|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Pouťové atrakce... ::
 Šíma |
publikováno: 26.06.2011, 4:30
|
| Tak nějak se mi podařilo zakomponovat do textu i čukova psíka! Uvidí se, jak se bude líbit. Nejen šotkům (ale i pouti) zdar! ;-) |
| |
|
|
Točí se se mnou celý svět. Pořád dokola a stále znovu. Všude okolo sebe vidím rozmazané šmouhy. Už ani nevím, pokolikáté už absolvuji tu jízdu na řetízkovém kolotoči. Lidé se smějí a pokřikují na sebe. Podvědomě cítím, že část posměšků a výkřiků patří také mně. Nyní už musím vypadat jako Rákosníček. Malý zelený mužíček. Více podobný mimozemšťanovi, než člověku, který se narodil na Zemi. Pravda, jako kosmonaut jsem se sice nenarodil, ale sázka je sázka. A vše začalo tak nevinně.
„Hele, že se nedokážeš točit půl hodiny na kolotoči a pak ještě na střelnici sejmout několik špejlí?“ hecoval mne můj nejlepší přítel. Ondra se jmenoval. Byl menší než já, avšak o to hubenější. Na rozdíl ode mě neměl křivé a chlupaté nohy. Na hlavě mu sice nerašil ani vlas, ale co mu chybělo nahoře, to mu nechybělo v ní. Mělo mi to být podezřelé, ale nebylo. Stáli jsem nedaleko stánku s občerstvení a pozorovali cvrkot okolo sebe. Manželky s dětmi se točily na kolotoči a my jsme měli od nich na chvíli pokoj.
Můj anděl strážný byl asi na dovolené, nebo na kolotoči. V to odpoledne svítilo sluníčko jako prase. Nebe bylo bez mráčku, vše co teklo se prodávalo proudem. Od sodovek až po tvrdý alkohol. Lidé si užívali horkého nedělního odpoledne a zkoušeli všechny atrakce. Dokonce i dětský kolotoč byl plný dětí od pěti do devadesáti let. Sedět na dřevěném koni, připadal bych si nejspíš jako nějaké pako. A to celé dobrodružství teprve začínalo.
„A?“ zamračil jsem se. „V čem je háček?“
„Musíš před tím vypít aspoň pět piv...“ bouchl mě do zad můj nejlepší nepřítel. Okolo mne se protáhl malý psík. Vypadal na takovou tu pouliční rasu, prostě všehochuť, ale byl pěkný. Možná patřil někomu ze světských, jak si kolotočáři říkali. Byli jiní, přestože se na první pohled od nás – zákazníků – mnoho nelišili. Psisko se mi lehce otřelo o nohy a zmizelo bůh ví kde. Z dálky vypadalo jako jeden z těch plyšáků na střelnici, no co, možná jim dělalo reklamu.
„A co dostanu, pokud vyhraju?“ zeptal jsem se opatrně. „O co se hraje?“
„O štěně!“ dostalo se mi odpovědi. Všichni věděli, že se mi na kolotoči dělá zle, výhru již měli v kapse.
„O štěně?“ zapochyboval jsem.
„Ne živé, vole! O sud piva, ne?“
Zamyslel jsem se. Čas ubíhal a ostatní mysleli, že to vzdám. Nějak podvědomě jsem cítil, že se nade mnou stahují mraky. Když jsem však zvedl hlavu, viděl jsem jen blankytné nebe se sluníčkem, které se na mě pěkně šibalsky usmívalo, až mi vyrašil pot na čele.
„Beru to a co když prohraju?“
„Tak koupíš sud ty nám...“ řekl mi můj přítel.
„Každému zvlášť?“ zarazil jsem se. Kolem mě proběhla dívka krev a mléko. Na okamžik jsem vyšel z kontextu a nechal se unášet houpajícímu se poprsí a zadnicí k nakousnutí. V tom mě někdo z legrace pleskl přes čelo.
„Tak co, jdeš do toho?“ zeptal se mě kdosi z kamarádů. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ani nevěděl kdo.
„Ale víte, že je mi na kolotoči špatně?!“ řekl jsem.
„Jsi snad srab?“ ozval se Vláďa, můj druhý nejlepší kamarád, alespoň jsem si to tehdy myslel. Díval se mi do očí svými hnědými kukadly a jeho neoholená tvář se usmívala snad ještě krásněji, než letní slunce. „Půl hodiny, co ti to udělá! Kdo by nechtěl být kosmonautem! Budeš slavný, vole!“
„Jo a co když všechny okolo pobliju?“ otřásl jsem se s odporem. „Tak jo... Jdu do toho!“
„Piva sem!“ zahulákal Ondra. „Na zdraví...“
„Blbá sázka!“ řekl jsem si. A tak jsme kecali a smáli se. A také popíjeli. Vlastně jsem pil jen já, ostatní se uculovali a jen to své pivo cucali, jako by šlo o živou vodu, kterou se má šetřit. Vypil jsem svých pět piv a s mírně zamotanou šiškou jsem si sedl na řetízkáč. Jeho obsluha se na mě podezřele podívala, zda mám všech pět pohromadě. Když však muž u kolotoče dostal od Vládi hada v podobě několika „vstupenek“, jen pokrčil rameny. Koutkem oka jako bych zahlédl i jednu zelenou. A tak začalo mé utrpení...
Lidé se bavili a smáli. Halekali na celé kolo. Svět se mi roztočil před očima a z lidí se staly jen šmouhy. Temné přízraky. Chvíli jsem si myslel, že se blíží konec světa a já se i s kolotočem propadl kamsi do nejhlubšího pekla. Jak řekl Einstein, čas je relativní a mi se ta půlhodina roztáhla do poloviny mého života. Všechny obrazy i zvuky mi splynuly v jedno. Na okamžik jsem před očima viděl toho voříška, jak se na mě směje a vyplazuje jazyk. Jako by mi i něco říkal: „Ty vole, takhle se nechat napálit!“ A pak se proměnil ve štěně. Opravdové štěně, aby hned na to změnilo podobu a stalo se pivním sudem. Jenže, ten neštěká!
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se mi před poslední jízdou světák. Vypadal velmi ustaraně. Nejspíš jsem se stal maskotem řetízkového kolotoče. Lidé okolo o několik kroků ustoupili, jako by se báli, kdy že je ohodím.
„Kazím vám kšefty?“ zeptal jsem se opatrně. V hlavě mi třeštilo a měl jsem pocit, že se pevná zem promění v moře.
„Ale kdepak, ale čeká vás poslední pětiminutová jízda, už jich máte za sebou pět...“
„Jdu do toho!“ řekl jsem a mávl rukou. „Jen se káčo, jen se toč!“
„Jak chcete!“ řekl a podal mi pytlík na zvracení.
„A záchranná vesta by nebyla?“ zeptal jsem se.
„Na co?“ pokrčil kolotočář rameny. „Nejsme přeci letadlo. Tak se držte, startujeme! Poslední výzva, kdo má lístek, ať si nastoupí, další cesta do nebe právě začíná...“
A měl pravdu. Poslední cesta na kolotoči. Možná poslední v mém bídném životě. Potil jsem se jako prase a nejspíš jsem také smrděl jako pivní soudek. Naštěstí foukal svěží větřík, nehledě na to, že mě kdosi postříkal pánským deodorantem. Prý pro štěstí. Zahoukal klakson a já stiskl pevně pytlík na zvracení, aby mi v tom fofru neuletěl. Svět se znovu točil šíleně dokola. Připadal jsem si jako ve stroji času. Tentokrát těch pět minut uběhlo jako voda. Když se kolotoč zastavil, trvala přestávka poněkud déle, to aby mě kamarádi vytáhli ze sedačky a doprovodili ke střelnici. Copak jsem Vilém Tell? Jak mám trefit nějakou špejli, když se se mnou točí celý svět?
„Tak copak to bude?“ zeptala se usměvavá tlustá paní uvnitř střelnice. Chvíli se dívala na mě, chvíli na mé kamarády. Na tváři měla víc make-upu, než všechny ženy a dívky okolo. Zdálo se mi, že mě probodává svýma modrýma očima a přemýšlí, zda-li mi může svěřit tak složitou a vyspělou zbraň, jakou byla vzduchová puška. Určitě měla upilovanou mušku, nebo ohnutou hlaveň, mi to však bylo jedno, i kdyby střílela za roh.
„Tak do toho!“ řekl mi Ondra a nabil pušku, zajistil ji a podal mi ji. „Ukaž se, střelče!“
Opřel jsem se o pult, zavřel jedno oko, nadechl se a odjistil zbraň. Na chvíli jsem si připadal jako americký prezident se svým atomovým kufříkem, jakoby na mně záležel celosvětový klid a mír. Ani jsme moc nemířil, jen jsme automaticky stiskl spoušť. Vyšla rána a světe div se, brok trefil jednu ze špejlí.
„Pán je zřejmě ostrostřelec!“ zazubila se žena za pultem a podala Ondrovi další brok. Ten si ode mě vzal zbraň, nabil ji a podal mi ji zpět. Na chvíli se mi zatočil svět před očima. Nevím, zda se mi to zdálo, či ona žena raději uhnula ze směru střelby, aby náhodou nějaký brok nechytila.
„Do toho!“ slyšel jsem hlas svých přátel.
Houkla rána a padla další špejle. Snad se mnou stříleli všichni svatí, nebo se ďáblové rozhodli stát na mé straně. Měl jsem ještě jednu ránu, i kdybych netrefil, bylo by to dvě ku jedné. Kdesi zaštěkal pes. Haf, haf! Zase ten čokl. Zamířil jsem směrem k plyšovému psisku, který se tak nápadně podobal své živé kopii, jež se proháněla po louce u dědiny. Hudba stále hrála, lidé halasili a kdesi několikrát zahřmělo. Konečně se ochladí a možná i sprchne, řekl jsem si a padla další rána. Plyšové psisko bylo moje.
Nikdo z kamarádů neřekl ani slovo. Vrátil jsem vzduchovku paní za pultem, mrkl na ni spiklenecky mírně zakaleným okem a otočil se k přátelům. Ano, vyhrál jsem. Sice jsem vypadal jako mírně přerostlý a otylý marťan, ale štěně bylo moje! Pak to na mě přišlo a v mžiku jsem zalezl do křoví za střelnicí. Pytlík na zvracení jsem nepotřeboval. Po nějaké době jsem vylezl ven a zamířil ke stánku s občerstvením. Zdálo se mi, že kolem mne znovu proběhl pes. Vyplázl na mě jazyk a několikrát radostně zaštěkal. Neměl jsem v kapse nic, co bych mu mohl dát jako laskominu. Jako by věděl, na co myslím, zavrtěl ocasem a byl znovu ten tam.
Sláva kolotoči. Ať žije střelnice. Sice jsem si připadal jako námořník na suché zemi a místy jsem měl pocit, že padnu k zemi, to horko bylo vážně až nesnesitelné. Lidé mi poslušně uhýbali z cesty a mnozí mě div nepoplácali po ramenou. Stal jsem se jednou z mnoha atrakcí zdejších radovánek. Ale vyhrál jsem to. Štěně je mé a kamarádi ostrouhali. Poručil jsem si jednu bylinnou na spravení chutě a čekal jsem, až se dovalí mí kamarádi. Alespoň jsem měl plyšáky pro děti.
Znovu se kdesi na obzoru zablesklo a zahřmělo. Díval jsem se na kolotoče, střelnice a různé další atrakce a myslel na to, copak asi dělá ten voříšek, který mi přinesl štěstí. Stal jsem se prvním kosmonautem na řetízkovém kolotoči. Ať žije pouť! řekl jsem si. Ať žijí všichni psi a štěňata! Po chvíli se odněkud ozval podivný zvuk, to kamarádi ke mně valili mou vyhranou sázku, jenže neštěkala. Sázka je sázka.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
