|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Vzpomínky staré paní ::
| ... a pak jednoho dne... |
| |
|
|
"Myslím, že už to bude dobrých sedmdesát let, možná víc, co k nám do vesnice přijela pouť o které jsem vám dosud nepovídala."
"Chtěla jsem si tu příhodu původně nechat raději pro sebe," a bělovlasá paní, dobře usazená v pohodlném širokém křesle, se usmála na své malé posluchače.
"A proč, babičko," vyhrkl ze sebe malý klučina, pohupujíc při tom neustále svými malými nožkami sem a tam.
"Protože byste se určitě báli, proto," mrkla na něj levým okem.
"Pouť, to je něco jako cirkus?" zkusila se nenápadně zeptat pětiletá Sára, sedící trošku vzadu za ostatními.
"To jsou přece kolotoče, střelnice a tak, to nevíš?" obořil se na ni Tom, starší a tak již mnohem zkušenější harcovník ze druhé třídy místní školy.
"Nechte babičku vykládat," vložila se do hovoru i Míša, nejstarší z posluchačů.
"To bylo jednou, když toho roku moc nepršelo a všichni, i můj tatínek, váš pradědeček říkal, že nebude úroda, když se něco nestane a nepřijde víc vody z nebe."
Děti ztichli a stará paní se zadívala dlouze do otevřeného okna směrem, který dávno odvál čas. Z toho okna, ze kterého kdysi sama vyhlížela dešťové mraky, které nepřicházely.
Sedlák Toman byl sice malé postavy, ovšem jinak se těšil dobrému zdraví a o jeho schopnostech nikdo z místních nepochyboval. Měl však čtyři děti a tak se bylo za každých okolností co otáčet. Jeho žena zemřela hned po narození Kamilky, jejich čtvrtého potomka.
Na smutek nebylo mnoho času. Starší Marek a Jakub už docela zdatně pomáhali, někdo se však ještě musel postarat o mladšího Jirku a hlavně, o maličkou Kamilku.
Naštěstí dobří sousedé pomáhali, jak jen to šlo.
Uteklo pár let a Kamilka si začala chystat věci do školy.
Všechno se zdálo v pořádku, jen jediná věc byla přece jen trošku neobvyklá.
Kamilka každého dne sedávala k večeru u okna a pozorovala nedalekou cestu s mraky plujícími nad ní. Ani nemoc ji nemohla odradit.
"Na co čekáš, Kamilo!!" pokřikovali na ni kluci často.
Jakoby je ani neslyšela, jen sem tam pootočila hlavu směrem k nim. Nezlobila se na ně.
Byl pátek. Kamilka seděla u svého okna jako vždy. Obloha byla tak... modrá.
Mráčky, jako sotva před chvílí utkaná pavučina, rozevlátě křižovaly rozlehlou, pozvolna usínající zem.
Kdesi venku se bavil tatínek se sousedy.
Nepovídali si moc hlasitě, přesto jim rozumněla kažďičké slovo.
"Povídám, že takhle to dál nejde. Takové sucho nepamatuju."
"Jestli konečně nezaprší, bude úroda malá," přidal se druhý hlas.
"Nebo vůbec žádná!" dodal Kamilčin tatínek.
"To nám ještě scházelo," dodal nazlobeně další.
"A co chceš dělat?"
Dlouho bylo ticho.
Kamilka zavřela na okamžik oči. Přála si, aby byl tatínek spokojený. Aby se usmíval.
Takhle byl jen den ze dne zamyšlenější a smutnější.
Nějaký hlas zničehonic zavolal do přicházejícího večera:" Podívejte, tam!"
Z cesty na obzoru se vynořilo mračno prachu.
"Jede k nám pouť!! Jede k nám pouť!!" volal vzrušeně někdo další.
Teď už i Kamilka rozeznávala jednotlivé vozy.
Věděla, že vezou něco víc, než jindy, jen ještě netušila, co to bude.
Kluci, co už se chystali spát, vyběhli ven na náves. Nic nedali na volání, že se mají vrátit.
"Jedou brzy," poznamenal do přicházejícího vzrušení jeden ze sousedů.
Zanedlouho se seřadí na svoje obvyklé místo ve vsi, pomyslela si Kamilka.
Dnes asi sotva usnu, pomyslela si pro sebe.
Hned ráno vyklouzla Kamilka z domu a tiše se protáhla vrzajícími vrátky ven.
Kohout ještě ani nevytáhl paty z kurníku. Celá vesnice ještě hluboce spala.
Něco ji táhlo k rozestavěným vozům, ponořeným do blednoucí oblohy.
Zastavila se u posledního plotu před nejoprýskanějším, šedozeleným vozem bez okýnek.
Po střeše přeběhla tiše kočka.
Jakási postava muže pomalu sestupovala z dřevěných schůdků a odcházela kamsi k nedalekým stromům.
Kamilka věděla, že teď by se mohla dostat ještě blíž a tak rychle přeběhla tu poslední krátkou vzdálenost, která ji od vozu dělila.
Schovala se pod něj a ani nedutala.
Kdesi přidušeně zapištěla myška.
Nad hlavou se jí ozval jemný hlásek. Něco si, zřejmě pro sebe vykládal.
"Ještě jeden den. Ještě chvilička. Ještě usnout smím. Jsem tak maličká. Ach mé srdéčko,
co jen já si počnu, co jen. Prázdnota mne tíží. Slzy na krajíčku mám. Co jen se mnou bude..."
"Že by tam někoho zavřeli?" napadlo Kamilku. Až se otřásla zimou.
Musí se hned vrátit a povědět to tatínkovi. Honem.
"Kde jsi se toulala?!" vítal ji překvapený tatínek mezi dveřmi.
"Pojď, bude snídaně," vzal ji nesmlouvavě za ruku.
"Víš, že se nám přes noc otelila kravička?"
"Jéé," vyrazila ze sebe Kamilka. "Můžu vidět telátko?!" Viď že ano, tati!
"Ale až po jídle s ostatními."
Vyprávění zničehonic přerušil nejmenší z posluchačů, Jiřík.
"Babi, já musím jít čůrat!"
"No tak běž, my na tebe počkáme. Ale pospěš si."
"Počkejte, počkejte na mě," ozývalo se celou dobu, co se vzdaloval od ostatních.
"A babičko, co vlastně je v tom voze, pod kterým byla Kamilka?" využila přestávky na otázku Sára.
"K tomu se dostaneme, uvidíš. Vydrž ještě chvíli," uklidňovala ji stará paní.
"Tak, jsme zase všichni. Kde jsem to jenom... aha, už vím."
Ticho víkendového dopoledne, kdy obvykle sotva zaštěká pes, nebo s drkocáním projede
vesnicí povoz, přerušila hudba, objímající celé okolí. Veselá, hlasitá, přitažlivá svou nevšedností.
Na pouti se sešli téměř všichni, kdo jen trochu mohli.
Kolotoč se již roztáčel s prvními zájemci a vířil okolní vzduch.
"Tati, můžeme jít taky?" ptali se kluci s Kamilkou hned, jak jej spatřili.
"To víte, že můžete," odpověděl jim jejich tatínek zvýšeným hlasem.
"Kami, počkej tu s klukama, já ti zatím jdu vystřelit tu nejkrásnější růžičku, chceš?"
"Moc, děkuju."
U vozu se střelnicí byla velká tlačenice. Pouťovou růži své milé každý den nevystřelíš.
Střely cvakaly nepravidelně o plech za špejlemi a co chvíli se některá z růžiček poroučela k zemi.
Toman byl dobrý střelec, i když v tomto případě o to zase tolik nešlo.
V tyhle chvíle si vždycky připomněl místa, která se mu nesmazatelně vryla do paměti. V podstatě, nevzpomínal na ně zrovna rád. Válka je krutá. Ve všech svých podobách.
Když si odnášel sytě červenou růžičku, někdo ho zezadu zatahal za rukáv.
"Tati, tati, já jsem si na něco vzpomněla!" volala Kamilka.
"Co se děje? Tady máš něco pro radost," a podával ji papírovou růži.
"Pojď, honem!"
Nechal se vést.
Kousek od všeho dění, stál jeden, jakoby opuštěný pouťový vůz.
"Vevnitř je někdo uvězněný, tati," vyhrkla zničehonic Kamilka.
"Cože? Co říkáš?!"
"Slyšela jsem, jak si povídá a je moc smutná."
"Kdo prosím tě?"
"To nevím, ale určitě tam je. Můžeme dovnitř?"
Toman se rozpačitě rozhlédl. Nikdo nebyl poblíž a tak společně s Kamilkou vystoupali po schůdcích a vzali za kliku. Bylo otevřeno.
Hned za sebou zase zavřeli.
"Kde jsi, haló," volala tiše Kamilka.
Oba se rozhlíželi po voze, ale nic neobvyklého neviděli.
"Nic tu není," zhodnotil situaci Toman.
"Musí, určitě je," slzela Kamilka a klekla si na podlahu.
Na obzoru se nakupily veliké, černošedé mraky.
Zvedl se vítr. Sice zatím jen neznatelně, ale o to více naléhavěji.
Slunce se nestačilo ani schovat. Prostě zmizelo.
Během deseti minut se spustil jemný déšť. Následovalo zahřmění. První blesk.
Všichni obraceli nevěřícně svoje zraky k nebi.
Toužebné očekávání se naplňovalo. Přesto, ne každý chtěl dnes zmoknout.
Z návsi se začali trousit první lidé, schovat se před vymodleným darem z nebes.
"Co tady děláte!!" obořil se na sedláka Tomana, vedoucí se za ruku s malou holčičkou
hromotluk s velkým plnovousem, kterému zřejmě patřil onen vůz, ze kterého právě vystupovali.
"Chtěli jsme se jenom podívat," odpověděl bez rozmýšlení Toman.
"Kliďte se odsud! Nikdo vás nezval," pokračoval hromotluk s uhrančivým výrazem v očích.
"Pojď tati, rychle," téměř utíkala Kamilka a tiskla cosi malého pod šaty.
Po pár krocích se na sebe oba spiklenecky koukli a pohlédli letmo za sebe.
Nesledoval je. Ztratil se nejspíš uvnitř svého vozu.
Pouť odjela s bouřkou.
Už nikdy nepřijela tahle stejná. Vůbec, jakoby jich poté už jen ubývalo.
Zato pro změnu už nikdy nebylo takové sucho, jako tehdy.
Jakoby déšť někdo zavčasu přivolával.
Vše je jen o zvyku a tak si to po nějakém čase už ani žádný z místních neuvědomoval.
Malá Kamilka vyrostla.
Na svém oblíbeném místě od té doby nesedávala. Zato si často vykládala v posteli před usnutím a kdyby ji někdo poslouchal, zjistil by, že má dar měnit svůj hlas.
Bylo to, jakoby si povídala s někým jiným. Přesto byla v pokoji sama.
Byla už tma, i Kamilka spala, když se do noci rozezvučel jemný hlásek
z jejího okna:" Mé srdéčko je volné. Našli mne v pravou chvíli. Nemusím jen plakat, mohu se i smát. Zase smím otevřít svou náruč bolesti, smutku, neštěstí i osudu. Opět smím pomáhat, tak, jak jsem vždycky chtěla."
Děti seděly kolem staré paní, ani nedutaly.
Po dlouhé odmlce se osmělila Míša a zeptala se:" Babičko, co ten hlásek byl vlastně zač??"
"Proč už pak nikdy nebylo sucho a proč si Kamilka vykládala s někým, kdo tam nebyl?"
"A babičko, vždyť ty se taky jmenuješ Kamila, ne??"
Stará paní se jen pousmála a pohladila Míšu i ostatní po vlasech.
"Ano děti, Míša má pravdu, ta holčička, to jsem byla já."
"A tady mám to, na co jste nejspíš celou dobu zvědaví," a rozevřela dlaň své levé ruky, na které si hověla malá, dřevěná krabička s podivnými obrázky na víčku.
"Kdo z vás si na tu krabičku vzpomene jako první až umřu, může si ji vzít k sobě."
"Jen, nesmí ji otevřít dřív, než za měsíc. To je všechno."
"Ale babičko, ty přece nikdy neumřeš, že ano!" přitulil se k ní Jiřík.
Usmála se na něj.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
