obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Blues na dálničním nájezdu -4- ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Blues na dálničním nájezdu
 autor Luky publikováno: 20.06.2011, 19:58  
Republika za námi, život před námi.
 

U města Amberg dvojice uhýbala z dálnice, takže jsme se nechali vysadit na benzínce ještě před městem. Když jsme vystoupili, tak jsme si skočili kolem krku celí šťastní, že jsme to dokázali, že jsme unikli skličujícímu pocitu, který jsme oba dva cítili v Praze. Dopřáli jsme si luxusu a zašli si na kafe dovnitř do benzínky. Problém byl, že jsme jaksi nepomyslili na zahraniční měnu, takže jediné co jsme u sebe měli, byly dvě eura a osmdesát centů, které jsme dostali od Kláry. Tu jsme potkali na Hájích, když jsme plichtovali tuhle jízdu. Dali jsme si každý jedno kafe. Musel jsem objednat piccolo, protože na dvě normální jsme neměli. Dopili jsme a šli ven si zakouřit. Zrovna když jsem olizoval kraj papírku s lepidlem, tak Honza, který už měl zapálené strojové Marlboro, došel k modré Fabii s českou poznávačkou a začal mluvit se dvěma chlapama, co kolem ní postávali. Velmi rychle se domluvili a než jsem se stačil nadít, seděli jsme v autě a uháněli jsme na Norimberk. Během cesty, která trvala asi tři čtvrtě hodiny, jsme zjistili, že ty dva chlápci, jedou koupit nějaké auto, aby ho pak dovezli do Čech. Nevypadali na vekslácký přežitek z minulého režimu, jen měli kontakty a nebáli se. Vysadili nás na okraji Norimberku. Rozhlédli jsme se, sundali ze sebe přebytečné svršky a vyrazili směle po čuchu směr centrum. Byla sobota ráno a my se museli dostat do neděle do večera zpátky do Prahy, takže jsme si řekli, že Norimberk je naše cílová destinace.
      Honzovi došli cigarety, takže jsme začali shánět nějakou trafiku, ale na žádnou jsme nenarazili během deseti bloků. Pak jsme si všimli, že na téměř každém druhém rohu je automat na cigarety. Bylo to až neuvěřitelný, během deseti minut chůze jsem jich napočítal asi devět. Takovouhle koncentraci automatů na cigára bych čekal tak možná v zemi gallského kohouta, ale rozhodně ne u národu, který vymyslel slovo „pořádek“.
      Blížili jsme se k centru a dostali chuť na brko. Vlastně jsem ji dostal já. Měl jsem u sebe trochu marjánky, takže jsem ji vzal mezi dva prsty a zamával s ní na Honzu, ten se jen souhlasně usmál. V policejním státě, jakým je Německo si nemůžete začít balit brko uprostřed bílého dne na ulici, to není jako u nás. Zrovna jsme procházeli kolem dětského hřiště, uprostřed kterého stál obrovský asi čtyřpatrový dřevěný hrad. Za normálních okolností bych si to netroufnul, ale bylo sychravo a celkem zima, takže v okolí nebylo ani živáčka a na hřišti jak by smet. Zatáhnul jsem Honzu za rukáv a řekl:
„Mrkej, támhle na hoře bychom to mohli zkouřit, tam to vypadá docela útulně, co řikáš?“
„Tak jo, vypadá to docela v pohodě,“ odvětil Honza a rychlím pohybem se přehoupl přes nízký plůtek na okraji hřiště. Probrodili jsme se pískovištěm a vyšplhali až do nejvyššího patra hradu. Mohli jsme být dobrých dvanáct metrů vysoko. Byl odtamtud slušný výhled do okolí a měli jsme pohodlnou únikovou cestu v podobě skluzavky až na zem. Ideální místo na brčko.
      Honza vytáhl harmoniku a začal jammovat. Na mě bylo ubalit žváro. Sáhl jsem do batohu a vytáhl Kerouacovy Dharmové tuláky, abych to měl kam nasypat a kde smíchat s tabákem. Ukroutil jsem si filtr, nasypal marjánku s tabákem do papírku, pořádně olízl a zatočil. Do toho jsem poslouchal Honzův jamm, což bylo něco mezi Salt Peanuts a Summertime. Polobožská atmosféra.
Byl to moc pěknej joint. Schoval jsem všechny pomůcky do batohu a zbytek trávy do kapsy a odpálil to. Bylo toho hodně a bylo to dost upěchované, takže jsme si mohli jen tak v klidu pokuřovat a moc toho neshořelo. Párkrát jsme si ho podali a já už začínal být pořádně zkouřenej, byl to moc dobrej model. O něčem jsme si zrovna povídali, takže brko zhaslo. Shodli jsme se, že ho už zapalovat nebudeme, že si ten zbytek necháme na později. Honza ještě chvíli foukal na harmoniku a já jen v klidu kouřil. Lehli jsme si na záda a koukali na strop hradu, který byl popsaný podpisy lidí, kteří tu kdysi pili, hulili nebo se tu šmajchlovali. Na chvilku jsem přivřel oči, Honza stále hrál a podlaha se pode mnou lehce vlnila. Měl jsem pocit jako bych ležel na létajícím koberci ve společnosti nějakého tuláckého jazzového orchestru.
      Po chvilce jsme si sedli zpátky do tureckého sedu a trochu se najedli chleba a paprikového pomazánkového másla. Shodli jsme se, že bychom měli vyrazit hledat dálnici. Přeci jen jsme tohle město neznali a nevěděli jsme jak dlouho nám to bude trvat.
      Sjeli jsme po skluzavce a vydali se směrem zpátky, odkud jsme přišli. Byly jsme zťukaný jak datlové, takže jsme se jen tak pomalu vlekli, nahlas si povídali a dělali za cesty blbosti.
      Honza najednou vytáhl z batohu starou zrcadlovku a začal mě fotit. Poskakoval jsem po jedné noze a hned zase po druhé, dělal jsem postoj Marylin Monroe a hned zase Useina Bolta, pak jsem pózoval u starýho Opelu Kapitán a čekal, že mě Honza vyfotí, ale on místo toho fotil jednu ženskou, která přicházela zpoza mne. Ohlédl jsem se a zjistil, že je docela hezká, takže jsem přistoupil na jeho hru a dál jsem dělal, že pózuju u auta, aby mohl fotit tu kočičku.
Pokračovali jsme dál, povykovali jsme, houpali se na každé druhé lampě a byli nad celým tímhle městem. Byli jsme dva kamarádi, byli jsme to my, teď a tady.
Po asi půlhodině chůze jsme došli k mostu přes dálnici a já v dáli uviděl směrovku na Amberg. Znamenalo to, že je to ta naše dálnice. Ta naše nekončící dálnice, která nás odveze hezky zase zpátky domů.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník 28.06.2011, 0:19:44 Odpovědět 
   Ok, je to fajn, ale připomínky zase nějaké budu mít :)
Stále mi v tom trochu chybí něco, co by to povýšilo z cestovního deníku na literaturu, jako by to byly zatím jen Tvoje poznámky, či osnova budoucího literárního textu. Je to stále jen o vás - trochu mi tam chybí to otevření očí pro okolí a okolní lidi, víc se zabývat vším tím kolem. Přijde mi, že hodně spěcháš, abys tu kapitolku měl vždy rychle za sebou a vůbec si to psaní nechceš užít :) Přitom se nabízí na každém tom detailu a situaci na chvíli zastavit a víc se tím pokochat, porýpat se v tom a víc rozepsat. Např. ta scéna, jak fotíte tu slečnu je naprosto dokonalá, ale hrozně rychle jsi od ní utekl a přeběhl ji, přitom se zde krásně nabízelo popsat, jak ta žena vypadala, co měla na sobě, jakou měla chůzi, jak se tvářila, odkud a kam asi šla, působila unaveně, nebo radostně atd. atd. Jak napíšeš, že byla hezká, musíš i vysvětlit proč.
Neber to tak, že jen kritizuju, fakt se mi ten příběh líbí, jen se snažím vypíchnout, co by se snad dalo zlepšit.
Jestli můžu doporučit něco k načtení, tak teď momentálně je pro mě naprostá jednička John Fante a jeho román Zeptej se prachu - byla to nejoblíbenější knížka Bukowskiho a Fante byl největší Bukowskiho vzor a téměř modla. Ten román je úžasný, dá se v něm hodně odpozorovat, jak vlastně psát, o čem by psaní mělo být, jak si všímat detailů všude kolem, jak psát poeticky, svěže, barevně, jak tam dostat různé nálady a životní osudy okolních lidí... fakt maximálně doporučuju.
Jinak dneska bych dal zas tak 1,5 za ty chybějící informace o okolních postavách.
 ze dne 28.06.2011, 14:33:54  
   Luky: Díky za přečtení a koment. Ta kniha mi nic neříká, mrknu se na ni ;) Připomínky jsou určitě na místě. Při další tvorbě s tím možná něco provedu...ono je to způsobeno tím, že jsem v podstatě spisovatelský panic :D Jinak díky za známku. L.
 Šíma 20.06.2011, 19:56:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Bezstarostná jízda pokračuje. Ono ani těch peněz (zahraniční měny) naši hrdinové moc nemají. Ale nedělají si z ničeho hlavu a jako na správném "úletu" žijí tady a teď. Jakpak asi dopadne jejich cesta zpět domů? Ztratí se v té cizí zemi, nebo dojedou v pořádku domů? Do Čech? Do Prahy? Držím palce.

Vady na kráse:

Nelíbí se mi spojení: Když - tak (Když se stalo to a to, tak jsem udělali to a to...) Nejspíš však jde jen o mou malou "úchylku", třeba toto jiným čtenářům vadit nebude...

Poměrně často používáš slůvko "když", nedalo by se něčím nahradit... (jakmile?) Nebo postavit větu tak, abys toto slůvko nemusel použít?

...že ty dva chlápci... (ti chlápci?) Nejspíš používáš trochu hovorový jazyk, v tomto případě by to možná až tak nevadilo.

...došli cigarety (nejspíš došly - TY - cigarety)

...ale rozhodně ne u národu... (u národa)

...kteří tu kdysi pili, hulili nebo se tu šmajchlovali. (vrazil bych čárku před "nebo")

...která nás odveze hezky zase zpátky domů. -- ...která nás odveze zase hezky zpátky domů. (asi jsem vážně hnidopichem) ;-)))

Tož tak. Jsem zvědavý na pokračování, taková jízda "naslepo" není pro každého. Mládí vpřed... Hezký den přeji!
 ze dne 21.06.2011, 13:05:46  
   Šíma: P.S. Pokud máš svůj vyhraněný styl a dobře se Ti v něm píše, tak jej jen kvůli jednoho človíčka neměň (třeba i v používání hovorového či nehovorového jazyka, apod.). Záleží na širší čtenářské obci... Hezký den přeji! ;-)
 ze dne 21.06.2011, 12:55:11  
   Luky: Díky za publikaci a komentář. To ypsilon a čárka...dobrá, občas to ulítne. V přímé řeči píšu tak, jak to bylo, ale i v popisu to občas chce trochu hovorové mluvy. Není všude, ale občas se mi tam hodí, tak ji tam dám. Hmm...národuXnároda...jsem přesvědčen, že může být i národu viz. Palackého dějiny národu českého. Možná bych mohl aktualizovat slovník :D. L.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Paladin
No name
1. Kapitola: Kd...
Sheizou
Zatanči
abeekr
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr