obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915232 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389277 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tak zase někdy v Třeboni ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den s dítětem
 autor mistrovamarketka publikováno: 17.05.2011, 0:06  
Posíláno na druhý pokus... prosím o schovívavost stran chybek a vlastně i v tom, že jsou to pouhé střípky z loňské dovolené, poskládané k sobě :-)
 

Na tradiční dovolenou v třeboňském kempu, výsměšně a ironicky nazvaném "Ráj", jsem se chystala dlouho, pečlivě a s nadšením (což je jen důkazem postupně postupující sklerózy). Výsledkem precizní práce organizačního štábu, skromně zasedajícího vždy v počtu pouze jediného člena, byla situace, kdy jsem se s dětmi ocitla mimo civilizaci, vybavena dvěma naprosto zbytečnými spacáky, čtyřmi dekami, hektolitry pití a naprosto nevídaným množstvím spodního prádla (čítajícího pět podprsenek a čtrnáctery kalhotky - a kdyby mě někdo obvinil, že očekávám zřejmě nájezd tlupy zvrhlých třeboňských fetišistů, těžko bych to vyvracela). Což bylo v zoufalém nepoměru k naprosté absenci ponožek, jídla a příručního zrcátka. Obzvlášť zrcátko mě trápilo nejvíc, protože bylo jasné (mně), že bez možnosti nalíčit se budu nucena strávit celou dovolenou v chatce, přestože děti hýřily různými divnými nápady, jako třeba že bych se mohla nalíčit hledajíc svůj odraz v neproniknutelné mlhovině špíny, jež byla správci kempu velmi vtipně a kreativně vydávána za nástěnné zrcadlo. Napadla je dokonce i věc tak dokonale absurdní a utopická, že jsem se na chvíli oddala vážnému přemítání o té zpozdilé myšlence: „... ano, možná bych mohla vyjít ven nenalíčená.... za předpokladu, že si počkám na bezměsíčnou noc a nějakým způsobem se mi podaří vyhodit v celé Třeboni elektrický proud…“

Vůbec to celé nezačalo šťastně… Vstala jsem nesmyslně brzo, dokonce ještě dřív, než můj starý známý holub, který přilétá denně okolo šesté na balkón a s tupým výrazem monotónním hlasem dvě až tři hodiny cosi stále dokola opakuje… patrně nějaké těžko srozumitelné úryvky z Koránu. Všechny instituce, kam jsem potřebovala před odjezdem ještě zajet měly zcela nečekaně dovolenou a tak, rozradostněna faktem, že si celý státní aparát vyrazil za mé peníze na Kanáry, hnala jsem se domů evakuovat byt do auta. Velmi příjemné bylo zjištění, že se děti dají též poměrně dobře využít jako muly. Mít jich víc znamená v tomto případě jistou výhodu.

Mám nové auto a ještě neznám všechna přístupová hesla. Je hodně svérázná, ta moje sovice sněžná, a citlivá hlavně na zacházení s imobilizérem. V praxi to vypadá tak, že velmi často a z různých nepochopitelných důvodů bliká, leckdy závratně rychle zamyká a odemyká a už jsem taky zažila jízdu, kdy tvrdojíšně svítila levým blinkrem, což mně nevadilo, ale všímavější řidiče to poněkud mátlo. Zpravidla v takové chvíli reaguji klidně a trpělivě - mačkám všechna dostupná tlačítka, nastupuji a vystupuji, otevírám a zavírám dveře, někdy i okna (zlozvyk z práce na počítači) a ono to vždycky po čase vyjde, sovice dobliká a jedem. Jenže v onen pondělek mě sovice zaskočila tím, že odmítla otevřít kufr. Dožadovala se čehosi - snad hesla, snad pamlsku nebo možná úplatku… nevím… blikala, cvakala zámky, jen kufr nic… Nu a co teď? Buď naložím všechny děti, nebo všechna zavazadla. A ptát se, s čím budou na dovolené menší starosti a vydání, je asi zbytečné. Přejela jsem pohledem skupinku tichých, ukázněných báglů a hlouček rozjívené, hlučné mládeže… Jak asi bude sociální odbor pohlížet na situaci, kdy vytáhnu pětikorunu, hodím a pannu i orla přiřknu zavazadlům? Ale konec planým nadějím, možnosti jsou dvě - mohu se pokusit vypáčit kufr klíčem od zapalování či přepadnu nějakého náhodného chodce a pečlivě vycizelovanou hereckou etudou na téma nebohé ženy v nesnázích dosáhnu otevření jeho prostřednictvím.

Náhodný chodec se ukázal být dobrým řešením - přišel, odemkl auto, otevřel kufr a zase šel dál. A to vše na první pokus. Ano, občas ani tmavý přeliv na vlasech nezamaskuje jejich pravou blond barvu.

Vyrážíme tedy…

Na recepci třeboňského kempu bylo pusto a prázdno. Čekala jsem otráveně na příchod kohokoliv, oprávněného k vydání klíčů od chatky a dříve ubytovaní šťastlivci mě průběžně informovali o vývoji situace:
„Správce šel tady do hospody na oběd…“
„Už dojedl, vydržte…“
„Dal si ještě pivo, ale už tu brzo bude…“
„Von si v tý hospodě asi potřebuje něco vyřídit…“

No jistě… to, co si potřeboval vyřídit, bylo nejspíš řešení přelidněnosti Číny za pomoci japonských papírových slunečníků. Prostý oběd v místní knajpě by nezabral hodinu a půl.

Ale tak, jako se věřící dočkají příchodu spasitele, dočkali jsme se i my příchodu správce kempu, respektive správců dvou, takového třeboňského Pata a Mata. Ale v pohodě, pořád jsme byli v přesile. Ještě duchaplně odpovědět na pár nesmyslných požadavků, jako abych tam zůstala napořád anebo se jim chodila alespoň denně ukazovat, protože mě rádi vidí, a chatka je na týden naše.

Ani Geobbels ve funkci ministra propagandy nedokázal přikrášlit nevábnou skutečnost tak, jak to k nepoznání dokázaly internetové stránky autokempu, pokud šlo o vzhled a vybavení chatek. Ale dali jsme se na vojnu, musíme bojovat. Ovšem příští rok se bitva odehraje, doufám, v některém z penzionů. Sice už zřejmě nezažijeme středověk v praxi, zato si domů přivezeme pouze ty blechy a štěnice, se kterými jsme z domova odjížděli.

Když jsem otevřela dveře chatky a viděla roztančený a rozhoupaný kemp, bylo mi jasné, že buď mám v zubní pastě LSD nebo jsem si prohodila kontaktní čočky. Vzhledem k tomu, že houpání a tanec doprovázela euforie pouze v hodnotách třech, maximálně čtyřech stupňů na Stupnici zážitků z jiné dimenze (vyčíslené a definované již před lety Timothy Learym) vypadalo to spíš na šálení zraku. Což bylo dobře, čočky přehodím snadno, každou pěkně ke své domácí bulvě, zato pastu bych asi musela vyhodit nebo s ní podělit nějakou partu anarchistů. A na oboje by jí byla škoda - stála hodně peněz a sama o sobě, i přes to, že obal designeři dost odflákli, byla pěkná na pohled: modrá a průhledná...

Jenže potřeba oživit si opět v paměti nezapomenutelný kolorit toalet v autokempu byla silnější. A také mě, coby bytost slabou a zvědavou, popadla touha zjistit, jak daleko dojdu, než spadnu do prvního z těch stanů, co tančily v přímé spojce mezi chatou a WC... Kdo může říct nahlas, že ten stan spadl proto, že s přehozenými kontaktními čočkami se ty stanové napínací šňůry stávají neviditelnými? Nikdo, neviděla jsem žádného svědka.

Jitra v autokempech jsou všude stejně malebná - okolo časně ranní desáté hodiny se z náhrobků znepokojivě ztichlých stanů začnou vynořovat první zombies. Podle vzhledu už staletí po smrti, podle oblečení někde v době naprosté módní svobody, kdy se již nebude oděv lišit ani podle věku, ani pole pohlaví, potácí se kempem, vyzbrojeni ručníkem a účesem Alberta Einsteina a zoufale se houfují kolem obskurního podniku, který se tu drze a bezostyšně (a z nedostatku jiných možností též úspěšně) vydává za hospodu. Jo jo, všem těm, co včera ještě vyli, že prý "za ně, za jižany" a "když je brali za vojáčka", hučí teď v hlavě Niagara a skřehotavým hlasem žádají pivo, kafe a odjezd domů. Matky rodů zpravidla rozdělí mezi houf dětí nějakou tu skývu k snídani a pak hodiny okupují umývárnu v marné snaze přiblížit se aspoň vzhledem rodu Homo Sapiens, když už s tou inteligenční úrovní to bude po včerejšku horší, s tou bychom to teda dneska dotáhly maximálně na Australopitéka.... A nakonec všichni ti trampové z paneláků naskáčou na svá kola s navigací, zapojí do vleku vagóny s dětmi a rozprchnou se do okolí způsobovat dopravní kolapsy a infarkty řidičům aut...

Ano, dovolená byla vydařená, opět jsem ji celou strávila plánováním nejrůznějších podnikatelských podvodů, církevních reforem a politických machinací, s cílem sehnat nejpozději do týdne dostatek peněz na koupi bytu v některém z domů na třeboňském náměstí. Co na tom, že všechny plány skončily ve stejné fázi, jako plány loňské – tedy v mlhavém, velmi nezřetelném zárodku. Příští rok (v penzionu) to promyslím líp! Tak zase někdy, (v) Třeboni....


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 mistrovamarketka 15.03.2013, 12:30:21 Odpovědět 
   Apolenko, raději ať nečerpá :-D ... děkuju :-)
 Apolenka 15.03.2013, 10:18:09 Odpovědět 
   Četla jsem s úsměvným palcem nahoře. Chytlavý textík, napsaný v srdečném humorném stylu... ze tvých inteligentních bonmotů by mohl čerpat i... hádej kdo?
Mohl by z toho být i šmrncovní fejeton pro noviny.
 Ramones 06.10.2012, 18:54:42 Odpovědět 
   for mistrovamarketka:ahoj, s tebou bych chtěl jet na dovolenou. dobře se četlo. (bezproblénovej textík)
 Petr Seth 26.05.2011, 11:30:05 Odpovědět 
   Dobrý :D jsem se celkem pobavil :D hlavně to s tím přirpovnáním dětí k mulám a hazení mincí :D nemám co bych dodal:)
 ze dne 27.05.2011, 9:20:07  
   mistrovamarketka: no tak prima a dík :-)
 Šíma 17.05.2011, 0:06:17 Odpovědět 
   Zdravím.

A já si říkal, že jsem už někde ten text viděl, viz Perex (nejspíš v publikační frontě), ale je to už nějaký den. Nu což, s chutí jsem se dal znovu do čtení a znovu jsem se bavil. Text je napsaný s nadhledem a snad i mírnou ironií. Fejetonek? Na možné avizované chybky jsem nenarazil, ale třeba si všimnou další čtenáři. Líbilo a nechám zde (se zavřenýma očima) jednu docela bezvýznamnou... Jedničku. Dovolené zdar! ;-)
 ze dne 17.05.2011, 11:39:21  
   mistrovamarketka: děkuju Šímo - za schovívavost i za tu "bezvýznamnou" :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Vina lásky III....
Velvet tears
Alice
kamarádka
obr
obr obr obr
obr

Je nebezpečné dotýkat se!
blazen2
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr