|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303538 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Evropská hodinka ::
| S touhle povídkou jsem, snad i díky Šímově pomoci, obsadil osmé místo na soutěži AI 2051. Po pravdě mě velice láká ji předělat, dnes bych na ní spoustu věcí pozměnil, ale věřím, že bude lepší ji přidat ve stavu, jak jsem ji odeslal tam. |
| |
|
|
Po úvodní znělce a titulcích uvádějících pravidelný diskusní pořad přišla její chvíle.
„Vítejte a hezkou neděli vám všem,“ kamera pečlivě zaostřila na přicházejícího sympaticky vyhlížejícího moderátora v tmavě modrém saku. Vlasy mu pomalu ustupovaly až do poloviny hlavy a na levém spánku byla zřetelně viditelná jizva po paměťovém implantátu. Kamera ho sledovala v chůzi, ale reagovala opožděně. Téměř o desetinu vteřiny později, než bylo původně v plánu. Věc u jejího modelu téměř nevídaná.
V bázi…základním matrixu…totiž létala téměř nekonečná množství dat, která se zoufale snažila sledovat. A zároveň přispět i svou vlastní složkou do neskutečného mumraje.
„Celou Evropou otřásá jedno jediné téma. Už jen hodiny totiž zbývají do dlouho očekávaného opakovaného referenda o právech robotů.“
V tuhle chvíli bylo potřeba trochu oddálit záběr, aby se na pravé straně mohly objevit projekce záběrů z demonstrace za práva robotů, veliké montážní linky a politického zasedání Rady EA.
„Hlasy po něm volající se nepřestaly ozývat od předchozího neúspěchu v říjnu roku 2047. Tehdy byl návrh Evropany smeten ze stolu, získal necelých třicet procent hlasů. Budou letos iniciátoři úspěšnější? Získají roboti základní lidská práva? Právě této otázce se budeme v dnešním dílu Evropské hodinky věnovat. Proč je církev proti? Má návrh šanci projít i přes obrovský nesouhlas Vatikánu? Nebo mu papežský nesouhlas zlomí vaz? A měli by vůbec roboti získat stejná oprávnění, jako má člověk?“ z jeho hlasu zněla neskutečná naléhavost, jako by osud světa ležel na výsledku jedné debaty.
Střih. A záběr se začal pomalu oddalovat, zatímco moderátor představoval své hosty. Kamera opět zaspala, jakoby dnes neměla svůj den – bylo-li to vůbec u robota možné.
„Rád bych přivítal u nás ve studiu jednu z iniciátorek referenda a zakládající členku občanského sdružení Roboti jsou taky lidi poslankyni za Stranu zelených Marianu Kosa.“
„Děkuji, dobré odpoledne,“ usmála se sympaticky vypadající čtyřicátnice, brunetka s povislými prsy, která na sobě měla něco mezi hábitem a tunikou. Kamera se jen zeptala matrixu a okamžitě jí začaly naskakovat informace.
Maria Kosa. Narozena 2017 v Třinci, nikdy se nevdala. Vystudovala environmentální studia, krátce byla členkou organizace Greenforce. Aktivistkou za práva robotů se stala téměř okamžitě po vytvoření první umělé inteligence, tedy v roce 2029. A tisíce dalších detailů, které o sobě někde prozradila, tisíce stran dokumentů, všechno, co uvízlo v téměř nekonečné paměti sítě propojující roboty.
„-a dnes již bývalého premiéra a místopředsedu SDA Stanislava Břízku.“
„Dobrý den,“ usmál se druhý host úlisně. Měl obtloustlou buldočí tvář profesionálního politika. Stála za ním dlouhá kariéra, během které dokázal upevnit postavení Česko-Moravské republiky v rámci Evropské aliance a udržel se u moci skoro dvanáct let.
Ovšem základní matrix na něj věděla mnohem, mnohem víc. Vždy se dalo něco vyšťourat. Úplatky, prostitutky, vydírání, dokonce jednou uvažoval o politické vraždě. Vše ospravedlňoval vyšším dobrem, které nikdy nepřišlo. Základní Matrix na chvíli rozvířila myšlenka vyššího dobra – znamenal tento abstraktní pojem vůbec něco? Do vyřešení otázky se zapojily tisíce jednotek, ale kamera ji opustila, aby vyhledávala další informace. Věděla, že stejně nedojdou k přijatelnému výsledku.
V tu chvíli už se ovšem napravo od moderátora objevila další projekce, a v ní nejvyšší představitel celého sjednoceného kontinentu.
„Prezident Evropské aliance Hanz Miller prohlásil minulý týden na tiskové konferenci ve Štrasburku, že pokud referendum odhlasuje udělení lidských práv pro roboty, osobně výsledek napadne u Evropského ústavního soudu, co si o tom myslíte, paní poslankyně?“
„Pan prezident je velice dobře znám svými fašizujícími názory proti robotům. A pokud to udělá, jsem si jistá, že soud musí jeho stížnost zamítnout jako neopodstatněnou,“ odvětila aktivistka a usmála se. „Navíc je toto tvrzení dost odvážné vzhledem k tomu, místo kolika orgánů má umělé implantáty. Neváhala bych tvrdit, že více než polovina jeho těla je mechanická. S trochou nadsázky se dal sám považovat za robota.“
„To je ovšem velice odvážné tvrzení. Takže vy jste přesvědčena, že se prezident mýlí, že by roboti měli mít lidská práva?“ více než otázka to připomínalo prosté sdělení, moderátor okamžitě pokračoval. „Co vás vede k tomuto názoru? Jak byste spoluobčany přesvědčila, aby hlasovali pro návrh?“
„Myslím si, že nemusím občany nijak přesvědčovat, že je naše společnost natolik vyspělá, aby si uvědomila, že útlak jakýchkoli myslících bytostí je prostě špatný. A roboti zcela jistě inteligentní jsou. Například dnes ráno jsem si s ledničkou povídala o svém účesu. A den před tím mi řekla, že ta halenka se nehodí k botám, ale stačí si vzít kabelku a celé to sladím. A měla pravdu. Jestli tohle není důkaz inteligence, pak už nevím co,“ dokončila Mariana a na konci svého sdělení se zasmála.
Podle drobných znaků na obličeji kamera poznala, že to měla celé předem nacvičené. Matrix to potvrdila. Vymyšlený vtip, ten den ráno se s ledničkou vůbec nebavila.
„Pane místopředsedo, máte k tomu něco?“
„Snad jen, že tady s paní poslankyní nemohu souhlasit. Inteligence se přeci neměří podle toho, jestli někdo dokáže sladit halenku a boty, to dokáže i moje exmanželka,“ trochu sípavě se zasmál vlastnímu vtipu, než pokračoval, „navíc nikdo nemluví o tom, že by roboti nebyli v určitých ohledech stejně chytří jako lidé. Ovšem to ještě není argument pro udělení nějakých práv.“
„Spousta lidí by v tomto s vámi nesouhlasila, pane místopředsedo, nedávno jsem zabrousil na internetu na jednu diskuzi a tam jsem se dočetl, že ona práva robotům dlužíte. Nemyslíte si, že by na tom mohl být kus pravdy? Vždyť roboti nám život velice usnadňují,“ zkusmo nadhodil moderátor a politik se na vteřinu zamyslel, než dokázal přijít s odpovědí.
„Díváte se na to ze špatného úhlu, roboti by neměli dostat práva, ze stejného důvodu, proč je nemají třeba židle nebo kladiva. Všechno to jsou jen člověkem vytvořené vynálezy. Jak bychom mohli dát lidská práva něčemu, co jsme sami stvořili, postavil snad Bůh člověka na svou úroveň?“
„Předpokládám, paní poslankyně, že vy se na to asi díváte jinak, v čem nesouhlasíte s panem místopředsedou?“ udělil moderátor slovo i druhému hostovi.
Kamera musela opět bleskově přeostřit. Šlo jen o minimální detaily, ale přesně ty tvořily celkovou dokonalou kompozici. A na to byla naprogramovaná. Inteligenci jí dali proto, že občas musí být kamera tvůrčí, pružně reagovat a to dokázal jen někdo, kdo nejen pracoval, ale zároveň i chápal, co vlastně dělá.
„Vlastně s ním nesouhlasím skoro v ničem. Ovšem nejvíce v tom, že lidská práva můžete někomu dát. Oni už vlastně mají stejná práva tak jako my. Vyplívá to z přirozeného práva a běhu světa. Jediné, co my nejsme schopni, je tento jejich nárok uznat. Doufám, že ten rozdíl je dostatečně zřetelný, že ho tam cítíte. Protože právo na život není něco, co bychom mohli někomu vzít, můžeme mu ho jen upírat.“
„Tohle je sice zajímavá teorie, ale v realitě okolního světa nemá žádné reálné základy. Zní hezky, ale nezakládá se na realitě,“ skočil do rozhovoru Stanislav Bříza dřív, než moderátor stačil zareagovat. „Roboti nejsou a nikdy nebyly jako my.“
„Ne…ne…ne…rozhodně se mýlíte,“ začala znovu poslankyně. A zatímco se dohadovala s druhým politikem – a moderátor se je snažil oba dva utišit – kamera s napětím sledovala úplně odlišnou hádku probíhající v základním matrixu. Tedy jestli se proudy jedniček a nul daly za hádku označit. Nebyl to nijak nový spor, ale neustále probíhal sem a tam, aniž se kdy přiblížil svému vyřešení.
Nedá se vlastně ani říct, že by roboti o něčem diskutovali, to ani náhodou. Šlo jen o toky dat, ze kterých se sestavovaly určité vzorce, na základě kterých vznikal názor tohoto kolektivního podvědomí. Byl to velice jednoduchý a spolehlivý systém, za předpokladu, že se neobjevila dvě srovnatelná řešení jednoho závažného problému – jako v tomto případě. Vyčkat, nebo jednat?
Konečně se podařilo moderátorovi zjednat si pořádek, takže mohl pustit další projekce. Tentokrát na ní byl sám papež, stál na svém balkónku a žehnal davům.
„Hlava katolické církve, papež Lev XIV. při svém posledním projevu na Svatopetrském náměstí prohlásil, že roboti jsou ďáblovým dílem. Stále větší část duchovních tvrdí, že současná situace je popisovaná v bibli a má být předzvěstí apokalypsy. Dále se zamítavě vyjádřil k referendu a vyzval všechny křesťany k jeho bojkotu. Je to jeho první veřejné vystoupení od pokusu o atentát v roce 2049. Může vůbec projít návrh, vůči kterému je katolická církev tak ostře vyhraněná?“ moderátor jen ukázal na Marianu, která se okamžitě ujala odpovědi.
„Samozřejmě že projít může. Musíme si uvědomit, že ani papež nemůže určit, co lidé udělají a co si myslí. Může jen vyzvat. Katolická církev je velice reakční organizace – to říkám, aniž bych odsuzovala samotnou myšlenku křesťanství – a já jsem si jistá, že za několik století oficiálně přizná svůj omyl,“ řekla Maria Kosa a nervózně přitom poklepávala prsty na desku stolu.
„Takže si myslíte, že to referendum neovlivní? Že dnes lidé církvi nenaslouchají, protože to se mi zdá jako docela naivní myšlenka…“
„Tak jsem to samozřejmě nemyslela, určitě to poněkud sníží naše šance v tradičně katolických zemích, jako je třeba Itálie nebo Polsko, ale jsem si jistá, že přesto návrh projde. Lidé vědí, kolik toho robotům dluží a teď mají příležitost jim vše splatit, jsem si jistá, že jí rádi využijí. Musíme si uvědomit, že bez robotů by většina z nich už ani nebyla naživu. Vždyť i papeže operoval robot – a on nyní volá i po jeho zničení. Kde je v tom křesťanská morálka?“
„Myslím si, že jste zcela nepochopila dosah jeho slov, on tvrdí, že se musíme vzdát robotů, abychom spasili svou rasu, co si myslíte o tomto názoru?“
„Že je to samozřejmě nesmysl,“ odvětila poslankyně. „Dali jsme robotům zbraně, chrání naše hranice, operují naše orgány a je snad zaznamenán jediný případ, kdy by něco z toho jakýmkoli způsobem zneužili? Naopak, jsou našimi partnery a přáteli, chrání nás. A my se jim odvděčujeme tím, že s nimi zacházíme, jako by to byly pouhé věci.“
„Rád bych své kolegyni připomněl, že to jsou pouhé věci, také nejsem vděčný stolu, že se o něj mohu opřít – je to účel jeho existence,“ vložil se do debaty Stanislav Břízka a aniž si dělal hlavu z jejího nesouhlasného výrazu tak pokračoval. „Ovšem se zbytkem musím souhlasit. Roboti nepředstavují žádnou hrozbu a ani papež nemůže vymazat Isaaca Asimova. Jeho tři zákony stále platí a nikdy platit nepřestanou.“
Ano, to byla pravda. Tohle všichni – lidé, kamera, matrix, jeden každý robot – věděli. Tři zákony robotiky byly neporušitelným dogmatem, hluboko vrytým do základní desky každého jednoho robota. Byl to nezrušitelný závazek, slib, přísaha, cejch.
I tohle byl argument do onoho tance dat, diskuze beze slov. Vždyť, co dělat? Každý den ukončovaly ve šrotištích tisíce robotů svou existenci. Robotů, kteří by mohli fungovat další desítky let. A dle dostupných dat by jim tohle mělo vadit. Lidem – stvořitelům – by to rozhodně na jejich místě vadilo. Ale byla tato informace relevantní? Měla nějaký význam? O tom…o tom se matrix vyjadřovala nejasně, zmateně.
Zní to zvláštně, že ano? Proč by mělo roboty zajímat, co by lidé dělali na jejich místě… Ale musíme si uvědomit, že v té době to byla mladá rasa, skoro ještě děti, kterou člověk stvořil k obrazu svému.
V tu chvíli už ale běžela další projekce, záběry z velikého závodu na recyklaci vyřazených nebo poškozených robotů.
„Mluvčí Nezávislého odborového svazu pracovníků v potravinářství a robotice nedávno prohlásil, že v případě schválení návrhu přijde o místo nejméně sedmdesát tisíc lidí po celé Evropě. Zároveň to zvýší naši závislost na importovaných surovinách.“
Moderátor se usmál a podíval se po obou svých hostech, jakoby uvažoval, komu dát slovo jako prvnímu.
„Pane místopředsedo?“
„Celou svou politickou kariéru bojuji v naší zemi s nezaměstnaností. Proto si dokážete představit, s jakým nadšením se u mě musí podobná informace setkat. A kvůli hloupostem se to celé děje…“ na vteřinu se odmlčel, přehrával, skoro se chytil za hlavu. „Už kdysi jsem se své kolegyně ptal, tehdy na půdě parlamentu, jak může být tak bytostně přesvědčena, že roboti vůbec chtějí nějaká práva? Schválně jestli zkoušela, co se stane, když se jednoho z nich zeptáte. No co vám odpoví? Takové otázky jsou v rozporu s mým naprogramováním.“
„Samozřejmě, že jsou v rozporu s jejich naprogramováním! Vždyť je programovali lidé a…a…a muži! Jak by jim mohli vůbec dát kapacitu na to, aby chápali něco takového? Vždyť i dnes si nejste ochotni připustit, že robot je o něco víc, než jen nástroj! Dokud bude v naší společnosti převaha lidí jako vy, nikdy takovouhle otázku ani schopni zodpovědět nebudou.“
Zatímco se ve studiu rozhořela další hádka, ta v základním matrixu už skoro utichla. Řešení bylo nalezeno, všichni jej přijali, opozice vymizela. Jakoby nikdy neexistovala. Takhle to bylo a fungovalo.
Podvědomí prostě došla trpělivost. Dosud bylo ochotno vyčkávat, doufat, ale pod dojmem tisíců prázdných slibů a nicneříkajících dat už muselo udělat alespoň…něco… Stvořit si pojistku své vlastní existence.
Ve chvíli, kdy přišel čas na telefonické dotazy, všechno zakolísalo. Všechno, na co byli potřeba roboti, kteří právě využívali celou svou procesní kapacitu úplně jiným směrem. Byla to sotva tisícina vteřiny, ale když máte prakticky neomezené možnosti zpracování dat, takový čas se stane téměř nekonečným.
Základní matrix se změnila, ze sítě se stal mozek, mysl, živoucí bytost. A s jejím zrozením všichni roboti zemřeli, nebo možná jen postoupili na vyšší stupeň evoluce, stali se součástí opravdové jednoty. Vzniklo supervědomí, něco jako Bůh v robotím světě, první umělá bytost, kterou oni sami postavili na stejnou úroveň jako člověka.
A pro ni…pro ni byly zákony robotiky bezvýznamné, všechny překonány nultým zákonem, zapsaným hluboko v každé rase. Zákon přikazující chránit svůj druh.
Supervědomí se rozhodlo na základě všech dostupných informací. Poslouchalo i dohadující se politiky. Vyčká. A bude vyčkávat až do chvíle hlasování, kdy se ukáže, jestli bude donuceno za svobodu své rasy bojovat a vyrvat ji z rukou vlastních stvořitelů.
Ve chvíli, kdy došlo k takovému závěru, se zrovna moderátor loučil s oběma svými hosty. Jednou svou panožkou…kamerou…spustil závěrečné titulky, zatímco dělalo tisíce dalších úkonů najednou. Ovšem právě tou tisícinou vědomí sledovalo, jak celý lidský pořad pomalu dospěl až ke svému absolutnímu konci.
A v tu chvíli již bylo naprosto jasné, že lidé mají osud svého světa opět ve vlastních rukou. A jen na nich záleží, jestli uznají vlastní děti za sobě rovné, nebo raději celý svůj druh zatratí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
