|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-44 ::
 Annún |
publikováno: 05.06.2011, 20:04
|
Tak jak pak to dopadne s Dirielem a Mëllindou.
Co se přihodí?
Co všechny překvapí?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XLIV. – Nevyzpytatelný osud
Anneris stála s rukama založenýma na rozzlobením se dmoucích prsou a probodávala svého mladšího bratra pohledem, který by přiměl omdlít skřeta. Diriel, stvořený z odolnějšího materiálu než přisluhovači černého knížete Hagora a temného veleknížete Tanrona, jí pohled vracel, celý se třásl, drkotal zuby a vzápětí na to velmi hlasitě kýchl, až se otřásl a z nosu mu začalo kapat. Anneris si povzdechla a podala zuboženému elfovi bělostný kapesník s monogramem a jedovatě utrousila:
„Dobře ti tak, ty pitomče jeden praštěná, máš, co si zasloužíš.“
„Jo, já vím,“ popotáhl plným nosem Diriel a zuby mu zacvakaly doznívající zimnicí. Tělo měl ještě pořád prokřehlé a v kostech stále cítil ledoví dotek mrazu, ale přece jen začínal roztávat.
„Mohu se zeptat, co přesně tě přimělo odejít ven na několik dnů uprostřed téhle šílené kalamity a pořídit si naraženiny žeber, bouli na hlavě, omrzliny kůže na nohách i pažích, nevídanou rýmu a něco, co vypadá jako opravdu ohromující případ zápalu plic?“
„Domníval jsem se vždycky, že my elfové nemůžeme v žádném případě onemocnět a nachladnout!“ namítl Diriel, jehož hlas zněl, jako by měl nos ucpaný vatou.
„Tak to ses spletl, trulante. Za normálních okolností ne, ale v tomto nečase, co venku vládne, se to stát může. Nezapomeň, ty chytráku, že Rínon, ty, ani já nejsme obyčejní elfové. A navíc normálně myslící elfové netráví příliš často několik dnů potulováním se na mrznoucím dešti a uprostřed té nejhorší vánice, jaká tu za posledních tisíc let byla! CO SIS K SAKRU MYSLEL?!“ osopila se Anneris na svého mladšího bratra, jenž se prokřehle choulil pod teplou prošívanou přikrývkou, kterou měl přehozenou přes chladem se třesoucí ramena.
Diriel sebou trhl, protože Anneris zvyšovala hlas jen málokdy, spočítal by to na prstech jedné ruky, a znovu hlasitě kýchl.
„Na zdraví," poznamenal s úsměškem Dorien, který kázání své ženy z povzdálí sledoval opřený o skříň s rukama ležérně založenýma na hrudi.
„Jel jsem hledat Mëllindinu ztracenou praštěnou fenu,“ rozmrzele vysvětloval, i když „zahuhňal“ by byl přesnější výraz.
„Báječné, opravdu skvělé. Jenže ta fena se našla dva dny po tvém odjezdu ve skladišti za stájí, kde vrhla pětici štěňátek. Ten „hloupý“ pes měl víc rozumu než ty, protože si v tom marastu našel teplé útočiště, a tam se schoval,“ pronesla rozzlobeně Anneris a zamračila se na plavovlasého elfa s červeným nateklým nosem, tmavými kruhy pod očima, ale jinak bledou, skoro bílou pokožkou.
„Jak jsem mohl tušit, že se to pitomé zvíře ukrylo za stájí?“ zahuhlal Diriel namítavě. „Mëllinda plakala nad tím, že se ta potrhlá bestie opět ztratila. Bála se o ta štěňata. Nemohl jsem to snést. Ten její pláč, který mi rval srdce.“
Diriel se začal nadechovat k dalšímu kýchnutí, rychle si přidržel prst pod baňatým nosem, aby to zastavil. Nepodařilo se, a v momentě se ozvalo další mohutné kýchnutí, jejž zarezonovalo místností.
Jeho sestra si složila hlavu do dlaní. „To jsem později vydedukovala, vzhledem k tomu, že Mëllinda měla znepokojivě opuchlé oči, a stále ještě plakala, když jsem ji našla sedící na podlaze chodby, jenže ona nebrečela kvůli pohřešované feně, ale kvůli něčemu naprosto jinému. Ale ty jsi ji ani nenechal, aby ti to řekla. Prostě sis něco vzal do hlavy, ty paličatý skopče, a zmizel jsi ve vánici,“ hubovala mu Anneris jako malému klukovi.
„A ona z toho měla těžkou hlavu a špatnou náladu celou dobu tvé nepřítomnosti, no nejspíš ještě má. Dokážeš si vůbec představit, jak je hrozně vystrašená a rozrušená, když řádí jako rozlícený dreol? Dokonce v knihovně hodila po strážné vráně Edani knihou, a po správci Turmilovi sklenici rybízové šťávy, takže služebné ještě musí dostat skvrny z koberce v knihovně. Nicméně to mi v té chvíli neposkytlo dost podrobností k tomu, abych zjistila, proč jsi, ve jménu Manar, zřejmě přišel o rozum a opustil můj dům a i město uprostřed sněhové bouře.“
Diriel opakovaně kýchal a nepříliš působivě zahuhňal:
„Kdybych jen tušil, že ta chlupatá potvora je zde, nikam bych nechodil, ale ona pro Mëll tolik znamená, protože to byl dar ode mě. Když jsem ji nenašel zde, tak jsem myslel, že se odbelhala jinam.“
Anneris zamrkala: „Ano, tak to vše vysvětluje,“ poznamenala ironicky. „Umíš si, ty hlupáku, představit, jaké jsme o tebe měli všichni děsné obavy, když ses do setmění druhého dne nevrátil a ani další ráno? Šílela jsem strachy, o Mëllindě nemluvě. Ta chudinka je z toho, že jsi nezvěstný, doslova na nervy. Je jako sopka těsně před výbuchem.“
„Jo, to můžu dosvědčit,“ přitakal Dorien postávající stranou od vyšetřovacího stolu. „Celé noci nespala a jen pochodovala sem a tam po pokoji a také po celém paláci. Probudila dokonce tím chozením i Yärise, a to je co říct, protože ten má velmi tvrdý spánek.“
„To je mi líto, že jste se ty, Anneris a ani váš synek pořádně nevyspali. Nechtěl jsem nikomu přidělávat starosti.“
„Mohu ti to věřit a taky nemusím,“ podotkla Anneris uštěpačně.
„Anneris?“ oslovil sestru a chrchlavě si odkašlal.
„Hmm?“
„Ty víš, co mi chtěla Mëllinda říct?“
Hnědovlasá elfka přikývla. „Vím, ale nepovím ti to. Chceš-li to vědět, zeptej se Mëllindy. Dlužíš jí rozhovor mezi čtyřma očima. Je chudák naprosto nešťastná, a to jen kvůli tobě,“ zamračila se na bratra Anneris.
Plavovlasá elfka se zrovna v ten samý okamžik hnala skrz rozlehlé chodby paláce do domu uzdravování, neboť se k ní doneslo, že se pátrací skupina vrátila, a přivezla s sebou i tělo elfího prince. Přidržela si přední část šatů a spěchala, jak jí to jen nohy dovolily.
Prořítila se propojovacími dveřmi, které slučovaly palác s domem uzdravování léčitele Ferena. Rychle utíkala dlouhou chodbou k hlavní ošetřovně, srdce jí bušilo jako splašené, až měla pocit, že jí musí každou chvíli vyskočit ven z hrudi, když se náhle srazila s jedním mužem z pátrací skupiny.
Ten ji zachytil pažemi, aby při srážce neupadla na zem a pomohl jí udržet rovnováhu.
„Lady Mëllindo, jdete k léčiteli?“ otázal se hlasem bez emocí.
Rychle přikývla, vyprostila se ze strážcova objetí a vyjmula z brašničky notes a tužku a spěšně začala psát.
‚Kde je princ Diriel? Jak je mu?‘ ukázala mu vzkaz.
Elf si to přečetl a odvětil:
„Princ je na ošetřovně, ale léčitel říkal, že to s ním vypadá velice špatně. Když jsme ho našli v té studené, zachumelené mini jeskyni, byl promočený na kůži, podchlazený a na pokraji smrti. Sotva dýchal, srdce mu téměř nebilo. Za celou cestu zpět do paláce se neprobral k vědomí. Je mi to moc líto, lady, ale nejspíš jsme ho objevili příliš pozdě.“ Vojákův hlas zněl nyní velmi smutně a tvářil se provinile. „Mám velké obavy, lady Mëllindo, že náš princ Diriel umírá.“
Mëllinda nasucho polkla, oči se jí rozšířily čirou hrůzou, zalapala po dechu a srdce se jí málem zastavilo.
‚Umírá!?‘ To slovo jí projelo jako blesk z čistého nebe.
Zápisník i s tužkou jí zděšením vypadly z rukou. Vzlykla, oči se jí zalily slzami.
‚Ne, to ne. Diriel nemůže, nesmí odejít za věčným světlem. Ne teď, když čekám jeho dítě. To mi přece osud nemůže udělat,‘ pomyslela si v panice.
Víc už se s elfem nebavila a nanovo se dala do běhu. Slyšela jen, jak za ní zavolal:
„Lady Mëllindo, je mi to líto.“
Nevnímala ho a spěchala, co jí nohy stačily. Nesmírný děs ji svíral srdce ocelovými spáry a drtil je stejně, jako mlýnský kámen rozemílá obilné zrno. Tíseň se vkrádala do její duše a mysl měla plnou tragický úvah. Obavy o život milovaného muže ji hnaly kupředu, až se před ní vynořily dvoukřídlé dveře hlavní ošetřovny.
Anneris se stále mračila na bratra, a on opětovně kýchl a utřel si nos do kapesníku. Náhle se venku na chodbě, jež vedla k palácové ošetřovně, ozvaly spěšné kroky, v zápětí na to následovala ohlušující rána, jako když palice narazí do kovadliny, těžké zadunění, a dveře ošetřovny se rozletěly do stran.
Všichni se podívali, kdo to tak divoce vpadl do místnosti. Mysleli si, že to musel být přinejmenším velitel vojenské posádky, lord Findës, s naléhavým sdělením, ale jaké bylo jejich překvapení, když v rozražených dveřích spatřili křehkou elfku v černobílých šatech. Plavé vlasy jí nespoutaně poletovaly kolem hlavy, byla celá udýchaná od toho, jak celou cestu běžela. Ve tváři měla naprosto hystericky vyděšený výraz. Rychle přejela místnost pátravým pohledem modrých očí, aby zjistila, kde leží na smrt zmrzlý elfí princ.
Ale jakmile zahlédla Diriela sedět zabaleného na vyšetřovacím stole v teplé dece, v očích se jí objevil zlostný záblesk. V takovémhle stavu tu tichou, plachou a něžnou elfku ještě nikdo neviděl.
Celá se třásla obavami a zlostí zároveň. Všechny emoce se daly zcela dobře přečíst z její starostmi zatížené tváře. Přešla místnost k elfovi, přistoupila k němu a pěvně ho objala. Pak vzala jeho tvář do svých drobných dlaní a políbila ho tak vášnivě, až mu to vyrazilo dech, který se mu beztak skoro nedostával.
Všechny obavy z ní rázem spadly, když viděla, že je Diriel živý a ke skonu má naštěstí hodně daleko. Pak do ní vjel neuvěřitelný vztek z toho, jak nezodpovědně hazardoval se svým životem a vystavil se smrti v šílené sněhové bouři. Všechno v ní klokotalo a vřelo. Odstoupila od něho na necelou délku paže a zahleděla se mu do smaragdově zelených očí, a pak mu nečekaně vlepila pořádnou facku, až mu zrůžověla tvář a zůstal mu na ní otisk její dlaně.
„Ty PITOMČE!!“ zavřeštěla Mëllinda sípavě zastřeným hlasem. Její alt, lehce chraplavý od toho, jak ho dlouhá staletí nepoužívala, se nesl léčitelskou místností.
„Ty troubo, mamlasi, ty tupče, ty IDIOTE!“ ječela jako smyslů zbavená.
Diriel znovu hlasitě kýchl a jen tupě nevěřícně zíral na elfku před sebou. A nejen on. Vlastně všichni přítomní na ni hleděli nevěřícnými pohledy, ale ona si toho nevšímala. Viděla jen potřeštěného elfa, který teď vypadal jako zmoklá, prokřehlá krysa. Plavovláska řádila hůř než vánice.
„Ty nemanželský synu dreola a skřetí běhny! Ty… ty…,“ Mëllinda se zhluboka nadechla k dalšímu přívalu zlostných urážek, aby vhodně popsala své momentální pocity vůči Dirielovi. Vůbec si neuvědomovala, že to neříká jen v duchu, ale pěkně nahlas. „Ty elfský bastarde, ty hlavo skopová, ty ignorante…“
Po několika minutách verbálních urážek se trochu uklidnila, i když z očí jí stále kanuly slzy velké jako hrachy, ale už nebyly ze strachu, nýbrž z úlevy a zlosti. Zhluboka se nadechla a vyprskla: „CO SIS DO SKŘETA MYSLEL?“
Diriel si utřel nos Annerisiným kapesníkem a pokusil se ospravedlnit svůj hazardní výlet do divočiny: „Já, uhm… Myslel…“
„Ty IDIOTE! Kdybys myslel, tak tu teď nesedíš ledový jako rampouch,“ spílala mu znovu Mëllinda.
Vztekle se na něho zadívala a propukla v šílený usedavý vzlykot, protože na ni účinkovala přecitlivělost, kterou způsobily těhotenské hormony. Diriel, pochopitelně poplašený a vyjukaný její nečekanou reakcí, vydával konejšivé zvuky a nejasná utěšující gesta z pod deky, ale Mëllinda si ničeho z toho nevšímala.
„Jestli to ještě NĚKDY uděláš, tak tě osobně ZABIJU!“ prohlásila s důrazem na některá slova a znovu vlepila plavovlasému elfovi pohlavek, otočila se v mžiku na podpatku, a vyběhla s pláčem ven.
Diriel se držel dlaní za pálící tvář a podíval se nachlazením omámenýma očima na Anneris a Doriena, kteří byli svědky této podivuhodné scény.
„Viděli jste to, co já?“ zeptal se omráčeně Diriel a popotáhl ucpaným nosem.
Dorien zakroutil hlavou a jízlivě navrhl: „Vysmrkej se.“
„Ano, viděli jsme to, a dokonce i slyšeli,“ odvětila Anneris na bratrovu otázku.
„Ona mluví?!“ zajíknul se Dirielovi hlas v krku.
„Myslím, že jsi dokázal něco, co bylo pro léčitele nemožné. Jedno trauma ji zbavilo hlasu, a druhé jí ho vrátilo. Tomu se říká léčba šokem,“ poznamenala uštěpačně Anneris.
„Jak to myslíš?“ zeptal se a chrchlavě si odkašlal.
„Copak ti v té vánici zamrzl i mozek?“ dotázal se Dorien zlatovlasého elfa. „Vždyť to ví už skoro všichni v paláci, že je do tebe Mëllinda bláznivě zamilovaná až po špičky svých elfích uší,“ řekl Dorien na vysvětlenou.
„Co… cože?“ otázal se elf a hned nato následoval záchvat kašle. „Já myslel… Vím, že mě má ráda, ale že mě miluje…?“ vypískl se zajíknutím Diriel.
„Ty sis toho nevšiml? A to si říkáš milovník?“ otázal se pobaveně černovlasý půlelf. „Žiješ s ní, promiň, že budu neomalený, spíš s ní, trávíš s ní každou volnou chvilku a nosíš jí drobné dárky. A pokud se nemýlím, tak od jisté doby je pro tebe Mëllinda jedinou ženou, ty zbylé dámy ti už nic neříkají. Takže když já vidím všechny příznaky velké lásky, tak ty bys je měl vidět také, a to z první ruky, drahý švagře. Copak jsi tak natvrdlý, že si nechceš připustit, že i ty ji máš rád víc než jen jako pouhou přítelkyni či milenku?“
„Já…ech… no, já…“ koktal Diriel, a nějak nevěděl co na to říct.
„Dirieli, probuď se a zkus přemýšlet,“ pronesl pán Ladérionu.
„Doriene, přestaň!“ napomenula jemně svého muže Anneris. „Stačí, že je rozrušená Mëllinda, nemusíš ještě provokovat mého nemocného bratra.“
„To říká ta pravá. Já mám mlčet, a ty ho tu pořádně dusíš,“ poznamenal Dorien směrem k manželce.
„To je něco jiného, jsem jeho starší sestra,“ hájila se Anneris.
Diriel si přitáhl teplou přikrývku a chrchlavě si odkašlal.
„Asi bych měl jít za ní,“ pronesl a pokusil se slézt z vyšetřovacího stolu.
„Ať tě to ani nenapadne,“ zvýšila hlas hnědovlasá elfka. „Mëllinda se potřebuje uklidnit, a ty potřebuješ postel, horký zábal a pořádně se vypotit. Ríane už připravila vedlejší pokoj pro pacienty,“ oznámila mu Anneris.
„To počká, musím jít hned za Mëll,“ odporoval tvrdohlavě s pokašláváním Diriel a sklouzl ze stolu i s dekou, v níž byl zachumlaný. Postavil se, ale prokřehlé, omrzlé a oslabené nohy ho nechtěly držet zpříma. Zradily jej, a málem se skácel na vydlážděnou podlahu, kdyby ho Dorien hbitě nepodepřel vlastním tělem. Takhle zesláblý se ještě nikdy necítil. Měl pocit, že mu jeho tělo vůbec nepatří, jako by si ho s někým vyměnil.
„Jsi neuvěřitelně paličatý. Bylo štěstí, že jsi tam venku neumrzl. Kdybys byl pouhý člověk, tak bychom teď strojili pohřeb. Takže se uklidni. Váš rozhovor se dá na pár hodin odložit, ale tvé léčení ne,“ hubovala mu Anneris, i když teď už ne tak rozzlobeně jako předtím. Plavovlásek se ztěžka se nadechl, zdálo se mu, že mu při každém nádechu hoří plíce a polyká ježka. Visel bezmocně na Dorienovi jako hadrový panák, přesto si vedl svou.
„Já musím jít nutně za Mëll.“
„Podívej se na sebe, švagře. Vždyť se sotva držíš na nohou, nejsi schopen nikam sám dojít,“ namítl Dorien a pevně držel elfovo tělo, aby se neodporoučel na podlahu.
„Nechte mě jít. Potřebuju s ní mluvit,“ huhňal nachlazeně, přitom sám cítil, že oba, Anneris i Dorien, mají pravdu.
„Ne, jediné, co nyní nutně potřebuješ, je horký bylinný čas s medem, postel, odpočinek a teplo. Musíš si lehnout, přikrýt se až po nos peřinou a vypotit ze sebe nachlazení a vyléčit ten dokonalý zápal plic, co sis tak inteligentně uhnal,“ pronesla rozhodně Anneris a podepřela svého bratra z druhé strany.
Pak společně s manželem pokašlávajícího, sípajícího a kýchajícího Diriela odvedli do jednoho pokoje, sousedícího s léčitelovou vyšetřovnou, svlékli ho ze zbylého oděvu, přetáhli mu přes hlavu dlouhou noční košili a uložili do čistě povlečené postele. Mladý elf se již nijak nebránil, protože se cítil velmi unavený a vysílený.
Anneris ho pečlivě přikryla teplou péřovou prošívanou dekou a zabalila ho do ní jako malé miminko. Teď musel být v teple, odpočívat, a hlavně spát. Sotva Diriel položil hlavu na polštář, usnul. Anneris konejšivě pohladila mladšího bratra po vlasech, pak mu dala polibek na chladné čelo a i s Dorienem odešli z pokoje.
* * *
O několik hodin později nastal pozdní večer, a Mëllinda opatrně nakoukla zpoza zárubně dveří ošetřovny. Olejová lampa zavěšená na stěně osvěcovala místnost zlatavě bílým světlem a vrhala polostíny na lůžko stojící pod ní.
Když uviděla, že její milovaný tvrdě spí, vplížila se dovnitř a složila svůj prapodivný náklad. Dirielův oblíbený polštářek položila na postel do jeho dosahu. Plavovlasý elf zamumlal něco ve spánku, čemu vůbec nerozuměla. Pohnul se, ale neprobral. Když se ten již trochu ohmataný polštářek, který pro něho před deseti lety utkala, dostal do jeho rukou, okamžitě jej pevně objal, a přitáhl si ho k sobě.
Mëllinda se pokoušela potlačit úsměv, ale nepodařilo se jí to. Tolik toho zlatovlasého elfa milovala, jen mu to dosud nedokázala říct, a nebýt toho jeho zbrklého výletu, nejspíš by teď stále ještě nemluvila.
Ano, byl to zázrak, téměř po šesti stech letech opět mluvila a slyšela svůj vlastní hlas. Na noční stolek vyrovnala pár knížek a přidala talířek medových koláčků, které byly Dirielovými nejoblíbenějšími sladkostmi. Se soustředěným výrazem věci patřičně uspořádala.
Nakonec, když dokončila svou estetickou úpravu, sklonila se nad plavovlasým mužem s něžným výrazem ve tváři. Opatrně se posadila na bočnici postele, prohlížela si ho a dlouho tak zůstala. Zloba ji už přešla, starosti o jeho bezpečí přešly, zůstala jen láska a mírné obavy z toho, jak zareaguje, až se dozví o svém budoucím otcovství. Tak u něj seděla a tiše mluvila:
„Co tě to napadlo, Dirieli?“ povzdechla si a oči se jí vlhce zaleskly. „V takovém hrozném počasí vyrazit hledat tu hromadu chlupů. Copak si myslíš, že mi na té bláznivé feně záleží víc než na tobě? Ano, dals mi ji, ale to neznamená, že pro mě má její život větší cenu než tvůj. Nemáš zdání, jaký jsem o tebe měla příšerný strach. Bála jsem se, že o tebe navždy přijdu. Vidíš, jak jsi mě vylekal? Až jsem z toho šoku začala znovu mluvit. Děkuji ti, a hlavně děkuji bohům, že tě uchránili před smrtí.“
Rukou jemně odhrnula měkké, lehounce zpocené plavé vlasy z Dirielova obličeje a zkoumala stále znatelný otisk své dlaně a tenounké červené škrábance na jinak neposkvrněné tváři svého milého.
„Promiň mi to. Nechtěla jsem ti ublížit,“ špitla a pohladila ho něžně po zarudlé líci a políbila ji.
Odtáhla se a znovu se zadívala na muže, jenž jí tolik přirostl k srdci.
„Na křehkou elfku máš pořádnou ránu,“ ozval se tichý sípavý hlas.
Mëllinda leknutím nadskočila: „Co prosím?“
Dirielovy oči zůstávaly zavřené, ale ústa se pochybovala: „Máš pořádnou ránu, i když používáš nehty, ne pěst.“
Mëllinda se zamračila, a vzdorovitě si zkřížila ruce na hrudi.
„Měl bys mi za to být vděčný, jinak by ti mistr Feren nyní kromě zápalu plic léčil i zlomenou čelist.“
Diriel se slabě uchechtl a propukl v záchvat dráždivého kašle: „To by mě moc netrápilo.“ Obrátil se pomalu na záda a podíval se přímo na Mëllindu. „Ještě se na mě zlobíš?“
„Ano,“ odsekla Mëllinda. „Jak ses mohl opovážit tak zbytečně a nezodpovědně ohrožovat svůj život? Copak ti na něm nezáleží?“
„Záleží, a také mi záleží na tobě. Nechtěl jsem tě vidět plakat nad tím, že ten mizerný…“ odmlčel se a zakašlal. „… pes zase utekl.“
„Jenže já nebrečela kvůli psovi. Věděla jsem, že se někde najde, anebo že se vrátí, tak jako vždycky.“
„Ach, to jsem netušil.“
„Jak bys to mohl tušit, když ses mě nepokusil ani vyslechnout. Snažila jsem se tě zadržet, říct ti, co mě tíží, ale ty jsi mě odbyl a odešel jsi,“ vyčetla mu Mëllinda. „Něco sis usmyslel, a já tě nemohla zastavit.“
„Tak mi řekni nyní, proč jsi plakala?“
„Protože mi posledních pár dní předtím než ses vrátil, nebylo moc dobře, a tak jsem byla v ten den u mistra Ferena a zjistila jsem …“ na kratičkou chvilku se odmlčela, nevěděla, jak na její oznámení princ zareaguje.
„Co ses dozvěděla?“ otázal se Diriel a musel si odkašlat, protože ho k tomu jeho tělo donutilo.
„Nevím, jak ti to povědět, aniž bych tě rozrušila. Jsi příliš nemocný, a já bych ti nechtěla přitížit. Bude lepší, když ti to řeknu později,“ zamumlala Mëllinda se skloněnou hlavou a mnula si nervózně ruce.
Diriel si její neklidné reakce všiml, natáhl paži a uchopil její ruku do své. Měl z jejího výrazu divné chvění kolem srdce.
„Mëll, podívej se na mě a svěř se mi.“ Trhavě zakašlal a mluvil dál. „Co se stalo? Máš snad nějaké zdravotní problémy? Jsi nemocná?“
Plavovláska pozvedla obličej, zahleděla se svými modrými studánkami na Diriela a zavrtěla hlavou, až se jí rozvlnily vlasy.
„Tak jaký máš problém?“ pobízel ji stále, aby mu řekla, co ji trápí.
Mëllinda nasucho polkla, kousla se do spodního rtu a chvilku trvalo než ze sebe sotva slyšitelným šeptem vypravila:
„Jsem v očekávání.“ V očích se jí zračila obava, provinění a zranitelnost.
„Zopakuj to prosím, pořádně jsem ti nerozuměl, Mëll. Mám od té rýmy jaksi zalehlé uši, mohla bys mi to říct trochu víc nahlas?“ požádal ji Diriel.
Elfka se zhluboka nadechla a hlasitěji zopakovala, co předtím řekla.
„COŽE?!“ vyrazil ze sebe překvapeně elf a šíleně se rozkašlal. Chytil se rukou za hruď, neb měl dojem, že mu kašel musí každičkým okamžikem vyrvat plíce z těla. Za pár vteřin se záchvat utišil, a on se ohromen touto zprávou koktavě zeptal: „Mëllindo, ty-ty-ty jsi v očekávání?“ sípavý hlas mu při vyslovení posledního slova přeskočil do fistule.
„Ai, právě to jsem teď řekla.“
„To jako, že čekáš dítě?“ Ukázal na sebe a pak na ni. „Že mi DVA spolu čekáme DÍTĚ? Ty a já…“ Diriela se zlomil v dalším záchvatu kašle.
Po bezmála minutě nepřetržitého chrchlání a lapání po dechu se Mëllinda natáhla, pomohla svému milenci zvednout se do sedu, přitiskla si ho blíž k sobě a hladila ho po zádech, aby zklidnila jeho záchvat.
„Ššš, jsi na tuto debatu příliš nemocný, Dirieli. Popovídáme si o tom, až ti bude líp.“
Zlatovlasý elf se s chrchláním odtáhl a pohlédl na svou posmutnělou družku.
„Ne, promluvíme si o tom TEĎ hned, Mëll. Nevím, co si myslíš ty, ale tohle úplně mění naši situaci.“
„Nemění, Dirieli. Miluji tě a čekám tvé dítě. Teď to víš, ale já tě k ničemu nebudu nutit,“ pronesla rozhodně Mëllinda a hrdě napřímila záda.
„Vím, že jsi chtěl zůstat svobodný, a já tě nehodlám o tvou svobodu okrást. Byl jsi se mnou ze soucitu, chápu to, teď už být nemusíš. Bylo mi s tebou krásně, ale je mi jasné, že tvé srdce patří všem ženám, a ne jen mně, proto ti dávám volnost. Nehodlám vymáhat, aby sis mě vzal, ani abys uznal to dítě za své. Pochopím, když po uzdravení opustíš Ladérion a odejdeš. Jen jsem chtěla, abys věděl, že ve mně roste tvůj potomek, a že jej budu nadevše milovat stejně jako tebe.“ Sklonila hlavu, tak jako mnohokrát předtím, a plavý závoj jí zahalil tvář.
Diriel ji vzal za ramena, pak jednou rukou pozvedl její obličej, aby se jí mohl zahledět do očí. „Zadrž, Mëll. Přestaň mluvit nesmysly. Nechci mezi námi žádná nová nedorozumění.“ Chrchlavě si odkašlal.
„Ano, máš pravdu, ze začátku jsem tě vážně považoval pouze za svou přítelkyni, ale později se mé city k tobě o hodně prohloubily.“ Pohladil ji po zvlhlé pokožce na její tváři. „Vždyť já tě miluji, ty hloupoučká.“ Zachrchlal a popotáhl plným nosem. „To já si myslel, že bys o mou lásku nestála, proto jsem se ti nikdy nevyznal.“
„Ty mě miluješ?“ otázala se překvapeně a v očích jí svitla jiskřička naděje.
„Ano, strašně moc, melissë nin.“
„Takže ti nevadí, že budeme mít miminko?“ otázala se nejistě.
„To víš, že ne.“ Usmál se a zakuckal zároveň. „Není na světě jiná žena, kterou bych svým dítětem obtěžkal raději než tebe. Tím oznámením jsi mě sice překvapila, přiznávám, nečekal jsem to, ale věř, že jsi mi tím učinila neskutečnou radost,“ pronesl sípavě, políbil ji na rty, a pak se odtáhl.
Mëllinda škytla a začala vzlykat. „Ó, svatá Ladérian, já jsem tak šťastná."
Diriel si ji k sobě konejšivě přitiskl: „Já vím, srdíčko moje, já vím. Prosím, přestaň plakat.“
„Dirieli! Já…“
„No, copak?"
„Já se moc bojím. Neopustíš mě, viď?“ zavzlykala v jeho náručí. „Prosím, Dirieli, nesmíš mě opustit, neunesla bych to. Vím, že jsem říkala, že by mi nevadilo, kdybys odešel, lhala jsem. Nepřežila bych, kdybych o tebe přišla."
„Já tě neopustím, opravdu. Slibuji, má lásko,“ zašeptal jí do ucha.
„Vážně slibuješ?“ ujišťovala se vzlykavě Mëllinda.
„Samozřejmě, přísahám. Už jsem ti to řekl.“ Políbil laskavě vršek Mëllindiny zlaté hlavy. „Už neplač, trápí mě to. Ty už přece skoro nikdy nepláčeš.“
„To jsou ty těhotenské hormony,“ škytla s mírným pousmáním elfka. „Omlouvám se; nemůžu za to, dostala jsem hrozný strach. Je mi líto, že jsem na tebe byla tak zlá a nadávala ti, ale tolik jsi mě vyděsil. Hrozně moc jsem se bála, že tě ztratím, když ses z té vánice nevrátil. Teď, když opět čekám dítě, nechci zůstat sama. Stačí, že mám obavy z budoucnosti, nechci se obávat i o tvůj život," pronesla uslzeně na vysvětlenou.
„Jak to myslíš, že máš obavy z budoucnosti?" otázal se nechápavě a rozkašlal se.
„Co když o to dítě přijdu? Ztratila jsem už tři děti, Dirieli. Těžko bych snesla kdybych…“ odmlčela se a hlasitě zavzlykala.
„Nepřijdeš o mě, ani o naše dítě. Je ti to jasné? Se mnou jsi v bezpečí, a budeš jako v bavlnce. Nikdo ti už znovu neublíží a nezabije tvé miminko. Já to nedovolím, to ti přísahám na svou čest." Utěšoval ji, držel ji v objetí, hladil Mëllindu po zádech a políbil ji na temeno hlavy. „Uvidíš, že všechno bude dobré."
Mëllinda mu na to nic neřekla, jen dál popotahovala a tiskla se k němu.
„Hned jak se uzdravím,…“ odkašlal si, „uspořádáme malou svatbu. Jen mí rodiče, sourozenci a Ewerion. Chci, aby naše dítě mělo oficiálního otce, ještě předtím, než se narodí."
„Nenutím tě k tomu. Můžeme spolu žít stejně jako doteď i s dítětem.“
„Vím, že bychom mohli, ale já bych si přál mít tě za svou choť.“
„Vážně si mě chceš vzít?“
Diriel se kouzelně usmál, i když mu to trochu kazilo pokašlávání.
„Ai. Chci, a budu velmi potěšen, když řekneš ano. Sice jsem si nikdy nepomyslel, že budu svou nastávající žádat o ruku bez prstýnku a se zápalem plic, ale s tím zřejmě nic neudělám. Prstýnek ti obstarám hned, jak se trochu zotavím, to přísahám.“
„Ty jsi tak báječný, Dirieli.“
„Staneš se mou ženou, Mëllindo?“
„Ano, ano,“ škytla Mëllinda a slzy štěstí se jí řinuly po tvářích jako vodopád.
„No tak, miláčku, uklidni se, a přestaň už konečně brečet. Budeš mít opuchlé oči. Neplakej."
Mëllinda stále posmrkávala. „Zkusím to. To dělá to těhotenství.“
„Šššš, teď to chce klid. Musíš si odpočinout, Mëll. Jdi spát.“
„Já teď nemůžu, nechci být sama."
„Tak zůstaň u mě."
Víc říkat nemusel, jen ji políbil na tvář a čelo, uložil se do postele, přitáhl si ji k sobě a přikryl je oba dekou. Ještě chvíli popotahovala nosem, než se dostatečně uklidnila. Tiskla se k němu, jako by se bála, že o něho přijde, a za pár minut již tiše pravidelně oddechovala. Konečně usnula vyrovnaným spánkem a Diriel byl spokojený, že je s ní. Objímal ji a tvář měl zabořenou v jejích zlatých kadeřích.
Ještě než se sám odebral do říše snů, tak si z ničehož nic vzpomněl na předpověď, kterou mu před mnoha lety učinila Rínonova manželka, čarodějka Niamey:
„Až se objeví žena jiná než ostatní. Bude jí vráceno, co ztraceno bylo, pak srdce tvé láskou vzplane a tvůj osud se naplní.“
Nyní již věděl, že jeho švagrová měla naprostou pravdu, a radost z poznání, že je milován, sám miluje, a k tomu, že bude za pár měsíců otcem, ho naplňovala nesmírným štěstím a pýchou. Srdce mu přetékalo vřelým citem, a nejraději by do světa vykřičel své štěstí, aby každý v zemi věděl, jak velkou radost má.
Předtím, než poznal Mëllindu, by si nikdy nepomyslel, že mu může jediná žena vnést do duše tolik lásky, něhy a vášně, že už po jiné nezatouží. Kdyby mu tohle někdo dřív řekl, vysmál by se mu a označil jej za blázna.
Kdysi nedokázal pochopit, co dvě bytosti k sobě táhne, aniž by v tom byl pouhý chtíč. Teď už to věděl. Znal tajemství lásky, a děkoval bohům, že mu do cesty připletli tuhle půvabnou bytůstku, která mu jej vyjevila. Miloval Mëllindu, ano, teď už to dokázal říct nahlas, a nijak se za to nestyděl.
Pohladil ji po zádech. Nevzbudila se, neb byla ze všeho toho napětí unavená. Políbil ji na čelo. Zachumlal je oba do deky, přitulil se k jejímu hřejivému tělu, sípavě se nadechl, a po kratší chvíli se též pohroužil do snění.
* * *
Anneris kolem dvanácté večer potichu vstoupila do Dirielova pokoje v palácovém domě uzdravování, aby nerušila spánek pomalu se uzdravujícího sourozence, protože se chtěla přesvědčit, že je všechno v pořádku.
Plavovlasý elf spal pokojným spánkem, přestože těžce chraplavě dýchal a něco, nebo spíš někoho objímal. Na Annerisiných rtech se objevil laskavý úsměv, když si povšimla Dirielovy společnice ležící v posteli, která stejně jako on tvrdě spala.
Mëllinda si pro samé starosti od Dirielova odchodu z paláce do té šílené plískanice pořádně neodpočinula, proto nebyla Anneris překvapená, že se ani nepohnula a spala, jako když ji do vody hodí.
Když Anneris přikročila blíž, aby zkontrolovala stav svého mladšího bratra, zpozorovala na Mëllindině tváři stopy po prolitých slzách, i to, jak neobvykle pevně svírala paže, které kolem ní Diriel ovinul. Zato plavovlasý princ vypadal nadmíru spokojeně se svou kdysi tichou milenkou ,bezpečně schoulenou ve svém náručí, a vršek její plavé hlavy měl zastrčený pod svou bradou.
Anneris zakroutila hlavou, a pro sebe se zasmála. Diriel a Mëllinda byli bez pochyby ten nejpodivnější pár v celém městě na břehu Smaragdového jezera, ale také nesporně ten nejzábavnější.
Když si vzpomněla, jak se ti dva občas domlouvali, musela se pousmát pod nos. Nyní Mëllinda mohla opět mluvit, takže jejich komunikace už bude mnohem snazší.
No, i když odkdy je domluva mezi mužem a ženou jednoduchá? Možná už mezi nimi nebude stát bariéra němoty, ale přesto to občas nebudou mít lehké, aby jeden druhému porozuměli. Možná se párkrát poškorpí, ale vždyť na hádce je přece nejkrásnější následné usmiřování. Dívala se chvíli na ně, a věděla, že tihle dva k sobě patří stejně jako měsíc a hvězdy, den a noc či život a smrt. Ne, nic už je nikdy nerozdělí, ani kdyby se stala sebevětší katastrofa. Přežijí ji, protože budou mít jeden druhého, tím si byla stoprocentně jistá.
Tiše opustila pokoj, přivřela za sebou dveře, a propojovací chodbou se vydala do své ložnice v paláci, kde na ni již netrpělivě čekal její manžel.
Vysvětlivky a překlad:
melissë nin – miláčku můj
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
