obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Za 5 minut a 39 sekund přistáváme ::

 autor spoluzacka publikováno: 26.05.2011, 12:33  
Sci.fi....dívka....nová planeta.....na pokračko
 

„Prosím, za 5 minut a 39 sekund budeme přistávat.“ Ozvalo se najednou z velkého reproduktoru veprostřed sedadlové místnosti. „Neblokujte proto prosím své pásy a uličky a pevně se držte. V případě nevolnosti jsou pod sedadlem nainstalovány krabičky s protiléky, pytlíky, dýchací masky a v případě poranění i obvazy. Vyčkejte danou dobu a klidně seďte na svých sedadlech, zachvěli už budeme přistávat. Příjemný zbytek letu.“

Znervózněla jsem. Rozhlédla jsem se po přeplněné velké místnosti raketoplánu Saving XH02. Všichni seděli nehnutě na sedačkách s pásy zarytými do tlustých těl. Vedle mě na pravé straně seděl kluk, na kombinéze jmenovku Mokko, který měl celou bradu mokrou od slin a tlustými prsty se držel za opěradla sedačky. Nalevo seděla dívka s porcelánovou pletí a zrzavými vlasy. Ruce měla v klíně a oči upřené dopředu. Vypadala opravdu strašidelně. Každý to prožíval opravdu jinak. Zatímco se Saving řítil obrovskou rychlostí na šedomodrou planetu, zavřela jsem stejně jako dívka vedle mě oči a nechala jsem autopilota dopravit loď na své místo. Najednou se ozvalo hrozné pískání na té nejvyšší frekvenci. Rozbolela mě hlava, chytnula jsem se za uši a snažila se předklonit a hlavu položit do klína. Pásy mě však střelili zpátky k sedačce. Nikdo jsme nevěděli v jaké fázi loď je. Nikde žádná okna. Jen kovová konstrukce lodi a na ní dotykové tabule s videi o různých planetách. Divné bylo, že o Zemi tam nic nebylo. A vlastně ani nikdo o ní nic nechtěl říct, to se tam dělo něco tajného nebo co? Vždyť nám říkali, že každý byl aspoň chvíli na té Zemi, ale dál nic. Po mém, byť krátkém zamyšlení jsem zjistila že už budeme přistávat. Loď změnila směr a celá se naklonila do vztyčené polohy. Někteří začali křičet, někteří byly v klidu a pevně se drželi. Sedadla byly pořád na svém místě, jen loď změnila polohu, nebylo se čeho bát.

Vše utichlo. Z ničeho nic se ozvalo hlasité zasyčení a po té se napravo otevřeli velké dveře. Uviděli jsme světlo, takového rázu že jsme museli oči zavřít. Denní světlo. Jaká nádhera. Každý si byl přál sedět co nejblíže k velkému otvoru v lodi a vidět toho co nejvíce.

„Páni, podívejte na tu barvu té zeminy.“

„A hele, támhle budeme určitě bydlet!“

„Ty jo, já už chci ven!“

Dívka vedle mě měla oči pořád zavřené. Natáhla jsem se k ní a trochu s ní zatřásla. Pásy mě rychle vrátili zpátky. Holka se ani nepohnula, jen se jí tvář rozjasnila úsměvem.

„Konečně.“ řekla dívka a otevřela oči.

„Já jsem Lulu.“ snažila jsem se jí podat ruku, pásy mi to však nedovolili.

„V pohodě, ruku si podáme potom. Já jsem Monikola. Ale nenech se zdržovat představování, radši se dívej ven. Je to tak skvostné.“ zavřela znovu oči. Mohla být stejně stará jako já. Ale byla hubenější a pobledlejší.

Natahovala jsem krk, abych zjistila, jestli nám někdo ty pásy půjde odepnout, nebo nám poví, jak z nich ven. Au, budu mít otoky, pomyslela jsem si a snažila jsem se zatlačit do sedačky aby mě tak pásy netlačili.

Najednou se ozvalo z reproduktorů tiché zašramocení a hlas nám pověděl: „ Nyní, jste přistáli na planetě X. Prosím, nebraňte pásům aby se mohli automaticky odpojit. Po té se dostavte k otvoru a vyčkejte na příchod pověřených osob. Doufám že se vám cesta líbila, příjemné bydlení.“

Dva pásy zkřížené přes prsa a jeden přes břicho se uvolnily a všichni se hrnuli k otvoru. Byly jako pominutí. Jako když děti vidí poprvé cukrářství. Strkali do všech a jako soudky valily k levé stěně. Vyškrábala jsem se svými sedmdesáti kily na sedačku a čekala až bude volno. Ze všeho nejvíc jsem si přála to vše přežít a nebýt rozmáčknuta pomateným stokilovým dítětem. To víte, deset let bez pohybu a kašité stravy se na vás nějak podepíše tak či tak. A to jsem patřila ještě k těm vyzáblým.

Když se průchod uvolnil a já došla k průchodu, paní Finnersová se rozhlédla po té kývla a zmáčknula velké zelené svítící tlačítko nalevo od otvoru ve stěně. Podlaha pod námi se roztřásla a poté se objevili kovové schody které vedly na zem.

„Tak dobře. Nyní půjdete po jednom a zůstanete dole stát. Jestli se tam rozutečete, rozlučte se s planetou a letíte na Měsíc, je to všem jasné?“ upozornila nás přísně buclatá žena v mandarínkově oranžové kombinéze s pneumatikami na břiše a začala děti pouštět.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Každé sedadlo bylo prázdné. Celá obrovská místnost, s kapacitou nejméně patnáct tisíc dětí. Chumelec přede mnou se bůhví nijak nezmenšoval. Zkřížila jsem ruce na prsa a s tím, že vystoupím asi poslední jsem z fronty odešla a sedla si na nejbližší sedadlo. Nadšení? Už ne. Vlastně proč? Neměla jsem žádné důvody protože nikdo nám žádné důvody neřekl. Prý tam budeme bydlet. Těšila jsem se na ten prostor, až si zaběhám, až nebudu zavřená, až budu volná. Prý ty všechny tuky co jsme nabraly lehce shodíme a zbavíme se jich když se budeme hodně pohybovat a budeme jíst lepší stravu. To jsem ráda. Protože je těžké se v tom pohybovat. Nikdy jsme sice neviděla opravdu štíhlého člověka, neznám to, jen to slovo, takže se těším až ho ve zrcadle jednou potkám. Bylo nám řečeno, že to nebude lehké a může to trvat i rok, ale prý to záleží na naší vůli. A jaká je naše vůle, jsme zatím ještě nezjistili. Takže vlastně ani pořádně nevím co to je. Je to zkrátka asi to, co nás nutí něco dělat a dělat to pořádně a do konce. Chumel se zmenšil. Po dvaceti minutách byl zase menší. Po hodině, kdy byl chumel malý díky tomu, že všichni seděli na sedadlech jsem se dostala na řadu. Sešla jsem dolů. Nohy jsem měla jak přikované, těžko se mi scházelo. Oči jsem měla sklopené na schody a přikázala si, že se na X kouknu až budu dole. Poslední schod. Hop. Země měla podivnou našedivělou barvu. Vonělo to tady jako ovocná kaše. Rozhlédnula jsem se.

„Oh!“

Na jedné straně byla obrovská skupina kovových buněk šedivé barvy. Byly v sedmi řadách nekonečně dlouhých. Naproti byla veliká budova stejné barvy s nafukovací střechou. Opodál stála nafukovací hala se zelenými pruhy u dveří. Jinak nic. Nic? Jak to? To je všechna ta slibovaná nádhera, ten náš ráj, ta planeta, která nás zachrání? Určitě jsou i další města, ve kterých je to hezčí. A navíc bych měla být ráda, že ti lidé, co pro nás tohle budovali, do toho museli dát spoustu svého času a znalostí. Otočila jsem se. Za mnou scházeli další pašíci v kombinézách. Scházeli ale z čeho -.

„Pane jo!“ obdivovala jsem naši loď. Z venku byla tak krásná. Vypadla jako z obrázků a byla tak obrovská! Velká jako- jako-. Prostě obrovská.

Nový začátek. Jako kdybych těch deset let jen přežívala, jako kdybych vůbec nežila. Nový život, na něčem, čemu říkali záchrana. Před čím?


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.05.2011, 12:29:57 Odpovědět 
   Zdarec.

Pořád jsem si říkal, proč jsou Tví hrdinové tak baculatí. Přistání bylo tvrdé, ale všichni jej přežili. O to více bylo pro ně překvapením, když dorazili na místo (přistáli na oné planetě X) a vystoupili z lodi. Vidím to na "odtučňovací ústav, takové trochu horší lázně). Uvidíme, jak si naši "tlouštíci" povedou...

Ale k věci. Lehké scifi, či příběh líznutý scifi žánrem! Nechci v žádném případě "schazovat" Tvou snahu. Jen piš dál, kdo píše, ten se zcela jistě časem vypíše (najdeš si svůj styl a třeba i žánr a námět, který Ti řádně "sedne"). Přestože je poměrně brzy hodnotit text (jak po stránce obsahové, tak po stránce technické), vyznívá dost nevypsaně, ale to nevadí. Také bych doporučil hodně číst. Trošku mám pocit, že Ti chybí slovní zásoba (ono opakování slůvek a slovních spojení může čtenáře malinko "rušit při čtení"). Text zatím vypadá poněkud ploše a neosobně. O uvěřitelnosti mluvit nebudu. Ale abych nebyl jen zlý...

Kdybych se na text podíval z jiného úhlu, snad ze strany velmi mladých čtenářů, viděl bych to na takové scifi pro děti. Kdysi jsem podobnou literaturu četl, avšak i zde záleží na způsobu podání (netvrdím, že bys měla rozumět všem těm vědeckým a technickým "tentonoc", ale měla bys vědět, o čem píšeš). Nakonec i renomovaní autoři svá scifka pojali po svém, třeba takovy Bradbury (viz Marťanská kronika). Technickými věcmi se nezabýval, u něj byly rakety raketami, zajímaly jej příběhy (jak lidí, tak marťanů). I zde půjde zcela určitě více o příběh, než o popisování (mám na mysli onu "vědeckou formu" - viz "vědecká fantastika").

Chtělo by to však barvitější obrazy, více detailů. Do jaké polohy se loď dostala? Přistála na "nohách" nastojato, zatím co letěla (přistávala) naležato? Přiblížit také více čtenářům samotné hrdiny - nebrouzdat jen po povrchu, ale jít více do hloubky. Mnohdy je třeba při psaní více nad textem popřemýšlet a srovnat si jej v hlavě (ať už jde o postavy, místo děje, či jednotlivé zápletky a jejich vyústění). Ale...

Pokus se zžít více s postavami. Zavři oči a představ si, že jsi na místě hlavní hrdinky. Co chceš prožít? Jaká protivenství překonat? O co jí jde? O co jde Tobě? Příběh nemusí být něco extra (i v jednoduchosti je mnohdy síla). Důležité je, abys ho i Ty "vnitřně prožila" a převedla na papír vše, co vidíš svým vnitřním zrakem. Psaní je nejen zábava (většinou), ale také dřina (to platí vždy). Ale nikdo přeci neřekl, že to bude snadné... (mrk)

Jsme teprve na začátku! Přistáli jsme! (mé druhé já na mne dělá: Tytyty! Ještě autorku vyděsíš!" Pardon... Ano, začínáme, není třeba mít hned na začátku vše!

Několik mých postřehů:

-- na samém úvodu (viz ono vysvětlování posádky před přistáním) jsem si skoro myslel, že se loď zřítí (vyznělo to dost "katastroficky"), ono i v běžném životě (při cestování letadlem) letušky všechno pasažérům vysvětli, že jo?

-- samotné přistání bylo také drsné. Piloti to zřejmě cestujícím příliš usnadnit nehodlali. I výrazy jejich tváří (určitá nervozita) byla znát. Takhlesi pohrávat s postavami příběhu... ;-)

-- text má v sobě ukryté určité tajemno. Zprvu jsem myslel, že půjde o Zemi a ono Planeta X. I místo přistání vypadá všelijak a sám netuším, co si o něm myslet - zda půjde o místo, kam se budou hrdinové rádi vracet, či na něj rovnou zanevřou. Je dobré, že sis něco nechala v záloze a vše nevysypala na čtenáře již v úvodu.

-- dialogy... Zapracuj nad dialogy. Měly by nejen být k věci, vést příběh vpřed, ale také dotvářet atmosféru (jsou takové... nemastné a neslané).

-- o opakování slůvek a motivů jsem se již zmínil. Čím více slůvek budeš mít "k dispozici" a dovedeš lépe a přiléhavěji popsat nejen místa děje, ale i postavy a děj samotný, tím více bude Tvůj text čtivějším a pro čtenáře atraktivnějším.

Nakonec, když se to vzeme kolem a kolem... (mrkám na své mnohdy kritičtější Já) Není příběh (začátek příběhu) takovou katastrofou a víceméně se mu "přistání" povedlo. Trochu to drcalo, bouchalo a musel jsem se držet, ale přistáli jsme!

Držím palec v další tvorbě. Neházej flintu do žita a dále pokoušej své múzy! Hezký den přeji! ;-)

P.S. Občas se najde chyba při psaní přímé řeči:

"Přímá řeč," uvozovací věta.
"Přímá řeč." Uvozovací věta.

(nikdy tečka na konci přímé řeči a malé písmenko na začátku uvozovací věty)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
HLEDÁ SE SKY WA...
Danny Jé
„Nekonečná pohá...
klaudie
Andělské ráno
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr