|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Voříšek Flíček ::
 čuk |
publikováno: 26.06.2011, 4:29
|
WS: Přijela pouť
V šuplíkových Povídkách z pouti mi psík v souboru zvířátek dosud chyběl. Docela by se mi líbilo, kdyby v příbězích voříška Flíčka někdo pokračoval, třeba z toho uděláme knížečku pro děti. |
| |
|
|
Za idylických časů, které již téměř vymizely z paměti našich otců, jezdila po prašných silničkách zemí českých rodinná pouť. Pár divoce pomalovaných maringotek s přívěsy, některé s klecemi se zvířaty. Komediášové nebyli povětšině pokrevně spřízněni, byť zde byli tradiční kočovnické rody, ale spíš sdružili se pouty přátelskými, i z nezbytnosti. Jezdili od městečka k městečku, na přilehlých udusaných pláccích rozbalili svá bohatství, chudá, ale lákající. Střelnice, kolotoč, aréna se starým vypelichaným a bezzubým medvědem, cvičení psíci, malý naivně vypadající dům hrůzy. A stánek s běžnými pouťovými pochoutkami: turecký med, věnce buřtů, cukrová vata, nejrozmanitější perníčky, sladké špalky na cucání, gumoví hadi a černé tahavé pendreky. Nechyběl ani klaun a kolovrátek s brčálově zeleným papouškem vytahujícím za korunu losy s vaším osudem.
Potulná kolona byla na každé štaci vítána radostně pokřikujícími dětmi a výrostky. Městečka v tu dobu ožila, tvářila se slavnostněji a důležitěji, bylo na co se těšit, příležitost si pošpacírovat i frajersky se rozdovádět, zvlášť večer při zvucích trubky, klarinetu a harmoniky.
V prvním vozu kolony seděl vedle řidiče důstojný navigátor trasy, voříšek Flíček.
První byl i venku na novém tábořišti. Vše očuchal, vše očůral, po takové době jízdy měl dostatek značkovače. Pletl se pod nohama pobíhajících komediášů. Nikdo ho však nenakopl. A nikdo už vlastně neví, komu patřil nebo odkud přiběhl. Byl maskotem toho malého společenství. Ale též detektivem nalézajícím ztracené věci nebo sledujícím podezřelé individua, a v neposlední řadě i neohroženým strážcem. Byl předákem odborů cvičených psů a tlumočníkem při rozhovorech s medvědem. Dbal na to, aby se toulavé kočky držely mimo okruh tábořiště a neobtěžovaly myšky, které vyplašeny, stěhovaly se ze svých děr v místech, kde se stavěla pouť a kde nespočet bot a botiček udupávalo plácek.
Voříšek Flek byl všemi mastmi mazaný, okoukal a naučil se mnoho akrobatických čísel prováděných kdoví ve kterých předchozích cirkusech. I všechny akrobacie cvičených psíků komediáše pana Melichara. Svůj um však nikdy nedal najevo - a vystupovat na veřejnosti? Ne, k tomu by se Flíček nikdy nesnížil.
Rád se vozíval na řetízkovém kolotoči, kolotočář břichatý pan Fousek ho s funěním do sedačky vysazoval. Pes na kolotoči přece musí přitahovat diváky, to je atrakce! Když mohla Lajka letět do Vesmíru, proč by nemohl cestovat pes na kolotoči v polohách o mnoho nižších? Kdypak se nějakému dítěti poštěstí sdílet s ním opojení z letu? Zvlášť když k tomu spolucestující spokojeně a melodicky poštěkává, kam pak se hrabe starý gramofon pana Fouska! Šťouralové asi namítnou: jak by se mohl pes udržet na sedačce řetízáku? Nu, mají pravdu. Pes není opice, ta by to svedla. Proto je také Flíček oblečen do speciální kombinézy a připoután k sedačce. No to je přece dvojnásobná atrakce. A děti se tlačí, aby mohli sedět vedle chlupatého kolotočového experta, který koulí očima, napíná téměř kosmonautický postroj a uslintává.
Honzík, Evička a Jarek jsou spolužáci z 6.b místní školy v Záblatí. Tvoří pěkný trojúhelník, tedy trojúhelníček. Jarek miluje Evičku, Evička Honzíka a Honzíkovi je všechno buřt. Ale trojúhelník se dá snadno změnit, to vám poví každý učitel trigonometrie.
Evička si na kolotoči sedla před Flíčka, Jarek před Evičku a Honzík za Flíčka: zajímalo ho, jak se bude při rotaci za rozdychťující jízdy chovat pejskův ocásek.
Kolotoč se roztočil, svět se změnil v barevné kružnice, vítr dobrodružné jízdy čechral vlasy a pohrával si s copy. Jeden takový blonďatý, až téměř na spodní záda, měla Evička. Přehazovala si ho do stran, dopředu, dozadu, snad proto, aby upoutala Honzíkův zájem. Marně. Zato Jarek se rozdivočil, rozhoupal se a chtěl chytit Evičku za cop. Což se mu podařilo. Zatáhnul za cop…ale co to, kýho výra? Evičku táhl cop dopředu a jak se Jarek vzdaloval, začala sjíždět ze sedačky. Jarek cop pustil a dal se do vřískotu. Ale málo platné, dívčí hedvábná sukénka se nebezpečně blížila k okraji, pod nímž zela hloubka. Evička se křečovitě držela řetízku, ale s hrůzou zjistila, že by mohla pod ním proklouznout a zůstat na něm viset. Chviličku, a pak padat, vržena odstředivou silou na hlavy diváků. Honzík uslyšel křik, zvedl oči a rázem zhodnotil situaci. Přihoupl se k Flíčkovi poklepal mu na rameno a vyřkl pár slov. Flíček porozuměl a ujal se záchranných prací. Teď se mu akrobatický výcvik hodil. Dodnes nikdo neví, jak to udělal. Ve vteřině byl u Eviččiny sedačky, zamanévroval jako jezdec na sajdkáře, obtočil se kolem Evičky a svým tělem se k ní přitiskl zpředu. Natáhl packy. Evička se za ně chytila, a pak tato teď už nerozlučná dvojice plachtila vzduchem, bezpečně a s postupujícím časem jízdy i vesele. Pláč se přeměnil ve smích. Flíčkovi vyrazil na čumáčku pot a decentně zaslintal. Námahou i dojetím. Tak v objetí přistáli na pevnou zem.
Jakýsi divák pronesl: „Jak si ta dívenka drží svého psíčka, aby nespadl, možná, že mu bylo špatně.“
Jiný vytáhl fotoaparát a fotografoval se slovy: „Skvělý přírůstek do mého seriálu Člověk a pes.
Evička zašeptala psíkovi do ucha: „Nikomu ani muk!“
Flíček pokýval hlavou a usmál se pod fousy.
A tak se z Evičky a Flíčka stali nerozluční kamarádi. Honzík začal žárlit, jako že on zůstal stranou, on že byl v počátku záchrany Evičky. A snad proto s nimi začal chodit po pouťových atrakcích i do jarní přírody. Nejprve pro zlost a pak se zaujetím.
Evička však, navzdory svému prvotnímu rozhodnutí ututlat hrozící malér, jako pravá ženská si pustila pusu na špacír. O Jarkovi coby příčině hrozícího pádu však pomlčela. Flíček však chtěl zjednat spravedlnosti zadost. I věnoval Jarkovi párek svých nejobratnějších téměř nechytitelných cvičených blech.
Doba pouti uběhla jako voda v dravé řece.
Když pouť odjížděla, seděl Flíček, jak bylo jeho zvykem, v prvním voze na sedadle vedle řidiče (možná, že tehdy to byl kočí, už se nepamatuji). Na hlavě měl na míru mu ušitou policejní brigadýrku s kokardou, dar to samotného ředitele místních strážníků. Kolem krku jako hodnostářův řetěz pak věnec těch nejmasovějších a nejšpekatějších špekáčků. Flíček otáčel hlavu nazpátek a na čumáček mu ukápla slzička.
Evička držela za ruku Honzíka, a oba dlouho mávali, i poté, když komediášská kolona zmizela v oblaku prachu za zatáčkou. Jarek se nepřestával drbat, bleší dvojice se již rozmnožila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
