|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-45 ::
 Annún |
publikováno: 13.06.2011, 19:11
|
Tak poslední krátká bonusová kapitolka pro romanrické dušičky. Takže zazvonil zvonec a tohoto příběhu je konec.
Hezké počtení. |
| |
|
|
XLV. – Zaslíbeni na věky
Princ Diriel se pomalu uzdravoval z těžkého prochladnutí a zápalu plic, který si uhnal díky své nerozvážnosti, když se vydal do vánice. Mëllinda se o něho starala a opečovávala jej jako vzácný poklad, a on ji též střežil jako oko v hlavě.
Jen co mu bylo o něco lépe a mistr léčitel to dovolil, přesunuli mladého prince z domu uzdravování do Mëllindina bytu. Dokud měla Mëllinda volno z akademie, trávila skoro všechen čas se svým churavým snoubencem, a snažila se ho co nejvíc zabavit, aby ho udržela dlouho v posteli, protože Diriel začal mít spády neposlouchat léčitelův příkaz odpočívat.
Poté co v akademii začalo další studijní období a Mëllinda začala znovu učit, převzala dozor nad svým bratrem Anneris.
Jakmile se Diriel dostatečně zotavil ze své nemoci, a nabil zpět ztracenou sílu, dohodl se s mistrem kuchařem a uspořádal malou slavnostní večeři v tyrkysovém salonku, kde společně s Mëllindou všem pozvaným oficiálně oznámili, že se chtějí vzít, a též zmínili šťastnou událost, že plavovláska je v očekávání.
Všichni jim srdečně gratulovali a přáli hodně štěstí. Při této příležitosti hned Anneris s Mëllindou začaly diskutovat a plánovat, kdy a jak proběhne skromná svatba a obřad. Diriel si připíjel s Dorienem, jenž si ho dobíral kvůli jeho budoucímu postavení otce. Dorien si s ním přiťukl číší vína, a pak ho poplácal po rameni a uculil se.
„Tak co, drahý příteli, jak se cítíš, teď když budeš muset být věrný manžel?“
Diriel se srdečně zasmál jeho poznámce.
„Já nemusím být věrný, Doriene, já chci být věrný, protože ona je ta pravá a jediná. A krom toho už se nemohu dočkat, až přijde ten den, kdy Mëllinda přivede na svět naše první dítko.“ rozplýval se Diriel.
„Tak na to se těším i já. Hlavně na to, jak se potom budeš tvářit, až to malé budeš držet v náruči. A až sebou samým štěstím plácneš o podlahu,“ popíchl ho Dorien přátelským žertem.
„Já neomdlím jako ty, švagříčku,“ ohradit se Diriel sebejistě.
„Ai, ai, tak to jsem si myslel též, a jak to skončilo.“ Perlivě se zasmál. „Předvedl jsem na chodbě prvotřídní vozembouch.“
„Vždyť já vím, byl jsem u toho. Složil ses dokonale.“
„Řekni: těšíš se na roli otce?“ otázal se Dorien.
„No, tak trochu. Vlastně se z toho oznámení ještě stále vzpamatovávám, ale vědomí, že Mëll nosí pod srdcem dítě, mě hřeje na duši. Zatím se však snažím mou milovanou uklidňovat, protože mívá jisté obavy, že o to dítě přijde. Myslím, že teprve, až se to malé narodí, tak si plně uvědomím, že jsem otec,“ odvětil Diriel na švagrovu otázku.
„A co, už jste přemýšleli, jaké jméno ponese váš potomek?“
Diriel se lehce ošil, upil ze své číše a řekl:
„Mëllinda si přeje dát dítěti jméno po svých rodičích. A já s ní souhlasím, jak jinak uctít elfy, kteří jí dali život, ale nikdy nespatří své vnouče?“
Dorien souhlasně pokýval hlavou při jeho řeči. „Chlapec by měl nést jméno Mëllindina otce, Ingolmo, a kdyby to byla dívka, tak Lindellë po její matce.“
„To jsou krásná a vznešená jména, myslím, že je to ten nejlepší výběr,“ přitakal půlelf.
„Ai, to jsou i má slova. Jména, která se báječně hodí pro děti z královské krve,“ přisvědčila Anneris, která zaslechla poslední část jejich rozhovoru.
Diriel se usmál na Mëllindu, natáhl ruku a uchopil její dlaň do své. Přitáhl si ji ke rtům a políbil ji.
„To je to nejmenší, co mohu pro svou životní lásku učinit, aby měla radost.“
„Ach Dirieli, na jméně mi zas až tolik nezáleží, jenom abych o to maličké nepřišla. Budu nejšťastnější, až přijde bezpečně na svět.“
Diriel se i s židlí přisunul blíž ke své nastávající, konejšivě ji objal kolem ramen a jemně ji hladil.
„Miláčku, všechno bude v pořádku, uvidíš. A krom toho na tebe dá pozor mistr Ewerion, takže se nic špatného nestane. Podívej na Annerisiny děti, jsou zdravé, čilé a kouzelné. A nezapomeň, že já jsem s tebou.“
Mëllinda se něžně pousmála na svého životního druha.
„Já vím, děkuji, že mi to usnadňuješ a stojíš při mně.“
„To je přece samozřejmé, lásko,“ zašeptal jí do ucha a políbil ji na tvář.
Anneris se spokojeně usmála, když viděla, jak její mladší bratříček zamilovaně cukruje. Do dlaně jí vklouzla ruka jejího muže a jejich prsty se propletly. Pohlédla na Doriena, kterému též jiskřily oči radostí. Mrkl na Anneris a ona mu mrknutí oka oplatila.
Po večeři se naše dva páry přesunuly do Ametystového salónku, večer pokračoval v dalším přátelském hovoru, a chvíli před půlnocí se Diriel a Mëllinda rozloučili s přáteli a odebrali se do svého bytu.
* * *
Od osudného dne, kdy Mëllinda promluvila poprvé po mnoha staletích, a kdy se Diriel vyjádřil ohledně citů, které k ní chová, uběhly tři měsíce. Zima minula, sníh roztál, ledy zmizely, a vše se začalo zelenat. Přišlo krásné teplé jaro, všude voněla právě rozkvetlá poupata mnoha květin, keřů a stromů. Vzduch byl svěží a vlahý.
Město žilo obvyklým životem, a na tržišti panoval čilý ruch, obchodníci vyvolávali a nabízeli své zboží. Lidé, elfové i draci, kteří obývali město snů – Ladérion, si plnili své denní povinnosti. Zato Ladérionský palác hučel od toho, jak se vše připravovalo na slavnostní oběd u příležitosti svatby prince Diriela a lady Mëllindy. Dostavilo se i několik hostů z královského rodinného kruhu.
Přijeli princovi rodiče král Darnel a královna Dalian, bratr Rínon s manželkou Niamey, mistr Ewerion z Údolí pramenů a Dirielova babička Närimea. Palác byl překrásně vyzdobený květinami a pentlemi a nesla se jím veselá hudba. I nádvoří bylo ověnčeno pestrými girlandami.
Z kuchyně se linuly omamné vůně a byl slyšet cinkot příborů a porcelánu. Hosté se strojili a pomalu se loudali po cestičkách a stezkách vedoucích do chrámu bohyně Ladérian, kde se měl konat slavnostní obřad svatebního slibu.
Svatostánek se skvěl bělostí ve svitu slunečného dne, a vůkol něj i v jeho vnitřních prostorách byly rozmístěny ozdobné vázy a stojany s naaranžovanými květinami. Barevné stužkové girlandy a hedvábné zástavy povívaly ve slabém jarním vánku jako barevné vlásky duhových vil. Hosté se scházeli a usazovali na svá místa. Chrámovou lodí se vábivě linula luzná melodie píšťal, fléten a harf. Svatebčané zaujali svá místa a čekali na začátek obřadu.
Diriel stál před oltářem zasvěceným bohyni Ladérian, žmoulal si ruce, hleděl na přítomné, kteří přišli zhlédnout svatební obřad nejmladšího králova syna, a zároveň nejznámějšího zařeknutého svobodného mládence v zemi. I když svým činem dnes tento status opouštěl.
Všichni na něho upírali zvědavé zraky, což ho šíleně vyvádělo z míry. Něco uvnitř mu říkalo, aby se sebral, vzal nohy na ramena a utekl odsud, jenže údy měl jako přikované k podlaze.
Najednou ucítil na svém rameni přátelský dotek ruky. To Rínon ho konejšil, neb vycítil jeho vnitřní neklid. Diriel se podíval na svého staršího bratra, který mu stál po boku jako svědek, a špitnul směrem k němu:
„Rínone, řekni mi, taky jsi byl tak nervózní, když ses svazoval s Niou?“
Rínon se vřele usmál.
„Kdybych řekl ne, lhal bych,“ zašeptal tak, aby ho slyšel jen Diriel. „Byl jsem v tu chvíli vyděšený jako zajíc a toužil jsem zmizet. Ale když pak vešla Nia do chrámu, tak mě to rázem přešlo, a já věděl, že dělám tu nejsprávnější věc na světě.“
„Děkuji ti, Rínone.“
Hnědovlasý elf se na bratra zakřenil a spiklenecky mrknul. V ten moment se rozezvučely první tóny stříbrných strun na harfách a něžný zvuk fléten. Krásná něžná melodie se linula celým prostorem svatyně a ve vzduchu začali poletovat bílé lístečky. Šumící chrámová loď se ihned utišila a všechny zraky přítomných se upřely na hlavní vchodové dveře, jež se právě otevřely. V nich se objevil mistr Ewerion ve slavnostním temně modrém hávu se zlatým lemováním, který doprovázel nevěstu na cestě k oltáři.
Ozvalo se sborové obdivné povzdechnutí, a Anneris stojící na místě svědkyně naproti svému manželovi, jenž setrvával v první řadě spolu s jejich rozkošnými dětmi Yärisem a Fëou. Anneris se spokojeně usmála, když zaslechla tichý obdiv svatebčanů. Rínon naklonil hlavu k neklidnému bratrovi a tiše pronesl:
„Máš mé neskonalé uznání, dokázal sis vybrat opravdu skvěle. Takovouhle krásku ti budou mnozí závidět.“
Diriel nijak na jeho slova nereagoval, mlčel a sledoval dvojici pomalu jdoucí špalírem k němu. Doslova oněměl úžasem a nemohl z půvabné plavovlasé elfky spustit oči. Vždycky ji považoval za přitažlivou a rozkošnou, ale dnes... Dnes z Mëllindy byla ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Kráčela ladnou chůzí královny s hlavou hrdě vztyčenou, modré oči jí zářily jako dva drahokamy. A ty šaty, v nichž byla oděná, jí převelice slušely.
Skládaly se z jednoduchých hedvábných, bílých šatů s dlouhými, širokými rukávy a vlečkou. Celé byly poseté vyšitými drobnými zelenými lístky břečťanu. Kolem hlubokého kulatého výstřihu, podél pasu, okolo lemů rukávů a spodního lemu sukně se břečťanové lístky spojovaly, a proplétaly v bohaté girlandě. Její svatební háv byl naprosto skvostný.
Z břečťanu měla upletený i věneček, který zdobil záplavu jejích rozpuštěných zlatých loken a vzadu z něj byl spuštěný lehounký, téměř průhledný závojíček s výšivkou též znázorňující pnoucí se břečťan. Vypadala jako sama bohyně země.
Nyní chápal, proč ho Anneris donutila, aby si nechal ušít nové slavnostní roucho v zelené barvě zdobené bělozlatou výšivkou a se stříbrozlatým páskem ze spojených lístků a ve vlasech měl vpletenou zlatou čelenku se zelenými kamínky. To, aby spolu dokonale ladili.
Mëllinda byla zavěšená do Eweriona a v druhé ruce držela kytičku uvitou z dlouhých šlahounů břečťanu, bílých růží a z drobných zlatavě žlutých kvítků.
Ano, bylo to přesně, jak říkal Rínon. Dirielovi stačil jediný pohled na ni, a věděl, že ona je jeho pravá láska až do konce jeho dnů. Veškerá nervozita ho přešla v momentě, když se na něho nesměle usmála. Srdce mu poskočilo a začalo se splašeně třepetat jako ptáček lapený do sítě. Měl z toho takový zvláštní povznášející pocit. Náhle ho všechno okolo přestalo zajímat a existovala jen a jen ona.
Oplatil jí plachý úsměv. Přejížděl očima po její postavě, již halil svatební šat, který skrýval dříve ploché bříško, jež se začínalo pomalu, ale jistě zaoblovat díky dítku rostoucímu pod jejím srdcem.
Mëllinda s Ewerionem pomalým krokem došli až k výstavní soše bohyně Ladérian a oltáři, před kterým na ni čekal kněz s Dirielem a se svědky. Tam ji mistr léčitel políbil bratrsky na čelo, požehnal Mëllindě a předal ji princi.
Diriel ji uchopil za ruce, palci jí hladil jemnou pokožku na zápěstí, usmíval se na svou nevěstu a byl šťastný.
Hleděl jí s láskou do očí, až měl pocit, že jí vidí přímo do duše, a poté pronesl hlasem, který jasně dával znát, že to, co říká, myslí smrtelně vážně.
„Já, princ Diriel Aranel z rodu Yár Fenumë se spojuji s tebou, Mëllindo, a činím tě svou ženou. Budu ti věrný, budu tě ctít, chránit a milovat v dobách dobrých i zlých, a mé srdce bude patřit tobě a našim dětem od dnešního dne, až do skonání světa.“
Mëllinda mu zamilovaný pohled oplatila a též pronesla svůj svatební slib.
„Já, lady Mëllinda z Unquë Ehtelin se spojuji s tebou, Dirieli, a činím tě svým mužem. Budu ti věrna, budu tě ctít, chránit a milovat v dobách dobrých i zlých a mé srdce bude patřit tobě od dnešního dne, až do skonání světa a našim dětem též.“
Upřeně sledovali jeden druhého, když kněz dokončil své požehnání jejich svazku.
„Ať vaše duše i srdce v jedno splynou a na věky spojeny zůstanou. Z moci, jež mi byla dána, a slibem, jejž jste právě pronesli, zpečeťuji vaše spojení před zraky svědků a všemohoucích Manar. Ať bohové stojí při vás a ochraňují vaše štěstí, dokud vás smrt nerozdělí. Nyní se můžete políbit.“
Pokynul jim rukou. Diriel neváhal a přitáhl si svou novomanželku do náruče a velmi vřele a vášnivě ji políbil, až tento polibek vyvolal u svatebčanů hlasitý jásot a potlesk. Vzduchem chrámu létaly konfetky a bělostné okvětní lístečky a dopadaly na hlavy novomanželů.
Každý z přítomných jim hned blahopřál a potřásal rukama. Diriel držel ve své dlani Mëllindinu a věděl, že odteď bude jeho život jiný, naplněný láskou a radostí. Měl vše, co si mohl přát, a též se splnila sudba, jež před lety vyřkla jeho švagrová - čarodějka Niamey:
„Až se objeví žena, jiná něž ostatní. Bude jí vráceno, co ztraceno bylo, pak srdce tvé láskou vzplane a tvůj osud se naplní.“
A Diriel byl nyní nesmírně vděčný, že mu osud tuto báječnou ženu připletl do cesty a učinil ji jeho družkou. Podíval se na Mëllindu a ona se na něho usmála a zašeptala:
„Miluji tě, můj princi.“
„Miluji tě, má lásko,“ odvětil Diriel, sklonil k ní hlavu, a co nejsrdečněji ji políbil na ústa.
Začínal jim nový společný život, který jim přinášel nové obzory plné radosti, lásky a pochopení.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
