» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141688

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Jedno slunečné dopoledne v nemocnici ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Lásky (ne)všedních dnů

zahradník	publikováno: 25.05.2011, 7:23

Úvodní povídka k mojí knize povídek "Lásky (ne)všedních dnů". Občas nějakou povídku přidám, jsou to samostatné nenavazující momenty, jejichž motivem bude vždy láska.
Tato byla napsána z větší části někdy v r. 2008, možná bych ji dnes napsal trochu jinak, ale chtěl jsem ji nechat takto. Obsahuje některé autentické pocity a prožitky.


	Paprsky dopoledního slunce pronikají zvenčí do starého nemocničního pokoje. Zaplavují protější zeď zlatým svitem připomínajícím dávné léto. Ležím na lůžku. Ospale pozoruji bezbarvé kapky stereotypně padající z obrácené lahve a končící někde v mém těle. Na okamžik se skrze zaprášené okno zahledím na vrcholky vysokých smrků rostoucích ve starém parku. Větve s jehličím a hnědými šišticemi se kymácejí ve větru na pozadí blankytně modré oblohy, aby na nich na krátkou chvíli usedali ptáci přilétající odkudsi z daleka. Ze zalesněných hor. Kde prostí lidé v osamělých vesničkách na konci světa žijí v souladu s přírodou své zapomenuté životy. Do místnosti vchází mladá zdravotní sestřička a s veselým úsměvem ke mně přistupuje s injekcí. Záplava slunečního zlata prozáří její dlouhé medové vlasy spadající na malé kopečky drobných ňader rýsujících se pod bílou pracovní košilí. Dívka mi vpíchne jehlu do ramene a přitom se mě několikrát jemně dotkne svými dlouhými křehkými prsty, až to působí jako něžné pohlazení od milující osoby. Na kratičký okamžik zavadí nohou o prsty mojí natažené ruky, takže mě pohladí hebký dotek jejích punčoch. Moje devatenáctileté srdce je neklidné. Zmítané touhou pro někoho žít, překypující láskou a toužící ji někomu darovat. „Tady si to přitlačte,“ špitne sestra starostlivě a věnuje mi další radostný úsměv šťastného mládí. Potom se otočí a odchází z pokoje. Dnešní den byl ke mně velmi milosrdný, tolik darů jsem dostal. Chtěl bych pro ni žít, studovat a pracovat jen pro ni, udělat ji v životě šťastnou. Celý svůj život bych jí daroval, všechny tituly a poklady světa pro ni získal a položil k jejím nohám. Jenže já už nemám, co bych jí dal. Můj život se nyní uzavírá. Ležím zde a čekám, kdy přijde konec. Zůstaly mi jen vzpomínky a touhy. Vzpomínky na minulost prožitou na tomhle krásném světě. Touhy směřující k budoucnosti, která nikdy nepřijde. Jsem nevyléčitelně nemocný a umírám… Zavřu oči, spolknu několik teplých slz a otočím se na bok, abych se pokusil na chvíli usnout.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apinby	12.09.2011, 16:20:47

Cítím z toho takový rozpor. Platón jednou řekl, že žijeme ve dvojím životě. Ten první život je reálný, objektivní, bez dalších dílčích emocí a kudrlinek. Ten druhý život je náš subjektivní vjem, jak ho vnímáme my. Hrdina zamilovaný do sestřičky jako kdyby žil životem zdravého člověka. Chtěl by ji dát vše, na co by si pomyslela (a ženský jsou často dost náročný, to znám :D). Na druhé straně je tady ta tvrdá realita, nemoc, smrt, bezmocnost. Možná se pletu, ale je to můj osobní vjem. Jinak velmi živě popsáno, snad možná na ty dlouhé věty (skoro celý odstavec na začátku) se mi příliš nelíbil. Když to sečtu, za dnešek druhá jednička! Že ty jsi mi donesl švestičky!


ze dne 12.09.2011, 16:46:39
zahradník: Jo a přesně o tom je život - o tom rozporu mezi vysněnými představami, sny, ideály, touhami, které se tříští o nemožnost je realizovat a které narážejí na tvrdou, beznadějnou, krutou realitu tohoto světa. Život je neustálý zápas - ideály ženou člověka kupředu, ale naráží na protiproud nepříznivé tvrdé reality. Je to kdo s koho. Pouze ten, kdo má dost sil a nevzdá se, nenechá se semlít protiproudem, ale dokáže jít proti realitě, vzdorovat jí či ji dokonce sám utvářet, to je pak vítězící hrdina :)

Charlotte Cole	02.06.2011, 23:45:04

Chápu. V tom případě bych jako autor pouvažovala nad tím, jak uvažuje člověk, který je nemocný, přičemž zemřít může, ale může se i vyléčit (tady například ta rakovina), a člověkem, který je nevyléčitelně nemocný (a který ví, že zemře například do pěti let po propuknutí nemoci, ví, v kolika letech ta nemoc propukne, ví, jak zemře, jak přesně bude jeho tělo selhávat – jestli si zachová jasnou mysl, bude schopen mluvit, hýbat se, atd.). Jsou to dva různé úhly pohledy, dvě různé životní situace. Rozhodně za to stojí nad tímhle pouvažovat – a i já to udělám, protože mi ten rozdíl přijde velice zajímavý – a povídku to pozmění v zásadních detailech. Co se týče snahy o zjemnění, obroušení textu od toho negativního, nemyslím si, že by to byl problém. Zřejmě je důležité najít rovnováhu mezi negativním pozadím příběhu a úchvatnými detaily, které takový člověk v podobné situaci vnímá. Když jsem na saspi publikovala povídku „Prošedlá“, nic moc pozitivního na ní nebylo, situace jsem nastínila přímo a bez zbytečného broušení a, k mému vlastnímu překvapení, byl text přijat vesměs pozitivně. Takže v tomhle bych se opravdu zaměřila na zmíněnou rovnováhu textu.

Charlotte Cole	02.06.2011, 0:46:07

Ano, přihlásila jsem se speciálně kvůli téhle povídce, respektive tomuhle úvodu k dalším povídkám. Zaujmu poněkud kritičtější postoj. Po přečtení povídky jsem se neubránila pocitu, že mi tam něco chybí. Nejsem si ale jistá, co přesně. Ty detaily tam jsou. Možná mi nesedlo uvažování, postoj, toho člověka. Vzhledem k tomu, že v našem příbuzenstvu koluje taková zajímavá, nevyléčitelná, dědičná nemoc, přičemž existuje určitá, byť malá, šance že i já budu jedním ze šťastlivců, asi příliš srovnávám se svými úvahami. Už vím. Chybí mi tam to vnitřní prázdno. Shodou okolností jsem včera seděla v křesle, přemýšlela jsem nad nějakou povídkou, rozvíjela jsem nějaký motiv, který jsem chtěla později použít, a moje myšlenky se po chvíli rozostřily a já jsem přímo před sebou uviděla velice živý obraz - já, mrtvá v otevřené rakvi a kolem pozůstalí sedící na dřevěných lavicích. Emoce. Smutek. A já se dívala jako nezúčastněný divák na sebe a na ty lidi okolo a bylo tam ještě něco - moje prázdno, prázdno stále živého člověka. Tohle prázdno mi tam chybí. Jakkoliv může být člověk smířený, optimistický, vždycky je v něm nějaké to prázdno. Líbila se mi ta část, kdy se zamyslel nad tím, co by v budoucnosti chtěl udělat. Osobně bych se ale nezaměřila jen na jednu věc, byť rozpracovanou, dál rozvitou, ale vypsala bych více okamžiků. Dokonale jasných obrazů, snad v bodech, osekaných, ale výstižných – nezapomenutelná vůně, rysy člověka vedle mě, barva očí, hloubka rýh na jeho čele, tvar prachových zrníček poletujících vzduchem, ostrost slunce pražícího mi do očí, bušení mého srdce – to a mnohem víc. Věřím, že umírající člověk má tyhle své vysněné chvíle, které by chtěl ještě stihnout prožít, dokonale promyšlené. Já mám. A neumírám. Celkově, vzhledem k mým vlastním starostem, mi text nepřijde uvěřitelný, ne úplně. Něco tam chybí. A možná víc, než jen ta prázdnota. Nakročeno máš ale velmi dobře. Tohle souvětí: "Dnešní den byl ke mně velmi milosrdný, tolik darů jsem dostal." se mi líbilo nejvíc. Přihlásila jsem se s úmyslem neurčitě okomentovat, přilípnout sem jedničku, protože text se mi líbil, skutečně, a zase prchnout k vlastní tvorbě jakožto mému osobnímu bezpečnému přístavu. Nicméně jsem zachytila část svých myšlenkových pochodů díky mému středoškolskému předmětu "psaní deseti prsty". Snad ti tyhle moje myšlenkové pochody budou k užitku, až budeš příště psát o něčem podobném. --- "Ze zalesněných hor. Kde prostí lidé v osamělých vesničkách na konci světa žijí v souladu s přírodou své zapomenuté životy." - "hor, kde" ANEBO pro zdůraznění: "zalesněných hor. Hor, kde" Tak, jak to je, mi to přijde... do očí bijící. --- To je vše. Teď už tu tu jedničku nechat můžu. A přijdu se podívat na slíbené následující povídky. Rozhodně přijdu.


ze dne 02.06.2011, 10:16:41
zahradník: Děkuji moc za náměty a obsáhlý komentář! Zaujaly mě ty oči a vůně jejího parfému, tyto nápady bych si tedy s dovolením vypůjčil :) Už jsem si je do povídky zakomponoval (viz můj web, tam mám všechny texty v konečné, resp. nejaktuálnější, podobě). Ano, mohlo tam toho být více, víc popisů, více imprese z okolí i mnohem více exprese všech vnitřních pocitů. Ale chtěl jsem to jen jako úvodní kratičkou povídku (původně jsem to měl totiž napsané jen jako prozaickou báseň), jen takových několik lehkých naťuknutí a náznaků, aby si čtenáři další souvislosti mohli domýšlet sami. Celá ta momentka je autentická z doby, když mi bylo 19 a ležel jsem v nemocnici s rakovinou (a díky Bohu jsem to přežil), takže autentických vnitřních pocitů bolesti a zmaru mám spousty (víc než bych sám chtěl) :) Ale nechtěl jsem to psát příliš expresivně a "brutálně" i s ohledem na skutečnost, kdyby to četl někdo nemocný, aby se ho to nějak nedotklo, nezranilo, nepřitížilo, ale naopak spíš nějak pomohlo (tedy ukázat to krásné, co je kolem každého z nás, naději, která je všude a ve všem, v každém sebedrobnějším okamžiku), napsat to uctivě vůči nemocným a jen tak lehce náznakově... Ještě jednou moc děkuji za zájem o moje psaní a přeji Ti mnoho síly do Tvých vlastních bojů a starostí...

phaint	25.05.2011, 20:37:59

Můj obdiv tomu, jak malým rozsahem dokážeš vyvolat velké pocity. Bez srdceryvných scén. Je opravdu zvláštní, jak různá perspektiva dovede udělat z téže situace naprosto jiné dojmy - pro jednoho by to byla mladá, nešikovná žába, která se tam motá jako trdlo, pro druhého zjevení skoro andělské... Kromě pocitů, které jsi vyvolal, pak zvlášť děkuji za slovo "šištice" - to je kouzelně starosvětské :))


ze dne 25.05.2011, 21:31:31
zahradník: Děkuji moc za příznivý komentář, jsem rád, že se dílko líbilo! Ta šištice je však moje profesní deformace, to je botanický termín, asi tam mělo být spíš šiška :)

Adam Javorka	25.05.2011, 16:58:31

Tak to je milé a bez nutenia dobre číjajúce slová a to odzora, až nadol.


ze dne 25.05.2011, 18:39:59
zahradník: Děkuji :)

čuk	25.05.2011, 7:22:42

Pokud nemoc přímo nedrtí a neodvádí k sobě pozornost, může pacient lovit ve vzpomínkách, jeho pocity ke krásným dívkám v bílem jsou vzrušenější. Bílá je znamením života, když v koutech haraší smrt A mládí je to, co už rychle uplývá a život s ním.uplývá. Vrátit se k němu v cizí podobě. A snít, jak s dívkou, s tím s tajemným klíčem a příslibem příštích slastí vyvázne z reálné i citové klece nemoci. Safriš, co jsem to napsal! Text není přímo povídkou, spíš podrobné líčení momentální situace a představení duševní citlivosti nemocného. Expozice citu, bez zápletky. Je ovšem naznačeno, jak asi budou navazovat další povídky.Momentní citovka, a zřejmě prolog k povídkovému cyklu.


ze dne 25.05.2011, 10:39:58
zahradník: Nemoc někdy může zcela drtit a rozkládat... ale právě v takových chvílích se člověk upíná k těm okolním detailům a maličkostem, které však najednou přestávají být maličkostmi, ale stávají se velkými dary, jež dávají sílu přežít, bojovat a jít dál. Člověk se naučí v takové situaci vážit si všech těch detailů a být z nich šťastný, vnímat vše, co dosud pokládal za naprosto samozřejmé a běžné - všechny všední a doteď fádní drobnosti se najednou promění v obrovský zázrak a mozaiku života, člověk se naučí vidět a dívat na svět úplně jinak než dosud. A pokud má to štěstí, že se uzdraví, tak si tento pohled na svět může nést dál do svého života... Děkuji za publikaci, hodnocení a hezký komentář :)