» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141711

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303536 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Odpoledne v trávě ::

Terka007	publikováno: 18.06.2011, 8:30

Do soutěže v knihovně v mém městě, byla jsem nejstarší, kdo to tam dal. :D Seiferte přímo nezbožňuji, ale když se něco naskytne, přečtu. Tato povídka ale není o mně.


	Sedím nepohodlně na malém pařízku. Vítr si hraje s mými rozcuchanými vlasy. Ptáci zpívají písničky. Stromy si užívají letní teplo. A já jen sedím, v ruce držím knihu ve tvrdé vazbě, na jejímž obalu se tyčí nápis velkými písmeny. „Jaroslav Seifert. Verše,“ čtu. Tuto knihu mi maminka nechala zhotovit ke třináctým narozeninám. Je jen jedna a tu mám já. Ona, maminka totiž ví, jak zbožňuji verše. Je to krásný pocit, když se odtrhnete od okolního světa, vaše starosti odplují do neznáma obrovskou rychlostí a vy si jen užíváte a přemýšlíte nad těmi nádhernými slovy, které básník napsal. Otvírám knihu, nemaje tušení kde. Jaká báseň tam bude, tu si přečtu. Kdybych se totiž podívala na seznam, nedokázala bych si vybrat. Ať už čtu jakoukoli, u všech je mi krásně. Cítím se, jako bych vylétla a koukala se na radost a smutek, co obklopuje hromadu lidí kolem mě z výšky. Šípková růže. „Vysoká duha sedmi stuh rozklenula se v jarním kraji. A co to voní? Voní vzduch. A ještě něco voní v máji: šípková růže. Ty její plátky nevinné jsou pozdrav zdávna, mně tak milý. Ne, nedal bych je za jiné, byť krásnější to růže byly, šípková růže. Maminku vidím za mlada, jde z trávy, růžičku si nese, když z keře květ však opadá, obrázek mně zas rozplyne se, šípková růže.“ Jak ráda bych si k nějaké růži přivoněla a ucítila to její slastnou, omamnou vůni, během které mi vyskočí mráz na zádech, ale nikde tu žádná není. Zaklapnu knížku a vydám se po kamenité cestě zpátky k domu. Nad básní nepřemýšlím, nemyslím na nic a to je to hlavní. To mě dělá tou šťastnou a bezstarostnou. Najednou ho vidím! Jde přede mnou a vypadá, že je hodně rozčílený. „Pane Seiferte! Pane Seiferte!“ křičím, ale on nijak nereaguje. Jsem zmatená. Přiběhla jsem k němu, ale těsně před tím, než jsem k němu stačila vztyčit dlaň, se obrázek rozplynul. Sedla jsem si na špinavou zem. No a! Ať si maminka nadává, já jsem ale teď hodně zklamaná. Víc než kdy jindy. Nebyla to halucinace! Já ho viděla na vlastní oči! Ale on zmizel… Jakmile jsem se se zmizením básníka smířila, šla jsem domů. Máma bude určitě rozčílená, kde jsem se toulala tak dlouho, ale já se pokusím vysvětlit jí to. Snad to pochopí. „To si děláš legraci!“ máma na mě křičí z balkónu. „Já se tady o tebe strachuju a ty jsi už pěkné tři hodiny pryč!“ Tři hodiny? Mně to nepřipadalo ani jako půlhodinka. Vstoupila jsem do našeho rodinného domu, kde mě přivítal Hafan. Lísal se ke mně. Nejspíš měl o mě taky starost. Verše! Blýskne se mi hlavou. Vždyť já na místě, kde jsem viděla pana spisovatele, verše zapomněla! Doufám, že mi je nikdo nevzal! Abyste pochopili – v knížce nebyly jen Seifertovy básně, vzadu bylo několik volných stránek, na které jsem si zapisovala svoje básničky, které mě někdy napadly. Chtěla jsem být dobrá a uznávaná jako on. Proto jsem si znova nazula svoje červené tenisky na suchý zip a vyběhla znova ven. Sice na mě máma křičela, kam zas jdu, ale mně to bylo jedno. Tohle bylo důležitější. Celá udýchaná jsem doběhla na ono místo. Nikde nic. Kniha ve hnědé vazbě nikde neležela. Začaly mi téct pomalu slzy. Najednou se mi pře očima vynořil obrázek a já uslyšela hlas. „Ty rty nalité krví mě děsí. Vím, že je zlá. Její oči však prosí nebo se mi to jen zdá? Přistoupím k ní a pozdravím v domnění, že neví, kdo jsem. Ona ale věděla, do mého krku se s chutí pustila. Křičím, ječím, ona si ale pochutnává na mé sladké krvi. Pomóc, lidé! Nechci mít vše vypité! Ke mně ale neběží davy. Upadávám do hlubokého spánku, nezdá se mi nic pěkného, chtěla bych pohádku. Jenom jednu, na památku.“ Vždyť to je moje básnička! Seifert se na mě jenom usmívá a ukazuje palec nahoru. Co si mám pod tím představit? Nechápavě se na něj dívám, ale on se pořád usmívá. U něj bude má kniha v bezpečí. To vím.


celkové hodnocení autora: 88.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

salvator	19.06.2011, 0:05:36

Čuk řekl v podstatě vše. Budoucnost je před tebou. Potenciál máš slušný. Naznačení upírky mi sice trošku nesedí, ale jinak se tvoje dílko dobře čte. Jen tak dál.

čuk	18.06.2011, 8:07:42

Únik do světa poezie je nádherný, pokud se podaří a zbavíme se na chvíli sebe nebo se přeměníme. Ale je to jen únik. Zde krásná Seifertova báseň je kontrastována s tvou, jejíž zlá pohádkovost je možná odrazem reality. I básník uniká sám sobě, nevím jak u pana S., ale pro mnoho básníků je v poezii maminka jiná než ve skutečnosti, už o to zatížení starostmi. Přelud pana básníka je zajímavý, je dobrák, že ti fandí, ale současně zloděj, že ti ukradl knihu. Ale vážněji řečeno: svou dobrotou či fantazií si často zakrýváme nemilosrdnou realitu: třeba ať si lidský zloděj počte a má taky radost. V textu jso u zajímavé průhledy do tvých pocitů: každá literatura je více či méně skrytě o autorovi. Povídka je dobrá, dá se nad ní přemýšlet i těšit se (ze Seiferta- především.)). Oceňuji tvou schopnost kombinace reality s nerealitou či světem poezie, už se těším na tvůj další text.