obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dračí stezka (17.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí stezka
 autor Jackie Decker publikováno: 05.07.2011, 2:57  
Příběh pokračuje. Klea poznává krutý svět mimo Talron a to kam dospěli telmirští lidé i město samo. Setkala se s vojáky a byla znásilněna, když chtěla pomoci jiné zneuctěné dívce, kterou ani neznala. Jenže každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán... A jsou vojáci tím nejhorším osudem, který ji ve městě může potkat? Nebo se může stát ještě něco horšího?
 

Nesmíš ji zabít!


Utíkala jako o život. Co jako… Vždyť jí skutečně šlo o život. Nezáleželo na tom kam běží, chtěla jen být co nejrychleji pryč od místa, kde byla zneuctěna. Dech se jí krátil. Nic jiného než dech a své kroky neslyšela. Město se zdálo jinak zcela němé a hluché. Hluché k jejímu běhu, ke zrychlenému dechu…

Náhle ji kdosi zastoupil cestu.

„Ááááá…!“ vykřikla a upadla. Vrazila do něj. Viděla teď jen jeho nohy. Vyděšeně vzhlédla. Byl to její bratr…

„Anke? Anke jsi v pořádku? Co se stalo?!“ Jeho hlas k ní doléhal jen jakoby z velké dálky.

„Anke!“ Zatřásl s ní silněji a až to jí dokázalo probudit z šoku.

Rozhlédla se. Byla na rohu Trelanské a Tkalcovské ulice. Ani nevěděla, že doběhla až sem. Seděla na zemi a zadek jí bolel po dopadu. Také cítila pusu, temeno hlavy a klín, po předešlém zážitku. Starší bratr Armin tu u ní klečel a držel ji za ramena. Za ním stálo několik jeho přátel.

Rozplakala se. Už to v sobě nemohla držet. Objala bratra a pevně se přitiskal na jeho hruď.

„Arme?“ Zaslechla zpoza jeho zad.

„Co se stalo?“ Ptali se jeho přátelé. Hladil ji ve vlasech. To jediné mělo smysl. To jediné teď bylo opravdu důležité. Byla v bezpečí…


***


Nechápal co se stalo. Co tu vůbec dělá? Měla být s Airou… Ale ať to bylojak chtělo, byla tu. Vrazila do něj, upadla a teď se choulila v jeho náručí.

Svíral ji a konejšil jako správný velký bratr, kterým byl.

„Já nevim, co se stalo!“ okřikl své kamarády. To poslední co teď potřeboval byly zvědavé otázky. Konečně si začal svou sestru víc prohlížet. Byla jako uzlíček neštěstí. Celá se chvěla. Šaty mě na některých místech roztržené a špinavé…

Zavzpomínal proto na chvíli, kdy se to ráno loučili.



„Kam jdeš?“
- „Musím zajít něco koupit.“
„A co Aira? Víš, že nesmí zůstávat sám…“
- „Budu hned zpátky, je to jen za rohem… Taky bys tu mohl počkat.“ Navrhla mu s úsměvem.
„Ha,ha,ha… Opravdu vtipný, víš přece, že sem Sionovi slíbil, že dneska spravíme tu jeho střechu.“
- „Já vím, dělala sem si legraci, ale nakoupit a vařit se taky musí…“
„Po včerejšku, stejně nikde neotevřou dřív jak za hodinu,“ připomněl jí nesporný fakt, že po Dračí noci jsou ráno všechny obchody zavřené. Usmála se a odešla. Nedělal si starosti. Aira spal a pokud někdo dokázal v Telmiru sehnat nesehnatelné, byla to Anke…




Jenže teď to vypadalo, že si starosti dělat měl. Někdo jí ublížil. O tom nebylo sporu. Něžně ji objímal, ale krev v žilách se mu vařila hněvem a nenávistí. Ne… Příliš dlouho jen přihlížel všemu co se tu děje. A tomu je konec! Nikdo mi nebude sahat na sestru!

„Co se stalo, Anke? Kdo ti ublížil? Kdo ti co udělal?!“ naléhal a lehce s ní opět zatřásl.

Vzhlédla a podívala se mu do očí uslzeným pohledem. Roztřesenou paží a zdviženým ukazováčkem pak naznačila cestu…

To bylo vše co Armina teď zajímalo. Vstal i se sestrou.

„Olafe, pomoc jí!“ Podal sestru kamarádovi. „Jdeme!“ Z očí mu šlehaly blesky.

Vykročili…

***


Anke to nechápala. Nic z toho co se kolem ní dělo. Olaf jí pomohl na nohy, držel za ruku a vláčel při rychlé chůzi za sebou. Viděla bratra. Jeho záda se pohupovala v rytmu kroků kus před ní. Ale proč? Kam?

A pak si vzpomněla. Vzpomněla si co se dělo. Viděla tu cikánku ve dveřích, tak jak se tam zjevila. Jak sundala batoh a pustila se do rvačky s těmi vojáky, jak volala ať uteče… Uvědomila si, že ta dívka v rudočerných šatech s kadeřemi kudrnatých černých vlasů, tam zůstala. Možná tam ještě stále je…

Přidala do kroku. Nechtělo se jí zpátky a byla unavená, ale Olaf ji stejně vedl s nimi. Prošli Tkalcovskou ulicí, kudy přiběhla, až na roh s Kupecko třídou, kudy pokračovali, kolem vývěsní tabule, kde osamělý kus pergamenu oznamoval lidem, rozhodnutí o popravách několika předních telmirských měšťanů. Z královi vůli…

Kupecká, byla klikatá, nyní špinavá, ulička, vinoucí se mezi domy až ke Královské ulici, jež protínala celý Telmir až na velké Dračí náměstí. Ten dům hned na rohu. Tam se to stalo… A právě tam teď mířil Ančin prst.

„Dobře!“ otočil se Armin na své přátele.

„Olafe, počkej tu s Anke.“

„Ale Arme - “

„Někdo tu s ní zůstat musí!“ V tomhle byl starší jinoch zcela nekompromisní.

„Co mi?“ Dvojčata Sion a Samael Vinstenovi se ptali jednohlasně jako by byli jeden muž. Oba to byli silní muži, jen o rok mladší než Armin sám, narozdíl od Olafa Dokera, kterému bylo stejně jako Anke, jen sedmnáct let.

„Jdete se mnou. Jestli tam ještě sou, vlítneme na ně. Tohle jim neprojde!“ Rozhlédl se, vydoloval ze silnice jeden z dlažebních kamenů a s pevným odhodláním se vrhl v před ke dveřím domu, které teď byly zavřené a jen malý zrzavý kocourek drásal dřevo, jakoby se snažil skrz ně proškrábat.

Dvojčata na sebe pohlédla v jasném porozumění. Jen údery vlastních srdcí jim, měřily čas.

A pak Armin dveře rozrazil jediným kopnutím.

Ne, že by to snad někomu z těch dvou chlípníků tam uvnitř vadilo, i když se jeden stále tiskl na obnažené tělo té cizí dívky a oba se hlasitě smáli. Arminovi v té chvíli zase nevadilo, že jsou to vojáci.

Jistě nemuseli tu být. Mohli už dávno odejít, že je tu najde nebyla jistota, ale to nebylo důležité. Chtěl ublížit, chtěl pomstít sestru a tak na ničem jiném nezáleželo…

***


Zrádkyně? Jak to ví? Klea si uvědomila, co voják uviděl. Paruka, do této chvíle bravurně kryjící její rudé vlasy, se uvolnila z pevného vězení vlásečnic a odhalila tak její přirozenou barvu vlasů.

Ucítila jak se ten co na ní ležel zvedl a paruku z ní strhl až to zabolelo, jak jí spolu s ní vytrhl i několik jejích vlasů…

Do uší se jí pak zarýval už jen jejich krutý, vítězný smích…

Ne… Ne…Ne…, slzy se jí vylily z očí. Celé tělo jí bolelo a on měl tu věc pořád ještě v její tajemné komůrce…

Oči měla rozšířené a naději žádnou.

Ale pak se něco stalo…

Prásk!

Dveře se rozlétly jako už jednou. Tentokrát tak prudce, že se v půlce nalomily.

Lekla se a ohlédla. Srdce se jí na okamžik téměř zastavilo.

Tak nějak se musela cítit i ta dívka kterou zachránila, když se zjevila ve dveřích, jako teď ten muž.

I vojáci se lekli.

Brandubh proběhl mezi nohama příchozích a skočil po vojákovi, který na ní ležel.

Cosi proletělo vzduchem a udeřilo toho druhého, až hlasitě bolestí zaúpěl.

Muž z ní spadl. Chtěla se zahalit ale ruce se jí třásly.

„UÁááááá!!!“ vykřikl ten, který rozrazil dveře a skočil po nejbližším vojákovi aby mu naložil tolik pěstí kolik dokáže.

Chodbu zaplnili další dva muži.

Kocour násilím stržen z obličeje vojákem, zasyčel po kočičím a naježil se.

Klea nic nechápala. Jediné na co se zmohla bylo přitáhnout si nohy k tělu a schoulit se do klubíčka u zdi chodby.

Voják, který ze sebe shodil kocoura, zápasil teď se svými kalhotami, které mu bránily v pohybu a toho využil druhý z mladíků, kteří dovnitř vběhli a srazil ho na zem.

Chodba byla rázem plná zápasících dvojic a kocoura sekajícího drápy po vojácích. Jen poslední muž se nezapojil. Ono tu ani nebylo moc místa aby mohl. Zůstal stát ve dveřích a zíral na Kleu jako na zjevení, kterým pro něj jistě byla.

„Arme… Armine, Dost!“ vypísklo nějaké děvče. Co? Srdce jí bušilo jako ještě nikdy.

Klea se ohlédla a viděla ji. Tu dívku, kterou prve zachránila od mučivých hrátek vojáků, po boku nějakého mladíka. Kde se tu vzali? Světlé vlasy jí spadaly na ramena. Původní účes už dávno nebyl znát. Sukni i halenu, měla na několika místech roztržené a špinavé. Hlavně režná sukně utrpěla a trochu dekolt.

Kdo je Armin?

Nemusela pátrat dlouho. Světlovlasý mladík, který jako první vletěl dovnitř se zvedl od vojáka s nímž zápasil. Byl unavený a musel se opřít o zeď, aby nezavrávoral. Nechápala to. Nerozuměla vůbec ničemu…

„Mělas počkat venku!“ osočil se na dívku, lapaje po dechu. Voják s nímž bojoval si rychle natahoval kalhoty a začal se zvedat. Oba měli tváře opuchlé a vypadalo to na víc než jen pár modřin a monoklů.

Dívka pohlédla na ní a zatvářila nechápavě. Stejně nechápavě jako se teď Klea dívala jejich směrem.

Druhý voják ze sebe setřásl útočníka a společně s kolegou proběhli do zadu do domu, a pak přes dvůr, kudy před tím dívka utekla a teď se sem i znovu vrátila i se svým doprovodem, který se nezmohl na víc než tupět stát a zírat.

Vlastně na ní teď zírali všichni, jak si Klea uvědomila a vůbec to nebyly příjemné pohledy v nastalém tichu po mohutné rvačce.

Sáhla po paruce, jako by snad ještě mohla něco změnit, ale nejbližší z hochů ji sebral dříve než ona.

***


Jako první se vzpamatoval Olaf.

„Vy ste se zbláznili…!“ začal. „Prát se s vojáky! Z toho kouká vězní… A-a koukejte na ní! Vždyť je to zrádkyně!“ Ukázal na krčící se dívku, k níž se teď přišel přitulit onen zrzavý kocour, který se sem před tím snažil tak vehementně proškrábat.

Sion chytil Armina za paži.

„Co budeme dělat?“ kývl hlavou k té dívce, sám značně potlučený ze rvačky.¨

„Zabijeme jí!“ Ozval se Samael ode dveří.

„Cože?!“ Olaf nemohl věřit vlastním uším.

„Sam má pravdu. Je to zrádkyně. To oni můžou za všechno to co se tu děje!“ přidal se Armin, když konečně popadl dech.

„NE!“ znovu vypískla Anke. Všichni se na ní otočili. „T-to přece… To přece nejde…“

„Co nejde, ségra?!“ Nechtěl na ni křičet, ale uvědomoval si zřejmě mnohem líp než ona celou situaci a po tom všem co se stalo, nemohl věřit že se jeho malá sestřička bude zastávat zrádkyně.

„Nejste… Nejste přece vrazi,“ naléhala se slzami v očích. „O-ona mě zachránila… T-to ona se s nimi pustila do boje aby mě nechali, kvůli mně jí ublížili…“ Tomu ale přeci nešlo věřit…

Armin začal přecházet sem a tam.

„Nad čím dumáte? Zabijeme jí a bude klid. Stejně už jí vojáci viděli. Víte co král udělá až se dozví, že sme dopomohli zrádkyni k útěku? Armáda srovná Telmir se zemí!“ Udělal Sam u dveří rozmáchlé gesto. Ano i to Armin musel vzít na vědomí. Podíval se na Siona.

„Bratr má pravdu. Pustit jí nemůžeme,“ snažil se to vidět co nejrealističtěji.

„Tak jí necháme tady. Za chvíli pro ní určitě někdo přijde. Měli bysme zmizet!“ ozval se znovu Olaf.

Anke kroutila nesouhlasně hlavou. „Ne… To přece nemůžete… Arme, řekni jim něco…“ cítila jak se o ní znovu pokouší pláč a vzlyky.

To už to bratr nevydržel, popadl sestru za ruku a odvedl do zadní místnosti, kde zůstala z původního nábytku, jen prohnilá postel a několik kusů dřeva a třísek, které bývaly poličkami.

„Au, to bolí, Arme…“

„Je to pravda?!“ zasyčel nebezpečně, skoro jako kocour před tím.

„Co?“

„Opravdu ti pomohla?“ musel to vědět. Nenáviděl zrádce jako každý tady v Telmiru, ale nemohl ji zabít, pokud mu zachránila sestru.

„J-jo…,“ hlesla, „opravdu. O-oni mě… O-oni mě zastavili když jsem se vracela a chtěli abych šla s nimi a pak mě nutili abych a…“ hlas jí selhal.

„Dobře…“ prohrábl si mastné blond vlasy.

„Rozrazila dveře a mlátila je svým vakem, měla tu paruku, vypadala jako kejklířka…“ dala se Anke do vyprávění jakoby opět získala sílu mluvit, „říkala ať utíkám a já utíkala…“

To mu ovšem situaci nijak neulehčovalo.

„Nesmíš ji zabít!“ chytila ho za tuniku a podívala se mu do modrých očí.

Odstrčil ji.

„Tohle ještě bude mít dohru Anke, copak to nechápeš? Ti dva utekli. Nejpozdějc zejtra bude král Lidran vědět, že obyvatelé Telmiru zachránili zrádkyni. Vojáci tu budou do měsíce…“

„Třeba ne…“ nebyl to vlastně žádný argument, ale zkusit to musela.

„A co oni, hm?“ ukázal rukou k chodbě. „I-i kdybych souhlasil s tebou, tak co? Jak přesvědčím je? A kam jí asi schováme?“ To byly další otázky, které si nutně žádaly odpověď.

„Může žádat o asyl v chrámu, jako starý Leodor…“ navrhla Anke, „ani král si netroufne zaútočit na Dračí chrám…“ Tomu sice Armin až tak dalece nevěřil, ale pravda byla, že řešení by to být mohlo.

„A oni?“ kývl tentokrát jen hlavou.

„Nic jim neříkej. Nebo… Nebo řekneme, že ji předáme vojákům…“

Ano. To by bylo řešení, to musel uznat. Když jí nechají tady mohla by utéct, když jí půjdou vydat, naopak tím Telmiru jen prospějí. S tím by mohli jeho přátelé souhlasit…

„A až půjdeme kolem chrámu…“

„Řekneme jí ať běží dovnitř a pustíme jí.“

A bylo to.

„Teď jen aby to vyšlo…,“ povzdechl si Armin, mávl nad tím rukou a vykročil k přátelům. Čekala ho ta těžší část. Lhát. A to kdyby to bylo jen na něm, byl by první, kdo by té zrzavé děvce podřízl hrdlo.


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 05.07.2011, 2:57:00 Odpovědět 
   Zdravím!

Měla jsi samozřejmě pravdu, našel jsem několik drobků, z nichž nejvíce vyčuhuje určitě otázka dvojčat: "Co mi?" (my!)
Dál samozřejmě čárky a přímá řeč.

Naopak chválím dobře užité přechodníky (jeden zde, druhý v minulé části).

Osobně bych ještě trochu zapracoval na detailech, které vytvoří plasticitu prostředí. Vždycky se sama sebe ptej, jak vypadá prostředí, v němž se děj odehrává. Dejme tomu ona místnost, kde Klea přišla o panenství. Čtenář nemá nejmenšího tucha, jak to tam vypadá. Ptej se sama sebe, jak bys to popsala čtyřmi pěti slovy. Rychlé skromné popisy totiž umožní v každém čtenáři vzbudit zdání plasticity - to poznáš časem, kdy už ti nebude stačit říct, že v druhé místnosti byla polorozpadlá postel. Řekneš, že v druhé místnosti plné plíživých stínů se krčila polorozpadlá postel. Třeba.



Co se mi na příběhu líbí, to je jeho lehkost. Zapamatovatelnost, chceš-li. Tři měsíce jsem text vlastně neviděl, a přesto si pamatuju, o co běží, vybavuju si i skromné detaily. Výborně pracuješ s tempem a rytmikou vyprávění, chce to už do toho jen napasovat ten popis, pozornost na detail a možná trochu upravit přímé řeči tak, aby zněly víc uvěřitelnějš. Jestli se ptáš jak, to nevím. V tomhle by poradil asi spíš Šíma, ten má s dialogy hodně zkušeností :)



Celkově hodnotím tyto dva poslední díly jako skvělou změnu k lepšímu, co se příběhu a prostředí týče. Změna prostředí totiž komplet změnila tempo a rytmus a text se čte výborně a ani tak časté chyby příliš neruší.
Zbývá tedy jen zapracovat na těch popisech a když už ne na odstranění všech chyb, tak alespoň na těch přímých řečech.
 ze dne 05.07.2011, 16:25:59  
   Jackie Decker: Jo to pomáhá to máš pravdu. Nedávno jsem si zpětně přečetla prolog a téměř celý ho přepsala :D
 ze dne 05.07.2011, 14:53:00  
   m2m: To přijde. Chce to se jen sama sebe pořád ptát, jak to tam vypadá. A jak to napsat. A co udělat. Vždycky je nejlepší si dát oraz týden a pak si to přečíst a zkusit se objektivně na to kouknout a říct si: "Bude to čtenář vidět taky takhle?"

Ale jinak se vším spokojenost.
Až na ty chyby :)
(já vím)
 ze dne 05.07.2011, 11:29:43  
   Jackie Decker: Díky moc. Zkusit to mohu, jen jsem myslela že jsem to už udělala a ono nic...
 ze dne 05.07.2011, 10:35:48  
   m2m: Však jsem ti dal dobrej příklad, ne?

Nebo:
"... Kupecká, byla klikatá, nyní špinavá, ulička, vinoucí se mezi domy až ke Královské ulici..."
Kupecká byla klikatá - dnes špinavá - ulička plná oprýskaných domů, o jejichž zdi se opíraly hory odpadků. Vinula se mezi starými i novými domy až ke Královské ulici...

Například.
Sama vidíš, že jsem toho moc nepřidal, a to je ještě moc brzo po probuzení, abych dobře přemejšlel.

Jde o to, že do těch strohých popisů přidáš jeden dva další přívlastky, zabere ti to sotva pět slov, poupravíš je trochu, aby to sedělo stylisticky, a máš na krátkém úseku popsanou celou uličku. Přívlastek "špinavá" je sice fajn, ale jaksi je příliš neurčitý. Co je špinavý? Je to plno odpadků? Bláto? Psí výkaly? Počůrané zdi? Všude se povalující koule prachu? Atd?

To všechno bude přicházet časem. Stačí se vždycky sama sebe zeptat, co vlastně ve svojí hlavě vidíš. Čtenář to nevidí. Jeho představa se odvíjí od toho, co čte. Jeden si pod slovem "špinavá" představí to bahno, jinej zase odpadky. Třetí ty výkaly a čtvrtej právě ty počůraný zdi.
Chápeš?

Už jinak nevím, jak ti to mám vysvětlit a ukázat :|
 ze dne 05.07.2011, 7:59:01  
   Jackie Decker: Asi pořád nějak nechápu jak lépe vpasovat ty popisy. Klea přišla o panenství v chodbě, nevím co bych o prázdné, oprýskané chodbě, měla ještě říct, ale něco se třeba najde celá povídka bude muset porjít rekonstrukcí až to dopíšu a nasbírám odsud a od vás doré tipy jak na to :)

ALe jsem ráda že kupodivu má text i nějaké klady a nejen samé zápory, jak se mi zdálo že ho vidíte v předchozích částech.

Děkuji za pozornost a čas, snad bude příště lépe...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
O Osobě O Tobě ...
lobby
Nevěra
Doll
Smyčka
Tonybony
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr