obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Otrávené trny ::

 autor Doll publikováno: 22.06.2011, 8:45  
Horor z harému.
 

Otrávené trny

Poslal jsem ti černou růži v poháru
šumivého vína zlaté barvy nebe.
- A. Blok


„Ta zmije šílí jako nebezpečná bestie a seká kolem sebe ocelovými drápy. Kromě toho je příšerně panovačná a její žízeň po penězích by nejspíš neutišil ani celý záliv tekutého zlata. Připravte se předem.“
„Jste velmi laskavá, že mě předem upozorňujete, paní.“ odpověděla jsem způsobně, i když mi její sáhodlouhé řeči příšerně lezly na nervy.
Sultánka jakoby mimoděk lačně sezobla další lepivou sladkost ze stříbrného tácku a mě při pohledu na maličké broušené skleničky plné přeslazeného mandlového likéru náhle napadlo, že nejoblíbenějším vražedným prostředkem používaným v harému byl odjakživa jedině jed, pochopitelně podávaný v různých naoko nezávadných pamlscích.
Její černě orámované oči vypadaly pod přivřenými víčky až zlovolně zelené, poživačné rty zasazené ve strnulé masce z porcelánového pudru se mi v jemném přítmí zdály zas temně vínové jakoby záměrně rozkousané do krve. Vonnými oleji ještě vlhké lokny jí jako ochablá hadí těla bezvládně spadaly na mohutná ňadra a i když se sultánka ze všech sil snažila jednat se mnou relativně laskavě, nemohlo mi ujít utajené pohrdání v jejím hlase a líná lhostejnost v těch teatrálně rozmáchlých gestech. Už teď jsem jí měla nadosmrti plné zuby a přitom jsem ještě perfektně pochopila, proč se jí všechny ostatní ženy z paláce tak strašně bojí.
Ukrutnice rádoby ležérně uvelebená ve vyšívaných polštářích naproti mně, od hlavy až k patě zahalená v černém hedvábí bez jakýchkoli ozdob, kluzká hadí královna hnízdící v nehybném lese štíhlého sloupoví dekorovaného značně stylizovanými rostlinnými stonky, neboť naše náboženství nám zakazuje zobrazovat postavy lidí a zvířat. Mísila se v ní krása a hrůza zároveň. Její nezměrná moc vytvářela impozantní obraz nevyslovitelných tajemství, která vládnou nad nekonečnou nocí vášně a smrti . . .
Dovedla jsem si úplně představit, jak musela být krásná, když byla mladá a předlouhé plavé vlasy jí zářily neodolatelnou aurou utkanou se svitu slunce jako nově vyražené mince v zlatavých záblescích horkého letního dne, když její alabastrová pleť oslňovala oči bledým svitem jasnějším něž úplňkový pouštní měsíc mezi vzdálenými hvězdami. Nyní ale vyhlížela spíš jako děsivě vyšňořená, deštěm drahé voňavky zmáčená modla vystavená v nějakém odporném svatostánku těch nevěřících pohanských psů. Alláh mi odpusť, že takhle přemýšlím o svaté matce našeho velikého sultána Hassana.
„Vůbec nechápu, co na ní můj ubohý syn proboha vidí. Jako by ho ta tyčka nějak očarovala. Trhá mi to srdce, když vidím, jak si ho omotala okolo prstu.“ sultánka si prostě musela licoměrně postěžovat.
„Soucítím s vámi, má paní. Matka vždy nadevše miluje své děti.“
„Ani v nejmenším netušíte, jak jsem strašně ráda, že ta zpropadená favoritka mu ještě nedala ani jedno dítě. Alláh buď pochválen, že zůstala tenká jako vyschlá větev a já mám pořád ještě hlavní slovo. Kdyby porodila syna, ještě by se nade mnou začala povyšovat. A já bych té slepici pak musela sama srazit hřebínek.“
Neodvážila jsem se ani v duchu zeptat jak. Sultánka se sice usmívala, ale nic skutečně veselého na tom výrazu v žádném případě nebylo. Ty náznaky byly vyloženě zlověstné. Celou scénu nevtíravě iluminovaly tucty naleštěných olejových lamp a ebenové núbijské otrokyně poslušně postávající za zataženými závěsy si jen občas tiše oddechly. Jejich statné postavy ztracené v mihotavém světle vrhaly na vysoké zdi divné stíny. Měnily královské komnaty v dusné doupě démonů . . .
„Jsem velmi poctěna, že jste mě ve své moudrosti povolala místo mého manžela. Snad vás mé skromné schopnosti nezklamou.“ řekla jsem zcela upřímně při pomyšlení, jak jsou zdejší zákony k zmařeným lidským životům tvrdé a přísné.
I věhlasný dvorní lékař, kterým je můj Ali, dej mu Alláh věčnou slávu, by uviděl z neznámé pacientky tak akorát kus neochotně odhaleného zápěstí vyklouznuvší zpoza těžké zástěny. Nikdy by ho s ní nenechali o samotě a dokonce by jí ani nemohl klást žádné přímé otázky ohledně průběhu nemoci. Naproti tomu já, jakožto žena s ní mohu bez zábran mluvit z očí do očí a nikdo nás při tom nemusí v jednom kuse špehovat.
Pochlebovala jsem sultánce za její rozumné rozhodnutí, i když jsem moc dobře věděla, že to jistě musel vymyslet sám Hassan. Podle palácových klepů byla jeho nejoblíbenější konkubína skoro na umření a on si nevěděl rady. Naproti tomu sultánce se to náramně hodilo. Kdyby krásná Soraja skutečně zemřela, jistě by se jí nějak podařilo podstrčit synovi souložnici podle svého gusta – tupou, poslušnou panenku, se kterou by mohla manipulovat jak by se jí zachtělo. Taková sličná loutka by nepředstavovala absolutně žádnou hrozbu pro její výsostné postavení panovnice.
„Jste skutečným miláčkem štěstěny.“ opáčila sultánka.
„A velmi si toho vážím, paní. Bude-li to vůle nejvyššího, jistě ji vyléčím a váš syn bude opět šťastný.“
„Bude-li to vůle boží, tak přes všechnu svou snahu katastrofálně selžete a vaše služby už nikdy nebudeme potřebovat. Ne, netvařte se tak, nemám nic osobního proti vám ani proti vaší rodině.“ dodala rychle při pohledu na mou zděšenou tvář. „Vím, že váš ctihodný manžel je nejlepší dvorní lékař a vaše reputace v oboru je také nezanedbatelná, ale je-li Alláh skutečně milostivý, okamžitě ukončí tu mizernou frašku a nechá ji odejít.“
Mlčela jsem. Bylo to tak moudřejší. Stačí jen jedno jediné špatně zvolené slovo a můžu přijít o hlavu. A se mnou i můj muž a celá naše rodina. Sultánka se očividně bavila na můj účet.
„Proč mlčíte??? Už mi nemáte co říct???“ posměch v jejím hlase byl snad ještě horší než pomyšlení a kadeřavou hlavu, která v potocích krve padá do špíny a prachu pod vražedně zahnutou šavlí jako puklý přezrálý meloun.
„Obávám se, že ani lékař nemůže medicínou donekonečna ovlivňovat vůli nejvyššího. Jestli se mu zlíbí, člověk zemře. Jestli ne, může žít dál.“ vypravila jsem se sebe konečně, když ticho začínalo být až příliš tíživé.
„Jak pravdivá slova od slavné léčitelky. Možná jste při návštěvách v paláci přece jen pochytila víc, než jsem si myslela.“ odpověděla panovnice, naštěstí spokojená s mou vyhýbavou odpovědí.
Pokorně jsem klopila oči k zemi.
„Myslíte si o mě, že jsem krutá.“ pokračovala sultánka. „Musím být krutá. Žena vašeho druhu nikdy nepochopí tu hrůzu, která se každý den odehrává za zdmi harému. Přežila jsem v pekle. Kdo ho na vlastní kůži nezažil všechno to násilí a zlost, nikdy nic nepochopí. A už běžte. Můžete jít.“ mávla rukou jako by od sebe odháněla obtížný hmyz.
Vstala jsem od nízkého mahagonového stolku a hluboce se před ní uklonila. Vzápětí se mě jako na povel chopila odporně obrovská hromada rozměklého masa. Morbidně obézní eunuch v rozevlátém bílém rouchu mě táhl spletitým bludištěm spoře osvětlených chodeb, přecpanými špalíry do posledního místečka pozlacených sálů a bezpočtem přepychových palácových pokojů. Otylý průvodce při každém kroku zoufale chrčel a vzdychal, jako by se o něj na místě pokoušela mozková mrtvice.
Měla jsem příšerný pocit, že mě vede tukem napumpovaná mrtvola. Celý ohromný harém mi na první pohled připadal jako mistrovsky vyumělkovaná ptačí klec, kde ale křehcí kanárci sami od sebe nikdy nahlas nezpívají. Prvním příkazem pro kurtizány bylo dodržovat ticho. Ale i tak se odevšad ozýval neslyšný šepot, jako by se ve stínech skrývala samá slizká klubka smrtelného jedu, stovky syčících zmijí, úzkých plazích tlam a dráždivě rozeklaných jazyků. A ty temné propasti, které tají za svými zdánlivě svůdnými úsměvy . . .
Všechny velké paláce se uvnitř doslova hemží hroudami hadů, kteří jsou mnohem, mnohem jedovatější a neskonale zákeřnější než celý proutěný koš plný zkroucených kober královských. Zachytila jsem záblesky výrazně nalíčených očí, hladké havraní vlasy pokryté třpytivým práškem plným temně modravých odlesků a lascivně ladná těla zahalená v průsvitných pantalónech a tenounkých pavučinových závojích pošitých drobnými drahokamy. Vrchní eunuch jim nevěnoval ani nevšímavý pohled, jako by nebyly nic víc než pěkný kus pohodlného nábytku.
Stejně mi vrtalo hlavou, co se asi těmhle těm nekompletním tvorům honí hlavou při pohledu na víceméně obnažené ženy. Zato jsem ale věděla, že žádná z těch žen sem nepřišla dobrovolně. Konkubíny se do harému dostávaly různě – mohly být vřeštící válečnou kořistí, zbičovaným zbožím z trhu s otroky nebo drahým darem podlézavých šlechticů pro jejich znuděného sultána. Některé z nich dokonce ani nebyly muslimky.
Až mi zatrnulo když jsem si uvědomila, že ty dvě na první pohled absolutně andělské dívky s nebesky modrýma očima, smetanovou pletí a dlouhými světlými vlasy možná pochází odněkud z ledových pustin a jejich soukmenovci někde na severu třeba právě teď pijí lidskou krev z vybělené lebky poražených nepřátel usazení v plné zbroji u ohniště v dlouhém domě zbudovaném v nehostinné zemi, kde věčně řádí jen zuřivá vichřice, všudypřítomný sníh a nelidsky krutý mráz . . .
Vysoké stěny široké chodby obložené lesklými dlaždicemi v zářivé barvě tureckého tyrkysu, která chrání před zlým okem a každým uřknutím, vyústily v prostornou síň. Byla téměř prázdná až na pár tropických pokojových palem postavených v rozích místnosti. Z protější zdi vystupovala veliká vrata obkroužená umnými arabeskami, kde byly zapsány různé povznášející citáty ze svatého Koránu. Na tomto místě mě průvodce opustil.
Uklonil se a bez jediného slova odešel.
Váhavě jsem vešla do nepřístupné vnitřní zahrady, do odlehlého ostrůvku klidu, do útočiště před nesmiřitelnými rivalkami a nekonečným bojem o moc. Ve dne to musel být rozjásaný a příjemně prosluněný ráj, večer vyhlížela jako nádherné zjevení ze sna. Tajemná noc byla překvapivě světlá, vlahý vánek tiše ševelil v rozložitých korunách obrovských stromů vysoko nad mou zahalenou hlavou. Masivně mohutná, nejméně třímetrová zeď se táhla kolem dokola jako zkamenělé tělo obrovského hadovitého hlídače, který ve dne v noci svědomitě střeží své pracně nastřádané poklady a na hlídce nikdy nezamhouří ani oka. Žádné jiné stráže jsem nikde neviděla.
Následovala jsem bílými oblázky vysypanou cestičku lemovanou pestrými světýlky svíček zapálených v kouzelných kaháncích z barevného skla vybroušeného do tvarů křehkých květů. Srpkovitý měsíc vrhal na vzrostlé stromy, rozkvetlé růžové keře i nízkou trávu jasné stříbřité světlo. Ohromila mě neznámá směsice vůní, šťavnatá a sladká, vábivě hořká, svíravá jako starý smutek a jemně pižmová jako parfém plný nenaplněné touhy. Omámené můry sály noční nektar z rozvitých květinových kalichů a nad hlavou jsem slyšela pisklavý křik lovících netopýrů . . .
Požehnaná noc.
Došla jsem až ke krásné fontáně umístěné přímo ve středu ztemnělé rajské zahrady. Třpytivé kapky vody stékaly po leskle glazovaných kachlících a další perlivé proudy pomalu plnily zelenavou nádrž nevelkého zahradního jezírka, kde si blaženě žbluňkaly různobarevné ryby s věčně vytřeštěnýma očima bez víček a vesele vyšpulenými kapřími tlamičkami. Dole u dna jsem nezřetelně zahlédla hemžení jiných vodních tvorů – byly tam malé mušle, čistící šnečci a dokonce pár říčních ráčků.
Ledová vlhkost se usadila i na chvatně shrnutých přikrývkách a sametových polštářích rozházených po zemi okolo opuštěného lehátka. Všimla jsem si převráceného tácu s čerstvým ovocem a o kus dál v šípkovém křoví ještě něčeho, co ve tmě vypadalo jako roztrhaný šátek. V měkoučkých poduškách pod hedvábným baldachýnem na mě nečekala žádná ze sultánových cizokrajných žen.
Přepadl mě strach.
Pokračuji po stezce dál kolem vysokých zákrutů vnější zdi, našlapuji tiše jako lovící kočka a téměř ani nedýchám. Tmavé stíny větví vířící nad písčitou pěšinkou mi mimoděk připomněly děsivé pohádky, které jsem slýchávala před spaním coby nezvedené dítě. Strašidelné příběhy o nespokojených zplozencích pekla, které až hrozný hlad vyžene ven na povrch a vylézají ze země za jasných nocí jako je ta dnešní. A ubohá slabá Soraja . . .
Kam se proboha poděla???
Opět jsem pocítila plíživý záchvěv strachu. Kdesi v dálce zahoukal tesklivý sýček a vzápětí se ozvalo smrtelné zavřísknutí zpěvného ptáčka zahubeného neznámým nočním dravcem. Zastavila jsem se a ztuhle naslouchala nelidskému volání o pomoc, ale němá noc už nevydala žádný jiný zvuk, jen k mým uším dolehlo konejšivé zurčení tekoucí vody . . .
„Je tady někdo???“ křikla jsem do tmy. „Ozvěte se!!! Kde jste???“
„Ticho!!!“ to vysoké zavřísknutí řezalo uši jako ten nejostřejší nůž.
Rychle jsem se rozběhla za hlasem.
Přicházela z opačného konce květinové zahrady. Štíhlou postavu skrytou ve stínech za rozevlátými závoji obklopoval obluzující oblak nasládlé ovocné vůně smíšený s všudypřítomným pachem vyprahlé hlíny a žíznivých rostlin. Byl to přesně ten prchavý dojem drahocené křehkosti, který v každém vyvolávala hned na první nezasvěcený pohled. Zlobila se na mě:
„Neznáš zákaz ticha, ty tupče??? Kvůli tobě nás můžou obě stokrát zbičovat tak drž hubu!!!“
Potom si při pohledu na mě uvědomila, že v žádném případě nejsem jedna z exotických hurisek, které společně s ní obývají sultánův rozlehlý harém a zlostné syčení začalo zase na novo:
„Můžeš mi laskavě vysvětlit co tady děláš, ty krávo z kuchyně??? Já pro nic neposlala, tak táhni odkud jsi přišla. Ven!!!“
„Nikdo vás nespravil o mé návštěvě???“ nakousla jsem opatrně z bezpečné vzdálenosti. Bála jsem se, aby mě v návalu zlosti ještě neuhodila do obličeje.
„Už jsem řekla, že jsem pro nikoho neposlala. Padej!!!“
„Nemohu odejít, dokud nesplním královský rozkaz.“ řekla jsem mírně, neboť vyhlídka na nerovnou rvačku z rozčepířenou slepičí fůriií mě nijak nevzrušovala.
„Jaký rozkaz??? Co jsi zač???“
„Jmenuji se Fatima Al Nádir. Jsem lékařka. Sama sultánka mi nařídila navštívit vás.“
„Spíš bych věřila, že vám sultánka při své nekonečné dobrotě nařídila počíhat si na mě někde za stromem a v nestřežené chvíli mě vrazit kudlu do zad.“ zasmála se zvonivým smíchem, který zněl stejně falešně jako nezáměrně hrubým zacházením neobratných dětských ruček nakřáplý hrací strojek. Vzápětí pokračovala:
„Možná jste nájemný vrah. Šílená hašišanka. Když teď začnu nahlas křičet, objeví se plno stráží a bez ptaní vám srazí hlavu. Nebo vás v lepším případě jenom zbijí a zavřou do kobky pro neposlušné ženy. Kdybych vás obvinila z čehokoli, bude to moje slovo proti vašemu a hádejte, komu bude sultán víc věřit.“ zakončila svůj krátký proslov pyšným pohozením hlavy. Její ostře řezaný profil se nápadně podobal tváři hrdé horské orlice.
Nebylo s ní snadné pořízení.
„Vidím, že nestojíte o mou pomoc, tak půjdu pryč. Promiňte, že jsem vás vyrušovala v čase odpočinku.“ odtušila jsem a vykročila zpět po pěšině.
„Ne!!!“ narudlou henou pomazané dlaně uvězněné málem až po lokty v tiše cinkajících náramcích mě s překvapivou silou popadly za ruku a Soraja mě stáhla zpátky s sobě. „Teď nesmíš odejít. Počkej ještě chvíli!!!“
„Proč??? Chtěla jste přece, abych hned odešla.“ divila jsem se.
„Já . . . teď nechci zůstat sama. Prosím, nechoď pryč. Už tě – tedy vás – nebudu dál urážet. Byl to jen žert. Zkoušela jsem vás.“ dodala vyděšeně když viděla, že se stejně chystám k odchodu.
„Dobrá, promluvíme si spolu, ale pak už budu muset jít.“ posadila jsem se vedle ní na okraj brokátem štědře vystlaného divanu. Dala jsem se až moc snadno obměkčit jejím ztrhaným vzhledem.
Až zblízka jsem si všimla, jak vlastně ta náladová čarodějnice ve skutečnosti vypadá. Když její obličej nebyl na krátkou chvíli oživen negativními emocemi, stala se z ní jako zázrakem chcípavá, zvadlá chudinka. Její tvář, řeč i pohyby byly mrtvolně malátné, zkaleně ztuhlé a v tu chvíli až vyloženě vegetativní . . .
Churavě nažloutlá narciska.
„Odkud pocházíte, paní???“ pokoušela jsem se začít zeširoka.
„Z Damašku.“ odpověděla lakonicky a její křehké tělo se vysíleně svezlo na rajčím peřím vycpávané podušky rozváleného lehátka. V tu chvíli jsem měla naprosto správný dojem, že už dál nedokáže sama stát na nohou.
„Odkdy trpíte tou slabostí???“
„Netrpím žádnou slabostí. Jsem jen unavená. Už strašně dlouho jsem v noci nespala.“ řekla slabě.
„Někdy je nadměrná námaha příčinou nejrůznějších vážných nemocí. A nemyslím jen fyzickou zátěž. I hádky a vzájemné pomluvy mohou -
„Vy to nechápete!!! Já nejsem nemocná z harému!!!“ skočila mi do řeči a pevně mě popadla za ruku. Stiskla mě tak pevně, až se mi její ostré nehty zaryly hluboko do kůže. „Já už nikdy nedokážu sama usnout!!! Dřív . . . dřív stačilo, když se mnou spalo v pokoji několik služek nebo když u dveří stály stráže . . . ale teď . . . Už to dál nevydržím!!! Mám strach!!!“
„Z čeho??? Čeho se bojíte???“ držela jsem ji za ruce. Její oči horečnatě těkaly sem a tam, jako by čekala na zdrcující úder nějaké smrtelné hrozby vzešlé ze stínů . . .
„Tři dny jsem neusnula ani u rosvíceného světla. Tři dny. Další den jsem se v jednom kuse modlila. A nic nezabralo. Nic!!!“
„Z čeho máte takový strach??? Obáváte se o svůj život??? Sultán by nikdy nedovolil, aby se vás někdo pokusil zabít. V paláci jste v bezpečí.“ řekla jsem tím nejvěcnějším tónem, na jaký jsem se zmohla a sama jsem tomu vůbec nevěřila.
Úspěšná favoritka si nemůže být v harému nikdy jistá vůbec před nikým. Už jsem slyšela o otřesných případech, kdy byla vládcova oblíbenkyně odpravena ozdobným špendlíkem se špičkou napuštěnou prudkým jedem a o ženách uškrcených vlastní šatůšovou šálou a dokonce o mrtvé rusovlasé dívce násilím utopené v mramorem obložené umývárně jednoho dávno zbořeného bagdádského paláce . . .
Zrovna na Soraju mohl mít spadeno kde kdo. A to ona moc dobře věděla. Třásla se jako osika. Černým uhlem podmalované temně mandlové oči rozšířené čirým zoufalstvím plály ve své absolutní nehybnosti jako živý plamen olejové lampy. Téměř neslyšně zašeptala:
„Nemůžu spát. Pořád před sebou vidím . . . vidím ty oči . . .“
„Jaké oči???“ ptala jsem se nechápavě.
Neodpověděla.
Pohřbila svou ztrhanou tvář do dlaní a celá se předklonila do předu, jako by se jí zničehonic začalo chtít nezvladatelně zvracet. Její zarmoucená hlava se téměř dotýkala země a husté, sytě černé vlasy se bezvládně vlnily ve vyprahlé hlíně jako zmatené klubko čerstvě vylíhlých háďat.
„Alláhu, pomoz mi v mé bolesti!!!“ vydechla a prudce sebou trhla, jak si zaryla v pařáty proměněné ruce do hlavy a začala ze sebe rvát vlasy . . .
„Co to děláš!!! Přestaň!!! Prosím!!!“ vřískala jsem a pokoušela jsem se ji zastavit. Zbytečně. Prala se mnou jako trkavá koza. Jakmile se mi ji povedlo chytit za ruku, už mě kopala nohou. Řvala a zmítala se po zemi jako pes s pěnou u huby. Až když jsem ji v nouzi nejvyšší začala volat na pomoc stráže, trochu se uklidnila a dokonce se pokoušela zacpat mi tu mou nevymáchanou hubu.
„Ne!!! Nesmíš nikomu říct, co se tu dělo. Nikdo se to nesmí dozvědět. Prosím!!!“ syčela mi do ucha.
„Pusť mě!!! Jsi šílená!!! Strach tě připravil o rozum!!!“ bránila jsem se a ona mě konečně přestala škrábat a drápat.
Soraja sklouzla na zem a tam se jakoby nic usadila do tureckého sedu. Už vyhlížela úplně klidně. Zato já jsem byla na pokraji nervového záchvatu. Nejsem výbušný člověk, ale co je moc, je moc. Už nikdy se nenechám zviklat bědným vzhledem žádné prokleté čarodějnice.
„Kdybych s ní mohla bojovat tak jako s tebou, už nikdy by mě tak netýrala. Zvládla bych se jí zbavit sama.“ prohlásila tiše sama pro sebe začala si roztržitě upravovat pocuchané vlasy.
„Ahá!!! Takže jsem měla pravdu. V paláci je někdo, kdo vás týrá a usiluje vám o život. Je to snad sultánka??? Nebo nějaký její loutkový komplic???“ vyptávala jsem se spokojeně. Nejvyšší čas rozříznout zbujelý vřed a vymačkat všechen nahromaděný hnis. „Řekni mi všechno a uvidíme, co se dá dělat.“
Z plna hrdla se trhaně rozesmála a mě až přeběhl mráz po zádech, protože ty krákavé zvuky z jejích medových rtů zněly jako nezřízené veselí morbidního mrchožrouta. Zpívala píseň pekelné požíračky a pohled do jejích široce rozevřených úst ve mně proti mé vůli vyvolával odporné představy groteskně rostlých ghůlů, jak se zuřivě rvou nad ještě nezhanobenou panenskou mršinou.
„Sultánka mě strašně nenávidí. Ale nikdy by se neodvážila sáhnout mi na život. Ví, že jsem Hassanova největší oblíbenkyně. Jediné, na co se ta ježibaba zmohla bylo obviňovat mě z nevěry a obracet proti mně ostatní ženy z harému. Už jsem tady zažila dost horké chvilky.“
„Mluv dál.“ pobízela jsem ji. „Řekni mi všechno, nenechávej si nic pro sebe. Bude ti líp.“
„Nevím . . . nevím, jestli bych o tom měla mluvit.“ zarazila se a poprvé se mi podívala přímo do očí. V jejím výrazu bylo cosi nesmírně vážného. „Kdybys mě prozradila, mohlo by mě to stát život.“
„Slibuju, že vás nikdy neprozradím. Nikdy. Nic, co mi dnes řekneš se nikdy nikdo nedozví. Věř mi.“ přemlouvala jsem ji, jako by mi na ní bůhví jak záleželo.
Mlčela.
„Jsem lékařka. Umím udržet tajemství. Nic z toho, co mi tady řekneš se nikdy nedostane skrz ty tlusté zdi. Chci ti pomoct.“ opakovala jsem pořád dokola. „Musíš mi to říct. Přece si to tajemství nevezmeš s sebou do hrobu!!!“
„Zvláštní, že mluvíš zrovna o hrobech.“ poznamenala zamyšleně Soraja, zatímco jsem jí pomáhala posadit se na zdemolovaný divan. „Víš, že Hassan už pro mě dal dávno vybudovat vlastní hrobku??? Stojí hned vedle velké mešity. V noci tam tančí černé stíny.“
„V tom případě je k tobě sultán velmi štědrý.“ odtušila jsem opatrně a přitom mě dost zarazila ta zdánlivě bezmyšlenkovitá zmínka o nesvéprávně skotačících stínech. Bylo v tom něco . . . nepatřičného . . .
„Sultán je štědrý ke všem svým ženám. Dokonce i jeho oblíbená perská kočka měla vlastní malou rakvičku, když umřela.“ zasmála se Soraja. „Někdy si připadám, že jsem taky jenom domácí zvíře. Slavík v kleci. A přitom vůbec neumím zpívat!!!“
Nedivila jsem se ničemu. Ječivý, histerický smích je někdy jediná možnost, jak alespoň trochu povolit zničeným nervům. Zvlášť když je celý lidský život ve své směšné absurditě, když běháme od ničeho k ničemu, tak vyloženě tragikomický. A to ještě ve většině případů tragický prvek drtivě převládá nad neškodnou komedií . . .
„Ta hrobka se vlastně původně vůbec nezačala stavět pro mě.“ zakuckala se Soraja se slzami smíchu v zoufalých očích. „Pro mě ji akorát oficiálně dokončili. Měla patřit sultánově první favoritce.“
„A co se s ní stalo???“ vyptávala jsem se zvědavě.
„Jmenovala se . . .“ Soraja se na chvíli zarazila, jako by se zdráhala vyslovit to jméno nahlas. Všude byla tma a ticho, jen něžný vánek ševelil ve větvích. „ . . . jmenovala se Amira. Dřív byla jeho největší oblíbenec. Ale sultánka ji nenáviděla snad ještě víc než mě. A to už je co říct. Ta mizerná mrcha by nikdy nesnesla, kdyby byl někdo výš než ona. Ale já jsem ji porazila. Časem . . .“
„Ty jsi jí ukradla její místo???“
„Ne!!! Ani jsem nemusela. Když si sultán vybíral nějakou novou neokoukanou hračku, padla jsem mu do oka zrovna já. Sám mi pomohl, ani nevěděl jak. A asi jsem byla lepší než ona. Měl prostě dalšího oblíbence.“
„Ta Amira z toho nebyla nijak nadšená, co???“ nadhodila jsem jakoby nic. „Řekni, nesnažila se tě nějak nenápadně odstranit??? Třeba -
„Ta mizerná mrcha!!! Ani mi to nepřipomínej!!!“ nezřízeně zuřila, vzteky celá zbledlá. „Prohlašovala o mě, že jsem neplodná!!! Neplodná. Chápeš, co to v harému znamená??? Neplodná žena je na nic. Totálně bezcenná. Chtěla, abych skončila někde v kanále. Ta slintavá čubka!!! Že si sama neukousla jazyk!!!“
„A věřil jí někdo???“
„Hassan tomu naštěstí nevěřil.“ připustila Soraja neochotně. „Ale ta jeho svatá sultánka se toho hned chytla a přemlouvala ho, ať si radši vybere některou z těch jejích chodících loutek. Hrůza!!! Tak hroznou hanbu jsem jaktěživa nezažila. Ale pak jsem po delší době zjistila, že čekám dítě. Amira byla mrtvá závistí.“
„Cože??? Mezi lidmi se nikdy nemluvilo o tom, že by měl sultán první dítě.“ divila jsem se. „Narodila se dívka, že???“
„Kéž by. Nakonec jsem potratila. Stalo se to v lázních, když jsem se koupala. Možná ta horká voda.“ přemítala zamyšleně. „Dost dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Ale . . . jestli chceš něco vědět . . . myslím že . . .“
Tajnůstkářsky se ke mně naklonila, jako by mě chtěla letmo políbit na rty. Zdánlivě nekonečná noc byla horká a temná, jenom v obrovské koruně silného stromu přímo nade mnou táhle zahoukala hlubokým hlasem hladová sova.
„Nikdy jsem to nikomu neřekla. Myslím, že to dítě mi zavraždila ta žárlivá mrcha. Spikla se proti mě se sultánkou. Říká se, že za mlada znala jedy a čáry, o kterých neví ani sám papež těch špinavých pohanských psů.“ neslyšně mi našeptávala do ucha, až mi její syčivá slova stoupala hluboko do hlavy stejně jako lehké mrazení v zádech a já ani sama nevěděla, jestli se třesu tichou hrůzou nebo potlačeným vzrušením. „Mohla klidně přikázat nějaké němé služce, aby mi podstrčila jed v jídle nebo v nějaké medicíně. Já jsem si nikdy ničeho nevšimla. A pak konec.“
„Konec. To je strašný hřích.“ šeptla jsem zmateně.
„Jestli je harém peklo, pak ona je ďábel. A má nás všechny v hrsti. Stará ludra!!!“ dokončila Soraja zase normálním hlasem a odtáhla se ode mě, aby si mohla složit hlavu do dlaní. Nehýbala se. Jako ve snách mi po delší chvíli došlo, že pod závojem pláče.
„Ale pak . . . pak to všechno začalo . . .“ vzlykala a tiskla si ruce na oči, jako by už nikdy v životě nechtěla pohlédnout na svět. „Od té doby už nemám klid . . . a ona . . .“
„Co se stalo??? Co s tebou ty dvě proboha provedly??? Mluv!!!“
„Pak jsem ztratila ten prsten.“ vykoktala konečně slabým hlasem, celá roztřesená jako ubohá hromádka neštěstí. „Ten prsten . . . dal mi ho samotný sultán jako dárek za odměnu. Zuřila jsem. Hledali jsme ho všude možně, ale nic. Někdo ho určitě ukradl. A já jsem myslela, že ho ukradla Amira.“
Prudce se posadila a začala cupovat na kousíčky roztržený polštář, až z něho lezla drahá péřová vycpávka. Její ruce nedokázaly být chvíli v klidu.
„Jak já ji strašně nenáviděla!!! Musela to udělat ona. Nikdo jiný by si nikdy ani ve snu netroufl krást v paláci. Víš, jaký je trest za krádež???“
„Na bazaru useknutá ruka. Pak zloděj většinou sám vykrvácí a je po něm.“ odvětila jsem znechuceně, maje ještě v živé paměti starého jednorukého žebráka s pochroumaným tělem plným bolavých vředů, který každý den sedával na schodech před velkou mešitou a neodbytně nastavoval svou otlučenou cínovou misku lhostejným kolemjdoucím stejně jako stovky jiných, v mnoha případech ještě mnohem horších chudáků z přelidněných ulic městského mraveniště . . .
„Nemohla jsem jí nic dokázat, ale podplatila jsem proti ní dvě věrné služky. Řekly, že ji viděly, jak se nepozorovaně vkrádá do mých komnat. Já jsem ji na základě toho falešného svědectví obvinila před sultánem. Měla jsem štěstí, že už ji dávno neměl rád. A chtěla jsem ten prsten zpátky. Sice se u ní nic nenašlo, ale –
„Ale kdo chce psa zbít, hůl si vždycky najde.“ zopakovala jsem nahlas staré, ale pravdivé přísloví.
„Myslela jsem, že ten prsten určitě spolkla.“ pokračovala Soraja umanutě, jako by mě ani neslyšela. „Hnus!!! Chtěla jsem, aby jí otroci rozpárali břicho a hrabali se ve vnitřnostech tak dlouho, dokud ten klenot zase nenajdou. Ale to mě před sultánem přece jenom neprošlo. Trval na tom, že ji potrestá sám.“
„Jak???“ ptala jsem se, aniž bych chtěla slyšet pravdivou odpověď. Ona jako by neslyšela. Byla příliš zabraná do příběhu, než aby viděla můj zhnusený výraz.
„Dal ji popravit. Zašili ji do pytle a hodili do moře. Konečně jsem si myslela, že mám vyhráno. Ale pak - “
„A pak vás začaly trápit výčitky svědomí za svůj krutý čin a od té doby nemůžete v noci spát.“ odhadla jsem naslepo.
Tu nestydatou zlodějku jsem vlastně docela litovala. Utopení je moc ošklivá smrt. A zanechává za sebou hrozně znetvořené mrtvoly. Tlející těla nafouklá jako obrovské jedovaté plodnice, celé závěje skrz naskrz rozměklého masa které tak tak drží na sobě, kalné skvrny plné odporně páchnoucích hnilobných šťáv, olejnatých tekutin sladčích než neúmyslné kousnutí do zkaženého ovoce . . .
„Pak jsem našla ten prsten.“ dokončila Soraja dutě. „Jenom pár dní po popravě. Byl úplně zapadený pod polštáři. Nejspíš jsem na něm celou dobu seděla, když ho ostatní hledali. Podívej se.“
Rozhrnula si tenký závoj a z těsného živůtku vylovila tenký kroucený náhrdelník, na kterém byl pečlivě navlečen její prokletý klenot. Zlatý kroužek mi přišel příliš velký a těžký na její drobné prstíky. Pochopila jsem, jak se mohl snadno sesmeknout z její útlé ruky, zatímco spala nebo jen tak odpočívala na lehátku. Ze tmy na mě pomrkával dokonale vybroušený modrý safír, čiré dračí oko zasazené ve kovovém loži vytěženém z žil země . . .
„Prosím, vem si to sebou. Už to nemůžu mít dál u sebe. A sama se toho nedokážu zbavit.“
„To nemůžu. Jak bych vysvětlila, kde jsem já přišla k takové věci -
„Proboha vem si to!!! Na!!! Už to nechci ani vidět!!!“ křičela Soaraja „Mám kvůli tomu noční můry. A ona je každou noc blíž a blíž. Nemůžu se toho zbavit. Když si to nechceš nechat, klidně to zahoď někde na ulici. Mě je to jedno!!!“
„Já nevím . . . co když . . .“
„Prosím!!! Zbav mě toho a budeš mít předem zajištěné místo v sedmém nebi. Zachraň mě!!! Já umřu!!! Jak můžeš být tak strašně krutá . . . chtěla jsi mi pomoct . . .“
S pláčem se na mě pověsila a já ji musela chtě nechtě konejšit v náručí, jako by nebyla nic víc než měkoučká hadrová panenka. Nešlo jí nijak odporovat. A ten sultánův prsten jsem si samozřejmě vzala. Perfektně ovládala krutou tyranii slaných slz a já bez mučení přiznávám, že v tu chvíli bych si ji klidně smotala do šátečku odnesla si ji s sebou domů, úplně nového rozmazleného miláčka.
Tak to byla ona.
Až trestuhodně zhýčkaná, pyšná a panovačná princezna, tvor sobecký a nesnášenlivý. A přitom přece tak dojemně přecitlivělá a jádru nejistá a strašně slabá . . .
Přesto ji nedokážu popsat jinak, než jako cosi drobného a delikátního. Temná vášeň tajemnější než nikdy nedokončený příběh zapsaný na pozlacených stránkách načichlých dávno vyvanulým růžovým parfémem . . .
Strašidelná pohádka z tisíce a jedné noci. Když jsem o pár chvil později nasedala do neprodyšných nosítek a nohy čtyř silných nosičů mě neomylně unášely zpět k domovu daleko za městem, nemohla jsem se zbavit nereálného dojmu, že celé naše setkání byl jen zmatený sen, neodbytná noční vidina, ze které se každou chvíli probudím sama ve svých pokojích a skrz maličké okénko zasazené vysoko v čistě vybílené zdi zaslechnu veselý zpěv šedivého slavíka . . .
Nervózně jsem si pohrávala s darovaným zlatým šperkem.
„Odkud máš ten prsten, Fatimo???“ ptal se mě zvědavě Ali, když jsem už ze zoufalství rezignovala a skutečně jsem si klenot navlékla na prst.
„Myslíš tohle??? To byl dárek.“ zašermovala jsem mu rukou před očima, jak jsem se pohotově snažila vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu. „Dostala jsem to v paláci . . . em. Dala mi to sama sultánka, prý jako dík za léčbu synovi favoritky.“
„Taková čest!!! A že ses ani nepochlubila. Takové věci si přece nesmíš nechávat pro sebe!!!“ spráskl ruce a ještě tři dny nade mnou kroutil hlavou. Hlavně že mi věřil. Nemohla jsem přece přiznat, že mi ten danajský dar s prosíkem skoro násilím vnutila strachy šílená hračka z harému.
Jak pak se jí asi vede??? Předepsala jsem jí důsledný klid na lůžku a každý večer před spaním musela bez odmluv vypít ještě teplý odvar ze zralých makovic. Svatosvatě slíbovala, že to bude všechno poctivě dodržovat přesně tak, jak jsem jí přísně nakázala. Zemřela jen asi měsíc po našem nepovedeném setkání.
Donesli se ke mně divné zvěsti z paláce. Prý ji našli druhý den ráno celou zkřivenou na podlaze vedle postele, jako by se ještě v poslední chvíli pokoušela před něčím utéct. Jiní zase tvrdili, že zemřela úplně v klidu a že v noci vůbec nekřičela, ne, nikdo nikoho neviděl a ani neslyšel chodit po chodbách, samozřejmě až na tu slepou zpěvačku z harému, která pořád dokola tvrdila, že se prý pozdě v noci najednou zničehonic probudila, a jenom z dálky nezřetelně zaslechla ty divné zvuky, jako by jakési neohrabané ruce něco těžkého táhly po podlaze . . . a ta cizí ozvěna škodolibého smíchu . . .
Sladká Soraja . . . zjitřená představivost mi pořád předhazuje poslední pohled na její nehybné tělo . . . na její široce rozevřené, nevidoucí oči, oči které stále tak temné a hluboké jako v požehnaných dnech před tím, než z nich naráz vyprchal veškerý život, kolem bezvládné hlavy leží rozházené její husté, černé lokny lesklé jako veliká kaluž rudé krve, jemné, hedvábné vlasy zvlněné jako by je přes noc rozfoukal polární vítr vanoucí z nezbadatelných hlubin záhrobí . . .
. . . a její vyschlá ústa dosud otevřená v nekonečném výkřiku němé hrůzy, protože jediné, na čem se všichni vypravěči nezávisle na sobě shodovali byl ten nevysvětlitelný výraz smrtelného děsu, který neodpustitelným způsobem hyzdil její krásnou tvář. Posmrtně ztuhlé tělo odevzdali k poslednímu odpočinku právě té obrovské, bílým kamenem obložené kryptě, hrdě vystavěné v těsném sousedství honosných minaretů velké mešity, o které mi sama Soraja vyprávěla při našem prvním a zároveň posledním setkání . . .
Pohřbili ji do cizího hrobu.
Dobrotivý Alláhu, pomoz mi v mé bolesti . . . jak ráda, jak strašně ráda bych věřila, že po smrti skutečně našla vytoužený klid . . . ale jestli se pořád bála . . . a jestli to opravdu byla sprostá vražda . . .
Rázem se mi vybaví stará, šklebící se sultánka . . . ta panovačná potvora odporná na pohled, její ledové hadí oči obroubené mazlavou černou linkou, její krutý výsměch z krví zmazané tlamy, který zní jako krákání opelichané krkavčí matky . . . a její nekonečné zástupy pokorných otroků, kteří jsou odhodlání pro jediné kývnutí své pyšnou paní klidně i vraždit . . .
A všechny ty příšerné pověsti o jejím ztraceném mládí, když musela zuby nehty bojovat o vrtkavou přízeň svého předchozího pána, zpola zasuté vzpomínky na její nesčetné hříchy a černé čáry, o kterých se ostatní stařeny uvězněné v paláci dodnes bojí byť jen promluvit nahlas . . . jak dojemně jednoduché by pro ni bylo nepozorovaně odměřit smrtící dávku pomalu působícího jedu nenápadně přimíchanou do medové medicíny a pak si jen v prachových poduškách počkat na čas po setmění, až zlovolný lék začne správně působit . . .
Musím na ni myslet ve dne v noci, protože je to moje jediná možnost, jak si na delší dobu udržet zdravý rozum. Mám strach, hrozný strach, že zlá sultánka je jenom moje náplast na nemocnou mysl a že někde hluboko, přehluboko v tom nejtajnějším skrytu duše až moc dobře vím, že za tím vším je ve skutečnosti někdo mnohem, mnohem horší . . . pekelný démon neskonale mocnější a nebezpečnější ona . . .
Amira.
Amira z harému, mrtvá Amira, hnijící zhouba vyhřezlá z hlubin slaného moře, která se jedné temné, tiché noci přišla pomstít. Ta zubatá potvora, ta slizká mrcha . . . kosti obalené vazkým blátem, lysá lidská lebka porostla zhoubnou zelenou řasou . . . nebo možná zbytky kdysi dlouhých vlasů . . . zapřená příšera pohřbená až úplně na dně, pod kalnou vodou, pod velikým kamenem, v noci leze ven a zvedá se ode dna jako tučná larva masožravého vodního hmyzu prokousaná z průhledné kukly . . .
Vina vyplouvá na povrch.
Hledá svou nejhorší rivalku. Nestvůrně nafouklá mrtvola se vyhrabe z rozvířenené vody . . . zrůdná mora obalená v orvaných hadrech nasáklých říčním hnisem potácivě vrávorá po ztichlých chodbách opuštěného paláce . . . všichni ti vilní vilejši šmejdící v jejích mokrých útrobách . . . můj strašný sen sleduje slizkou stopu černého bahna, která vede až do Sorajiny nezamčené komnaty . . .
Nemrtvá Amira, ze které pomalu odpadává zkaženou vodou vydulé, zpola zetlelé maso se klátivě naklání nad její smrtelnou postelí, v prázdných očních důlcích jí dodělávají malé rybky a ve vlasech se jí hemží vlhké hrudky masitých mořských červů, v břiše se jí místo smotaných střev zmítá rozměklý sumíš . . . a nic netušící Soraja, jakýmsi odporně nasládlým odérem vyrušená ze spánku ospale pootevře omámené oči a –
Milostivý Alláhu, pomoz mi v mé bolesti!!!
Každý správný muslim to musel považovat za dílo ďábla. Ale já sama nejlíp vím, jak to ve skutečnosti bylo . . . jen krátce po pohřbu sultánovy největší favoritky, ještě ani neskončily ty nekonečné debaty o jejím tragickém skonu a už je zcela zastínila nová, nikým nepředvídatelná katastrofa. Ve výhni třaslavého vzduchu poletovala temná mračna bodavého hmyzu dříve nevídané velikosti a věřící v mešitě vytrvale vyrušoval z modliteb neutichající řev a vytí, jako by obávané podsvětí naráz vyvrhlo na nepřipravenou zem celou vzteklou smečku prašivých požíračů mrtvých uvězněných v špinavě skvrnitých tělech hrbatých hyen vyhladovělých až k pažravému polykání čerstvé hlíny vyhrabané ze zhanobených hlubin rozrytého hrobu . . .
Všude zavládl strach.
Podle správ z paláce měl veliký sultán zlé sny, ve kterých vídal svou bývalou oblíbenku, jak zoufale lomí rukama a rozdírá si svou krásnou tvář až do krve. Série podivných událostí zanedlouho vyústila až v opětovné otevření neprodyšně uzavřené hrobky, u kterého museli být povinně přítomní vybraní členové královského dvora a téměř všichni učení mudrci z velké mešity. Jakmile ze podařilo rozevřít okovaná křídla těžkých vrat, zavanul z násilím probuzených útrob temné krypty neidentifikovatelný pach čehosi . . . zkaženého . . .
Přímo před sebou spatřili Soraju.
Ztýrané tělo zamotané do znečištěných zbytků roztrhaného rubáše. Po mnoha a mnoha pokusech prohrabat se ven vysíleně spočinulo na schodech přede dveřmi, jako by se dosud vší silou snažilo proplazit se pryč ze svého podzemního žaláře. Pohled na zohavenou nebožku pohnul neklidným žaludkem i těch nejotrlejších z otrlých, neboť z jejích rozedraných rukou po záchvatu zoufalé touhy po záchraně už nezbylo nic víc, než krvavá kaše, ze které tu s tam prosvítaly bělostné kůstky prstů. A zhola nepřehlédnutelné stopy zubů porůznu rozeseté po celém pochroumaném těle brutálně vypovídaly o nelidském způsobu, kterým zaživa pohřbená jistě po mnoho dní překonávala svůj hrozný hlad . . .
Náš nadevše milovaný sultán Hassan prý s křikem utekl od záhrobní hrůzy odhalené v otevřené hrobce. Netuším, kolik je na tom pravdy, každopádně vám to říkám tak, jak mi to všechno ještě toho dne překotně odvyprávěl vyděšený Ali, který byl jako jeden z mála mužů osobně přítomen u zpackaného výkonu sultánova posledního příkazu. Všichni lékaři a učenci se prý jednoznačně shodli na tom, že ta hrozná zranění na těle mrtvoly byla způsobena právě nepředstavitelným peklem v zapečetěné kryptě, když ji její dosud živé tělo donutilo k zoufalým pokusům sníst sama sebe. Na první pohled to působí dost pravděpodobně, ale stejně . . .
Jak by proboha zvládla sama sebe pokousat zrovna na prsou???
Nevím.
A ani nechci vědět.
Už tak je na světě až moc věcí, které mě zničehonic začaly bezdůvodně děsit. Od jisté doby se bojím úplně obyčejných věcí – třeba úmorně dlouhých, horkých letních dnů, kdy jasné slunce vrhá do všech prázdných koutů úskočné stíny. Pomalé chůze po opuštěných chodbách, když je jediným zřetelným zvukem tupé pleskání vašich vyšívaných domácích trepek a vy se lekáte sami sebe, stále ve střehu, připraveni za každým rohem byť jen koutkem oka spatřit něco zpola rozloženého a zubatého, nenormálně zdeformovaného, něco absolutně, ale absolutně neuvěřitelného . . .
Něco, s čím se mohla klidně oné osudové noci na lůžku setkat i vystrašená Soraja. Ta slaboučká skleníková květinka. Ještě nikdy dřív se v našem velikém domě bezdůvodně nezabydlelo tolik záludného příšeří, tolik spikleneckého praskání, tolik nevysvětlitelného vrzání a strašidelného sténání nočního průvanu. Ještě nikdy dřív nevyhlížela moje pečlivě pěstěná zahrada tak pochmurně a zpustle . . .
Nikde se nepohne ani lístek.
V poslední době nedokážu na nic pořádně soustředit. Ten ďábel mě v jednom kuse nutí vzpomínat na hrůzné výjevy ze záhrobí a v hlavě se mi pletou zakázaná slova z děsivých spisů legendárního vyděděnce Abdula Al Hazreda, šíleného mága z Jemenu, kterého za pravého poledne na obrovském tržišti plném hlučných lidí přímo před ohromenými zraky všech přítomných zaživa roztrhal na krvavé cáry nějaký lidským očím neviditelný netvor . . .
Samozřejmě sama sebe soustavně přesvědčuji o tom, že na světě existují jedy, které dokáží nic netušící oběti přivodit kataleptický stav podobný kómatu. Spánek smrti. Ale co když . . . co když . . .
Co když měla mrtvá Soraja, kterou jsem považovala za blázna a která sama a sama umřela čirým strachem, přece jenom pravdu??? Co když ji něco opravdu pronásledovalo, co když ji to i zabilo a co když . . . to . . . to něco je teď se mnou v domě???


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 22.06.2011, 8:43:50 Odpovědět 
   Zajímavý příběh (byť pohřbení zaživa bylo již popsáno) ve své kostře věcně vyprávěný. Zvolené prostředí vede k určité náchylnosti k morbiditě, sem plně patří ona všudypřítomná vůně zla a pro náš vkus nepříjemná orientální- muslimská- exotika. V textu je pár míst, kdy je snaha nakupit morbidnosti a nechutnost výjevu na malé ploše (zobrazení mrtvoly utopené i zaživa pohřbené). Tady by bylo možná dobře trochu ubrat, příliš mnoho expresivních výrazů za sebou navzájem tlumí účinek hrůzy. Mnohdy by stačil jeden podrobněji a poněkud realističtějí vykreslený detail. Nevhodný se mi zdá vyjádření o sultánčině tlamě. Tedy ještě poněkud ubrat na expresi a spíš tam hrůzu a hnus uvést nenápadněji. Přílišná expresivita se projevuje i v nadměrně užívaném ztrojení otazníků a vykřičníků. Čte se velmi dobře, fantazii i vyprávěčský talent máš. Líbilo se mi, především ta skrytá hrůza obcházející kolem.
Pár chybek jsem našel: rozčepířený- správně rozčepýřený, špatný přechodník maje (majíc pro ženský rod). To mě neprošlo (lsprávněji mně), správ místo zpráv.
Trochu mi vadí soustavné používání malých písmen po tečce přímé řeči (měla by být správně čárka nebo velké písmeno- ale ověř si to).Piš dál, myslím, že se stále zlepšuješ.
 ze dne 24.06.2011, 9:55:24  
   Doll: Díky, čučíčku, jsem moc ráda, že moje poslední povídky tě zaujaly víc než ty předchozí. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zazděné nářky
Marbal Škutin
Posledná...
MarkízDeSade
Víla z láhve od...
mandragora
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr