obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915730 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39647 příspěvků, 5806 autorů a 392665 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Studená jitra ::

 autor woolf publikováno: 24.05.2011, 11:32  
 

„Dneska jezděj popeláři?“ zeptal se Vláďa dědy.

„Jo.“

„Aha, já myslel, že včera.“

„Ve středu.“

„Jo tak.“

Seděli v kuchyni. Malá, čtvercová místnost, s hrbolatým, zašlým linem, uprostřed stolek s mastným kostkovaným ubrusem. Vláďu napadlo, že by si na něm konečně mohli zahrát piškvorky porcovacími noži a pak ho už vyhodit. Byl tam nekonečně dlouho, přichycen lacinými svorkami po každé straně.

Všechno v kuchyni bylo laciné.

Děda se natáhl po krabičce cigaret. Jednu vyklepnul navyklým pohybem a zažloutlým nehtem na ní udělal tenoučký vroubek po celé délce. Vedle popelníku leželo několik vyhořelých sirek. Děda je rozhrábnul a našel mezi nimi jednu nepoužitou. Křísnul jí o nehet a sirka se rozlomila.

Děda zaklel a odhodil ji do popelníku. Vláďa si všimnul, že se mu trochu třesou ruce.

„Měl by sis koupit zapalovač.“

Děda se na něj zkoumavě zahleděl. Měl bledé, nesmlouvavého oči ostřelovače. Vláďa ten pohled moc dlouho nevydržet nedokázal. Zadíval se znovu na ubrus, s mapami dávno rozlitých polívek, omáček a koleček od piv a kokakol.

Děda mezitím našel další sirku a tentokrát se mu podařilo si zapálit.

Vláďa se zhoupnul v židli, aby se ocitl co nejdál od oblaku kouře, který se kolem dědy rozprostřel. Děda si toho všimnul a nabídl mu kývnutím cigaretu. Vláďa dělal, že to nevidí, ale do tváří se mu nahnala horkost.

„Jak se má táta?“ zeptal se děda a jediným hlubokým natáhnutím spálil dobrou čtvrtku cigarety.

„Dobře.“

„A máma?“

„Taky. Všichni se maj dobře.“

„Ty taky?“

„No jo,“ Vláďa se ošil, ale nic dalšího z něj nevyšlo.

Pozoroval dědu, jak kouří. Pak se zahleděl na kohoutek nad dřezem. Už netekl, minulou sobotu ho táta opravoval a strašně při tom klel, protože celá ta srágora byla úplně zadřená. Babička skákala kolem, kontrolovala, jestli táta něco nezničí a přidala tím hodně k jeho nadávkám. Děda celou dobu seděl u stolu a pozoroval je přes oblak kouře.

Děda byl řetězový kuřák. Taky hodně pil. Něco z toho přenesl na tátu, to Vláďa cítil celý život. Taky věděl, že je hodně z dědy i v něm.

Zavrzala židle a děda vstal. Došel ke kredenci a otevřel ji, chvíli se hrabal uvnitř a pak se vrátil ke stolu se dvěma skleničkama a lahví rumu.

„Napijeme se,“ řekl děda a neznělo to jako nabídka.

„Na co?“ zeptal se Vláďa.

„To se uvidí,“ na to děda a nalil.

Vláďa se obrnil, ale věděl, že to tak musí být. Přišel za dědou, něco po něm chtěl, tak se spolu napijí, Vláďa pak řekne, co chce a když to dobře dopadne, možná se napijí ještě jednou. Nebo si dá Vláďa cígo. Klidně.

Skleničky byly uvnitř zaprášené a na dně obou se leskla ošklivá kapka mastnoty. Děda tu svou vytřel prstem, ale do Vláďovy se ani nepodíval a hned skleničku naplnil.

Beze slova ťuknul svojí o druhou, na nic nečekal a vyklopil ji do sebe. Vláďa naprázdno polknul, chytil sklenici a jako když byl malý a pil tu nejhnusnější medicínu, tak do sebe rum obrátil.

Děda ho znechuceně pozoroval, cigáro v koutku svraštělých úst. Rty se mu leskly, ale už brzy měly zase vyschnout do hněvivě purpurové barvy.

„Tak co?“ zeptal se děda a díval se zároveň na kluka i na láhev.

„Co co?“

Děda jako by chtěl něco říct, ale místo toho vstal, uklidil láhev zpátky do kredence, cigaretu hodil do dřezu, vyhlédl z okna ven, a pak si sedl zpátky ke stolu.

„Možná už si takhle nedáme.“

Vláďa koukal na dědu, na jeho zvrásněnou tvář, husté, rozcuchané vlasy barvy pochcaného sněhu, strniště, popraskané žilky na bramborovitém rypáku... vypadal skoro jako bájné zvíře po zásahu radioaktivním zařením. Ale byl to jen starý člověk, co pil rum a jedl cigarety místo chleba.

„Jak nedáme?“

„Už takhle neposedíme. Možná je to, chlapče, naposled.“

„Jsi nemocnej, dědo?“ Vláďa se nechtěl zeptat, ale nemohl si pomoct.

Děda neodpovídal, mžoural do studeného rána, které se venku pomalu měnilo v ještě chladnější dopoledne. Když pohledem našel balíček cigaret a vyklepl si do dlaně další cigaretu, Vláďovi se zazdálo, že možná spatřil v jeho očích slzu.

Děda se zvednul, znovu otevřel kredenc a něco štrachal. Vláďa si zazoufal, další nápor rumu už jeho žaludek nesnese. Bude si muset dát, ale pozvrací se. Děda se vrátil ke stolu s krabičkou sirek, jednu vytáhl a zapálil si. Znovu kývnul klukovi a tentokrát se Vláďa po balíčku natáhl a zopakoval dědův rituál. Šlo mu to docela dobře.

Dědova tvář zůstala zachmuřená. Chvíli mlčeli a nafukovali každý svůj vlastní mrak.

V jedné chvíli přijeli popeláři a děda jakoby se probral z letargie. Zamrkal a téměř napjatě čekal, jako by se něco mělo stát. Ozvala se dutá rána, jak popeláři hodili prázdnou popelnici před barák, a pak už jen těžký zvuk dieselového motoru, pomalu se vzdalující.

„Tak co je, dědo?“ zeptal se Vláďa a věděl, že dneska se o peníze nezeptá, nemá na to nervy. Nakonec v něm z dědy a z táty asi tak moc nebylo.

„Dneska přijeli pozdě,“ řekl děda, jako by kluka ani neslyšel. „Zrovna dneska a přijedou pozdě. Chápeš to?“

Vláďa zadusil zbytek cigarety, i když se ještě zdaleka nedostal k filtru. Pomyslel si, že je vůbec div, že děda nekouří cigarety bez filtru. Ty by se k téhle kuchyni hodily víc. I k dědovi.

Možná to bylo tím rumem, který mu takhle ráno, ještě před snídaní, stoupnul do hlavy, když se dědy zeptal: „Co kdyby sme si na tom ubrusu zahráli piškvorky těma nožema, co je má babi na porcování?“

Dědova zachmuřená tvář se rozjasnila, jako by na tohle čekal celé ráno, prudce odsunul židli, vstal a otevřel první zásuvku vedle dřezu. Vytáhl dva nože a vrátil se s nimi ke stolu.

„Dám ti fóra, tak začni, mladej,“ řekl děda a podal mu jeden nůž, rukojetí napřed.

Vláďa si všimnul, že jsou na něm stopy zaschlé krve, ale dělal, jako že nic a s mírným úšklebkem vyryl doprostřed stolu první kolečko.

Ticho domu nenarušovalo nic, jen občasné zavrzání dvou židlí a dvou špiček nožů.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 jessie 19.10.2011, 11:21:54 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 24.05.2011, 18:53:33

   Ježíš, to mě nenapadlo...krev na noži...popeláři přjeli pozdě...ta bábina byla fakt v popelnici? No asi jo. A já taky myslela, že pointa je v tom setkání.
 čuk 24.05.2011, 18:53:33 Odpovědět 
   Kdepak je babička? Určitě byla v té popelnici- neb děda už nemá co ztratit a také proto si troufl řezat ubrus.
 ze dne 24.05.2011, 19:29:17  
   woolf: Pěkný postřeh... jinak díky Šímovi za hodnocení i koment
 Šíma 24.05.2011, 11:30:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Textík se mi líbí. Má svou atmosféru, připadá mi takový "komorní" (jen oni dva a popeláři za oknem). Připadalo mi, že sedím opodál jako tichý pozorovatel a dívám se na oba, jak po onom rituálu (rum a cigareta) řežou babičce ubrus ve hře Piškvorky. Jako bych cítil mezi oběma určitý kontrast (stáří vs. mládí). Čas se řítí vpřed (je jedno zda pomalu, či rychle). Nezastavíme ho a ten starý muž to věděl, třeba se už i jeho čas nachýlil (ke konci). Líbí se mi, že příběh neskončil někde v patosu, ale dívá se na svět (byť je jen takovou momentkou) tak, jak tomu skutečně bývá. Lidské charaktery (i přes poměrnou krátkost textu) jsou v povídání znát. Šotků jsem si nevšiml. Pokud jsem něco přehlédl, další čtenáři mne zcela jistě rádi opraví! Hezký den a psaní zdar! ;-)

P.S. Mé zvědavější "já" stejně neví, co mo dědovi jeho vnuk vlastně chtěl, ale nejspíš je to jedno. Důležité je ono "bytí", "setkávání" a prožívání vlastní existence. Vždyť jsme na světě tak krátce!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
Viník
Paulette
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Na ceste za sno...
Mon
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr