obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Paní pijavic ::

 autor Doll publikováno: 27.05.2011, 9:45  
Strašidelný příběh z bažin lehce inspirovaný slovanskou mytologií.
 

Paní pijavic


„Ani muže, ani nejkrásnější ženu neobjala jsem nikdy svými polypími chapadly tak pevně, abych mohla mít rozkoš z jejich svíjení se.“
- Ladislav Klíma



Trpká noc mě naučila znát ztemnělá lůna lstivých lesíků s jejich jásavou zelení a černými vlčími jámami. Na první pohled vypadají jako veselé paseky a vlhké, voňavé lužiny, ta půvabná rejdiště maličkých šotků a květinových víl v zasněném údolí mezi pohádkovými kopci. Konejšivý večer něžně halí silné kmeny nejspíš staletých stromů a jejich žilnaté listy si tiše šeptají temná tajemství . . .
Miluji tu mdlou harmonii dávno mrtvého kraje. Postupně se stmívá, planoucí slunce zapadá za zasněžené vrcholky hor a chladný vítr vane směrem na sever. Kéž bych mohla naposledy pocítit ten studený dotek na své zkřehlé tváři a znovu zavřít ospalé oči pokaždé, když opakovaně přichází šumící šero. Pohřební doupě pod vrbami . . .
Tam je stín.
A pavoučí přadleny. Napínají tam nitě . . .
Všech osm rukou pilně spřádá své tenounké sítě napnuté k prasknutí mezi dlouhými stébly říčního rákosu. Po ránu bývají pavučiny plné maličkých kapiček svěží rosy. Spřádá se kolem mě jemná pavučina s hbitě běhajícími bílými pavoučky ověšená blyštivými kapkami rosy jako průsvitné drahocenné diamanty.
Donekonečna žasnu nad tím, že v každé, i té nejnepatrnější kapce tekutého křišťálu se skrývá svébytný svět. V každém štíhlém stéble vlnící se trávy, v každé lesklé skleněné perle lapené v lepkavém hedvábí titěrné pletařky . . . na pohled bezcenné poklady se lehounce pohupují v neviditelných pažích jemného vánku . . .
Každé nové vlákno mi mimoděk připomnělo krutou nevyhnutelnost, kterou se vyznačuje jen a jen neosobní osud. Hvězdná zář byla jasná, tak jasná, že mi jemné lístky veliké vrby, pod kterou právě uléhám, pokrývají bezbarvé ruce rozechvělými stíny. Živím se svěží, sladkou vůni rostlin a zavírám znavené oči . . .
Už nevydržím zírat na jezero. Inkoustová hladina s ledovým lemem drobných zčeřených vlnek obráží nepřebernou plejádu tisíců a tisíců blyštivých souhvězdí ostřejších než pichlavá špendlíková hlavička. Přesně tak to bylo i tenkrát. Magnoliový měsíc, ostatně stejně jako dnes, ozařoval můj bledý obličej a já si dokonce bláhově myslela, že na mě ten nebeský strážce mladých milenců snad sám od sebe dohlíží odněkud shůry. Vnímala jsem jen schýlené stromy, bahnitý břeh, zrcadlovou vodní plochu a zádumčivé vzpomínky na to, co už není. A nikdy nebude.
Seděla jsem na staré, dřevěné lávce skrz na skrz prohnilé od vzlínavé vodní vlhkosti a trpělivě čekala na nečistý přízrak, který proměnil mou posmrtnou existenci v pusté peklo . . .
Mlha nad vodou.
Odlehlé horské jezero ukryté v stinné proláklině jako louže sražené krve usazená v mělké bodné ráně . . . temné stíny třaslavých tvarů uvězněné hluboko pod nestálou hladinou bublavě bloudí v olejnatém bahně usazeném na nerovném, kamenitém dně. Žbluňkavě se plazí se po strmých úpatích podvodního světa, jako by se pokoušely za každou cenu dostat ven na vzduch . . . mohutná, rozsochatá vrba mrzácky zkroucená do nejrůznějších krkolomných uzlin dřevnatých suků, její převislé větve spadají na matnou hladinu . . . a já pořád čekám . . .
Přijede na pramici???
Noční nebe zahalí těžké mraky. Bledá obloha beze stopy zmizela za zamračenou clonou a nikde už nesvítí žádné vzdálené hvězdy. Zato pod temným stromovím tu a tam plaše poskakují plápolající světélka. Jsou to ohnivé světlušky. A já jsem jen jemný vánek, bizarní černý písek a nepřirozeně rostlé stromy . . .
Pavučinami opletená tma.
Jsem ta strašidelná tvář vytvarovaná z mechem obrostlé kůry. Křivé ruce vyrostlé z větví, spadlé listy jako pocuchané plavé vlasy. Jsem ten prapodivný ostrůvek uplácaný z vody a bláta, jsem ta zlatá žába usazená přímo na prameni, jsem blyštivě šupinatý vodní drak a uťatá hlava bez těla, těžká a tvrdá jako bludný balvan, který zákeřně trčí z rozměklé země v začarovaném lese . . .
Byla jsem živá stejně jako ty.
Bledá zář vyplavená z útrob temnoty. Její nevidoucí oči jsou totálně prázdné, a přesto i ve své slepotě pořád tak plné strachu a úzkosti. Naštěstí už je moc pozdě na záchranu a ona nemůže znovu a znovu cítit tu hroznou bolest. Z rozbodané hrudi pořád prýští pomalé proudy ještě teplé krve . . .
Křičela jsem???
Můj hlas možná zazněl němou ozvěnou aniž by ho kdokoli slyšel a odpověď byla jen tiché žbluňknutí, když kapkami krve potřísněný bělostný květ bezvládně dopadl na dosud obdivuhodně klidnou hladinu . . .
Svržená do vody.
Mokré, vodou nacucané a ztěžklé šaty mě táhly do hlubin špinavé černé mokřiny. Klesla jsem skoro až ke dnu, kde mi bodavý chlad temné tůně nemilosrdně sevřel slábnoucí srdce. Prokřehlé prsty sklouzly po drobných oblázcích ohlazených něžnýma rukama vířících vod. Zimou zmodralou tvář posměšně pohladily slepené stonky řasnatých rostlin, zelené vazivo měkké a slizké jako zetlené ruce dávno utonulých . . . a já se stala jednou z nich. Zmizela jsem v hlubinách horké letní noci. Vlhké rákosí mi nesobecky poskytlo otevřenou mokrou rakev . . .
Potulný plavec.
Zamotaná mezi abnormálně zbujelé rostliny s černými trny, které asi měly původně barvu jako svěží lilie nebo čerstvá tráva po dešti. Veškerý viditelný pohyb byl bezvyjímky způsoben jinými plíživými živočichy, protože to lepivých šlahounech lezli jedna přes druhou nejrůznější vrásčité larvy a šedivý slimáci. Hnusné chlupaté housenky s třaslavým rosolem svých článkovaných tělíček a obrovskýma pálivýma očima. Když jsem si postupně, zpola ponořená do bahnité vody vesele hnila, všechny mě postupně použily jako velikou jedlou nádobu . . .
. . . dokud se požehnaně tlející tělo, chladné a přesto doslova obdivuhodně pučící slizkou snůškou nového života, zbujelé a rozevřené jako masitý květ horší než ta nejšerednější nemoc, po čase nepropadlo až na dno, kde z něj zbyly jen nesežranými zbytky bohatě obalené kosti zaváté jemným jezerním pískem. Zvolna zahnívají tůň pokrytá zeleným žabincem, navždy ztracená ve změti trnitých křovin, obalená přerostlým plevelem. Zločin z vilnosti zapomenutý v hlubokém, temném lese . . .
Zářící měsíc osvětluje svým oslnivým jasem zvěří vyšlapané lesní stezky, záměrně zapomenuté pěšinky pro všechny osamělé vlky a zvrácené bludné duše. Melancholický smutek laskavě spolkne všechny nesplněné sny. Téměř na vlastní kůži vnímám noční klid a studenou pustinu kolem sebe . . .
Má duše dlí pod starým, zkrouceným dubem beznadějně zapletená mezi zvadlými větvemi. Každou noc zpívá svou strašidelnou ukolébavku ostatním stromům v lese, prastarou píseň o krvi a utrpení . . . zní to, jako když se v nějakém vzdáleném údolí za hranicemi neznáma naráz rozezpívalo snad tisíc slavíků . . .
Nebo bezcílně bloudí tichým chladem temného hvozdu zahalená do vlajícího závoje z potrhaných pavučin. Ztracená v zemi zeleně, v ledových lužních lesích vodních trav až úplně dole v dehtu bahnitého dna černého nočního jezera.
Vždycky topím v bahně, protože tak skrz rozvířenou vodu plnou nafouklých bublin nevidím jejich šíleně rozšklebenou tvář. Jejich žilnaté oči, které s začínají zbarvovat do ruda děsem sraženou krví, jejich trpně opuchlé obličeje zdeformované mým železným stiskem, jejich zoufalou touhu po vzdáleném zdroji životodárného kyslíku . . .
Dýchá ze mě chlad.
Škubou sebou, kroutí se a trhají, jako by mi mohli kdy uniknout. Ale já je nikdy nenechám včas nadechnout. Jsou všichni moji. Moji mrtví. Pustím je až když se úplně přestanou hýbat, až když je opustí i ty poslední zbytky sil a malátně mi zmrtví v surových rukou, které z pohledu pod vodou připomínají spíš přerostlá račí klepeta určená jen a jen k smrtelnému sevření lidského těla . . .
Jejich prázdné schránky pozemského bytí se potopí dolů do bahna. O skrytých jeskyních vymletých hluboko v tvárném kamení je snad lepší se ani nahlas nezmiňovat, protože přes den tam nehybně sní slizké studenokrevné obludy, odporné podvodní příšery, které v temnotách černých propastí mezi zkrvavenými stébly polámaného puškvorce páchají jedna na druhé hrůzyplné věci . . .
Vodní víla není nic jiného než nemrtvý lesní přízrak z bezedných hlubin zamořeného močálu, měňavý duch dávno mrtvé dívky s úmysly vyhladovělého monstra a žravým apetitem pravého vampíra . . .
Hraje si s ní vítr, silný a studený jako dotek sladké smrti. Nese sebou zkázu, mor a zmar. Podzimním listím zpola zavátá zem pod jejíma bílýma nohama jen sténá způsobenou bolestí . . .
Ubohá rusalka bledá.
Nikdy nepláče, a přece jí po průsvitných tvářích kanou krvavé slzy. Její ruce obalené hlínou vyhlíží spíš jako podvyživené kořeny vyvráceného růžového keře, když je zoufale vztahuje k bouřlivé obloze a otevírá vyprahlá ústa umazaná od husté jantarové mízy, aby opět vstřebala životně důležitou výživu z krásných kapek prudkého deště. V mokré tmě planou jen dva oslnivé rubíny, dvě obrovské jedovaté oči . . . jen dvě nepřirozená posmrtná světla . . .
Fosforeskující florální fantom.
Míň než ten nejslabší duch, míň než to nejšerednější strašidlo, míň než křídová kostra v dlouhých splývavých šatech s promáčeným lemem, která tančí sama a sama ve stínech pod ztichlými stromy a nikdy ze sebe nevydá ani hlásku. Dokonce ani když se k vám lačně přibližuje po lesklé vodní ploše a kolem ní elegantně plují jak uhel černé labutě v potocích zpěněné krve . . .
A každá vnímavá bytost se jim raději na sto honů zdaleka vyhne. Nikdo opravdu příčetný nemůže z vlastní vůle toužit po osobním setkání s bizarními bůžky z bažin, protože slovanské nymfy jsou nepředvídatelné a náladové, samotářské a umanuté. Tonou v trýznivých touhách, kterým dokonce ani ony samy nejsou schopné nikdy plně porozumět a jsou navždy odsouzeny brodit se v bezbřehých závějích svých lepkavých vin . . .


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 01.09.2011, 11:38:57 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Peter Stumpf ze dne 31.08.2011, 21:04:54

   A nejsi náhodou rusalka?:)
 Peter Stumpf 31.08.2011, 21:04:54 Odpovědět 
   Miluji víly a rusalky:)
 ze dne 01.09.2011, 10:50:58  
   Doll: Já taky!!!
 čuk 27.05.2011, 9:44:52 Odpovědět 
   Tohle je krásně napsáno. Jsi přímo estét dekadence. Vytříbená obraznost a elegantní styl. Moc se mi líbí. Základní podstata tragická až dojemná a pak prudké střídání poetických pasáží i zhnusňujících míst. S temným poznamenáním a jakýmsi varováním. Určitá zvrhlost situace kontrastovana realitou i zdivočelou krásou. Ovšem balady bývají takové. Moc se mi líbilo, i ta plasticita místa, děje a nálady.
 ze dne 28.05.2011, 9:14:59  
   Doll: Teda čučíku, tys mě udělal radost!!! Já a estét dekadence??? To jsem si vždycky přála být. Miluju tě!!! :D :D :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Vlakem k Lině
Charles
(Nes)Prostá
Polly
Půlnoční stíny
maja3
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr