obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390023 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Vyděděnci - první kroky do tmy ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Vyděděnci
 autor Elwig publikováno: 20.06.2011, 12:47  
„Mohli jsme změnit mnohé, ale místo toho jsme se dali na útěk, neboť to nevypadalo, že by zbývalo naděje. A když jsme si ve své velikosti připustili své chyby, bylo už pozdě.“
 

Vlastně už si ani nepamatuji, kdy jsem ji uviděl poprvé. Bylo to všechno v oné zmatečné době po pádu San-Rea, kdy davy zbídačených lidí i nelidí proudily po Rankh-Serské planině, někam dál na sever směrem k všeobjímající náruči centra Říše, která je měla chránit, ale neochránila.
I já jsem se v počínající zimě choulil do kožešin a zakrýval svou tvář. Víc než jiní jsem totiž trpěl pádem onoho slovutného města, jeho znamení totiž stále zdobilo můj tehdy ještě chlapecký obličej. Sníh se zatím přes den nedržel, ale v noci už mrzlo a tak nebyl problém se ztratit v davu, i když jsem měl tvář zakrytou v několika vrstvách látky.
Naše kroky směřovaly téměř bezcílně, ale s jistotou od hrůz, které byly za námi. Nikdo už snad ani nemohl věřit, že by se Říše ještě zmohla na odpor, když neubránila své největší jižní město. Ale naděje, naděje ta přežívala v srdcích nás všech, protože jiné šance, než ještě alespoň na několik málo měsíců či let vyhledat bezpečí velkých měst severu, nebyla.
Je možné, že se mnou šla davem dlouho, moc pozornosti jsem okolí raději nevěnoval, sám jsem ji na sebe nechtěl přitahovat. Bylo by to víc než nebezpečné a cesta ve velké skupině pro mě skýtala jisté výhody.
Jisté je jen to, že na naše první setkání došlo, když se mi nedopatřením dostala pod nohy. Nebylo to nic neobvyklého, každou chvíli někdo z toho šíleného proudu odpadl a byl ponechán osudu. Lidskost (pokud se tomu tak dalo říct i u dalších ras) se vytratila. Nikdo se nestaral o ty, co zůstali vzadu. Protože i jim někdo vzadu zůstal.
Proto ani nechápu, co mě vedlo k tomu se ohnout, nabídnout ruku. Obzvláště vezmu-li v potaz, že jsem se vzápětí popálil.
„Nech mě!“ vyprskla dívka, těžko odhadnout, zda starší nebo mladší než já, s ohledem na míru zabalení.
Mou odpovědí bylo jen tiché syknutí, protože na ruce mi vyskákaly velké rudé puchýře, které se sice hojily téměř stejně rychle, jako se objevily, nicméně ani tak to nebylo nic moc příjemného. Raději se nevměšovat, kdo ví, čím je natřená.
„Jak je ctěná libost, dámo,“ otočil jsem se, že budu pokračovat.
Jenže pak mě zaujalo něco jiného. Na kůži dívky totiž tančily malinké zlatavé jiskřičky, pro nezkušené oko téměř nepatrné, jenže to mé mělo za sebou v tomhle ohledu víc než dost. Zastavil jsem se a vystavil se tak libovůli davu, který se začal vzpírat. Báli se zastavit.
Znovu jsem pohlédl do drobné tváře a mé oči se na malý moment střetly s jejíma. Černýma jako noc, s jasnými body, jako hvězdné nebe. Odtrhl jsem pohled a obkroužil linku jejího obočí a tváře.
„Kde máš tetování?“ zeptal jsem se neurvale.
Má dychtivost měla jasný zdroj. Buď mě šálil zrak, anebo přežil někdo další ze Scholy. Jiná možnost neexistovala, nebo jsem si ji zatím nepřipouštěl.
Dívka uhnula obličejem stranou. Ale já se tak snadno odbýt nedal. Chytil jsem ji za límec kabátce a rázně postavil na nohy. Tentokrát neprotestovala. Magicky, ani slovně.
Jenže jsme už stačili upoutat pozornost čumilů. Pár setkání jsem už viděl. Když se našli přátelé, členové rodin, nebo jen sousedé. Každá známá tvář vyvolala bouři emocí a slzí, protože znamenala aspoň střípek z minulosti, kterou si člověk mohl vzít sebou. Ale většina to štěstí neměla. A závist byla a je mrcha.
„Pojď,“ vybídl jsem ji lehce, „takový kopanec jsem nedostal od doby, kdy jsem se omylem na Schole přichomýtl k dívčím umývárnám.“
Její zorničky se rozšířily údivem.
„Ty jsi Scholista?“ vypískla. Možná až moc nahlas.
Jedna věc ovšem byla jistá hned - ona z ní nepochází. Což také vysvětlovalo absenci tetování na její tváři. Mnohem více mě ale trápilo její vyjeknutí. Zjevně neměla v úmyslu mě udat, jako by to udělala většina, ale i přesto mě ohrozila. Kdyby slovo Scholista zaslechl někdo okolo, rovnalo by se to rozsudku smrti, dřív či později.
Verdanský císař sice nechal odejít všechny civilisty, ale Scholisty, Scholisty si hlídal, protože ti jediní mohli zvrátit jeho úspěchy. Jenže vyhlášení tak lákavé nabídky, jako bylo občanství Císařství za udání někoho ze Scholy, si vybralo svou daň. Znamení, dříve nošené s hrdostí a vědomím moci, se stalo cejchem smrti. Složitý ornament od pravého oka přes tvář až na krk si vybral svou krutou daň.
A já jsem zatím pokračoval jen díky své zakryté tváři. Lidé se neptali, nezajímali se. To mě chránilo.
„Mlč,“ obořil jsem se a vykročil do davu.
Nikdo nestál o problémy, tím méně já. Doufal jsem, že když mě neudala hned, nebude mít zájem to udělat ani v budoucnu. Navíc si musela být dost dobře vědoma toho, že kdybych šel já, stáhl bych ji sebou.
Ztratil jsem se z dohledu a snažil se zapomenout na tu dívku s pichlavýma očima a magií v krvi. Magií, která nás spojovala, jako žádné dva v tom davu.
Vrtalo mi to, pravda, hlavou. Choisiři Scholy byli vždy pečliví, ještě jsem neslyšel, že by se jim někdo vyhnul, že by dokázal ukrýt své nadání. Protože naše moc sebou přinášela i zodpovědnost a tu bylo potřeba pilovat, s věrností Říši, se spravedlností v srdci, protože není horších …
Zatlačil jsem kodex Scholy do pozadí. Schola padla, nejlepší mágové naší doby byli mrtví a zbytky Rady někde v Mas-Aru, hlavním městě naší slovutné Říše, byly spíše k smíchu, než že by představovaly nějakou reálnou hrozbu proti Císařství. Navíc je Mornes, posvěcená hlava Říše, jistě rád vydá, aby zastavil, byť jen na malý moment, postup Verdanského císaře.
Sklopil jsem hlavu, aby snad někdo neviděl, že mi po tvářích stékají kapky. Že je to pot, nemělo moc smysl si v této zimě namlouvat.
***
Když se proud navečer zastavil a rozhořely se strážní ohně, našla si mě znova. Nevím, jak se jí to podařilo, ohně hořely co pár metrů a postavy schoulené do svých chatrných hadrů vypadaly všude stejně. Popravdě bylo až obdivuhodné, jak solidárně se tohle uskupení existencí dokázalo navzájem podpořit, ač beze slov a s bolestným výrazem na tváři. Nač taky vytvářet vztahy, které tak jak tak vezmou za své, až nás dostihnou armády Verdanu.
Neříkala nic a ani já jsem rozhovor nevyhledával, ten večer jsem měl hlavu plnou jiných myšlenek. Nebe bylo podivuhodně jasné a já se ztrácel ve hvězdách, které byly tady, mimo osvětlené ulice města až mrazivě jasné.
Vytáhla si z brašny kus sýra a chleba, čímž si vysloužila závistivé pohledy spolusedících, ale nikdo se nic neodvážil udělat. Vybíral jsem si skupinu pečlivě, abych se vyhnul problémům, při kterých bych třeba musel projevit, co ve mně ve skutečnosti je, a navíc někteří z nich byli u toho, když jsem ji zvedal na nohy. Byla hájená a oni to moc dobře věděli.
Mlčky jsme se i uložili. Já nenápadně posílil žár ohně, abychom v noci nezmrzli. Někdy mě napadalo, zda to ti lidé, ty němé tváře, s nimiž jsem sdílel cestu a oheň, svým způsobem netušili a nerozhodli se, že jsem jim více k užitku živý, než ukamenovaný, nebo zajatý Císařskou gardou.
***
Držela se mě i další dny, stále stejně mlčenlivá a nenápadná. Možná tam byla už dřív, nicméně teď pro mě v mase prázdných tváří vyčnívala jako měsíc na noční obloze. Byla dokonce stejně bledá, jen rezavé vlasy jí sem tam spadly zpod kapuce do obličeje, ze kterého se na mě věčně zkoumavě dívaly ty černé pichlavé oči.
Jinak nebyla nápadná ničím, nijak neprojevovala svou moc, ani osobnost. Přemýšlel jsem téměř každý večer, když se s námi ukládala ke spánku, co má ona za sebou, jakým hrůzám musela přihlížet, koho nechala v San-Re. Zda je to srovnatelné se zničením Scholy, kterého jsem byl svědkem já. Ještě pořád jsem se někdy v noci budil strachem, když se mi zdálo, že slyším hlasy všech, co jsem znával a kteří už nebyli mezi živými. Které vzali Pán a Paní někam daleko.
Stejně jako já si navykla chodit stranou od hlavního proudu, kráčeli jsme často hodiny jednotvárným terénem vedle sebe, zmrzlá tráva nám křupala pod nohama. Několikrát jsem jí pomohl, když ošetřovala oteklé nohy a krví nasáklé puchýře. Lidé jí byli za tuhle drobnost vděční, ačkoliv ji vždy pro jistotu prováděla v noci, když ruch u ostatních ohňů začal uhasínat. Solidárnost se přecejen ještě úplně nevytratila, napadalo mě, když jsem pozoroval její drobné ručky při práci. Stále však mlčky.
O to více mě pak překvapilo, když na mě poprvé promluvila. Zvuk jejího hlasu jsem si vybavoval po všech těch týdnech spíš jen jako vzdálenou vzpomínku.
„Zítra ráno se odpojím,“ řekla prostě, její hlas zněl nakřáple, ale rozhodně.
Bylo to oznámení, jaké jsem za celou cestu ještě neslyšel. A zároveň to byla nevyřčená otázka.
„Chceš, abych šel s tebou?“ zeptal jsem se, ne však nahlas, nýbrž v myšlenkách, jak jsem si navykl při debatách v dvoranách Scholy. Tamní klid nikdy nerušilo zbytečné mluvení.
„Tohle už nikdy nedělej!“ ohradila se slovně, „nabízím ti jen místo, kam jít. Podle toho, co jsem viděla, stejně nemáš cíl, nemluvě o tom, že se nemůžeš do smrti halit do šálu.“
Sklopil jsem oči. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo reagoval tak citlivě. Její mysl teď obepínala hranice, kterou jsem nedokázal překročit.
„Kdo se postará o ty lidi tady?“ zeptal jsem se tiše.
Opět jsme šli stranou, takže nebylo riziko, že nás snad někdo vyslechne. A upřímnost byla zbraní.
„Do Resabu je to už jen pár dní, tam se o ně postará osádka pevnosti,“ odpověděla, „já mám pár dní cesty na východ rodinu, které se dá věřit. Pokud chceš, vezmu tě sebou.“
Tohle byla férová a přímá nabídka, jakou jsem nedoufal, že ještě uslyším. Navíc, vzhledem k její magii bylo nasnadě, že bych nemusel být přijat zle. Jenže měsíc strávený v nejistotě si vybral svou daň i u mě, navzdory mé horké sedmnáctileté hlavě, jak ji rád nazýval můj Tutor na Schole.
Tvůj mrtvý Tutor, prolétlo mi hlavou.
„Proč bys to dělala? Skoro, ne … vůbec mě neznáš, co kdybych šel s tebou jen proto, abych tě přepadl a okradl tě o jídlo.“
Zasmála se.
Znělo to až vyzývavě a jaksi nepatřičně v téhle dusné a ponuré atmosféře.
„Myslím, že jsem ti už ukázala, že postarat se o sebe dovedu,“ blýskla očima k mé ruce, „takže nabídku buď vem, nebo nech být.“
A bylo rozhodnuto. Jestli se budu trmácet bez cíle, abych třeba někdy dosáhl Rady a mohl jí srdceryvně předložit poslední okamžiky Scholy, než bych byl spolu s ní předhozen Verdanské gardě, nebo se vydám na cestu do neznáma s cizinkou, o které nic nevím a která mě při první příležitosti spálila, je už vcelku jedno. A magie byla silným poutem. A možná už v tom bylo i něco víc.
Kývl jsem hlavou.
***
Ráno jsme se vytratili ještě před rozedněním. Já zabalený do hadrů, jako vždy, ona nechala své vlasy i přes mráz spadat volně. Všichni okolo ještě tvrdě spali, unavení pochodem a strádáním. Naposledy jsem prolétl pohledem tu takřka nekončenou řadu a na rozloučenou zašeptal několik slov, která nás hřála celé naše společné putování. A je by měla hřát aspoň, než se dostanou do nejbližšího města.
Naše první kroky směřovaly pryč od toho všeho utrpení a přesto do neznáma, do tmy. A zda je na jejím konci světlo, měl ukázat teprve čas.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 15.10.2012, 10:31:06 Odpovědět 
   Zajímavé, tajuplné. našel jsem jedno z tvých děl v dnešním typu, ale více mne zaujal tento název díla. Přečetl jsem si jej a zvědavost mi nedá, se dozvědět víc v dalším pokračování. Pěkný.
P.S.: Krásně jsi to vistihl s chibamy. Mám s tím stejný problém a moc se za něj stydím. Škodolybně mě těší, že nejsem sám. :)
 Ekyelka 20.06.2011, 12:45:27 Odpovědět 
   Zdravím.

První díly bývají ošemetné. Někdy se projeví jen jako střípek v obří mozaice, která se musí velmi trpělivě rozkrývat, než se objeví celý obraz. Jiné jsou jako záblesk, nádherné a jasné, ale osamocené.
Tento první díl je lákavý, zatraceně lákavý. Předestíráš nám všechno, co upoutává pozornost a fantazii: nebezpečí, zmar, očekávání, naději. Pěkný mix toho, co je známé z klasického korpusu fantastiky, a co se nevyskytuje až tak často. Počáteční lehké zmatení z pojmů a geopolitických reálií tvého světa vyvane s dalšími řádky - ne vždy se autorovi podaří uvést vše na pravou míru takhle rychle.
Měla bych výtku k menšímu chaosu v čárkách a souvětích - tuhle stránku textu je třeba ještě zlepšit. Většině čtenářů to nejspíš vadit nebude, pokud je to však tvor trochu citlivější na chyby jako já... všimne si.
Nuže, budu se těšit na další díl.
 ze dne 25.06.2011, 23:56:41  
   Elwig: Taktéž zdravím,

díky za publikaci i komentář.
Přiznám se zcela bez mučení, že po stránce chyb jsem textu asi věnoval nejméně času. Je to zčásti dané tím, že bych ho musel nechat dlouho uležet, abych ho už neměl v paměti a nepřeskakoval vše, co si automaticky doplním v hlavě, a druhak tím, že mám obvykle problém najít si po sobě chyby ve vlastním textu vůbec.
Paradox je ten, že jinde mi ta samá chyba vadí mnohem více.

Co můžu slíbit je leda to, že se pokusím u dalších částí s tím něco více udělat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
Šedivý klam
Domčuška@liasPoppy
Kapitán Smrt - ...
Siggi
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr