obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2916054 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Šedý Rabi - III. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Šedý Rabi
 autor Peter Stumpf publikováno: 13.06.2011, 1:08  
Třetí díl je pro změnu trochu delší, a jak vidno, končí jím onen kontroverzní archaizující prolog. Navazuje úvod první "řádné" kapitoly.
Zde se ve vkládání možná na chvíli odmlčím, jelikož se zkusím poohlédnout po možnostech, jak s poměrně rozsáhlým textem naložit.
 

Čím dál postupovala služebná středem sloupořadí, tím jasněji si byla vědoma, že slova na tabuli, jimž není sama schopna porozumět, neomylně vedou její kroky k cíli, který se opět zjevil v dálce, ačkoliv nyní již ne více nežli půl míle před ní, k rudému světlu, rýsujícímu se stále zřetelněji do podoby koruny z drahých kamenů vsazené na hlavu sochy nevídaných rozměrů. Spatřila její zavalité tělo, hrubě tesané paže zakončené širokými, do jednolitého masivu vykotlanými dlaněmi, nohy takřka neznatelné, neboť postava seděla na stolci z čediče, a v ústech se komíhající plamen skrovného, úzkostlivě však střeženého a zodpovědně živeného ohniště. U chodidel té sochy se míjelo několik mužů. Oděni v černých a nachových róbách, hledíce jeden na druhého, nepromluvili slova, třímajíc v rukou hořící snítky mladých fíkovníků. Stál však mezi nimi jeden, vyšší, než ostatní, snad opat či kněz, jehož ratolest byla vzata z olivovníku, a ten nepohlédl ani na okamžik do očí žádného ze svých druhů. Naopak, vzhlížel zpříma k té soše, k její koruně, nepohnul se, a ostatní jako by čekali na jeho znamení. Tak setrvávali v nevyslovené bázni, ve stínu té sochy, v hrůze z té sochy a z jejího plnovousu, nevzdálili se však od její paty na víc než dva tucty kroků.
Mlčení prolomil právě vysoký muž v rudém plášti se zlatými třásněmi. Oděn ve fialovém taláru se přepásal císařskou šerpou, pravici pozvedl k nebi a zvolal mocným hlasem. Jeho řeči dívka neporozuměla, patrně se však jednalo o pokyn celému shromáždění, neboť ostatní mužové v kápích utvořili bez prodlení před trůnem sochy půlkruh, poklekli a zapěli hlubokými, hrdelními hlasy: „Óm, mani padme, húm!“
Na ta slova se k nim kněz poprvé obrátil čelem, obřadně vztáhl ruce nad jejich hlavy a pronesl úvodní požehnání.
„Pax vobiscum! Sešli jsme se tu, my, dávní mistři a tovaryši Bratrstva, starých a slavných spojených lóží měst Paříže, Turína a Regensburgu, abychom po letech ticha znovu zasedli k soudní stolici našeho Pána, toho, jenž nás opatruje a nad námi bdí, a jehož proto musíme chválit, klanět se Mu a vzdávat Mu úctu, která Jemu jedinému právem náleží. Hle, Figura Baffometi!“ A klečící shromáždění vzrušeným šepotem opakovalo. „Figura Baffometi!“
Obráceni k veliké soše se chvěli v posvátné bázni, která na ně padla; skláněli hlavy a neopovažovali se zpříma na monument pohlédnout; oddaní a pokorní po způsobu sto čtyřiceti čtyř tisíc vyvolených předvedených před Boží trůn.
„Nuže,“ pokračoval kněz, „nechť předstoupí svědkové!“ A ústa klečících se znovu otevřela: „Ano, nechť předstoupí! Nechť předstoupí svědkové!“
Ze stínů obklopujících výjev se začaly nořit siluety. Nejprve matně, jejích tvary se však rychle formovaly a kontury ostřily, až dokázala dívka rozeznat barvu jejich pleti, vlasů, očí i rtů, jejich oděv i náušnice v podobě masivních kravských kruhů. Spatřila lid obého pohlaví, plavé a mouřeníny, mladé a staré, urozené i nuzáky, pány i otroky, a byl jich veliký zástup. Shromáždili se okolo sochy, avšak v uctivé vzdálenosti. Neopovažovali se přiblížit k těm v tunikách. Kněz vystoupal po kamenných schůdcích ke kolenům monumentu. Sedmkrát políbil chladnou žulu a lemem róby očistil její chodila, jako Ježíš, umývající nohy svých dvanácti. Poté obrátil hlavu zpět k davu, nyní již nespočetnému, a hovořil skřehotavým havraním hlasem, stařeckým a nestálým, prostým však zemdlenosti.
„Nechť poklekne každý, než svědkové z východu!“ Vyzval.
A dav se vrhal očima k zemi, tlukouce hlavami o staré dláždění, kajíc se ze soucitu s chudáky a z vraždy spáchané na boháči. Jen čtyřikrát deset jich zůstalo na nohou, a právě těch se kněz dotazoval, jako zvědů vrátivších se z průzkumné výpravy, oni však běsnili spíše co dav srocený před pontským Pilátem.
„Svědkové z východu, povězte: Co jste viděli? Kdo táhne odkud a kam, která pouť, který voj?“
A svědkové z východu jednohlasně odpovídali:
„Veliký voj jsme viděli, velikou pouť, jak se ubírá horami i pouštěmi, dvakrát tisíc mužů, do půli těla nahých, koně sedlajících a napínajících tětivu luku, táhne k Har-Megiddu. Sokoli krouží nad jejich čelem.“
Kněz rozpřáhl paže, podoben proroku vprostřed vytržení, a moudrým, rozvážným, královským hlasem jim odvětil:
„Nechť dvě stě shromáždí se východně od Har-Megidda, ať se utáboří obráceni tvářemi k těm děma tisícům. Pravím vám, nedojdou ti koně sedlající, ti, nad jejichž čelem krouží sokoli, k Har-Megiddu. Dvě stě postačí.“
Svědkové od východu se hluboce uklonili, ruce skřížili na prsou a poklekli po bok ostatních. Jakmile tak učinili, kněz se znovu ujal slova.
„Nuže, nač čekat? Nechť povstanou svědkové od západu!“
Na ta slova se vztyčilo jiných čtyři krát deset, družina svědků od západu, a právě jich se nyní kněz dotazoval, jako jízdního oddílu přivážejícího první zprávy o výsledku bitvy, oni však šeptali spíše jako shluk vyděšených žen, ve strachu si sdělujících zkazky o temných znameních na večerním nebi.
„Svědkové od západu, povězte: Co jste viděli? Kdo táhne odkud a kam, která pouť, který voj?“
A svědkové od západu svorně odpovídali:
„Veliký voj jsme viděli, mistře, velikou pouť, jak se plaví na lodích ke břehům judejským, čtyři krát tisíc můžů, oděných v kov a pancíř, mečem opásaných, táhne k Har-Megiddu. Jestřábi krouží nad jejich čelem.“
Kněz opět rozpřáhl pařže, podoben Mojžíši, spolu s Hospodinem a jeho anděly držícímu ochranou ruku nad zkrvaveným vítězným bojištěm, a zlovětným, předsmrtně chmurným hlasem jim odvětil:
„Nechť čtyři sta shromáždí se západně od Har-Megidda tvářemi k těm čtyřem tisícům. Pravím vám, nedojdou ti mořem se plavící, ti, nad jejichž čelem krouží jestřábi, k Har-Megiddu. Čtyři sta postačí.“
Po těch slovech se i svědkové ze západu odebrali do stínů, z nichž povstali, a kněz pokračoval v předsednictví pološílené ceremonie. Mluvit jinými slovy, připomínal by proroka. Takto byl kacířem na hranici.
„Svědkové od jihu“, volal, podoben teď holubici vzlétnuvší z lůna jara, svědkové z jihu, vám je nyní dovoleno stát, zatímco vaši druhové před Ním pokleknou. Nuže, předstupte a povězte: Co jste viděli? Kdo táhle odkud a kam, která pouť, který voj?“
Svědkové od jihu odložili svá bílá roucha k nohám idolu, a stanuli před ním bez poskvrny, očištění krví sebeobětování. Pěli takřka andělskými hlasy:
„Velikou pouť jsme viděli, veliký voj, co se ubírá zástupem krajinou Midjánu i Sinaje. Šest krát tisíc mužů snědých tváří, oděných jen v šerpách a šálu vlastní ohavnosti, kopí třímajících, se za zpěvu písní duchů ubírá k Har-Megiddu. Rackové krouží nad jejich čelem.
Obřadník se pousmál, vlídně a konejšivě, směrem k poslům od jihu, těm očištěným krví sebeobětování, utěšujíc je po jejich smrtelném soužení, a mírným, pokorným hlasem k nim pravil:
Nechť šest set shromáždí se a rozbije tábor jižně od Har-Megidda, tvářemí k těm šesti tisícům. Pravím vám, nedojdou ti kopí třímající, ti nad jejichž čelem krouží rackové, k Har-Megiddu. Šest set postačí.
Na tu řeč svědkové od jihu zhluboka vydechli, jako by je teprve nyní opustila jejich strašlivá muka, a dali se do radostného tance, pějíce hlasy vytržení ódy ke slávě kamenného idolu a jeho obřadníka. Jejich volání se mísilo s tleskáním tlaní v bezstarostně jásavém rytmu tance. Slova písně zněla bezprostředně, místy však až dětinsky, tváří v tvář důstojnosti a majestátu celého shromáždění:
„Jemu se klaníme, on nás vykoupil, spasil nás svou krví! On nás vyvedl z údolí slz, sílu nám dává a vede nás tmou...“
Snad proto je kněz klidným, avšak pevným gestem zvolna utišil.
„Svědkové od východu, váš čas soužení vypršel. Jděte nyní a radujte se, neboť pro vás již nebude bolestí, zármutku a slz. Jděte v pokoji. A vy, svědkové od severu, vy nyní předstupte!“
Svědkové od jihu se mlčky oděli v bílá roucha a zmizeli do tmy, kam před nimi odešli svědkové ze západu, a nebylo jich více na prostranství u nohou idolu, nebylo ani jejich stop ani dechu, jako by nikdy ani nežili.
Služebná stála nehnutě jako voják na stráži, neschopná zavřít oči. Vždyť hleďme! Jen co posledního ze svědků od jihu zahalily pavučiny stínů, vystoupila do světla loučí družina vysokých můžu, urostlých v ramenou, chasníků neotesaných rysů s tvářemi porostlými plnovousy, oděných v sobí kožešiny, a bylo jich na tucet, jde-li o počet. Shromáždění se před nimi pokorně rozestoupilo. Jen sotva slyšitelným šepotem svěřili hluchým stěnám svůj strach a úzkost, jenž jim při pohledu na to čtrvté poselstvo sevřela srdce. Svědkové od severu se také odvážili nejblíže k velkolepé soše i knězi při jejím základu, a ten jich pravicí nezadržel, dokud nestanuli u jezera, rozléhající se mezi ním a shromážděním; pak jim dal znamení, aby naslouchali a odpovídali, vstoupili na jeviště toho bludného dramatu, a připojili se ke svým druhům, kteří již své zprávy doručili a odebrali se do černé jámy zející za scénou.
„Svědkové ze severu, předstupte nyní i vy a povězte: Co jste viděli? Kdo táhle odkud a kam, která pouť, který voj?“
Muži čtvrtého poselstva pozvedli hlavy a temnými, obhroublými hlasy odpovídali, hýčkajích úzkostlivě řád ceremonie:
„Velikou pouť jsme viděli, veliký voj, jak se ubírá od severu, krajem černomořským a údolími Kavkazu; muži znavení z dlouhé cesty, stále však chtiví bojů a lační krve Gologoty, třímajíce dvouruční sekery a co břímě, co kříž Kristův nesoucí těžké štíty značené emblémem Luciferovým, míří k Har-Megiddu. Deset krát tisíc je jich v číslech, těch válečníků tváří zjizvených, a jejich ryk se rozhléhá skalisky i pláněmi arménské země, co kobylky jevili jsme se jejich zrakům. Veliký, pradávný orel krouží nad jejich čelem.“
Celého sroceného davu se zmocnil třas, kněž je však přísným pohledem a jasným hlasem napomenul a oni, naslouchajíc jeho slovům, hned znovu stáli pevni v kolenou, beze strachu a pochybností; utvořili semknutý kruh.
Takto k nim kněz promluvil:
„Nic se nebojte těch deseti tisíců ze severu, nemějte strach z jejich sveřepých tváří, z dvoujručních seker, jež třímají, z těžkých štítů značených emblémem Luciferovým, nic se nebojte ani prastarého orla nad jejich čelem. Pravím vám, pošetilost těchto je větší nežli třech předchozích, neboť se vydali na dalekou pouť bez cíle, překročili stepi bez záměru, jen slepá vášeň vláčí jejich mysli v boj, takže dojdou znavení a slabí; tehdy je snadno pobijete, vpadnete do jejich týla a veliký bude pád všech těch deseti tisíců. Vyšlete tedy jeden tisíc, ať se utáboří severně od Har-Megidda, čelem k těm deseti tisícům, a čeká. Nedojdou ti se štíty a dvojručními sekerami, ti, nad jejich čelem krouží prastarý orel, k Har-Megiddu.
Po těch slovech povstal konečně rázem celý dav, takže vytvořil mohutnou půlkruhovou hradbu těl na břehu jezera, pozvedl paže vstříc vysoké klenbě a stovkami hlasů zvolal:
„Nedojdou! Nedojdou žádní z nich k Har-Megiddu!“
„Vpravdě nedojdou k Har-Megiddu“, přitakal obřadně kněz, „nedojdou muži z východu, západu, severu ani jihu, nedojdou ti z moře, hor, pouště ani stepi, rozprášeni a pobiti budou v údolích, v prach se rozpadne jejich pýcha na úpatí u Har-Megidda a štíři budou hodovat na jejich kostech. Však pravím vám: Kráčí mezi námi jeden, ten, jenž byl zrozen skrytě, ten, jenž netáhne mořem, pouští, horami ani stepí, nýbrž ubírá se, stejně jako my, zrádnými stezkami srdce, daleko od širokých silnic bludu evangelia, ač vzešel z jeho lůna. Tento jeden vyvolený, jehož vina je strašnější, nežli vina kohokoliv z nás i nežli vina nevědomosti církevníka, ten, jenž svým hříchem převyšuje vrahy a uchvatitele, jenž staví sám sobě žalář obludnosti a démonských vírů, tento se již vydal na svou pouť k Har-Megiddu, a tak, jako náš Pán“ - srocený dav na to slovo pokorně sklonil hlavy před idolem - „vede naše kroky temnotami věků a dopřává nám vítězit ve svatém boji, stejně tak onen poskvrněný vykročí ze stínů a stane u Har-Megidda, jako paprsek posledního rozbřesku, za dne, kdy nebude Goga ani Magoga a nebude běsů, za dne, kdy společně pojíme tělo beránkovo a vystoupíme na nebesa, kdy spasí nás Hospodin pro moc, jíž třímáme nad světem i nad ním samým. Za dne, kdy budeme vládnout, jak tomu bylo předurčeno od počátku věků a v čase zjevení nárožního kvádru Velkého Architekta, za noci pomazání, za úsvitu Bratrství! Proto pospěšte nyní, svědkové z okolních stínů, a povězte: Odkud a kam se ubírá tento vyvolený, jakým plamenem hoří jeho srdce, jak vzdálen Har-Megiddu na své cestě zůstává?“
Nesmírným prostorem se rozlehl dusot těžkých kroků a přerývaný hlahol tisíců hrdel. Dívka se polekaně otočila, nespatřila však nikoho. Zato na prostranství před idolem se spěšně sbíhaly desítky nových, dosud nespatřených postav, mužů s pečlivě střiženými vousy, s vysokými panskými klobouky na hlavách, oděných v pláště císařských ministrů a vážených členů akademie věd. Ti všichni překročili suchou nohou jezero a stanuli před knězem.
„Náš pane,“ volali nanejvýš znepokojeně, „šli jsme, kam jsi kázal, hledali jsme, o čem jsi kázal, doptávali jsme se tvým jménem, jenž jsi nám kázal vypravit se na cestu, a toho jsem vyzvěděli: Stojí ve stínech panna, mladá žena, třesoucí se a bloudící, otálející na prahu probuzení, stanuvší na půli cesty k Har-Megiddu. Celý obřad shlédla, aniž by se obrátila nazpět, do Jeho očí pohlédla, aniž by padla tváří k zemi před Jeho slávou. Právě stojí mezi sloupořadím za jezerem a její neklidný dech čeří jeho vlny, právě vyslechla naše tajemství, a stíny za ní utvořily něco jako kouřový sloup, takže pro ni není cesty nazpět. To je ta, která putuje k Har-Megiddu.
A kněz, jak vyslechl tu řeč, rozhalil jediným trhnutím své roucho, sestoupil po schodišti až k patám idolu a tak rozkázal, řvouce divokým, větrem a léty potrhaným hlasem:
„Amen amen, pravím vám, to je ta, o níž jsem hovořil, ona je skrytým zrozením a vyvolenou matkou pokolení smilstva, ona je tou, jíž bylo dovoleno zhřešit strašněji, nežli se hřeší vraždou nemluvněte. Pravím vám, ona to je, která dojde k Har-Megiddu. Ji předveďte!“
A čísi těžké ruce se jí chopily, stiskly její paže i ramena a vlekly ji vpřed, beze slova a bez jediného nadbytečného pohybu, vedli ji k jezeru, vsadili do člunu a plavili se vstříc břehům, nad nimiž se tyčil němý monolit idolu. Nevzpírala se, neboť síly ji opustily, a zavřela oči, aby neviděla, co skrývají a vyjevují vody obklopující loď.
Tak byla jata.

xxx

Part I: Argument

Veronika procitla mezi odpadky...


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.06.2011, 1:07:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Konečně se mohou čtenáři dozvědět, kam a proč ona dívka šla (kráčela). Snad také v čase a prostoru, aby byla svědkem onoho obřadu (nejprve jsem myslel, že dotyční uctívají ďábla, ale další text mne vyvedl z omylu). Napadlo mě, zdali tato část nelaškuje s koncem světa (viz několik armád z různých světových stran, které se střetnou na jednom místě - ať už mezi sebou, nebo s tím, co je zde čeká).

Občas je vidět chyby z nepozornosti (například interpunkce na nesprávné straně uvozovek na konci přímé řeči). Text je opět plný obrazů (i podobenství), jako by byl vystřižen z "Písma" (zcela jistě jde o autorovo vlastní zpracování a způsob podání jen "kopíruje" samotnou formu, s jakou jsou náboženské texty napsány - myšleno čistě technicky). Pozor na opakování slov (viz socha, podobné slovo ani mne nenapadlo, bohužel). Závěr čtenáře přenese rázem do jiného časového horizontu, nejspíš do současnosti, ovšem na dosti nevábné místo. Zajímavý konec jen přiměje k čekání na pokračování příběhu (stejně tak zajímavě a velmi barvitě zpracovaný úvod, napsaný poněkud archaickým jazykem, jak už bylo řečeno v Perexu). Ovšem, vše zde má určitě svůj důvod (účel) a před námi se může rýsovat docela zajímavý příběh!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
S.T.A.L.K.E.R.s...
Thorpe
Piková dáma (18...
Jackie Decker
Dva života - Ka...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

S láskou - Ďáblova millenka 12
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr