|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-43 ::
 Annún |
publikováno: 01.06.2011, 17:44
|
Tak jak to pokračuje s Mëllindou a Dirielem?
A co pak se stane?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
LXIII. - Co se stalo?
Mëllinda se dlouhou dobu potulovala bezcílně po paláci, ubíhající čas ji nezajímal a v hlavě jí hučelo. Nevšímala si těch, co míjela na chodbách, protože se uzavřela do sebe, a takhle ji objevila i Anneris, když vyšla ze své pracovny a málem se s ní srazila v hlavní části paláce. Mëllinda se vrávoravě ploužila, jako kdyby šla na vlastní popravu, zrak upírala na podlahu a byla ještě bledší než ráno, kdy ji Anneris viděla naposled, připomínala stín. Prostě šla kolem elfí paní, jako by ji vůbec nevnímala. Tohle bylo dost podivné, v takovémto stavu byla Mëllinda tenkrát, když se narodil Yäris, od té doby u ní tenhle zmučený výraz nespatřila.
„Mëllindo?“ oslovila ji tázavě Anneris a elfka se po pár krocích zastavila.
Plavovláska pozvedla skloněnou hlavu a upřela uslzený pohled na před ní stojící elfku. Mëllinda popotáhla nosem, škytla, a než se Anneris nadála, padla jí kolem krku a pevně se k ní přivinula.
Anneris ji konejšivě objala a hladila její záda třesoucí se tichým pláčem. Neměla tušení, co se přihodilo, že to mohlo její přítelkyni natolik rozrušit.
„No, tak pššš, neplač, Mëllindo, neplač. Uklidni se. Řekneš mi, co se ti stalo?“ otázala se, ale stále ji chlácholila. „Měl pro tebe mistr Feren špatné zprávy?“
Mëllinda se tisknula ke své přítelkyni a téměř neznatelně přikývla.
‚Ano,‘ škytla, a pokračovala v duchu v mluvě. ‚Přímo katastrofické zprávy, Anneris. Jsem v zatraceně pořádném maléru,‘ štkala téměř hystericky a slzy jí kanuly po lících.
„Ale, nic nemůže být tak hrozné. Pojď, sedneme si támhle na lavičku na odpočívadle, a ty mi povíš, co ti léčitel řekl, ano?“
Plavovláska přitakala, odtáhla se od Anneris, a společně přešly pár kroků k okennímu výklenku ve zdi, kde byla umístěná polstrovaná lavice, na niž se obě elfky usadily. Anneris vzala Mëllindiny dlaně do svých, hladila je a hřejivě se jí dívala do očí.
„Tak, zhluboka se nadechni a pověz mi, co za špatnou zprávu ti mistr řekl. Jsi snad nějak vážně nemocná?“
Mëllinda několikrát popotáhla a vzdychla, než jí v duchu odvětila.
‚Ne, žádná nemoc.‘
„Tak to je přece dobrá zpráva. V tom případě nechápu, proč jsi na pokraji zhroucení, Mëllindo“
‚Ne, to není dobré. Je to mnohem horší, Anneris. Raději bych brala nemoc či otravu než tohle. Nemělo se to stát.‘
„U všech Manar, tak co se přihodilo tak strašného, že tě ujištění, že jsi zdravá tolik rozhodilo?“ otázala se jí nechápavě Anneris.
‚Já…‘ škytla nešťastně Mëllinda ‚… já jsem v jiném stavu.‘
„Cože?“ podivila se elfka. „Ty čekáš dítě?“ Annerisina tvář se rozjasnila oslnivým úsměvem. „Ale to je přece báječné! To je úžasné. Tak já budu teta,“ zářila nad tou zprávou tmavovláska jako sluníčko za letního dne.
Zato Mëllinda vypadala jako umučení boží, a další horké slzy se jí kutálely z očí po tvářích a dopadaly na šaty. Pak pozvedla ruce a zakryla si s nimi nešťastný obličej.
‚To není dobré, Anneris, to vůbec není v pořádku. Já…já nemůžu mít dítě. Ne teď, všechno je špatně a moc brzy. Nejsem připravená znovu být matkou a zároveň ztratit muže, jehož miluji. To se nemělo stát.‘
„Co to říkáš?“ podivila se zmateně Anneris. „Vždyť početí nového života je zázrak.“
‚Jak pro koho,‘ škytla Mëllinda a posmrkla si do kapesníku, který vylovila ze záhybů sukně a snažila se usušit si tvář vlhkou od slz.
„Hloupost, Diriel bude nesmírně šťastný, až mu to povíš,“ namítla Anneris a opatrně jí odtáhla ruce od obličeje. „Uvidíš, že to tak bude. Každý elf je radostí bez sebe, když zjistí, že bude otcem.“
‚Ne, nebude. Spíš mě bude proklínat,‘ pronesla vzlykavě v mysli Mëllinda.
„Proč? Copak to dítě není jeho?“
‚Samozřejmě, že je, nejsem žádná běhna,‘ ohradila se plačtivě plavovláska.
„Nikdo nic takového neřekl. Jen tedy nechápu, proč je to tak tragické? Vždyť ho miluješ, takže jaký je v tom problém?“ optala se Anneris s pozvednutým obočím.
‚Ano, miluji ho, ale vím, že on nemiluje mě. Navzájem se přitahujeme, já jsem s ním z lásky a on je se mnou spíš ze soucitu a pro tělesné potěšení. Je svobodný, a já mu nechci brát jeho volnost. Když mu řeknu, že čekám dítě, ztratím ho. Bude si myslet, že jsem to udělala schválně, že ho chci k sobě připoutat navěky. Nikdy jsme nemluvili o dětech, ani o společné budoucnosti, protože je mi jasné, že se nechce vázat a mít nějaké rodičovské povinnosti.‘
Anneris si tichounce povzdechla a opět uchopila její dlaně do svých.
„Mëllindo, přesně tohle jsem si též o svém bratrovi kdysi myslela, jenže on se změnil. Už není takový zhýralec jako dřív. Od té doby, co tě zná, je jiný. Ano, asi pořád bude obdivovat i jiné ženy, sklánět jim poklony a lehce flirtovat, ale žádná z nich již více nenavštíví jeho lože, protože toto místo patří pouze tobě. Opanovala jsi jeho srdce i duši, i když to zatím nechce veřejně přiznat, ale to, že tě prohlásil před deseti lety svou oficiální přítelkyní, už něco znamená. V jeho podání je to téměř jako zasnoubení či nabídka k sňatku. A to je co říct. Diriel nikdy neměl přítelkyni, pouze milenky, a s nimi se nikdy nechlubil před rodinou a netrávil s nimi všechen svůj volný čas. Rozumíš mi, Mëllindo? Ujišťuji tě, že on děti nadevše zbožňuje, to mi věř. A vaše bude milovat víc než svůj život,“ promlouvala jí do duše Anneris a snažila se ji uklidnit.
‚Možná má rád svou neteř a synovce, ale o otcovství nestojí,‘ podotkla v duchu rozechvěle Mëllinda.
„Jak si tím můžeš být jistá, když jsi mu to ještě neřekla, hmm?“
‚Vím to, a určitě ho ztratím, když mu to řeknu. Měla bych se toho zárodku zbavit, dokud to ještě jde.‘
„Zbláznila ses? Mëllindo, tohle neříkej!“ napomenula ji pohoršeně elfka. „Nebuď hloupá, pro nás elfy jsou děti velká vzácnost. Zbavit se plodu lásky je hřích. Něco takového nemůžeš myslet vážně, nerouhej se,“ zhrozila se Anneris nad jejím ponurým myšlením a zamračila se. „Hlavně nedělej ukvapená rozhodnutí, abys jich pak nelitovala.“
‚Když to neudělám, přijdu o všechno.‘ Spodní ret se jí šíleně třásl a vzlyky se jí draly ven z hrdla. ‚Diriel mě opustí, a pak, až se upnu k dítěti, už bude na potrat pozdě, a co když pak přijdu i o to dítě? Anneris, kdybych ztratila Diriela i to dítě, tak bych skutečně zešílela. Ne. Raději obětuji to, co ještě není narozené, než abych zničila svou lásku. Já bych už další ztrátu nepřežila.‘ Slzy jí v potůčcích stékaly po lících, rty se jí třásly čím dál víc a brada se jí chvěla.
„Ach, má nejdražší přítelkyně, já vím, že sis prožila mnohé svízele, ale tohle není dobré řešení. Máš příliš pesimistické myšlenky. Co když se toho dítěte zbavíš, Diriel to zjistí, a bude tě nenávidět za to, že si mu to neřekla? Že jsi mu nedovolila rozhodnout se, zda o něj stojí či ne, hmm? Uvědom si, že by tě mohl proklínat za to, že jsi ho připravila o jeho první dítě. Rozmysli si to pořádně, než učiníš něco, co by se už nedalo vzít zpět,“ varovala ji přátelsky Anneris.
Mëllinda poklesla na mysli ještě víc, když si uvědomila, že má její přítelkyně naprostou pravdu. Byla čím dál tím zoufalejší. Bála se, tolik se bála, že když se o jejím těhotenství Diriel dozví, tak ji zavrhne, ale co kdyby o dítě záměrně přišla a on ho chtěl, to by zuřil a též by ji opustil.
‚Ach, bože, co mám dělat? Co si mám počít?‘ zaštkala a zhroutila se Anneris do nastavené náruče.
Tmavovlasá elfka ji vroucně objala, cítila veškeré Mëllindino zoufalství a rozpolcenost. Mëllinda byla něžná, hodná bytost, která si prošla mnoha strastmi, a nyní čelila dalšímu životnímu rozhodnutí. Jenom nevěděla, jak s ním naložit, protože se bála všech variant, ať těch dobrých, tak i těch zlých.
„Všechno se dá vyřešit, má milá, hlavně nebuď unáhlená.“
‚Co mi radíš, abych učinila?‘ otázala se v duchu Mëllinda.
„Musíš si především promluvit s mým bratrem. Diriel se do večera vrátí, telepaticky mi posílal zprávu, že je zdržela vánice, ale na večer už tu bude. Řekni mu, co ses dnes dověděla. V klidu si pohovořte, a mezi řečí se ho zeptej, co by řekl na to, mít s tebou dítě. Teprve pak, až budeš znát jeho názor, přemýšlej o té nejhorší variantě. Mistr Feren ti určitě rád kdykoliv pomůže. I já tě pak podpořím, ať už bude tvé rozhodnutí jakékoliv, jen se mu nejdřív svěř,“ nabádala ji Anneris a konejšivě ji hladila po zádech.
Mëllinda popotáhla a souhlasně pokývala hlavou.
‚Dobrá, já to tak zkusím udělat.‘
„Výborně, a teď pojď, doprovodím tě domů, aby ses někde po cestě nesesypala. Potřebuješ si odpočinout a maličko se prospat.“
Anneris se odtáhla, postavila se, a pomohla na nohy i Mëllindě. Objala ji kolem ramen a pomalu vedla ke spojovací chodbě, která propojovala hlavní část paláce s jeho obytnými křídly.
Za chvíli už stály přede dveřmi do jejího bytu, a naproti se jim přikolébala Lili, která byla pěkně zakulacená. Elfky prošly do předsíně a Anneris zavedla Mëllindu rovnou do ložnice, a tak si nevšimly, že je březí fenka nenásleduje, ale že se vydala dlouhou chodbou pryč od svého domova na nějakou obhlídku.
Anneris Mëllindu posadila na odestlané lůžko a uložila ji. Elfka si jen ztěžka povzdechla a Anneris ji pohladila po vlasech.
„Schrupni si a naber sílu na nadcházející rozhovor. Uvidíš, že až si odpočineš, nebude ti to připadat tak hrozné, jako teď, a naopak budeš mít radost.“
Mëllinda jí na to nic neodpověděla, jenom přitakala hlavou a zavřela oči. Anneris se něžně účastně usmála, a pak potichu opustila její ložnici, posléze i byt, a vrátila se do hlavní budovy paláce.
Proklímala několik hodin, ale když se probrala z dřímoty, vůbec si nepřipadala odpočatá, a radostná nálada ji též nenavštívila. Pořád měla ten šíleně skleslý pocit u srdce, a dokud nebude vědět, co si Diriel o této nastalé situaci myslí, tak ji to ani nepřejde. Naopak na ni opět padl depresivní pocit bezradnosti, a s ním přišel další příval slaných slz.
Mladý elfí princ se vrátil po čtyřech týdnech do Ladérionu z heroldské výpravy. Počasí venku zrovna moc vlídné nebylo. Sníh, mráz, vítr a mrznoucí déšť ho provázel celou dobu jeho pobytu za hranicí území, jež patřilo jeho sestře Anneris. Už se těšil na to, jak se přivítá se svou oblíbenou plavovláskou, obejme ji, a zahřeje se s ní v teplém loži. V duchu si plánoval, že si dá horkou koupel a společně stráví v posteli nejméně celou noc a celý den a vynahradí si čas odloučení.
Zavedl koně do stájí, kde ho předal stájníkovi a rozloučil se s muži ze své družiny. Dlouhými kroky přešel mohutnou sněhovou nadílkou k bočnímu vchodu do sídla. Silný vítr se mu opíral do zad a hnal s sebou velké množství bílých vloček. Dupáním oklepal nalepený sníh z jezdeckých bot a setřásl navátou bílou záplavu ze svého pláště, aby v paláci nenadělal příliš velký nepořádek. Pak proklouzl vysokými dveřmi do útrob majestátního domu. Chodbami paláce doslova proběhl bleskovou rychlostí. Zastavil se až před vyřezávanými dveřmi jejich společných pokojů.
Vstoupil do hlavní obytné místnosti, ta však byla prázdná. V krbu dohoříval a tiše praskal oheň, jenž vydával příjemné teplo. Neboť venku panovalo přítmí, svíce a olejové lampy intenzivně osvětlovaly zšeřelý prostor obýváku a Mëllindin pracovní stůl s hromadou papírů, popsaných pracemi studentů z její třídy na Mirimonově akademii, které čekaly na opravu. Jenže plavovláska tu nebyla, což bylo podivné, neboť nikdy neodešla od rozdělané práce, dokud s ní nebyla hotová.
Pak zaslechl nějaký šelest a vzdychání z její ložnice. Přešel ke spojovacím dveřím, cestou si sundal plášť a odložil ho na opěradlo pohovky a zaťukal na dřevo, aby oznámil svůj příchod, ale na vyzvání nečekal a otevřel je.
Diriel vstoupil do místnosti a spatři svou elfí dívku sedět na okraji rozestlané postele s blankytnými nebesy. Vypadala nadmíru zdrceně a její obličej byl nezdravě bledý. Mëllinda měla uplakané, opuchlé oči, a kolem nich zarudlé kruhy. Slzy jí stékaly po tvářích proudem.
Tak takovéhle přivítání si nepředstavoval. Pravda byla, že Mëll, jak ji zkráceně oslovoval, byla vášnivá milenka, ale nebyla zrovna, jak to jen říci, no v určitých ohledech nebyla ta nejspontánnější žena, jakou znal, ale přesto ji měl nesmírně rád.
Nečekal žádný šílený afektovaný jásot na uvítanou, protože ona taková nebyla, ale tohle slzavé údolí též nebyla správná reakce na jeho návrat. Vlastně se zdálo, že si jeho příchodu do jejich společného bytu ani nevšimla. Přistoupil k ní, poklekl na jedno koleno a vzal do svých dlaní její drobné, štíhlé a nyní i podivně studené ruce.
„Mëll? Drahoušku, co ti je?" zeptal se starostlivě něžným hlasem. „Copak se stalo?" Dotkl se dlaní její vlhké tváře.
Oči měla sklopené k zemi, celá se otřásala vnitřními vzlyky, jako by nevnímala jeho přítomnost.
Zamračil se. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Bál se, že z nějakého neznámého důvodu upadla do silné deprese a uzavřela se před světem. V podobném stavu ji tenkrát nalezl v chrámu, když truchlila pro své ztracené děti, ale z toho se už před lety dostala. Nenapadala ho žádná očividná příčina jejího letargického chování. Promluvil na ni laskavým hlasem.
„Má milovaná, naznač mi, co se stalo? Někdo ti snad ublížil?"
Nereagovala. Vypadala zcela ponořena do svého tichého zoufalství. Někdy ho štvalo a mrzelo zároveň, že nemůže mluvit, aby mu mohla vylíčit, co ji tolik trápí. Ano, za ty roky jejich známosti se už naučil, jak jí alespoň trochu porozumět, ale myšlenky jí číst stále nedokázal. Pochody její mysli mu byly velkou záhadou.
Přemýšlel, co ji mohlo natolik rozrušit, že se dostala do tohoto usouženého stavu. Diriel se rozhlédl po místnosti a jeho zrak padl na prázdné místo na dece u krbu, kde obvykle lehávala Mëllindina fenka Lili, která nyní byla v posledním stádiu březosti. Pátral po ní pohledem, ale pes v pokoji nebyl, a když si to uvědomil, tak ho ani ona nepřišla přivítat.
„Mëllindo, Lili ti utekla, je to tak? Proto pláčeš?"
Stále jen plakala a popotahovala.
„Je to kvůli Lili?“ otázal se znovu, ale zase se nic nedověděl. „Miláčku, ty se o ni bojíš?"
Mëllinda zavrtěla hlavou. Konečně, alespoň nějaká reakce z její strany.
„Tak máš strach o štěňátka, která čeká, viď?" Věděl, že jí na té strakaté fence velmi záleží. „Neboj se, já ti ji najdu."
Náhle pozvedla hlavu, zadívala se na něho blankytně modrýma zvlhlýma očima a slzy se jí skutálely po tváři.
„Přivedu ti to hloupé zvíře zpět a zase to bude dobré, uvidíš. Nic se jí nestane.“
Zavrtěla zamítavě hlavou.
„Půjdu a najdu ji,“ rozhodl se Diriel a vstal. V ten okamžik se postavila i Mëllinda. Zdála se mu být ještě rozrušenější než předtím. Diriel popadl navlhlí plášť, vydal se ke dveřím, a ona ho následovala. Už vycházel na chodbu, když ho chytila za rukáv kabátce a začala ho táhnout zpět do jejich bytu.
„Co to děláš?“ otázal se nechápavě.
Její oči vypadaly prosebně, svírala jeho ruku, kroutila hlavou a snažila se zastavit jeho unáhlená odchod. Diriel se podíval na svou plachou dívku a pohladil ji po líci.
„Vydám se ven a přivedu ji. Slibuji, že ji najdu, i kdybych měl v té vánici prohledat celý Ladérion a přilehlé okolí, které ten praštěný pes považuje za své teritorium.“
Vypadala vyděšeně, když pochopila, že svůj odchod do té ďábelské vánice myslí víc než vážně. Vehementně zavrtěla hlavou, jakoby chtěla říct: ‚Prosím nechoď, zůstaň,‘ a začala se jí třást brada.
Pak poukázala na okno, za nímž se začínali čerti ženit. Vítr skučel, kvílel a sněhové vločky bičovaly okenní tabulky jako kat odsouzence. Znovu nesouhlasně zakroutila hlavou a další slzička jí smáčela líc.
„Utiš se, tittavása nin, budu v pořádku a Lili též. Zítra ráno se vrátím i s ní,“ sliboval jí Diriel.
Pak setřásl její ruku ze své a vykročil vpřed. Mëllinda ho předběhla několika drobnými kroky a zastoupila mu cestu. Elf se zastavil, a ona začala jako šílená gestikulovat rukama na všechny strany, že vypadala jako větrný mlýn.
„Promiň, Mëll, ale vůbec jsem ti nerozuměl. Řekneš mi to, až se vrátím, teď už musím jít. Čím dřív odejdu, tím dřív budu u tebe, miláčku.“ Nahnul se a dal jí pusu na čelo. „Tak už mě pusť.“
Mëllinda si vzdorně dupla a trucovitě si překřížila ruce na hrudi. Tohle ho překvapilo, bylo to poprvé, kdy se mu jeho šedá myška viditelně postavila na odpor.
‚Asi si s ní budu muset po návratu vážně promluvit,‘ pomyslel si Diriel.
Pak se natáhl, vzal ji jemně za paže a přesunul ji na bok, aby mohl projít.
„Promluvíme si později, až se uklidníš. Teď už vážně musím jít. Neměj strach, najdu a přivedu ti to praštěné psisko, a pak si v klidu sedneme a popovídáme si.“
Opět ho předešla, zatarasila mu cestu a rukama nataženýma před sebe ho zadržela. Diriel se zarazil. Mëllinda si rychle zapěstím, utřela vlhké tváře.
„Co je?“ otázal se nedočkavě a pozvedl obočí.
Snažila se zklidnit, zhluboka se nadechla a znovu začala znakovat. Diriel se pokoušel pochopit, co se mu snaží říct.
‚Musíme si promluvit. Hned! Teď!‘ naléhala na něho znakovou řečí.
„Mëll, jsi rozrušená. Jdi si odpočinout a vše si řekneme, až se vrátím.“
Energicky zavrtěla hlavou, až jí plavé vlasy zavířily kolem obličeje a rázně si dupla podpatkem na dlažbě, až se ozvěna nesla chodbou.
‚Ne, hned teď!‘ trvala tvrdohlavě na svém.
„Miláčku,“ oslovil ji něžně a konejšivě ji pohladil po líčku. „Zmizení tvé fenky tě rozčílilo, utiš se, já ji objevím a dovedu ti Lili nazpět.“
Mëllinda už nevěděla, jako ho má zastavit. Když si Diriel vzal něco do hlavy, tak s ním nebylo k hnutí. Napadla ji jen jediná věc, jež by ho donutila zůstat, a tak rychle udělala pár znaků, které znamenaly:
‚Čekám dítě.‘
Jenže Diriel si to díky své nedokonalé znalosti znakové řeči vyložil po svém.
„Já vím, že Lili čeká štěňata, miláčku. Neboj, budou v pořádku. Nyní ustup, ať mohu projít.“
Mëllinda nevěřícně zalapala po dechu. Diriel ji odstrčil z cesty, rázně ji obešel a zamířil rovnou ven do stáje, kde si vzal čerstvého koně a vyjel do mrazivé sněhové bouře.
Mëllinda sledovala jeho odchod se vzrůstajícím čirým zoufalstvím. Rozběhla se za ním, otevřela dveře a vánice jí prudce vmetla sníh s ledovou krupicí do tváře a nápor větru ji přinutil zavřít vchod. Chtěla na něho zavolat, ale hlas jí nesloužil.
Nenáviděla svou němotu, nemohoucnost vyjádřit se nahlas jako ostatní. Proč jí nevyslechl, proč nezůstal, proč se ji nesnažil pochopit? Proč, kruci, neměla u sebe svůj blok a tužku? Takhle mu nic nemohla říct, aby objasnila své podivné, uplakané chovaní. Jak si mohl něco tak důležitého vysvětlit úplně jinak? Na tohle už vážně neměla sílu. Měla pocit, že se vše kolem ní hroutí. Opřela se zády o stěnu vedle východu. Sesunula se podél zdi na zem do sedu a ve svém zoufalství začala opět bezhlasně plakat.
Takto sedící na chladné chodbě ji po čtvrt hodině nalezla Anneris, která ji šla navštívit. Když viděla vzlykající elfku zhroucenou v sedu na zemi u dveří, rychle k ní přiklekla.
„Mëllindo, vstaň, ty hloupá, nebo se nastydneš a tvé dítě také, ta podlaha je studená jako led. Onemocníš a potratíš.“ Vzala ji za ruku a pomohla jí postavit se na nohy. Elfka hlasitě popotáhla.
‚Mně je to jedno,‘ popotáhla Mëllinda.
„To neříkej. Můj bratr se ještě nevrátil?“
‚Vrátil,‘ odvětila v mysli.
„Opravdu? Tak kde je Diriel? Proč není s tebou?“ otázala se Anneris.
Elfka pozvedla ramena.
‚Já přesně nevím, odešel někam ven.‘
„Odešel pryč? Jak to?“ podivila se překvapeně Anneris.
Mëllinda přikývla hlavou.
„Ty už jsi mu to řekla?“
Mëllinda zavrtěla hlavou.
‚Ne tak docela, nebyl čas.‘
„Tak kam odešel a proč?“ zajímala se paní Ladérionu.
Mëllinda tiše vzlykla a skryla obličej do dlaní.
‚Ven do té bouře, hledat mou fenku,‘ pronesla v duchu odpověď.
„Vydal se do vánice pro Lili?“
Mëllinda souhlasně přikývla.
„Copak mu nebylo divné, že jsi pobledlá a smutná? On tě ani nevyslechl?“
‚Ne, neměla jsem šanci mu nic říct. Byla jsem moc rozrušená z té novinky, ještě stále jsem poněkud mimo, že jsem si neuvědomila jeho příchod, a pak si vzal do hlavy, že pláču kvůli ztracené Lili, a nenechal mě, abych mu to vysvětlila. Je to má vina, že odešel. Nedokázala jsem ho zastavit. Tak jsem řekla, že čekám dítě, jenže on to nepochopil, myslel si, že mluvím o Lili. Prý si promluvíme, až se vrátí. Ale co když ani potom mě nevyslechne anebo…‘ nedořekla větu ve svých myšlenkách.
Mëllindě stekly po tváři další slzy. Anneris chápala její obavy, které tížily srdce, duši i mysl nebohé elfky. Přistoupila k ní a sestersky ji objala.
„Není to tvá vina, nic z toho není tvá vina. On je příliš impulsivní, někdy trochu nechápavý a paličatý.“
‚Ale kdybych ho zastavila, tak by neodešel. Měla jsem to říct jinak,‘ vzlykla zkroušeně.
„To by asi nepomohlo. Sama víš, že když si něco umane, tak ho jen tak někdo nezastaví. Prohlédne stáje, a blízké okolí paláce. Za hodinku se vrátí, a ty si s ním v klidu promluvíš,“ utěšovala ji Anneris.
‚Co když ne? Co když se mu něco stane? Bude to má vina. Ta vánice je poselstvím z pekel, může Dirielovi ublížit.‘ Mëllinda polykala vzlyky.
„Dost! Přestaň se už obviňovat. Diriel je dospělý chlap, má vlastní rozum, a to, že je nerozvážný a jde v tomhle nečasu ven, je jeho rozhodnutí, ne tvé. Tys ho tam neposlala, naopak ses ho snažila zastavit, takže za to nejsi odpovědná. Rozumíš? Diriel není hloupý, za chvíli je zpět, a když nepřijde do půlnoci, tak nejspíš přespí u přátel ve městě a objeví se ráno.“
‚Ale…‘ škytla v podvědomí plavovláska.
„Žádné ale. A teď pojď, Mëllindo, zajdeme k tobě, aby sis chvíli odpočinula. Takovýhle šílený stres tvému nynějšímu stavu vůbec nesvědčí. Diriel se určitě brzy vrátí, a ty mu to povíš. Pak bude všechno v pořádku, uvidíš. Přestaň už plakat, nebo zítra neuvidíš na oči, jak je budeš mít opuchlé.“
Mëllinda posmrkla a kapesníčkem si setřela mokré cestičky od slz.
„Tak je to správně,“ usmála se na ni Anneris.
Pak Mëllindu nasměrovala ke dveřím jejích komnat, a zavedla duševně unavenou elfku do ložnice, kde ji opět uložila do postele a dělala jí společnost, dokud pláčem vyčerpaná neusnula.
* * *
Hodiny se vlekly neskutečně pomalu, vánice venku stále zuřila a Diriel se pořád neobjevoval. Dávno minula půlnoc, palác se utápěl v tichu a tmě, jen v komínech kvílela meluzína. Ledová noc přešla v běsnící mrazivé ráno. Princ Diriel svůj slib nesplnil a druhý den se z pátrání po zmizelé fence nevrátil.
Mëllinda ho bez přestání vyhlížela z okna, ale skrz neustále padající sněhovou clonu téměř nic neviděla. Nedokázala dohlédnout ani k fontáně uprostřed nádvoří, natož dál. Žádný rozumný elf či člověk by do té fujavice nevystrčil ani nos. Všichni byly zalezlí pěkně v teple svých domovů. Její nervozita rostla společně s časovou prodlevou, jež dělila dobu Dirielova odchodu s návratem. Hodiny odbíjely s pravidelnou přesností a ukrajovaly po částech den. Nikdo netušil, kde se princ zdržel.
Odpočinek Mëllindu přece jen trochu zklidnil. Sirup mistra Ferena srovnal její rozbouřený žaludek, takže dostala hlad a konečně se mohla alespoň maličko najíst. Jediné, k čemu dospěla, nyní, když přemýšlela s chladnou hlavou, bylo to, že ať bude Dirielova reakce na její oznámení jakákoliv, dítě si nechá.
Jenže teď jí starost o Diriela zrovna moc na klidu nepřidávala. Jedla jako vrabčáček, přes den postávala u oken, nebo si krátila čas v knihovně, ale nálada jí kolísala od zoufalství k zlosti. Tak trochu za to mohlo těhotenství, ale z větší části za to byl zodpovědný Diriel a jeho bezhlavý odchod do vánice.
Minul den a překlonil se do dalšího. V noci elfka nemohla skoro vůbec spát, bloumala po celém paláci jako přízrak nějakého ducha. Čím déle byl elfí princ pryč, tím byla skleslejší, a co bylo nejhorší, ani Anneris neměla o svém bratrovi žádné zprávy.
Snažila se ho telepaticky kontaktovat, ale neodpovídal jí, a myšlenkové určení místa jeho pohybu znemožňovalo to psí počasí, jež panovalo venku. Dokonce i Lili se za dva dny našla, protože se odbelhala do skladu sena za stájí, kde vrhla pět krásných flekatých štěňat.
Jediný, kdo stále chyběl, byl Diriel se svým koněm. Dlouhé dny míjely, noci se pomalu vlekly. Po pěti dnech té nejhorší vánice se počasí trochu umoudřilo, mraky ztratily svůj zlověstně temný odstín ocelově šedé, silný vítr utichl. Přestalo chumelit, sníh už pouze jemně poletoval, a polevil i krutý mráz. Anneris se pokusila opět spojit s bratrem, ale bylo to téměř nemožné. Žádnou odpověď nedostala, ale cítila jeho přítomnost v okolí Smaragdového jezera v údolí Klenutých hor.
Snažila se určit jeho bližší polohu, ale myšlenkové vlny byly příliš slabé, skoro nečitelné. Anneris se nenechala odradit, shromáždila muže z palácové stráže, vytvořila tři pozemní pátrací oddíly, každý o dvaceti mužích a vyslala je do přibližných míst, kde si myslela, že by mohl Diriel být, a též vyslala na obhlídku několik draků z dračí letky. Draci i pátrací družiny pročesávali břeh jezera, zasněžené louky, hvozdy, háje, úbočí hor a vrcholy skalisek. Trvalo ukrutně nekonečný den a noc, než ho jeden z pátracích oddílů konečně našel.
Princovo bezvládné tělo leželo zkroucené pod malým skalním převisem, promoklé a na kost promrzlé. Diriel měl úplně průhlednou pleť a vypadal, jako by byl mrtev, ale naštěstí ještě velice slaboučce dýchal. O kus dál od tohoto místa nalezli zdechlinu koně, na kterém odjel z paláce. Zdálo se, že při jízdě ve sněhové vánici kůň s jezdcem přehlédl hlubokou návěj. Kůň klopýtl, udělal přemet, a při pádu si zlomil vaz. Bez koně se princ v tom nečase nemohl dostat nikam do bezpečí. Nalezl sice nepatrný úkryt pod převisem, ale než se k němu v bouři dostal, promokl a prostydlo mu celé tělo, přestože měl nepromokavý cestovní plášť.
Pád z koně jím otřásl, ochromil jeho instinkt a vánice oslabila Dirielovu vnitřní teplotu. Stěží se doplazil do zákrytu skalní stěny, kde se schoulil, a tam ho také objevili.
Oprášili nafoukanou sněhovou vrstvu z jeho oděvu, odkryli prokřehlé tělo, vyprostili jej zpod skalního převisu, a opatrně, s pečlivostí, Diriela zabalili do teplých dek, naložili na koně a dopravili jej do domu uzdravování v Ladérionském paláci, kde si na smrt zmrzlého elfa vzal do odborné péče mistr Feren.
Překlad a vysvětlivky:
tittavása nin – mé sluníčko
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
