obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915697 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39812 příspěvků, 5810 autorů a 392506 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stopy soba ::

 autor Mirok publikováno: 01.06.2011, 1:31  
Krajinou uhání sobí spřežení a veze syna matky.
 

No jo... připomínat čas prvních mrazíků a prvního sněhu, když je třeba čas léta na dohled, je možná trochu na hlavu. Když však pomineme všechna ta příkoří, která nastupující zima každému z nás působí, je to přes to všechno čas dlouhých večerů a ještě delších nocí, kdy se dá vypnout televize, přehrávač a konec konců i počítač… ne, ještě chvíli počkejte, je tu možnost si cokoliv přečíst.
Já vím, chtělo by to nějaký tklivý text. Já si pamatuji jeden, který mě dojímá i po letech. Čítával jsem ho jako malý kluk pořád dokola v jisté sbírce předválečných pohádek. V něm byla potkána... ježíš, to je ale blbé vyjádření. Takže v něm kdosi, já už nevím kdo, potkal kdesi, kde, to už také nevím - že ale dovedu být únavný - malou dívenku, která byla zahalena jen v jakýchsi chatrných šatičkách. O tom, že skrzevá díry v onom nedostatečném oděvu prosvítala bleďoučká pokožka, se raději nebudu zmiňovat.
No a jak to v oné pohádce dopadlo, si nepamatuji, protože už jako malému chlípníkovi se mi líbilo chatrné oblečení, které přivolalo četné erotické představy úměrné tehdy mému věku. Bylo mi tak asi osm či devět. Takže to asi není ono, já vím.
Takže třeba z jiného soudku. Když jsem byl mladík a domníval jsem se, že jsem snědl moudrost světa, což se zhusta mladíkům stává, zejména těm, kteří se pachtí směrem k maturitě, učarovala mě zimní krajina. Přesněji řečeno aleje pokryté sněhem. Představte si tu nádheru, větve stromů se ohýbají pod tíhou čerstvě napadaného sněhu a já našlapuji bílým příkrovem a v uších mi zní tóny z Vejvanovského. Nebo to je Haydn? Inu, nějaké trubky ozvučují tuhle mou krajinu slavnostními fanfárami, byť jen v duchu. Aby toho nebylo málo, na druhém konci aleje, tam, kde prosvítá bílá pláň, se vynoří postava, vlastně postavy - jedna větší, druhá menší. Už zdálky tuším, že ta v černém je neobyčejně krásná žena, podmanivě nádherná žena. Tím, že její tvář připomíná Boženu Němcovou, která uchvátila svým půvabem nejen současníky, se celá atmosféra zimních dnů ozvláštňuje. Ach, jak cítím, že to nedovedu vyjádřit. Ale to je naprosto pochopitelné.
Nelekněte se prosím z toho, že se s onou ženou nepotkáme. Rozplyne se, jako se rozplývá plno mých snů a vidění. Zůstává jen ta cesta alejí, zahlcená hlubokým sněhem. Když se ohlédnu, jsou za mnou jen jedny stopy. A samota... ano samota umocňuje kouzlo krajiny tím víc, když se na konci aleje krajina rozšíří do šíře a dominantou se stane zámek uprostřed zasněžené krajiny s kupičkami sněhu zakrývajícími keříky v létě zdobících park kolem něj.
Mohu si onu ženu představovat, jak přitisknuta k hladké srsti soba uhání zasněženou krajinou. Jde hledat svého Kájího... milence, muže, či, a to by bylo pro mě zvlášť lákavé téma... svého malého synka. No jsme u té menší postavy z dvojice.
Malý Káj v zajetí Ledové královny, hledaný matkou… já vím, v pohádce je hledaný svou dětskou láskou, v očích, které se teprve po světě rozhlížejí, má ledový střípek, který tak bolí, štípe, vhání do očí slzy, které se však stejně promění v ledové perly. Ona bolest je spíše podvědomá, on netuší, že kdesi v hloubce zapomnění bylo město, v něm dům a v krbu plápolal oheň a na stole voněl koláč či dort a v něm jedenáct malých svíček. Víte, já jsem tuhle pohádku jako kluk neměl vůbec rád. Připadala mě pouť dívenky příliš dlouhá. Kromě toho nemám rád od dětství kreslené filmy. Snad jen pana Trnku jsem vzal poněkud na milost. A současné animované zhůvěřilosti už vůbec nemusím.
Jenže já jsem slíbil příběh, povídku, chcete-li, se zimním motivem a stopy soba jsou v ní podmínkou a snad i ta žena…
Naučil jsem se snít. Už jako malý kluk jsem se nechal unášet fantazií. Mělo to jednu výhodu. Nikdy jsem se nenudil. Když mě nechali chvíli samotného, tak mi stačilo jen se opřít a aniž bych musel zavřít oči, odvíjel se mi v hlavně příběh. Něco jako film, či video, já své představy mám se vším všudy, i s vůněmi a chutěmi. Snad jen pocit dotyku chybí. A ke všemu se mi ony příběhy odehrály v krátkém okamžiku, abych si je poté pomalu přehrával, liboval si v místech a v obrazech, které jsou mému srdci milé, pomučánkovával sám sebe při partiích smutných či dokonce děsivých.
A postavy v nich mohou být vytržené ze skutečnosti a nebo zcela reálné. Mají tváře, vlastnosti někdy nadpozemské, o nichž jejich reálné předlohy ani netuší.
Takže mohu být pro následující chvíle malým Kájem. Jsem unášen svou Ledovou královnou do ledového zámku za polárním kruhem. Prostřený stůl a na něm dort s jedenácti svíčkami i rozehřátý krb mizí v mlhách zapomnění. Věčná zima je v té krajině prokletím… a nebo není to vše trochu jinak? Sněhový příkrov navozuje sladkou dřímotu, nekonečně dlouhý sen.
Ledová královna je přes veškerou pověrečnost kolem její postavy ženou. A to ženou milující, toužící po citu, po lásce, po pohlazení, které zahřeje duši. Ano zahřeje, protože v ledovém království je touha po teplu velmi, velmi silná a nevyhýbá se ani králům, královnám či princům a princeznám.
Sedím v saních, okouzluje mě třpyt ledových ozdob na větvích stromů, sklánějících se až bílému lemování cesty, která se ztrácí v šeru díky slunci, putujícím hluboko pod obzorem.
Zámek je tu náhle před námi. Otáčím hlavu, abych se pohledem ujistil, že jsme u cíle. Královna jen kývne na souhlas. Brána je otevřena, neviditelní sluhové čekají svou paní, saně půlobloukem zajedou přes nádvoří ke schodům, které vedou dovnitř.
Vše se děje v tichu, že je slyšet šelest poletujících vloček, nebo spíše mám hojivý pocit z nejjemnějších zvuků, které utlumeny bílým příkrovem nedolétnou dál než k mým uším.
V rozevřených křídlech vstupních dveří zámku stojí chlapec. Je asi tak stejně starý jako já. Dívá se na mě a já cítím, jak mě ledové střípky v očích začínají pálit až k slzám.
„Jsem Niels,“ jeho jméno mi prolétlo kolem uší jak severský vánek zrozený někde na pobřeží Grónska ve vzácných okamžicích, kdy se okraje ostrova na okamžik během studeného léta zazelenají.
„Říkají mi…“ nemohu si vzpomenout. To ty střepy ledu. Kam se všude dostaly?
„To je Káj,“ pronesla Ledová královna, aniž by se na mě podívala.
Prošli jsme do vstupního sálu zámku, či paláce, chcete-li. Jestli byl krásný? Určitě ano. Třpyt ledových krystalků broušených od podoby velkých démantů až po koberce ze sněhových vloček. Bílá barva zde byla jedinou ozdobou a výrazem síly ledu a sněhu. Vlastně ne! Ledové krystalky rozlámaly šedé osvětlení do duhových barev. Vše tu bylo krásné – svým způsobem. Jenže studené, až ledové. Ne, nebyla mi zima. Alespoň po těle. Cítil jsem mráz v duši, až jsem se z něj chvěl.
„Ukaž mu své hračky!“ poručila Ledová paní Nielsovi.
Procházeli jsme dlouhými chodbami, lesk a třpyt, bělost až do očí bolela, ale to nic, ledové střípky se zadíraly víc.
„Kde máš domov?“ zeptal se mě můj průvodce.
„Já jsem…“ a zase jsem si nemohl vzpomenout. Jako by můj život začal na saních uhánějících sněhovou plání. Musel jsem být asi hodně smutný, protože Niels mě vzal kolem ramen a naklonil hlavu k mé. I já jsem tak učinil, až jsem ucítil dotyk jeho dlouhých světlých vlasů. Objal jsem ho pravou paží kolem pasu. Co mi zbývalo než mít v něm přítele, protože Ledová královna mi nebyla ničím. Snad majitelkou.
Nielsovy hračky… sobi a medvědi, polární lišky, malé napodobeniny ker a ledovců, fantastické útvary z ledu a zase vše oslnivě bílé. Kdybych byl tam… vlastně ani nevím, kde jsem to měl být, vše se ztrácelo v neproniknutelné mlze, tak kdybych byl tam, odkud pocházím, asi by se mi hračky líbily. Jenže jsem byl bez vědomí minulosti.
„Maminka mi je darovala,“ můj průvodce a nyní už i přítel, ano tím jsem si byl najednou jist, pronesl slova bez nadšení. Jenže mě se vybavil tón, který k tomu oslovení patří.
„Moje maminka mi asi taky darovala hračky,“ abych zdůraznil vřelost oslovení osoby mě nejbližší, i když jsem si nevybavoval ani obrysy postavy a ze studených střípků v očích mě zastudilo až u srdce.
„Chtěl bys být mým přítelem?“ zeptal se mě náhle.
„Chtěl, ale nevím, co bych pro to měl udělat.“
„Já taky nevím,“ řekl sklesle a sklopil své oči, které svou modří porušovaly ustálenou jednobarevnost těchto míst.
„No tak budeme chodit pořád spolu, jo?“
Niels přikývl, ale nezdálo se, že by ho to uspokojilo.
Zabrali jsme se do hry. Co mají také dva malí kluci dělat jiného. Každý jsme si začali stavět svou říši z ledu, zabydlovat ji sněhobílými figurkami. Začal jsem to vlastně já. Naskládal jsem prvních několik ker směrem k jeho království.
„Co to děláš?“ zvedl hlavu.
„Abychom se mohli navštěvovat.“
„K čemu to bude dobré?“
Místo odpovědi jsem se na něj zadíval a on pohled opětoval. Spojili jsme své oči, hleděli si do zorniček, jeho se rozšiřovaly a zužovaly a já měl pocit, že cítím puls těch svých. Bolest v očích zesílila, ale já ji necítil.
„Já už vím,“ přikývl hlavou a začal ze svých ker budovat též cestu mě naproti.
„Musíme se jít navečeřet,“ zvedl se a počkal na mě. Vzal mě za ruku a vedl mě opět chodbami, jejichž krásnou bělobu a lesk ledových ozdob jsem přestal vnímat. Občas jsem se na něj podíval a on pohled opětoval.
Ledová paní na nás čekala u prostřeného stolu, kde v mísách z ledového křišťálu ležely všechny možné pochoutky, které nabízel nedozírný oceán omývající severní království.
„Tady jsme, maminko,“ pozdravil Niels.
„Dobrý večer, paní,“ zazněl můj pozdrav.
Královna jen pokývla hlavou, jen jsem měl pocit, jako by ji oslovení „maminko“ způsobilo malinkou bolest. Stín neklidu v její nehybné tváři, krásné jak hlavy ledových soch zdobících tento sál, ono píchnutí dosvědčil.
„Kde bude Káj spát?“ porušil mlčení můj přítel téměř na konci stolování.
„V ložnici pro hosty.“
„A nemohl by spát se mnou v mém pokoji?“
Zavládlo dlouhé ticho.
„Prosím, maminko.“
A znovu zákmit znejistění ve tváři naší paní.
Rychle přikývla a zvedla se od stolu, což byl, jak jsem rychle pochopil, i pro nás pokyn, že je třeba se zvednout a odejít.
„Dobrou noc,“ zvolal jsem do dveří za odcházející vysokou postavou v sněhobílých šatech sahajících až na paty.
„Dobrou noc, maminko!“
Už byla na prahu, když se otočila a její oči se zúžily. Ta pyšná a krásná žena měla své slabé místo. I ve svém dětském rozoumku jsem pochopil, že to nějak souvisí s mým malým přítelem.
„Dobrou noc, chlapci,“ řekla a otočila se opět do rozevřených křídel dveří, které neviditelné síly pomalu zavřely, jen co prošla do chodby.
Niels mě chytil za ruku.
„Takhle mě nikdy nepozdravila. Ona mě vlastně vůbec nikdy nepozdravila,“ šeptal rozechvělým hlasem. Zastudil mě nos. To byla kapka, spíš malinka kapička, ve kterou se proměnila jedna malinká sněhová vločka, které volně poletovaly ve všech chodbách a místnostech paláce. Prsty jsem si ji setřel. Bylo to zvláštní v těchto místech. Jenže co nebylo v ledovém království zvláštní.
Ve svém pokoji mi Niels podal ze skříně noční košili, jak jinak než sněhobílou, měkounkou a hladkou. Převlékl jsem se do ní. Trochu jsem se styděl, protože byla průsvitná. Můj průvodce a přítel měl výhodu. Měl světlou pokožku, jeho barva se v ní ztrácela, ale já jsem v ledových zrcadlech viděl svoji postavu, která byla o dost tmavší než ta Nielsova.
„Proč se na mě tak díváš?“ všiml jsem si Nielsova upřeného pohledu.
„Líbíš se mi.“
„Ale ty jsi také krásný,“ uvědomil jsem si přes mlhu zapomnění obsah těch slov. Ano, tam někde bylo tolik nádherných věcí, přesněji řečeno jinak krásných než všechno, co mě zde obklopovalo, ale jejichž podobu jsem si nedovedl představit.
Naše postele postavili neviditelní sloužící tak, aby naše dlaně byly na dosah. Jen co jsme zalehli, světlo zhaslo, vlastně se jen ztlumilo. Občas zajiskřila některá z poletujících vloček a matné osvětlení vykreslovalo obrysy našeho pokoje a strop byl poset hvězdičkami, takže jsem měl pocit, že ležím pod noční oblohou.
Byl jsem unavený, takže jsem zavřel oči a téměř okamžitě usnul.
K ránu jsem měl sen, v němž jsem kráčel bílou mlhou, rozhrnoval jsem ji rukama a byl jsem nešťastný, že za dalším krokem nenásleduje nic dalšího než zase mlha. Po něčem jsem toužil, cosi jsem chtěl vidět, ale nevěděl jsem po čem, nic se mi nevybavilo.
Oči jsem otevřel do světla. Zde v ledovém království začal krátký den, okny z ledových tabulí proudilo světlo, nijak oslnivé sice, ale zahánělo bílé příšeří chodeb a komnat paláce až ke stěnám.
„Dobré ráno Káj.“
Zvedl jsem hlavu. Niels seděl na své posteli stále ještě oblečený do noční košile. Asi se také probudil před okamžikem.
„Dobré ráno Nielsi. Co budeme dělat?“
„Nejdřív se najíme a pak uvidíme.“
Můj hostitel se zvedl a podal mi ruku. Jak mi bylo příjemné nechat se jím vést do sousední místnosti, kde bylo prostřeno jen pro nás dva. Pochopil jsem, že ranní stolování v noční košili patří k jeho zvyklostem. Už mi nevadilo, že mezi záhyby tohoto nočního oblečení prosvítají naše těla. Však tu kromě nás nikdo nebyl.
Mléko, sýr a nezbytné pochoutky z darů moře, vše bohatě stačilo k nasycení.
Již převléknuti do denních šatů jsme se vypravili ven, z ledového paláce do zahrady. Opět jsem si nedovedl vybavit, že by zahrada mohla vypadat i jinak. V této stvořil mráz, led a sníh ledové květy, stromy s ledovými plody, fontánku znehybnělou mrazem.
„Pojď,“ vzal mě opět za ruku. Opravdu se rád vodil za ruku. Asi proto, že mu dotyk chyběl.
Došli jsme k malému jezírku. Vlastně to nebylo jezírko, ale oko do oceánu, na němž ledové království plavalo. Niels směrem k hladině vody pronesl: „Bratře.“
Chvíli se nedělo nic. Pak se uprostřed okna do oceánu rozčeřila voda a objevil se čumáček, živá očka, vousy a tlamička.
Tuleň – uměl jsem si pojmenovat zvířátko. Z mlhy skrývající paměť se přece jen vynořil obrázek, který jsem si prohlížel tenkrát doma. Ano, co pro mě znamenalo doma? Cosi neznámého, vzdáleného, prostor bez důvěrně známých věcí a postav. Ano tam daleko sídlila maminka – postava bez tváře, bez pohybu.
„Pohlaď ho taky, ať se skamarádíte,“ vyzval mě můj přítel.
Pohladil jsem roztomilé zvířátko po mokré hlavě. Uvědomil jsem v tu chvíli, že mi není zima. Já i Niels jsme vyběhli ven jen v dlouhých kalhotách a v košili a zde musela podle všeho vládnout třeskutá zima. Jenže jen mi tahle myšlenka probleskla hlavou, hned zase zmizela. S tuleněm byla legrace. Házeli jsme mu do vody rampouchy, on je obratně lovil a přinášel zpět k nám.
„Vykoupeme se?“ obrátil se na mě Niels.
„Klidně,“ a ani mi nedošlo, že se chystám vykoupat někde, kde živi nevylezeme z vody.
Rychle jsme se svlékli a skočili jsme do jezírka. Voda byla chladná, velmi chladná, ale já jsem pozváním do říše sněhu a ledu získal zázračnou vlastnost nevnímat nepříznivé podmínky. Zahlédl jsem Nielse pod vodou, jak se potápí do hloubky za naším přítelem – tuleněm. Jaká to kouzla však? Neměl jsem potřebu dýchat a hlavně jsem viděl. I tohle problesklo mým vědomím. Vlastně jsem si vybavil, že tam – doma – neumím ani pořádně plavat.
Náš tuleň s námi dováděl jak malé dítě. Nejdřív povozil Nielseho. Jeho bílá postava na tmavém těle mizela v hlubinách, aby se vracela velkou rychlostí k hladině.
„Svez se,“ vybídl mě můj hostitel.
Objal jsem dočasného vládce jezírka a ten se mnou vyrazil k jízdě, která brala dech. Po hladině jsme se řítili proti ledové stěně, abychom se jí vyhnuli ponořením do hloubky a těsně míjeli její podvodní část až téměř k patě ledovce, na němž stál palác vládkyně bílé samoty.
„Na shledanou,“ mávali jsme už oblečeni na břehu svému příteli s lesklou srstí. Ten se jen zatočil na pozdrav kolem své osy a zmizel pod hladinou.
Po obědě jsme seděli na ochozu jedné z věží a pozorovali zadumanou krajinu věčného soumraku. Na obzoru se tyčily ledové hory, k nim vedla široširá bílá pláň. V její polovině se pohybovaly bílé tečky. Jistojistě bílí medvědi, jedni z mála obyvatelů této bílé pustiny.
„Pojedeme za nimi?“ kývl Niels hlavou směrem ke skupince šelem.
Nebyl bych kluk, kdyby mě nelákalo dobrodružství. Sešli jsme na nádvoří, kde čekaly sáně tažené párem sobů. Neviditelní sloužící plnili každé přání.
Po chvíli divoké jízdy mezi ledovými balvany – pláň vypadala hladce pouze z ochozu věže – mi Niels předal otěže. Bál jsem se, ale kdo by si tuhle příležitost nechal ujít.
Sobi zastavili v uctivé vzdálenosti od bílé huňaté rodinky. Medvědi si nás nevšímali. Kráčeli od jednoho loviště k jínému. Vpředu velký samec a za ním samice s medvíďaty, které už odrostly možnosti si s nimi pohrát, natož pomazlit se.
Zpátky jsme se rozjeli, až když se změnili v bílé tečky na obzoru, který začal tmavnout. Na cestu zpátky jsme rozsvítili lucerny a jeli jsme krokem. Neviditelní sloužící zůstali v paláci, museli jsme si řídit sami.
Večeře začala stejně jako včera.
„Byli jsme se s Kájem vykoupat,“´pochlubil se syn Ledové paní.
Ta se tvářila, jako by se jí sdělení nedotklo.
„A vozili jsme se na tuleňovi,“ přidal jsem se, ale v okamžiku mi bolest v oku zchladila pokus o prolomení ledů.
Jenže přece se jenom cosi zlomilo v chladném ovzduší paláce. Poté, co královna vstala od stolu, po dvou či třech krocích směrem k východu se otočila. Zřejmě na něco čekala.
„Dobrou noc, maminko.“
„Dobrou noc, paní.“
„Dobrou noc, chlapci.“
Snad se mi to jen zdálo, ale v jejích očích jsem zahlédl něco jako pohnutí. Malinké sic, ale přece jenom nějaké. A také ještě jedno slovo. Snad jsem se přeslechl, či ho jen rychle polkla. Ale jako by řekla spíše „chlapci moji“. Ale třeba to byl opravdu spíše jen mé nesmyslné přání.
A zase tu byl čas nočních košilek, chvíle špitání, svěřování klukovských tajemství. Pokojem, ne vlastně rozlehlou komnatou osvětlenou tajemným třpytem ledových ozdob, se stíny tušené měnily ve stíny skutečné. Byli jsme si na dosah, jen špičkami svých prstů jsem se občas vzájemně dotkli, abychom se ujistili, že si nepovídáme s přízrakem, ale s přítelem.
„To kvílí mezulína?“ s touto otázkou jsem se před rozedněním posadil na posteli.
„To je nějaká ženská,“ hlásil mi Niels od okna.
Vstal jsem se též podívat. Měl pravdu. Stála tam nějaká žena, šátek se jí svezl z hlavy, vlál jí kolem krku. V tlustých punčochách vypadala tak směšně.
Podíval jsem se na Nielse, abych se ubezpečil, že mu také připadala legrační.
„Máš něco v levém oku,“ řekl mi můj malý přítel.
Dětské prstíky jsou obratné a než jsem se stačil vzpamatovat, měl na dlani střípek, který rychle tál.
„To tě muselo bolet,“ politoval mě.
Jenže já jeho slova nevnímal. Ta ženská dole, ta paní… to přece byla … moje maminka. Kde se tu vzala? A co tu dělám já?
„Maminka mě asi hledá,“ řekl jsem jakoby nepřítomný.
„Maminka? Nikdy jsi o ní nemluvil. Myslel jsem si, že jsi sirotek.“
„Počkej, já musím tam dolů. To je přece moje milá maminka… odtamtud, kde jsem doma.“
Jen několik okamžiků a letěl jsem po schodech. Co platno, že jsem měl na sobě stále tu noční košilku. Tam dole přece stála žena ze všech nejmilejší, která se musela jistě trmácet sama a pěšky tak daleko až k ledovému zámku.
„Kájí!“
„Mami!“
Žádná náruč není tak široká, aby objala celý svět. Každá náruč však stačí na vyjádření citu.
„Půjdeš se mnou domů?“
„Ano, půjdu… ale mám tu přítele. Tohle je Niels.“
„Neboj, přijedu za tebou. I on stál stejně jako já na dlaždicích z ledu bosý a v dlouhé bíle noční košili utkané z ledových pavučinek.
Na nádvoří vjelo sobí spřežení a současně se ve dveřích paláce objevila Ledová paní.
„Nenechám své hosty jít domů pěšky. Ale nejdříve se mnou posnídáte, že?“
Ejhle, najednou se rozednívalo. Noc utekla beze spánku.
„Zajisté paní,“ maminka se lehce uklonila. Ale bylo cítit odstup mezi ní a královnou zimního království. I ze strany Ledové paní vlál chlad.
Vzal jsem Nielse za ruku, aby i plavovlasý kamarád trochu pocítil štěstí zářící z nás dvou a následovali jsme vládkyni chladu a noci po širokém schodišti do sálu, kde se podávala snídaně.
„Maminko, mohu za Kájem jezdit?“
Královna sebou trhla, jako pokaždé při tomto oslovení, sice jen maličko, aby byl její neklid patrný.
„Zajisté, synku,“ oslovila Nielse tímto slovem ne po slabikách, ale po jednotlivých hláskách.
„A mohu je doprovodit?“
„Ano, ano, bude dobře, když spřežení nepojede zpět prázdné,“ svolila jakoby nepřítomně.
„Děkuji,“ ozval jsem se za svého přítele, šťastný, že se s ním nebudu muset hned loučit. A co víc? Budu mu moci ukázat, kde jsem doma, jak vypadá náš dům i něco ze svých hraček.
„Je třeba vyjet, aby bylo spřežení do tmy zpět,“ poručila Ledová královna.
Nebylo třeba nás pobízet. Za několik okamžiků jsme se převlékli, seběhli dolů na nádvoří, kde už seděla bytost v době dětství pro mě nejmilejší uprostřed kožešin v obrovských cestovních saních.
Sobi objeli nádvoří paláce a vyjeli branou do bílé pustiny. Dlouho trvalo, než jsem zaznamenal povědomou krajinu. První se vyloupla zasněžená kopule kostelíka. Pak už se rychle blížily bílé střechy domků mého rodného města. Sobi zvolnili krok.
„Tady je cukrárna, a sem chodíme s Gerdou do školy. To je moje kamarádka. A tady si kupuji knížky pohádek,“ ukazoval jsem Nielsovi významná místa svého dětského světa.
„A tamhle k řece se chodíme v létě s Gerdou a s ostatními dětmi koupat. Vidíš ten lesík? Tak tam sáňkujeme.“
Sobi zastavili.
„Půjdeš dovnitř? Ukážu ti svůj pokoj.“
„Ne, až příště. Stmívá se ještě příliš brzy,“ připomněl tak, že jaro se ještě zdaleka nepřiblížilo.
Loučení mi uvízlo v hrdle. Naklonil jsem se k němu, protože jsem v jeho oku také spatřil cosi se zablesknout. Zvedl jsem ruku. Niels mě za ni chytil.
„Já vím, já o něm vím," řekl mi. "Nech ho být, kde je," a mé dětské srdíčko zavalil smutek nad něčím, o čem jsem neměl potuchy.
"Určitě přijedu, Kájí, určitě," objal mě, otočil se pak ještě na stupátku, aby nám zamával. Musel jsem uchopit maminku a Gerdu za ruce, aby mě tíha loučení nepovalila do sněhových závějí. Sníh jen za saněmi zavířil, drobná ručka se ještě jedno objevila nad hromadou kožešin a já jsem cítil, že po ledovém střípku zůstala v duši maličká jizvička.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.06.2011, 1:31:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Nechci se Tě nijak dotknout, ale pročítat tento text (i opakovaně) je vážně "zážitek". Nejde o to, že je Tvá povídka stylově nezařaditelná (zdá se, že je směsicí pohádky, snové fantazie autora a reality), hodně popisná (mnohdy se točící v kruhu či nekonečné spirále), ale o to, že vlastně nikam nesměřuje a nemá žádný pořádný děj. Úvod, namísto aby navnadil, tak hned na začátku začíná uspávat (člověk se musí nutit do čtení). Nemůžu kritizovat Tvůj styl, pokud však budou mít také další čtenáři podobný pocit, budeš se muset zamyslet nad způsobem psaní, jinak Ti všichni čtenáři buď odejdu od rozečteného textu, nebo padnou únavou... Uff! Občas se najde nějaká chybka (zejména chybějící čárky, či nadbytečné znaky). Na případné hledání "vyložených kaněk a prasátek" už nemám sílu. Co chybí této práci? Čtivost. Zdá se (může jít však jen o můj vlastní dojem), že je text napsán účelově. Pro vypsání vlastních pocitů bez nějaké bližší a srozumitelné formy pro čtenáře - viz popisy a dialogy. Nemohly být Tvé vzpomínky ze čtení pohádky o Sněhové královně spolu s Tvou vlastní fantazií podány jinak a stravitelnější formou? Zajisté, kdo nechce, nemusí číst, ale své texty přeci píšeme pro čtenáře, a ne aby někde ležely nepovšimnuty... Tolik mé postřehy! Přeji mnoho zdaru v další tvorbě... Mizím, než padnu... Brou noc přeji!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Nový život
Robbie
Není to blízko
Chci jen něco sdělit
Petrohrad - Náv...
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Poslouchám ticho myšlenek...
dita k.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr