obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalöra-42 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 19.05.2011, 17:03  
Tak tu máme další upovídaný díl o elfech.
 

XLII. - Soužití s Dirielem


(vhodné pro starší 18 let)

Mëllinda s Dirielem strávila nevýslovně nádherný víkend v Dračích jeskyních. Diriel vždycky zašel ráno, po poledni a večer zkontrolovat svého koně do venkovní ohrady, doplnit mu vodu, oves a seno, a pak se vrátil k Mëllindě.
Bylo jim společně krásně, bloudili jeskynními dómy, prozkoumávali chodby a další skryté prostory, drželi se za ruce a mnohokrát se milovali na různých místech. Na oltáři v jeskynním chrámu, ve vodách podzemního jezera, na mechu v kapradí, na loži, v koupelně, no prostě všude, kde je to napadlo.
Když se přiblížil nedělní večer, vůbec se jim nechtělo vracet se zpět do paláce, jenže neměli na vybranou. Mëllinda musela druhý den do školy, ale řekli si, že se sem v nejbližší době vrátí, a tento báječný víkend si zopakují.
Poklidili, sbalili věci, obešli jezero, propletli se podzemními chodbami a opustili jeskyně. Když se dostali ven, nastával již brzký večer. Obloha pomaličku tmavla a na západě byla obarvená mnoha odstíny růžové, fialové, oranžové a zlatavé od toho, jak se slunce pomalu sklánělo za vrcholky hor.
Diriel vyvedl hnědáka z ohrady, osedlal ho, připevnil brašnu k sedlu, pomohl Mëllindě nahoru, a pak se za ni vyšvihl. Chopil se opratí, lehce s nimi trhl, a dal tím koni povel k chůzi. Elfka se pohodlně opřela o princovu rozložitou hruď a Diriel ji objal volnou rukou kolem pasu. Hnědák pomalou, obezřetnou chůzí sestupoval po pěšině vedoucí od jeskyně dolů z úbočí k louce a hlubokému lesu.
Světlo pozvolna ustupovalo dloužícím se stínům a přicházejícímu šeru. Kůň je nesl houpavou chůzí po horských stezkách i lesních cestách. Diriel jemně svíral Mëllindin útlý pas a tiskl si její záda k hrudi. Její zadeček se při pohybu zvířete otíral o jeho klín, který začínal být vzrušený.
Diriel to prostě nechápal, promilovali nejméně polovinu času, kterou strávili v jeskyních, a on se jí nemohl pořád nabažit. Byla návyková jako droga, a stejně tak opojná. Nejraději by se s ní pomiloval zde na koňském hřbetu, což by byl nadmíru akrobatický výkon. Hned tento nápad zavrhl, ale přesto mu myšlenky na milování z hlavy úplně nezmizely, protože její zadnička se stále při koňské chůzi otírala o jeho povzbuzenou část těla. Při dalším nechtěném zavadění jejich těl o sebe zoufale zasténal. Mëllinda otočila hlavu a podívala se tázavě na Diriela a gesty se zeptala.
‚Je ti dobře?‘
„Ne, miláčku není, protože mě hrozně moc vzrušuješ, a tahle jízda je pro mě učiněným peklem. Příště musíme jet každý zvlášť, protože bych si tě nejraději vzal přímo tady na koni,“ doznal se upřímně elf.
Mëllinda se při jeho vyznání mírně zarděla a tep srdce zvýšil své obrátky při pomyšlení, že by ses s ní Diriel toužil spojit v koňském sedle.
‚Zajímavé, vzrušující a nebezpečné,‘ opáčila znaky.
„Ano, pro nás oba je to nebezpečné, nejsme artisté, ale ty by sis to užít mohla.“
‚Cože? Jak to myslíš?‘
Diriel nic neřekl, jen naklonil hlavu a polaskal jí ouško jazykem. Mëllinda se zachvěla a skrze rty jí unikl toužebný povzdech. Jeho rty oždibovaly elfčino ouško, a pak se přisály k jejímu labutímu krku. Každičký závan jeho dechu, něžný polibek na šíji a stisk jeho ruky v pase ji vzrušoval, a ona ucítila, že začíná vlhnout v rozkroku.
Vzdychla, ruka, jež svírala dosud její pas, se přemístila nahoru a objala její ňadro skryté pod látkou šatů a částečně vykukující z hlubokého výstřihu. Něžně ho hnětla a mačkala, pak se přesunula ještě o něco výš a vklouzla do výstřihu šatů a zmocnila se nahého prsu. Mëllinda zasykla a nasucho polkla. Diriel přesně věděl, jak na ni zapůsobit, aby v jeho náručí roztávala jako sníh. Také věděl, že jeho kůň zná cestu domů velmi dobře a půjde sám i bez vedení, a tak zatímco jednou rukou Mëllindě hladil ňadro a ústy oždiboval krk těsně pod uchem, zachytil rukou uzdu kolem hrušky sedla, aby si uvolnil i tu druhou. Nohama objímal pevně boky koně, aby se udržel v sedle, a začal se své družce věnovat nyní i tou volnou rukou. Položil jí dlaň na stehno a pomalu ji posouval pod vykasanou sukni jejích šatů, až dosáhl jejích hedvábných kalhotek. Prstem se dotkl látky a ta ihned zvlhla.
„Jsi stejně vzrušená jako já, má drahá,“ zašeptal jí zastřeně do ucha.
Poškádlil ji prstem přes spodní prádlo, ona zasténala a pohnula se proti jeho všetečné ruce. Tohle Diriela pobídlo k tomu, aby v laskání pokračoval. Zajel rukou pod kalhotky a dotkl se přímo její žhavé, mokré mušličky.
Jeho tělo se napnulo, úd mu ztvrdl a nohavice mu byly nesnesitelně těsné, přesto pokračoval. Její ženství bylo nateklé vzrušením, milostné šťávy mu smáčely prsty, poštěváček měla nateklý. Byla zkrátka úžasná a roztoužená. Laskal prsty její ženství a zasunoval je do jejích vroucích útrob. Pohyboval jimi dovnitř a ven v pomalém mučivém tempu. Mëllinda zavřela se zasténáním oči, zaklonila hlavu a opřela si ji na jeho rameno, tulila se k jeho rozložité hrudi, a cítila jak jí do zad divoce buší jeho srdce ve stejně zběsilé rychlosti jako to její. Jemným stiskem mnul její ňadra, ústy konejšil bělostnou pokožku Mëllindiny šíje a prsty si umě pohrával s její jeskyňkou.
Roztouženě zavzdychala, položila ruku na Dirielovo levé stehno a zaryla mu rozvášněně nehty přes látku do kůže. Pravou dlaň přitiskla na jeho, která odvážně škádlila její rozkrok a pobízela ho k dalšímu pokračování.
Těšila ho její otevřenost. Jinak tichá a plachá dívka se v milostném roztoužení stávala vášnivou a dychtivou milenkou. Diriel jejímu nevyslovenému přání vyhověl. Zasunoval své dlouhé prsty co nejhlouběji do jejího lůna a pohyboval jimi uvnitř. Chvatnými tahy ji obšťastňoval, ona ho ponoukala, aby přidal a on ji přiváděl na pokraj vyvrcholení. Dech se jí trhavě úžil, až se jí málem nedostával, a za okamžik na to úpěnlivě zasténala, roztřásla jako osikový list a zhroutila se mu do náruče. Vyjmul svou ruku zpod její sukně a objal ji. Její vyvrcholení ho zasáhlo tak, až se bál, že mu kalhoty zvlhnou jako nějakému nezkušenému mladíkovi.
„Jsi skvostná ve své smyslnosti. A já bych teď snesl ledovou koupel,“ zašeptal chraplavě.
Mëllinda se zavrtěla, což jeho nepohodlí jen prohloubilo.
„Och, bože, seď a nehýbej se, nebo mi explodují kalhoty,“ zaúpěl nešťastně a v duchu začínal litovat, že s tím škádlením vůbec začínal.
Mëllinda se opět pohnula, a než se nadál, přehodila štíhlou nohu přes krk koně, takže teď místo obkročmo seděla k Dirielovi bokem, aby na něj lépe viděla a dosáhla. Hbitě mu sáhla k rozkroku a začala mu rozvazovat tkanice u poklopce.
„U Manar, co to děláš?“ zasykl a téměř bolestivě zanaříkal, když se svou drobnou rukou dotkla jeho zmohutnělého údu.
Vzala ho do dlaně a něžně mu jej hladila a přejížděla po něm sem a tam. Její intimní doteky mu byly velice příjemné a dováděly ho k orgasmu. Objal ji, jako by byla jeho záchranný kruh a nechal její šikovné ruce pracovat. Zabořil obličej do jejích vonících vlasů a tiše sténal blahem. Prsty ho laskala po celé délce sametového pyje a občas se prsty otřela i o jeho varlata.
„Pomoz mi!“ zašeptal zmučeně. „Melissë nin, hlaď mě, ano, ano, ANO!“ Uniklo mu ze rtů úlevné zasténání, tělo se mu roztřáslo a Mëllindiny ruce, v nichž se objevil plátěný kapesníček, zkropila bělavá tekutina jeho touhy. Přitiskl ji k sobě a celý se chvěl a dech se mu trhavě zadrhával v plicích.
Utřela zbytky jeho sémě ze svých rukou a jeho mužství a kapesníček schovala do skryté kapsy. Objala třesoucího se Diriela kolem pasu. Tenhle zážitek byl téměř neskutečný, a tak odvážný. Nikdy jí nenapadlo, že by se mohla s mužem milovat na koňském hřbetu a stalo se to. Cítila se uvolněně a naprosto šťastně. Kůň se dál loudavým krokem ploužil k domovu a vůbec si nevšímal elfského páru, který nesl na svém hřbetě.
„Děkuji, melissë nin,“ zašeptal roztřesený hlasem, natočil hlavu a políbil ji vroucně na rty.
Ona mu polibek opětovala. Po chvíli se od sebe odklonili, Mëllinda si urovnala šaty, jež měla poněkud pomačkané na hrudi a Diriel si upravil nohavice a zavázal tkanici svého poklopce. Usmáli se na sebe a oči jim zářily spokojeností.
„Pojď ke mně, mírë nin.“ Přivinula se k němu, nechala ho, aby kolem ní ovinul svou ruku a do druhé uchopil otěže. Dal koni povel k rychlejší chůzi. Oř přidal na tempu a přešel z klusu do cvalu.
Než dojeli do paláce, zářící slunce se skrylo za vysoké štíty Klenutých hor, a po kraji se rozprostřela inkoustově modrá tma, kterou narušovalo jen světlo z pouličních olejových lamp, jež v ulicích Ladérionu rozžíhal lampář se svými pomocníky. Samozřejmě tu byla i matná světýlka vycházející z oken domů.
Diriel s Mëllindou projeli na oři téměř ztichlým městem, protože většina obyvatel nyní seděla u rodinných stolů a hodovala na večeři. Jen pár osamělých postav se potloukalo po ulicích, ale i ty dříve nebo později zapadly do nějaké krčmy, kde si objednaly něco k snědku a sešly se se svými kumpány na partičku karet či kostek.
Hnědák proklusal skrz město, a poté serpentinami k hlavní bráně paláce. Princ s Mëllindou pozdravili muže stojící na stráži a nasměrovali koně ke stájím. Před vraty elf ladně seskočil a pomohl Mëllindě dolů z koně.
Když sesedli, tak Diriel zavedl svého oře do budovy, předal jej do péče stájníkovi a vrátil se k Mëllindě, která na něj čekala venku na nočním vlahém vzduchu. Vzal ji za ruku, přitáhl si ji blíž, políbil ji a usmál se. Pak jí položil paži na ramena a ona jemu kolem pasu a společně se vydali k bočnímu vchodu do rezidence, jenž vedl kolem kuchyně. Nechtělo se jim jít na společnou večeři se všemi z paláce. Dnes večer ještě toužili být jen sami dva.
Při cestě Diriel nakouknul do hlučící kuchyně a požádal šéfkuchaře, aby jim některý z kuchtíků přinesl večeři k Mëllindě do bytu, kam se vzápětí odebrali. Jakmile byli doma, rozžehli dvě olejové lampy a Diriel rozdělal oheň v krbu, zatímco se Mëllinda zašla opláchnout a převléknout do ložnice.
Když byla hotová, omytá a ustrojená v čistých šatech, vrátila se do obýváku, a po ní se šel upravit Diriel. V době, kdy byl elf ve své ložnici a dával se do kupy, Mëllinda přiložila polínko do krbu, v němž příjemně praskal oheň. V ten čas jim také přinesli z kuchyně dva plné tácy dobrot a lahev bezového vína se sklenkami.
Poslíčci odešli a Mëllinda rozmístila jídlo na stůl stojící u pohovek před krbem. Odklopila kovová víka, a zpod nich se vyvalila pára s linoucí se lahodnou vůní. Dva obložené talíře s kuřecím masem opečeným na roštu, s brambory a doplněný bylinkovou omáčkou. Na menším talířku pak byla na plátky nakrájená zelenina a ovoce. Dva poháry s čokoládovým pudinkem jako desert. Učiněná hostina. Ke každému talíři umístila stříbrný příbor a křišťálovou číši na víno. Za chvíli do obýváku vstoupil Diriel, usmál se a nasál do nosu vůni, která se rychle rozšířila po celém velkém pokoji.
„Hmm, voní to opravdu božsky. Musím říct, že už mám hlad jako vlk.“
Mëllinda mu pokynula rukou, aby mu naznačila, že má zasednout k prostřenému stolu. Nenechal se dvakrát pobízet, několika dlouhými kroky přešel vzdálenost od dveří jeho pokoje k pohovce a pohodlně se uvelebil naproti Mëllindě. Vzal láhev s vínem a naučeným pohybem ji zbavil zátky.
„Dáš si také?“
Přikývla, a tak jí elf nalil zlatavou tekutinu do číše a sobě též. Postavil lahev stranou, chopil se číše a pronesl.
„Na tebe, má půvabná krásko, a na to, aby mezi námi již nebyla žádná nedorozumění.“
Mëllinda svou již držela, a tak si s cinknutím přiťukli a napili se. Odložili sklenky, a než se chopili příborů, Mëllinda řekla znakovou řečí: ‚Dobrou chuť.‘
„I ty si nech chutnat,“ odvětil Diriel a pak se oba nedočkavě pustili do jídla.
V naprosté tichosti si vychutnávali každičké sousto výtečného pokrmu, oheň v krbu praskal a mlsně olizoval hořící dřevo.
Jen co dojedli hlavní jídlo, tak se Diriel s naprostou samozřejmostí přesunul ze své pohovky na otoman k Mëllindě a přisedl si těsně vedle ní. Podal jí pohár s pudinkem a lžičku a vzal si svůj. Zabořil lžičku do hnědé tužší hmoty, kousek nabral a opatrně ho nesl k jejím ústům. Mëllinda je pootevřela a nechala si vložit lžičku do pusy. Na jazyku ucítila čokoládový krém. Byl opravdu dobrý. Pak udělala to samé, co Diriel. Lžičkou nabrala pudink ze svého poháru a vložila ho Dirielovi do úst a usmála se, když si princ labužnicky olíznul koutek úst. Tak se dál navzájem krmili pudinkem, sousto po soustu, usmívali se, a občas si mezitím ukradli po čokoládě chutnající políbení.
Za pár dlouhých minut byly oba poháry prázdné a stály odloženy na stole, zatímco se Mëllinda s Dirielem velmi hladově líbali, jako by vůbec nevečeřeli, jenže tohle byl hlad úplně jiný. Diriel si přitáhl Mëllindu k sobě, vzal ji do náruče, vstal z pohovky a nesl ji do její ložnice, kde elfku jemně položil na postel. Hned z ní začal sundávat oblečení. Jen co byla odstrojená, strhal oděv i ze sebe, zalezl si k ní a milovali se dlouze a vášnivě, dokud je nepřemohl spánek.

Ráno, ačkoliv se Mëllindě vůbec nechtělo zvednout se z lože a opustit hřejivou náruč svého milence, musela přesto vstát, učesat se, odít se, vzít své věci a vydat se do Akademie. Naznačila Dirielovi, ať klidně dál spí, ale on prohlásil, že ji doprovodí jak ke snídani, tak ke dveřím školního komplexu. Celý rozcuchaný a krajně neupravený se vykotil z rozházené postele, chvatně posbíral oblečení, které včera v noci roztrousil po zemi, když ho ze sebe spěšně odhazoval a zmizel ve svém pokoji.
Než si Mëllinda stačila připravit věci, jež si chtěla vzít s sebou do školy, byl plavovlásek oděný, učesaný, a vypadal jako ze škatulky. Nabídl jí své mužné rámě a vydali se společně do jídelny. Ještě před tím, než bok po boku vkráčeli do jídelního sálu, se k ní Diriel sklonil, věnoval jí políbení, kouzelný úsměv, a řekl:
„Vypadáš nadmíru báječně, Mëll, tahle tyrkysová barva ti moc sluší.“
Pochválil jí šaty, které si vzala ráno na sebe, což jí udělalo radost, a tak se na elfa vřele usmála. Poté společně vpluli ruku v ruce do jídelny. Když došli ke vládcovskému stolu, upřely se na ně několikery páry očí. Přísedící jim pokynuli na pozdrav a vrátili pozornost ke své snídani, jen Anneris si je přeměřovala vědoucím pohledem, a pak se usmála.
„Dobré ráno, mí drazí.“
Mëllinda přikývla a Diriel odvětil:
„Krásné ráno i tobě, selli nin.“
Galantně odsunul židli od stolu, aby si plavovlasá elfka mohla sednout, a pak zaujal své místo po její pravé ruce.
„Jsem ráda, že vás dva zase vidím pohromadě. Jak se zdá, tak jste to malé nedorozumění již vyřešili,“ prohodila Anneris s šibalským mrknutím.
„Ó ano, vyřešili, jednou pro vždy, doufám. Naprosto uspokojivě, že Mëll?“ odpověděl otázkou Diriel a pohlédl na elfku.
Ta přitakala hlavou a tváře se jí lehce zarděly nad tou dvojsmyslnou narážkou.
„Vlastně bych vám rád oznámil, že se z nás stal oficiální pár,“ prohodil pyšně Diriel.
Mëllinda překvapeně vykulila oči. Tohle vůbec nečekala. Myslela si, že bude jejich intimní vztah před okolím tajit, podobně jako ho tutlá lord Findës a poradkyně Sefira. I Anneris se zdála být poněkud překvapená.
„Chceš říct, že jste se zasnoubili?“ položila mu zvídavou otázku.
„Ne, Anneris, tak daleko zatím ještě nejsme.“ Podrbal se s mírnou nervozitou za pravým uchem. „Řekněme, že si začínám myslet, že jsem nejspíš konečně našel vážnou známost. Ženu, jež bych dokázal bezvýhradně milovat a být jí na vždy věrný. Což jak víš, sestřičko, je u mě tak trochu nepředstavitelné.“ Uculil se na sestru a obrátil svou pozornost k elfce vedle sebe, vzal ji za ruku, stisknul ji, naklonil se blíž a přede všemi ji políbil.
Mëllindiny tváře růžověly ještě víc a oči jí zajiskřily smíchem. Anneris se na ně dívala, a bylo jí jasné, že ať to mezi nimi dopadne jakkoliv, vždycky zůstanou dobrými přáteli. Dorien se přisunul ke své ženě a zašeptal jí do ucha:
„No, neříkal jsem to, že z nich budou milenci?“
„Hlavně, aby si tím neublížili, jinak jim přeji jen samé štěstí,“ zašeptala v odpověď Anneris.
Diriel s Mëllindou měli po zbytek snídaně oči jeden pro druhého. Po snídani se rozloučili s vládci paláce a princ doprovodil elfku k tepané bráně Mirimonovy akademie. Tam ji opět políbil a popřál jí krásný den. Mëllinda mu políbení vrátila, prošla branou, na vteřinku se obrátila, zamávala mu, a poté pokračovala přes parčík do budovy, kde byla její učebna.
Diriel hleděl za odcházející elfkou a bylo mu tak podivně lehko u srdce. Cítil radost z toho, že ji před celým palácem prohlásil za svou dívku. Ano, o jeho přízeň se ucházelo mnoho dívek a žen, a on si to užíval, ale žádná z nich ho nezaujala tolik jako Mëllinda.
Vyzařovalo z ní něco zvláštního, co ho k ní přitahovalo, a krom toho se s ní nikdy nenudil, kdežto s jinými ženami se po několika hodinách již nebavil, a jeho toulavé nohy a nestálé srdce ho táhly o dům dál. Ale s Mëllindou to bylo jiné, k ní se naopak velmi rád vracel a těšil se na společně strávené chvíle. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy ho něco k ženě táhlo, místo aby od ní utíkal. Usmál se, otočil se na podpatku a s veselým pohvizdováním vyrazil na zpáteční cestu do paláce.

V elfském sídle panoval čilý ruch jako vždy. Sloužící pobíhali sem a tam, uklízeli, leštili, utírali prach, aranžovali čerstvé i sušené květiny do váz a udržovali celý palác v lesku. Dorien dnes trénoval na cvičišti s palácovou stráží a lordem Findësem. Fëa trávila čas ve svém pokoji společně s chůvou a domácím učitelem. Anneris s poradkyní Sefirou se nacházely v hlavním sále, kde řešily nějaké občanské spory a udělovaly tresty hříšníkům, jež provedli něco protizákonného.
To Dirielovi vyhovovalo, neboť díky tomu neměla čas ho vyslýchat, a on měl možnost si zařídit pár drobností. Zašel do svého starého pokoje a veškeré své věci přesunul do Mëllindina bytu a zároveň zařídil i menší úklid, aby v bytečku bylo čisto, až se odpoledne Mëllinda vrátí ze školy.
Odpoledne, v době kdy elfce končilo vyučování, již Diriel netrpělivě přešlapoval před hlavní branou a vyhlížel svou přítelkyni. Dočkal se jí o dvacet minut později, protože musela v kabinetu nutně vyřešit menší problémek, který vyvstal mezi dvěma jejími žáky. Pak si dala do brašničky sešity s domácími úkoly na opravu a opustila akademii.
Potěšilo ji, když viděla, že princ stojí před vchodem a vyhlíží ji. Jakmile k němu přišla, hned ji láskyplně políbil, a vůbec mu nevadilo, kolik lidí je uvidí. Poté ji vzal za ruku a vydali se na krátkou procházku do města. Zastavili se v cukrárně, kde si objednali ovocné dortíky, horkou čokoládu a udělali si sladké potěšení. Po zastaveníčku v cukrárně následovala vycházka po jezerní kolonádě, a než zamířili k domovu, tak jí u pouliční prodavačky koupil kytičku voňavých fialek.
Nastalo pozdní odpoledne, když dorazili do jejího bytu. Mëllinda umístila svazeček fialových kvítků do malé vázičky, kterou postavila na stolek u pohovek. Hned na to se usadila ke svému psacímu stolu a pustila se do opravy sešitů. Diriel si vytáhl z knihovny knížku, klesl na polstrování a pohodlně se rozvalil na jedné pohovce. Otevřel svazek a začal si číst.
Pokoj byl naprosto tichý, a slyšet bylo jen zvuk pera přejíždějícího po papíru, cinknutí kalamáře, když namáčela hrot v inkoustu a šustění otáčejících se stránek knihy. Celou tuto idylu doplňovalo hlasité psí pochrupování, které ze sebe vydávala Lili, stočená do klubíčka ve svém pelíšku.
Ve chvíli, kdy Mëllinda dokončila svou práci, byl akorát nejvyšší čas vydat se na společnou večeři, tak se oba došli převléct a vypravili se do jídelny. Fenka jim samozřejmě musela dělat doprovod.
Večeře proběhla v přátelském duchu jako obvykle, a po ní se Mëllinda, Anneris, Sefira, Dorien, lord Findës a Diriel odebrali do hracího salónku, kde si zahráli několik partiček karet. Karetní klání bylo velmi zábavné, plné smíchu a popichování. Elfky přitom upíjely bezové víno a muži si nalili ořechovou pálenku. Anneris se v jednom okamžiku na oko rozčilovala, že ji Dorien nechal schválně vyhrát. Pak se prozněnu z legrace čertil Dorien, že ho Anneris neférově porazila a že mu koukala do karet. Lord Findës si tajně se Sefirou vyměňovali karty pod stolem, a potutelně se culili. Mëllinda hrála společně s Dirielem s jedněmi kartami.
Skončili kolem půlnoci, vítězem celého klání se stal Dorien, za ním byla Sefira, Anneris, Diriel s Mëllindou, a poslední skončil Findës.
Dopili sklenky, rozloučili se, popřáli si navzájem hezké sny a každý se odebral do svého pokoje. Mëllinda s Dirielem se loudavým krokem vraceli do bytu a oba byli poněkud společensky unaveni. Lili kolem nich poskakovala se štěněčí radostí. Teprve v bytě se uklidnila a zalehla na místo u krbu. Naši elfové se odebrali se do svých pokojů, aby se připravili ke spánku.
Diriel si na sebe vzal pouze krátké nohavičky a zalezl do své postele, ale za pár minut ho vyrušilo klepání na propojovací dveře. Natáhl se a regulovací páčkou přidal na intenzitě světla, které vydávala olejová lampa na nočním stolku.
„Pojď klidně dál, nemusíš klepat,“ pronesl Diriel pohodlně uložený na matraci se zády podepřenými polštáři.
Dveře vedoucí do koupelny se otevřely a dovnitř vklouzla Mëllinda. Stála před ním jen v lehounké saténové košilce, která jí sahala sotva do půli stehen, a hluboký výstřih byl ozdobený krajkou ve stejné broskvové barvě, jakou měl ten směšný kousek oděvu. Vlasy si vytočila vysoko a sepnula je dřevěnou jehlicí, takže dokonale vynikla její štíhlá šíje. Diriel přitom pohledu hlasitě polkl. Přistoupila blíž k jeho posteli.
„Och, miláčku, tys mi musela nejspíš číst myšlenky. Zrovna jsem si říkal, že tě budu muset poprosit, aby sis na sebe někdy vzala tuhle košilku, abych tě v ní viděl a ocenil tvé půvabné křivky.“
Mëllinda udělala pár kroků vpřed, svůdně zavrtěla boky a otázala se znakovou řečí.
‚A líbí se ti, co vidíš?‘
„Moc se mi to líbí. Vypadáš naprosto úchvatně. Byl jsem hlupák, když jsem si toho onehdy nepovšiml. Odpustíš mi?“
Přikývla a spokojeně se usmála, protože si uvědomila, jak lačně si ji prohlíží od hlavy až k patě.
„Pojď ke mně, drahá.“ Napřáhl k ní ruku v tiché výzvě.
Stanula těsně u postranice. Diriel si sedl, pohladil jí tvář, pak zajel zvídavými prsty do vlasů a vytáhl jehlici. Smotané vlasy povolily, a jako zlatý vodopád se jí rozlily po ramenech až do pasu. Medová záplava se třpytivě leskla ve světle lampy.
Diriel na ni fascinovaně hleděl, o vteřinku později ji strhl k sobě a než se nadála, ležela zády přitisknuta na měkké matraci, Diriel spočíval na ní a převelice vášnivě ji líbal. Nenechala se zahanbit a polibky mu se stejnou náruživostí vracela. Elf se na krátkou chvíli od ní odtrhl, to jen aby se natáhl, sfoukl lampu, a pak se vrátil k předchozí příjemné činnosti, po níž následovalo opravdu vášnivé milování.

* * *

Dny se rychle ubíraly vpřed a odehrávaly se skoro v monotónním duchu. Každičké ráno, když byl Diriel doma v Ladérionu, doprovázel Mëllindu na snídani, a pak do akademie. Někdy se zašel podívat i na její hodinu. Tiše seděl v nejzadnější lavici a sledoval, jak zkušeně si počíná při vyučování. Musel uznat, že je opravdu dobrá a studenti ji bedlivě sledovali.
Po skončení školy se prošli městem. Někdy poseděli v některé kavárničce či cukrárně anebo večer zašli do divadla, galerie či na společenské dostaveníčko, jež se konávalo v různých místech po městě. Občas v divadle, jindy v galerii, a za krásného počasí ve venkovním amfiteátru kousek od jezerní promenády.
Mëllinda měla ráda přednášky o různých místech elfských zemí, ale i o vzdálených krajích a zámořských končinách. Zbožňovala i tanec, i když dřív by to do ní nikdo neřekl, takže bylo-li to možné, tak spolu rádi zacházeli do Růžového salónu madam Valérie, což byla oblíbená místní tančírna, kde každý čtvrtek a sobotu vyhrávala živá muzikai. Ve dnech, kdy Mëllinda neměla vyučování, podnikali různé výlety do okolí Ladérionu a Smaragdového jezera.
Jedním z jejich oblíbených míst, kde trávívali volný čas, byly Dračí jeskyně. Jindy zas Diriel zařídil výlet za Klenuté hory, a k tomu si vypůjčil jednoho draka z dračí letky. Obhlédli okolí hranic a krásně se prolétli na zádech draka. Když měla Mëllinda v akademii volno, protože byly prázdniny, tak společně cestovali na koních či na drakovi i do vzdálenějších míst. Navštívili královské město Ilcatirion, zalétli k Dirielovu strýci Gilldarovi, králi draků, do Dragoladu, či se vydali k moři do přístavu Esteledhel anebo do Hvězdných hor do Timpinallë, na návštěvu k jeho dalším příbuzným. Také několikrát zavítali do Unquë Ehtelin za mistrem Ewerionem.
Mëllinda byla vždy z každého výletu nesmírně nadšená, a Diriela těšilo, že jí může dělat radost. Byl-li Diriel odvolán svými povinnostmi herolda mimo město, připadala si Mëllinda maličko osamělá, ale to se dalo přežít, společnost jí dělala fenka Lili, jež ji doprovázela téměř na každém kroku. I když někdy se fenka sebrala a vyrazila na potulku po paláci a jeho blízkém i vzdáleném okolí. Vrátila se vždycky umazaná, urousaná a krajně utahaná, že prospala třeba i dva dny. Mëllinda si na to již zvykla a nevadilo jí to, vždyť mimo strakaté fenky měla ještě Anneris, se kterou si mohla povídat snad o všem, a svého kmotřence Yärise, jemuž též věnovala hodně svého času. Buď si s ním hrávala sama anebo spolu s Dirielem, který byl také jeho kmotrem. Jakmile se Diriel vrátil z cesty, přivezl s sebou nějakou drobnůstku pro svou oblíbenkyni. Všechno se zdálo být naprosto dokonalé.
Večery trávívali spolu doma či ve společnosti přátel, anebo ve městě. V noci se střídali, jednou on spal u ní a podruhé ona u něj a milovali se v těch nejrozličnějších pozicích. Mëllinda Dirielovi bezmezně důvěřovala, takže překonala i svůj odpor k pozicím, kde mu neviděla do očí a užívala si každičký okamžik. A jestliže milostné hrátky nebyly z nějakého důvodu možné, nevadilo to. Prostě jen leželi a navzájem se objímali a líbali se.
Nevěděla, jak dlouho ještě o ni bude Diriel stát, protože podle toho, co zaslechla z různých zdrojů, s žádnou ženou nevydržel déle jak měsíc, a pak si našel jinou favoritku. Sice jí stále znělo v uších to, co řekl tehdy ráno u snídaně přede všemi a těšilo ji to u srdce, ale přesto měla jisté obavy. Věděla, že není tou nejkrásnější elfí dívkou pod sluncem, a že ho jednoho dne omrzí, protože koho by bavilo neustále se dorozumívat s němou bytostí. Chvíli, pár měsíců se to dá zvládnout, ale pak ho to přestane bavit.
Něco jí říkalo, že princ k ní v srdci necítí to, co ona k němu. Tušila, že ho sice přitahuje fyzicky, protože to bylo vzájemné, ale z jeho strany to určitě nebyla láska, jen chtíč, a ten může kdykoliv přejít. Kdežto z její strany ano. Ať si to chtěla připustit nebo ne, bylo jí jasné, že čím déle s Dirielem je, tím víc je do něj zblázněná. Poprvé ve svém životě se doopravdy zamilovala, jenže do přelétavého muže. Nechtěla ho nijak omezovat, ani mu brát jeho svobodu. Předpokládala, že by nebyl šťastný, kdyby mu otevřeně řekla, že ho miluje. Tímto vyznáním by jen všechno mezi nimi zničila, a to nechtěla.
Dokázala se vyrovnat s tím, že to bude pouze jednostranná láska, hlavně když byl s ní. Nedívala se příliš do budoucna, nepřemýšlela o jiných ženách, které možná obšťastňoval, když nebyl s ní, nezáleželo na tom, co dělá na svých cestách. Důležité bylo pouze to, co dělal, když se ocitl zpět v Ladérionu. Tehdy veškerou svou pozornost věnoval pouze jí, takže si vychutnávala jeho přítomnost, a o to co s nimi bude za měsíců či pár let, nejevila zájem. Chtěla být šťastná, dokud to šlo, a Diriel dělal všechno proto, aby jí udržel úsměv na tváři a dařilo se mu to.

Tak měsíce plynuly, roční doby se měnily, přešlo několik slunovratů, a nakonec, aniž by se kdokoliv nadál, uteklo bezmála deset let Mëllindina naprosto spokojeného života v Ladérionu. Dá se říct, že to byly prozatím ty nejhezčí roky její existence. Všechno vypadalo až příliš dokonale. Mëllinda jen čekala, kdy se začnou stahovat mraky nad touhle báječnou idylou. A nejspíš to svými pesimistickými myšlenkami přivolala.

Jednoho ponurého zimního dne, když byl Diriel před nějakým časem odvolán svými heroldskými povinnostmi z města, seděla Mëllinda u pozdní snídaně pouze s Anneris. Ostatní elfové již šli za svými povinnostmi a jídelna byla prázdná. Anneris s chutí pojídala míchaná vajíčka, přikusovala k nim bílý chléb a zapíjela to ovocnou šťávou. Vrhla zběžný pohled na Mëllindu, která se vidličkou nimrala v pokrmu a v obličeji byla poněkud pobledlá.
„Mëllindo, nechutná ti snad snídaně? Je něco v nepořádku?“
Plavovláska odložila vidličku a odstrčila talíř stranou.
‚Ne, jídlo je dobré jako vždy, jen nějak dnes nemám po ránu hlad,‘ odvětila v mysli Mëllinda.
„Vypadáš trochu přepadle. Je ti dobře?“ otázala se Anneris starostlivě.
‚Já nevím, posledních pár dnů se cítím divně. Jsem pořád hodně unavená, nechutná mi jídlo a hůř spím.‘
„Trápí tě snad zase noční můry?“ pozvedla Anneris tázavě obočí.
‚Ne, ne,‘ odvětila v mysli Mëllinda a zavrtěla hlavou. ‚Zlé sny mě vůbec netrápí.‘
„Tak snad stesk po Dirielovi?“ usmála se Anneris vědoucně.
‚Tohle stesk není.‘ Dlaní si unaveně promnula čelo, a pak si zajela prsty do vlasů. ‚Je mi mizerně, jako kdybych byla nějak podivně nemocná. Možná, že jsem se nastydla při vycházce, nebo je to z něčeho, co jsem snědla ve městě.‘
„Pokud se necítíš dobře, tak zajdi za léčitelem, ať tě prohlédne. Pak budeš hned vědět, co ti je,“ navrhla jí Anneris.
‚Ano, asi máš pravdu. Zastavím se během dne u mistra Ferena a poprosím ho, ať se na mě podívá,‘ přitakala souhlasně Mëllinda.
„Co kdybys za ním zašla hned teď?“
‚Ne, to nejde. Nejdřív musím ještě něco zařídit, pak kolem poledního navštívím dům uzdravování.‘
„Jak myslíš, ale až půjdeš od léčitele, zastav se u mě. Mám o tebe starost, a ráda bych znala neduhy, jež tě trápí.“
‚Určitě ti řeknu, co se dozvím. Jestli ti to nebude vadit, už půjdu.‘
„Samozřejmě, že mi to nevadí,“ odpověděla Anneris a chápavě se usmála.
Mëllinda jí věnovala unavený úsměv, odsunula židli a vstala od stolu. Cítila se dost zesláble. Obcházela dlouhý stůl a při chůzi klopýtla, rukou se zachytila dřevěné desky, aby neupadla.
„Mëllindo?“ ustaraně ji oslovila Anneris a vyskočila hbitě ze židle.
‚To nic, už je mi dobře,‘ mávla rukou plavovláska. ‚Už to přešlo, Anneris, byla to jen krátká malátnost z nedostatku spánku.‘
„Jsi si tím jistá?“ podezíravě se otázala tmavovláska.
‚Ano,‘ přisvědčila a po chvilce pokračovala dál v cestě pryč z jídelny.
Vyšla z místnosti a zamířila do svého bytu, kde měla rozdělanou nějakou práci. Do akademie nemusela, protože studenti měli zimní volno, takže si připravovala úkoly a vyučovací osnovu na další semestr. Venku panovalo odporně nepříznivé počasí. Nebe bylo zatažené těžkými temně ocelovými mraky, z nichž se neustále hustě sypal sníh. Vítr mocně dul a hnal přívaly sněhu proti oknům paláce a mráz kreslil na jejich skleněné výplně ledové květy. V tomto marastu jen málokdo vyšel ven, většinou se všichni uchýlili k práci uvnitř domů.
Mëllinda se ve svém bytě usadila k pracovnímu stolu a pár hodin se věnovala školním pracím. Chvíli po poledni se cítila ještě unaveněji než ráno, zavřela desky sešitu a odstrčila křeslo od stolu. Zadívala se skrz zasněžené okno na tu slotu, jež za ním panovala.
Lili se k ní přikolébala loudavým krokem, protože na ní bylo vidět, že je ve vysokém stupni březosti. Ztěžka se posadila a položila jí hlavu na koleno a upřela na ni své nevinné psí oči. Mëllinda ji pohladila po hlavě a podrbala za ušima.
Čtvrt hodinky Mëllinda jen seděla, hladila fenku a pozorovala tu šílenou zimní chumelenici. Pak dala Lili rukou povel a poslala ji na místo. Fenka se líně zvedla a odvalila se s funěním do pelechu umístěného vedle krbu.
Plavovláska se zapřela o opěradla a chtěla se postavit. Už byla skoro narovnaná, když se jí zatočila hlava, udělaly se jí mžitky před očima a skácela se zpět do křesla. Rozbolel ji žaludek. Přiložila si ruku na břicho, zhluboka se několikrát nadechla, aby uklidnila rozbouřené vnitřnosti a zahnala pocit nevolnosti. Tohle už na ni bylo moc.
Jen co se maličko vzpamatovala, vydala se za léčitelem. Prošla dlouhou propojovací chodbou, která spojovala palác s domem uzdravování, takže nemusela ani nohou vkročit do té sloty. Nebyla si jistá, že by zvládla chůzi přes nádvoří v té vánici. S každým krokem si připadala slabší a slabší a přepadala ji mírná zimnice. Vůbec neměla tušení, co se to s ní děje. Zastavila se před dveřmi vyšetřovny a zaklepala na ně.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř.
Mëllinda je otevřela a vstoupila do bíle vymalované místnosti. Léčitel seděl u stolku a něco si poznamenával do lékařské knihy. Zvedl hlavu, podíval se na příchozí a usmál se.
„Á, lady Mëllinda, copak vás ke mně přivádí?“ Pak trochu zvážněl, když si povšiml jejího zesinalého obličeje, tmavých kruhů pod očima a poněkud malátného postoje.
‚Dobrý den, mistře Ferene. Potřebuji nutně vaši pomoc, není mi dobře,‘ odvětila znakovou řečí a vypadala, že se brzy sesune k zemi.
Léčitel ihned opustil křeslo a přispěchal k ní.
„Posaďte se, lady, ať mi tu nezkolabujete.“ Rychle ji nasměroval na vyšetřovací lůžko a pomohl jí na něj vylézt. „Tak a teď mi povězte, jaký máte problém.“
‚Já přesně nevím. Už pár dní je mi zle. Jsem hrozně unavená, ale spát nemůžu, nemám vůbec chuť k jídlu, a přitom se mi hrozně bouří žaludek. Mám pocit chladu, i když je v místnosti teplo. Přepadávají mě mdloby a mírně pobolívá hlava,‘ přednesla gesty své příznaky léčiteli.
„To je podivné,“ zamumlal mistr Feren a promnul si zamyšleně bradu. „Prohlédnu vás, a pak uvidíme, co zjistíme. Pojďte, odvedu vás za paraván, abyste si mohla odložit.“
Podepřel ji a doprovodil ji k převlékací zástěně. Za pár minut vyšla oděná jen v košilce a spodním prádle. Mistr ji zavedl k lůžku, opatrně ji na něj vysadil, a hned se dal do vyšetřování. Poslechl si ji, proklepal, prohmatal a prohlédl. Celou dobu nic neříkal nahlas, jenom si něco brumlal pod nos a zamyšleně mručel.
Když byl s celkovým vyšetřením hotov, nechal ji, ať se zase oblékne, a sám si zatím udělal několik poznámek. Mëllinda byla oblečená o několik chvil později a opustila paraván. Ještě si upravovala živůtek, když stanula před léčitelem. Vypadala strhaně a ztrápeně.
‚Tak co jste zjistil, mistře? Co se to se mnou děje?‘ otázala se znakovou řečí.
„Inu, lady Mëllindo, jste poněkud pohublá, ale to se dá napravit. Rozbouřený žaludek a nechutenství srovnáme léčivým bylinným sirupem, který vše vrátí do normálu. Únava, výkyvy tělesné teploty a pocity mrákot jsou v tomto případě úplně normální, ale to za pár dní přejde,“ odvětil mistr Feren.
‚Normální? Co tím myslíte, mistře? V tomto případě?‘ Mëllinda byla vyvedena z míry jeho prohlášením.
„Dovolte, abych vám jako první poblahopřál, lady Mëllindo. Jste skoro ve třetím měsíci těhotenství.“
Mëllindě se rozšířily zorničky překvapením a zalapala po dechu.
‚Cože? Těhotná?‘ odznakovala elfka nevěřícně.
Léčitel se postavil a popošel k ní.
„Ano, přesně tak, čekáte dítě.“
Mëllinda se chytla rukou za čelo, šly na ni mdloby, a pak se začala poroučet k zemi. Léčitel ji vmžiku zachytil a zabránil tomu, aby upadla na podlahu. Držel její bezvládné tělo, a pak ji opatrně položil na lehátko. Mírně ji popleskal po tvářích, ale nezabralo to. Sáhl tedy do jedné ze skříněk, visících na stěně a vyjmul z ní malou lahvičku s čichací solí. Odzátkoval ji a lehce s ní zamával elfce pod nosem. Ta se nadechla a v okamžení zamžikala víčky a probrala se z mrákot.
„Je vám líp?“
Zavrtěla hlavou a začala znakovat.
‚Já nemůžu být těhotná, to prostě není možné. Mistře, nespletl jste se? Jste si tím jistý?‘
„Ne, nespletl. Je to bez pochyby, lady. Copak vás tato možnost nenapadla? Pokud vím, tak už jste si tuto situaci párkrát prožila.“
‚Ano, ale vždy jsem to hned poznala. Neměla jsem žádný z těchto příznaků, trpěla jsem pouze mírnými nevolnostmi brzy po ránu a měla jsem obrovskou chuť k jídlu. Neomdlívala jsem a necítila jsem se unavená, ba naopak překypovala jsem nadmírou energie. Teď je všechno jiné. Nemohu tomu uvěřit, vždyť můj cyklus je pravidelný,‘ podotkla Mëllinda znakovou řečí. ‚Vážně to není jen nějaká otrava špatným jídlem?‘ otázala se.
„Ne, žádná otrava, to vás mohu ujistit. Lady Mëllindo, to se někdy stává, že cyklus pokračuje i nějakou dobu poté, co jste již otěhotněla,“ odpověděl jí.
Mëllinda byla z toho rozrušená a oči se jí zalily slzami a popotáhla. Posadila se na lůžku a na tvářích se jí objevily vlhké cestičky.
‚Co mám teď dělat, mistře?‘
„Měla byste mít velkou radost, lady Mëllindo. Nosíte pod srdcem nový život, malý zázrak, požehnání od Manar. Já vám dám ten léčivý sirup, který vám pomůže uklidnit žaludek a navrátí vám chuť k jídlu. Měla byste si jít hned lehnout a odpočívat. Jestli chcete, zavolám někoho, kdo vás doprovodí domů.
‚Ne, myslím, že to zvládnu. Já, potřebuju být chvíli sama,‘ pronesla gesty Mëllinda, sklouzla z lehátka a postavila se.
„Chápu,“ přitakal elf a podal jí lahvičku s nahnědlou tekutinou.
‚Nashledanou,‘ rozloučila se, a téměř jako ve snách odcházela z vyšetřovny a vracela se do paláce. Rukou se přidržovala zdi a všechno se s ní točilo. V hlavě se jí stále ozýval léčitelův hlas říkající: ‚Těhotná, těhotná.‘ Stále tomu nemohla uvěřit. Jak jen se to mohlo stát, vždyť si vždycky bere léčivé bobule proti početí, které jí dal Ewerion. Pokaždé, když přišla ta správná doba, vzala si svůj medikament.
Pak se zarazila. Ne, vždycky ne. Jednou před pár měsíci se opozdila. Nechala se strhnout Dirielovou nespoutanou vášní a zapomněla na bobulku. Vzala si ji až druhý den a myslela si, že se nic nemohlo stát. Jenže jak se zdá, tak se stalo. Tohle zjištění ji málem dostalo do kolen. Další slzy jí vyhrkly do očí a rozmazaly jí vidění. Kráčela chodbami paláce a bez cíle bloumala sem a tam.

Vysvětlivky a překlad:
Melissë nin – miláčku můj
mírë nin – drahokame můj
selli nin – sestro či sestřičko má
Manar - bohové


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 06.10.2011, 14:42:40 Odpovědět 
   Při některých narážkách čekám, kdy se vyskytne nějaký temný mrak na tom dokonale čistém nebi a zatím je naše hrdinka "v tom". Napadlo mě to, když se jí dělalo zle při snídani s Anneris. A pak se ukázalo, že je to pravda.
 Šíma 24.05.2011, 16:47:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Říkal jsem si, jestli není naše hrdinka "v tom"! A bác ho. Ještě dva či tři díly a bude konec? Říkáš? Snad to vše dopadne dobře - navzdory temným mračnům, které se snad stahují nad naším párem. Doufejme, že to princ rozdýchá, či rozdýše! Uff... Nemůžu si odpustit poznámku, že co do rozsahu číst Tvé texty, to je pěkný nářez!
 ze dne 24.05.2011, 22:15:49  
   Annún: Díkes Šímo, já vím, strašně moc se v tom vyžívám, zřejmě už jiná nebudu. Jo, jo pomalu se blížíme ke konci, ale nějaké napětí ještě přijde a pak... to si domysli.
Však až ten to příběh skončí, neskončí tím i má tvorba. Muhu slíbit, že do budoucna příjde nový seriál z elfského prostředí. Už na něm pomaloučku polehoučku pracuji.
 Ekyelka 19.05.2011, 17:02:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Trochu si postesknu, můžu? S tímhle textem by se totiž daly dělat kejkle naprosto nevídané, jen trochu chtít. Oprostit se od zažitých klišátek, kdy do elfí společnosti dosazuješ postupy naší civilizace (viz ono vyšetření u léčitele), vymyslet si jednodušší a přesto stejně přirozené funkční mechanismy... Zkrátka tohle je přesně ten díl, co jasně říká "jsem červená knihovna, jen místo lidí jsou elfové, jinak je všechno naprosto stejné". A to je škoda, protože být jen o trochu nekonvenčnější, text by hned vypadal jinak.
 ze dne 20.05.2011, 11:02:28  
   Annún: P.S. Eky i elfové jsou svým způsobem lidské bytosti, i když se dožívají tisíckrát delšího věku než mi. :-)
 ze dne 20.05.2011, 10:59:19  
   Annún: Díky Eky,
to jsem celá já, romantická od půdy až po sklep. Ikdyž to vypadá, že elfové, jsou spíš na úrovni středověku, tak ono to zas až tak není, jejich léčité jsou důkladnější a mají mnohem větší znalosti než lidští doktoři v té době. Ale neboj ještě pár dílů (opravdu jen pár, myslím tím dva až tři) a bude tohohle příběhu konec. Každý se neustále učí, tak snad až budu za nějakou dobu publikovat další příběh, bude o něco lepší.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Terenn - 6.
Ziell
Návštěvy
triste.franceska
Solitér a létaj...
Bira
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr