídl jsem se, jak plápolaj za mnou a zrovna ten, který se mi i s mamčou tak líbil, popobíhal jen tak ve svetru. Hernajs, docházelo mi, že určitě tak nenastoupil: "Ve vlaku jsi řek, že máme mazat," uzemnil mě, že jsem zapomněl na všechny argumenty. Ale upřímně – měl jsem chuť ho přivinout k sobě do náruče, aby mu nebyla zima. Ale nějak v koutku duše jsem vnímal, nechal by se – co by mu zbylo – ale, jako nějaké prkno, nohy v luftu, ruce roztažené, a… Objímej mě, jak chceš, jen mě konečně postav na zem a nešmatlej po mně! Co by si tak mohl myslet? "Počkejte tu!" přikázal jsem ostatním a obrátil se na něho jediného: "Jak se jmenuješ?" "Kačka," vyrazil mi dech, "a toto je můj kámoš Barbína," vzal to přes Paříž. Teda nevím jak vy, ale já se už naprosto ničemu nedivil. Bafl jsem ho za zápěstí. V prvním pohnutí mysli ji chtěl vyškubnout z mého sevření, ale já vážně už neměl na nic náladu. "Do prdele, jen pět minut a vlak bude fuč i s tvou bundou!" neurvale jsem vyjel po něm. Rezignoval a poslouchal už na slovo. Sice nevím, zda pochopil, vo co mi šlo, ale bylo mi to fakt jedno. Nejprve mě zabije Ondra a pak Monika, bylo mi naprosto všechno jasné. Na poslední chvíli se mi povedlo ho nasoukat do bundy, našli jsme dokonce i něčí zapomenuté rukavice. A jen taktak, že výpravčí pozdržel vlak, aby se nám povedlo oběma vyskočit, přidat se k ostatním a fofrem se hnát na přípoj. I ten měl vzápětí odjet. A že to byl sakra fofr. Rozvalil jsem se spokojeně ve vlaku. Tak ještě jedna zastávka… "Kde je Barbína?" Slova Kačky mě praštila přes uši. Cože? málem jsem si vykroutil krk, jak jsem začal počítat. A hovno! Někdo vyhrkl: "Šel čůrat!" "Tak to za chvíli vyleze ze dveří," uklidnil jsem se. "Ve stanici, ne ve vlaku," byla lakonická odpověď několika dětí najednou. Jako by na mě volali: Troubo! Když jsem držel v ruce mobil a chystal se volat Ondrovi, pazoury se mi klepaly jako malému frackovi. "Co mám dělat?" vychrlil jsem na něj. "Máš nějakej nápad?" "Hm." Slyšel jsem. Taky byl zkraje bezradnej. "Já pro něj dojedu taxíkem. Jen, proboha, ať s tebou už skutečně vystoupí všichni!" řekl po chvíli a mně se trošku ulevilo. Fakt jsem ani nevěděl, jak jsme se vyhrabali z vlaku. Já je obíhal jako čuvač stádo oveček, klepal se jak ratlík a neustále všechny stlačoval do houfu, aby se mi náhodou nerozutekli. Tak takhle vypadá pytel blech! A konečně jsem je dovedl do ubytovny Tady budeme týden doma. Přiklusal ke mně nějaký chlap. „Dám vám čip a máte zavolat Ondrovi." Netrpělivě jsem halekal do mobilu. Sice ještě vyzváněl: On to ještě ani nevzal. Parchanti byli ze mě tak konsternováni. A pohledem na mě zrovna viseli. Nebo jsem byl pro ně jako totální trotl, taková atrakce?


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Allainila	27.05.2011, 21:18:45

Textík je psaný velice živým stylem. Ač nejsem zrovna fanda ich-formy a ostřejších výrazů v pásmu vypravěče, četlo se mi opravdu dobře a čtenářský zážitek byl kvalitní. Všimla jsem si, že Oliver poněkud často protáčí panenky, ale v jeho situaci je to celkem pochopitelné. Příběh má spád, v některých částech na mě až moc prudký, ale to je jen nějaký podezřelý subjektivní dojem. Takže Tě též zdravím, děkuji za počtení a jdu se podívat, jak to dopadlo. ;-)


ze dne 27.05.2011, 22:32:50
Laurent Cellier: Děkuji:-))

Šíma	17.05.2011, 0:44:53

Zdravím. Tak, snad to napotřetí vyjde (šotkové jsou někdy neodbytní, zvláště ti počítačově školení). Dohromady pěkný text. Náš hrdina (vášnivý karbaník a pivař) musí na týden s dětmi (harantama) na tábor. Jak dopadne? Už od začátku bylo jasné, že nemá lehký život (štěstí v lásce i ve hře k němu střídavě obrací i odvrací svou tvář). Snad se z bordeláře a muže s vlastním pohledem na svět stane někdo jiný, ono taková tlupa dětí dokáže divy! ;-) Případných překlepů a chybek jsem si víceméně nevšiml. Možná si všimnou jiní. Jsem zvědavý na pokračování (a doufám, že to nevyznělo vůči hrdinovi příliš škodolibě). Ono "každá trampota má svou mez", jak se zpívá v jisté písničce. Psaní zdar! ;-)


ze dne 17.05.2011, 15:26:51
Laurent Cellier: Děkuji:-))) I když jsme si všiml další chyby pro příště:-))) Nějako se mi slívaj odstavce, tak je příště budu muset rozdělit volným řádkem, nějak jsem zapomněl... ale což, snad to případným čtenářům nebude tolik vadit.