|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39115 příspěvků, 5705 autorů a 388235 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Co víc říct ::
| Sloh na téma "Když jsem to místo znovu uviděla". Ačkoli zadání vyžadovalo vnitřní monolog, ve finále vylezlo klasické vypravování v ich-formě. |
| |
|
|
Takže tu stojím. Znovu. No páni… Těžko se tomu uvěří – tedy někomu by se dost možná těžko uvěřilo -, ale mně je to tak nějak zvláštně docela jedno. Vlastně je mi jedno už úplně všechno kromě jediného vtíravého pocitu už-nikdy-se-nevrátit-do-toho-prokletého-města. Ačkoli pomalu ale jistě pozbývá na důležitosti dokonce už i tohle.
Nejspíš mi v hlavě nakonec musely rezignovat veškeré poslední střípky mé původní osobnosti, ty jediné, které mi ještě zbývaly od mé poslední návštěvy. Přesně tehdy.
Říká se, že kdo si nevymáchá ruce v zaplivané fontáně na bulváru Saint-Michel, ten už se do Paříže znovu nevrátí. Já to přece neudělala, tak co tu sakra dělám? A nemyslím přitom na nic než pryč-pryč-pryč-vypadni-odsud-dokud-ještě-můžeš. A stejně stojím jako solný sloup, očima hypnotizuje to místo na zašpiněné stanici metra linky číslo tři. Protože právě tady se to stalo. Má soukromá tragédie, má proměna. Ale se mnou… už to ani nepohne. V nejmenším ne. Ačkoli bych se za ten přístup měla nejspíš cítit alespoň nepatrně špatně, necítím nic. Vůbec nic.
Přesně tady jsem stála i tehdy. V okrajovém bílém pruhu na peronu, takovém tom krajním bodu, za kterým následuje už jen tvrdý pád pod koleje metra.
Dneska dobře vidím, že nástupiště je kromě mě docela vylidněné. (Jistě že je, je sobota dopoledne, co by tu kdo pohledával, pro koho by speciálně tahle stanice mohla mít význam natolik, aby se tu vůbec obtěžoval vystoupit? Mě nepočítaje.) Jenže tenkrát tu tak prázdno nebylo. Vůbec ne. Vlastně tu bylo z nějakého nevysvětlitelného důvodu zatraceně narváno. Dodnes nevím proč, ačkoli mě nejednou napadlo, že to celé bylo sehrané, že to bylo kvůli mně. Proč? Protože jsem tehdy stála stejně jako dnes právě v onom bílém pruhu. A potom do mě strčili. A já spadla. Nečekaně a nekontrolovatelně. Přímo do temných hlubin kolejí pod sebou. Právě tehdy jsem zemřela. Rychle a téměř nepostřehnutelně. V jediném mžiku víček bylo po všem.
Když vytáhli moje tělo ven, mluvili o zázraku. Metro mě minulo, ať už se to zdá být jakkoli nepochopitelné. Má kůže neutrpěla jediný škrábanec. Jen to něco, ta část mojí mysli, ta, o které spisovatelé referují jako o duši, byla pryč. Vyrvaná z mé hlavy, rozmetaná koly jedoucího vlaku. Spolu s mými city a emocemi, s celou mou osobností. To všechno je teď pryč. A zbyla jen prázdná schránka. Tam, vprostřed přecpaného nástupiště, kde se lidé smáli a vrtěli hlavou, gratulovali mi k neuvěřitelné štěstěně a k mé chladně netečnosti přistupovali jako k šoku z právě prožitého. Bez jediného stínu podezření, že právě mluví se stále funkčním tělem, násilně odervaným od své zemřelé duše. Není na tom co nechápat. Není co pochopit. A není už rozhodně co víc říct.
…(No dobře, přiznávám, ani tehdy tam žádní lidé nebyli…)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
