» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141710

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Proč lidé neumějí létat ::

Leontius	publikováno: 10.06.2011, 17:24

Po dlouhé době nějaký publikovatelný příspěvek.

Jeho vznik se má asi tak, že původně mělo jít o zamyšlení se nad svobodou. Hodil jsem to do lehce historických kulis a vzniklo z toho tohle. Nejde sice o historickou povídku, ale raději lehce přiblížím dobu:

Roku 413 př. n. l. byla na Sicílii v rámci Peloponéské války poražena mohutná vojenská expedice Athén. Přeživší "dobyvatelé" skončili v lomech poblíž Syrakús…


	Slunce již dávno zapadlo za drobnými vrcholky a moře na východě se změnilo v nekonečnou potemnělou plochu, tiše se zvedající a klesající jako boky nějakého obrovského zvířete, jehož kůže byla pokrytá odstávajícími šupinami a hroty. Bezvětřím se neslo jen tříštění drobných vlnek a skřípění dřeva. Kleón, sedící na pobřeží, dobře věděl, co jsou zač ty zrakem nerozeznatelné výrůstky na povrchu Poseidonova království. Jsou to trosky a vraky lidských snů. Takhle končí lidský pýcha, když narazí na útesy osudu. Ještě před dvěma dny tohle byla Athénská válečná flotila, výkvět řeckého námořnictva. Síla, která měla jen svým děsivým vzhledem vyhrávat bitvy a srážet mocná města na kolena. Z kdysi majestátních triér se teď již na vodě vznáší kusy dřeva a těla veslařů. Ostatky vojáků se ihned potopily pod vodu, kvůli těžkým bronzovým štítům a tlustým prošívaným zbrojím, které nasákly protivnou slanou vodou. Touhle porážkou však tahle prokletá sicilská výprava nekončí a všichni to věděli. Všichni věděli, že tohle není poslední rána a ze strachu se neodvažovali ani pohřbít mrtvé. Dobře věděli, že také jejich těla s největší pravděpodobnosti zůstanou tlít na bojišti zalitém krví. Kleón mohl jen děkovat Diovi, že ve ztracené námořní bitvě nebojoval. Nebo taky mohl Diovi spílat a nadávat. Neboť jaký úděl čeká vojáka, tolik mil od domova, na nepřátelském ostrově, když nemá k dispozici jedinou loď, která by ho přepravila domů? Ne, nemělo smysl hledět k východu, k Athénám… Bylo třeba vyrazit na západ, do hloubi ostrova, hlavně co nejdál od nepřátelských Syrakus. Kleón ztěžka vstal a vrátil se do tábora. Samotné ležení Athéňanů bylo snad ještě depresivnější než vodní hřbitov. Stovky zraněných, zápach infekce, zvuky agónie a pachuť hniloby na jazyku. Smutný monument všech porážek, které zde Athéňané utrpěli. Sám Kleón utrpěl několik zranění při nočním masakru na Epipolách. Bitva, která měla jasně skončit vítězstvím Athéňanů. Jenže světlo luny nestačilo, aby bojující rozeznali přátele od protivníka. Ve chvíli, kdy jedno křídlo Athénského vojska podlehlo náporu obránců, narazilo při úprku na své kamarády, kteří je však nedokázali rozlišit od nepřátel a bez milosti je pobili. Zmateným nešťastníků nezbylo než rány opětovat a výsledkem byla katastrofa. Kráčel mezi těly a některá ze zranění sám poznával, sám je té noci zasadil. Felčař sem tam někomu pouštěl žilou, jinému měnil obvazy nad mokvající sečnou či bodnou ranou. Jiný voják měl rozbitý obličej po úderu hranou štítu. Nad zpřelámanou čelistí už jen svítily oči poznamenané šílenstvím a vidinou temné Hádovy říše. „Tak co, filosofe, přišel jsi mi rozmluvit umírání?“ ozval se slabý hlas někde po pravici. Kleón si tiše povzdechl. Nearchos. Jeden z nejmladších účastníků výpravy a ctitel řecké poezie. Většinu času si tropil s Kleóna srandu. Kleón byl totiž v Athénách jedním z mladých posluchačů Sokrata a patřil k jeho nadějným žákům. Nějakým zvráceným řízením osudu utržil ten bohém ránu Kleónovým mečem na Epipolách. „Ubohý Nearchu můj, kéž lehká země tě kryje, aby tě snadno pak z ní mohli zas vyhrabat psi!“ zanotoval bezmyšlenkovitě Kleón známý epigram, ale hned vzápětí svého výběru litoval. „Vidím, že odpovídáš upřímně, příteli,“ procedil Nearchos skrze zuby sevřené bolestí. Kleón zamumlal omluvu a poklekl k raněnému vojákovi. Dotkl se obvazu a hned štítivě ucuknul, jak byla látka nasáklá hnisem. „Je už to tak, čeká mě dostaveníčko s Charónem,“ zašeptal Nearchos. „Vy ráno odcházíte a já zůstávám. Aspoň mám čas vymyslet si svůj epitaf a ne tu tvou hrůzu.“ „Když u toho budeš, můžeš vymyslet i pro mě. Utíkat z ostrova bez lodi nepatří mezi nejjednodušší lidské činnosti,“ odvětil stroze Kleón. „Zpropadený sofisto,“ zašklebil se Nearchos napůl smíchem a napůl bolestí. „Však jistě znáš příběh o Daidalovi a Ikarovi a jejich letu z Kréty.“ Kleón jen přikývnul. „Tak mi teď pověz, příteli, proč vy filosofové vlastně neumíte létat po tom všem?“ Kleón otevřel oči a dlouze hleděl do vrásčité skalní stěny. Proč filosofové neumějí létat? Tahle věta byla tím posledním, co si z toho večera před odchodem z ležení pamatoval. Zbytek noci se jen utápěl ve výčitkách za své chyby při pohledu na kamarády, které zanechali tam na pobřeží. Brzy si pro ně přišli Syrakúsané jistě. Ale stejně tak dobře mohli přijít supi a hyeny. Proč filosofové neumějí létat? A teď tu leží na holé zemi namačkaný s ostatními „přeživšími“. Nedostatek místa, hlad, žízeň a zápach. Vlastně žádná změna od začátku této zpropadené výpravy. Z athénského vojáka a filosofa otrokem v Sicilském kamenolomu. Pokusil se znovu usnout. Proč filosofové neumějí létat? Snad i proto, že ví, že co může vznést, se může i zřítit. Jaká radost vzplála ve vojsku, když po dnech pochodu za neustálého odrážení nepřátel dorazilo k řece. Veškerá kázeň vzala za své. Vojáci odhazovali štíty a zbraně, sundávali přilby a hltavě z nich chlemtali vodu. Na okamžik se jich zmocnila extáze. Dostali křídla. Někteří si ani nestačili všimnout, že voda, kterou píjí, se začíná mísit s krví a bahnem. Syrakúsané na nic nečekali a napadli bezbranné Athéňany. Šípy, kopí, oštěpy a meče svištěly vzduchem. Těla padala do vody a tvořila na řece zvrácenou umělou hráz. Kleón stihl ještě odrazit několik ran mečem, než ho těžký úder do přilby na okamžik zbavil vědomí. Zřítil se k zemi a pak jen viděl, jak jeho velitel padá na kolena před vrchního velitele Syrakúsanů. Velitel Athéňanů byl Nikiás. Muž čestný, inteligentní a uznávaný, přestože na něj události posledních let těžce dolehly. Měl pouze jedinou chybu: nerozhodnost a přílišnou opatrnost. Právě jeho liknavost dala Syrakúsanům čas, aby požádali o pomoc hlavního protivníka Athén: Spartu. Sparťané svým spojencům nikdy neposílali na pomoc své vojsko. Většinou bohatě stačilo poslat jednoho jediného velitele, který byl schopen učinit z ovcí lvy během několika měsíců. A tímto lvím králem byl Sparťan Gylippos a před tímto velitelem Syrakuských sil padl na Nikiás na kolena a žadonil o žadonil o životy svých mužů. A Gylippos se skutečně smiloval. Nechal Athéňany žít. Na popud Syrakúsanů byli popraveni jen velitelé expedice: Nikíás a Démosthenes. Zbytek vojska, celých sedm tisíc mužů, padl do zajetí a do otroctví. Žili. Teď už potřebovali jen křídla, aby mohli uletět z těch proklatých lomů. Proč filosofové neumějí létat? Opět se probudil a věděl, že spánek nepřipadá v úvahu. Od samého počátku zajetí ho trápila tahle prostá otázka, kterou mu položil člověk na pokraji smrti. Kleón sám sebe vždy požadoval za ctnostného člověka, byl pyšný na svou schopnost argumentace a věřil v moc lidského rozumu. Ale stále nedokázal odpovědět na tuto otázku. Stále se nedokázal vypořádat s vlastní nesvobodou. Posadil se a opatrně se protáhl. Jeho zajetí a otroctví trvalo sotva dva měsíce a přesto už sotva vzniklé jizvy po válečných zraněních překrylo mnoho vrstev jiných zranění z nuceného lopocení v kamenolomu. Očima přehlédl veškerou tu masu lidí spící na holé zemi kolem. Namačkáni jeden na druhého v tom vydýchaném prostoru kamenolomu působili prabídně. Příliš mnoho lidí v příliš nelidských podmínkách. Jak mohou tohle bohové strpět? A přesto, bylo jich zde původně mnohem více. Mnoho zajatců již stihlo zemřít na nemoci, hlad či na stará zranění. A tuhá zima měla teprve přijít. Kleón se postavil a vrávoral přes těla svých druhů do ústraní. Poklekl u zpola opracovaného balvanu a dlaní uhladil vrstvu prachu a písku. Písek, tak jemný v malém množství a přitom jedno jediné zrníčko dovede být tvrdé a řezavé, dostane-li se do oka. Jaký je tedy písek? Jaká je svoboda? Proč filosofové neumějí létat? Zašklebil se a začal usilovně přemýšlet. Bezděčně zabořil mozolnaté prsty do písku a libovolně si črtal obrázky. Co za osud ho ještě čeká? Smrt nemocí, vyčerpáním či snad, Zeus chraň, stářím? Dočká se někdy propuštění či vykoupení z otroctví? Uspořádají Athény záchranou výpravu nebo je tato porážka předzvěstí mnohem větší prohry a konečné hegemonie Sparty? Může se pokusit o útěk? Či má se pokusit vyburcovat vzpouru nebo se má stát prachsprostým donašečem? Má se s osudem smířit, či se mu má vzepřít? Jednotlivé črty se mu začínaly překrývat, z trojúhelníkové „lambdy“, znaku Sparty, udělal pár tahy „alfu“ jako Athény. Ze změti čar, symbolizujících dříví na pohřební hranici, vytvořil smrtonosnou tvář Medúsy s hady místo vlasů. Anebo ten spletenec byly klasy obilí? Symbol úrody a nového života? Zuřil. Vyrazil s největším vojskem, které kdy Athény vyslaly do pole, a skončil tady. Mohl se stát řečníkem, politikem, vojevůdcem, logografem a teď je jen otrokem. Které rozhodnutí ho uvrhlo do této nesvobody? Proč musí nést následky svých i cizích rozhodnutí? Odkudsi z hloubi mysli zaslechl odpověď: „A pokud by tvé činy nebyly následovány patřičným výsledkem, byl bys skutečně svobodný? Byl bys svobodný, kdyby tvé konání vůbec nemělo žádný následek, či výsledek zcela náhodný?“ Tak by mu snad odpověděl Sokrates. Ten škodolibý, ironický a ošklivý mužík kulhající o hůlce po agoře nejmocnějšího řeckého města a ponižující všechny ty sebejisté politiky, vojevůdce, řemeslníky, obchodníky či jiné učitele moudrosti. „Takže jsem svým svobodným rozhodnutím stvořil své vlastní okovy a zpečetil svůj osud,“ odvětil rezignovaně. „Nestvořil jsi nic, co by tu nebylo již dříve. Jen sis ty okovy sám nasadil a tvrdohlavě trváš na tom, že je musíš nosit. Přitom síla tvé vůle se nezmenšila ani o píď.“ „Hloupost!“ okřikl Kleón toho senilního starce. „Chceš mi tvrdit, že tenhle kamenolom, stráže a otroctví jsou jen mé výmysly, které trpím dobrovolně?“ „Nejsou výmysly, jsou stejně reálné jako ty a podílejí se na tvém životě, jako se různí malíři podílejí na jednom jediném mýtu, který ve svých dílech ztvárňují. Stačí, abys pochopil, že ten obraz světa, který máš před sebou je tvé dílo, a není nikdy dokončené. Dobře se na něj podívej a zjistíš, že tvá omezení jsou vcelku zanedbatelná.“ Kleón se zahleděl na črty v písku a snažil se najít to, o čem Sokrates mluvil. Ta změť symbolů, mýtů a představ v písku snad mohla připomínat obraz jen v mysli šílence. Nedokázal najít žádnou pravidelnost v těch libovolných čarách. Libovolných. Jeden obrázek následoval druhý. V očích geometra byly všechny soustavou čar v jedné rovinně svírající navzájem různé úhly. Všechny si navzájem proporčně odpovídaly a tvořily tak určitý rámec. První náčrtek Kleón vytvořil po své levici a každý další naznačil napravo od předcházejícího. A mohl dál pokračovat, místa bylo více než dost. Jaký obrázek bude následovat? Proč neumějí filosofové létat? Jedna věc je si křídla vymyslet, druhá věc je odvážit se jimi mávnout a vzlétnout. Obrázek Ikara s křídly dává v obrazu stejný smysl jako obraz pohřební hranice. Jde jen o to přizpůsobit se konceptu celého díla, akceptovat rámec obrazu, proporce a provedení. Pak je možné každé svobodné rozhodnutí. Křídla nebo plamen, záleží jen na člověku. Kleón se prudce narovnal a uchopil ostrý kámen ležící opodál. S vírou ve vlastní svobodu vykročil k východu z lomu. Otylý strážce se opíral o kopí a snažil se neusnout. Náhle však proti svitu měsíce spatřil zbídačeného otroka kráčejícího mu vstříc. Obě ruce měl zaťaté v pěst a v pravici svíral kámen. Další zoufalec, pomyslel si otrokář a sklonil kopí. Nepociťoval žádné emoce při pomyšlení nad tím, jak vrazí tomu nabubřenému Athéňanovi hrot do vnitřností. Dával si jen pozor, aby po něm otrok nevrhnul onen kus kamene. Proti měsíčnímu světlu bylo těžké odhadnout přesnou vzdálenost. Otrok náhle, zcela neočekávaně, vyrazil kupředu levou pěstí a hodil zdálky strážci do očí hrst písku. Dezorientovaný Syrakúsan chtěl začít volat o pomoc, ale v tom ho otrok udeřil kamenem do obličeje. Otrokář se svezl k zemi a držel se za přeražený nos. Kleón ho rychle odzbrojil a opásal se jeho mečem. On ten písek v očích asi vážně škrábe. Nebylo však mnoho času na teoretizování, čeká ho ještě dlouhý let.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

salvator	12.06.2011, 23:26:49

Ve tvých příbězích se vždy vynořují do mé mysli postavy i okolní krajina natolik živě, že se mi až zdá, jako bych tam byl také... Zdravím, slovutný Leontie. Salvator.


ze dne 14.06.2011, 20:09:55
Leontius: Díky za malebný komentář a přečtení.

Šíma	10.06.2011, 17:23:27

Zdravím. Pěkné. Ve Tvém podání můžeme vidět, jak málo stačí, aby došlo ke katastrofě (jak tenká je ona hranice mezi vítězstvím a porážkou) a z velké armády se stala jen "hromada" raněných a umírajících mužů. Zdá se, že noc a měsíční světlo nemusí být vždy "dobrým spojencem". V textu se mísí "akce" s "filozofií" (vždyť i náš hrdina je filosofem). Nevznikla ona legenda o Ikarovi právě tímto způsobem? Jak snadno shořela ona pomyslná křídla našim bojovníkům? A utéci není jak, natož kam... Text je plný detailů, které mohou vyznívat až "nechutně realisticky", přestože je příběh čistou fikcí, kdo ví, jak to tehdy bylo, čte se dobře. Jedno je však jisté, lidé nelétají, možná i k jejich vlastní škodě, ovšem, kdo ví, jak by to pak vypadalo, kdybychom měli také křídla a uměli je použít... Občas nějaká věta stylisticky mírně zavrže (viz neposlušná slůvka ve větách a souvětích): -- Brzy si pro ně přišli Syrakúsané jistě. Ale stejně tak dobře mohli přijít supi a hyeny. -- nejspíš by to chtělo něco udělat s interpunkcí (viz "jistě", které jakoby nepatřilo ani k jedné z vět) -- A tímto lvím králem byl Sparťan Gylippos a před tímto velitelem Syrakuských sil padl na Nikiás na kolena a žadonil o žadonil o životy svých mužů. -- konec souvětí bych "dopiloval", popřípadě někam vrazil čárku Jsou to jen drobky v jinak čtivém a dobře napsaného textu. Nebylo by pokračování? Jak náš hrdina skončí? Podaří se mu opustit ostrov? Nejspíš zemře kdesi v cizí zemi...


ze dne 14.06.2011, 20:09:29
Leontius: Díky za vydání a komentář! :-) Ona námořní porážka i noční bitva jsou skutečné a velmi hezky obojí popsal Thukdydidés ve svých Dějinách Peloponéské války. Ale jako lehčí čtivo lze doporužit Nikíův životopis od Plutarcha (vůbec tyhle životopisy se čtou snadno). Pokračování? Tož uvidíme... Neplánoval jsem ho a proto si myslím, že je lepší se o něj nepokoušet. Stačilo mi to u Skythského vlka :-D